Dr. LJUDEVIT PIVKO: CARZANO KNIHA PRVÁ. Dr. LJUDEVIT PIVKO: CARZANO Přeložil Dr. FRANTIŠEK ROUBÍK. KNIHA PRVÁ : SÉMĚ. 19 24 Nákladem PAMÁTNÍKU ODBOJE“, 138376 * Veškerá práva vyhrazena. * Předmluva k českému vydání. V álečné vzpomínky Pivkovy — jejichž první častí je „CAR Z AN O" — jsou cenným dokumentarnim příspěvkem k historii jihoslovansko-československé vojenské součinnosti na tyrolské frontě a počátků československých legií v Itálii. Smělý pokus carzanský —^ třeba bez viny Slovanů nedosáhl plného úspěchu — je radostným dokumentem slovanské odvahy, riskující vše pro velikou ideu národního osvobození. Pivkova myšlenka mohla uzráfi v čin jedině v tomto prostředí, za obětavé, hrdinné spolupráce Jihoslovanů a Čechů Odvážný, do nejmenších detailů připravený průlom rakouské fronty u Carzana v jižních Tyrolích se sice vinou italského vedení nezdařil, ale do Itálie přešlo tehdy, v září 1917, dosti českých a jihoslovanských důstojníkův a mužstva, kteří — zajistivše si předem volnost pohybu a jednání — mohli se stati jádrem, z něhož vyrosily české a jihoslovanské výzvědné oddíly v italských armádách, počátek našich legií v Itálii. Iniciátor a duše carzanské akce, slovinský profesor Dr. LJUDEVIT PIVKO narodil se r. 1880 v Nové Vasi u Píuje. Po studiích ve Varaždíně, Pfuji a Mariboru byl mezi prvními slovinskými studenty, kteří přišli studovati na českou universitu v Praze. Doplniv pak své universitní vzdělání ve Vídni, Frankfurtu a Berlíně, stal se roku 1906 profesorem slovinšfiny, němčiny a později i tělocviku na učitelském ústavě v Mariboru, kde působí dosud. Z Prahy si přinesl pochopení a lásku k sokolské myšlence a stal se již před válkou jejím nadšeným propagátorem ve své domovině. Mohutný vzrůst so-kolsíví ve Slovenii v posledních letech je hlavně ovocem jeho neúmorné, obětavé, systematické práce. A právě ve válce, v carzanské akci i v dalším působeníPivkově v Itálii se ukázalo, jak plodným prvkem byla sokolská idea v slovanské osvobozovací práci. Není náhodou, že byl to právě Dr. Pivko a známý lublaňský sokolský přeborník Stane Vidmar, kteří stáli v čele jihoslovanské vojenské organisační činnosti v italské armádě. Pojav za choř uvědomělou Češku, vychovává Dr. Pivko své děti v duchu jihoslovansko-českém. Cešká kultura vůbec dala mladému a nadanému Slovinci mnoho plodných podnětů — a také ve válce občasné návštěvy u jeho rodiny, jež celou válku přežila v Čechách (v Kostelci n. Čeř. Lesy), podepřely jeho odhodláni, vystoupit/' již na rakouské frontě aktivně proti Rakousku. Vrátiv se po rozpadu Rakouska do osvobozené vlasti,navázal organicky na svojičinnost předválečnou. Jako starosta sokolské zupy mariborské a předseda mariborského odboru jihoslovansko-československé ligy pracuje pilně, skromně a nenáročně jednak na zdokonalení sokolské organisace slovinské, jednak na zpevnění jihoslovansko-československé vzájemnosti. Rada jeho knih, věnovaných metodickým a organi-sačním otázkám sokolským, propagační práci národní a seznámení slovinské veřejnosti s vynikajícími zjevy slovanských literatur (B. Němcová, Havlíček, Tolstoj), svědčí o jeho neumdlévající, promyšlené národní práci. Veliký rozmach slovinského živlu v bývalé německé baště Mariboru, je v prvé řadě výsledkem jeho již předválečné činnosti. Pivkova důkladná znalost české národní povahy a poměrů v československých legiích a jeho živý zájem o zdar československé osvobozovací akce v Itálii přispěl k tomu, že naší věci prokázal cenné služby. Velikou jeho zásluhou zůstane také to, že v srpnu r. 1918 v posledním okamžiku odhalil a překazil již téměř zdařený pokus rak. propagandy, vzbuditi v italském vrchním vojenském vedení nedůvěru ve spolehlivost našich legií v Itálii (viz Pivkovu knihu „Šifrované dopisy [DřupJ," jež vy šla r. 1924 jako příl. deníku „Nár. Osvobození"). Kniha válečných pamětí „CARZANOjejíž český překlad zde předkládáme našemu čtenářstvu, líčí profi-rakouskou činnost česko-jihoslovanskou na rakouské frontě až do vlastnícarzanské akce 17. září 1917. která dala vídeňské německé žurnalistice svého času podnět k prudké politické kampani proti Cechům. Další část pamětí obsáhne vojenskou činnost „ Carzanců“ v Itálii a bude vítaným pramenem k historii vzniku čsl. legií v Itálii. Slovinské vydání „CARZANA“ vzbudilo zaslouženou pozornost v Jihoslavii i v Itálii. Kniha se čte jako napínavý román — a přece není ničím jiným, než líčením prosté skutečnosti. Není proto snad zby-tečno připomenoufi, že každý detail vypravování, ba i všechny důležitější dialogy jsou opřeny o autorovy současné podrobné zápisky. V Praze, 1. srpna 1924. Dr. FRANTIŠEK ROUBÍK. Dr. Ljudevit Pivko. ÚVOD. Carzano je ves v Trídentsku v italské částí bývalého Tyrolska, 3ů h, severovýchod, od města Borga, Kolem Carzana teče horský potok Maso zpod planiny Val Piana a vlévá se blízko Carzana do řeky Brenty. Podél Masa šla roku 1916 a 1917 fronta mezí italskými a rakouskými zákopy. Carzano je nepatrný kraj. Proslul po vele-zrádné aféře 17. září 1917, jež vzbudila mnoho polemiky v rakouských časopisech, interpelaci německých poslanců, zprávu generálního štábu a rozbouření v centrálních státech. V 5. bataljonu I. bosensko-hercegovského pluku se organisovali spiklenci, kteří se chopili dalekosáhlého podniku. Z rakouských linií vyhledávali spojení s národními zástupci v cizozemí, nabídli své síly spojencům a připravovali Rakousku zhoubnou ránu, jež měla rozbiti celou tyrolskou frontu. Spiklenci nedosáhli širokého strategického úspěchu. Podnik se nezdařil pro nedůvěru jednotlivých italských velitelů, na jejíchž schopnosti záleželo, zdaří-lí se průlom rakouských posic v plném rozsahu. Vojenské podniky ceníme dle úspěchu, Car-zancí však neměli úspěchu. Prohlášení rakouského ministra zeměbrany (Vídeň, 2. června 1918, »Deutsche Nachrichten«) dokazuje, že sí rakouské vrchní velitelství brzy uvědomilo, v jakém nebezpečí byla rakouská fronta od Korutan do Švýcar. Mentoru ministra zeměbrany v »Neue Freie Presse« se zdálo potřeba, aby upozornil občanstvo na odvrácené nebezpečí a aby zdůraznil nepřehledné následky »zločinného« podniku spiklenců v bataljonu V. b. h. 1., kdyby ho byli Italové obratně využili. Do konce války hledali vínníky a vyšetřovali »carzanskou zradu«. Bedny aktů, jež chová rakouské ministerstvo vojenství ve Vídni o car-zanské události však přece nepraví úplně jasně, jaké cíle měli spiklenci. Jejich cíle označuje úvodní odstavec dopisu, jejž poslali devět týdnů před akcí italskému vrchnímu velitelství. Tento odstavec zní: »Domníváme se, že je možno zvrátiti rovnováhu vojenských sil před zamýšlenou německou a rakouskou ofensívou na Soči — ve prospěch Itálie a jejích spojene ů.<< * * * Carzanská událost však přece nebyla bez úspěchu, měla však vliv jako neviditelný pramen, jenž náhle vytekl z hlubin pod písečnou poušť a nemohl navrch — ale tam, kde se roztěká, se již jeví nová vegetace daleko kolem. V Itálií a rovněž v ostatních dohodových státech vládlo o rakouských Slovanech mínění — zvláště o Slovíncích a Chorvatech, pokud vůbec věděli o naší existenci — že jsme nejzarytější a nejbojovnější Rakušané. Hrstka slovanských emigrantů a jednotlivých vojenských sběhů se snažila po více let, aby změnila nesprávné názory o nás. Italové nejsou Slovanstvu většinou nakloněni a nezajímali se o naše problémy. Inteligentnější část jejich národa žije v nacionalistickém proudu, jehož zájmy se částečně kříží s našimi a apatie těchto kruhů byla největší překážkou, že v italském tisku nebylo místa pro informace o našem revolučním hnutí. Nepřístupnost vůdců italské národní a vojenské politiky se sdružila s nevědomostí národních mas v tvrdou falangu a musíme se diviti vytrvalosti a energii slovanských národních rad a revolučních odborů v ci-zozemí, že nezoufaly v úsilí prolomiti tyto překážky a přesvědčítí italský svět o potřebě revise mínění o rakouských Slovanech. Jihoslovanský odbor nemohl v Itálií do posledního roku války pracovati, českoslovanská kancelář pak do jara 1918 sotva vegetovala. Neznali tu našeho národního hnutí za osvobození. Kdo v Itálii vykládal revoluční slovanské ideje, nalézal nepřipravenou půdu a nevěřící posluchače. Bylo vůbec vyloučeno, že by slovanský propagátor směl v Itálií veřejně pracovatí. Carzanští vzbouřenci byli v Itálií první Slované, přicházející z rakouského vojska, jimž řídcí znalci carzanské události věřili, že pracují z přesvědčení, z idealismu pro osvobození svého národa a z nepřátelství k utlačujícímu je Rakousku. Přes dvě léta již přicházeli před nimi slovanští sběhové z fronty do Itálie a všem zde byla vzata svoboda pohybu a činností. Carzanců však v Itálii nemohli považovat! za obyčejné sběhy a nemohli jich zkrátka zavřití do tábora. Snad by je byl stihl týž osud, ale z opatrnosti si zajistili jíž předem osobní svobodu a volný odchod z Itálie. A tak utvořila skupina carzan-ský-ch vzbouřenců jádro, z něhož vznikla ponenáhlu veliká organ í-sace slovanských dobrovolců v Itálií, především československých legií. Z carzanského oddílu vznikly vedle jíhoslovanského dobrovolnického oddílu v Itálii také první československé legionářské odbory, roty, jež se později sdružily v pluk (39. čsl. pěší pluk »Výzvědní«). Výzvědné legionářské oddíly přispěly k úspěchu diplomatické akce, že konečně Čechoslováci mohli opustiti zajatecké tábory a odejiti ve svém legionářském armádním sboru na frontu. Jihoslovanský dobrovolnický bataljon v Itálii, jehož základem byli právě carzanští spiklenci, zůstal do konce války osamocen — jednak vi- nou italské politiky, ještě více však pro motivy, jež vedly jihoslovanské zástupce v cizině. Rozhodně však je zajímavý fakt, že v Itálii nám nepřátelské mohl se jihoslovanský oddíl bez překážek pohybovati a jiti s velikými úspěchy v boj proti Rakousku. Po příchodu carzanských vzbouřenců počala v Itálií vydatná propaganda ve prospěch Jiho-slovanů a Čechoslováků, nejprve ve vojsku a potom v občanské veřejnosti. Nesmíme přehlí-žeti, že Jihoslované i Čechoslováci byli na sklonku války v Itálii již populární a — je-li třeba to zdůraznití — v dobré pověstí. Vůli italských státních kormidelníků se ovšem podařilo, že ihned po rozpadu Rakouska stalo se jihoslovanské jméno opět nenáviděným, což při pohyblivostí italské žurnalistiky a při politické nevyspělosti národa nebylo těžkou prací. • ¥ • Kniha vojenských vzpomínek »Carzano« líčí v prvních čtyřech knihách činnost carzanských vzbouřenců do zakončení jejich podniku v září 1917, v ostatních knihách pak různé výsledky podniku, zvláště činnost legionářů v Itálii. Spis budiž příspěvkem k historií jihoslovan-ského a československého boje proti Rakousku, k historii snah, jimiž jsme dosáhli svého národního osvobození a sjednocení. V historií světové války nenalezneš hned tak obětavé součinnosti českých a jihoslovanských elementů, jaké jsme se dožili u Carzana. Vám, přátelé Carzanci, především však vzpomínce těch, kteří v bojích na italském bojišti dali život za naše národní osvobození, budiž spis výrazem vděčností, jíž je carzanský »ataman« povinen obětavým svým bojovníkům — písní vzájemné věrností jihoslovansko-česko-slovenské! Přehled: 1. Výjevy při mobílisaci 1914. — 2, U pluku v Krívošijích. — 3. Slovanská společnost. — 4. Na černohorské frontě. — 5. Na Černé Hoře. — 6. Golemi. — 7. Skadar. — 8. Koplik. — 9. Na sočskou frontu. — 10. Tolmin-ský podnik. —• 11. Do Tyrol. — 12. Sief. — 13. Lasta. — 14. Hřeben. — 15. Obhájci. — 16. Na oddechu, — 17. Caverna. — 18. Nové plány. — 19. Carzanský dopis. 