Na okraj česke reformace
Libor Pavera
Akademia Techniczno-Humanistyczna w Bielsku-Bialej, ul. Willowa 2, PL - 43-309 Bielsko-Biala, l.pavera@seznam.cz
- 1.01 Izvirni znanstveni članek - 1.01 Original Scientific Article -
Avtor v članku razmišlja o češki reformaciji, o njenih začetkih in sprejemanju reformacijskega gibanja v češkem okolju (v zvezi s spremembo načinov razmišljanja, v povezavi s spremembami v šolstvu, umetnosti, kulturi ipd.). Češko zgodovino opazuje iz ptičje perspektive v smeri k sodobnosti in razkriva, kako izrazito sled je češki tip reformacije pustil v češki zgodovini. Češko reformacijo spremlja vse od dobe Karla IV. in prizadevanj tega češkega kralja in rimskega cesarja za drugačno cerkev pa do 20. stoletja, ko se je spor glede dveh smeri religioznega čutenja v čeških deželah prenesel v dialog med T. G. Masarykom in J. Pekarem ter njunimi učenci in nasledniki; t. i. spor o smislu češke zgodovine ostaja nikoli dokončana medgeneracijska diskusija in je lahko eden od odgovorov na določeno vrsto odnosa češkega državljana do vere, religije in verskega čutenja. Avtor ugotavlja, da reformacija niti v Evropi niti v deželi »češke krone« nikoli ni bila enotna.
The author of the text addresses the Czech Reformation, he reflects on the beginnings of the reform movement in the Czech environment (referring to the change of mindset concerning changes in education, art, culture, etc.). From a bird's eye view, the author looks at Czech history in its shift to modernity and reveals the significant trail the Czech type of Reformation left behind in the history of Czech lands. He is following Czech Reformation since the time of the Roman emperor, Karel IV (Charles IV) with his efforts for a different Church to the 20th Century, when the problem of Reformation manifested itself in a rather philosophical dispute - concerning the two-armed religious trend in the history of Czech citizens. T. G. Masaryk and J. Pekar participated in the dispute as well as their students and followers of two different ideas. It is the so-called dispute about the meaning of Czech history, which has not been resolved until today and there may be one of the answers to the question about the type of relationship of a Czech citizen to faith, the church (devotion) and the domineering religious feeling in general. The author concludes that in Europe as well as in the Czech Republic the Reformation was never a single stream.
Ključne besede: reformacija, reformatorji, husitstvo, češki bratje, češka zgodovina
Key words: Reformation, the reformers, the Hussite movement, Czech Brethren, Czech history
Uvod
U priležitosti kulatych vyroči je možno zhodnotit uplynula leta badani, ale nelze nenastolit nektere sporne otazky a nepripomenout zaležitosti, na než se pohrichu
— 45 —
Libor Pavera
zapomíná ve školské praxi i v publicistice, jako napr. existence nekolika typú ev-ropské reformace, vnitrní diferenciace ceského typu reformace, úloha stredovékych univerzit a role univerzitního prostredí pri rozvoji reformace, vliv knihtisku na rozvoji reformace v 16. století, pomér reformace k humanismu, podoba reformač-ního úsilí v epoše renesance a v následujících epochách apod.
Národní reformace
Když se nyní v evropském prostoru piše nebo hovorí o reformaci, zpravidla se piše a hovorí nejprve o reformaci némecké, spjaté se jménem Martina Luthera (1483-1546), jež stála u zrodu reformace v némeckych oblastech a u počátkú re-formačmch hnutí na jinych evropskych územích (ve Svycarsku Ulrich Zwingli, 1484-1531, ve Francii Jean Calvin, 1509-1564). Jisté, od počátku némecké (saské) reformace lze nyní počftat celych pét století, které mezitím uplynuly: triatricetile-ty Martin Luther nékdy na konci fíjna (31. fíjna) nebo na počátku listopadu 1517 pribitím svych 95 Tezí (Disputatio pro declaratione virtutis indulgentiarum) na vrata kostelú ve Wittenbergu a jejich odesláním v listu mohtóskému arcibiskupovi Albrechtovi Braniborskému naplno rozžehl reformačnl hnutí, které svymi dúsledky sahá až do dnešm prítomnosti. Byvá považován za toho, kdo z vétší části napomohl rozbít již tak oslabenou krest'anskou jednotu na sklonku stredovéku. Byl však jen jedním z rady téch, kterí bojovali proti ekonomii spásy, ve stredovéké společnosti tolik rozbujelé: púvodní spory, v jejichž centru stálo kupčení s odpustky, pojetí očistce, spory o autoritu a moc papeže nebo majetek církve, vyvolaly v dúsled-cích široké hnutí, rečeno vystižnou metaforou: šlo o „maly spis, ktery učinil veliké zmény" (srov. Biela et al. 2016). Luther jisté nebyl reformátorem prvním a navazoval - at již zámérné, nebo neintencionálné, at souhlasné, nebo kriticky - na plejádu reformátorú, kterí mu predcházeli a podobné problémy nastolovali pred ním. V déjinách se často zapomíná na to, že reformačrn hnutí - ve smyslu hnutí opravného - probíhalo ve stredovéku i na jinych místech stredovéké Evropy. Musí byt v této souvislosti pripomenut predevšm anglicky kazatel, teolog a my-slitel John Wycliffe (1320/1331-1384) nebo kazatel a profesor artistické fakulty pražské univerzity Jan Hus (1370-1415). Ostatné mezi Wyckliffem a Husem existuje prímá myšlenková spojnice, nebot Hus v jistou chvíli intenzivné začal recipovat a do svych spisú z počátku 15. století prejímat Wycliffovy názory, často až nekriticky, a své názory (zpravidla utvorené pod prímym vlivem sugestivního Wycliffova učem) nehodlal zménit ani pred kostnickym koncilem svolanym v roce 1415. Wycliffovy názory (včetre sporú mezi nominalisty a realisty, názorú na stav scholastické filozofie i mínéní o duchovenstvu) však prešly rov^ž do učem jinych českych predstavitelú reformního hnutí, napr. Stanislava ze Znojma, Jeronyma Pražskeho nebo Jakoubka ze Stríbra.
