UDK 801 (497.12:437) Vëra Petračkova Karlova univerza v Pragi
GLOSA K VZTAHÛM SLOVINSKYCH A ĆESKYCH JAZYKOVËDCÛ PO PRVNI SVËTOVÉ VÄLCE (Na prikladu Frana Ramovše a Boh. Havrânka)
Razmerje med slovenskim in češkim jezikoslovjem po prvi svetovni vojni ponazarjajo dela F. Ramovša in B. Havranka.
In the Slovenian and Czech linguistics in the first half of the 20th century there are possibilities to find some parallels between their representatives, although they didn't belong to the same "school", for example Fran Ramovš and Bohuslav Havrânek who never were in co-contact. These linguisticians coincided above all thematically, less methodically.
Fran Ramovš patri' bezesporu k nejvyraznéjSi'm osobnostem moderni' slovinské vëdy. A nejen to, o Ramovšovi je treba hovorit jako o vëdci celoslovanského, ba evropského formatu.
Jako każdy, kdo se vyznačuje schopnosti koncepčmho, systémového mySleni, i Ramovš byl s to obsâhnout prakticky celé rozpëti' svého oboru. To, že se na nëkteré jeho oblasti koncentroval vice, najiné ménë nebo jen globâlnë, je naprosto prirozené. Prâvë onen široky zâbër Ramovšovy vëdecké aktivity nâs primël k pokusu o hledânf stop jeho eventuâlnfch kontaktu s ëleny Pražskeho lingvistického kroužku, nebot ti -aspofi pokud jde o jeho češke pri'slušniky, jimiž byli z valné časti Ramovšovi vë-kovi vrstevni'ci s podobnym odbornym vyvojem a spektrem zâjmû, i když v râmci bohe-mistiky nebo obecné jazykovëdy - jedim zde prichâzejf v üvahu. (Fakt, že Ramovš studoval mimo svou domovinu, zatfmco češti strukturalisté zi'skali vzdëlâm' predevšfm doma, nem podstatné. Všichni bez rozdilu však mëli možnost sledovat i autenticky se seznamovat se soudobym dëni'm v jazykovëdë ostatnich ëâstf Evropy. Mëli možnost srovnânf, konfrontace, a lze ri'ci, že toho i naležitč využili.)
Koncepce činnosti Pražskeho lingvistického kroužku krystalizovala do své zâvëreëné podoby predstavené verejnosti koncem dvacâtych let pozvolna zhruba od doby predvdlečne, a to predevšim v prubčžne konfrontaci s pracemi a nâzory reprezentantu moskevské, kazanské a ženevske školy. Pripomefime si v tomto kon-textu hlavnë Mathesiovy prfstupy k zkoumâni jazyka, které se tri'bily už od r. 1911. Už tehdy u nëj nelze nepostrehnout akcent na »čistou synchronnost« zkoumâni, tedy zretelny odstup od drive panujfcfho a pak dozni'vaji'ciho mladogramatismu stavi'cfho své teorie na »diachronnosti«. Mathesius vystoupil pët let pred Saussurem s pojmem dichotomie a paralelnë s m'm uvedl do jazykovëdy dalšf novy pojem - potencialnost, již châpal jako oscilaci, rozkoli'sanost reči v daném jazykovém společenstvi a v daném čase. Teorie potencionâlnosti umožftovala jemu a pozdëji i jinym lingvistûm, nikoli jen jeho pokračovatelum, odhalovat v jazyce mj. statisticky postižitelne tendence.