1. Výjevy při mobílisaci 1914, Rakousko vypovědělo válku. Jako ohromný plamen plápolá nepřátelství po všech koncích státu. Přátelé, kteří chválíte skvělé vlastnosti našeho národa, pohleďte nyní! Kde je uvědomělý národ, jenž před dvěma lety s nadšenými slovanskými city přijímal zprávy o junáckém pochodu srbských plukův od Vranje do Soluně a Odrina? Tohoto slovinského národa není více. Všude vidíte dnes nepřátelství, jakého je schopen jen méněcenný, poštvaný, zkažený zástup. 2 17 Ovzduší je nasyceno prolhaným, vynuceným nadšením. Náhle nás rozmetávají do všech konců státu, tak náhle, že se přátelé v mobílisačních dnech ani nevidí. Mne volá telegrafická výzva dne 26. července 1914 k 37. domobraneckému pluku do Boky Kotorské, do Meljine, Uvědomují si, že výpověď války Srbsku znamená počátek válečné vichřice, jež je v jádru zápasem organísovaného německého národa proti Slovanstvu a má účelem oslabiti nejprve Jíhoslovany. S nikým se nemohu dohovořiti, jak se hodlají Jihoslované úěastnítí v této válce. Sokolský ideál a národní cit však mí diktuje povinnost, že nesmím pomáhati oněm, kteří chtějí rozbiti Srbsko. Při vypovězení války si uvědomuji, že nejsem více rakouským občanem. * * * Chorvatský Záhřebe! Také jsi se dožil doby, jež není ozdobou tvému jménu. Kdy se zrodily jedovaté živly v tvých žilách, jež ti znavují srdce? Tlupa zdivočelých mladíků hlomozí bez překážky po městě a ničí majetek jihoslovanských spoluobčanů. Policie necítí potřeby, aby omezila nebo zabránila dílů drzých zbojníků, jež chrání rakouský a chorvatský prapor, — vojsko pak čeká v kasárnách, aby vyslalo patrolu teprve potom, až zbojníci důkladně dovrší svůj úkol... Národ se na ně dívá — na zločince, — národ je pozdravuje, národ volá slávu habsburskému králi a jeho vojsku, národ volá smrt jihoslovan-skému bratru! Tužna nam majka! Záhřebe! Den 27. července vymaž ze své kroniky, aby nebylo vzpomínky naň! . . . * * * Mezi diváky před Jelačičovým pomníkem vidím známého, dra. Hugona Robiče z Limbuše u Mariboru. Tlačí se v davu, stojí, hledí, mračí se. Pouze tří metry daleko ode mne stojí, ale proder se, můžeš-lí, tři metry hluboko mezí lokty, koleny, těly! Volám Robiče —- padesát jiných se ohlíží, co chci a koho volám, Robič však neslyší — jen se mračí a dívá se na bratro-vražedné výjevy, pozoruje demonstrace. — Nyní se ohlíží. . . S námahou se tlačíme do zadu, kde není takového návalu. »Dosti jsem viděl. Pojďme!« »Záhřebu jsem si nepředstavoval takto . . .« Hugo opět mlčí, ohlíží se, — dívá se na lidi kolem sebe a praví, protlačuje se z náměstí do ulice: »Tu vzadu jsou už jenom zvědavci.« »Rád bys je omluvil, není-liž pravda? Myslíš, že nejsou všichni stejní?« »Všichni nemohou býti zbojníky.« Mladá paní vystupuje před námi na špičky, aby viděla přes ramena a hlavy, kterak se kouří z velikého ohniště uprostřed náměstí, kde hoří nábytek srbské kavárny. Robíčova poznámka o zbojnících byla příliš hlasitá. Zničujícím po- hledem se paní ohlíží na nás, pravíc, co že chtějí »Kranjci« posuzovatí Záhřebany! Tlačíme se dále do ulice. »Záhřebští umějí demonstrovati«, praví Robič. »Třicet se jich sešlo, tisíce však to schvalují a celé město jích poslouchá.« »S Chorvaty nebude nic! Vídeňský císař může s klidným svědomím počítati na Chorvaty — také proti Srbsku , . . Od Jelačičových dob se tu ničeho nezměnilo.« »Prosím tě, nehovoř tak hlasitě!« upozorňuje přítel s jakýmsi gestem, jež praví, že v Záhřebě dnes není bezpečno mluvití v tomto smyslu. * * * Přiznávám, že jsem čekal zcela jiný dojem vypovězení války na lepší část slovinského a chorvatského národa. Kdo pozoruje pří mobilisaci 1914 život na záhřebských ulicích a náměstích, ten ztrácí víru, že jsme již hodni velkého okamžiku, kdy počíná zápas o osvobození Slovanstva z německého jha. 2. U pluku v Krívošíjích, V noci pokračujeme v cestě do Bosny a přes Bosnu. Robič si vybojoval místo ve vagonu a spí, já pak stojím hodiny a hodiny. Vždyť víte, jak se vozí vojáci při mobilisaci! Na stanicích a ve vlaku všelicos vidíš. Četnici přivedli do vagonu pravoslavného kněze. Je prý zrádce ... Se zrádcem ovšem ne-zacházejí obzvláště vlídně. Ve městech se prý ve dne v noci konají demonstrace proti srbskému obyvatelstvu. Cestující vypravují o žhářstvích v bosenských vesnicích. Pravoslavným vesničanům hoří »špinavé kůlny« , . , lidi beztoho již odvedli četnici, takže není tu nikoho kromě vypuzených krys, kdo by truchlil na spáleništi, ,. Současně pak posloucháš anekdoty spolucestujících a nucené se jim směješ, ač ti-není do smíchu. Lidé dřepí a sedí, tlačí a mačkají se ustavičně — a smějí se. Na chodbě u dveří stojí vysoký pletený koš, majetek jakéhosi žida, reservního důstojníka z Vídně. Usadil jsem se na koš, abych aspoň poněkud ulevil nohám, stáním unaveným. Malý reservní důstojník Voda stojí vedle mne v tlačenici a stírá si pot s obličeje, vzdychaje: »Vidíš, .čtyři hodiny stojím u koše a stokrát mne naň tlačili, ale nepřišlo mi na mysl, abych si naň sedl.« »Posečkej trochu, příteli! Ihned tě pustím, jen co si trochu odpočinu.« Voda hovoří dosti dobře chorvatský, jen přízvuk prozrazuje Čecha. Sokolskou legitimaci má s sebou — náčelník předměstského družstva v Brně. Vousatý Chorvat z bosenského Samce vypravuje žertovné historky, související s mobilísací, »Pánové, věříte snům?« táže se náhle vousáč s vážným výrazem v obličeji. Všichni víme, že přijde opět anekdota. »Bog me, nic směšného. Přihodilo se mi to včera večer v Sarajevě. Byl jsem strašně znaven, celý den jsem se díval v městě na demon- strace. Hanebně řádili, vesměs nezralí mladící. Nosili rakouský prapor a rozbíjeli krámy.« »Srbům«, mrká na mne malý Voda, mně pak přicházejí na mysl záhřebské událostí. »Rozbíjeli a kradli a policie se na to dívala,« »To bude pěkná historie«, míní Voda, »Bog me, smutná historie«, pokračuje vousáč ze Samce: »Pak vám přijdu v půlnoci spát do svého hotelu. V pokoji někdo chrápe na mojí postelí. Oho! Tak to nepůjde! Vidím dle šatu ležícího na stole, že je to důstojník, major. Major, nebo generál, to je mi lhostejno, postel je moje, pokoj jsem platil! V tom však vidím, že na divanu jsou nějaké peřiny — první zlost mne přešla. V krajním případě bude dobře i zde na divanu. Chystám se jít spat na divan, zhasil jsem světlo. Major chrápe. To bude spaní! Obracím se, natahují sí pokrývku přes uši. Nyní to bude dobře, myslím si. Kdepak! Major začíná na nové struně. Utišil se, potom však začal ve spaní vzdychatí! Náhle zachrčel, zavzdychal znovu. Třese se, jako když se napiješ ošklivého nápoje. »Brrr!« a ještě jednou »Brrr!« — Nyní snad bude pokoj. Za půl minuty však opět »Brrr!«, potom opět. A tak ho poslouchám čtvrt hodiny, půl hodiny. Už toho mám dost. Vstávám, rozsvěcím, oblékám se, Chci jití k pokojské, aby mi přikázala jinou postel, vždyť tu není možno spáti. On pak stále: »Brrr, brrr!« Je mi ho líto, Bůh ví, nebylo by lépe, abych jej vzbudil? . .. »Pane majore! he! pane majore!« »Brrr!« »Pane majore!« Pevně mu tisknu ruku, která je celá spocena. »Pane majore, zdá se vám něco zlého, promiňte, musel jsem vás vzbuditi. «- Ustrašeně na mne vyvaluje oči, zdvíhá se náhle a chytá se oběma rukama za hlavu. »Oh!« »Není-li pravda, pane majore, byl to zlý sen?« »Nejste — vy — lucifer?« »Lucifer? — nikterak! Zde v sarajevském hotelu bych rád spal, ale nemohu, protože vy ve snách příliš rámusíte.« »Ve snách!« oddychuje si major a opět se začíná třásti. »Brrr!« »Ba, ba, to vaše »brrr!« už poslouchám dobrou hodinu.« »Pane, nevím kdo jste, a díky vám, že jste tu. — Pomyslete — sen o Rakousku!« »Co má Rakousko co dělatí s vašimi sny?« »Co má co dělati? — Poslyšte! Dejte mí trochu vody, prosím!« Nalévám mu vody ze džbánu. »Slyšte, tak živý sen, — to nemůže býti beze smyslu! Prohráli jsme, naše vojsko prohrálo. A přihnali nás na velký dvůr tam v pekle. Smrad se vleče po dvoře, pravý pekelný smrad. Stojí tam sto kádí, velikých kádí, nás pak je také sto. Tu přichází lucifer, měří si nás, nadává a volá druhé čerty. Čertí nás postupně přejímají a hází nás do kádí, každého do jedné. Káď je plná hnojůvky a pouze hlava je venku, hlava od brady. Co to bude? Co chce lucifer? Připravuje si zbraň, strašnou velikou kosu. Dívám se, co chce s kosou. Lucifer se na mne podívá a praví: »Počkej, osle, teď ti ukáži, zač je toho loket!« A mávnul kosou těsně nad kádí, — oh, hlava by byla odletěla na ráz, Co chceš, — tu není času prositi o milost, žbluňkl ponořil jsem se v tekutinu a rychle opět vystrčil hlavu z kádě, abych se nezadusil. Brrr! A lucifer tu stojí a cení zuby: »Počkej, osle, teď ti ukáži, zač je toho loket!« Mávnul po druhé, ale mne netrefil; byl jsem už pod hladinou. Brrr! A nehnul se od mojí kádě, mával a mával a mně nebylo pomocí. Vy jste mne zachránil!--------« Všichni se smějeme vousatému Chorvatu, také malý Voda, jenž už sedí na koši. Vousáč pak vypravuje novou historku. Na chodbu se tlačí z vagonu obtloustlý důstojník, vídeňský majitel velkého koše. Rád by se do nás pustil. Není mu po chuti, že se tolik smějeme žertovnému Chorvatu; on, vídeňský vlastenec v nové uniformě, by chtěl, abychom hovořili německy: »Pánové jsou, myslím, všichni záložní důstojníci. Upozorňuji, že armádní jazyk je německý!