V Déjinách Evropy, které napsal tym historikú a které mají v evropskych ško-lách predstavit společ^ evropské déjiny našim ždMm a studentúm (o knize se pojednává jako o první „euroučebnici déjin Evropy"), se o reformaci píše v kapitole „mbožensky a duchovní život" v souvislosti s krizí papežsM, s kacírstvím a my-stikou na sklonku stredovéku; tyto jevy jsou uvedeny v učebnici pred kapitolou o renesanci a humanismu a zámorskych objevech, které pro tu dobu byly mj. rov^ž
— 46 —

Na okraj česke reformace
typicke. Specialne reformaci v nemeckych oblastech, ve Švycarsku, ve Francii a v Anglii se pak venuje kapitola „naboženske revoluce" a zčasti kapitola „protire-formace a katolicka reformace". Ale ani zde neni venovana dostatečna pozornost vzajemnym vztahum, ktere mezi reformacemi v jednotlivych zemich existovaly, zejmena neni zduraznena linka vedouci od anglickeho prostredi smerem do zemi českych, od Wycliffa k Husovi, Lutherovi a jinym reformatorum v prostoru ev-ropskeho kontinentu; neni zde podtržena ani vnitrni rozrüznenost reformačnich proudü uvnitr jednotlivych typu narodnich reformaci.
Tzv. akademicke dejiny česke literatury (Mukarovsky 1959), „marxisticky pokus o syntezu", jak pravi jejich hlavni redaktor Jan Mukarovsky, se s literarnim odkazem doby husitske „vyrovnaly" v prvem svazku (1959). Všimaji si až na vy-jimky zejmena podnetu mistru a myslitelu etnicky-narodnostne českych. Pozornost soustred'uji na ty, jimž šlo o sekularizaci cirkevniho majetku, což v padesatych letech XX. stoleti, kdy byly akademicke dejiny psany, nesporne korespondovalo s komunistickym pojetim vlastnictvi a plne souznelo s tendenci znarodnovat, ktera zde stala nejmene od r. 1945; mene pozornosti je venovano jinym požadavkum zaznivajicim v husitske a predhusitske dobe. Akademicke dejiny si všimaji v prevaze tech autoru, kteri se zajimali o lidove masy a o socialni vztahy v tehdejši společnosti, ostatni zpravidla pomijeji. Podobne ani novejši školske priručky ne-pokročily v interpretaci reformačniho (literarniho) umeni, napr. Panorama česke literatury (srov. Galik et al. 1994, dalši vydani). Prehližeji i jine souvislosti. Již dobe mezivalečne upozornil ve sve synteze Arne Novak (1936-1939: 53n.), že Hus nevychazel ve svych nazorech jen z Johna Wycliffa a tzv. predchudcu Husovych, ale inspiroval se nazory mistru, kteri byli spjati s univerzitnim prostredim a patrili do kurie nečeske (konkretne Novak cituje Matouše z Krakova a Alberta Engelšal-ka). Novakovy nazory podporuje rovnež současna historicka veda (Horničkova et al. 2010). Uvedene nazory Novakovy i současnych historiku se zdaji svedčit pro fakt, že reformace byla v českem prostredi jevem značne diferencovanym. Cela problematika je tak mnohem komplikovanejši, nežli jak ji (ne)vystihuji akademic-ke dejiny, poplatne jistemu modelu vykladu (literatury a umeni) husitske epochy. Zejmena nekteri mistri, kteri pražske učeni opustili již na sklonku 14. stoleti, rešili problematiku reformy duchovniho stavu zcela odlišne od pozdejšiho Husa, v zasade v navaznosti na celoevropske hnuti primknutim k hlubši a individualne vyjadrovane zbožnosti.
V Dejinach Evropy se nepodtrhava ani vyznam univerzit pro vznik a šireni reformniho hnuti. Pritom univerzita jako novy typ stredovekeho učilište byla svym ustrojenim primo predurčena k rozvoji svobodneho myšleni. Univerzity jiste nevznikly proto, aby se tam na svobodne univerzitni pude mely hlasat ucelene nazory, ktere ve skutečnosti primo odporovaly stredovekemu pojeti Boha, človeka a sveta a obecnemu učeni cirkve, ale jiste prave na univerzitni pude mohly byt vyslovovany odlišne nazory v podobe podnetu k učenym disputacim. Šlo prece o svobodne utvorene korporace, na jejichž legitimizaci v soudobem svete se podilel cirkevni a/nebo svetsky panovnik, pripadne oboji moc (pripad Karlova pražskeho učeni, ktere bulou ustavil papež Kliment VI., ale ktere ma rovnež zakladaci listinu krale Karla IV.). Jejich cilem bylo vychovat (krome jineho) vzdelane uredniky pro administrativni system statu i pro sferu cirkevni.
