Dr. Ljudevit Pivko: Proti Rakousku I.
CARZANO.
Díl h Kniha L— II.
Dr. LJUDEVIT PIVKO:
CARZANO
Přeložil
Dr. FRANTIŠEK ROUBÍK.
DÍL L: KNIHA I.—II.
DRUHÉ VYDÁNÍ.
1929,
PÉČÍ »PAMÁTNÍKU ODBOJE«, nákladem Vydavatelství »Za svobodu«, s. s r. o., Praha.
gsjz' i&tf-mí
Veškerá práva vyhrazena.
O&l
Ani. Strojil, Praha-Vršovice, Kodaňská tř. 11 n
Předmluva k českému vydání.
je „CAR Z ANO" — jsou cenným dokumentárním příspěvkem k historii jihoslovansko-československé vojenské součinnosti na tyrolské frontě a počátků československých legií v Itálii. Smělý pokus carzanský — třeba bez viny Slovanů nedosáhl plného úspěchu— je radostným dokumentem slovanské odvahy, riskující vše pro velikou ideu národního osvobození. Pivkova myšlenka mohla uzráfi v čin jedině v tomto prostředí, za obětavé, hrdinné spolupráce Jihoslovanů a Cechů, Odvážný, do nejmenších detailů připravený průlom rakouské fronty u Carzana v jižních Tyrolích se sice vinou italského vedení nezdařil, ale do Itálie přešlo tehdy, v září 1917, dosti českých a jihoslovanských důstojníků a mužstva, kteří — zajistivše si předem volnost pohybu a jednání — mohli se stati jádrem,
vzpomínky Pivkovy—jejichž první částí
z něhož vyrostly české a jihoslovanské výzvědné oddíly v italských armádách, počátek našich legií v Itálii.
Iniciátor a duše carzanské akce, slovinský profesor Dr. LJ U D EV 1T PIVKO narodil se r. 1880 v Nové Vasi u Ptuje. Po studiích ve Varaždínč, Ptuji a Mariboru byl mezi prvními slovinskými studenty, kteří přišli síudovafi na českou universitu v Praze. Doplniv pak své universitní vzdělání ve Vídni, Frankfurtu a Berlíně, stal se roku 1906 profesorem slovinšfiny, němčiny a později i tělocviku na učitelském ústavě v Mariboru, kde působí dosud.
Z Prahy si přinesl pochopení a lásku k sokolské myšlence a stal se již před válkou jejím nadšeným propagátorem ve své domovině. Mohutný vzrůst so-kolsfví veSloveniiv posledních letech je hlavně ovocem jeho neúmorné, obětavé, systematické práce. A právě ve válce, v carzanské akci i v dalším působení Pivkově v Itálii se ukázalo, jak plodným prvkem byla sokolská idea v slovanské osvobozovací práci. Není náhodou, že byl to právě Dr. Pivko a známý lublaňský sokolský přeborník Stane Vidmar, kteří stáli v čele jihoslovanské vojenské organisační činnosti v italské armádě.
Pojav za choť uvědomělou Češku, vychovává Dr. Pivko své děti v duchu jihoslovansko-ěeském. Česká kultura vůbec dala mladému a nadanému Slovinci mnoho plodných podnětů — a také ve válce občasné návštěvy u jeho rodiny, jež celou válku přežila v Cechách (v Kostelci n. Cer. Lesy), podepřely jeho odhodlání, vystoupili již na rakouské frontě aktivně proti Rakousku.
Vrátiv se po rozpadu Rakouska do osvobozené vlasti, navázal organicky na svoji činnost předválečnou. Jako starosta sokolské župy mariborské a předseda mariborského odboru jihoslovansko-československé ligy pracuje pilně, skromně a nenáročně jednak na zdokonalení sokolské organisace slovinské, jednak na zpevnění jihoslovansko-československé vzájemnosti. Rada jeho knih, věnovaných metodickým a organi-sačnim otázkám sokolským, propagační práci národní a seznámení slovinské veřejnosti s vynikajícími zjevy slovanských literatur (B. Němcová, Havlíček, Tolstoj), svědčí o jeho neumdlévající, promyšlené národní práci. Veliký rozmach slovinského živlu v bývalé německé baště Mariboru je v prvé řadě výsledkem jeho již předválečné činnosti.
Pivkova důkladná znalost české národní povahy a poměrů v československých legiích a jeho živý zájem o zdar československé osvobozovací akce v Itálii přispěl k tomu, že naší věci prokázal cenné služby. Velikou jeho zásluhou zůstane také to, že v srpnu 1918 v posledním okamžiku odhalil a překazil již téměř zdařený pokus rak. propagandy, vzbuditi v italském vrchním vojenském vedení nedůvěru ve spolehlivost našich legií v Itálii (viz Pivkovu knihu „Šifrované dopisy [Dřup], “ jež vyšla r. 1924 jako příl. deníku „Nár. Osvobození").
Kniha válečných pamětí „CARZANO". jejíž český překlad zde předkládáme našemu čtenářstvu, líčí proti-rakouskou činnost česko-jihoslovanskou na rakouské frontě až do vlastní carzanské akce 17. září 1917, která
dala vídenské německé žurnalistice svého času podnět k prudké politické kampani proti Cechům. Další část pamětí obsáhne vojenskou činnost „ Carzanců“ v Itálii a bude vítaným pramenem k historii vzniku čsl. legií v Itálii. Slovinské vydání „CARZANA“ vzbudilo zaslouženou pozornost v Jihoslavii i v Itálii. Kniha se čte jako napínavý román — a přece není ničím jiným, než líčením prosté skutečnosti. Není proto snad zby-tečno připomenouti, že každý detail vypravování, ba i všechny důležitější dialogy jsou opřeny o autorovy současné podrobné zápisky.
V Praze, 1. srpna 1924.
Dr. FRANTIŠEK ROUBÍK
Dr, LJUDEVIT PIVKO.

CARZANO,
DÍL L
KNIHA PRVNÍ:
SEME

ÚVOD.
arzano je ves v Tridentskú v italské části
bývalého Tyrolska, % h. severovýchod, od města Borga. Kolem Cařzana teče horský potok Maso zpod planiny Val Piana a vlévá se blízko Carzana do řeky Brenty.
Podél Masa šla roku 1916 a 1917 fronta mezi italskými a rakouskými zákopy.
Carzano je nepatrný kraj. Proslul po vele-zrádné aféře 17. září 1917, jež vzbudila mnoho polemiky v rakouských časopisech, interpelaci německých poslanců, zprávu generálního štábu a rozbouření v centrálních státech.
V 5. bataljonu I. bosensko-hercegovského pluku se organisovali spiklenci, kteří se chopili dalekosáhlého podniku.
Z rakouských linií vyhledávali spojení s národními zástupci v cizozemí, nabídli své síly spojencům a připravovali Rakousku zhoubnou ránu, jež měla rozbiti tyrolskou frontu.
Spiklenci nedosáhlí širokého strategického úspěchu. Podnik se nezdařil pro nedůvěru jednotlivých italských velitelů, na jejíchž schopnosti záleželo, zdaří-li se průlom rakouských posic v plném rozsahu.
Vojenské podniky ceníme dle úspěchu. Car-zanci však neměli úspěchu.
Prohlášení rakouského ministra zeměbrany [Vídeň, 2. června 1918, »Deutsche Nachrich-ten«) dokazuje, že sí rakouské vrchní velitelství brzy uvědomilo, v jakém nebezpečí byla rakouská fronta od Korutan do Švýcar. Mentoru ministra zeměbrany v »Neue Freíe Presse« se zdálo potřeba, aby upozornil občanstvo na odvrácené nebezpečí a aby zdůraznil nepřehledné následky »zločinného« podniku spiklenců v bataljonu V. b. h. 1., kdyby ho bylí Italové obratně využili.
Do konce války hledali vínníky a vyšetřovali »carzanskou zradu«. Bedny aktů, jež chová rakouské ministerstvo vojenství ve Vídni o car-zanské události však přece nepraví úplně jasně, jaké cíle měli spiklenci. Jejich cíle označuje úvodní odstavec dopisu, jejž poslali devět týdnů před akcí italskému vrchnímu velitelství, Tento odstavec zní: »Domníváme se, že je možno zvrátítí rovnováhu vojenských sil před zamýšlenou německou a rakouskou ofensívouna Soči — ve prospěch Itálie a jejich spojenců.«
¥ ¥
¥
Carzanská událost však přece nebyla bez úspěchu, měla však vliv jako neviditelný pramen, jenž náhle vytekl z hlubin pod písečnou poušť a nemohl navrch — ale tam, kde se roztěká, se jíž jeví nová vegetace daleko kolem.
V Itálií a rovněž v ostatních dohodových státech vládlo o rakouských Slovanech mínění — zvláště o Slovincích a Chorvatech, pokud vůbec věděli o naší existenci — že jsme nejzarytější a nejbojovnější Rakušané. Hrstka slovanských emigrantů a jednotlivých vojenských sběhů se snažila po více let, aby změnila nesprávné názory o nás.
Italové nejsou Slovanstvu naklonění a nezajímali se o naše problémy. Inteligentnější část jejich národa žije v nacionalistickém proudu, jehož zájmy se částečně kříží s našimi a apatie těchto kruhů byla největší překážkou, že v italském tisku nebylo místa pro informace o našem revolučním hnutí. Nepřístupnost vůdců italské národní a vojenské politiky se sdružila s nevědomostí národních mas v tvrdou falangu a musíme se divíti vytrvalostí a energii slovanských národních rad a revolučních odborů v cí-zozemí, že nezoufaly v úsilí prolomíti tyto překážky a přesvědčiti italský svět o potřebě revise mínění o rakouských Slovanech.
Jihoslovanský odbor nemohl v Itálii do posledního roku války pracovatí, českoslovanská kancelář pak do jara 1918 prožívala tuhé chvíle. Neznali tu našeho národního hnutí za osvobození, Kdo v Itálii vykládal revoluční slovanské
ideje, nalézal nepřipravenou půdu a nevěřící posluchače.
Bylo vůbec vyloučeno, že by slovanský propagátor směl v Itálií veřejně pracovati.
Carzanští vzbouřenci byli v Itálií mezí prvními Slovany, přicházejícími z rakouského vojska, jimž řídcí znalci carzanské události věřili, že pracují z přesvědčení, z idealismu pro osvobození svého národa a z nepřátelství k utlačujícímu je Rakousku. Přes dvě léta již přicházeli před nimi slovanští sběhové z fronty do Itálie a všem zde byla vzata svoboda pohybu a činnosti. Carzanců však v Itálii nemohli považovatí za obyčejné sběhy a nemohli jich zkrátka zavřití do tábora. Snad by je byl stihl týž osud, ale z opatrnosti sí zajistili jíž předem osobní svobodu a volný odchod z Itálie.
A tak utvořila skupina carzan-ských vzbouřenců jádro, z něhož vznikla ponenáhlu veliká organi-sace slovanských dobrovolců v Itálii, především československých legií. Kolem carzanského oddílu vznikly vedle jihoslovanského dobrovolníckého oddílu v Itálii také první československé legionářské odbory, roty, jež se později sdružily v pluk (39. čsl. pěší pluk »Výzvědní«), Výzvědné legionářské oddíly přispěly k úspěchu diplomatické akce, že konečně Čechoslováci mohli o-pustití zajatecké tábory a odejiti ve svém legionářském armádním sboru na frontu.
Jihoslovanský dobrovolnícký bataljon v Itálii, jehož základem byli právě carzanští spiklenci, zůstal do konce války osamocen — jednak vi-

nou italské politiky, ještě více však pro motivy, jež vedly jihoslovanské zástupce v cizině. Rozhodně však je zajímavý fakt, že v Itálií nám nepřátelské mohl se jíhoslovanský oddíl bez překážek pohybovati a jití s velikými úspěchy v boj proti Rakousku.
Po příchodu carzanských vzbouřenců počala v Itálií vydatná propaganda ve prospěch Jího-slovanů a Čechoslováků, nejprve ve vojsku a potom v občanské veřejnosti. Nesmíme přehlí-žetí, že Jíhoslované i Čechoslováci bylí na sklonku války v Itálii jíž populární a — je-li třeba to zdůraznití — v dobré pověsti. Vůli italských státních kormidelníků se ovšem podařilo, že ihned po rozpadu Rakouska stalo se jihoslovanské jméno opět nenáviděným, což pří pohyblivostí italské žurnalistiky a při politické nevyspělosti národa nebylo těžkou prací.
* *
*
Kniha vojenských vzpomínek »Carzano« líčí činnost carzanských vzbouřenců do zakončení jejích podniku v září 1917, kniha »Bok po boku«, pak různé výsledky podniku, zvláště činnost legionářů v Itálii.
Spis budiž příspěvkem k historií jihoslovan-ského a československého boje proti Rakousku, k historii snah, jimiž jsme dosáhli svého národního osvobození a sjednocení.
V historií světové války nenalezneš hned tak obětavé součinnosti českých a jíhoslovanských elementů, jaké jsme se dožilí u Carzana.
Vám, přátelé Carzancí, především však vzpomínce těch, kteří v bojích na italském bojišti dali život za naše národní osvobození, budiž spis -výrazem vděčnosti, jíž je carzanský »ataman« povinen obětavým svým bojovníkům — písní vzájemné věrností jihoslovansko-česko-slovenské!
Přehled: 1. Výjevy při mobilísaci 1914, — 2. U pluku v Krivošijích, — 3, Slovanská společnost. — 4. Na černohorské frontě. — 5. Na Černé Hoře. — 6. Golemi. — 7. Skadar. — 8. Koplik. — 9. Na sočskou frontu. — 10. Tolmin-ský podnik. — 11. Do Tyrol. — 12. Sief. — 13. Lasta. — 14. Hřeben. — 15. Obhájci. — 16. Na oddechu. — 17, Caverna. — 18. Nové plány. — 19. Carzanský dopis.
1.	Výjevy pří mobilísaci 1914,
Rakousko vypovědělo válku.
Jako ohromný plamen plápolá nepřátelství po všech koncích státu.
Přátelé, kteří chválíte skvělé vlastností našeho národa pohleďte nyní! Kde je uvědomělý národ, jenž před dvěma léty s nadšenými slovanskými city přijímal zprávy o junáckém pochodu srbských plukův od Vranje do Soluně a O drina?
Tohoto národa není více. Všude vidíte dnes nepřátelství, jakého je schopen jen méněcenný, poštvaný, zkažený zástup.
Ovzduší je nasyceno prolhaným, vynuceným nadšením.
Náhle nás rozmetávají do všech konců státu, tak náhle, že se přátelé v mobilisačních dnech ani nevidí. Mne volá telegrafická výzva dne 26. července 1914 k 37. domobraneckému pluku do Boky Kotorské, do Meljín.
Uvědomuji si, že výpověď války Srbsku znamená počátek válečné vichřice, jež je v jádru zápasem organísovaného německého národa proti Slovanstvu a má účelem oslabiti nejprve Jihoslovany.
S nikým se nemohu dohovoříti, jak se hodlají Jihoslované účastniti v této válce. Sokolský ideál a národní cit však mi diktuje povinnost, že nesmím pomáhatí oněm, kteří chtějí rozbiti Srbsko.
Při vypovězení války si uvědomují, že nejsem více rakouským občanem.
* *
*
Chorvatský Záhřebe! Také jsi se dožil doby, jež není ozdobou tvému jménu. Kdy se zrodily jedovaté živly v tvých žilách, jež ti znavují srdce?
Tlupa zdivočelých mladíků hlomozí bez překážky .po městě a ničí majetek jihoslovanských spoluobčanů. Policie necítí potřeby, aby omezila nebo zabránila dílu drzých zbojníků, jež chrání rakouský a chorvatský prapor, — vojsko pak čeká v kasárnách, aby vyslalo patrolu teprve potom, až zbojníci důkladně dovrší svůj úkol . . .
Národ se na ně dívá — na zločince, — národ je pozdravuje, národ volá slávu habsburskému
králi a jeho vojsku, národ volá smrt jihoslovan-skému bratru!
Tužná nam majka!
Záhřebe! Den 27. července vymaž ze své kroniky, aby nebylo vzpomínky naň! . . .
* *
*
Mezi diváky před Jelačičovým pomníkem vidím známého, dra. Hugona Robíce z Limbuše u Maríboru. Tlačí se v davu, stojí, hledí, mračí se. Pouze tří metry daleko ode mne stojí, ale proder se, můžeš-íi tří metry hluboko mezí lokty, koleny, těly! Volám Robiče — padesát jiných se ohlíží, co chci a koho volám, Robič však neslyší — jen se mračí a dívá se na bra-trovražedné výjevy, pozoruje demonstrace, —-Nyní se ohlíží. . .
S námahou se tlačíme do zadu, kde není takového návalu.
»Dosti jsem viděl. Pojďme!«
»Záhřebu jsem sí nepředstavoval takto . . .«
Hugo opět mlčí, ohlíží se, — dívá se na lidi kolem sebe a praví, protlačuje se z náměstí do ulice:
»Tu vzadu jsou už jenom zvědavci.«
»Rád bys je omluvil, není-líž pravda? Myslíš, že nejsou všichni stejní?«
»Všichni nemohou býtí zbojníky.«
Mladá paní vystupuje před námi na špičky, aby viděla přes ramena a hlavy, kterak se kouří z velikého ohniště uprostřed náměstí, kde hoří nábytek srbské kavárny. Robíčova poznámka o zbojnících byla příliš hlasitá. Zničujícím po-
hledem se paní ohlíží na nás, pravíc, co že chtějí »Kranjci« posuzovati Záhřebany!
Tlačíme se dále do ulice.
»Záhřebští umějí demonstrovatí«, praví Robíc. »Třicet se jich sešlo, tisíce však to schvalují a celé město jich poslouchá.«
»S Chorváty nebude nic! Vídeňský císař může s klidným svědomím počítati na Chorváty — také proti Srbsku . . . Od Jelačičových dob se tu ničeho nezměnilo.«
»Prosím tě, nehovoř tak hlasitě!« upozorňuje přítel s jakýmsi gestem, jež praví, že v Záhřebe dnes není bezpečno mluvití v tomto smyslu.
* ¥
*
Přiznávám, že jsem čekal zcela jiný dojem vypovězení války na lepší část slovinského a chorvatského národa.
Kdo pozoruje při mobilísací 1914 život na záhřebských ulicích a náměstích, ten ztrácí vírů, že jsme již hodní velkého okamžiku, kdy počíná zápas o osvobození Slovanstva z německého jha.
2.	U pluku v Krívošíjich,
V noci pokračujeme v cestě do Bosny a přes Bosnu.
Robíc sí vybojoval místo ve vagonu a spí, já pak stojím hodiny a hodiny. Vždyť víte, jak se vozí vojáci pří mobilísací!
Na stanicích a ve vlaku všelicos vidíš.
Četníci přivedli do vagonu pravoslavného kněze. Je prý zrádce ... Se zrádcem ovšem ne-zacházejí obzvláště vlídně.
Ve městech se prý ve dne v nocí konají demonstrace proti srbskému obyvatelstvu.
Cestující vypravují o žhářstvích v bosenských vesnících. Pravoslavným vesničanům hoří »špinavé kůlny« . . . lidí beztoho jíž odvedli četníci, takže není tu nikoho kromě výpuzených krys, kdo by truchlil na spáleništi. . .
Současně pak posloucháš anekdoty spolucestujících a nucené se jím směješ, ač ti není do smíchu. Lidé dřepí a sedí, tlačí a mačkají se ustavičně — a smějí se.
Na chodbě u dveří stojí vysoký pletený koš, majetek jakéhosi žida, reservního důstojníka z Vídně. Usadil jsem se na koš, abych aspoň poněkud ulevil nohám, stáním unaveným.
Malý reservní důstojník Voda stojí vedle mne v tlačenici a stírá si pot s obličeje, vzdychaje:
»Vidíš, čtyři hodiny stojím u koše a stokrát mne naň tlačili, ale nepřišlo mí na mysl, abych si naň sedl.«
»Posečkej trochu, příteli! Ihned tě pustím, jen co sí trochu odpočinu.«
Voda hovoří dosti dobře chorvatský, jen přízvuk prozrazuje Čecha. Sokolskou legitimací má s sebou *— náčelník předměstského družstva v Brně.
Vousatý Chorvát z bosenského Šamce vypravuje žertovné historky, související s mobilisací.
»Pánové, věříte snům?« táže se náhle vousáč s vážným výrazem v obličeji.
Všichni víme, že přijde opět anekdota.
»Bog me, nic směšného. Přihodilo se mi to včera večer v Sarajevě. Byl jsem strašně znaven, celý den jsem se díval v městě na demon-
strace. Hanebně řádili, vesměs nezralí mladíci. Nosili rakouský prapor a rozbíjeli krámy.«
»Srbům«, mrká na mne malý Voda, mně pak přicházejí ná mysl záhřebské událostí,
»Rozbíjeli a kradli a policie se na to dívala.«
»To bude pěkná historie«, míní Voda.