« Vousáč si ho nevšímá, Voda se však nemůže přemoci a praví mu soustrastně: »0 jej!« Vídeňák se obrací k Vodovi a zahání ho se svého velikého koše. »Co máte co dělatí na mém koši? Dolů!« Vídeňák se mýlí. Domnívá se, že nás zastraší svým velitelským tonem, ale výsledek je právě opačný. »Vezměte si koš dovnitř do vozu! Nám je tu v cestě!« »Na chodbě nesmějí státi zavazadla, jež brání průchodu«, praví druhý. »Strčte si svůj koš do kapsy, aby byl v bezpečí«, praví kdosi v pozadí. »Vy, pane, jenž pravíte, že je ten koš váš, mlčte! Nedáte-li pokoje, shodíme vám koš s vozu«, hrozí třetí. Žid se na nás dívá a zlostně se tlačí chodbou do svého oddělení. Smějeme se mu. Krívošije. Cesta z Crkvic na Dragaljské pole u soutěsky Han. V pozadí pohoří Bjeloš na Černé Hoře (1165 m). »Vidíš, to je jeden z těch, jímž bych přál trochu kádě a iuciferovy kosy«, bručí Voda. »Však jí neujde!« míní Chorvat ze Samce, jenž nepřeslechl Vodova přání. Rozumíme si. Často přemýšlím o sarajevské anekdotě vousatého Chorvata ze Samce. Chtěl-lí nás baviti vymyšlenými historkami, dosáhl rozhodně svého účelu. Zdá se mi však, že nás chtěl zkou-šeti, —- možná, že historií majorových snů skutečně prožil. . , Je mi příjemno mezi záložními slovanskými důstojníky, o nichž tuším, že mají příbuzné názory o Rakousku a o konci války, kterou počínáme. Před Mostarem vstupují opět četnici se zatčenými popy. Slyšíme, že úřady uvěznily mnoho inteligence, zvláště učitelů. Divíš se klidu, s nímž tito politicky podezřelí snášejí muka a hanbu. — V jižní Dalmácii jsou tytéž výjevy. V Boce vypravují o nesčíslných zradách pohraničního obyvatelstva v Krívošijích a v Hercegovině. * * Jižní Dalmatinci, mojí noví vojáci v 2. bataljonu domobraneckého pluku jsou celkem inteligentní národ s dobře vyvinutým národním uvědoměním, ale jejich rozhovory vyjadřují silný rakouský patriotismus. Rakouskému vojenskému velitelství je známo, že mezi Dalmatinci a Černohorci vládne starodávné domácí nepřátelství, pročež není žádné pochyby, že Dalmatinci kromě Krivošijanců budou v bojí proti Černé Hoře spolehlivý rakouský živel. Důstojnický sbor je pak v 37. pluku tak pomíšen, jako je pestrá mosaika rakouských národů. V pestré společnosti jsou tu Dalmatinci, Slo- vincí, Němci, Češi, dosti židů atd., kteří vykonávají pod kontrolou vyšších důstojníků Němců drobné povinností řadových důstojníků. Jak tě pozorují a zpytují! U společného stolu navazují hovor na delikátní velezrádné otázky. Komandant vypra- Krivošije — Jelov dol u Crkvic V pozadí Veli Kabao (1525 m, v levo) a Orjen (1895 m, v pravo). vuje, že v Sarajevě oběsili známého hodnostáře jako velezrádce. Soudce ve Splitu prý sesadili a zavřeli, ba i přednostovi jakéhosi soudu dokázali velezrádnou propagandu a oběsili ho. — Často rozprávějí u oběda o pravoslavných popech, jež prý četnici přistihli, když signalísovali do Černé Hory pohyby rakouských čet. Jeden z nich prý měl ve svém sklepě zřízenu telefonní stanici a zakopané dráty vedly přímo na Černou Horu .. . Dobře cítíš, že je většina těch zpráv vymyšlena a že vypravují aféry jen s tím úmyslem, aby mohli pozorovati výraz ve tvém obličeji. Očekávají, že projevíš také ty svůj úsudek o těchto činech. Dobře cítíš, že sedíš u vyšetřující komise, která tě pozoruje, je-li vše čistého rakouského ražení, co hovoříš a co nosíš v srdci. Zkoušky z politického cítění pokračují protivným způsobem, když velitelstva šíří zprávy o znamenitých a úplných vítězstvích rakouského vojska nad Rusy a Srby. Dnes hlásí kořist 50 ruských děl, zítra 400 děl a 120.000 zajatých Rusů u Krasniku, — všecko ruské vojsko je prý potlučeno a ustupuje v nepořádku. Rakušané pak táhnou do Ukrajiny a do Polska. »V Kijevě a ve Varšavě se nezastavíme, protože Rusům a všem »panslavistům« musíme ukázatí jednou pro vždy, kdo jsme, a co Němci zmohou.« Šťastné obličeje jim blaženě září; mému sousedu poručíku tekou sliny z roztažených koutků úst. . . Slovanské srdce tě bolí, neslyšíš-li mezí důstojníky jiných hovorů, leč pohrdlivě poznámky o všivých Rusech, o špinavých Černohorcích, ba i o dalmatských, hercegovských »ču-žích«. Ve slovo »čuž« vkládají Němci všechno svoje opovržení jižními Slovany. Ubohý národ v okolí Boky Kotorské! Rakouské pohraniční posádky, zvláště oddíly pohraničních myslivců, zažehují hercegovské a dalmatské vsi při černohorské hranici a —- obviňují pak z těch zločinů Černohorce! Kapitán Karlík, velitel posádky v Grabu, se nestydí mučiti pastýře, pravoslavné děti a her-cegovské starce, jež přihnali myslivci s hor . . . Líd v Krívošijích, v okolí Crkvic, na Dra-galju, v Unírinách, v Risnu — všude stejně zdeptaný — neodvažuje se ani hlesnouti, aby si postěžoval do nelidské krutosti. Přicházejí časopisy z Vídně a z německých krajin. Čteš tu pěkné věci! Lékař 37. pluku na pomezní hoře Liscu praví důvěřivě, v domnění, že hovoří se samými Němci, že v této válce srazíme rohy rakouským, srbským a ruským panslavistům. Válka je zápas mezi Němci a Slovanstvem. »Čechům pak ukážeme zuby po válce. Nyní mlčí, protože cítí ve svém týle vojenskou pěst. To plémě je třeba bezohledně vyhubíti. ..« ¥ ¥ * Pluk se pohybuje po Krívošijích, po skalnatém, chudém, hrdém koutu jižní Dalmácie mezi Hercegovinou, Bokou a Černou Horou, od Or-jena k Lovčenu. Lid v těchto bezvodých skalách má svůj charakter. Liší se od ostatních Dalmatinců a Hercegovců nářečím, krajem i obyčeji, nejvíce však svým nepřátelským smýšlením vůči Rakousku, jež mu zachovalo mnoho odbojného ducha. Rodinné svazky víží tento kraj většinou k Černé Hoře. Krásní, štěpili mužové jsou částečně nepřítomni, bud v Americe, nebo na Černé 'Hoře. Kteří zůstali, jsou mobilisováni a rozdělení do různých pluků. Krivošijští vojáci jsou podezřelí z nespolehlivosti. V nuzných chalupách vidíš staré, prací vysílené ženy a mnoho špinavých, ale duševně neobyčejně vyspělých dětí. Jako »Švaba« nemůžeš v prvých dnech přijití ve styk s krívošijským obyvatelstvem, jež nemá důvěry k těm, kteří nehovoří plynně melodií jejích jazyka a nerespektují domácích obyčejův. Oríginelní krívošíjské plémě nás neobyčejně zajímá. V pluku je nás několik slovanských důstojníků, kteří pří každé příležitosti vyhledáváme styků s nimi. Stačí, pozná-lí tě pouze jediný Krivošijanec, pak nejsi jíž Švaba, ale jsi přítel, »náš člověk«, jenž požívá neomezené důvěry po vší vesnici a po všem kraji, V druhé vesnici tě již znají a pověst o tobě se šíří na druhou stranu skal. Všechny děti tě již znají a volají jménem. Přátelé se ti hlásí ve všech chalupách v okolí Crkvíc, v Jelovem dolu, Zve-čavě, Blagojevičích, na Dragalju, v Unírínách a Dragoševu, v Jovičíně vodě a Rasovém dolu. V Unirínách žije mladý učitel, jenž není ještě internován. Inteligentní mladík netají bolesti, jíž cítí dobrý krivošijský Srb v nešťastné válce. V Dragoševu se nám v slzách odhaluje národní bolest starého sedmdesátiletého popa, bývalého chovance kijevské bohoslovecké školy, jenž se nadál veselejšího konce svého života. Krivošijci vědí vše o našich četách. Vědí však také podrobností o Černohorcích na Běloši a na Grahovu, vypravují ti o koních grahovského kapitána Kovačeviče, o černohorských koman-dýrech, o barjaktarech atd. Z toho vypravování a z vojenských zpráv nabýváme dojmu, že Černohorcům je válka pouze místní zábavou, ne však národním bojem; Černohorci ve skutečnosti neváží žádných rakouských vojenských sil. Na obou stranách se nedostává podníkavostí. Rakouské i černohorské pomezní šarvátky jsou tak neobratné a špatně zosnované, že den ode dne klesá náš respekt před rakouským generálním štábem a ještě více před veliteli nepravidelných pohraničních čet junáckého černohorského národa. Co bude s naším úmyslem, súčastníti se revoluce proti Rakousku? Mám snad říci, jak jsme my, slovanští důstojníci v 37. domobraneckém pluku, litovali, že musíme státi v zadním koutu státu, kde není příležitosti, abychom — přeběhlí přes frontu? Poručíci Justin, Pavšič, Krevelj, Zatloukal, Voda atd, sedávají na skále na Liscu nebo v temné chalupě v Crkvících a v Jovíčíně vodě. Pětkrát, snad desetkrát přicházíme na rozhovor, že jsme jako odsouzenci na galejích, kteří musejí konati nucenou práci a nemají možnosti, změniti své postavení. Kdy se dostaneme odtud? — Soudruhům netajím svého rozhodnutí, že přestoupím zákon i zde, nebude-li mi možno odejiti od starých dalmatských domobranců -na jinou frontu. A tak vstupujeme do čtvrtého měsíce svých toulek po Boce a po Krivošíjích. Dne 10. listopadu 1914 přichází naše rota poprvé do boje při demonstrací na Bojanu brdu a Bogomolju pod Liscem. Pušky při této »příležitosti« nesly tak, že mne poslali s prostřelenou rukou na domácí léčení do Mariboru. 3. Slovanská společnost. Doma ve Slovenií poslouchám o Vánocích 1914 bez konce zprávy o utrpení mariborské inteligence v prvních měsících války, o deportacích duchovních, učitelů a »politicky nespolehlivých« lidí do štýrskohradeckého a jiných vězení. O událostech v užší vlasti nepronikla do jižní Dalmácie žádná zpráva. Mnoho ti vypravují o utrpení Rusínů a rakouských Srbů v německých a uherských vězeních, plných smrtonosných výkalů. Maríborská slovinská společnost sotva dýše. Vždyť nemůže nikomu důvěřovati! »Onen, jenž tamto sedí, je špehoun. — Pojďme, ukryjme se v zavřenou jizbu!« Ale společnost tato je pevná, silnější než před válkou; třeba je přestrašena, přece je v jádru zdravá. Dětinskou radost jim čteš z obličejů při každé zprávě, jež by mohla znamenali škodu Rakouska. Věří všemu, naslouchají jako žádostivé děti, věří i zprávám neuvěřitelným. »Corriere della Sera« přichází ve výstřižcích z Terstu v soukromých doporučených dopisech a je výživnou zakázanou duševní stravou našich Mariborců, dychtivých slyšeti něco více, než dovoluje rakouský vojenský censurní úřad. A tu je vám radosti po srbských a ruských vítězstvích, po osvobození Bělehradu, po rakouském ústupu přes Karpaty. Hlavní oporou slovinské společnosti jsou tajné schůzky. Seslábli by jinak v beznadějném ovzduší civilisté i vojáci. A všichni cítí, že Rakousko prohraje, ba že jíž prohrává. Mezí ně přicházíme my, vracející se z fronty a odcházející opět na frontu. Kolík opovržení je na nás nakupeno! Oni doma nemohou jinak, my však se vracíme do boje, — zřejmě — za Rakousko. Proč tedy všechny ty naše platonické sympatie se srbskými, ruskými a francouzskými zbraněmi, jež jsou v hlubokém rozporu s tvým jednáním? Zda chceme čekati, až nás osvobodí Rusko nebo někdo jiný, — a až nás nalezne osvoboditel jako vojáky, kteří až do konce nedávají rakouských zbraní z rukou? Nejsme-lí podobni obojživelníkům? Radujeme se z rakouských porážek a současně mlčky a uvědoměle konáme všechny povinností, přesně dle předpisu, na konec pak obětujeme ještě sebe a své rodáky za záchranu Rakouska.. .,! * Na vojenském velitelství v Mariboru hlásím, že odcházím do služby. Kapitán dívá se do mojí obsílky a čte, že mne volají k 37. bataljonu do Terstu. Dívá se na mne. »Ano, do Terstu, pane kapitáne.