— 47 —
Libor Pavera
Reformace mají tedy v jednotlivych zemích svoji specifickou podobu a cíle, ačkoliv se vyznacují nékterymi společnymi znaky, které dovolují subsumovat je pod jednu kategorii. Typ české reformace se českymi déjinami v obménénych podobách vine od stredovéku k dnešku: jako pomyslná červená nit od doby panování císare rímského a krále českého Karla I. (Karla IV., 1316-1378), patrné nejvyraznejšiho českého i evropského panovníka, jak o tom nyní vypovídají sociální ankety popu-lárnosti osobností typu „nejvetši Čech", „nejvetši Némec" apod.
Snahy o reformu církevních a společenskych pomérú by bylo jisté možno najít ješté v dobé pred Karlem IV., ale právé s jeho osobou a s jeho dobou je spjato púsobení tzv. predchúdcú Husovych v Praze. Do jeho kulturního a politického programu dobre zapadalo povyšení pražského biskupství na arcibiskupství (ješ-té jako kralevic) nebo založen vysokého učení, svého druhu prvého ve strední Evropé nebo alespoñ prvého na sever od Alp. Mélo v jeho užší vlasti umožnit vzdélávat studenty v nékolika védních oborech, jež by jinak museli vystudovat v zahranráí (zejména na univerzitách zaalpskych, srov. Kop 1945). Univerzita, pro niž panovník zajišfoval mezinárodné známé mistry a již nadal právy, svobodami, majetky i knihami (rukopisy), se pozdéji (možM paradoxné) stala místem, odkud pricházela kritika života jednotlivych duchovních i celé církevní hierarchie a odkud zaznívaly originální myšlenky teologické i filozofické, nejednou v podstatném rozporu s dosavadní teorií a praxí; ke kritickému krídlu patrili Heinrich Totting z Oyty (pozdéji púsobící na univerzité ve Vídni), Matouš z Krakova (pozdéji púsobící na univerzité v Heidelberku) nebo Konrad von Soltau (púsobil po Praze rovrež v Heidelbergu). Zde se rodil kvas, ktery mél vést k proménám církevním, politickym, hospodárskym i kulturním, avšak na učence neblaze doléhaly spory uvnitr univerzity (zejména problematika kurií a jejich hlasú, která definitivné byla Dekretem Kutnohorskym vyrešena ve prospéch kurie české, avšak univerzita tím v roce 1409 ztratila radu cennych mistrú i studentú). Názory uvedenych mistrú na rešen církevních problémú se značre lišily od pozdéjších reformačrnch názorú, jak je artikulovali v 15. století Hus a učenci na néj navazující i opravné hnutí v 15. století v českych zemích (zv^té čtyri pražské artikuly, srov. Macek 1952).
V Evropé lze od 14. století zaznamenat jednak návrat k odkazu antické vzdé-lanosti (zejména v bohatych italskych méstskych státech), ale lze jisté zaznamenat rovrež snahy o opravdovou individuální zbožnost (devotio moderna), presto rozpor mezi učernm hlásanym v evangelijních textech a skutečnosti, kterou béžní krest'ané každodenre na vlastní kúži zažívali a vidéli u církevního kléru, začal stále narús-tat na vyznamu: prepych, nékolikerá obročí, prodávání odpustkú, sekularizované chování knéžích nebo bremena poplatkú uvalovaná duchovenstvem na vérící ukazovala na nedúsledné uplatñování odkazu Písma sv. v životé duchovenstva. Císar Karel IV. byl v duchu svého kulturního a politického programu na jedné strané nesporné podporovatelem církevní organizace a duchovenstva, nebof církevní hodnostári spolupracovali s panovníkem pri správé zemé (šira i užší - nše i zemí Koruny české) a jednotlivych institucí státu (zejména vyrazná byla role pražského arcibiskupa, ale i jinych vysokych hodnostárú), na strané druhé se začal obávat prísl^né sekularizace kléru a nezdravého príkladu, ktery duchovenstvo zanechá-valo ve vérících, a proto se rozhodl do Prahy povolat a podporovat reformátory. V odborné literature byvají charakterizováni jako tzv. predchüdci Husovi (srov.
- 48 --Slavia Centralis 1/2019
Na okraj česke reformace
Havranek, Hrabak, Danhelka 1963-1964). S pozdejši Husovou činnosti meli spo-lečne kazatelske pusobeni a reformni snahy, spočivajici v odhalovani a verejnem karani zloradu v soudobe společnosti a zejmena v cirkvi. Karel IV. (ve shode s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic) do Prahy pozval augustiniana Konrada Waldhausera, ze sve kralovske kancelare uvolnil pro drahu kazatele Jana Miliče z KROMERiŽE, na nejž po svych parižskych studiich navazal Matej z Janova; ke jmenovanym lze doplnit rovnež jmeno Tomaše ze ŠtitnEho, kreativniho tvurce česke filozoficke terminologie a autora nekolika traktatu (Štitny 1956). Waldhau-serovi šlo o reformu „shora", kazani pronašel v nemčine nebo v latine a obracel se k cirkevnim kruhum a k vyššim vrstvam: karal prepych meštanu i ziskuchtivost, rozmarilost a nemravny život duchovenstva. Matej z Janova ve svem kontrastivnim spise Regulae Veteris et Novi testamenti porovnaval krest'anstvi novozakonni se soudobou praxi a upozornoval na poklesky cirkevniho kleru. Milič, opirajici se o vyroky autority nejvyšši („slovo boži"), se stal prikladem svou praktickou činnosti, Štitny se zase venoval otazkam filozofickym, zejmena v českem jazyce. Šlo jim o reformu „shora", nerešili jen otazky uzce teologicke, ale smerovali k praxi, nicmene společensky rad zpravidla považovali za Bohem dany a nemenny.