»Bog me, smutná historie«, pokračuje vousáč ze Samce; »Pak vám přijdu v půlnoci spát do svého hotelu. V pokoji někdo chrápe na mojí postelí. Oho! Tak to nepůjde! Vidím dle šatu ležícího na stole, že je to důstojník, major. Major, nebo generál, to je mi lhostejno, postel je moje, pokoj jsem platil! V tom však vidím, že na divanu jsou nějaké peřiny — první zlost mne přešla. V krajním případě bude dobře i zde na divanu. Chystám se jít spát na divan, zhasil jsem světlo. Major chrápe. To bude spaní! Obracím se, natahují sí pokrývku přes uši. Nyní to bude dobře, myslím sí. Kdepak! Major začíná na nové struně. Utišil se, potom však začal ve spaní vzdychatí! Náhle zachrčel, zavzdychal znovu. Třese se, jako když se napiješ ošklivého nápoje. »Brrr!« a ještě jednou »Brrr!« — Nyní snad bude pokoj. Za půl minuty však opět »Brrr!«, potom opět. A tak ho poslouchám čtvrt hodiny, půl hodiny. Už toho mám dost. Vstávám, rozsvěcím, oblékám se. Chci jiti k pokojské, aby mi přikázala jinou postel, vždyť tu není možno spátí. On pak stále; »Brrr, brrr!« Je mi ho líto, Bůh ví, nebylo by lépe, abych jej vzbudil? . . .
»Pane majore! he! pane majore!«
»Brrr!«
»Pane majore!« Pevně mu tisknu ruku, která je celá zpocena.
»Pane majore, zdá se vám něco zlého, promiňte, musel jsem vás vzbudíti,«
Ustrašeně na mne vyvaluje očí, zdvihá se náhle a chytá se oběma rukama za hlavu. »Oh!«
»Není-li pravda, pane majore, byl to zlý sen?«
»Nejste — vy — lucifer?«
»Lucifer? — nikterak! Zde v sarajevském hotelu bych rád spal, ale nemohu, protože vy ve snách příliš rámusíte.«
»Ve snách!« oddychuje si major a opět se začíná třásti. »Brrr!«
»Ba, ba, to vaše »brrr!« už poslouchám dobrou hodinu.«
»Pane, nevím kdo jste, a díky vám, že jste tu. — Pomyslete — sen o Rakousku!«
»Co má Rakousko co dělati s vašimi sny?«
»Co má co dělati? — Poslyšte! Dejte mí trochu vody, prosím!«
Nalévám mu vody ze džbánu.
»Slyšte, tak živý sen, —- to nemůže býti beze smyslu! Prohráli jsme, naše vojsko prohrálo. A přihnali nás na velký dvůr tam v pekle.
Smrad se vleče po dvoře, pravý pekelný smrad. Stojí tam sto kádí, velikých kádí, nás pak je také sto. Tu přichází lucifer, měří si nás, nadává a volá druhé čerty. Čerti nás postupně přejímají a hází nás do kádí, každého do jedné. Káď je plná hnojůvky a pouze hlava je venku, hlava od brady. Co to bude? Co chce lucifer? Připravuje si zbraň, strašnou velikou kosu. Dívám se, co chce s kosou. Lucifer se na mne podívá a praví: »Počkej, osle, teď ti ukáži, zač je toho loket!« A mávnul kosou těsně nad kádí,
—	oh, hlava by byla odletěla na ráz. Co chceš,
—	tu není času prošiti o milost, žbluňkl ponořil
jsem se v tekutinu a rychle opět vystrčil hlavu z kádě, abych se nezadusíl. Brrr! A lucifer tu stojí a cení zuby: »Počkej, osle, teď ti ukáží, zač je toho loket!« Mávnul po druhé, ale mne netrefil; byl jsem už pod hladinou. Brrr! A nehnul se od mojí kádě, mával a mával a mně nebylo pomocí. Vy jste mne zachránil!--------«
Všichni se smějeme vousatému Chorvatu, také malý Voda, jenž už sedí na koši. Vousáč pak vypravuje novou historku.
Na chodbu se tlačí z vagonu obtloustlý důstojník, vídeňský majitel velkého koše. Rád by se do nás pustil. Není mu po chutí, že se tolik smějeme žertovnému Chorvatu; on, vídeňský vlastenec v nové uniformě, by chtěl, abychom hovořili německy: »Pánové jsou, myslím, všichni záložní důstojníci. Upozorňuji, že armádní jazyk je německý!«
Vousáč si ho nevšímá. Voda se však nemůže přemoci a praví mu soustrastně: »O jej!«
Vídeňák se obrací k Vodoví a zahání ho se svého velikého koše. »Co máte co dělati na mém koši? Dolů!«
Vídeňák se mýlí. Domnívá se, že nás zastraší svým velitelským tonem, ale výsledek je právě opačný.
»Vezměte si koš dovnitř do vozu! Nám je tu v cestě!«
»Na chodbě nesmějí státí zavazadla, jež brání průchodu«, praví druhý.
»Strčte si svůj koš do kapsy, aby byl v bezpečí«, praví kdosi v pozadí.
»Vy, pane, jenž pravíte, že je ten koš váš,
mlčte! Nedáte-lí pokoje, shodíme vám koš s vozu«, hrozí třetí.
Žid se na nás dívá a zlostně se tlačí chodbou do svého oddělení. Smějeme se mu.
Krivošije.
Cesta z Crkvic na Dragaljské pole u soutěsky Han.
V pozadí pohoří Bjeloš na Černé Hoře (1165 m).
»Vidíš, to je jeden z těch, jimž bych přál trochu kádě a luciferovy kosy«, bručí Voda.
»Však jí neujde!« míní Chorvát ze Samce, jenž nepřeslechl Vodová přání. Rozumíme si.
* #
Často přemýšlím o sarajevské anekdote vousatého Chorváta ze Samce, Chtěl-lí nás bavíti vymyšlenými historkami, dosáhl rozhodné svého účele. Zdá se mi však, že nás chtěl zkou-šetí, — možná, že histórii majorových snů skutečně prožil, , ,
Je mi příjemno mezi záložními slovanskými důstojníky, o nichž tuším, že mají příbuzné názory o Rakousku a o konci války, kterou počínáme.
Před Mostarem vstupují opět četníci se zatčenými popy. Slyšíme, že úřady uvěznily mnoho inteligence, zvláště učitelů. Divíš se klidu, s nímž tito politicky podezřelí snášejí muka a hanbu. —
V	jižní Dalmácii jsou tytéž výjevy.
V	Boce vypravují o nesčíslných zradách pohraničního obyvatelstva v Krívošíjích a v Hercegovině.
* *
*
Jižní Dalmatínci, moji noví vojáci v 2. ba-taljonu domobraneckého pluku jsou celkem inteligentní národ s dobře vyvinutým národním uvědoměním, ale jejich rozhovory vyjadřují silný rakouský patriotismus. Rakouskému vojenskému velitelství je známo, že mezi Dalmatinci a Černohorci vládne starodávné domácí nepřátelství, pročež není žádné pochyby, že Dalmatinci kromě Krívošijanců budou v boji proti Černé Hoře spolehlivý rakouský živel. Důstojnický sbor je pak v 37. pluku tak pomíšen, jako je pestrá mosaika rakouských národů. V pestré společnosti jsou tu Dalmatinci, Slo-
vineí, Němci, Češí, dosti židů atd., kteří vykonávají pod kontrolou vyšších důstojníků Němců drobné povinnosti řadových důstojníků.
Jak tě pozorují a zpytují!
U společného stolu navazují hovor na delikátní velezrádné otázky. Komandant vypra-
Krivošije — Jelov dol u Crkvíc.
V pozadí Velí Kabao (1525 m, v levo) a Orjen (1895 m, v pravo).
vuje, že v Sarajevě oběsili známého hodnostáře jako velezrádce. Soudce ve Splitu prý sesadili a zavřeli, ba i přednostovi jakéhosi soudu dokázali velezrádnou propagandu a oběsili ho. — Často rozprávějí u oběda o pravoslavných popech, jež prý četníci přistihli, když signalísovali
do Černé Hory pohyby rakouských čet. Jeden z nich prý měl ve svém sklepě zřízenu telefonní stanici a zakopané dráty vedly přímo na Černou Horu . . .
Dobře cítíš, že je většina těch zpráv vymyšlena a že vypravují aféry jen s tím úmyslem, aby mohli pozorovatí výraz ve tvém obličeji, Očekávají, že projevíš také ty svůj úsudek o těchto činech. Dobře cítíš, že sedíš u vyšetřující komise, která tě pozoruje, je-li vše čistého rakouského ražení, co hovoříš a co nosíš v srdci.
Zkoušky z politického cítění pokračují protivným způsobem, když velitelstva šíří zprávy o znamenitých a úplných vítězstvích rakouského vojska nad Rusy a Srby. Dnes hlásí kořist 50 ruských děl, zítra 400 děl a 120.000 zajatých Rusů u Krasniku, — všecko ruské vojsko je prý potlučeno a ustupuje v nepořádku. Rakušané pak táhnou do Ukrajiny a do Polska. »V Kijevě a ve Varšavě se nezastayíme, protože Rusům a všem »panslavistům« musíme ukázati jednou pro vždy, kdo jsme, a co Němci zmohou.«
Šťastné obličeje jím blaženě září; mému sousedu poručíku tekou sliny z roztažených koutků úst. . .
Slovanské srdce tě bolí, neslyšíš-lí mezí důstojníky jiných hovorů, leč pohrdlivě poznámky o všivých Rusech, o špinavých Černohorcích, ba i o dalmatských, hercegovských »ču-žích«. Ve slovo »čuž« vkládají Němci všechno svoje opovržení jižními Slovany.
Ubohý národ v okolí Boky Kotorské! Rakouské pohraniční posádky, zvláště oddíly pohraničních myslivců, zažehují hercegovské a
dalmatské vsí pří černohorské hranící a — obviňuji pak z těch zločinů Černohorce!
Kapitán Karlík, velitel posádky v Grabu, se nestydí mučíti pastýře, pravoslavné dětí a her-cegovské starce, jež přihnali myslivci s hor . , .
Líd v Krívošíjích, v okolí Crkvic, na Dra-galju, v Unírinách, v Rísnu — všude stejně zdeptaný — neodvažuje se ani hlesnouti, aby si postěžoval do nelidské krutosti.
Přicházejí časopisy z Vídně a z německých krajin. Čteš tu pěkné věcí!
Lékař 37. pluku na pomezní hoře Liscu praví důvěřivě, v domnění, že hovoří se samými Němci, že v této válce srazíme rohy rakouským, srbským a ruským panslavistům. Válka je zápas mezi Němci a Slovanstvem.
»Čechům pak ukážeme zuby po válce. Nyní mlčí, protože cítí ve svém týle vojenskou pěst. To plémě je třeba bezohledně vyhubiti. . .«
* *
*
Pluk se pohybuje po Krivošijích, po skalnatém, chudém, hrdém koutu jižní Dalmácie mezi Hercegovinou, Bokou a Černou Horou, od Or-jena k Lovčenu.
Líd v těchto bezvodých skalách má svůj charakter. Liší se od ostatních Dalmatínců a Hercegovců nářečím, krajem i obyčeji, nejvíce však svým nepřátelským smýšlením vůči Rakousku, jež mu zachovalo mnoho odbojného ducha. Rodinné svazky víží tento kraj většinou k Černé Hoře. Krásní, štěpili mužové jsou částečně nepřítomni, buď v Americe, nebo na Černé Hoře. Kteří zůstali, jsou mobílisováni a rozděleni do různých pluků.
Krivošijští vojáci jsou podezřelí z nespolehlivosti.
V	nuzných chalupách vidíš staré, prací vysílené ženy a mnoho špinavých, ale duševně neobyčejně vyspělých dětí.
Jako »Švaba« nemůžeš v prvých dnech přijití ve styk s krívošijským obyvatelstvem, jež nemá důvěry k těm, kteří nehovoří plynně melodií jejích jazyka a nerespektují domácích obyčejův.
Originální krivošijské plémě nás neobyčejně zajímá. V pluku je nás několik slovanských důstojníků, kteří pří každé příležitosti vyhledáváme styk s nimi. Stačí, pozná-li tě pouze jediný Krivošijanec, pak nejsi již Švaba, ale jsi přítel, »náš člověk«, jenž požívá neomezené důvěry po vší vesnicí a po všem kraji. V druhé vesnicí tě jíž znají a pověst o tobě se šíří na druhou stranu skal. Všechny děti tě již znají a volají jménem. Přátelé se ti hlásí ve všech chalupách v okolí Crkvic, v Jelovem dolu, Zve-čavě, Blagojevičích, na Dragalju, v Unirinách a Dragoševu, v Jovičině vodě a Rasovém dolu.
V	Unirinách žije mladý učitel, jenž není ještě internován. Inteligentní mladík netají bolestí, jíž cítí dobrý krivošijský Srb v nešťastné válce. V Dragoševu se nám v slzách odhaluje národní bolest starého sedmdesátiletého popa, bývalého chovance kíjevské bohoslovecké školy, jenž se nadál veselejšího konce svého života.
Krivošijci vědí vše o našich četách. Vědí však také podrobnosti o Černohorcích na Běloši a na Grahovu, vypravují ti o koních grahovského kapitána Kovačevíče, o černohorských koman-dýrech, o barjaktarech atd.
Z toho vyprávění a z vojenských zpráv
nabýváme dojmu, že Černohorcům je válka pouze místní zábavou, ne však národním bojem; Černohorci ve skutečnosti neváží žádných rakouských vojenských sil. Na obou stranách se nedostává podnikavostí. Rakouské i černohorské pomezní šarvátky jsou tak neobratné a špatně zosnované, že den ode dne klesá náš respekt před rakouským generálním štábem a ještě více před veliteli nepravidelných pohraničních čet junáckeho černohorského národa.
Co bude s naším úmyslem, súčastníti se revoluce proti Rakousku?
Mám snad říci, jak jsme my, slovanští důstojníci v 37. domobraneckém pluku, litovali, že musíme stati v zadním koutě státu, kde není příležitosti, abychom — přeběhli přes frontu? Poručící Justin, Pavšič, Krevelj, Zatloukal, Voda atd, sedávají na skále na Liscu nebo v temné chalupě v Crkvících a v Jovičině vodě. Pětkrát, snad desetkrát přicházíme na rozhovor, že jsme jako odsouzenci na galejích, kteří musejí konati nucenou prácí a nemají možnosti, změníti své postavení. Kdy se dostaneme odtud? —
Soudruhům netajím svého rozhodnutí, že přestoupím zákon i zde, nebude-li mi možno odejiti od starých dalmatských domobranců na jinou frontu.
A tak vstupujeme do čtvrtého měsíce svých toulek po Boce a po Krivošijích. Dne 10. listopadu 1914 přichází naše rota poprvé do boje pří demonstrací na Bojanu brdu a Bogomolju pod Liscem. Pušky pří této »příležitosti« nesly tak, že mne poslali s prostřelenou rukou na domácí léčení do Mariboru,
3.	Slovanská společnost.
Doma ve Sloveníí poslouchám o Vánocích 1914 bez konce zprávy o utrpení mariborské inteligence v prvních měsících války, o deportacích duchovních, učitelů a »politicky nespolehlivých« lidí do štýrskohradeckého a jiných vězení.
O událostech v užší vlasti nepronikla do jižní Dalmácie žádná zpráva..
Mnoho ti vyprávějí o utrpení Rusínů a rakouských Srbů v německých a uherských vězeních, plných smrtonosných výkalů.
Maríborská slovinská společnost sotva dýše. Vždyť nemůže nikomu důvěřovati! »Onen, jenž tamto sedí, je špehoun. — Pojďme, ukryjme se v zavřenou jizbu!«
Ale společnost tato je pevná, silnější než před válkou; třeba je přestrašena, přece je v jádru zdravá. Dětinskou radost jim čteš z obličejů pří každé zprávě, jež by mohla znamenati škodu Rakouska. Věří všemu, naslouchají jako žádostivé děti, věří i zprávám neuvěřitelným.
»Corriere delia Sera« přichází ve výstřižcích z Terstu v soukromých doporučených dopisech a je výživnou zakázanou duševní stravou našich Mariborců, dychtivých slyšeti něco více, než dovoluje rakouský vojenský censurní úřad. A tu je vám radostí po srbských a ruských vítězstvích, po osvobození Bělehradu, po rakouském ústupu přes Karpaty.
Hlavní oporou slovinské společností jsou tajné schůzky. Seslábli by jinak v beznadějném ovzduší civilisté i vojáci. A všichni cítí, že Rakousko prohraje, ba že jíž prohrává.
Mezi ně přicházíme my, vracející se z fronty a odcházející opět na frontu. Kolik opovržení je na nás nakupeno! Oni doma nemohou jinak, my však se vracíme do boje, — zřejmě — za Rakousko. Proč tedy všechny ty naše platonické sympatie se srbskými, ruskými a francouzskými zbraněmi, jež jsou v hlubokém rozporu s tvým jednáním?
Zda chceme čekati, až nás osvobodí Rusko nebo někdo jiný, — a až nás nalezne osvoboditel jako vojáky, kteří až do konce nedávají rakouských zbraní z rukou?
Nejsme-li podobni obojživelníkům? Radujeme se z rakouských porážek a současně mlčky a uvědoměle konáme všechny povinnosti, přesně dle předpisu, na konec pak obětujeme ještě sebe a své rodáky za záchranu Rakouska . . .!
* *
*
Na vojenském velitelství v Mariboru hlásím, že odcházím do služby.
Kapitán dívá se do mojí obsílky a čte, že mne volají k 37. bataljonu do Terstu. Dívá se na mne.
»Ano, do Terstu, pane kapitáne.«
»Tvůj pluk je přece v Dalmácii, v Boce? Nerozumím tomu. — Však dobře!« — Kapitán mi podává ruku a praví: »Maister,« — »Však vás znám!«
¥ *
V	Terstu nemají pro mne zaměstnání. Nevolali mne a nevědí, kam se mnou.
Celý týden hledám po Terstu styk s našimi a iredentísty. Vidím, jak se spřátelili a sbratřilí. Byli sí ve vlasech od nepaměti. Nyní jsou svorní — a jak! I naši i iredentiste dychtivě očekávají italskou výpověď války Rakousku ... Všichni se svorně těší na konec Rakouska.
V	červeném pokojí nad kavárnou v Národním domě se schází každé odpoledne společnost ji-hoslovanských mužů. Dr. Gregorin je jejich duševním vůdcem a prorokem rozpadnutí Rakouska. A dr. Gregorin prý se málokdy mýlí. Na všech stranách města mají »spiklenci« tajné schůzky. Všude uvažují, jak příhodný okamžik je nyní — v lednu 1915 — pro Itálii. Využije-li ho Itálie, rozhodne osud války. Co zamýšlejí Italové? Proč odkládají? Kdy hodlají udeřítí?
Tyto otázky zdají se býti slovinským obyvatelům Terstu mnohem vážnějšími, než sám osud slovinského Terstu. Těší tě pozorovatí široký národně-politícký obzor lidí, kteří vědí, že Terst sám pravděpodobně nebude účasten jihoslovanské svobody, kteří však přece tak dychtivě očekávají italského válečného zasažení. —
Obávám se, aby úřady neobjevily, že se skrývám v Terstu na základě omylu a nesprávných dokumentů. A rád bych tu aspoň zůstal na blízku státní hranice, až do okamžiku, kdy udeří Itálie!
Důstojníci terstského bataljonu sdělují, že musí někdo z nich odejiti za služební povinností k 42. bataljonu do Tolmina. Z Terstu však do Tolmina neodchází nikdo rád.
Komandant se mi diví, že se dobrovolně hlásím ke službě do Tolmina a hned mi píše rozkaz o přeložení.
Tolminci jsou praktičtí lidé. Přes Volče a Ježů obchodují s benátskými krajany a pašují z Itálie zboží a potraviny. Není pro ně nyní hraníc, protože žijí v naději, že bude brzy konec války i Rakouska.
Je zajímavo, že úředníci i důstojníci pokládají slovinské Tolmince za zcela loyální rakouské poddané. Tolminci sami by tomu nevěřili. — Domobranci a technické oddíly kopou zákopy proti Itálii.
* ¥
*
Itálie vyčkává a v Tolminu se všeho nedozvíš. — Kdybych tak mohl přijití aspoň na několik dní do velikého slovanského střediska, do Prahy! Mohl by tam poznati revoluční programy slovanských národů člověk, jenž chce pomahati pří národní revoluci. Ze psaní českých listů a z hovorů českých vlastenců poznáváš, že Češí jsou s úsudkem o Rakousku hotovi. Láká mne víděti lidi a zvěděti, kterak myslí Češi doma, jsou-lí sami mezí sebou, co zamýšlejí dělati proti Rakousku a jak si představuji svoji zemi po rozpadnutí Rakouska.