« »Tvůj pluk je přece v Dalmácii, v Boce? Nerozumím tomu. — Však dobře!« — Kapitán mi podává ruku a praví: »Maister.« — »Však vás znám!« * * V Terstu nemají pro mne zaměstnání. Nevolali mne a nevědí, kam se mnou, Celý týden hledám po Terstu styk s našimi a íredentisty. Vidím, jak se spřátelili a sbratříli. Bylí sí ve vlasech od nepamětí. Nyní jsou svorní — a jak! I naší i íredentisté dychtivě očekávají italskou výpověď války Rakousku... Všichni se svorně těší na konec Rakouska. V červeném pokoji nad kavárnou v Národním domě se schází každé odpoledne společnost jí-hoslovanských mužů. Dr, Gregorin je jejich duševním vůdcem a prorokem rozpadnutí Rakouska, A dr, Gregorin prý se málokdy mýlí. Na všech stranách města mají »spiklenci« tajné schůzky. Všude uvažují, jak příhodný okamžik je nyní —■ v lednu 1915 — pro Itálií, Využije-lí ho Itálie, rozhodne osud války. Co zamýšlejí Italové? Proč odkládají? Kdy hodlají udeříti? Tyto otázky zdají se býti slovinským obyvatelům Terstu mnohem vážnějšími, než sám osud slovinského Terstu. Těší tě pozorovati široký národně-polítický obzor lidí, kteří vědí, že Terst sám pravděpodobně nebude účasten jíhoslovanské svobody, kteří však přece tak dychtivě očekávají italského válečného zasažení, — Obávám se, aby úřady neobjevily, že se skrývám v Terstu na základě omylu a nesprávných dokumentů. A rád bych tu aspoň zůstal na blízku státní hranice, až do okamžiku, kdy udeří Itálie! Důstojníci terstského bataljonu sdělují, že musí někdo z nich odejiti za služební povinností k 42, bataljonu do Tolmina. Z Terstu však do Tolmina neodchází nikdo rád. Komandant se mi diví, že se dobrovolně hlásím ke službě do Tolmina a hned mí píše rozkaz o přeložení. Tolminci jsou praktičtí lidé. Přes Volče a Jezu obchodují s benátskými krajany a pašují z Itálie zboží a potraviny. Není pro ně nyní hranic, protože žijí v naději, že bude brzy konec války i Rakouska. Je zajímavo, že úředníci i důstojníci pokládají slovinské Tolmince za zcela loyální rakouské poddané. Tolminci sami by tomu nevěřili. — Domobranci a technické oddíly kopou zákopy proti Itálií. Itálie vyčkává a v Tolminu se všeho nedozvíš. — Kdybych tak mohl přijití aspoň na několik dní do velikého slovanského střediska’, do Prahy! Mohl by tam poznati revoluční programy slovanských národů člověk, jenž chce pomáhatí při národní revolucí. Ze psaní českých listů a z hovorů českých vlastenců poznáváš, že Češi jsou s úsudkem o Rakousku hotovi. Láká mne viděti lidí a zvěděti, kterak myslí Češi doma, jsou-li sami mezi sebou, co zamýšlejí dělati proti Rakousku a jak si představují svojí zemi po rozpadnutí Rakouska. Pokouším se dostati dovolenou »na zotavenou« ... a koncem března odjíždím — do Prahy. Známých a přátel je tu mnoho. V lokálech vypravují vtipy o bojích v Karpatech, o »našich« v Rusku, o bataljonech a plucích, jež odcházejí na »frontu«. Jest nutno jím rozuměti, poněvadž všichni hovoří obrazně, tajuplně, v symbolech. Jiti »na frontu« znamená odcházeti z Prahy s úmyslem, že přeběhnou k Rusům při první příležitosti, první den po příchodu na frontu. Pojem »rakouského vojáka« je v Praze jiný, než u Chorvatů a Slovinců. Ten pojem obsahuje něco svérázného, humoristického. Rakouský voják chválí sarkasticky svojí příliš velikou čepici, natahuje ji schválně na uši, nosí pás s bajonetem šikmo přes břicho a pod pasem tak zvarhanělou a zmačkanou bluzu, že se mu známí smějí. Kalhoty jsou ovšem příliš krátké. Dívá se na prsa a nohy a vážně se chválí: »Já jsem rakouský voják.« A tak víte oba, ty i on, na čem jste. O starém císaři, který prý již neví nic, co se děje, vypravují anekdoty, pří kterých by se průměrný loyální Slovinec tam dole na slovanském jihu třásl strachy, že ho policista nebo četnik zavře pro velezradu. 0 rakouských »schopných« generálech a arciknížatech v Haliči a v Bosně ví každý Pražan něco veselého. V českém městě a v české vsí je mnoho revoluční odhodlaností, spojené s dobrou náladou. Lídě si tu vymyslili na sta prostředků, jak je možno vyhnouti se vojenské službě na frontě. Mnoho lidí přísluší k tajným organisacím. Sokolové ukrývají odznak nebo legitimaci v čepici nebo v límci nebo bůhví kde, a nosí ji stále při sobě; prý, dobrá bude, až přijdeme do Ruska, abychom se mohli legitimovati. Spokojen se vracím do Tolmina. Cestou upozorňuji přátele v Mariboru, aby byli bez starosti, kdyby se dozvěděli něco zvláštního o mém oddílu — vždyť brzy budeme také my v Tolminu »na frontě«. Tolmínští domobranci jsou většinou Češi a také mezi důstojníky je dosti těch, jež pokládám za způsobilé ke vstupu do revolučního kruhu. Nadporučík Opašič nám vykládá v kuchyni u Podšolarjevých v Tolminu, že přeběhne do Itálie první den, až zahřmí na Ježi italské dělo. »Já pak půjdu s celým oddílem«, pravím Opašičovi, jenž mi to nechce věřiti. 4. Na černohorské frontě. Moje tolmínské dny jsou sečteny. Pluk mne volá — po čtyřměsíčním hledání jsou mi na stopě a posílají mne v dubnu 1915 do Dalmácie, do Crkvice v Krivošíjích. U dalmatských domobranců je život, který už znám. Na pomezních skalách je vše klidno, válčení je v tomto koutu pouhá hračka. Rakušané nedělají ničeho. Na dvě hodiny fronty od Lisca do Vysoké Hlavice v Hercegovině není vůbec fronty. Z Černé Hory přicházejí pravidelně zprávy do Kotoru a Krivošijí, co dělají Černohorci. Akce na frontě provádějí Rakušané i Černohorci tak, jako by se byli předem podrobně dohodli, co máš učiniti ty a co on. Není pochyby, že je válečná činnost v tomto úseku smluvená hra. A v této hře dělají rakouští štábní důstojníci vážné obličeje, vydávají vážná nařízení a rozkazy a jsou rádi, že mají pokoj a že se dočkají konce války v příjemných poměrech. 0 malicherných podnicích podávají přehnané zprávy, snad v naději, že také jim padne na junácká prsa nějaké vyznamenání. Slovanští důstojnicí v Crkvících nesčíslněkrát odsuzují černohorskou taktíku. Od prvních dnů srpna 1914, kdy Černohorci obsadili jižní konec Dalmácie s Budvou, Černá Hora se nepokusila ani o nejmenší útok. Také nechápou, proč rakouská vojenská zpráva se o této události ani nezmiňuje a že hlásí teprve po týdnech, že jsme z taktických důvodů vydali uzoučký pruh břehu u iBudvy , . . »Proč má král Nikola Lovčen? Proč nevyžene Rakušany z Boky?« Kdo zná vnitřní opevněný pás kolem Kotoru, jenž leží černohorskému Velikánu Lovčenu jako jablko u nohou, ten se nemůže vynadívítí, proč Nikita odpočívá. Je pravda, že občas dopadají střely z Lovčenu na pevnosti Vermač a Gorazdu. Ale Nikita dá vždy včas rozkaz, aby jeho baterie na Lovčenu zmlkly a po rozkazu následuje vícetýdenní oddech, aby sí Rakušané opět za bílého dne mohli opraviti svoje škody. Kotor, jenž leží na úpatí černohorského velikána, netrpí vůbec nic . . . Tutéž komedii pozorujeme při střelbě na pevnost Dvršnik na rozhraní mezí Grahovským a Dragalským polem, kterou tu a tam pozdraví černohorská baterie. Kdyby Nikita chtěl, měl by Boku a jižní Dalmácií za týden. Chrabří černohorští Kraševci by hravě vyhnali Rakušany z Boky, jako ji dobyli a obsadili před sto lety — roku 1813, kdy ji velkomyslně 1814 opět věnovali Rakousku darem. Historické události se opakují. Přítel Hrádek, oficiál ve vojenském skladišti v Zeleníce, je zpraven o stycích rakouských a černohorských velitelstev. »Je zvláštní«, praví mí, »jakými jsme přátelí s nepřítelem .. . Každý týden, někdy i častěji, chodí naši parlamentáří na Lovčen. Pokud je mi známo, posílají se jindy ve válce parlamen-táři jen výjimečně, u nás však chodí jako poštovní podúřednící nahoru a dolů po serpentinách na Lovčenu. Znáš Hubku? Kapitán Hubka chodí k Černohorcům na Lovčen jako rakouský delegát tak, jako ty jsi až do loňského roku chodil do školy jako profesor. Ten je zná! Však byl před válkou po více let vojenským atašé v Cetyní a je velmi intimním přítelem krále Nikíty. Když přijde přítel Hubka, přece nebude Nikita posílat jiných lidí, aby s ním rozmlouvali! Nikita přichází sám, osobně. Není to zajímavé? Černohorský suverén a rakouský kapitán! Snad nikomu nedůvěřuje ve svých darebáctvích, jež provádí pří obchodu s Rakouskem na účet svých Černohorců. — Jsem zvědav, co bude nyní. Něco se připravuje. Naše veliké zásoby, jež rostou ve skladištích od druhé polovice listopadu 1915, jsou jasný důkaz, že se něco kuje. Říkají, že dostaneme vánoční dar — Níkita prý nám odstoupí Lovčen , . .!