Uvedeni kazatele byli spjati PREDEvšiM s Betlemskou kapli, zatimco jinym mistem reformniho hnuti - jak již bylo uvedeno - se stala univerzita, ale tamejši reformačni proud nebyl jednotny (patrili sem odchovanec parižske a oxfordske univerzity Vojtech Ranku z Ježova, Jan z Myta, Štepan z Kolina, mene často by-vaji jmenovani mistri z ostatnich kurii, napr. již uvadeni Konrad von Soltau nebo Matouš z Krakova).
Jeden z proudü česke reformace a Jan Hus
Jeden proud svym učenim predstavoval Jan Hus, ktery byl v zasade odchovan-cem vyše uvedenych českych mistru. Hus pusobil na univerzite (od roku 1393) i v Betlemske kapli (od roku 1402): jeho tvurči činnost se behem 15. stoleti vyrazne promenuje: z hlediska probiranych temat, vychodisek, cilu i z hlediska formalniho, jazykoveho a umeleckeho. Jednak začina - podobne jako Štitny - psat a kazani pronašet i v českem jazyce, jednak se obraci se ke všem vrstvam stredoveke společnosti a zabyva se problemy jak teologickymi, tak i praktickymi (zajem o pravopisnou reformu, o podobu českeho jazyka, o povzneseni lidoveho duchov-niho zpevu apod.). Hus v mnoha ohledech prevzal dvojsečne učeni anglickeho reformatora Johna Wycliffa, aniž by provedl jeho pečlivou kritiku (kupr. myšlenka svrženi smrtelne hrešiciho panovnika, odnimani svetskych statku setrvale nebo zatvrzele hrešicim duchovnim, zda zakon Ježiše Krista sam o sobe postačuje ke sprave bojujici cirkve apod.).1 V nekterych otazkach se anglicky myslitel a spolu s nim Hus mylil, nicmene Hus nazory sveho učeni neodvolal ani pred koncilem usporadanym v Kostnici, ktery ho nakonec odsoudil k upaleni na hranici na brehu
1 O seznameni se univerzitniho prostredi se spisy Wycliffovymi a jejich recepci srov. Šmahel 2013.
— 49 —
Libor Pavera
reky Ryna.2 Husúv proces z hlediska právního (právo kanonické a svetské) byl kvalitne analyzován (Čornej 2015). Pritom Hus, jak ukazují nekteré závery II. vati-kánského koncilu a bádání filozofú a teologú z konce 20. století, dobovymi názory predbehl svoji dobu (obdobné problematice, včetne možre Husovy sanktifikace, venovali pozornost zejména polšti filozofové, napr. Czeslaw Glombik). Predevšim naši pozornost jitrí jeho pojetí pravdy (pravda Písma sv., pravda poznávaná smysly a pravda získaná neomylnym rozumem, príp. pravda zjevená, srov. Molnár 1985).
To, co se delo v českych zemích a v jejich okolí po smrti Husove, lze stéží pri-čítat na vrub Husovi samému: nicméné fešení církevních problémú hrubou silou a krvavou cestou vedlo jiné myslitele k domyšlem Husovych myšlenek - je to prípad zejména učení Petra Chetáického. Bylo nesporne ke škode vysledku české refor-mace, že Hus své názory nešífil promyšleneji a nevyjadroval se méne radikálne, že se soustredil pfíliš na otázky svetské moci a nezabyval se otázkami, jak nove, intenzivneji a kvalitneji christianizovat mesta, ale i venkov a venkovsky klér cestou vnitrní zbožnosti, nepochybne se jeho prípad a jeho osoba v kontextu kostnického staly do jisté míry prubírskym kamenem v déletrvajících sporech mezi papežstvím a císarstvím.3 Jeho jméno dalo název učem i celému širokému reformnímu hnutí, jeho odkaz získával od upálení v roce 1415 nejraznejšfch podob a „dalšfch" životú (srov. Poc 1945). Jiste nevedl k „nové christianizaci" zemí Koruny české, ke zni-ternení církevního života nebo k založeni svébytné církevní organizace - naopak husitské války de facto poprely jeden ze základních článkú dekalogu „nezabiješ" a z reformace vytvorily nekontrolované rečište rúznych skupin a frakcí.
Husúv príbeh se stal součástí vyprávení oč^ho svedka (bakalár Petr z Mla-doñovic zanechal cenná svedectví ve své Relaci o mistru Janu Husovi, srov. Ze zpráv 1981), pozdeji se objevuje zpracován na stránkách historickych knih doma i za hranicemi (napr. papež Pius II., resp. Eneas Silvio Piccolomini v Historii ceské, srov. Pius II. 1998). Husova smrt inspirovala rovnež autory manifestú, konečne Hus sám v Odvolání k soudci nejspravedlivéjsímu (k Ježíši Kristu - instance, kterou do Husa kanonické právo neznalo), pribitém na vrata mostecké brány v roce 1412, podal jednu z typickych ukázek manifestačmho žánru. Mnohem méne často se Husova postava objevuje v umení vytvarném (zrejme v husitském i pohusitském ob -dobí existoval odpor k obrazúm svetcú); souviselo to s celkovym obrazoboreckym rázem doby v etape husitskych válek. Zatímco „literární" umení husitské epochy dobre shrnují v ukázkách dva svazky tzv. akademického vyboru (srov. Havránek, Hrabák, Dañhelka 1963-1964) - má charakter spíše publicistiky, umení české reformace pak prehledny svazek jeden (srov. Horn^ková et al. 2010).