Pokouším se dostati dovolenou »na zotavenou« ... a koncem března odjíždím — do Prahy. Známých a přátel je tu mnoho. V lokálech vypravují vtipy o bojích v Karpatech, o »naších« v Rusku, o bataljonech a plucích, jež odcházejí na »frontu«. Jest nutno jim rozuměti, poněvadž všichni hovoří obrazně, tajuplně, v
symbolech. Jiti »na frontu« znamená odcházeti z Prahy s úmyslem, že přeběhnou k Rusům pří první příležitosti, první den po příchodu na frontu. Pojem »rakouského vojáka« je v Praze jiný, než u Chorvatů a Slovineů. Ten pojem obsahuje něco svérázného, humoristického. Rakouský voják chválí sarkasticky svoji příliš velikou čepicí, natahuje jí schválně na uši, nosí pás s bajonetem šikmo přes břicho a pod pasem tak zvarhanělou a zmačkanou bluzu, že se mu známí smějí. Kalhoty jsou ovšem příliš krátké. Dívá se na prsa a nohy a vážně se chválí: »Já jsem rakouský voják.« A tak víte oba, ty i on, na čem jste.
O starém císaři, který prý již neví nic, co se děje, vypravují anekdoty, při kterých by se průměrný loyální Slovinec tam dole na slovanském jihu třásl strachy, že ho policista nebo četník zavře pro velezradu. O rakouských »schopných« generálech a arciknížatech v Haliči a v Bosně ví každý Pražan něco veselého.
V českém městě a v české vsí je mnoho revoluční odhodlanosti, spojené s dobrou náladou.
Lidé si tu vymyslili na sta prostředků, jak je možno vyhnoutí se vojenské službě na frontě. Mnoho lidí přísluší k tajným organísacím. Sokolové ukrývají odznak nebo legitimací v čepicí nebo v límci nebo bůhví kde, a nosí jí stále pří sobě; prý, dobrá bude, až přijdeme do Ruska, abychom se mohli legítímovatí.
Spokojen se vracím do Tolmina. Cestou upozorňují přátele v Mariboru, aby byli bez starostí, kdyby se dozvěděli něco zvláštního o mém oddílu — vždyť brzy budeme také my v Tolminu »na frontě«.
Tolmínští domobranci jsou většinou Češí a také mezi důstojníky je dosti těch, jež pokládám za způsobilé ke vstupu do revolučního kruhu. Nadporučík Opašič nám vykládá v kuchyni u Podšolarjových v Tolmínu, že přeběhne do Itálie první den, až zahřmí na Ježí italské dělo.
»Já pak půjdu s celým oddílem«, pravím Opašičoví, jenž mi to nechce věříti.
4.	Na černohorské frontě.
Moje tolminské dny jsou sečteny. Pluk mne volá — po čtyřměsíčním hledání jsou mi na stopě a posílají mne v dubnu 1915 do Dalmácie, do Crkvíc v Krivošijích.
U dalmatských domobranců je život, který už znám. Na pomezních skalách je vše klidno, válčení je v tomto koutu pouhá hračka. Rakušané nedělají ničeho. Na dvě hodiny fronty od Lišce do Vysoké Hlavice v Hercegovině není vůbec fronty.
Z Černé Hory přicházejí pravidelné zprávy do Kotoru a Krivošíjí, co dělají Černohorci, Akce na frontě provádějí Rakušané i Černohorci tak, jako by se bylí předem podrobně dohodli, co máš učiníti ty a co on. Není pochyby, že je válečná činnost v tomto úseku smluvená hra. A v této hře dělají rakouští štábní .důstojníci vážné obličeje, vydávají vážná nařízení a rozkazy a jsou rádi, že mají pokoj a že se dočkají konce války v příjemných poměrech. O malicherných podnicích podávají přehnané zprávy, snad v naději, že také jim padne na junácká prsa nějaké ■vyznamenání.
Slovanští důstojníci v Crkvicích nesčíslněkrát odsuzují černohorskou taktiku. Od prvních dnů srpna 1914, kdy Černohorci obsadili jižní konec Dalmácie s Budvou, Černá Hora se nepokusila ani o nejmenší útok. Také nechápou, proč rakouská vojenská zpráva se o této událostí ani nezmiňuje a že hlásí teprve po týdnech, že jsme z taktických důvodů vydali uzoučký pruh břehu u Budvy., , »Proč má král Nikola Lovčen? Proč nevyžene Rakušany z Boky?«
Kdo zná vnitřní opevněný pás kolem Kotoru, jenž leží černohorskému velikánu Lovčenu jako jablko u nohou, ten se nemůže vynadívíti, proč Nikita odpočívá. Je pravda, že občas dopadají střely z Lovčenu na pevnosti Vermač a Gorazdu. Ale Nikita dá vždy včas rozkaz, aby jeho baterie na Lovčenu zmlkly a po rozkazu následuje vícetýdenní oddech, aby sí Rakušané opět za bílého dne mohli opraviti svoje škody. Kotor, jenž leží na, úpatí černohorského velikána, netrpí vůbec nic , .. Tutéž komedii pozorujeme při střelbě na pevnost Dvršník na rozhraní mezi Grahovským a Dragalským polem, kterou tu a tam pozdraví černohorská baterie.
Kdyby Nikita chtěl, měl by Boku a jižní Dalmácii za týden. Chrabří černohorští Kraševci by hravě vyhnali Rakušany z Boky, jako ji dobyli a obsadili před sto lety — roku 1813, kdy jí velkomyslně 1814 opět věnovali Rakousku darem. Historické události se opakují.
Přítel Hrádek, oficiál ve vojenském skladišti v Zeleníce, je zpraven o stycích rakouských a černohorských velitelstev.
»Je zvláštní«, praví mi, »jakými jsme přátelí s nepřítelem . , , Každý týden, někdy i častěji, chodí naši parlamentári na Lovčen. Pokud je mi známo, posílají se jindy ve válce parlamentári jen výjimečně, u nás však chodí jako poštovní podúředníci nahoru a dolů po serpentinách na Lovčenu. Znáš Hubku? Kapitán Hubka chodí k Černohorcům na Lovčen jako rakouský delegát tak, jako ty jsi až do loňského roku chodil do školy jako profesor. Ten je zná! Však byl před válkou po více let vojenským atašé v Cetyni a je velmi intimním přítelem krále Nikity, Když přijde přítel Hubka, přece nebude Nikita posílat jiných lidí, aby s ním rozmlouvali! Nikita přichází sám, osobně. Není to zajímavé? Černohorský suverén a rakouský kapitán! Snad nikomu nedůvěřuje ve svých darebáctvích, jež provádí pří obchodu s Rakouskem na účet svých Černohorců. — Jsem zvědav, co bude nyní. Něco se připravuje. Naše veliké zásoby, jež rostou ve skladištích od druhé polovice listopadu 1915, jsou jasný důkaz, že se něco kuje. Říkají, že dostaneme vánoční dar—Nikita prý nám odstoupí Lovčen . .!«
V důstojnických kruzích v Boce se vskutku hovoří všude o Lovčenu. Je veřejným tajemstvím, že Rakousko obsadí Lovčen. Nyní je vhodná příležitost, když prohrálo Srbsko, aby se po státě roznesla sláva rakouských zbraní také po druhém úspěchu — po obsazení Lovčenu . . .
Jak bude dál? Odstoupí-li Černá Hora dobrovolně 1700 metrů vysokou skálu, jež se zdvíhá nad Kotorem, potom je přece konec války na jihu. Vydání Lovčenu znamená úplnou
kapitulaci Černé Hory. Otokem však Lovčenu nelze dobýtí, dokud je nahoře deset Černohorců, kteří by dolů valili kamení, i kdyby neměli jiné zbraně!
Jak vytrvale pokračuje Rakousko ve své komedií! Každý cizinec musí vídětí, že se chystá ohromná ofensiva. Kotorská pěší divise se hýbe. Také mne posílají počátkem prosince z Kri-vošijí do Boky k operativním trupám, k 5. pevnostnímu pěšímu bataljonu. Nový je mi výraz »Festungsinfanterie«, Bataljon je umístěn v Iga-lu u Ercegnova.
S velikou reklamou staví u Tivtu stanoviště pro 30.5 cm. baterie a pro dva 42 cm. hmoždíře. Jinak, myslím, není ve válce právě obyčejem, že by musel každý voják i každý civilista vedeti, kde staví artilerii a co s ní zamýšlejí.
Oh, kdybyste viděli a slyšeli pekelnou střelbu rakouského dělostřelectva na počátku ofen-sívy na Lovčen! Dělostřelectvo z pevniny i z válečných lodí v Boce bije do pustých stěn na Lovčenu a láme skály, jež se valí s rachotem k moři. V Boce vracející se ozvěna rachotí a hlomozí od stěny ke stěně.
Tři dni tak připravují ofensivu, aby »obměkčili« protivníka, načež chrabrá pěchota šplhá po skále a provádí »útok« na vrchy, na Krstac a Kukovo sedlo. Skupina s filmovými aparáty, jež má za úkol zvěčniti útok na Krstac, nemůže, bohužel, se svým příliš těžkým břemenem stačíti »útočícím« trupám a přichází pozdě. Za to však je šťastnější druhá skupina odborníků z »Pressequartíeru«, ta totiž, jež chytá do filmu slavnostní pochod divisíjního štábu generála Webera do Cetyně.
Kdo viděl kdy takovou komedii ve válce?
Rakouská statistika spěchá se zprávami o ztrátách útočících čet, zamlčuje však, že veliká většina raněných byla nedostatečně oblečena a obuta — lidem umrzají prsty na nohou. Na zimu ovšem páni intendanti v Boce nemyslí, vždyť v Boce 10. ledna není takové zimy, jako v černohorských výšinách ve sněhu, místy 6 až 10 metrů hlubokém. Ti ranění pak, kteří mají rány od zbraní, obviňují rakouskou artilerii, že střílela příliš blízko a udeřila vícekrát do vlastních oddílů, nebo nadávají sousední četě, jež omylem střílela do vlastních řad . . . Hledejte lidi, kteří by řekli, že je zastihla při útoku na Lovčen černohorská kulka! Bog me, je jich pořídku, najdete-li vůbec někoho!
* *
*
Rakušané táhnou na Černou Horu. — Nejsi slep, abys neviděl, kterak Rakušané rozlišují na Černé Hoře dvě vrstvy lidí. Stoupenci krále Níkity se procházejí ve svých uniformách a mají úplnou svobodu. Druhá skupina — jmenoval bych jí »povstalci« — se nevzdává, ale znepokojuje ze svých úkrytů rakouské kolony a posádky. Rakousko je chytá a posílá jako zajatce do zázemí, jejich vůdce pak na pevnůstku před vjezdem do Boky, na ostrov Mamulu, kde nemají příliš příjemného živobytí.
Generál Vukotíč, příbuzný zemřelé černohorské královny, tvrdí, že je Černá Hora prodána. U něho y Čevu čteme jíž chvalozpěvy vídeňských listů o junáckém dobytí Lovčenu a o úplné kapitulaci Černé Hory. Hrdého Černohorce
bolí neslavný konec jeho sokolské domoviny. Trpce se směje dlouhému článku v »Neue Freíe Presse«, jenž vypočítává vyznamenané důstojníky. V čele všech vyznamenaných čteš jméno nového šlechtice, »vítěze lovčenského«, jenž si získal při dobytí Lovčenu nevadnoucích zásluh tím, že třetí den po jeho dobytí jel automobilem po serpentinách nahoru do Něguše.
5.	Na Černé Hoře,
Na cestě přes Černou Horu poznávám svoje nové lidí. Bataljon se skládá z pravoslavných, muslimanských a katolických Bosňáků a Her-cegovců. Trochu je také Čechů a Slovinců. Mezi důstojníky a poddůstojníky je několik čet-níků, komandant je rovněž četnícký rytmistr Perhauz, rodem Slovinec z Krška. Kromě čet-níckých důstojníků je v bataljonu dosti mladých dělostřeleckých důstojníků, jež posílají v poslední době k pěchotě.
Mezi důstojníky je poměrně málo Slovanů, — v mojí čtvrté rotě není žádného kromě mne. Přáteli jsou mí však český poručík Dašek, Omelka a Tandler z ostatních rot.
Zvu přátele, aby přišlí poslouchat, jak učím své Bosňáky. Na cestě ze Spuže do Podgorice odpočíváme u hluboko zapadlé Zety blízko rozvaliny Glibanovce. Máme den 31. ledna, ale není tu zimy a prach se zdvihá s široké cesty pod nohama kráčejících Bosňáků.
Němečtí a maďarští důstojníci jsou při oddechu v předu u velitele, u mne vzadu na konci kolony se pak schází druhá skupina. Bosňáci vědí, že to bude zajímavé. Skupina se stále
zvětšuje. Přede mnou si vysoký poddůstojník kroutí cigaretu. Znám ho jíž jménem.
»Isoviči, ty jsi musliman, pravda-lí?«
»Jsem, gospodíne,«
»Slyšel jsi onehdy, co vypravoval katolický kněz naší rotě?«
»Neslyšel, gospodíne.«
»Kněz vypravoval u Danílovgradu, že je náš boj v první řadě boj za víru, pak za císaře, a pak v třetí řadě za vlast.«
»Bude tomu tak, -— on to ví.«
»Teď nevím a přemýšlím, za čí víru? Zda za jeho a mojí, čí za tvojí, či za onu třetí, k níž náleží Djuríč Cvijo?«
Desátník Cvijo se směje za Isovičem a odpovídá šalamounsky:
»Snad za všecky tří.«
Bosňácí se smějí, já pak dodávám:
»Víme teď, za koho se bijí Rusové tam nahoře v Karpatech a oni ve Francií a oni v Belgií! Katolíci tu, katolíci tam — muslimani tu, muslimani tam, — pravoslavní tu, pravoslavní tam. Co myslíš, Isoviči?«
»Každý pop chválí svého Boha a svého cara«, praví Jusuf Isovic.
* *
*
Zdviháme se a kráčíme dále k Podgorici, U cesty leží místy ještě nezahrabaní koně, stopy srbského ústupu přes Černou Horu do Ska-dru. Při ústí Zety do Morače vidíme již vysoké stavení radiotelegrafní stanice v Podgorici a mnoho sloupů.
V	Podgorici je právě trh. Mnoho lidi se hrne z města i do města v pěkných krojích, s koňmi a různými náklady. — U Vezírova mostu se seřazujeme.
Tu se tlačí dlouhá řada vojenských koní, obtížených zavazadly, zablácených, znavených. Zvířata věsí hlavy a hledají potravu.
Za vojenským traínem ženou dvě Černohorky svého koně s nákladem proutí a nasekaného suchého chrastí. Hovoříte s nimi. První ukazuje na zablácené a seslabené vojenské koně:
»Hle, starý car rozšiřuje carevinu . . .«
Druhá pokyvuje, že je tomu tak:
»Ba, ba! Málo země má starý císař!«
S poručíkem Tandlerem nasloucháme úryvku hovoru černohorských žen. Tandler se ohlíží na náš train a praví:
»Dobrá satira!«
Tak šíří starý císař říši! Posílá Čechy a Jiho-slovany, aby mu vodili hladový dobytek v triumfálním pochodu na Černou Horu!
V	Podgorici stojí bataljon osm dní! Nemáme co dělat. Mladí důstojníci se scházejí často v Hercegovske ulicí a přicházejí ke mně na višňovku a ryby. Višňovku, nejlepší černohorskou kořalku, nám nosí můj hospodář Rade z obchodu přes ulici, ryby pak kupuje sluha Chválek na trhu a smaží je ke svačině.
Ale ani kořalka, ani smažené ryby nejsou účelem důstojnických návštěv, ale idea to je, jež nás sdružuje. Tandlera jsem sí připoutal, a hoch cítí potřebu, odkrýti mí svojí duši. Ho-
voříme o svém tragickém postavení, stojíme-li v zemí, kde prohrál slovanský brat. Ohromné srbské neštěstí roste v následcích stále více. Vysvětluji program, jejž bychom mohli úspěšně vykonatí, dokud nepřijdeme do lepšího postavení. »Pokládejme se pří každém činu za spojence Dohody! Vychovávejme se na revolucionáře a připravujme svoje lidí, aby bylí schopni pochopili svůj poměr k Rakousku.«
»Spojenci Dohody?«
»Však jimi jíž jsme! Vzpomeň sí na Danilov-grad, příteli Tandlere! Jak nás to táhlo instinktivně k ubohým Srbům, jež jsme zastihli v Da-nilovgradu! Jsme-li Rakušany, co je nám po paní Maksimovíčové, choti srbského majora, a její rodině? Nalezli jsme ji a Rakušané by jí byli internovali, my však, kteří nejsme více Rakušany, jí těšíme, předpovídáme jí vítězství Srbska a pomáháme jí z bídy. Ty, Tandlere, sám jsi se mnou sbíral pro ni stovky, aby nezůstala po našem odchodu bez prostředků.«
»Je to pravda.«
Tandler a Dašek sedí tu mlčky. Na stěně visí obrazy zasmušilých vladyk a světců černohorských, mezí nimi obraz podgoríckého rodáka P. Markoviče. Nevlídně dívají se černohorští vladykové na nás, dotěrné cizince.
V našem domě umírá srbský uprchlík, vyšší státní úředník, jenž na útěku před Rakušany došel do Podgorice. Slečny Vukčetíčovy mu posluhují a pletou opánky na dvoře před tmavou jizbou nemocného.
Slečny, hezké měštky, jsou vděčny, že navštěvujeme jejich ukrytého pacienta. Dnes mu ne-
seme balíček cukru a čaje. Starší Vukčetičo-va přijímá dar.
»Děkují, jste dobří, pánové!«
»Jak, dobří? My jsme zavinilí vaše i jeho neštěstí.«
»Ne vy, ale druzí!«
»Ano, druzí, ale my bychom to chtěli napraviti, Pánovi není více pomoci?«
Vukčetíčova krčí rameny a beznadějně zírá velikýma očima pod temným obrvím. Mladší sestra však neodvrací hlavy od své práce. Na nízké židličce sedí a skrývá uslzené oči.
Dne 8, února odchází bataljon z Podgorice skrze Starou Varoš po širokém podgorickém poli, po tak zvané Horní Zetě. Vrcholy opevněných Dečíčů jsou v levo před námi. U Cijev-ny, hluboko vyrytého, vysušeného potoka, stojí ještě zbytek turecké tvrze, bývalé pomezní turecké strážnice. Černohorci dobyli tohoto pásu země v balkánské válce a opravili jíž cesty do městečka Tuz. V Tuzách vidíme po obou stranách cesty starobylá turecká opevnění. Zde odpočíváme.
Hovoříme o prvních dnech balkánské války, kdy Černohorci dobyli tohoto kraje s velikými obětmi. Vypravují jim o starém generálu Lazo-víčí, jejž jsem několikráte viděl v Podgorici na jeho usedlosti před Doljany u Vrbice. Viděl jsem starce na polí s důstojnickým odznakem na čepici a mluvil jsem s ním.
»Generál Joko Lazovič«, představil se mí, a ukázal mi ovocný sad, jejž sí sám zasázel a louky u Vrbice, jež sám spravuje. Dostal půdu od »knjaza gosudarja«. Tří synové, kapitáni, mu padli v balkánské válce.
Pravím Bosňákům:
»Hleďte, tudy pronikal před čtyřmi lety starý generál Lazovič s Černohorci. On dobyl De-čičů.«
Moji posluchači dívají se na zasmušilé pahorky, známé pode jménem »Prokletá brda«.
Hovor přechází na jiný předmět, na kázání pravoslavného popa, jenž nás navštívil v Podgorici. Po obligátním poučení o povinnosti dobrých vojáků pop zakončil opatrně, že musíme chrániti svojí vlast před nepřátely.
»Nepřátel je nyní mnoho, více než všech Švábů i s námi. A všichni říkají, že jsme my začali válku, a sice neprávem. My tu sice postupujeme, protože prohrálo Srbsko i Černá Hora, ale co to je? Je třeba podívati se na mapu a spočítatí druhá vojska.«
Vykládám o Angličanech a o jejich loďstvu.
»Angličané ještě nikdy neprohráli žádné války. Angličané nezačínají války, nejsou-lí jistí, že ji vyhrají.«
Bosňácí se táží, co bude s námi.
»Švaba prohraje a všichni, kdo mu pomáhají.«
»Tedy i my?«
»My nejsme Švabi.«
»Ale oni nás vedou!«
»Vedou-li nás oni, prohrajeme i my.«
»I my?«
»I my.« —
»Co dělat?« Prostým vzdechem, jak káže bosenské fatalistické nazírání, si pomáhá voják přes těžkou otázku. — Vstáváme.
* *
Za soumraku kráčíme do Vuksanlekičů a dále k zálivu skadarského jezera. Cesta je stále horší. V dálce na druhé straně jezera vidíme světla a soudíme dle směru, že vidíme alej ve Virpazaru. Za úplné tmy přicházíme ke brodu Podhum (Nanhelm) a stavíme si stany mezi ohni.
Převozníci převážejí celou noc koně. Jsou po ruce pouze čtyři lodice a práce postupuje tak pomalu, že za noc a den nebudou všechny koně na druhé straně. Čety však musí záliv obejiti a kráčejí velikou oklikou, po břehu, kde není žádné cesty.
Jeden za druhým postupujeme pomalu po bažině a mezí křovisky kolem Humského blata a kolem Hotského zálivu Skadarského jezera. Drobně prší a půda je rozmočená. Po této cestě táhla před týdny dlouhá kolona srbských u-prchlíků do Skadru. Mnoho koní leží v pravo i v levo a šíří zápach, že je všem špatně.