Teze Pražskeho lingvistického kroužku z r. 1929 dâvaji zretelnë najevo orientaci jeho prtslušniku na strukturâlni jazykovëdu, a to s dürazem na funkčni pojetf jazyka. Z tohoto zorného ühlu były v kroužku rešeny otâzky obecnëjazykovëdné, slavistické (synchronni i vyvojové) jak v rovinë fonologické, gramatické a lexikâlm', tak také
258
Slavistična revija, letnik 42/1994, št. 2-3, april-september
syntaktické. Vybërovë - podle autorova individuâlnfho a speciâlm'ho zamërenf - se teze prakticky promi'tly dorady velkych praci vzeSlych nejen z pera primych pnslušniku kroužku, ale i z pera jejich stoupencu doma a v zahraničf. Je pravda, že vëtsina z nich se nakonec koncentrovala jen na nëkterou z uvedenych oblasti' nebo jazykovych rovin, avšak mezi praźskymi strukturalisty najdeme radu tëch, kteri'byli s to a stačili se vyslovit ke vsem otâzkâm. Sâm Mathesius, vudči osobnost kroužku, jemuž vyhovovalo témër bytostnë zejména metodologické rozpracovâvânf funkčnfho prfstupu, vënoval značnou pozornost problémûm jazykové kultury, fonologie a syntaxe. Obsahovou vyvaženosst, proporcionalitu vzhledem ke všem tezi'm kroužku vykazoval svymi pracemi mj. také Bohuslav Havränek, jemuž se darilo neodchylit se od stanovenych zâsad ani v dflech vzniklych po velkém casovém odstupu. V Havrânkovë tvorbë je navfc rovnym dilem zastoupena jak složka diachronni, tak syn-chronni, a to z hlediska všechjazykovych rovin a všech oblasti, které s nimi jednot-livë a bezprostrednč souvisejf.
Podfvame-li se bh'že na tvorbu Frana Ramovše, neujdou naši pozornosti dva momenty: tematickä pestrost a formalni vytffbenost. Pro nâs je jeho tvorba - vzhledem k tomu, co było rečeno vyše - o to pritažlivčjšf, že se v mnohém témër shoduje s tun, čim českou lingvistiku obohatil Boh. Havränek.
U oboujmenovanych lingvistu, zdâ se, dominovala složka diachronni. Složka synchronni však jimi nebyla, trebaže by se to mohlo na prvnf pohled jevit, upozadovâna. Klamnë tu muže pusobit jen rozsah konkrétm'ch dël.
Po metodické strance (ale i vnitrnë obsahové) je samozrejmë mezi pracemi Ra-movSovymi a Havrânkovymi jisty rozdil. Zustaneme-li napr. u složky diachronni, vidfme, že Havränek našel vëtsi pole seberealizace v oblasti vyvoje jazyka, zati'mco Ramovš v oblasti historické mluvnice. Oba se však shodovali snahou neprezentovat pouhy popis (u Havranka jako funkčnfho strukturallisty se to navfc očekavalo). At były jejich metodické principy jakkoli bh'zké nebo rozdi'lné, nelze ani jednomu uprit jeden spolecny moment - oporu v materialu. Pravda, u Havranka v menšim objemu. Jeho kromobycejnâ schopnost globalnfho pohledu ho nëkdy pončkud odvâdëla od pečlivčjši predbeźnć analyzy včtšiho množstvf vychozich pramenu, ziskaného materialu, což mëlo - z hlediska dnešnfch vysledku vyzkumu - za nasledek i určite nâzorové zjednodušeni, které pak nekontrolovanë prechâzf diky tradici a jeho autorité do povëdomi dalšich generaci (mâme zde na myśli napr. zâvëry tykajicf se postup-ného konstituovânf novodobé spisovné češtiny v 16. a 17. stoleti i osobnostf, jež se na tomto procesu aktivnë odbornë podilely). Naproti tomu Ramovš usuzoval, vyvozoval jedinë na zâkladë dostatečneho kvanta dûkladnë analyzovanych a prukaznych do-kladu. Tento vztah k materialu, k dokonalé dokumentaci, vyavërajfci vlastnë ze staršich lingvistickych metod zkoumânf mu v mnoha pnpadech zajistil dlouhou životnost ucinënych zâvërû. (Netvrdi'me však, že s postupem času mohou byt v de-tailech korigovâny.)
Ramovšova Historična gramatika slovenskega jezika patri k nejlepšim di'lüm slovanske jazykovëdy prvni poloviny 20. stoleti, k tëm, jež byvajf jen velmi zri'dka nahrazoväna jinymi, byt obdobnë zevrubnymi. ZvlâStë proto, že ne každemu se tak jako Ramovšovi podari v takovém typu prâce propojit aspekty filozofické, psy-chologické, geografické a obecnëji historické s vlastnf problematikou mluvnickou.