Je sMité hledat odpoved' na otázku, zda na Husovo učem navazují prímo ne-kterí reformátori v domácím prostredí, jež ho následují a jeho učem rozvíjejí, zda je tomu tak i za hranicemi českych zemí? Uvádí se jako príklad Martin Luther, ale ten zpočátku Husovo učem neznal, pozdeji se s ním seznámil, nekteré spisy preložil
2	Na pomezi fakticity a fikce vypravi o Husove pobytu v Kostnici historik František Šmahel v knižce vydane nejprve v roce 1969 (Hranicepravdy), v novem vydani rovnež s Husovymi listy, srov. Šmahel 2015.
3	O nedostatečne znalosti Pisma sv. ve stredoveku a vubec vedeni v oblasti kresfanstvi u bežnych obyvatel, ale i u cirkevniho kleru (nejen v zapadni Evrope) srov. Gurevič 1996.
— 50 —
■-S^avt-a. (Centra
Na okraj česke reformace
do nemčiny, ale s mnohymi Husovymi názory nesouhlasil. Husovy predMšky poslouchal v Betlémské kapli snad Petr z Chelčic, kolem nehož se v posledních letech jeho života utvorila skupina tzv. chelčickych, pozdejši zárodek českych bra-trí - jednoty bratrské. Jde o myslitele samorostlého, jehož tvorba prošla vnitrním vyvojem - od zamyšleni nad otázkami, kdo je „troji lid", pres „boj duchovní" až po svého druhu syntézu, kterou predstavuje jeho spis Siet' viery pravé. Chelčicky nejenže odmítá revolučni, krvavy boj a zmeny vyvolané válkami, na misto toho požaduje cestu evolučnich promen („boje duchovního"), ale rozrušuje rovnež lineární zpúsob uvažování (scholastiku) ve prospech novodobého typu myšleni, které dokáže otevírat nekolik problémú v rámci jednoho pojednání a propojovat otázky, které spolu souvisí treba jen volne (o jeho rozr^ování scholastiky srov. Petrú 1996). Mel nepopiratelny vliv na ruského spisovatele L. N. Tolstého, zejména devízou „neprotivit se zlu násilím".
Od 15. století se začal diametrálne proméñovat obraz žánrú zastoupenych v literature vznikající v zemích Koruny české. Zatímco pro 14. století platí, že byl plne dobudován systém žánrú lyrickych, epickych i dramatickych a existovala bohatá literatura rétorická i receptivní, v 15. století se žánrovy systém redukuje a vlastne deformuje - práve vlivem reformačního hnutí. Rozvíjejí se žánry mluvní, které vytMují a nahrazují starší žánry 14. století. Zcela nicméne mizí nekteré specifické žánrové formy, napr. milostná píseñ v lyrice, vypravné epické skladby nebo svetské dramatické útvary.
Velikou úlohu, která se v souvislosti s reformačmm hnutím v Evrope pnliš nezvyrazñuje, sehrál vynález knihtisku a knihtisk jako novy prostredek šífení názorú a vedomostí o človeku a svete, ktery ho obklopoval. Umožñoval nejenom šífit ve velikych nákladech nové informace (proto se hovorí o veliké informačni explozi, nejméne již druhé po vzniku písma), ale umožmval stále širšímu publiku se táastnit na recepci a zčásti také na tvúrčí činnosti. Dochází tak nejen k demo-kratizaci, ale rovnež k laicizaci literárního umení: není již jen vysadou církevního kléru nebo sekularizovanych jedincú, kterí prošli školou, otevírá se stále širšm vrstvám. S tím souvisí pochopitelne i rozvoj škol a jejich nové typy (mestské školy, gymnázium, srov. Štverdk 1988).
V 15. století se objevuje nekolik husitskych skupin a frakcí, obecne se nekdy píše o „království dvojího lidu" (srov. Království 1989), spíše však až ve století 16. Nejvyraznéjší pokračovatelkou reformního hnutí se ukázala byt jednota bratrská, jejíž počátky lze hledat v činnosti a odkazu Petra Chetóického a u radikálne smyš-lejících posluchačú biskupa Jana Rokycany. Ani jednota bratrská se však behem 16. století nejevila jako celistvy tok reformistú. Predevšm se v ní vydelily dva proudy, jež se lišily názory na humanisticky požadavek vzdelanosti: zatímco jedna skupina tvrdila, že vzdelávat mládež a členy není nutné (méne početm, tzv. menší stránka), druhá usilovala program reformní propojit s humanistickymi požadavky a se vzde-laností. Do ní se postupne zaradili bratr Lukáš Pražsky, Vavrinec Krasonicky nebo Jan Blahoslav, biskup jednoty bratrské. Požadavkem vyššího vzdelání pro bratry i bratrskou mládež se tak češti bratri pripojují k proudu povytce humanistickému (srov. Kopecky 1988: 89n., srov. Molnár 1956).