Pode vsí Haní Hotit odpočíváme a čekáme v dešti na koně s menáží. Jsme mokří a déšť se lije nemilosrdně stále více. Kouříti nemůžeme, jídla nemáme.
»Co bude s námi?« táže se Bosňák Maric svého souseda, Miloše Šimíče.
»Dobře nás chrání car«, praví Šímič.
»Protože mu rozšiřujeme království«, dodává Maric. —
Cestou jsem je bavil podgorickým vtipem a nyní vidím, že si jej pamatují a že ho jíž používají. —
Můj sluha Chválek, jenž mne provází již z Tolmina, je stár a je mu zima v chladném dešti. S českými kamarády — čtyři Češi jsou kro-
mě něho v rotě — napíná plátno mezi větvemi. Pod střechou sí zažehují oheň, ale mokré větvičky pouze kouří a nemohou se vznítiti, Všech pět dřepí kolem hromady, z níž se zdvihá dým, že jím až slzí oči. Dívám se na ně, jak se namáhají a jak marně foukají v dým,
»Vám Čechům bylo třeba chodíti do černohorského a albánského bláta bránit českou korunu!«
Utichli a dali hlavy dohromady. Mlejnek se dívá na Urbana, Hostovského a Chválka a praví:
»Však my Češí už Černou Horu rozbijeme!«
»A Albánii taky!« dodává Hostovský,
Pokyvují, že je tomu tak, smějí se a nevědí jíž, že je jím zima. —
6.	Golemí,
Cesta do Ivaničů (Ivanaj) nám zůstane v paměti.
Déšť zatopil celou hluboce vyrytou albánskou cestu a rozmočil zemi. Dlouhá naše kolona opatrně postupuje a ustavičně slyšíš volání, upozorňující na hluboká místa, kam nesmíš stoupnouti. Modravý povrch některých kaluží ukazuje místo, kde hnije koňská zdechlina, na níž tě upozorňuje také nos. Nesnesitelný zápach se šíří a mnoha lidem je špatně. Sanitní vojáci se zastavují u znavených lidí. Shrbené postavy se stanovými plátny přes hlavu a ramena brouzdají se vodou mlčky jedna za druhou a málokdo má ještě sílu a chuť k hovoru. Také šprýmaři již zmlklí. Bouře řádí a vhání nám studený déšť do obličejů.
V Ivaničích se shromažďujeme kolem kostela v hluboké noci. Je tu trochu nasypané půdy. Bosňácí se opírají o zeď, někteří leží na chodbách u kostelníka, jíní dřepí v kostele na studené dlažbě.
Nikdo nespí.
Mlejnek odkládá v chlévě svůj tlumok a zavazadlo kamaráda Duíče, jemuž je pomáhal né-stí. Lidé se tlačí a z mokrých těl vychází výpary, že nemůžeš mezi nimi dýchati. Pod širokým okapem chléva stojíme a vyčkáváme dne. Mlejnek nepije rumu ani nekouří. Chlapec však má neoblomnou dobrou vůli a svižné nohy, jež neznají únavy. Celé odpoledne kráčel za mnou a vyzvěděl jsem cestou z mlčenlivého naivního mladíka ponenáhlu, kdo je. Praví mí, že má šest bratrů a jednu sestru. Bratři jsou všichni vojáky a jeden je už mrtev.
Mlejnek se domnívá, že mne zajímají i jiné věcí z jeho života. Vypravuje mí, že do loňského roku žil v Praze a pomáhal strýci, jenž má v Karlově ulici na Vinohradech antiaíko-holní hostinec.
»Všichni mne měli za hloupého, ale já nejsem hloupý. Kdyby nebylo vojny, byl bych převzal hostinec po strýci a vedl jej sám.«
Déšť tluče do střechy a Bosňácí se nezajímají o náš rozhovor, jemuž by beztoho nerozuměli.
»Mnoho jsi mi dnes pověděl, Karlíčku. Nyní jsi voják — náhodou tě vřadili mezí Bosňáky — a máš komandanta, jenž tě má rád, protože jsi vytrvalý a upřímný.«
»Však vím, že nás máte rád. Jinde nás nenávidí. Kdekoliv jsem sloužil, od té doby co jsem vojákem — od března 1915, všude byli na nás zlí.«
»Víš-li, proč?«
»Nevím.«
»Proto, že jste příliš rozumní pro takovou válku, jakou vede nyní Rakousko. Musíme se biti za Němce a za Němce se Češí nechtějí biti. To je právě hloupé všem inteligentním rakouským Slovanům, že je posílají do boje proti Srbům, proti Rusům, proti Černohorcům, proti bratrům — pod německé komando.«
Mlejnek mlčí. Na blízku se však ozval někdo jiný:
»Je to pravda, pane nadporučíku!«
»Kdo je tam?« táži se Mlejnka.
»Lahvička,«
»Lahvičko! Pojď blíže!«
Pod okapem dřepí na blízku všichni Češí, Hostovský, Lahvička a Urban.
»Posloucháte?«
»Ano, posloucháme. Je to zajímavé a pravdivé!«
»Tedy pozor! Leccos si pouze myslíme, o čem nesmíme mluviti. Přijde však čas, že budete také vy mluviti.«
Rozednívá se již a silný severák rozhání dešťová oblaka. Rozeznávám již obličeje. Mlejnek se na mne dívá s oddaností, Lahvičkovi se smějí očí, Hostovský a Urban jsou zabaleni do plachty jako Bosňáci.
* *
*
Okolo 8. hodiny proráží slunce. Řadíme se v kolonu, abychom pokračovali v pochodu do Skadru. Vpravo vidíme rozsáhlé Skadarské jezero, za ním holé černohorské skály od Tara-boše do Rijeky, u cesty pak špatně obdělaná pole a pusté pastviny. Několik lepších domů je v Píetrošanech. Lid je zanedbán, ačkoliv národní kroj je dosti pěkný. Zdá se, že každá ves má svůj kroj, zvláště ženy. Všude vidíš ženy v bílých loktuších a muže v bílých fezech nebo čepicích a úzkých bílých vlněných kalhotách, se zbraní (revolverem a jataganem) za pasem a s puškou na ramení. Na otevřených krátkých vestách se třpytí husté stříbrné a bílé knoflíky. Bohatí sedláci nosí zlatem vyšívané kalhoty a opánky se zlatým řetízkem. Nikdo nechodí bos. Albánec je vždy obut, i dětí. Střelbu slyšíš na všech stranách. U jezera střílejí ptáky a ryby, mnozí však střílejí snad jen pro vlastní zábavu, poněvadž mají z pušky radost.
Podle mapy zde má býtí silnice. Ale není to silnice. Běda našim koním, ženou-li je za námi, Koně, jež jsou zvyklí na silnicí, si zde musí zlámatí nohy. Albánští volí však táhnou zcela klidně po této cestě dvojkolky s vysokými koly, jež měří v průměru 1^ až 2 metry.
Do Skadru nás nevpouštějí, prý pro choleru. Zastavují nás u vsí Golemi. V golemské dža-mii chtějí ubytovatí důstojníky, ale můj četař Jusuf Isovič mne vede k sedláku Husejnu Ibrahimovi, u něhož mi nalezl jizbu. Isovič hovoří turecky i arnautsky a jeho přímluva mnoho platí.
Cestou mne Jusuf učí, jak mám pozdravit hospodáře. —
»Mír set pruní zoti!« (Buď vítán! šťastně tě přivedl Bůh!), praví Husejn na prahu a dodává:
»Šum mot et baft mír!« (Mnoho let budiž zdráv a dobré vůle!)
»Mír mrama!« (Dobrý večer!) Více nemohu pověděti přívětivému hospodáři, jenž mne vede za ruku do jizby. Isovíč mne sice učil ještě více, ale zdá se, že mám špatnou paměť pro arnautská slova.
Husejn Ibrahím je pohostinný Arnaut. Ve veliké světnicí připravuje uprostřed koberce železnou mísu se žhavým uhlím, z druhé jizby přináší »karík« (židličky) pro hosta. Jemně tě béře za rameno a ukazuje, abys se posadil ke žhavému uhlí, sám však usedá na zemi vedle tebe a kroutí ti cigaretu, kterou ti podává nasliněnou. Nesmíš ho urazíti — je nutno vžiti si a kouřiti s ním.
Hospodářův syn Ibrahím mi nese hrneček teplého bůvolího mléka, výborný nápoj. »Baft mír!« (Na zdraví!), praví otec. Přicházejí sousedé, mezi nimi duchovní »efendí« v bílém turbanu, hezký člověk rudých vousů. Efendi zná několik srbských slov a je příjemný tlumočník.
Směle hovořím, ukazují a táží se. Mají mnoho cizích slov, italských, tureckých a srbských. Hovoří-li mezí sebou, slyšíš mnoho nejasných samohlásek, nosovky, tvrdé 1 a anglické th.
Sedíme do 10 hodin večer a hospodář se ode mne ani nehne. Projevuji přání jiti spát a Husejn mne zavinuje do pokrývek jako dítě, upravuje pokrývku na nohou, klaní se s arnautským pozdravem »Aje mir« (s Bohem) a shasíná světlo.
Z rána mu děkuji, že jsem dobře spal. Žhavé uhlí je již zde. Moje chvála ho zřejmě těší. Ar-nautský pozdrav »Natja mir« (dobré jitro) a asi třicet slov, úspěch mého včerejšího učení, mí výborně slouží.
Roty se sluní a myjí. U golemského potoka je živo od rána do večera. Oddíly se myjí a perou, neboť po velkých blátivých pochodech touží po čistotě a slunci.
Hospodář Husejn se o mne stará. Kdykoliv přicházím v jeho »špiju« (chýši), táže se mne po zdraví. Rád sedí u mne a vypravuje o turecké a černohorské vládě ve Skadru. Chce býti srozumitelným, proto vypravuje zřetelnými výrazy, prostě a výrazně. Se mnou hovoří zcela jinak, než se svými Arnauty. Pozná se na něm, že obcoval s Černohorci — však praví, že byl vícekrát v Podgorici na trhu. Zná slovanské výrazy »koupíti« a »prodati«, »voják«, »den« a ještě několik jiných.
Názorně mí líčí, jak ustupovali Srbové po golemské cestě do Skadru:
»Srbské vojsko kráčí v kolonách do Skadru, vojáci a koně, 14 dní neustále. Eh, pane, měli ještě krásné koně! Vše prodávají a kupují chleba, nabízejí koně a hodinky. Zde v Golemech jsem i já koupil od srbského důstojníka stříbrné hodinky za chléb a mléko. Mimo nás prošlo jistě přes 50,000 Srbů a 20.000 koní.«
Husejn mne vede na dvůr, aby mí ukázal koně, kterého koupil od srbského důstojníka. V předsíni mi ukazuje jezdecké sedlo, jež asi náleží k onomu koni.
Zdá se, že by rád prodal pekného srbského koně tmavokaštanové barvy, ale nechce ho hostu nabízetí, mně pak se také nezdá přiměřeným, abych obchodoval s hostitelem. Druhého dne je však kůň »taraboš« jíž můj — koupil jej pro mne s pomocí tlumočníka poručík Omelka za 600 K.
7.	Skadar,
Dne 14. února odcházíme ze vsi do hodinu vzdáleného Skadru. Golemské mužské obyvatelstvo je shromážděno na cestě přede vsí a pozdravuje nás.
Město Skadar na Bojaně, známé z naší národní písně o svatbě krále Vukašína a z písně o stavbě hradu Skadru, má francouzské pouliční nápisy. Moje rota bydlí v »rue internationale« v pěti domech, mne pak vedou k obchodníkovi Augustínovi Lúpi de Melgussi, blízko roty v téže ulici.
Nad Skadrem se zdvíha starodávný opevněný hrad, o kterém vypraví arnautská pověst podobně jako naše píseň, že ho zedníci nemohli dostavěti. Co vystavěli ve dne, zbořilo se v noci. Tázali se, proč nemohou dostavěti zdí. Nějaký stařec jim řekl, že musejí zazdíti živou ženu, chtějí-li stavbu dokončiti. K staviteli Rosi přišla tehdy jeho sestra Fa se svými dětmi, jež slyšela, jaké oběti si přeje hrad. Aby zachránila bratrovu čest, nabídla se, aby ji zazdili, ale s prosbou, aby ponechali malý otvor ve zdi, kterým by mohla kojiti dítě, dokud bude živa.
Učinili tak. Ještě dnes ukazují na hradní zdi bílé místo, kde kojila Fa svoje dítě.
Skadar má dvě části. Horní město čili varoš a »Pazar«. Měšťané jsou většinou muslímani, vedle nich však žije tu dosti katolických Ar-nautův. Široká ulice dělí muslimskou část va-roše od katolické. Mnoho domů je ohrazeno vysokou zdí a vypadají jako samostatné pev-nůstky. Otevřená vrata vidíš málokde. Pomy-slíš-lí, že je Skadar veliké město se 40.000 obyvateli, zdá se ti, že je na ulicích málo života.
Četař Isovíč a skupina starších poddůstojníků mne provází městem. Isovíč je naším vůd-.cem a pokládá si za čest, že umí oslovovatí lid a vykládati nám, co říkají. Chodíme křížem krážem po hlavních i postranních ulicích a prohlížíme si obchody a jídelny. V krámech sedí líní Arnautí za velikými okny u žhavého uhlí a čekají na kupce tabáku. Všude vidíš kupy drobně nakrájeného žlutého duhanu, 1 kg za 4 koruny.
S minaretů pějí hodžové svoji církevní píseň.
Na dvoře velkých kasáren vidíme zajímavý výjev. Rakušané cvičí arnautské nováčky, kteří jsou ještě v pestrých národních krojích. Důstojník, Němec z českého Chebu, učí Arnauty »habacht!« a »ruht!« Před řadami Arnautů skáčí kapucíni v kutnách a tlumočí, co je to »habacht!« Nyní to zkoušejí. »Habacht« už jakž takž jde. Řada není sice vyrovnaná a lidé stojí nesouměrně, ale vidíš aspoň řady. Na povel »ruht!« však vidíš všechny možné posice. Arnauti se spouštějí většinou rovnou na zem, usedajíce po turecku a kapucín je chválí, jak
prý to už dobře umějí. — Každý arnautský dům prý musel poslati po jednom »dobrovolníku« pro nové albánské vojsko, jež podle mínění rakouského velitelství bude dobrým spojencem . . Arnautům však na tvářích ä pohybech není viděti, že by je vojenská německá dresura těšila, nebo aspoň zajímala. Jediným zadostuči-něním jim je, že při cvičení smějí nositi pás plný patron, není jím však po vůli, že se musí cvi-číti v chůzí a v řadových cvičeních nejprve bez pušky. Arnaut váží sí pouze člověka s puškou a pravého Arnauta nevidíš nikdy bez pušky.
Z varoše vede nás Isovič do 20 minut vzdáleného pazaru, jenž leží na břehu Skadarského jezera při výtoku jezera do řeky Bojany. Zde vládne jiný život. Po obou stranách dlouhé hlavní ulice stojí tržnice vedle tržnice, jednopatrové obchody, dřevěné boudy a kramářské prkenné baráky. V osmí barácích za sebou prodávají pouze ryby, pak vidíš řadu tržnic s obilím, na to následují prodavači železného zboží, tabáku, usní, atd. Každý druh zboží nabízejí ve zvláštní části pazaru. Vše zde hovoří, hašteří se a křičí. Počítáme kovárny — je jích 12 a v každé kovají a bouchají, až ti brní v uších. Sousedy kovářů jsou kotláři, pak přicházíme ke skupině opánkářů a usnířů. Dnes není hlavní tržní den a přece je pazar pln lidí. »Přijďte ve středu«, praví prodavač ryb našemu Isovíči, »chcete-li viděti pazar«.
Chůze pazarem unavuje. Naše nohy nejsou zvyklé dlažbě z velikého kulatého kamene.
Dřevěný most vede přes Bojanu na západní stranu hradu, druhý most přes Dřin pak spo-
juje předměstí Bačalek se Skadrem. Oba mosty jsou ve špatném stavu.
V přístavišti dívame se na Arnauty před celnicí. Dvacet lodí a dlouhých rybářských člunů je uvázáno před budovou. Mnoho lidi stojí a sedí bez zaměstnání na chodníku v přístavišti. Jedinou jejích prací je točení cigaret; té se oddávají se vší vážností, svědomitostí a pílí. Kdykoliv se však naskytne příležitost, aby sí něco vydělali, tu přichází život a bojovnost mezi přístavní »dělníky«.
Vracíme se do města, hovoříce o skadar-ských dojmech. Šikovatel Míočíč se táže, k čemu bude albánské vojsko, jež se cvičí v kasárnách.
»Rakousko chce využití Arnautů a proto je cvičí«, mudruje šikovatel Čačič.
»Zdá se mi, že z nového vojska nebude nic«, praví šikovatel Gerdín.
»Jaký úmysl by mohli miti s Arnauty?« táže se opět Miočíč.
»Myslím takto: Černohorci jsou blízko. Země je obsazena, ale rakouskou není a nikdy nebude. Každým dnem může nastati na Černé Hoře vzbouření. Rakousko počítá, že by byl Arnaut dobrým pomocníkem v bojí proti Černé Hoře a proti Srbsku.«
»A také proti Rakousku«, směje se Gerdín.
»Proč asi nemají jiných vojenských instruktorů?«
Poddůstojníci se smějí vážné otázce muslimana Isoviče.
»Ty mluvíš arnautsky«, praví Gerdín, »zeptej se rekrutů, co jím vykládá katolický kapucínský páter.«
»Zeptám se«, odpovídá Isovič vážně, necítě žertu v Gerdinově přání.
»Rád bych viděl, jak budou Arnauti dělatí »švarmlínií«. Arnaut je junák a nebude chtítí kopati zemi a kamení, aby se skryl do zákopů před nepřítelem.«
»Bude třeba napsatí pro ně jiný reglement.«
»Potom však nebudou více rakouským vojskem!«
»Jaké vojsko! Tento národ není stvořen pro poslušnost, jež musí býtí v každém vojsku. Až přišijí prvnímu Arnautoví kaprálské hvězdičky, budou chtíti všichni býtí kaprály. Vždyť přece nemůže býti nikdo víc, než jsem já, jenž jsem také junák! Kapucín je snad ještě ovládá, ale na jak dlouho? Za 14 dní uprchnou kapucínům všichni rekruti ze Skadru do hor. Jen počkej, až jím dají pušky ze skladiště. Následujícího rána nebude v kasárnách ani arnautského vojska, ani munice, ani pušek!«
Poddůstojníci mudrují celou cestu o Arnau-tech a smějí se.
Večeřím v hotelu »Europa«.
Hoteliér Mičié je rodem Dalmatinec, vychován ve Skadru a je více Arnaut než Slovan. Se ženou však hovoří italsky. Mám pro něho doporučující dopis z Podgorice.
U Míčiče večeří také kapitán Marčič, velitel arnautských dobrovolníků. Tento muž mne zajíma. Z jeho poznámek vyrozumívám, že žíl po léta ve Skadru, snad jako rakouský atašé nebo vyzvedač. Je významno, jak špatné mínění má o Arnautech člověk, jenž je zná.
»Celá akce pro domorodé albánské vojsko je nešťastná idea rakouských idiotů. Na jejich rozkaz jsem musel dělatí sladkou tvář a slíbo-vati náčelníkům arnautských zádruh a rodů ministerská místa ve svobodné Albánii. Nyní přicházejí den co den různé kreatúry s hor do Skadru a žádají, abych splnil slib. Nemohu se jich zbavíti, ač každému říkám, že není v mojí moci rozdělovatí ministerské portefeje a platy. Kdyby šlo podle arnautského konceptu, měli by v každém městě svobodné Albánie svobodnou vládu s 500 ministry, vesměs analfabety. Ovšem, muselo by je platití Rakousko. Arnaut nechce platití ničeho.«
»Uvalili na vás nepříjemné břímě, pane kapitáne.«
»Kdybych se ho mohl zbaviti! Ale mně je jíž souzeno, že mám co dělatí vesměs s kreaturami. Ostatně však budou Arnautí brzy cítiti jiný vítr.«
Marčič udeřil pěstí do stolu.
* *
*
Druhého dne mne hledá Zep, dlouhý Arnaut v evropském obleku, jenž praví, že je portýrem a sluhou v hotelu Európa. Pan Mičič mne prý zve k večeři.
O půl 8. hod. se shromažďuje v salonu Miči-cových společnost. Hlavní osobou je skadarský biskup, jehož nazývají »monsignor Bunče«, roz-uměl-li jsem dobře. Tlustý slušný pán to je, s velkými vousy pod nosem. Mluví pouze ar-nautsky a italsky, rozumí však také trochu německy a velíce málo srbsky. Biskup pije pilně pelyňkové víno a kouří cigarety.
Biskupův bratr je poštmistrem ve Skadru, ženat s Míčícovou sestrou. — S paní Míčíčo-vou se baví vojenský kurát, jenž přijel právě dnes ze severního bojiště, odkud ho přeložili pro jeho znalost arnautštiny. Žil prý před válkou 18 let ve Skadru.
Setník Marčié a já představujeme vojsko.
V ceremonialnim pořádku odcházíme do jídelny.