« V důstojnických kruzích v Boce se vskutku hovoří všude o Lovčenu. Je veřejným tajemstvím, že Rakousko obsadí Lovčen. Nyní je vhodná příležitost, když prohrálo Srbsko, aby se po státě roznesla sláva rakouských zbraní také po druhém úspěchu —- po obsazení Lovčenu ... Jak bude dál? Odstoupí-li Černá Hora dobrovolně 1700 metrů vysokou skálu, jež se zdvihá nad Kotorem, potom je přece konec války na jihu. Vydání Lovčenu znamená úplnou kapitulaci Černé Hory. Útokem však Lovčenu nelze dobýti, dokud je nahoře deset Černohorců, kteří by dolů valili kamení, i kdyby neměli jiné zbraně! Jak vytrvale pokračuje Rakousko ve své komedií! Každý cizinec musí vidětí, že se chystá ohromná ofensiva. Kotorská pěší dívise se hýbe. Také mne posílají počátkem prosince z Krí-vošíjí do Boky k operativním trupám, k 5. pevnostnímu pěšímu bataljonu. Nový je mi výraz »Festungsinfanterie«. Bataljon je umístěn v Igalu u Ercegnova. S velikou reklamou staví u Tivtu stanoviště pro 30.5cm. baterie a pro dva 42cm. hmoždíře. Jinak, myslím, není ve válce právě obyčejem, že by musel každý voják i každý civilista vě-děti, kde staví artilerií a co s ní zamýšlejí, Oh, kdybyste viděli a slyšeli pekelnou střelbu rakouského dělostřelectva na počátku ofen-sívy na Lovčen! Dělostřelectvo z pevniny i z válečných lodí v Boce bije do pustých stěn na Lověenu a láme skály, jež se valí s rachotem k moří. V Boce vracející se ozvěna rachotí a hlomozí od stěny ke stěně. Tří dní tak připravují ofensivu, aby »obměkčili« protivníka, načež chrabrá pěchota šplhá po skále a provádí »útok« na vrchy, na Krstac a Kukovo sedlo. Skupina s filmovými aparáty, jež má za úkol zvěčníti útok na Krstac, nemůže, bohužel, se svým příliš těžkým břemenem stačití »útočícím« trupám a přichází pozdě. Za to však je šťastnější druhá skupina odborníků z »Pressequartieru«, ta totiž, jež chytá do filmu slavnostní pochod divisijního štábu generála Webera do Cetyně. Kdo viděl kdy takovou komedii ve válce? Rakouská statistika spěchá se zprávami o ztrátách útočících čet, zamlčuje však, že veliká většina raněných byla nedostatečně oblečena a obuta — lidem umrzají prsty na nohou. Na zimu ovšem páni intendanti v Boce nemyslí, vždyť v Boce 10. ledna není takové zimy, jako v černohorských výšinách ve sněhu, místy 6 až 10 metrů hlubokém. Ti ranění pak, kteří mají rány od zbraní, obviňují rakouskou artilerii, že střílela příliš blízko a udeřila vícekrát do vlastních oddílů, nebo nadávají sousední četě, jež oipylem střílela do vlastních řad . . . Hledejte lidi, kteří by řekli, že je zastihla pří útoku na Lovčen černohorská kulka! Bogme, je jich pořídku, najdete-li vůbec někoho! * # * Rakušané táhnou na Černou Horu. — Nejsi slep, abys neviděl, kterak Rakušané rozlišují na Černé Hoře dvě vrstvy lidí. Stoupenci krále Nikity se procházejí ve svých uniformách a mají úplnou svobodu. Druhá skupina — jmenoval bych ji »povstalci« — se nevzdává, ale znepokojuje ze svých úkrytů rakouské kolony a posádky. Rakousko je chytá a posílá jako zajatce do zázemí, jejich vůdce pak na pevnůstku před vjezdem do Boky, na ostrov Mamulu, kde nemají příliš příjemného živobytí. Generál Vukotič, příbuzný zemřelé černohorské královny, tvrdí, že je Černá Hora prodána. U něho v Čevu čteme již chvalozpěvy vídeňských listů o junáckém dobytí Lovčenu a o úplné kapitulaci Černé Hory. Hrdého Černohorce bolí neslavný konec jeho sokolské domoviny, trpce se směje dlouhému článku v »Neue Freie Presse«, jénž vypočítává vyznamenané důstojníky. V čele všech vyznamenaných čteš jméno nového šlechtice, »vítěze lovčenského«, jenž si získal při dobytí Lovčenu nevadnoucích zásluh tím, že třetí den po jeho dobytí jel automobilem po serpentinách nahoru do Něguše. 5. Na Černé Hoře, Na cestě přes Černou Horu poznávám svoje nové lidi. Bataljon se skládá z pravoslavných, muslímanských a katolických Bosftáků a Her-cegovců. Trochu je také Čechů a Slovinců. Mezi důstojníky a poddůstojníky je několik čet-níků, komandant je rovněž četnický rytmistr Perhauz, rodem Slovinec z Krška. Kromě čet-nických důstojníků je v bataljonu dosti mladých dělostřeleckých důstojníků, jež posílají v poslední době k pěchotě. Mezi důstojníky je poměrně málo Slovanů, — v mojí čtvrté rotě není žádného kromě mne. Přáteli jsou mi však český poručík Dašek, Omelka a Tandler z ostatních rot. Zvu přátele, aby přišli poslouchat, jak učím své Bosňáky. Na cestě ze Spuže do Podgorice odpočíváme u hluboko zapadlé Zety blízko rozvaliny Glibanovce. Máme den 31. ledna, ale není tu zimy a prach se zdvihá s široké cesty pod nohama kráčejících Bosňáků. Němečtí a maďarští důstojníci jsou pří oddechu v předu u velitele, u mne vzadu na konci kolony se pak schází druhá skupina. Bosňáci vědí, že to bude zajímavé. Skupina se stále zvětšuje. Přede mnou si vysoký poddůstojník kroutí cigaretu. Znám ho již jménem. »Isovići, ty jsi musliman, pravda-li?« »Jsem, gospodine.« »Slyšel jsi onehdy, co vypravoval katolický kněz naší rotě?« »Neslyšel, gospodine.« »Kněz vypravoval u Danílovgradu, že je náš boj v první řadě boj za víru, pak za císaře, a pak v třetí řadě za vlast.« »Bude tomu tak, — on to ví.« »Ted nevím a přemýšlím, za čí víru? Zda za jeho a moji, či za tvoji, či za onu třetí, k tiíž náleží Djurić Cvijo?« Desátník Cvijo se směje za Isovičem a odpovídá šalamounsky: »Snad za všechny tři.« Bosňáci se smějí, já pak dodávám: »Víme teď, za koho se bijí Rusové tam nahoře v Karpatech a oni ve Francii a oni v Belgii! Katolíci tu, katolíci tam — muslimani tu, muslimani tam, — pravoslavní tu, pravoslavní tam. Co myslíš, Isovići?« »Každý pop chválí svého Boha a svého cara«, praví Jusuř Isovič. Zdviháme se a kráčíme dále k Podgorici. U cesty leží místy ještě nezahrabaní koně, stopy srbského ústupu přes Černou Horu do Ska-daru. Při ústí Zety do Morače vidíme již vysoké stavení radiotelegrafní stanice v Podgorici a mnoho sloupů. V Podgorici je právě trh. Mnoho lidí se hrne z města i do města v pěkných krojích, s koňmi a různými náklady. — U Vezírova mostu se seřazujeme. Tu se tlačí dlouhá řada vojenských koní, obtížených zavazadly, zablácených, znavených. Zvířata věsí hlavy a hledají potravu. Za vojenským trainem ženou dvě Černohorky svého koně s nákladem proutí a nasekaného suchého chrastí. Hovoříte s nimi. První ukazuje na zablácené a seslabené vojenské koně: »Takhle rozšiřuje starý císař království. . .« Druhá pokyvuje, že je tomu tak: »Ba, ba! Málo země má starý císař!« S poručíkem Tandlerem nasloucháme úryvku hovoru černohorských žen. Tandler se ohlíží na náš train a praví: »Dobrá satira!« Tak šíří starý císař říši! Posílá Čechy a Jiho-slovany, aby mu vodili hladový dobytek v triumfálním pochodu na Černou Horu!« V Podgorici stojí bataljon osm dní! Nemáme co dělat. Mladí důstojníci se scházejí často v Hercegovske ulici a přicházejí ke mně na višňovku a ryby. Višňovku, nejleoší černohorskou kořalku, nám nosí můj hospodář Rade z obchodu přes ulici, ryby pak kupuje sluha Chválek na trhu a smaží je ke svačině. Ale ani kořalka, ani smažené ryby nejsou účelem důstojnických návštěv, ale idea to je, jež nás sdružuje. Tandlera jsem si připoutal a hoch cítí potřebu, odkrýti mi svoji duši. Ho- voříme o svém tragickém postavení, stojíme-li v zemi, kde prohrál slovanský brat. Ohromné srbské neštěstí roste v následcích stále více. Vysvětluji program, jejž bychom mohli úspěšně vykonati, dokud nepřijdeme do lepšího postavení. »Pokládejme se při každém činu za spojence Dohody! Vychovávejme se na revolucionáře a připravujme svoje lidi, aby byli schopni pochopiti svůj poměr k Rakousku.« »Spojenci Dohody?« »Však jimi již jsme! Vzpomeň si na Danilov-grad, příteli Tandlere! Jak nás to táhlo instinktivně k ubohým Srbům, jež jsme zastihli v Da-nilovgradu! Jsme-li Rakušany, co je nám po paní Maksimovičové, choti srbského majora, a její rodině? Nalezli jsme ji a Rakušané by ji byli internovali, my však, kteří nejsme více Rakušany, ji těšíme, předpovídáme jí vítězství Srbska a pomáháme jí z bídy. Ty, Tandlere, sám jsi se mnou sbíral pro ni stovky, aby nezůstala po našem odchodu bez prostředků.« »Je to pravda.« Tandler a Dašek sedí tu mlčky. Na stěně visí obrazy zasmušilých vladyk a světců černohorských, mezi nimi obraz podgorického rodáka P. Markoviče. Nevlídně dívají se černohorští vladykové na nás, dotěrné cizince. V našem domě umírá srbský uprchlík, vyšší státní úředník, jenž na útěku před Rakušany došel do Podgorice. Slečny Vukčetičevy mu posluhují a pletou opánky na dvoře před tmavou jizbou nemocného. Slečny, hezké měštky, jsou vděčny, že navštěvujeme jejich ukrytého pacienta. Dnes mu ne- seme balíček cukru a čaje. Starší Vukčetiče-vova přijímá dar. »Děkuji, jste dobří, pánové!« »Jak, dobří? My jsme zavinili vaše i jeho neštěstí.« »Ne vy, ale druzí!« »Ano, druzí, ale my bychom to chtěli napraviti. Pánovi není více pomoci?« Vukčetíčevova krčí rameny a beznadějně zírá velikýma očima pod temným obrvím. Mladší sestra však neodvrací hlavy od své práce. Na nízké židličce sedí a skrývá uslzené oči. Dne 8. února odchází bataljon z Podgorice skrze Starou Varoš po širokém podgoríckém poli, po tak zvané Horní Zetě. Vrcholy opevněných Dečíčů jsou v levo před námi. U Cíjev-ny, hluboko vyrytého, vysušeného potoka, stojí ještě zbytek turecké tvrze, bývalé pomezní turecké strážnice, Černohorci dobyli tohoto pásu země v balkánské válce a opravili již cesty do městečka Tuz. V Tuzách vidíme po obou stranách cesty starobylá turecká opevnění. Zde odpočíváme. Hovoříme o prvních dnech balkánské války, kdy Černohorci dobyli tohoto kraje s velikými obětmi. Vypravují jím o starém generálu Lazo-viči, jejž jsem několikráte viděl v Podgorici na jeho usedlosti před Doljany u Vrbice. Viděl jsem starce na poli s důstojnickým odznakem na čepící a mluvil jsem s ním. »Generál Joko Lazovič«, představil se mi, a ukázal mi ovocný sad, jejž si sám zasázel a louky u Vrbice, jež sám spravuje. Dostal půdu od »knjaza gosudarja«. Tří synové, kapitáni, mu padli v balkánské válce. Pravím Bosňákúm: »Hleďte, tudy pronikal před čtyřmi lety starý generál Lazovič s Černohorci. On dobyl De- čičů.« Moji posluchači dívají se na zasmužilé pahorky, známé pode jménem »Prokletá brda«. Hovor přechází na jiný předmět, na kázání pravoslavného popa, jenž nás navštívil v Podgorici. Po obligátním poučení o povinnosti dobrých vojáků pop zakončil opatrně, že musíme chrániti svoji vlast před nepřátely. »Nepřátel je nyní mnoho, více než všech Švábů i s námi. A všichni říkají, že jsme my začali válku, a sice neprávem. My tu sice postupujeme, protože prohrálo Srbsko i Černá Hora, ale co to je? Je třeba podívati se na mapu a spočítati druhá vojska.« Vykládám o Angličanech a o jejich loďstvu. »Angličané ještě nikdy neprohráli žádné války. Angličané nezačínají války, nejsou-li jisti, že ji vyhrají.« Bosňáci se táží, co bude s námi. »Švaba prohraje a všichni, kdo mu pomáhají.« »Tedy i my?« »My nejsme Švabi.« »Ale oni nás vedou!« »Vedou-li nás oni, prohrajeme i my.« »I my?« »I my.« — y ( • i j ■., »Co dělat?