— 51 —
Libor Pavera
K odkazu česke reformace v dalšich staletich
I když Jednota bratrska behem 16. stoleti prekonala dobu tzv. sporu o vzdelanost a vydala se humanistickou cestou navratu k pramenum - k prvotnimu učeni Kristovu a k puvodnim biblickym textum, ktere byly preloženy do českeho jazyka (zvlašte biskup jednoty bratrske Jan Blahoslav a tzv. namešt'ska skupina) - a rozviji se a mohutni, na počatku 17. stoleti ji čeka težka rana v podobe protireformačnich snah Habsburku, ktere vyvrcholily vydanim Obnoveneho zrizeni (nejprve pro česke zeme v roce 1627 a pro Moravu o rok pozdeji), ukončujiciho v zasade činnost protestantskych cirkvi a vyhanejici nekatoliky a nekatolickou šlechtu za hranice do emigrace. Na reformačni hnuti svym zpusobem navazuje rovnež programator miru, vzdelanosti a napravy „veškerenstva sveta" Jan Amos Komensky, biskup jednoty bratrske, vyplnujici svym životem, tvorivou praci a reformni činnosti smerujici k „pansofii" značnou čast 17. stoleti. Reformačni linii v te dobe vidime probihat za hranicemi českych zemi, nebot' Habsburkum se zatim doma podarilo prosadit silnou rekatolizaci (protireformaci). Dala vyniknout baroknimu slohu a nekterym umelecky tvorivym jedincum, zejmena z rad jezuitskeho radu (B. Balbin, F. Bridel, F. Kadlinsky aj.), ktery vedle dominikanu, františkanu nebo piaristu ovladal take česke školstvi a vedu. Domaci reformačni linie byla pochopitelne malo vyrazna, nicmene pretrvavala (zejmena v nižšich společenskych vrstvach, spočivala napr. v prechovavani protestantskych bibli nebo ve cteni reformačnich osobnosti a jejich kultu), i když behem 17. a 18. stoleti stale zeslabovala. Všude tam, kde domaci reformačni linie byla ješte živa, se pak rychleji nežli jinde rozbiha v dobe tere-zianskych a josefinskych reforem na konci 18. stoleti proces emancipace celeho spektra česke společnosti - proces tzv. narodniho obrozeni (zejmena ve vychodnich Čechach, srov. Vychodoceske 1997).
Reformačni hnuti pak našlo jisty ohlas v dobe narodniho obrozeni. Studium jazyka a literatury poukazovalo na dobu 16. stoleti a na snahy tehdejšich jazyko-vedcu o kodifikaci jazyka pri prekladech biblickych textu. Doba veleslavinska byla dokonce považovana za „zlatou" dobu českeho jazyka a pisemnictvi v nem zapsa-neho. „Myšlenkovym trvalym odkazem z obrozenske doby predbreznove zustavaji dve mohutne tendence. Jednak prohloubena idea narodnostni, /.../, jednak kult prosteho lidu, jenž vede k pozorovani zpola narodopisnemu, zpola realistickemu a tim oplodni krasne pisemnictvi." (J. V. Novak, A. Novak 1936-1939: 471) Evange-lictvi se projevuje v prvni polovine 19. stoleti v tvorbe určite skupiny spisovatelu a vedcu (P. J. Šafarik, J. Kollar, F. Palacky), k naboženskym otazkam se vraceji rovnež spisovatele druhe poloviny 19. stoleti (zvlašte jde o spisovatele tzv. ves-nicke realisty, kteri se zabyvaji dobovym stavem nekterych arealu s prihlednutim k historickemu kontextu, napr. prozaička Tereza Novakova, kterou poutaji otazky protireformačni a emigračni v narodnich dejinach, duchovni život blouznivcu nebo emigrantu spjatych s vychodnimi Čechami).
Nekteri badatele spatrovali vyvrcholeni obrozenskych snah až ve vzniku samo-statneho československeho statu. Proto take T. G. Masaryk ve svych textech vy-tvoril v zasade koncepci dvojramenneho proudu ceskych dejin: sam byl zastancem linie, u jejichž počatku stal s idejemi pravdy a viry Jan Hus a prislušnici jednoty bratske (z nich si považoval zejmena J. A. Komenskeho a jeho snah pansofickych
- 52 --Slavia Centralis 1/2019
Na okraj česke reformace
a irénickych), na nejž meli navazat obrozenci a doba nova. Proti takovému pojeti se postavil historik Josef Pekar, zdûraznujici katolictvi v podloži a ve filozofii českych dejin (linie vinouci se od cyrilometodejské mise, snažici se o schvaleni slovanské liturgie Rimem, pres dobu Karla IV. a dobu rekatolizace v baroknich stoletich, z nichž se podle Pekare zcela prirozene mohlo rozvijet hnuti obrozenec-ké, jemuž šlo o emancipaci celého spektra české společnosti, srov. Pekar 1990). Dvojramenny proud je podnes neurastenickym bodem sporû o identitu českého naroda a sporem o filozofii českych dejin (srov. diskusi o „smyslu českych dejin" v antologiich textû - Havelka, ed., 1995-2006). Nekteré z cirkvi ustavenych v dav-né historii pretrvaly a pûsobi podnes, napr. jednota bratrska (http://www.jbcr.cz/), Cirkev československa /husitska/ apod.
Česka reformace a jeji rûzné podoby v nekolika stoletich tvori komplementarni součast českych narodnich dejin. Predstavuji nejednou neurastenické body, určujici dalši vyvoj společnosti, kultury, politiky, vzdelanosti i jinych oblasti života obyvatel českych zemi. Prave proto je nutné se projevûm reformace venovat a zabyvat se jimi ve vede, v publicistice, verejném živote i ve školské praxi, nebot' reformace v širšim pojeti neni vylučne veci minulostni, ale tvori jednu z antropologickych konstant človeka žijiciho v prostoru stredni Evropy, je jednim z ^ežniM jeho duchovniho života.
LITERATURA
Andriana BIELA, Maroš NICÂK, Eubomir BATKA, 2016: 95 vypovedi Dr. Martina Luthe-ra: maly spis - vel'ké zmeny. Vydanie druhé, opravené a prepracované. Praha: Lutherova společnost.