Pěkně osvětlená místnost s drahocenným nábytkem svědčí o bohatství a vkusu Mičičových. Uprostřed prostřeného stolu stojí široká japonská vása s košatým cyklámenem, jenž rozevřel již dva květy, za nimiž vylézá deset poupat.
Veliký počet sklenic, vidliček a nožů pří každém talíři vzbuzuje v nás předtuchu, co přijde.
Nemám ve zvyku pamatovat! nebo zapisovati si jídla, jež nám předkládá hostitel na stůl. Dnes však sedí vedle mne monsignor s červenou čepicí a se zlatým křížem na prsou, visícím na masivním zlatém řetězu, a pojídá jídlo za jídlem s úctyhodným apetitem. Marinova-ných pstruhů sí nabírá ze čtyř oddílů mísy bez ohledu na druhé hosty, jimž zůstávají sotva dvě třetiny chutného pokrmu. Všech nás je devět. První sklenice nalévá pan Mičíč, ale dříve, než je druhé jídlo na stole, nalévá si monsignor
již po druhé a po třetí, a povzbuzuje hospodyni na pravé a mne na levé straně, abychom ho následovali, což je ovšem nemožno. Mozečkové řízky s karfíolem, s okurkami a cibulí v octě nalézají vděčné odběratele. Takové jídlo je třeba zaliti jiným, ohnivým vínem z krásného broušeného džbánu. Vepřová pečená žebírka s dobrými smaženými brambory chutnají zřejmě monsignoru a také nám, což nám však nevadí, abychom nevěnovali přiměřené pozornosti také následujícímu jídlu, pečené kachně a zelenému salátu. Za druhým a třetím vínem následuje francouzské šampaňské. Při tomto druhu, jejž monsignor zná a chválí, zůstáváme do konce. Dorty, ovoce, ořechy, cigarety a cigára zakončují naši neskromnou večeři. Monsignor si posunul červenou čepící trochu nazad do týla, nalévá sí vytrvale z vysokých černých sklenic a vypravuje o albánské a rakouské politice. Z rozhovorů nabývám nepříjemného dojmu, že všichni tito pánové již po léta v Albánií pracovali ve smyslu rakouských zájmů a že nyní je dosaženo cíle — spojení Skadru a severní Albánie s katolickým Rakouskem.
Jsou v dobré ňáladě a domnívají se, že není třeba přede mnou ničeho tajití. Hovoří o emi-sarech, většinou páterech, kteří pracují nyní v katolických albánských osadách. Do musli-manských vsí posílají jiné lidí. Také náš hostitel Mičič pracuje jako agitátor a prostředník mezi Arnauty a Rakušany. Ale Rakousko nepřináší pouze »svobodu« a »pořádek«, ale také leccos nepříjemného. Mičič se zlobí, že neměl nikdy tolik obtíží a škody, jako nyní, kdy mu chodí rakouské komise každodenně čenichat,
co má v zásobárnách a ve sklepích. V minulém týdnu agitoval pět dní po malisorských vsích, doma pak ve Skadru se mu hrabali důstojníci v zásobárnách. Uherský nadporučík vzal před očima paní Míčičové dva veliké balíky drahých benátských svící — ukradl je čí vzal je násilně, jak chceš. A takových výjevů je více a všechny protesty nic nepomáhají. . .
Míčičovi se již ochlazuje austrofílské nadšení .....
Blíží se jedenáctá hodina. Vstávám s výmluvou, že mám služební povinnost dohlédnoutí, je-li u roty v »rue internationale« pořádek, děkuji hostitelům a klaním se panstvu.
Služebních vojenských povinností máme ve Skadru velice málo. Čety chodí občas na stráž k mostům přes Bojanu a Drín.
Dne 19. února jedu na Taraboš. Na druhé straně Bojany vede nahoru serpentina, špatná turecká cesta, kterou opravují nyní Rakušané. Taraboš není vysoká hora, pouze 571 metrů, ale silně cítíme rozdíl teploty. V pravo se nám otvírá pohled přes Skadarské jezero hluboko do Černé Hory. Staromódní parníky vlekou po jezeru po třech a čtyřech plachetních lodích ze Skadru do Virpazaru. Na vrcholcích albánských a černohorských hor leží sníh. V levo vidíme Jaderské moře a zaplavené Drinské a Bojanské pole. Povodně jsou zde po každém větším dešti.
Rozhled na jih je rovněž pěkný a můžeš po-zorovati i okraj zálivu u Dráče.
Na Taraboši prohlížím zbytky a stopy tureckých hradeb. Celá holá hora je rozkopána. Zrezavělé železo granátů leží místy na hromadách a svědčí, že je Černohorci dobře zpracovali, když krváceli před Tarabošem. Důstojnické příbytky jsou hluboko v zemi a mají betonované, místy úplně vápnem obílené stěny. Pokryty jsou silnými cihlami. Zákopy vedou na všechny strany po úbočích a jsou nyní jíž většinou zasypány.
Cestu podél Bojany mezi pazarem a drin-ským mostem opravují ruští zajatci, setnina silných, zdravých Volyňců, zajatých u Brestu Li-tevského. Daleko je dopravili, aby tloukli v Albánii kamení na cestu. Znají mne, protože často jezdím kolem nich k drínskému mostu ke svoji stráži a pokaždé s nimi hovořím. Je veliký rozdíl mezi srbskými a ruskými zajatci. Srbové jsou nemocní a slabí. Kteří byli zdraví i napolo zdraví, ti dosáhli přes Albánií břehů u Dráče a Lješe a přeplavili se na Korfu a do Itálie, nemocní však zůstalí a zajalo je rakouské vojsko. Mnoho jíž jích pomřelo v zajetí, někteří prý ihned, jakmile se poprvé nasytili. Řádí mezi nimi cholera a skvrnitý tyfus. S tváří a postav těchto ubožáků čteš tragiku srbského vojska.
V nedělí 20. února vedu katolickou část své roty do kostela ke kapucínům a pak ještě do katedrály. U kapucínů posloucháme arnautský církevní zpěv, jenž je spíše křikem a vřeštěním než písní. Temperamentnímu kazateli kapucínovi bohužel nerozumíme, protože hovoří pouze arnautský.
Za městem, u potoka za hotelem »de la vílle« je nedělní bazar se starožitnostmi, tabákem a
zeleninou. Zahalené muslímanské Arnautky dřepí za zbožím, některé pod tenkým černým závojem, jiné za neprůhlednými šátky. Mezi starožitnostmi nabízejí krásné národní výšivky, brokátové šátky, zlatém vyšívané loktuše, koberce, dětské a mužské oděvy.
8.	Koplík,
Dne 24. února opouštíme Skadar, Jaké záměry má s námi divise, že nás posílá do 5 hodin vzdálené vsí Koplíku? Tušíme, že jsme stráží pro nepokoje v Černé Hoře a Prokletijích,
U obecní studně v Kopliku je každé dopoledne i odpoledne shromáždění lidu z celé vsi a snad také ze vzdálených krajů. Pestrý dav se tlačí mezi koníky se svými soudky a různými nádobami na vodu. Arnautky ve velikých černých sukních se světlým spodním okrajem, se stříbrnými pásy a s pěknými ozdobami ve vlasech stojí ve skupinách a rozmlouvají.
Mladá Arnautka se odděluje od společností a přichází ke mně, jenž stojím padesát kroků stranou. Táže se mne srbsky, jsem-lí koman-dant.
»Jsem«, pravím.
»Víš-li, že Rakousko zajalo albánské důstojníky Esadpaše?«
»Nevím.«
»Neviděl jsi nikdy v Rakousku albánských důstojníků?«
Přemýšlím, Vzpomínám, že v Ercegnovu vypravovali o dvou důstojnících jež zajali, když před vánoci ukořistili před Dráčem jakousi italskou loď. Viděl jsem je v kavárně.
»Viděl jsem dva před vánoci.«
»Probůh, ty’s je viděl? Pověz, komandante, které jsi viděl?«
»První byl tlustý, oholený jako katolický kněz, druhý byl vysoký, štíhlý, temné pleti a měl černé vousy.«
»Probůh, to je on, můj bratr. To je Lek Miras Luc. Pane, ty's ho viděl?«
»Pravím ti, že jsem ho viděl.«
»Onoho tlustého oholeného také znám.«
Dívka se obrací k družkám u studně a volá na ně arnautsky, že je Luc Miras živ. U studnice živě zašumělo mezi ženami a mnoho jich přichází blíže k nám. Luc Miras je jistě znám a oblíben v tomto kraji.
»Já jsem Mare, sestra Mirasa Luca z Kastrat. Utekla jsem z domova. Do našeho domu přišlí Rakušané, Maďaří, zlí lidé. Všecky dívky z Kastrat musely uprchnoutí a nemohou domů, dokud jsou u nás Maďaři. A zde v Kopliku mám příbuzné, — žijí u nich.«
Musím jí vypravovatí, jak žije její bratr. Je-li smuten? Pohybuje se svobodně po městě? Dostává každého dne kávu? Smí chodíti do kavárny? Dostává v Rakousku jako zajatý důstojník svůj plat? Na všechny tyto otázky jí odpovídám, pokud ovšem mohu, a Mare tlumočí každou moji odpověď zvědavému ženskému shromáždění, jež je stále větší, v uctivé vzdáleností od nás.
»Pane komandante, musíš oznámítí mojí matce v Kastratech, co jsi vyprávěl mně! Já jí to nemohu oznámíti a ubohá moje majka myslí, že je syn mrtev v moři a pláče již dva měsíce dnem i nocí za synem.«
»Kde je dům tvé májky?«
»Je nejlepší, Boga mi, moje koča, nejlepší v Kastratech. Na druhé straně potoka ji z daleka vidíš, bílá je a vysoká. Můžeš-li, jdi dnes a oznam to!«
»Dnes nemohu.«
»Tedy zítra. Majka bude šťastna.«
»Půjdu tam zítra. Jak nazývají v Kastratech tvůj dům?«
»Taž se, kde je Miras Luc. Každý ti ukáže náš dům.«
»Dobře.«
»Pověz vše pravdivě mojí matce, jako jsi vyprávěl mně,«
»Povím.«
Zapaluji si dýmčičku, pozdravuji arnautské ženské shromáždění a vracím se do tábora, pět minut vzdáleného,
Bosňáci se dívají a diví se, proč tolik důvěry, — Vždyť nikdo z nich neumí hovořit! s Ar-nauty, což teprve s Arnautkami.
Druhého dne ráno hlásím rytmistru, že půjdu přehlížet praporní stráže a jedu mimo stráž rovnou do Kastrat po kamenitém poli, kde můj taraboš jen stěží kráčí svými širokými kopyty. Za muslimanským hřbitovem nalézám úzkou cestu mezi košatými trnitými ploty kolem řídkých stavení, jež náležejí jíž ke kastratské obci. Táži se často po domě Mírasa Luca a Ar-nautí mi ukazují jednou do předu, po druhé v levo, jindy opět vzad. Tuším, že mí úmyslně nechtějí ukázati cesty, protože se asi bojí, že chci rekvírovati. Tak bloudím po veliké, nepřehledné obci, přes luka a houští.
Po tříhodinném hledání spatřují bílý vysoký, dům o samotě. Ten to bude! Je vskutku pěkný, čistý, čerstvě obílený, s poschodím.
Před domem dřepí u kotlů Rus, kuchař, jenž vaří maďarskému cestářskému dělnickému oddílu. Rus mí odpovídá, že je »báryňa« doma, nahoře, a ukazuje mi na schody venku pod širokým okapem.
Ve zdi vidím dlouhý železný hák. Za plotem se zdvíhají líní Maďaři v umazaných rakouských uniformách, ze dvora přichází pět Ar-nautů, kteří štípali dříví a chtějí vědětí, proč přicházím. Sotva jsem na zemí, abych přivázal koně k háku, jsou Arnautí i služebnictvo již u mne. S temnými pohledy pozorují moje jednání a koně. Nerozumím jejích otázkám a neodpovídám, ale rychle odcházím po schodech. Arnauti všichni za mnou.
Dvéře předsíně otevírá suchá ženská ruka, Stařenka stojí přede mnou, nesmělá, uslzených očí a nepouští mne dále.
»Jsi-lí ty matka Luca Mirasa?«
Praví cosi nesrozumitelného a myslím, že přisvědčila, protože zakývala hlavou po arnaut-ském obyčeji. Z tváře jí čtu veliké napětí.
»Přišel jsem, abych ti řekl, kde je tvůj syn. Důstojník Luc Míras je živ a zdráv u Kotoru v Dalmácii.,.«
Dále nemohu mluviti. Stařenka mne chytá hubenýma rukama za rameno, za prsa, za hlavu a tlačí mne do kouta předsíně.
»Uklidni se, májko!«
Arnauti jíž nyní nehledí na mne tak divoce. Jeden za druhým vstupují do předsíně a usedají ve velikém půlkruhu na zem, aby viděli, co přináším. Z kuchyně v pozadí přicházejí ženy a chlapec, čtrnáctiletý bratr zajatého důstojníka. —
Radující se majka mne ještě stále tlačí do kouta, takže se začínám lehce bráníti rukama. Všichni přítomní rozumí mému souboji se stařenkou, jen já nemohu pochopíti, proč asi Ar-nautka vyjadřuje svoji radost tak nepříjemným způsobem.
Odsunul jsem májku.
»Pravda je, co pravím. Viděl jsem ho.«
Vysvětlují jí, kde jsem ho viděl a že jsem hovořil v Koplíku s její dcerou.
Novina působí tak, že nevědí, jak by mi poděkovali. Rychle se loučím — do Koplíku je daleko a musím tam býti v poledne. Matce i chlapci podávám ruku, ostatním salutuji a již spěchám po schodech k taraboši.
Arnauti však za mnou z předsíně. První dokonce přeskakuje přes tři schody, aby byl dříve u mne. Jemně mne béře za ruku a rameno, abych ustoupil, že mi odváže koně. Druhý hladí koni hřívu, třetí napíná řemeny, čtvrtý mi chce pomáhati do sedla. Směji se úslužností tohoto vděčného, prostého lidu.
Z dálky se ohlížím ještě jedenkrát po Mira-sově domě. Na schodech stojí majka a dívá se za mnou.
Po nevyšlapaných cestách jedu do Kopliku, přes příkopy a kamenitá pole. Je mi příjemno. Cítím, že jsem vykonal dobrý skutek.
V	Koplíku na balkonu druhého domu stojí Arnautka. Nevšiml bych si jí, ale ona mne / oslovuje:
»Vracíš-li se z Kastrat?«
Poznávám ji. Je to Mare,
»Ano, z Kastrat.«
»Byl jsi u mojí májky?«
»Byl.«
»Pověděl jsi jí vše jako mně?«
»Pověděl. Majka se již nesouží.«
»Dík tobě, gospodare! Budiž mi bratrem!«
Tuším, že je tento pěkný dík originelním ar-nautským zvykem, ale nevím, co bych odpověděl. Pravím tedy: »A ty, Mare, mojí sestrou! Zdravo, Mare!«
Rytmistru hlásím, že jáou stráže v pořádku.
»Dlouho jsi se zdržel!« praví Perhauz.
»Vskutku, dlouho. Ale bylo třeba důkladně obhlédnouti terén v našem okolí.«
* *
*
V	poledne roznesli zprávu, že brzy odejdeme přes Skadar do Boky a na sočskou frontu.
Lidé se již připravují. — Procházím se pomalu proti stanu lékaře dr. Dyboského, s úmyslem slyšeti, co praví o novém rozkazu.
Podivno, Mare mí přichází náhodou vstříc a zastavuje mne.
»Pane, odejdeš vskutku ty i tvoje vojsko do Dalmácie?«
»Odejdeme prý zítra.«
»Zvěděla jsem to. Nalezneš v Dalmácii mého bratra?«
»Nevím, Mare. Dalmácie je veliká země.«
»Ale ty ho nalezneš, budeš-lí chtíti.«
»Naleznu ho, budu-li moci.«
»Nalezneš ho a pozdravíš! Povíš mu, že jsi byl u májky a že jsi můj bratr. On tě obejme jako bratra. — Poslyš, jak se zoveš, komandante?«
»Pivko.«
»Po rodu — po otci?«
»Syn Vidů v.«
»Po křtu?«
»Lujo,«
Přemýšlí, jako by bylo něco cizího, nezvyklého v mém jménu. —
»S Bohem, Lujo, synu Vídův, příteli domu Mírasa Luca!«
Smál bych se svému novému dlouhému titulu, ale Marin výraz je tak vážný, že mí nezbývá nic kromě prostého »S bohem. Mare! Pozdravuj májku!«
Snad jsem jíž tvrdě spal. Někdo mne budí. Sluha Chválek, pěšák Salčín a desátník Karlič stojí před stanem. Za nimi jsou civilisté, jichž pro tmu nemohu viděti.
Desátník Karlič praví, abych prominul, že mne hledá Arnaut, kovář z Kopliku a jakási žena.
»Co chtějí?«
»Nevím. Račte s nimi sám pohovořiti. Tu jsou.«
Vojaci pozdravují a odcházejí. Přede mnou stojí vysoký Arnaut v bílé košilí a s bílou čepící, vedle něho tmavá malá žena,
»Komandante, pozdravuje tě matka Luca Mírasa.«
»Z Kastrat?«
»Já jsem z Kastrat«, potvrzuje žena.
Co jí přivedlo, sirotu starou, tak daleko — v noci?
»Promiň, důstojníku, jsi dobrý gospodín, praví moje Mare. A viděla jsem, že jsi dobrý. Vezmi, tuhle, našeho zpěváka!«
Dívám se, co to má. Pod paždím drží velikého kohouta a podává mi ho. Nevím, co bych jí řekl. Dobře, že je noc, že nevidí moje rozpaky.
»Vezmi, pane, zpěváka! Byl jsi u mne a nedali jsme ti ani kávy, promiň! — Zde, vezmi zpěváka!«
»Díky, májko. Co bych dělal se zpěvákem? Z rána musím na koně, abych vedl vojáky, a na koní není místa pro zpěváka.«
»Byl jsi pod mojí střechou a nepohostili jsme tě. Odpusť! Nemyslili jsme na tebe, když jsme se dozvěděli, že je můj syn živ. Přišla jsem, abych ti přinesla zpěváka. Tvůj je zpěvák!«
Kdybych byl tušil, co znamená tento dar u Arnautů, nebyl bych ho odmítl. Žena mi jej nabízí a tiskne do rukou, ale já se bráním a nechci příjmoutí toho zvláštního daru. Žena je zarmoucena a pouští kohouta, jenž velikým obloukem letí na zem. Za stanem padá kohout na zem a běží, nevím kam.
Zena mne prosí změněným hlasem, chci-Ii donéstí jejímu synu dopis. Dopis má za ňadry a podává mi jej.
»Naleznu-lí tvého syna, pozdravím ho a dám mu dopis.«
»Díky tobě!«
»S Bohem!«
Kovář i žena odcházejí. —
»Pane nadporučíku«, praví Karlíč.
»Čeho si přeješ?«
»Nebylo dobře, že jste nevzal zpěváka.«
»Tak?«
»Dávali vám největší dar, jejž může dátí ar-nautský dům. Měl jste jej vzítí a dáti Chvál-koví, aby ho upekl. A nechtěl-lí jste ho sám, mohl jste jej dáti mně.«
»Ty jsi poslouchal?«
»Poslouchal jsem a pravím, že jste se prohřešil proti obyčeji, jaký mají lidé v Kopliku. — Žena si vás váží a bude smutná.« —
»Je mí nyní líto, že jsem nevzal kohouta. Stařenka jej nesla tři hodiny daleko přes kamení a v noci — marně.
¥ *
*
Dne 2. března opouštíme Koplík. Pestré ko-plícké obyvatelstvo se shromažďuje u kovárny a někteří již prohlížejí naše prázdné tábořiště. Dětí hledají a sbírají odhozené předměty, prázdné konservy, krabice atd.
Moje rota je jako obyčejně poslední v koloně.
Adjutant Schaffer jede se mnou a divi se, proč mne všichni Kopličané tak pozdravují.
»Znají tě?«
»Seznámil jsem se s některými.«
»Jak?«
»Náhodou u studně.«
»Já neznám nikoho.«
»Poněvadž neznáš jejích jazyka.«
»Umíš arnautsky?«
»Dvě stě slov.«
»A to stačí?«
»Úplně,« —
Schaffer jede několik minut za kolonou, která za zpěvu vychází ze vsí, f>otom kluše v čelo kolony hlásit veliteli, že je bataljon v pořádku.
Poručík Tandler čeká u řeky Ríoly a jde se mnou několik kilometrů.
Zajímá ho, kde jsem chodil včera celý den.
»Uzavřel jsem pobratimstvo s Arnauty.« »Kde?«
»V Kastratech.«
Vypravuji mu svoji příhodu od studně až do kohouta a dopisu a ukazuji mu dopis s adresou: »Zotnie Lek Mirashi«, s datem »Meni 1. Marc n'vjet 1916« a s podpisem »Zotnie Lek,«
»Co zamýšlíte s dopisem?«
»Nic. Budu-li moci jej doručití adresátovi, budu spokojen. Těší mne čin, o němž Rakousko nesmí zvěděti.« —
Tandler kráčí a drží se koně za hřívu. Po delším mlčení mu pravím:
»Příteli! Nyní bude třeba, abychom se rozhodli!«
»O čem?«
»Bataljon přijde na italskou frontu. Dosud jsme silí pouze s é m ě, nyní však musí nám setba vzklíčiti a vydati ovoce. Svých lidí nesmíme obětovatí, jak by chtěl rytmístr.«
»Ne tak hlasitě!« upozorňuje Tandler, vida, že se ohlíží šíkovatel Gerdin. »Šíkovatel poslouchá«, dodává a ukazuje prstem na ústech, že není radno příliš hlasitě hovořítí.