« Prostým vzdechem, jak káže bosenské fatalistické nazírání, si pomáhá voják přes těžkou otázku. — Vstáváme. • * * Za soumraku kráčíme do Vuksanlekičů a dále k zálivu skadarského jezera. Cesta je stále horší. V dálce na druhé straně jezera vidíme světla a soudíme dle směru, že vidíme alej ve Virpazaru, Za úplné tmy přicházíme ke brodu Podhum (Nauheim) a stavíme sí stany mezi ohni. Převozníci převážejí' každou noc koně. Jsou po ruce pouze čtyři lodice a práce postupuje tak pomalu, že za noc a den nebudou všechny koně na druhé straně. Čety však musí záliv obejiti a kráčejí velikou oklikou, po břehu, kde není žádné cesty. Jeden za druhým postupujeme pomalu po bažině a mezi křovisky kolem iHumského blata a kolem Hotského zálivu Skadarského jezera. Drobně prší a půda je rozmočena. Po této cestě táhla před týdnv dlouhá kolona srbských u-prchlíků do Skadaru. Mnoho koní leží v pravo i v levo a šíří zápach, že je všem špatně. Pode vsí Hani Hotit odpočíváme a čekáme v deští s pící na koně. Jsme mokří a déšť se lije nemilosrdně stále více. Kouřiti nemůžeme, jídla nemáme. »Co bude s námi?« táže se Bosňák Marič svého souseda, Miloše Šimiče. »Dobře nás chrání car«, praví Šimič. »Protože mu rozšiřujeme království«, dodává Marič. — Cestou jsem je bavil podgoríckým vtipem a nyní vidím, že sí jej pamatují a že ho již používají. — Můj sluha Chválek, jenž mne provází již z Tolmina, je stár a je mu zima v chladném dešti. S českými kamarády — čtyři Češi jsou kro- mě něho v rotě — napíná plátno mezí větvemi. Pod střechou si zažehují oheň, ale mokré větvičky pouze kouří a nemohou se vznítiti. Všech pět dřepí kolem hromady, z níž se zdvihá dým, že jim až slzí oči. Dívám se na ně, jak se namáhají a jak marně foukají v dým. »Vám Čechům bylo třeba choditi do černohorského a albánského bláta bránit českou korunu!« Utichli a dali hlavy dohromady. Mlejnek se dívá na Urbana, Hostovského a Chválka a praví: »Však my Češi už Černou Horu rozbijeme!« »A Albánii taky!« dodává Hostovský. Pokyvují, že je tomu tak, smějí se a nevědí již, že je jim zima. — 6. Golemi. Cesta do Ivaničů (Ivanaj) nám zůstane v paměti. Déšť zatopil celou hluboce vyrytou albánskou cestu a rozmočil zemi. Dlouhá naše kolona opatrně postupuje a ustavičně slyšíš volání, upozorňující na hluboká místa, kam nesmíš stoupnouti. Modravý povrch některých kaluží ukazuje místo, kde hnije koňská zdechlina, na niž tě upozorňuje také nos. Nesnesitelný zápach se šíří a mnoha lidem je špatně. Sanitní vojáci se zastavují u znavených lidi. Shrbené postavy se stanovými plátny přes hlavu a ramena brouzdají se vodou mlčky jedna za druhou a málokdo má ještě sílu a chuť k hovoru. Také šprýmaři již zmlkli. Bouře řádí a vhání nám studený déšť do obličejů. V Ivaničích se shromažďujeme kolem kostela v hluboké nocí. Je tu trochu nasypané půdy. Bosňáci se opírají o zeď, někteří leží na chodbách u kostelníka, jíní dřepí v kostele na studené dlažbě. Nikdo nespí. Mlejnek odkládá v chlévě svůj tlumok a zavazadlo kamaráda Duiče, jemuž je pomáhal né-sti. Lidé se tlačí a z mokrých těl vychází výpary, že nemůžeš mezi nimi dýchati. Pod širokým okapem chléva stojíme a vyčkáváme dne. Mlejnek nepije rumu ani nekouří. Chlapec však má neoblomnou dobrou vůli a svižné nohy, jež neznají únavy. Celé odpoledne kráčel za mnou a vyzvěděl jsem cestou z mlčenlivého naivního mladíka ponenáhlu, kdo je. Praví mi, že má šest bratrů a jednu sestru. Bratři jsou všichni vojáky a jeden je už mrtev. Mlejnek se domnívá, že mne zajímají i jiné věcí z jeho života. Vypravuje mi, že do loňského roku žil v Praze a pomáhal strýci, jenž má v Karlově ulici na Vinohradech antialko-holní hostinec. »Všichni mne měli za hloupého, ale já nejsem hloupý, Kdyby nebylo vojny, byl bych převzal hostinec po strýci a vedl jej sám.« Déšť tluče do střechy a Bosňáci se nezajímají o náš rozhovor, jemuž by beztoho nerozuměli. »Mnoho jsi mi dnes pověděl, Karlíčku. Nyní jsi voják — náhodou tě vřadili mezí Bosňáky —- a máš komandanta, jenž tě má rád, protože jsi vytrvalý a upřímný.« »Však vím, že nás máte rád. Jinde nás nenávidí. Kdekoliv jsem sloužil, od té doby co jsem vojákem — od března 1915, všude byli na nás zlí.« »Viš-li, proč?« »Nevím.« »Proto, že jste příliš rozumní pro takovou válku, jakou vede nyní Rakousko. Musíme se biti za Němce a za Němce se Češi nechtějí biti. To je právě hloupé všem inteligentním rakouským Slovanům, že je posílají do boje proti Srbům, proti Rusům, proti Černohorcům, proti bratrům — pod německé komando.« Mlejnek mlčí. Na blízku se však ozval někdo jiný: »Je to pravda, pane nadporučíku!« »Kdo je tam?« táži se Mlejnka. »Lahvička.« »Lahvičko! Pojd blíže!« Pod okapem dřepí na blízku všichni Češi, Hostovský, Lahvička a Urban. »Posloucháte?« »Ano, posloucháme. Je to zajímavé, a pravdivé!« »Tedy pozor! Leccos si pouze myslíme, o čem nesmíme mluviti. Přijde však čas, že budete také vy mluviti.« Rozednívá se již a silný severák rozhání dešťová oblaka. Rozeznávám již obličeje. Mlejnek se na mne dívá s oddaností, Lahvičkovi se smějí oči. Hostovský a Urban jsou zabaleni do plachty jako Bosňáci. Okolo 8. hodiny proráží slunce. Řadíme se v kolonu, abychom pokračovali v pochodu do Skadaru. Vpravo vidíme rozsáhlé Skadarské jezero, za ním holé černohorské skály od Tara-boše do Rijeky, u cesty pak špatně obdělaná pole a pusté pastviny. Několik lepších domů je v Pietrošanech, Líd je zanedbán, ačkoliv národní kroj je dosti pěkný. Zdá se, že každá ves má svůj kroj, zvláště ženy. Všude vidíš ženy v bílých loktuších a muže v bílých fezech nebo čepicích a úzkých bílých vlněných kalhotách, se zbraní (revolverem a jataganem) za pasem a s puškou na rameni. Na otevřených krátkých vestách se třpytí husté stříbrné a bílé knoflíky. , Bohatí sedláci nosí zlatem vyšívané kalhoty a opánky se zlatým řetízkem. Nikdo nechodí bos. Albánec je vždy obut, i děti. Střelbu slyšíš na všech stranách. U jezera střílejí ptáky a ryby, mnozí však střílejí snad jen pro vlastní zábavu, poněvadž mají z pušky radost. Podle mapy zde má být silníce. Ale není to silnice. Běda našim koním, ženou-lí je za námi. Koně, jež jsou zvyklí na silnicí, si zde musí zlámatí nohy. Albánští voli však táhnou zcela klidně po této cestě dvojkolky s vysokými koly, jež měří v průměru 1^ až 2 metry, Do Skadaru nás nevpouštějí, prý pro choleru. Zastavují nás u vsi Golemi. V golemské dža-mií chtějí ubytovatí důstojníky, ale můj četař Jusuf Isovič mne vede k sedláku Husejnu Ibrahimovi, u něhož mi nalezl jizbu. Isovič hovoři turecky i arnautsky a jeho přímluva mnoho platí. Cestou mne Jusuf učí, jak mám pozdravit hospodáře. — »Mir set prani zoti!« (Buď vítán! šťastně tě přivedl Bůh!), praví Husejn na prahu a dodává: »Šum mot et baft mír!« (Mnoho let budiž zdráv a dobré vůle!) »Mir mrama!« (Dobrý večer!) Více nemohu pověděti přívětivému hospodáři, jenž mne vede za ruku do jizby. Isoviě mne sice učil ještě více, ale zdá se, že mám špatnou paměť pro arnautská slova. Husejn Ibrahim je pohostinný Arnaut, Ve veliké světnici připravuje uprostřed koberce železnou mísu se žhavým uhlím, z druhé jizby přináší »kariky« (židličky) pro hosta. Jemně tě béře za rameno a ukazuje, abys se posadil ke žhavému uhlí, sám však usedá na zemi vedle tebe a kroutí ti cigaretu, kterou ti podává nasliněnou. Nesmíš ho uraziti — je nutno vziti si a kouřiti s ním. Hospodářův syn Ibrahim mi nese hrneček teplého bůvolího mléka, výborný nápoj. »Baft mir!« (Na zdraví!), praví otec. Přicházejí sousedé, mezi nimi duchovní »efendi« v bílém turbanu, hezký člověk rudých vousů. Efendi zná několik srbských slov a je příjemný tlumočník. Směle hovořím, ukazuji a táži se. Mají mnoho cizích slov, italských, tureckých a srbských. Hovoří-lí mezi sebou, slyšíš mnoho nejasných samohlásek, nosovky, tvrdé 1 a anglické th. Sedíme do 10 hodin večer a 'hospodář se ode mne ani nehne. Projevuji přání jiti spat a Husejn mne zavinuje do pokrývek jako dítě, upravuje pokrývku na nohou, klaní se s arnautským pozdravem »Aje mir« (s Bohem) a shasíná světlo. Z rána mu děkují, že jsem dobře spal. Žhavé uhlí je již zde. Moje chvála ho zřejmě těší. Ar-nautský pozdrav »Natja mír« (dobré jitro) a asi třicet slov, úspěch mého včerejšího učení, mi výborně slouží. Roty se sluní a myjí. U golemského potoka je živo od rána do večera. Oddíly se myjí a perou, neboť po velkých blátivých pochodech touží po čistotě a slunci. Hospodář Husejn se o mne stará. Kdykoliv přicházím v jeho »špiju« (chýši), táže se mne po zdraví. Rád sedí u mne a vypravuje o turecké a černohorské vládě ve Skadru. Chce býti srozumitelným, proto vypravuje zřetelnými výrazy, prostě a výrazně. Se mnou hovoří zcela jinak, než se svými Arnauty. Pozná se na něm, že obcoval s Černohorci — však praví, že byl vícekrát v Podgorici na trhu. Zná slovanské výrazy »koupiti« a »prodati«, »voják«, »den« a ještě několik jiných. Názorně mi líčí, jak ustupovali Srbové po golemské cestě do Skadaru: »Serbijani škojn (jdou) — škon (jde) kolona sot diljen (dnes v neděli), škon nesr hanjen (zítra v pondělí). Merkur jen (ve středu) škojn kom-bot, kombot (mnoho) vojnik e oficir. Kolona gíat (dlouhá) let (deset) — dúmlet dan (dvanáct dní). Serbijan — ka (má) mjeft kalen (mnoho koní) aj ka bukur kalen (pěkné koně). Serbijan oficir proda na Golemi sahat, šerm (ukazuje hodinky, jež koupil od Srba) e kupí buk (chléb) e tamle (mléko). Ata škojn na Skodra — pen-slet min (50.000) Serbijan e njizet min kalen (20.000 koní).