Petr ČORNEJ, 2015: Husûv proces. Bulletin advokacie 6, 8-9.
Frédéric DELOUCHE et al., 2001: Déjiny Evropy. 2., dopl. a rozš. vyd. Praha: Argo. (Ev-ropské učebnice).
Josef GALÎK et al., 1994: Panorama ceské literatury (literârni déjiny odpocâtkù do sou-časnosti). 1. vyd. Olomouc: Rubico.
Aron Jakovlevič GUREVIČ, 1996: Nebe, peklo, svét: cesty k lidové kulture stredovéku. Preklad Jaroslav Kolar. 1. vyd. Jinočany: H & H.
Miloš HAVELKA (ed.), 1995-2006: Spor o smysl ceskych déjin. 1. vyd. Praha: Torst, 2 sv.
Bohuslav HAVRÂNEK, Josef HRABÂK, Jiri DANHELKA (ed.), 1963-1964: Vybor z ceské literatury doby husitské. Vyd. 1. Praha: Nakladatelstvi Československé akademie ved.
Katerina HORN^KOVÂ, Michal ŠRONŽK, Milena BARTLOVÂ (ed.), 2010: Uméni ceské reformace: 1380-1620. 1. vyd. Praha: Academia.
Jan HUS, 1949: Sto listù M. Jana Husi. 1. vyd. Ed. Bohumil Ryba. Praha: Jan Laichter. (Sloupové pametni, 8).
Husitské manifesty. Ed. Amedeo Molnar. 2. vyd. Praha: Odeon, 1986. (Svetova četba, 495).
František KOP, 1945: Založeni univerzity Karlovy: K jejimu znovuotevreni v revolučnim jaru L. P. 1945. Praha: Nakladatelstvi Atlas.
Milan KOPECKY, 1988: Česky humanismus. 1. vyd. Praha: Melantrich.
— 53 —
Libor Pavera
Krälovstvi dvojiho lidu: česke dejiny let 1436-1526 v soudobe korespondenci. Ed. Petr Čornej. Preklad Martin Svatoš a Alena Šimečkova. 1. vyd. Praha: Odeon, 1989. (Živa dila minulosti, 107).
Vladimir KYAS, 1997: Ceskä bible v dejinäch närodniho pisemnictvi. 1. vyd. Praha: Vy-šehrad. (Studium, 96).
Josef MACEK, 1952: Husitske revolučni hnuti. Praha: Rovnost. (Za svobodu lidu, 6).
Amedeo MOLNAR, 1956: Ceskobratrskä vychova pred Komenskym. 1. vyd. Praha: Statni pedagogicke nakladatelstvi.
—, 1985: Na rozhrani vekü: cesty reformace: Jan Hus, Bedrich ze Sträžnice, Ivan Stojkovič, Martin Luther, Huldrych Zwingli, Jan Calvin. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.
Jan Vaclav NOVAK, Arne NOVAK, 1936-1939: Prehledne dejiny literatury česke od nej-staršich dob ažpo naše dny. 4., preprac. a rozšir. vyd. Olomouc: R. Promberger.
Josef PEKAR, 1990: O smyslu českych dejin. Praha: Rozmluvy.
Eduard PETRU, 1996. Vzdälene hlasy: studie o starši česke literature. Olomouc: Votobia.
Eduard PETRU, Ivo HLOBIL, 1992: Humanismus a ranä renesance na Morave. 1. vyd. Praha: Academia.
PIUS II. et al., 1998: Historia Bohemica = Historie českä. 1. vyd. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 1998. (Clavis monumentorum litterarum (Regnum Bohemiae), 4, Fontes rerum Regni Bohemiae, 1).
Jiri z PODEBRAD, 1964: V.seobecnä mirovä organizacepodle nävrhu českeho kräle Jiriho z let 1462-1464. Studie Vaclav Vaneček a Jiri Kejr. Preklad Jaromir Kincl. 1. vyd. Praha: ČSAV.
Jaroslav V. POLC, 2015: Jan Hus vpredstaväch šesti staleti a ve skutečnosti. 1. vyd. Vranov nad Dyji: A. M. I. M. S.
Jaroslav PURŠ et al. (ed.), 1980-1982: Prehled dejin Ceskoslovenska. Vyd. 1. Praha. (Academia, 4).
Pierre RICHE, Jacques VERGER, 2011: Učitele a žäci ve stredoveku. 1. vyd. Praha: Vyše-hrad (Kulturni historie).
Jiri SPEVAČEK, 1979: Karel IV.: Život a dilo (1316-1378). 1. vyd. Praha: Svoboda.
František ŠMAHEL, 2015: Hranice pravdy. V souboru 1. vyd. Praha: Argo.
—, 2013: Jan Hus: život a dilo. 1. vyd. Praha: Argo. (Ecce homo, 19).
--, 1966: Jeronym Pražsky (studie s vyberem z Jeronymovy literärni pozustalosti a ze
svedectvi současniku). 1. vyd. Praha: Svobodne slovo.
Tomaš ŠTiTNY ZE ŠTiTNEHO, 1956: Knižky o hre šachove a jine. Ed. František Šimek. Praha: Statni nakladatelstvi krasne literatury, hudby a umeni. (Živa dila minulosti, 12).
Vladimir ŠTVERAK, 1988: Stručne dejiny pedagogiky: priručka pro studenty vys. škol pripravujicich učitele. 2. vyd. Praha: SPN. (Učebnice pro vys. školy).