»Oho, příteli Tandlere«, volám úmyslně ještě hlasitěji, »myslíš, že sí Gerdin nepřeje nic jiného, než umříti za rytmistrovu medaili?«
Gerdin pokyvuje, že souhlasí, a že rozumí tolik česky, kolik je třeba. —
Jdeme a jdeme. —
Tandler se vrací po deseti minutách k mojí předešlé poznámce a praví:
»0 semeni vím, ovoce si však nemohu jasně predstaviti.«
»Forma se ukáže, až budeme na místě. Dosud nemáme jiného úkolu, než síti dále, sítí každý den, síti všude, aby bylo také Bosňákoví jasno, co je proň lépe: boj za Rakousko, či něco jínéh o,«
Rota pěje pochodové písně. Mezi drsnými hlasy vyniká hlas pěšáka Kneževiče, jenž sólově pokračuje: »Maro, Maro, šunce ogrijano«, »Oj, tugo moja, nemoj tugovati« a jiné bosenské. —
9.	Na sočskou írontu.
Pochod z Albánie není o nic lepší, než svého času z Podgorice do Skadru.
Přes Skadar jde bataljon 3. března pod Ta-rabošem podél Bojany, brodí se často až po pás a suší se u vsi Katrkol u ohnišť v lese.
Neuvěřitelně špatnou cestu máme 4. března podél Midije; bláto a opět ostré kamení, jež trhá koním rohovinu na kopytech a rozdírá všechnu obuv. U Kamenického mostu přestupujeme albánskou hranici a v Černé Hoře cítíme se opět mezi lidmi, na dobré cestě, jež vede z Pečuríce do Baru.
V olivovém hájí u Starého Baru nás zastihuje 4. března večer hrozná bouře, krupobití a liják. Promočení na kůží sedíme u starých kmenů, až přes hlavu zavinuti do pokrývek nebo stanových pláten uprostřed silného krupobití, jež láme větve a trhá listí.
Dne 5, března nemůžeme pokračovati v pochodu. Celý den se sušíme ve Starém Baru a kráčíme teprve následujícího dne kolem víly Topolice do nejjižnějšího konce Dalmácie. — V Lastvě odpočíváme u Majničových; starý hovorný Amerikán Majníč mi vypravuje o galantním chování se Černohorců, kteří hospodařili v Lastvě půldruhého roku.
Kolem městečka Sv. Štěpána přicházíme 7. března do Budvy, města bez mužů. Všechny muže rakouská vláda odvedla a internovala na pevnostech v Boce. Tak hospodaří rakouská správa také ve Sv. Štěpánu, kde zůstali prý jen dva muži, jeden blázen, druhý chromý. Všichni ostatní muži jsou zavřeni.
V Boce čekáme ve vsi Gjuraševíčí od 8. do 11. března. Albánského důstojníka však není více v Novem, abych mu doručil matčin dopis. Dopis nosím s sebou a myslím často na starou matku, jež žije v Kastratech v mínění, že syn dostal v zajetí její řádky.
Večer 11. března odpočívá bataljon v Grudě na cestě z Boky do Trebínje, — Na balkoně domu pohostinného hospodáře Mija Pokarice sedí u mne čtyři mladí poručící, Hopp, Omelka, Tandler a Dašek. Jsme unavení chůzí, ale zajímavé thema nás poutá do půlnoci: hovoříme o Masarykovi, o Hoppově strýci dru. Benešovi, o legiích v Rusku. Hopp je šprýmař a několikrát opakuje, že by rád brzy navštívil strýce v cizině.
Dne 12, března se vlečeme v horku z Grudy přes Mrcíny a Grab po zaprášeném poli do Trebínje, kde vstupujeme do připravených vlaků. —
Dne 28, března vstupujeme po krátkém odpočinku v Jesenicích do zákopů u Tolmina v doljském úseku.
Tolmin je rozbit a změněn, jiný, než před rokem. Trochu lidí tu ještě zůstalo, ale jen málo známých je mezi nimi.
Za šera vedeme roty z Lubinje Zatolminem k Tolminu. Italská děla zuří a bijí na Gradišče a na Vodil, nejvíce však za Sv. Lucii a ke Kanalu.
Moje zákopy se vinou od úpatí Gradišče od prvního záhybu cesty z Tolmína do Dolje po starém vysokém sočském břehu k severu.
Frontu máme na západ k Sočí, proti Volčám.
Posádka, jež nám předává posice, tvrdí, že se Italové dokopali až pod doljský břeh na této straně Soče, na bývalé vojenské cvičiště u Soče.
Naše zákopy jsou hluboké, čisté, v dobrém stavu. —
Se šikovatelem Gerdínem přehlížíme v noci naše posice. Italský reflektor nám svítí. —
Gerdin má do 7. hod. ranní poddůstojnickou dozorčí službu v zákopech. Převzal jsem proto také já noční službu důstojnickou za chura-vého poručíka Adlera, abych si mohl pohovo-řiti s mlčenlivým šikovatelem, četníckým strážmistrem.
Přešli jsme zákopy i obě stráže pod kopcem u Soče, ve 4 hodiny však jíž sedíme v mém podzemním brlohu.
»Zítra půjdeme hledat, kde jsou Italové«, pravím. »Zdá se mi, že pod naším kopcem nejsou.«
»Daleko nejsou.«
»Kdo by chtěl desertovati, nemusel by se daleko namáhati.«
»Ano, tu je příležitost«, přisvědčuje šíkova-tel, namáčeje chléb do zbytku oleje rybí kon-servy.
»Zda-li pak jsi již myslel někdy ... ?«
»Myslil jsem ale — nemá to smyslu. K Italům náš člověk nemůže utéci. Kdo přeběhne k Rusům — to je ovšem něco . . . .«
»Zda-lí ty by's přeběhl — řekněme k Rusům —?«
»Nevím«, směje se šikovatel a mrká očima, chtěje tak říci, že není třeba dopověděti všeho do posledního slova.
»Kdybychom stáli na ruské frontě, byl by dnes leckdo z našeho bataljonu jíž za Kíjevem. K Italům však nás nevábí nic, podivno. Mnoho lidí, nenávidících Rakousko, bije se za Rakousko jen proto, že jsou Italové před námi, Podivná je naše logika — Italové a Rusové jsou spojenci...«
»Tak jest. Často jsem o tom přemýšlel. — Víte-lí ještě, pane nadporučíku, co jste hovořil vy a poručík Tandler v onen den, kdy jsme šli z Koplíku do Skadru?«
»Ovšem, že vím.«
»Myslel jsem sí tehdy, že přijdeme snad do Ukrajiny — a že hned předstoupím před vás a oznámím: Poslušně hlásím, strážmistr Gerdin odchází přes frontu! — Hlásil bych vám to opravdu, protože vím, že vám mohu důvěřo-vati,«
»Díky, že mi důvěřuješ, ale — nejsi první. To tu jíž bylo!«
»Co, prosím?«
»Že přišel z roty člověk a hlásil mi, že hodlá — odejiti přes frontu.«
»Kdy, prosím?«
»Na počátku války, v listopadu roku 1914, když jsem byl velícím důstojníkem v 6. rotě 37. dalmátskeho domobraneckého pluku na Líscu v Krívošíjích. Sám jsem tehdy pomýšlel
na útěk, na nějž dnes více nemyslím, — ne že bych si to byl rozmyslil, nebo se bál. Bylo to
10.	listopadu a věděli jsme, že má podplukovník rozkaz zaranžovati nějakou demonstrací. Naše rota do toho času nebyla nikdy v bitvě. Bylá ještě noc a chodil jsem po vrcholu skalnatého pohoří, maje noční službu. A tu přišel za mnou ze stráže člověk, pěšák, Rafajlovič, řezník z Kotoru. Za ním přišel jeho soudruh, pěšák čučuk z Budvy.
»Slyšeli jsme, že odejdeme dnes z Lisca«, praví Rafajlovič. »Gospodine lajtman (t. j. lajt-nant), odpusťte, já půjdu na Černou Horu.«
»Proč mi to hlásíš?«
»Byl jste mí dobrým komandantem a nechci vás klamati.«
Podal mi ruku a Čučuk také.
»Nalezne se, myslím, příležitost, abych odešel nepozorovaně.«
Dojala mne důvěra prostého člověka, jejž cit žene z Rakouska.
Ráno jsme sestoupili se skály dolů a obsadili lesík na bogomílských pahorcích pří Bo-janu brdu. Můj oddíl ležel na krajním pravém křídle a v poledne jsme zmizeli. Vzal jsem dvacet mužů — mezi nimi byl také Rafajlovič — a došli jsme lesíkem do doliny, v soutěsku mezi skalami a velikým obloukem vpravo na úpatí Bojana brda, aby nás Rakušané nezpozorovali. Zpozorovali nás Černohorci a začali stříleti bez ohledu na naše volání. Dalmatínci ulehlí každý za svým kamenem a čekali, až se situace uklidní, já jsem však vylezl asi třicet metrů výše, — dále jsem nemohl. Asi 15 pušek začalo stří-
leti na moje místo. Střelci jsou výborní a střílejí rychle. Ležím za kamenem a nemohu se hnouti. Těsně před mým kamenem roste doubek, tenký peň jako moje ruka. Peň již prostřelilo deset kulek a na mém kamenu se zrovna jiskří. Nastrčil jsem čepici na konec hlavně své pušky a tak, že leže na hřbetě, mávám za doubkem puškou, na znamení, aby přestali stříleti. Myslíš, že rozumějí? Vidí, že mávám puškou a střílejí ještě více. Doubek se sklonil a moje puška dostala dvě rány. Dívám se, co je. Čepíce má šest děr a pušku mi ohnuli. Hlavy ovšem nesmíš zdvíhnoutí! Zkouším opět mávatí, avšak co to? Vystřelili salvu a já, hlupák, jsem zdvihnul pušku příliš vysoko — prsty mi povolují a puška mi padá sama z ruky. Bog me! ani jsem nevěděl, že mne to trefilo, ucítiv ránu. Ruka je prostřelena. Tu máš útěk do Černé Hory! Nyní nemáš ruky. — Pokouším se z nouze se obvázati, ale nejde to, protože se nemohu ani obrátítí. Pod kamenem tisknu hlavu k zemí, levicí si tlačím na rameno šátek a ohrnutý konec rukávu svého pláště, abych zastavil krev. Žíla i kost je prostřelena. Černohorec však střílí a křičí a nadává švábské májce slovy, jež u nás nejsou v obyčeji. A volá: »Oj, Švabo! pojď sem, jsi-li junák!« A opět nadává májce a velí: »Pal!« — Na štěstí se přihnala pohorská černohorská mlha a slezl jsem šťastně po třech zdravých údech dolů, kde mne obvázal četař špinavým červeným šátkem. K rotě jsme se však nemohli vrátiti celý den, a tam nevěděli, kde jsme — v noci nás však také již nic nevábilo k Černohorcům po zkušenostech, jichž jsme se dožili. — No, kapitán
Puttrich a podplukovník Tôrk napsali zprávu, jak chrabře jsem, ač raněn, vedl svůj oddíl, 24 hodin prý jsem vydržel na místě palbě vystaveném. — Prosím, šest děr v čepící, dvě střely do pušky, jednu do ruky a přes těžké rány být ještě 24 hodin u oddílu na exponovaném místě, to není žert! »Du bist eín Mordskerl!« chválí mne v mense. — Kdo by s nimi nežertoval? Pravím: »Moji drazí, štěstí je, že mám tvrdou hlavu. Kolik kulek mí tlouklo kolem čela a temene! Pohleďte, jaké jizvy mám na kůži pod vlasy! Čepicí mí to prorazilo šestkrát, vlasy mi to odneslo, od čela se to odráželo . . .« Smějí se, když jim ukazuji pruhy na hlavě, jichž mám více od těch časů, kdy jsme se jako školáci kamenovali na cestě ze školy. Lékař Dr. Kahler vstává, přehlíží je a konstatuje svým vídeňským nářečím:
»Prodělal jsi již bitky, můj drahý. Máš tvrdou hlavu. Každý Čech by byl na ní pyšný. . . « Čepici jsem dal lékaři, to jest, měnili jsme. Pak jsem dostal dvouměsíční dovolenou na domácí léčení a konečně ještě — záslužný kříž s meči za statečnost.
Jak přeběhl Rafajlovíč nevím, ale myslím, že jsem já pochodil lépe, když mne odmítli na Bo-janu brdu.«
Telefon netrpělivě volá již po třetí. Gerdin poslouchá, jak hlásím batajlonu zprávu o ranním stavu a praví, když jsem odložil telefonní sluchátko:
»Co se stalo s lidmi, kteří přeběhlí na Černou Horu?«
»Kdybych věděl! Vojna se obrátila tak, že
jsou hodni politováni. Rafajlovíč zůstal možná ležetí v soutěsce pod Bogomoljem nepochovám«*)
»Slyšel jste, jak Černohorci přijímali naše přeběhlíky?«
»Neslyšel. Vím však, že byla na Černé Hoře tak zv. »hercegovská četa«, sestavená z přeběhlých Hercegovců a Krivošíjanců. Po lovčen-ské tragedii je Černá Hora vydala Rakousku, aby je soudilo podle svých zákonů!« —
Na Mrzlém vrchu rachotí pušky předních stráží. Posloucháme, Gerdin pak pokračuje:
»Zmínil jste se dříve, že nyní nemyslíte již tak, jako kdysi. Rád bych slyšel, schválíl-li byste dnes Bosňákovi, kdyby chtěl utéci do Itálie, jako jste to schvaloval onomu dalmátskemu Rafajlovičí?«
»Vyptáváš se mne jako detektiv!«
»Vskutku, rád bych slyšel vaše mínění!« praví Gerdin měkkým hlasem a téměř s prosebným zrakem.
»Mám více lidí, kteří by šli také do Itálie.«,
»Vím, vím«, přísvědčuje Gerdin.
»Náš bataljon má sice pověst spolehlivého a dobrého, ale postačila by výzva a lidé půjdou za tebou — ne pouze pravoslavní, ale také mu-slímané a katolíci. — Ale — upřímně ti pravím, Gerdine, dnes nemyslím na útěk, ale na něco jiného, — na čin!«
*) Rafajlovíč přeběhl zdráv k Černohorcům a sloužil v »hercegovská četě«. Po obsazení Černé Hory byl 6 měsíců vězněn na jedné z kotorských pevností a pak dostal milost.
Gerdín na mne hledí a nemůže utajítí své zvědavostí.
»Co byste tedy řekl, kdyby vám chtěl někdo desertovati?«
»Na to jsi se jíž tázal. — Nezdá se ti daremnou maličkostí, ubude-li tvým útěkem z rakouské fronty jedna puška? A i když nás uteče deset, co to je? Pomlouvali by nás, že jsme si chtěli zachránítí vlastní hlavy a že jsme za tu cenu uvrhli svoje příbuzné do vyšetřování a do vězení! Hleď, v Itálii nás zavrou do zajateckého tábora a do konce války se nebudeme mocí hnoutí. Je-li to práce revolucionářů? Ne, to může býti cílem prostředních lidí, těch, kteří nemohou jinak pracovatí, nebo těch, kteří chtějí míti několik měsíců klidu — na účet svých příbuzných. Já však myslím jinak: bude-lí za tebe tvoje rodina trpěti, nechť jest tvůj čin něco většího, aby byl aspoň hoden toho utrpení!«
»Nerozumím tomu, pane nadporučíku!«
»Počkej! Mám nápad! I ty, Gerdíne, budeš pomáhatí!«
Gerdín na mne hledí a čeká, že mu svěřím svojí myšlénku. V rozhovoru nás často ruší telefon. Volají mne nejméně desetkrát, a to stále »Richard«, t. j. praporní velitelství v Doljích. Tajné jméno mojí roty je »Anto«. Pánové v praporní kanceláří jsou nervosní. Je-li adjutantovi dlouhá chvíle, baví se u telefonu, a je-li dlouhá chvíle veliteli, obtěžuje velitele rot. »Richard« chce věděti, kolik četníků je u roty, jindy žádá, abychom pozorovali vrhače mín u Volč, potřetí prosí, aby rotní důstojníci darovali jednodenní válečný přídavek pro »sočskou sbírku«, prý pro
dobročinné účely, po čtvrté se táže, zda jsme převzali kromě ostatního materiálu v posicích také miny, potom nařizuje, že roty musí posílatí raporty do Doljí o 5. hod. z rána, o 10. hod. dopoledne, o 4, hod. odpoledne, dále hlásí změnu čísla polní pošty, jež není již 228, ale 312, atd.
Jedna depeše zní: »Auf Feldwachen nur Mu-slímanen und Katholiken. Patrouillen detto. Richard.«
Charakteristický je také rozkaz: »Die nebeneinander stehenden Posten haben sich nachts leise anzurufen, um zu konstatieren, ob der rechts und links stehende noch da ist. Richard.«
»Tyto depeše jsou pro naše budoucí deserté-ry, není-líž pravda, Gerdíne? Praporní kancelář nedůvěřuje svým lidem.«
O 5. hod. z rána rachotí italské pušky na druhém břehu Soče, na Mrzlém vrchu pak rakouské i italské, jako by se chystalo něco neobyčejného. Miny, granáty a šrapnely menšího kalibru rachotí na obou frontách. Gerdin odešel se podívat do zákopů, já však se nemohu hnouti od telefonu: adjutant Schaffer nedá pokoje. Vytýkám mu jeho obtěžování a nervosnost, řka, že přece ví, že mu ihned oznámím vše, cokoliv se týče našeho úseku, — on však se omlouvá, že prý naň naléhají Haudegen 15 a Hauideal 50 (telefonní jména 15. armádního sboru a 50. divise), jež se bojí italských akcí proti Doljím a Tolminu.
»Řekni pánům u Hauidealu, že se tu ničeho nebojíme!«
Adjutanta potěšilo asi moje prohlášení, protože telefon již nezvoní, —
Můj brloh je pln myší a krys. Dotěrná zvířata se vůbec nebojí. Na hřebíku visí moje torba a kolem torby čenichají a namáhají se dostati se ke zbytkům slaniny. Zaháním je, pobíjím je holí a střílím revolverem, ale zdá se mí, že jich je stále více, V této bezúspěšné práci mne ruší Bosňák ze 4. čety zprávou, že máme v zákopech inspekci — majora z Tolmina.
Major Schmuede — tak nějak se jmenuje velitel tolmínského úseku — obtěžuje často posádky v zákopech svými návštěvami. Šlo-li by po jeho, neměl by člověk v zákopu vůbec odpočinku, Do doljského úseku přichází prý třikrát ve 24 hodinách, jak mne upozornil poručík dr. Volčič, jenž byl v úseku před námi. Pokaždé chce slyšetí raporty četových důstojníků a rotních velitelů a žádá průvod od stráže ke stráži. Nic mu není vhod. Počet nočních stráží je mu příliš malý, lidé jsou mu příliš chatrně oblečeni, příliš málo ostražití, zákopy mu nejsou dosti čisté. — Běda důstojníku, jehož by nalezl spícího! — Poručíka Melchara káže vzbuditi a zlostně ho kárá:
»Jací jste to důstojníci, když v tak nebezpečné době klidně, bezstarostně ležíte. Celý sektor je v boji s nepřítelem, zde však se důstojníci nestarají ani o svůj zákop. Jednou pro vždy! Na-leznu-li ještě jednou takovéto poměry ve vašem sektoru, postavím vás před válečný soud!«
Poslední hrozba platí mně. Pravím mu klidně:
»Poručík Melchar nastoupí službu o 7. hodině. Lidem je třeba dátí několik hodin ke spaní.«
»Láry, fáry! Lidé nechť si dopřejí klidu, je-li v sektoru klid. V neklidných dobách musí býti
každý muž na svém místě, v první řadě důstojník! Rozuměl jste?«
»Pane majore, dle instrukcí velitelů, kteří nám předali zákopy, jsem určil rozvrh noční i denní služby a velitel bataljonu mi již tento pořádek schválil. Dokud nepřítel střílí a demonstruje z dálky, nevidím příčiny, proč bych alarmoval celou rotu, protože mám zodpovědnost a povinnost pečovati, aby byla rota v každém okamžiku svěží, silná a schopná boje.«
»To jsou fráse.«
Mlčky kráčím za majorem, jenž není již tak zlostný. —
Po majorově odchodu svolávám poddůstojníky a pravím jím:
»Převzali jsme zákopy, v nichž máme nepřítele. Tento nepřítel není Talián, ale je to červený major z Tolmíiia. Major nedovoluje, aby někdo spal. Major chce, aby byla celá rota věčně ve službě. Proto bude naše služba ode dneška taková, že budeme všichni na nohou, bude-lí nás přehlížeti major nebo někdo jiný, a že budeme míti jen málo lidí ve službě, nebu-de-lí inspekce. Major je sám vinen, nemůže-li mu naše rota konati služby poctivě, protože požaduje od nás příliš mnoho. Má-li Rakousko více takových majorů, musí prohráti, protože si samo zničí vojsko. My se musíme majora strici, nechceme-li, aby si naší lidé pro jeho strach před Italy zničili síly a zdraví. — Major může přijití k naší rotě pouze se dvou stran: buď od Tolmina, nebo doljským zákopem od bataljonu. Strážmistr Miočíč postaví ze své čety stálou stráž na konci našich zákopů u cesty pod Gra-
dem, strážmistr Gerdín postaví druhou stráž v zákopu, vedoucím do Doljí k bataljonu. Všude budou stati dva muži, nemající jiné povinnosti, než stříci naši rotu před nepřítelem. Uvidí-lí stráž, že přichází major, opustí svoje místo a poběží zákopy od čety k četě až na druhý konec roty a všude bude volatí: »Major, major!« Poddůstojník, mající službu ve 3. rotě, t. j. uprostřed naší roty, vystřelí u zákopnického brlohu 5 patron, jež budou »alarmem« pro celou rotu. Na komando »Major!« všichni na své místo do zákopů! Kdo nestojí na stráži, chopí se na komando »Major!« jiné práce: buď čistí pušku, nebo lopatou čistí zákopy, nebo dělá něco jiného. Nikdo nespí, vše je ve službě. Ode-jde-li major ze zákopů naší roty, má majorova stráž povinnost hlásíti až ke druhému konci: »Nemáme nepřítele!« — to znamená, že všichni, kteří nemají řádné služby, mohou jiti spát nebo hrát tamburu nebo zpívat. — Dnes odpoledne bude zkouška. Pan poručík Melchar a já půjdeme přehlížeti rotu, je-li na komando »Major!« vše ve službě a v práci.« —
Tolminský major nemá více příležitosti se s námi zlobiti. Druhý den nás již chválí. Myslí si, že svojí přísností zvýšil ostražitost a pracovitost Bosňáků i jejich důstojníků, a netuší, že se mu za zády smějí všichni, kolik jích vidí ve službě v Potěmkinových doljských zákopech.