« Husejn mne vede na dvůr, aby mí ukázal koně, kterého koupil od srbského důstojníka. V předsíni mi ukazuje jezdecké sedlo, jež asi náleží k onomu koni. Zdá se, že by rád prodal pěkného srbského koně tmavokaštanové barvy, ale nechce ho hostu nabízeti, mně pak se také nezdá přiměřeným, abych obchodoval s hostitelem. Druhého dne je však kůň »taraboš« již můj — koupil jej pro mne s pomocí tlumočníka poručík Omelka za 600 K. 7. Skadar, Dne 14. února odcházíme ,ze vsi do hodinu vzdáleného Skadaru. Golemské mužské obyvatelstvo je shromážděno na cestě přede vsí a pozdravuje nás. Město Skadar na Bojaně, známé z naší národní písně o svatbě krále Vukašína a z písně o stavbě hradu Skadaru, má francouzské pouliční nápisy. Moje rota bydlí v »rue internationale« v pěti domech, mne pak vedou k obchodníkovi Augustinovi Lupi de Melgussi, blízko roty v téže ulici. Nad Skadarem se z.dvihá starodávný opevněný hrad, o kterém vypráví arnautská pověst podobně jako naše píseň, že ho zedníci nemohli dostavěti. Co vystavěli ve dne, zbořilo se v noci. Tázali se, proč nemohou dostavěti zdí. Nějaký stařec jim řekl, že musejí zazdíti živou ženu, chtějí-li stavbu dokončítí. K staviteli Rosi přišla tehdy jeho sestra Fa se svými dětmi, jež slyšela, jaké obětí si přeje hrad. Aby zachránila bratrovu čest, nabídla se, aby jí zazdili, ale s prosbou, aby ponechali malý otvor vě zdí, kterým by mohla kojití dítě, dokud bude živa. Učinili tak. Ještě dnes ukazují na hradní zdi bílé místo, kde kojila Fa svoje dítě. Skadar má dvě částí. Horní město čili varoš a »Pazar«. Měšťané jsou většinou muslimani, vedle nich však žije tu dosti katolických Ar-nautův. Široká ulice dělí muslimskou část va-roše od katolické. Mnoho domů je ohrazeno vysokou zdí a vynadají jako samostatné pev-nůstky. Otevřená vrata vidíš málokde, Pomy-slíš-lí, že je Skadar veliké město se 40.000 obyvateli, zdá se ti, že je na ulicích málo života. Četař Isovič a skupina starších poddůstojníků mne provází městem. Isovič je naším vůdcem, a pokládá si za čest, že umí oslovovati lid a vykládati nám, co říkají. Chodíme křížem krážem po hlavních i postranních ulicích a prohlížíme si obchody a jídelny. V krámech sedí líní Arnauti za velikými okny u žhavého uhlí a čekají na kupce tabáku. Všude vidíš kupy drobně nakrájeného žlutého duhanu, 1 kg za 4 koruny, S minaretů pějí hodžové svoji církevní píseň. Na dvoře velkých kasáren vidíme zajímavý výjev. Rakušané cvičí arnautské nováčky, kteří jsou ještě v pestrých národních krojích. Důstojník, Němec z českého Chebu, učí Arnauty »habtacht!« a »ruht!« Před řadami Arnautů skáčí kapucíni v kutnách a tlumočí, co je to »habtacht!« Nyní to zkoušejí. »Habtacht« už jakž takž jde. Řada není sice vyrovnaná a lidé stojí nesouměrně, ale vidíš aspoň řady. Na povel »ruht!« však vidíš všechny možné posice. Arnauti se spouštějí většinou rovnou na zem, usedajíce po turecku a kapucín je chválí, jak prý to už dobře umějí. —- Každý arnautský dům prý musel poslati po jednom »dobrovolníku« pro nové albánské vojsko, jež podle mínění rakouského velitelství bude dobrým spojencem . . Arnautům však na tvářích a pohybech není víděti, že by je vojenská německá dresura těšila, nebo aspoň zajímala. Jediným zadostuči-něním jim je, že pří cvičení smějí nositi pás plný patron, není jim však po vůli, že se musí cvi-číti v chůzi a v řadových cvičeních nejprve bez pušky. Arnaut váží si pouze člověka v-tel stráži do Castellar, kde čeká netrpělivě ši-kovatel Čačič. Všech 36 lidí v Castellarách chroustá jablka, jež jsou již proto dobrá, že je přinesli »naši důstojníci« v pytli. »Chcete, abychom vám jich opět přinesli?« »Chceme!« \ »Slyšel jsi tedy, poručíku Kohoutku? Lidé poslouchají nás, poslouchej jednou ty Bosňáků. Zítra přineseš opět pytel, jeden ty a jeden já. Bude-li to málo, půjdeme dvakrát a vezmeme si hlídku s 15 pytly. Nadporučík Kappelmacher mi musí poslati z províantury 15 pytlů! — A tak tomu také bylo. Večer 5. září jdeme s Kohoutkem s 2 pytly pro jablka. Důstojníci 136. pluku nás již očekávají. Jsou mezi nimi Liguorí i Kikeriki. Kapitán Fínzí referuje o přípravách. Důležitá je zpráva, že budou spolupracovati oddíly několika armád a že vrchní velitelství nemůže do-konati všech příprav do 13. září. Podnik se proto odkládá na večer 18. září. Tři sbory by mohly býti připraveny dříve, více však ne. Ca-dorna chce provésti akci všemi silami, jež má k disposicí. Vše je v pořádku. Chápeme, že nelze veliké síly koncentrovati v několika dnech. Upozorňuji Finziho, že by mohl poslati některého podnikavého štábního důstojníka na jeden nebo více dní do Carzana, aby si prohlédl rakouské posice. Přinesu mu k tomu účelu úplnou uniformu rakouského desátníka dělo-střelce nebo pěšáka. Za bezpečnost mu ručím sám, sám jej povedu, kamkoli bude ehtíti a ukáží mu, čeho si bude přáti. — Finzimu se tento návrh líbí a ihned se rozhodl, že půjde eventuelně sám, příště, 10. září. »Nezapomeňte na opium!« — Vlečeme s Kohoutkem po půlnoci dva pytle jablek do Castellar. 17. Hledají Paolína, Elektrický proud. Telepat, Udělal jsem si žert a žádal jsem o dovolenou, Diviše mně ihned vyhověla, neboť jsem měl jíž 2 měsíce na dovolenou právo. Je třeba odevzdati suganský úsek a velitelství bataljonu a vyčkatí do 14, září, až se vrátí poručík Knott z dovolené. Dne 7, září přichází rozkaz, abych předal velitelství bataljonu majoru Lakomoví, jenž přijde za tím účelem do Telv. Major Lakom je dobromyslný důstojník, Mađar, pěkného jemného chování. Dva dny ho vodím po zákopech, přední hlídky však odkládáme, protože Italové stále střílí šrapnely. Tak veliký sektor nemůže prohlédnout za 2 dny. Slíbil jsem majorovi, že zůstanu aspoň 8 dni u bataljonu. Je mí vděčen, protože jsem prý jediný člověk, jenž zná přesně každý kout a všecky lidi. On sám by nevěděl, co činiti v případě nepřátelského útoku, »Dovolená mi neuteče, a jako zkušený voják chápu, že vás nesmím opustiti, dokud všeho přesně nepoznáte.« Takto mám důvod pro odklad dovolené do 18. září. * * První den po příchodu majora Lakoma přišel na velitelství bataljonu reservátní akt, aby velitel osobně hlásil: 1. Má-li v bataljonu některého důstojníka italské národnosti? 2. Byl-lí takový důstojník v bataljonu v minulých měsících? 3. Sloužíl-lí v bataljonu důstojník nebo poddůstojník jménem Paulin, nebo Pavlín? Ukázal jsem akt majorovi, odpověděl jsem na všecky tři otázky negativně, zapečetil a poslal k brigádě zvláštního posla s odpovědí. — Kohoutkovi jsem se večer přiznal, že mi onen akt nahnal trochu krve do hlavy. »Vidíš, jak je organisována špionáž! Z otázek je zřejmo, že mají Rakušané zpravodaje přímo v Cadornově blízkostí. Co by se bylo stalo, kdybychom byli napsali do svých dopisů nějaké pravé jméno? iPaulína jsem podepsal pod dopis 21. července.« »Loňského podzimu odnesli dva Rusové první Pavlínův dopis. 'Nyní nevím, kterého Pavlína hledají, loňského, či letošního.« »Je nejvyšší čas, aby se Italové hnulí. Jaká škoda pěti dní! Mezi 13. a 18. zářím se mohou sejiti všecky nesnáze.« Kohoutek tuší, že v odkladech je neštěstí. — První nesnáz je již zde. Poručíka Martince potkal 10. září úraz. Koupal se v Masu a zdvíhal — atlet — těžký kámen, který mu rozmačkal malíček na ruce. Přiběhl do Carzana všecek rozčilen: »Co bude, pane nadporučíku? Praporní lékař dr. Turold mne mocí posílá do nemocnice.« »Smůla! Trvá-li na tom lékař, je zranění jistě zlé,« »Jaké pak zranění! Prst je ovšem rozmačkán, ale s prstem snad mohu žůstati u bataljonu! Řekl jsem to Turoldovi, ale on mne nechce lé- Rozbořená ves. čití — že prý pří takových zraněních nemůže nésti zodpovědnost. Řeki jsem mu, že nepůjdu za žádnou cenu od bataljonu, on však hrozí, že mne dá odvésti násilím. Co mám dělati? < »Je to smůla. Nechce-li tě Turold léčíti, musíš odejiti do nemocníce. Zde ti nalezneme zástupce. Snad je konečně také dobře, budeš-li v Leviču. Podnik bude 18. září. Změní-li se něco, oznámím ti to.« »Jak? Dopisem? Víte co, každý druhý den pošlu do Carzana sluhu, který se u vás ohlásí. Bude-lí možno, vrátím se k rotě před 18. zářím.« »Netřeba pospíchatí. Jen zůstaň v Leviču, Přesně si vše prohlédni a výborně nám prospěješ, až přijde kolona Italů do Levica.« — Protesty Martincovi nepomohly a odešel do nemocníce. Posílá z Levica sluhu a píše, že se už nemůže dočkatí, kdy Italové půjdou Levičem. Martincova nehoda není jediná. Přicházejí jiné, jedna za druhou. — * •k * Večer 9. září je v Strignu důležitá schůzka. Nalezl jsem tu veliký sbor dělostřeleckých i štábních důstojníků. Je třeba řešíti mnoho drobných otázek podniku. Poznávám, že všichni myslí s celou vážností na úspěch akce. Fínzí a kapitán 136. pluku mne po schůzce doprovázejí do Castellar, aby si prohlédli cestu a první opevnění, překážky a zákopy. Je krásná noc. Reflektory osvětlují pohádkovou Su-ganskou dolinu a posice na Cívaronu, u Masa, na S. Píetru. Vše leží před námi jako na dlani, osvětleno jako v pohádce. Prohlížíme si rakouské posice. Divím se drobnému člověku z Vícenzy, jenž má nejen mrštný jazyk a bystrý rozum, ale i mnoho riskuje. A stále je dobré mysli a žertuje. Ukazuji mu také cestu se schody a s žebří-bříkem s castellarské skály kolem kostelíka sv. Valentina ve Scurellách, kudy je možno, aby každý den i noc přišel člověk či oddíl nepozorovaně Rakušanům do týla. My, spiklenci, jsme sami vystavěli tuto tajnou cestu. »Kdybych byl Rakušanem, cítil bych se nyní Efíaltem, veda vás tu tajnou cestou Rakušanům v týl. Jako Jihoslovan jsem však pyšný, že jsem zbudoval cestu, jíž nemůže nikdo objevití.« »Touto cestou přicházíte také k nám do Strig-na, n-ení-líž pravda?« »Užil bych jí pouze v případě nutností, kdybych chtěl odcházetí i přicházeti nepozorován. Mně však není třeba se skrývati před vlastními strážemi, proto chodím rovnou přes Castellary. Spiklencům je známo, kam docházím, ostatní pak vědí, že se jejich komandant stále v noci potuluje kolem překážek a před liniemi.« »Je to dovoleno?« »Není to dovoleno — je to přísně zakázáno. Já si to dovolují. Vždyť moje cesty do Strigna také nejsou dovolenv, obcování s vámi mi také nedovolili — nedošli bychom nikam, kdybych šel prosit k divísi o dovolení.« Finzi se směje. »Zkuste to, abyste viděl, co vám řekne generálmajor nebo armádní velitel!« Bosňáci ve Scurellách, na Castellarách a u Masa spolu rozmlouvají, někteří hlasitě, jiní polohlasně. »Zcela jako doma!« konstatuje Finzi. »Vaši lidé se tu necítí jako ve válce. V Itálii neslyšíte v prvních zákopech hlasitého slova.« »'Protože se držíte předpisů. My jsme však zavedli ve svých rotách nové zvyky, jež vyhovují našemu nynějšímu postavení. Až budeme státi v bojí proti Rakousku ve vašich zákopech, budeme také my lepší a opatrnější.« »Jak to, že představení neslyší, když na př. Bosňák v zákopu hlasitě prozpěvuje?« »Kde jsou naší komandanti! První je v Pía-gaře, jednu hodinu chůze od Carzana. Nový brigádník tu vůbec ještě nebyl. Pánové mají v nás ovšem důvěru!« »Ba, vybrali sí pravé lidí, v něž mohou míti důvěru«, přisvědčuje Finzí s humorem. Italové se vracejí do Spery a dále do Strígna. Vedu je kolem kapličky za Speru a tam se loučíme. Oba prohlašují, že jsou informováni a že viděli dosti, Miloš Zelený se jíž dříve odloučil od naší skupiny, protože bylo jíž pozdě. Cestou se mi zdálo, že v Castellarách někdo vykřikl. Také Italové zaslechli neobyčejný hlas a tázali se, co to je. Nemohl jsem jím toho vysvětlit!. Pospíchám do Castellar. Tušení mi praví, že se přihodilo opět neštěstí. Minula 3. hodina. Je mi chladno a úzko, když se blížím k elektrickým drátům. Večer před odchodem jsem sice přerušil proud, ale nyní asi již opět jde. Mezi dráty máme úzký průchod, ostrou zatáčku mezi trojnásobnými překážkami, jehož však lidé zřídka užívají, aby se vyhnuli neštěstí. Mně je zatáčka dobře známa a nalezl bych jí se zavřenýma očima, s holí v ruce. »Sokole!