Vychodočeske Atheny a Josef Liboslav Ziegler: sbornikprispevku ze sympozia, Rychnov nad Knežnou, kveten 1997. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 1997.
Ze zpräv a kronik doby husitske. Ed. Ivan Hlavaček. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1981.
— 54 —

Na okraj česke reformace
ČEŠKI REFORMACIJI NA ROB
Glavni tok češke reformacije izvira iz časa vladavine cesarja Karla IV. v 14. stoletju. Rimski cesar in češki kralj se je dobro zavedal potrebe po reformi cerkvene organizacije, zato je v Prago poklical nekaj reformatorjev, ki so v literaturi označeni kot t. i. Husovi predhodniki. Cesar Karel IV. je bil po eni strani zagovornik duhovščine - cerkveni dostojanstveniki so namreč sodelovali z vladarjem pri upravljanju države in institucij (zelo pomembna je bila vloga praškega nadškofa in tudi drugih dostojanstvenikov) -, po drugi strani pa se je bal sekularizacije duhovščine, zaradi česar je protestante poklical v Prago. Do začetka delovanja Jana Husa, najpomembnejšega domačega reformatorja, pridigarja in mojstra Karlove univerze, so v Pragi delovali: Konrad Waldhauser, Matej iz Genove, Jan Milič iz Kromeriža in Tomaš Štitny iz Štitnega, avtor češke filozofske terminologije. Waldhauser je hotel narediti reformo »od zgoraj«, pridigal je v nemščini ali latinščini in se obračal na cerkvene kroge in višje razrede. Matej iz Genove je v svojih provokativnih spisih Regulae Veteris et Novi testamenti primerjal krščanstvo iz Novega zakona s tedanjo prakso in opozarjal na prekrške cerkvene duhovščine. Milič je postal vzor zaradi svoje dejavnosti, medtem ko se je Štitny ukvarjal s filozofskimi vprašanji, zlasti v češkem jeziku. Bili so za reforme »od zgoraj«, družbeni red so po pravilih imeli za nespremenljiv in dan od Boga. Omenjeni pridigarji so bili večinoma povezani z Betlemsko kapelo, drugi prostor reformnega gibanja pa je postala univerza in tamkajšnje reformacijsko gibanje ni bilo enotno. Enega od tokov je predstavljalo učenje Jana Husa. Slednji je (tako kot Štitny) svoje pridige pisal v češčini in v tem jeziku tudi pridigal; obračal se je na vse družbene sloje. V mnogih pogledih je Hus nekritično sprejel nauk angleškega reformatorja Johna Wickleffa. V nekaterih vprašanjih se je motil, kljub temu pa je brezkompromisno zagovarjal svoje učenje tudi pred Konstanškim koncilom, kjer so ga obsodili na smrt. Kot so odkrili nekateri sklepi iz II. Vatikanskega sveta in tudi raziskave s konca 20. stoletja, je Hus prehitel svoj čas. Po njem so poimenovali njegov nauk in celotno reformno gibanje. Na Husa so se navezali domači reformatorji, nekateri so mu sledili tudi onkraj meja češkega ozemlja (M. Luter). Njegova predavanja je prav gotovo poslušal tudi Peter iz Chelčic, okrog katerega se je v zadnjih letih njegovega življenja izoblikovala skupina t. i. chelčicarjev, ki so bili zarodek skupnosti kasnejših čeških bratov - bratovske edinosti (Unitas fratrum). Skupnost čeških bratov se je razvijala zlasti v 16. stoletju. Premagala je obdobje sporov glede vzgoje, šla je po humanistični poti k prvotnim virom - k prvotnemu Kristusovemu učenju in originalnim bibličnim besedilom, ki so bila prevedena v češki jezik (tako je ravnal zlasti škof bratovske enote Jan Blahoslav in t. i. skupina Namešt'). Na reformistično gibanje se na nek način navezuje tudi propagator miru, vzgoje in vizionar »svetovne celote«, Jan Amos Komensky, ki je s svojim delom, z življenjem in reformističnimi aktivnostmi zapolnil velik del 17. stoletja. Reformacija je v tem obdobju delovala zunaj meja čeških dežel - Habsburžani so v češko deželo uvedli močno rekatolizacijo (protireformacijo). Ta je pospešila baročni slog in spodbudila nekatere umetniško ustvarjalne posameznike, zlasti jezuite (B. Balbin, F. Bridel, F. Kadlinsky ...). Domača reformacijska linija je bila malo opazna, a je vztrajala (zlasti pri nižjih družbenih slojih, izražala se je v lastnini protestantskih spisov ali v čaščenju posameznih reformatorjev). Reformacijsko gibanje je nato našlo svoj izraz v času narodnega preporoda. T. G. Masaryk je v svojih knjigah načeloma poudarjal koncept dveh tokov češke zgodovine: sam je bil zagovornik linije, na začetku katere je z idejami resnice in vere bil Jan Hus, ki naj bi mu sledili preporoditelji in nova doba. Temu se je zoperstavil zgodovinar Josef Pekar, ki je poudarjal katoliško osnovo v filozofiji češke zgodovine in razvojni lok vse od misije Cirila in Metoda, ki sta v Rimu poskušala doseči odobritev slovanske liturgije, preko obdobja Karla IV. in obdobja rekatolizacije v času baroka, iz katerega se je po Pekaru lahko povsem naravno razvilo narodno preroditeljsko gibanje, ki se je borilo za emancipacijo celotne češke družbe. Obstoj dveh tokov v češki zgodovini še danes pomeni nevrastenično točko spora glede identitete češkega naroda in spora o filozofiji češke zgodovine.
— 55 —