10.	Tolminský podnik.
Major Schmuede způsobil v mojí rotě podivuhodnou svornost. Mužstvo cítí, že ho chráníme před šikanami, jako ho chráníme již dlouho před
vlastním, bezohledným praporním velitelem. Kdykoli rozmlouváš s lidmi, pozoruješ v očích i slovech, že tě mají rádi a že ti důvěřují. Nyní jim nejsi více velitelem, kterého je třeba se báti, ale jsi jím »otac i majka« a oni jsou veliké dětí, mírné a poslušné.
Bylo by hříchem nevyužiti příznivé situace. Čeho dosáhneš u inteligentního slovanského důstojníka a vzdělaného poddůstojníka krátkým vysvětlením a rozhodným slovem, toho dosáhneš u prostého Bosňáka žertem a vtipem, vá-ží-li sí tě v srdcí jako svého ochránce.
Při odpolední »zkoušce« slyší »strážci« a »dělníci« poznámku» »Naše rota nebojuje více proti Itálii, ale proti Rakousku. Náš nepřítel je major Švaba z Tolmina.« Lidé se smějí. Rychle dodávám: »A každý Švaba.«
U 3. čety odpovídá pěšák Pažin:
»Víme již dávno, že je major Švaba náš nepřítel!«
V zákopu 2. čety stojí pěšáci Maric a Čehaja. Maric se směje:
»Gospodine, obraťme pušky na majora! Tak to bude nejlépe!«
»A hlasme Italům, že je jejich první linie zde, u nás, není-liž pravda?«
»Tak si to myslím«, praví Maric. »Desátník Cvijo říká totéž.«
»Cvíjo Djurič?«
»Ano, on.«
A ještě více podobných podezřelých projevů slyším při tomto »inspekčním cvičení.« — S é -mě klíčí. —
Důstojnicí 4. roty poručící Adler, Wokoun a Melchar nerozumějí tolik srbsky a nemají smyslu pro pozorování ducha v rotě vládnoucího, aby si všimli náhlé změny ve smýšlení mužstva. Souhlasí však úplně s novou taktikou, o níž se domnívají, že je namířena jedině proti obtížnému majorovi. —
* ¥
*
Poručík Wokoun nerozumí skizám tolmín-ského okolí s červenými a modrými čarami, jež vidí na stole v mém brlohu a je snad lépe, slo-žím-li je rychle a ukryji pod jiné papíry dříve, než sí je zevrubněji prohlédne. Tyto papíry nejsou tu proto, aby si je každý prohlížel!
V papírech je načrtnuta myšlénka, která mne vždy zahřeje, kdykoli se jí obírám, A obírám se jí od té doby, co jsme u Tolmina.
Jaké následky by měl průlom rakouské fronty u Tolmina? Dáme-li Itálií příležitost, aby provedla neočekávaný útok ve směru Dolje-Zatolmin, padnou silné rakouské posice na Vodilu a na Mrzlem vrchu, padne Tolmin i opěrný bod Sv. Maria — všech dalších následků nelze přehlédnoutí, vždyť 50. divise nemá v tomto okamžiku reserv kromě nepatrného oddílu vojenských dělníků ve Ljubimi. Do Podmelce a Idrijske doliny vtrhnou Italové přímo a kdož ví, kde by se pohyb fronty zastavil? Tuším, že jsou Italové nyní již jinak připravení, než v květnu 1915, kdy propásli nejvhodnější příležitost, jaká kdy byla.
Plán však má nepříjemnou stránku: rozbouřené vlny válečné vichříce se rozlejí daleko přes naši zemi, přes slovinské doliny a vrchy. Náš národ bude mnoho trpěti a bude zničen široký pás krásné země, na němž se zakopou nepřátelská vojska do nových zákopů . . . Dobrý genius nechť bdí nad národem, aby přetrpěl všechnu škodu a všecko neštěstí, spojené s tímto činem — já nemohu jinak, protože mám před očima pouze jeden cíl, nej vyšší a nejlepší: zničení Rakouska a svobodu mého národa, jíž nedosáhneme jinak, leč jen zničením Rakouska!
Že myslím správně, toho důkazem je mí smýšlení tolminského obyvatelstva. Denně si vzpomínám na hezké slečny ve Vrtovčově obchodě v Tolminu, na domácí dcerky, u nichž jsem se 29. března ohlásil jako známý, a jež pravily s bolestným výrazem, že se Italové nikterak nenamáhají, aby nás — zbavili Rakouska. Zdejší pomázni obyvatelstvo, jež nejvíce trpí a má nejvíce potřebí míru, přeje si porážky Rakouska a má lepší instinkt, než náš »uvědomělý« národ v zázemí. —
Proto se uklidněn vracím k svému plánu.
Kdyby tak Itálie uměla provéstí tento průlom a zahnala Rakušany tak rychle k Vídni, že by se nemohli zastaviti již nikde . . . nikde . . . . !
To je myšlénka, jež mne vždy zahřeje, kdykoli se jí obírám.
Rozhodnuto!
* *
*
Dne 2. dubna jsem navštívil poručíka Daška, velícího praporní reservě, četě v barácích na východním úpatí Gradu. —
»Promiň, Dašku, že tě ruším ve tvém idylickém klidu. Jakou úlohu má tvých 60 mužů?«
»Dosud žádné. Sekáme dříví a štípeme je pro bataljon, V reservě zůstaneme 10 dní.«
»A později?«
»Potom přijde do reservy 2. četa první roty, moje pak do zákopů.«
»Dašku, po mém soudu nepřijdeš do zákopů.«
»Proč pak ne?«
»Tuším, že se vše důkladně změní dříve, než ti uplyne lhůta reservy , . .«
Dašek na mne hledí a čeká, co mu povím.
»Co učiníš se svojí četou, prolomí-li Italové neočekávaně frontu bataljonu u 4. roty?«
Dašek čeká a usmívá se.
»Řekněme, že tě o 4. hodině z rána vyruší alarm?«
»Alarm? — Alarm? — Rozumím. Ztratím se, já i moje četa. Buďto počkám v baráku, nebo se skryji zde v houští pod Gradem nebo v Tol-minu.«
»Myslím, že by nebylo správné, kdyby někdo z tvých lidí bez potřeby střílel v takovém případě.«
»Je vskutku něco pravdy na tom?«
»Tuším, že ano. Večer se hodlám podívati, jak daleko se k nám Italové podkopali.«
»Tedy je nebezpečí?«
»Tomu říkáš »nebezpečí«? Řekni raději »příležitost«! —
* *
*
V noci spouští se hlídka opatrně po svahu dolů k italským zákopům. Jsme čtyři: Strážmistři Gerdin a Miočič, pěšák Pažin a já. Přestupujeme dráty, skáčeme do hlubokých kamenitých opuštěných italských zákopů a postupujeme ze zákopu do zákopu k Soči a k severu. Lopaty a jiné zrezavělé italské náčiní povaluje se v zákopech, ale vše je opuštěno. O těchto zákopech jsou rakouská velitelství přesvědčena, že jsou silně obsazeny, my však v pěti dnech jsme v nich nezpozorovali ani nejmenší stopy po Italech. V zákopech se jíž sype kamení se stěn, což znamená, že jích jíž dlouho nikdo nenavštívil a nečistil. — Jako zloději se krademe jeden za druhým do houští, jež roste podél Soče asi 600 metrů od rakouských posic. Čekáme s Gerdínem na zpozdivší se druhy a pozorujeme z houští, co se děje na druhém břehu. Až k Vol-čám je vše klidno. Zdá se nám, že slyšíme kroky a šepot na druhé straně Soče,
»Fífi!« hvízdám přes Soču tak, aby mne nebylo daleko slyšetí. »Fífi!«
Gerdin si odkašlává a drží mne za ruku.
»Slyší-lí nás, ohlásí se,«
Za námi sype se zem a kamení, padající do hlubokého zákopu. Ohlížíme se, co jest. — Pažin je tu. Trochu neobratně leze z mokrého zákopu ven, strážmistr Miočič za ním. Míočíčoví pomáháme rukama ze zákopu, ale sotva vyleze nahoru, padá opět do zákopu. Asi 25 kroků dále bouchla italská puška a hvízdlo to kolem nás. Ozývají se 2 pušky a rána padá za ranou. Jeden za druhým se spouštíme do zákopů, právě na místě, kde je dosti hluboko. Voda tu stojí
ke kotníkům. Ale lépe je vězeti ve vodě, než držeti hlavu právě tam, kde hvízdají kulky. Pohybujeme se silně sehnuti, po čtyřech, zákopem zpět, nejprve rychle, pak pomaleji, když cítíme, že jíž nic nad námi nehvízdá. Na rozcestí v zákopech, kde leží mnoho odhozeného náčiní, si oddychujeme a ohmatáváme potlučená kolena a odřené ruce,
»Ti nám zatopili!« praví Miočič, jenž je z nás nejtlustší a nejvíce pří útěku trpěl,
»Kdo hvízdal?« táže se pak.
»Já a Gerdin.«
»Oni však, hlupáci, střílejí!«
»Nyní budou stříleti do rána.«
»Mají strach. Myslí, že je chceme napad-noutí.«
»Proč napadnoutí, když jim hvízdáme!«
»Oni nevědí, komu hvízdáme a proč. Zbabělci to jsou, bojí se čtyř lidí.«
»Myslí, že jde na ně brigáda, nebo aspoň bataljon . . .«
Sedíme na vlhké zemi v zákopu a hovoříme o svojí hlídce, jež se nám samým zdá nyní hloupou.
Po druhé musíme začítí jinak. — Dnes sebereme lopaty a doneseme je domů. Naše rota má stejně málo náčiní. Komandu ohlásím, že jsme slyšeli Italy kopati pod námi zákopy, proto jsme rychle sestavili hlídku, jež je napadla, zahnala a vzala jim náčiní. Tolminský major bude spokojen a náš doljský rytmistr ještě více.«
O 4. hod. z rána je naše zpráva o chrabrých výzvědech u bataljonu; o 6. hod. je major již
osobně u nás, aby si prohlédl kořist a italské zákopy, z nichž Italové utekli. Celá 4. rota zasluhuje pochvaly, zvláště neohrožený komandant hlídky, jenž očekává nyní slíbené vyznamenání, prý »Signum laudís« — ostatní 3 členové pak vyznamenání za statečnost. Majorovi se líbí strážmistr Gerdin, jenž hlásí u raportu klidně a rozhodně, že 4. rota nikdy nedopustí, aby Italové klidně vrtali pod naší zemí, těsně před naším nosem. — Dne 5. dubna letí depeše »Zirkulare ad op. 2799/8 des Haudegens
15.« po celé frontě 15. armádního sboru:
»Ich spreche allen beim gelungenen Überfall auf die italienischen Gräben bei Dolje beteiligt gewesenen Offizieren und Mannschaften meine vollste Anerkennung aus. Dies ist sofort zu verlautbaren. Hauideal 50.«
Takový byl osud prvního nezdařeného pokusu přijíti ve styk s Itálií: čtyři chlapíci běželi, jak jen mohli; u bataljonu se postavili v posu junáků, a velitelství armádního sboru udělalo z myši slona. A to 5. dubna, kdy máme v rotě již nové, velíce nemilé následky a starosti pro svojí nešťastnou hlídku!
11.	Do Tyrol.
Večer 4. dubna stojím v zákopu 2. čety u desátníka Djuriče, Italská artilerie obstřeluje Mrzli vrch, u nás rachotí pušky na druhé straně Soče.
»Tam u Soče, kde střílejí, jsme byli dnes v nocí«, pravím Djuričoví a pěšáku Mařicoví, kteří stojí na stráži. Jsou zvědavi, jak bylo na
hlídce. Vypravují jím, jak jsme chodili po zákopech a hledali Italy.
»Ale nemluvili jste s nimi?«
»Ne. Vždyť slyšíš, že nás zahnali.«
»Já bych je našel«, míní Maric.
»Jak bys je našel?«
»Přišel bych k nim do jejích zákopů na druhé straně Soče, aniž by mne slyšeli.«
»Nevěřím.«
Maric se na mne podívá a více nemluví. —
Z rána v 6 hodin mne budí. Desátník Turkíč hlásí, že se ztratil Maric a Gotovac.
»0 3. hod, jsem měnil stráže«, praví Turkič. »Maric a Gotovac přišlí na stráž na druhou zá-točku v druhé četě. Za 10 minut jsem se vracel kolem nich a stáli každý na svém místě, ve 4 hodiny však tam jíž nebylí. Hledal jsem je. Je dobře znatelná stopa, kudy odešli.«
»K Italům?«
»Jinam není možno. Prohlížel jsem s Djuri-čem křoviny pod kopcem, téměř až k italským zákopům a nalezli jsme místo, kde přeskočili do zákopů. Nyní nemůžeme více hledati, protože Italové to vidí a střílejí. Co teď? Desertovali.«
»Ví již rota, že uteklí?«
»Všichni to vědí. Také v 1. a 3. rotě to jíž vědí.«
»To bude nepříjemné, protože musím posiati do Doljí zprávu.« —
Prohlížím místo, a přicházím k závěru, že vskutku odešlí k Italům. Maric se dnes v nocí chlubil, že nalezne Italy a nyní jíž je u nich . ,,!

»Djuríči, hlásili tí, že odcházejí?«
»Ne. Marič se jen tázal Pažina, jak daleko došla první hlídka.« —
Zpráva o útěku dvou vojáků se šíří po úseku a mně přicházejí od bataljonu a tolminského velitele hrozby a napomenutí k větší opatrnosti. Před hodinou chválil komandant armádního sboru depešemi moji rotu, nyní mí však posílají auditora, jenž vyšetřuje, kdo jsou Marič a Gotovac, s kým obcovali a pod,
»Milý pane, nemohu držeti za límec každého vojáka na stráží!«
Za soudcem přichází rytmístr Perhauz, pak major Schmuede a každý chce viděti, kudy sběhové utekli.
Kdybych je mohl zavolatí, aby se vrátili! —
»Pěkně si přeřezali dráty a slezli dolů.«
»Proč jste za nimi nestříleli? Takové lumpy je třeba na místě ubiti.«
»Bylo na to příliš pozdě. Dozorčí poddůstojník zpozoroval o 4. hodině prázdné místo, nejprve sám případ vyšetřoval a teprve potom jej hlásil mně.«
»Pěkná opatrnost!«
»Pane majore, zde vám uteku každé noci, kdykoli budete chtítí, i když mi dáte sebe lepší dozorce!«
»Ano, ano, vskutku, ale ti dva přece jen neměli desertovatí. — Da hat man nur Scherereien.« —
Jsem přesvědčen, že Maric i Gotovac překročili Soču a dosáhlí italských zákopů. Náš úsek má od té doby úplný klid. Ani puška se více nehlásí a italská artilerie nás přehlíží, Do
rozbité vsí Doljí však střílejí každý večer, jako by věděli, že je v ní velitelství.
Rytmistr Perhauz mi důvěrně svěřuje, jak ho divise pronásleduje pro útěk našich dvou Bos-ňáků. Bataljon je nespolehlivý, úplně zkažený, nezpůsobilý ke službě na frontě — tak prý mu říkají. Ale co je nejhorší — divise má informace, že Bosňáci dali Italům mnoho důležitých údajů o rozestavení rakouských sil, že jsou prý posláni a že ještě více lidí z bataljonu hodlá za nimi utéci. . .
»Je to možné?«
»Vždyť to není možné!«
Dne 8. dubna hlásí adjutant Schaffer, že očekává rozkaz k odchodu našeho bataljonu. »Vše pro tvé desertéry!«
»Bude ti líto, pošlou-lí nás z Tolmina zpět do Jesenic?«
»Tolmina nelituji, přiznávám, vždyť mi poslední dobou každodenně bijí granáty do stavení — ale pomyslí, s jak hanebnou pověstí odchází náš bataljon z fronty!«
Brzy jsme dohospodařilí na Soči, Odcházejíce, díváme se ještě na boj o bod 1100 na Mrzlem vrchu. Naše doljské posice přejímají Maďaří, zuřící proti nám, že jsme jím zkazilí odpočinek. Byli prý nepřetržitě po 4 měsíce v posicích nad Kobarídem a na Krnu, nyní však, když mají jiti na oddech, posílají je všivé a špinavé na frontu do Tolmina, kde Bosňáci v prvém týdnu své služby dokázali svoji nespolehlivost . . . !
Z Ljubinje odchází bataljon 11. dubna přes Podmelec do Grap a odtud drahou přes Jese-
nice, Bělák, Franzensfeste a Bolzano do Lana-Burgstall a Terlan u Bolzana.
Je příjemným trestem pro náš bataljon, když mu v Terlanu pozdvihujeme bojovnou náladu, obnovujeme disciplinu a napravujeme smýšlení. V čisté, bohaté vsi žijeme mezi přívětivým obyvatelstvem. Důstojníci bydlí v prázdných moderních hotelích, jež v dobách míru bývají plny cizinců. Do blízkého Merana jezdíme do lázní. Často nás revidují vyšší důstojníci. 17. dubna plukovník Maendl, náš nový brigádník (21, horská brigáda), 19. dubna pak dokonce ge-nerál-plukovník Kovesz. Rytmistr Perhauz nás opouští a velitelství bataljonu přejímá kapitán Koniakowski.
Brigáda nám posílá často rozkazy a instrukce, jak máme cvičití mužstvo bez odpočinku, v odpoledních a večerních hodinách pak je po-učovati o povinnostech dobrého rakouského vojáka. 0 cvičeních a o, škole musíme posílati každodenní raporty.
Naše cvičení jsou však jen nejkrásnější procházky hájem podél železnice do Bolzana, do Siebeneích, po úbočích na Verschneíd, Vilpían, St. Georg, atd. Odpoledne pak věsí šikovatel Gerdín na vrata za humny velikou mapu Evropy a Bosňáci poslouchají, kde žijí Slované, které národy byly odedávna utlačovateli Slovanů, které národy jsou dnes v boji, jakou moc mají Angličané, Italové, Francouzi, Rusové atd., a kdo dle lidských výpočtů musí vyhřátí. Kdyby tak věděl náš plukovník Maendl, jak svědomitě vykonáváme jeho rozkazy! Četoví důstojníci — neslovanští důstojníci 4. roty, jsou jistě se svým
komandantem spokojení, poněvadž koná za ně každodenně sám odpolední školu, oni jsou však volni v hotelu Steindlhof, kde hrají taroky a píjí terlanský »kvítek« a vilpianské dobré pivo.