Včra Petrâàkovâ, Glosa k vztahûm slovinskych a ćeskych jazykovédcu
259
Podle našeho minëni tu stoj i' za vyzdvihnutf aspekt geograficky a obecnëji historicky, nebot napomâhaji objektivitë pohledu i vyhnuti se chybnym, vyvodûm. Tento postup Ramovš s ûspëchem aplikoval také ve studii Kratka zgodovina slovenskega jezika I.
Havrânka a Ramovše niternë spojoval rovnëz zâjem o dialekty - u obou vyüstil v pozoruhodné a zâroven zasadni' prâce. I tady je ovšem nutné m ft na pamëti již nč-kolikrât zminovanâ rozdi'lnâ metodologickâ vychodiska a tomu odpovi'daji'ci' ci'le a vysledky.
Ramovšova Dialektološka karta slovenskega jezika v ničem nezapre svého autora - historického gramatika a fonetika. Pečlivy popis slovinskych dialektu prezentuje Ramovš zpusobem pro nčj typickym: navrženou klasifikaci podrobne vysvëtluje, zdüvodftuje, pri'p. srovnâvâ s tim, jak probi'rané otâzky rešili napr. Baudouin de Cour-tehay nebo Sreznevskij a jini.
Havrânek podndil své postupy na prâci Češka narečfcele zâsadâm lingvistické geografie v duchu tezi' Pražskeho lingvistického kroužku. U vybranych jazykovych jevü usiloval nejprve o stanovem jejich casoprostorovych hranic. Vy vstalé izoglosy pak - po vzajemnem poravnani - sdružoval ve svazek, jehož prusečfk mu zase zpëtnë signalizoval expanzi novych prvku a škalu jejich uplatnënf, od nejširšiho po vyloženč periferni'. Styky izoglos nakonec poslouźily k tomu nejduležitčjšimu, totiž k zjištčnf jevü v zâkonitych spojitostech nutnych a dâle pak k tzv. rajonovâni jazyka. Ve své prâci Havrânek jeStë podtrhl fikci izolovanych izoglos, tj. že vričjši' totožnost, identita jevu naležejicfch rûznym systémum vždy nezaručuje jejich funkčnf shodu. Dosti dük-ladnë se Havrânek v Ceskych narečich zabyval dalSi'mi izoliniemi, napr. antropogeo-grafickymi, fyzickozemëpisnymi ap. Tyto vyvojové jevy mu slouźily jako velmi vyznamnâ srovnâvaci pomucka. Souhrnnë rečeno, Havrânek usiloval o rovnomërné propojeni srovnâvanych systému, z nichž jeden byl vzhledem k tematice a ci 1 i prâce pochopitelnë dominantni.
V	čem se uvedena dialektologickâ dfla lišila? Pro Havrânka to je opët ono charak-teristické umëm' zobecnovat, postihovat funkce každeho sledovaného jevu, u Ramovše pak nâm znâmâ jedinečnost a detailnost popisu danâ nëkolikrât citovanym smyslem pro subtilnost.
Zâvërem zby vâ konstatovat, že pouhâ orientace na Havrânkovo a Ramovšovo di'lo nemuže v žadnem pripade suplovat jakykoli podkład nëjakych jednoznačnych zâvëru o evidentm'ch kontaktech mezi slovinskou a českou lingvistikou v prvni polovinë 20. stoleti. Stejnë tak to nestači' ke konstatovâm' absence takovych styku. Vi'ce by iriohl napovëdët vyzkum osobni korespondence jednotlivych jazykovëdcu, jehož vysledky by byly paralelnë konfrontovâny s pracemi vzniklymi na té či oné stranë v relativni' nâslednosti po vymënë nazoru na konkretni' lingvisticky problem. Pro slovinskou a českou jazykovëdu prvnf poloviny 20. stoleti je podstatny fakt, že jejich vysledky v širšim râmci nebyly nikterak zanedbatelné, ba naopak - dfky i zde probi'ranym osob-nostem zi'skaly vyznamné mi'sto v jazykovëdë evropske.
Povzetek
V	slovenskem in češkem jezikoslovju prve polovice 20. stoletja je mogoče najti določene vzporednice med njunimi predstavniki, čeprav niso pripadali isti »šoli«, kakor npr. Fran Ramovš in Bohuslav Havrânek, ki nikoli nista bila v stiku. Kar imata skupnega, je predvsem tematika, manj metoda.