« volám tlumeně před překážkami. Za překážkami asi 15 kroků daleko stojí noční hlídka. »Evo me!« hlásí se kdosi. »Zavolej šikovatele Čačiče!« »Evo me! Já jsem to, Čačič«, hlásí se opět týž hlas, jehož jsem dříve nepoznal, Čačič stojí sám u vchodu a čeká. »Jde elektrický proud?« »Jde. Dejte dobrý pozor, »ubilo« to pana poručíka Zeleného.« Čačič má takový divný, změněný hlas. »Ubilo?« V prvém okamžiku jsem myslel na slovinský význam tohoto slova. Ulekl jsem se. Teprve později, když jsem proklouzl překážkami a u-chopíl Čačiče za ruku, vzpomněl jsem si, že jeho výraz »ubilo« má význam »udeřilo«. »Kde je Zelený?« »Leží v domku. Již se vzpamatoval. Mysleli jsme, že je mrtev.« Přišli jsme do klenutého domku, bývalého chléva nebo sýpky castellarského sedláka, kterou jsme určili za obydlí velitele castellarské stráže. V sousedním klenutém chlévě, který má jen tři stěny, čtvrtou však rozbitou, chrápe telefonista Bauman na kapradí uprostřed houští a kamení. V Čačičově světnici čekají Kohoutek a Jirsa. Zelený se prý již tolik vzpamatoval, že vstal a odešel do Carzana. Čtvrt hodiny prý ležel bez hnutí. »Strašně divoce zařval, když ho zasáhl proud. Ještě jsem neslyšel člověka tak zařvatí.« »Slyšel jsem ho až ke kaplí za Sperou. Nevěděl jsem, co se děje. Byl bych nejraději běžel hned se podívat, ale nemohl jsem odejiti od Italů, jež jsem provázel. Ani nevíte, že byli italští důstojníci v naších posicích. Přišlí jsme dolejší cestou před Castellary. Miloše to tedy hodně udeřilo?« »Ošklivě. Zůstal ležetí v bezvědomí a museli jsme ho odnésti. Myslel jsem, že je mrtev. Byl bez vlády,« »Jak se mohl zmýlití, vždyť zná zatáčku mezi překážkami?« »V noci se snadno zmýlíš. Průchod je pod stromem, kde je nejtemněji. — Zde ležel na posteli, počal opět konečně dýchatí a udiveně se na nás díval. Ležel ještě asi 5 minut a pak si sedl. Poněvadž jsi zde nebyl, vstal a odešel do Carzana. Vše ho prý bolí.« »Kdy spustili proud?« »Před půldruhou hodinou«, praví Čačić. »Telefonicky se tázali, je-li někdo před překážkami, a musel jsem hlásití, že je všecko doma. Stále zakazují pouštěti někoho před překážky, proto jsem se bál hlásití, že jsou důstojníci venku.« Čačičova svíčka slabě bliká. »Rozsvěť ještě druhou svíčku!« Rozprostírám před důstojníky milánské listy, dávám Čačićovi na polici doutník a několik ja- blek, jež jsem cestou strčil do kapsy. Pytle určené pro jablka, zůstaly ve Speře a teprve nyní jsem si vzpomněl, že jsme měli se Zeleným při-néstí jablka. »Co je nového?« táži se mlčící společnosti. »Stále se mi zdá, že Milošova nehoda není jediná, ale že přijde ještě něco horšího,« »Nie se nestalo«, praví Jírsa, očekávaje, kdy počnu s referátem o schůzce. »Vše je v pořádku«, dodává Čačič. Dívá se na jablka a na malý doutník. »Tobě jsem to přinesl, doutník od Italů, jablka od pána Boha.« »Kdo vám jej dal?« táže se, sáhaje po doutníku. »Italský důstojník. Nezapomeň se mu za týden poděkovati, až se sejdete v Itálii, Ukáži ti toho dobrodince, jenž má tak špatné doutníky, že jich sám snad nechce kouřiti. Tobě, Kohoutku, ho ani nechci nabídnouti, protože vím, jak soudíš o italských doutnících.« Čačič si zapaluje od svíčky a praví: »Mně chutná. Italům chutnají naše, nám jejich. Jsme jako děti. Když jsem byl malý, zdál se mi sousedův chléb vždy lepší než náš domácí.« Smějeme se — je tomu tak. »Co však bude s námi?« táže se opět Čačič. Jirsovi a Kohoutkovi je mílo, že přecházíme v rozhovoru k předmětu, na který neustále myslíme. Čačič se trochu bojí. Kohoutkovi také zvážněla tvář, »Opět odkládají?« »Ne. Ofensíva začne definitivně 18. září, Přípravy jsou rozsáhlé, Čačič všeho neví: tři armádní sbory budou státi v Suganské dolině, za nimi však ještě mnoho trup, dobré dvě armády. Dne 15. září máme poslední poradu.« Telefonista v sousedním chlévě chrápe, že ho slyšíme až do Čačíčovy jizby. — Odcházíme. Čačič nás doprovází pod Castel-lary. V Carzanu se rozcházíme také my důstojníci. Rozednívá se, ale nemohu jiti spát. Dívám se do časopisů, ale nevím, co čtu. Snad jsem vůbec nečetl. Jsem unaven, o tom není pochyby, Nervy mnoho trpěly , . . Martince potkala nehoda, milého Miloše by byl málem zabil elektrický proud... je ještě něco, ale nevím co. Můj organism je výborné telepatické medium. Kdosi mne volá, kdosi na mne myslí, ale cit mi praví, že to nejsou přátelé, ale velicí, velicí nepřátelé ... Časopisy schovávám do skuliny za stěnou a odcházím před jizbu. Do Milošova brlohu mám jen 20 kroků. — Tiše otevírám Milošovy dvéře. Světlo ještě hoří. Leží na posteli oblečen a obut, jen krk má rozhalen. Je bledý a kruhy pod očima ukazují, že trpí. Slabě dýše. Zkouším mu tep na ruce, visící s postele. Srdce mu bije neklidně, nepravidelně. Ruku mu kladu k tělu — pohnul se, ale neprobudil se. »Mami, mami«, šeptá ze spánku. Snad volá svoji matku, která netuší, v jakém nebezpečí byl dnes v nocí její miláček. — »Žiješ, můj Miloši, a budeš žití, a také k mamince se vrátíš, které nyní béřeme syna jako zločinci. A tvůj otec, starý Zelený v Ostravě, sokolský borec, nám jednou řekne, že jsme mu syna Miloše pevzalí, ale že jsme ho jako dobří strážcové vyrvali zločincům z rukou a navrátili ho opět šťastné matce a pyšnému otci a jeho slovanským, ideálům. Buď zdráv, můj drahý Miloši, sílen a zdráv, protože máme před sebou ještě těžkou práci!« Odepínám mu těsné kamaše, povoluji tkanice u bot, rozepínám mu bluzu a kalhoty v pasu a přikrývám ho pokrývkou. »Mami, mami, mami!« Blaženě šeptá a spí. »Dobrou noc, Miloši!« Zavírám jako zloděj a odcházím do svého brlohu. Nejrozumnější by bylo, abych si lehl, ale cítím, že myšlénky nedají odpočínoutí. Eh což, obejdu zákopy, pohovořím s hlídkami! Na carzanském opěrném bodu pod parkem mám 2 nové mítraljézy. Šikovatel Govorušié z Jirsovy roty mi poslal k puškám několik mužů, jichž neznám. Přišli teprve včera do Carzana. V kaverně pod parkem chrápou svorně všichni, a u obou pušek mají jen jednoho strážce. Voják vstává, aby vzbudil soudruha, službu majícího strážce druhé pušky. »Není třeba!« »Je klidno, pane nadporučíku, proto kamarádí odpočívají.« »Kolik mužů je určeno ke službě?« »Podle předpisu u každé pušky dva. Pan nadporučík Jírsa nařídil, že stačí jeden, je-lí úplně klidno. Dnes v noci je vše ticho.« »Kolik pásů střeliva máš pro pušku?« »Po dvou.« »Jak? Pouze dva?« »Pan šikovatel nám nařídil 10 pásů, pan nadporučík Jírsa však řekl, že nám v Carzanu nyní stačí dva.« »Jiných reserv nemáš?« »Nemám, Dostaneme je později, jak řekl pan nadporučík Jirsa. On uschoval střelivo ve své kaverně.« — Je mi jasno. Tito noví lidé nejsou členy našeho kruhu, proto jím Jírsa odměřil tak nepatrný příděl střeliva, aby nemohli naší akci způ-sobití citelné škody, »Doufám«, pravím vojákovi, »že nebudete potřebovatí ani dvou pásů.« »Pan Jirsa nařídil, že nesmíme stříleti bez jeho vědomí a bez vašeho rozkazu. Kdyby nás Italové napadli, máme čekati. I my jsme sí mysleli, že je tak dobře. Bude lépe, nezačneme-li vůbec stříleti a drážditi nepřítele, když nám stejně za půl minuty dojde střelivo.« »Co ještě jiného nařídil pan Jírsa?« »Řekl, nemáme-lí střeliva, že není třeba lidí. Štábní šíkovatel Klein poslal s puškami šiko-vatele Govorušiče a 16 lidí, pan Jírsa však nařídil, že se jích má 10 s Govorušićem vrátití k němu. Tak nás zůstalo jen 6.« »I to stačí.« »Je mnoho služby pro každého muže.« »Však jste sí to pohodlně zařídili. Jeden hlídá, 5 jich spí. To není špatné.« »Opravdu, není to špatné.« — Zanechávám vojáka u jeho okénka a odcházím do zákopů 4. roty. Jirsa tedy vymýšlí nové prostředky! Ani se nezmínil, co hodlá učiniti se svými mítraljézamí. Myšlénka je rozhodně dobrá. V rotě strojních pušek je poměrně mnoho iNěmců a jiných živlů, jichž nelze organisovati ve spiknutí — tací lidé nám však mohou připraviti pekelné obtíže, zač-nou-li nám uprostřed akce stříleti po italských kolonách, pronikajících k Masu a přes mosty. Štábní kapitán KÍein i Govorušié jsou nebezpeční lidé u strojních pušek. Jirsa snad počítá s tím, že nebudeme moci opiti opiem všecky ne-organisované lidi, i s tím, že opium neúčinkuje stejně silně na každý organismus, a proto odzbrojuje rotu, zmenšuje počet lidí u strojních pušek a ukrývá jim střelivo. Tato myšlénka zasluhuje napodobení. Je nutno odstraniti ze zákopů všecku zbraň, jež neslouží nám. Ručních bomb v zákopech nepotřebujeme, rovněž ne pistolí pro rakety a raket. Vše musím sebrati a odnésti. . . kam? Do kostela! Tam je u pravého oltáře vhodné místo pro naše depot. Střelivo pro obyčejné vojenské pušky také nemusíme zanechávati v zákopech. U důležitých střílen leží bedny reservního střeliva — jen 4. rota má 26 beden v zákopech a jinde jich nemají méně. Zítra začne Djuríč s Trifunovičem a Malčán-kem nositi reservní střelivo do kostela! Vnukl jsi mi myšlénku, Jírso, díky tobě! — »Proč nám má ve vlhkých zákopech ležet a kazit se reservní střelivo?« pravím Cviju Djuri-čoví, sedícímu v koutě u mého nemocného sluhy Chválka, »Vyber si zítra lidí a snes je na hromadu!« »Kam, prosím?« »Do kostela.« »Do kostela?« »Na suchou zemi. k pravému oltáři sneste bedny střeliva ze 4. roty a z levého křídla 1. roty. Také granáty, 'ležící u střílen, sebereš a složíš do beden!« »Rozumím.« »Zdravo! Dobrou noc!« — 0 toto není třeba míti více starostí, protože vím, že Djurič nebude míti klidu, dokud neprovede rozkaz do posledního granátu. Již se rozednívá a okované boty stejnoměrně klapají po kamení kolem mého okna. Za látkou na stěně mám svůj dopis, do něhož se musím podívati ještě než usnu. Jsou tam tak krásná slova, psaná dne 5. září, myšlénky, zahánějící neklid a vlévající do duše novou sílu: »Jsem zcela přesvědčena o správnosti tvého jednání. — — — Tvým podnikům přeji úplného úspěchu a tobě zdraví. Tvoje žena Lída,« V tobě, drahá ženo, je dnes více hrdinství, než v tisících tak zvaných mužných bojovníků! Konec druhé knihy. Úsek Val Sugana. Měř. 1 : 50.000. 2 cm 3=: 1 km. PU-LI-LH hlavní zákopy. FLFLFLFl opuštěné nebo reservní zákopy. O- rakouské přední stráže.