Dne 22. dubna soudí vojenský soud provinění dvou císařských myslivců, tyrolských Italů, kteří se pokusili desertovatí, ale byli zajati dříve, než došli k Italům. K soudu má posiati také náš bataljon jednoho staršího důstojníka jako soudce. Komandant posílá mne. Auditor nám soudcům před jednáním vykládá, že je případ tak jasný, že nemůžeme a nesmíme soudíti jinak, než jednomyslně uznatí vinu. Tak sí přeje také generál, jenž chce zastřeliti vinníky před zraky celé brigády. »Zvláště na váš bataljon«, praví auditor, »musí smrt těchto dvou zrádců působití odstrašujícím příkladem, protože máte již více případů deserce.«
Jednání vojenského soudu trvá celý den. Mnoho svědků dokazuje vinu přeběhlíků a jeden z těch dvou nikterak netají úmyslu, že chtěl přejiti ke svým rodákům do Itálie. Auditor, žalobce, obhájce i ostatní tři přísedící se diví, když dávám svůj hlas pro jejich nevinu. Generálu hlásí výsledek hlasování a on rozzuřen žádá nové jednání s jinými soudci, nebo nové hlasování, což je však dle auditorova prohlášení nepřípustno. Soud nepotvrdil viny jednohlasně a trest smrtí mění se v žalář, jejž musí delin-kventi podstcupítí po válce. Desertéři poslouchají rozsudek a sebevědomý desátník pozoruje klidným zrakem soudce, aby zvěděl, kdo hlasoval pro jeho život. Dlouho na mne hledí, jako by tušil, kdo ho zachránil. »Díky!« praví, a stráž jej vede za soudruhem z místnosti.
Generála často potkávám, ale chlapík se na mne zlobí pro ono hlasování a ani mi neodpovídá na pozdrav. Co je mi po tom? Dvěma uvědomělým lidem jsem však přece zachránil život ! —
Dne 28. dubna nás alarmují. Náš náhlý odchod je v souvislostí s pádem důležitého rakouského opěrného bodu Col di Lana. Po zaprášené cestě kráčíme do Síegmundskronu a Bol-^ zana a jedeme železnicí přes Franzensfeste do Níederdorfu, odkud nás vedou v příštích dnech do Olangu, Brunecku a Gaderskou dolinou do St. Martina a Cprvary. f/upá ßflHi’ íwlMp!\lW
Plukovník Sparber chce viděti bataljon a ukazati mu svoji znalost chorvatštíny. »Nicht wahr, meine Herren, das Bataillon spricht kroatisch? Ich will die Mannschaft in ihrer Muttersprache ein bischen aufmuntern!« Sparberova řeč si zaslouží dobrého stenografa. Na neklidném hřebci širokého hřbetu skáče plukovník před kolonami a křičí nestravitelnou směsí češtiny, polštiny, němčiny a chorvatštíny: »Teraz, momka bosanckí, vi došli na front. Gefährlich Front, momka bosancki. Nicht wahr, meine Herren, die Leute verstehen mich?« Obrací se k nám důstojníkům a nadporučík Zímprich mu pokyvuje a přisvědčuje za všechny ostatní, kteří stěží zdržují smích. »Tamo nahoru«, plukovník ukazuje hůlkou na hory — »tamo nahoru svinja talijancki. Und diese svinja taljancki vi teraz — wie sagt man niederschlagen, meine Herren?« — »Potuči«, praví Zímprich. »Diese svinje taljancki raztluči vi, hlapi bosanckí! Nicht wahr, meine Herren, die Leute verstehen mich?« Zímprich přisvědčuje, ale sám se směje.
Plukovník Sparber je však nemálo pyšný a spokojen, že umí mluvítí k bosenskému bataljonu týmž jazykem, jakým hovoří vojáci. . .
V řeči k důstojnickému sboru se pak vychloubá:
»Pánové, sloužil jsem dlouhou řadu let u chorvatských pluků a kladu sí vůbec za čest, že jsem měl ve svém vojenském životě stále co dělatí se slovanskými vojáky. Pokládal jsem vždy za povinnost a čest, že jsem ve služebním i neslužebním styku s mužstvem užíval jazyka, jemuž mužstvo rozumí. . .«
Ano, pane plukovníku, ty jsi typ německého důstojníka, jenž si klade za čest službu v slovanských krajích, a proto jsi pokládal také za svoji povinnost naučiti se důkladně slovanským jazykům. Ovocem těžkého třicetiletého snažení, učení se a námahy je tvoje řeč v Corvaře dne 4. května 1916!
.•	a n V' '1 í r'
12 Síef.
•/i	/	Večer 4. května jsme jíž na Siefu. Blátivou
cestou z Corvary přes Incise přicházíme do tábora Alpenrose pod horou. Alpenrose je pěkné jméno, ale tábor vězí ve sněhu a blátě. Tyrolští střelci a myslivci nám předávají posice.
Zákopů tu není a většinou tu není ani cest ve sněhu místy 4—6 metrů hlubokém. Od té doby, co Italové rozstříleli Col dí Lana, leží Rakušané na Siefu ve sněhu. Ubozí Bosňáci! Kteří nejsou ve sněhových děrách, ti musí kopati sníh a celé noci dělatí cesty. Ve dne nelze praco-vati, ani se ukázati, protože Italové vidí s Col di Lana a s Ornelly každého jednotlivce. Ital-
ské baterie na Ornelle a Col Torontu jsou pány Síefu. Pomalu se zakopáváme na těžko přístupných hřebenech za stálé živé střelby italského dělostřelectva. Dělostřelecké demonstrace jdou jedna za druhou a znepokojují rakouské velitelství, ač žádný podnik není vážného rázu.
Bataljon nám překřtílí. Nazýváme se nyní V. bataljon 1. bos. herc. pluku.
Roty přicházejí do služby dle stanoveného řádu každý druhý den, ale pokaždé v jiném úseku. Do srpna nemá žádná rota stálého úseku, v němž by zůstala přes 24 hodin.
Sníh pomalu taje. Zdravotní stav v bataljonu je však zoufalý. Na Monte Síef jsem přivedl rotu 236 zdravých lidí, ale každý den jích odchází 5—10 do nemocníce. Bosňáci a Hercegovci nesnášejí zdejšího horského podnebí a tak namáhavé služby, jež nedovoluje ve 24 hod. nikdy více odpočinku, než 7 hodin. Po půlnoci přicházejí ze služby do tábora Alpenrose a zde se tlačí přes 200 lidí v baráku, v němž je místa sotva pro 80 lidí. Z rána musí do práce, přená-šetí náklady od stanice lanové dráhy do skladiště a konati jiné práce, jež jím nedovolují od-počinoutí. Večer jde rota opět 1/4 hod. strmými cestami vzhůru, v chladném mlhavém počasí a ve sněhu, jednou na horu (levé křídlo 2425 m, s opěrným bodem na hřebenu 2387), po druhé na úbočí pod horou (střed), po třetí na pravo.
Důstojnického sboru také ubývá. Služba na Síefu je německým soudruhům příliš nebezpečná a těžká a proto odcházejí jeden za druhým. Povážlivě rychle se mění naši důstojníci a máme ve sboru mnoho mladých Slovanů, kadetů
a praporčíků. Do své roty jsem dostal prozatímně chorvatského kadeta Novakoviče.
Rotu nám doplňují novými lidmi.
Dne 15. května je rota v těžké zkoušce. Baterie všech kalibrů vrhají na Síef železo a smrad. Na 3000 granátů a všelijakých nám ještě z částí neznámých syčících, svítících a zapáchajících výstřelů padá na horu z italských baterií Ornella, Pre de Sotil, Piz Angol, Col Toront, Moe, Castello, Federa, Falzarego a Col dí Lana. Na jižní straně, kde jíž není sněhu, hřmotně valí se kamení po strmých úbočích v dolinu. Granáty nám neškodí, tím více však nízko mířené šrapnely a zapáchající torpéda. Lídě zvracejí, raněné odnášíme s největšími obtížemi do tábora. Mrtvých je dosti, ještě více však raněných — první veliká a citelná ztráta, kterou má rota ve válce.
V následujících dnech střílejí Italové mírněji, ale ustavičně, 26. května pak opět silněji. Nejvíce trpíme na těch místech, kde roztál sníh. Nemáme ještě dosti hlubokých zákopů, protože je třeba vysekávati je ze skály. —
Desátník Djurič přichází s deputací a prosí, aby směl se mnou pohovořiti o samotě. S Dju-ríčem jsou pěšáci Merdžaníč, Abaza a Mašič.
»Pane nadporučíku, co bude s námi? Řekl jste, že odtud odejdeme. My čekáme, nyní nás však Ital pobije. Náš Pažin včera večer mluvil o vás, že nás převedete přes frontu — dnes je Pažin mrtev. Co máme dělatí?«
Dobrého, chrabrého Pažina je mi líto až k pláči. Utrhlo mu to obě nohy a ráno vykrvácel. Krásně se rozloučil s kamarády, junák.
»Cvijo, neštěstí nás pronásleduje. Nyní však nemůžeme jinak.«
»Pojďme, pane, ihned k Italům!«
»Nesmíme, Nepoběžíme před jejich artilerii, protože musíme vykonatí jiný úkol. Utéci jsme mohli v Tolminu.«
»Škoda, že jsme neutekli! Tam to bylo snadné!« —
»Počkej, artilerie se uklidní a pak budeme lehčeji dýchati a vše zařídíme.«
»Proč však nejdeme?«
»Nechceme utéci. Dobře víš, že chceme Švábovi způsobiti větší škodu.«
»Bude to naše větší škoda, ne Švabova. Italové nás po řadě pobijí. Jak dlouho ještě máme čekati?«
»Dokud nedám rozkazu.« —
Spiklenci klesají na myslí. Pažínova smrt jím béře důvěru v příznivý konec.
»Uklidněte se, sokolové! Víte, že stále myslím na vás a že vás chci chrániti. Doufám, že za několik dní půjdeme na odpočinek, potom však přijde již na řadu náš čin.«
Rota je tak unavena, vyčerpána a roztrhána, že pod vlivem Djuríčova hovoru posílám ještě téhož dne připiš velitelství, že mužstvo nutně potřebuje odpočinku.
Před odchodem ze Siefu, jenž je stanoven na dne 4. června, byli poraněni ještě dva moji dobří chlapci, desátník Čengič a pěšák Abaza. Desátník Djuríč na mne hledí cestou se Siefu. Dobře vím, co mi chce říci. Pěšák Abaza kráčí vedle něho s rozbitou rukou.
Ruští zajatci, kteří nosí každé noci na Síef prkna, trámy a jiný stavební materiál, vyšlapali nové cesty, strmé sice, ale přece mnohem lepší, než byla dřívější »Jägerweg«, Z rána jsme v Colfoscu u Corvary. V chladném, mlhavém jitru shazují lidé se sebe pušky a výzbroj a ulehají ve třech velikých stodolách. Za deset minut všichni spí.
Aspirant Kostek, Polák z Lancutu, čeká v Colfoscu s oddílem nových Bosňáků, kteří mají vyplnítí mezery v mojí rotě.
Ve dnech odpočinku přicházejí do Colfosca zprávy o úspěších ruské ofensívy. Rakouské listy ještě o porážce mlčí. S velikým zájmem přijímáme také zprávu, že je již konec rakouské ofensívy proti Itálií.
Rota se vrací 11. června do nových, klidnějších posic v Lastě, kde máme čisté a dobře vypravené baráky. Konáme službu v pevnůstce Corte a na 4 opěrných bodech, kde vládne mír jíž od loňského podzimu.
Vsi Lasta a Corte jsou úplně rozbity, stejně jako Sv. Maria a Federa. Pevnost Corte, jež náleží jako opěrný bod k úseku Lasta, je ze silného betonu, ale také rozbořena. Ve sklepě má malá posádka bezpečnou skrýš. V pevnosti a na všech 4 sousedních opěrných bodech jsou rozděleny 3 čety jako stálá posádka, zbytek roty je v barácích v Lastě.
Posice Lasta začíná pravým křídlem při dolomitske cestě u soutěsky Ruaz, kde se vlévá potok Contrin do Cordevole, a má první oporu na bodu 1546. Odtud se táhnou překážky k severovýchodu kolem pevnosti Corte, jež měla za
úkol uzavírati dolomitskou cestu, ale nyní je úplně rozbita. Třetí opěrný bod je poblíže vsí Corte na dvou kopcích nad kostelíkem Sv, Ma-říeý čtvrtý pak ještě o něco výše se silnou stráží na bodu 1836, Levé křídlo posice leží 300 metrů výše než pravé,
V Lastě žijeme jako na letním bytě. Kdybychom neslyšeli střelby italských baterií na Síef, nevěděli bychom, že jsme na frontě,
K nám nepřichází ani jediný výstřel, ale jen občas daleko přes nás do Contrina a Cherz, kde jsou vyšší velitelství, MajoF BílímelT has obtěžuje z Contrina jen telefonicky, stejně jako kapitán Koniakowskí z Cherza, k nám do_ La-sty však nepřichází žádná inspekce. Aspirant Kostek má na pravém opěrném bodu důležitý úkol, chrániti náš boží mír v lastském království, Jediný příchod z Cherza do Lasty vede přes hlubokou contrinskou soutěsku, kam střílí Kostkova četa každodenně třikrát i vícekrát, Bosňáci sí čistí pušky, naší páni velitelé v pozadí však myslí, že střílejí Italové, chtějíce za-braňovati chůzi po této cestě.
Strážmistr Gerdin, šikovatel Čačič, desátník Djuríč, desátník Mlejnek a desátník Malčánek, jenž byl před krátkým časem přidělen k naší rotě, jsou naše stálá hlídka, jež zachází k sousedním úsekům. Posílám je v levo na Col di Roda pod Siefem a v pravo po všech sousedních posicích až do Arabby. Všude se zastavují a hlásí se s dokumenty jako spojovací hlídka, mající hlasití různým sousedním velitelům, co je u nás nového a vyžádatí si zpráv pro mne. Je dobře, jsou-li sousední úseky ustavičně v tak úzkém styku. Důstojníci 2. pluku tyrolských cí-
sařských myslivců, ku př. setník Groller, nadporučík hrabě Thun a poručík Kuhn, dále důstojníci 165—bataljonu setník Vlašíč, nadporučík Zanker a kapitán Pampichler z Arab by mi posílají pozdravy a chválí moji novou výzvědnou službu. Nyní jsou úseky vskutku ve styku a stále poučeny jeden o druhém.
Nikomu nenapadá, že jsou mojí vyslanci pouze vyzvedači a nic jiného a že mí přinášejí plány a zprávy o rozestavení oddílů, strojních pušek, vrhačů min a granátů, o elektrotechnických oddílech a reflektorech. — O hlídku, jež koná tak důležitou službu, je třeba zvláště pe-čovati. Stále jim naplňují plechové nádobky vínem a rozděluji jím skadarský tabák, jehož si vezu několik kilogramů v koši s sebou z Albánie. —
13. Lasta.
Kontrinskou soutěskou utíkají denně ruští zajatci do Itálie. Nosiči stavebního i jiného materiálu, kteří proti všem předpisům mezinárodního práva dopravují na frontu válečný materiál, opouštějí v nocí svoje kolony mezí Incisou a Síefem a utíkají ze zajetí, v němž strádají a trpí při těžké prácí. Italské dělostřelectvo pobilo i zranilo v tomto úseku již mnoho Rusů.
Lídě z Kostkovy čety chytili ruského deser-téra, který chtěl uklouznouti kolem opěrného bodu do Itálie a přivedli jej do Lasty. Nabízím vousatému Rusovi chléb. Je hladov a žízniv.
»Jak se jmenuješ?« oslovuji ho rusky.
»Aleksej Matvejevič Matjuhín.«
»Odkud?«
»Z Rakouska.«
Aleksej Matvejevič myslí, že se ho táži, odkud přichází.
»Z které gubernie?« táží se ho po druhé.
»Ze' saratovské.«
»Kam dnes?«
»Do Itálie.«
»Ty sám?«
»Já sám,.«
»Myslíš, že přijdeš do Itálie?«
»Nemyslím.«
»Proč to myslíš?«
»Pane, vaší vojáci mne zajali.«
»Co se s tebou stane?«
»Pošlete mne zpět do Incísy k mým strážcům. Zbijí mne do krve a přiváží ke stromu. Deset dní nedají chleba.«
»Proč jsi utíkal?«
»Pane, nám Rusům zde není možno žiti. Hyneme hladem umíráme. Šedesát jích jíž chybí u setniny.«
»Všichni zemřelí?«
»Zemřelí, onemocnělí, uteklí. Každodenně utíkají.«
»Tož jez a pij Aleksejí Matvejevíčí. Večer půjdeš do Itálie.«
Aleksej na mne hledí a nejí.
»Jak jste řekl?«
»Jez a pij. Večer půjdeš do Itálie. Já ti ukáží cestu.« —
Aleksej se diví a nejí. Vstává.
»Je to pravda? Vy mi ukážete cestu do Itálie?«
»Tak jest!«
»Spasíbo! Pane, vy jste Rus? Náš člověk?«
lil
»Náš člověk, slovanský člověk. Ty bys řekl: srbský člověk.«
»Chvala Bohu. Nalezl jsem člověka, srbského důstojníka. Budu se modlíti za vás i za vaši rodinu.«
»Dobře, dobře, Alekseji Matvejevičí. — Chceš si trochu odpočinouti, spáti? U mne je místo.«
»Nechce se mi spáti, pane. Promiňte, pane, Bůh mne trestá. Neřekl jsem vám pravdy.«
»Nejsi tedy Aleksej Matvejevíč Matjuhin ze Saratova?«
»Jsem, ale nejsem sám. Tázal jste se mne, jsem-lí sám, ale neřekl jsem vám pravdy. Je nás pět. Jsme tu skrytí vzadu v jámě a vyčkáváme noci.«
»Pět?«
»Já a ještě čtyři. Byl jsem žízniv, šel jsem k potoku, ale tu začali vaši vojáci střiletí a chytili mne.«
»Nalezneš své soudruhy, dám-lí ti svobodu, abys je vyhledal?«
»Naleznu je, jestliže se nevrátili zpět. Vaši stříleli.«
»Kdyby byli na tebe stříleli, bylí by tě zabili.«
»Stříleli na mne, pane. Volali: Stůj!«
Volám desátníka Mlejnka.
»Mlejnku, jdi s Rusem, vyhledejte ještě druhé, naleznete-lí je! Aleksej ať na ně volá!«
»Díky, pane,« praví Rus. »Vrátíme se ihned!«
Za dobrou hodinu vrací se Mlejnek s Aleksejem. S nimi přichází ještě jeden Rus.
»Ostatních tu již není«,'hlásí Aleksej Matve-jevič. »Utekli. Také Nikolaj Nikolajevič utíkal, ale poznal mne po hlase a vrátil se k nám.«
Šikovatel Karel Mlejnek, padl 29. června 1918 na Monte Val Bella.
Nikolaj Nikolajevič Joganov je z Lívonska, zdravý muž silné postavy a inteligentního výrazu. Umí čisti a se zájmem pozoruje po stěnách mapy, na nichž jsou vyznačeny různé fron-
ty: ruská, francouzská atd. Má radost, že Rusové v poslední době mocně odrazili »Germán-ce« a »Austríjaky«.
Tak hostím v Lastě dva ruské desertéry. Když jsem se odpoledne s Aleksejem rozhovořil, napadlo mi, abych poslal tohoto Rusa do Itálie a dal mu s sebou balíček materiálu pro Italy s rozkazem, aby pověděl, že zde stojí rakouští Srbové, chtějící pomahati Rusům i Itálií. Tak mi Italové nejlépe porozumějí. — Nikolaj je však mnohem bystřejší, proto odevzdávám jemu balíček s plány rakouských posic od Val-paroly do Arabby. »To posílá srbský důstojník.«
»Italům řekneš, že tě posílá Ivan Vidovič Pavlin.«
»Povím přesně tak, že mne posílá z Rakouska důstojník, náš přítel Ivan Vidovič Pavlín«, opakuje Nikolaj.
»Díky vám, pane, že vím, kdo je náš dobrodinec«, praví Aleksej. »Až se vrátím do Ruska, povím ženě i svému Michalovi, že můj dobrodinec je Ivan Vidovič. Každý den budeme vzpo-mínati na Ivana Vidoviče.«
V 10 hodin večer odchází Mlejnek s Maší-čem a Milošem Šimicem jako eskorta obou Rusů, jakoby je vedli do Contrínu k majorovi Bílím-kovi. Za Lastou zatáčejí v levo na dno soutěsky a tam se loučí. Eskorta se vrací za 2 hodiny, když jsou Rusové již dávno za naším opěrným bodem (kota 1546) u soutěsky Ruaz a přes potok Cordevole u Italů pod Cornellou. Tam se modlí za mne a za mojí rodinu, jak slavnostně ujišťovali při loučení.
Jak je mi lehko u srdce!
Mlejnek se směje. Nikdy jsem ho ještě neviděl smáti se tak, jako po návratu ruské eskorty.
¥ ¥
Dva dny později, 26. června, večeří stráže trochu později, než obyčejně. Od 8 hodin jíž čekají u kuchyně nosiči kotlů, aby odnesli me-náž a kávu na opěrný bod. Sedí před barákem a žertují. Vidím mezi nimi Djuriče, jenž přijímá nosiče z pevností Corte. Zvu ho do jizby.
»Jsi spokojen v Lastě?«
»Všichni jsme spokojeni.«
»Naše věc se nyní hýbe.«
»Slyšel jsem, že jste odeslal Rusy.«
»Kdo ti to řekl?«
»Miloš.«
»Šimič je tvůj přítel?«
»Přítel a rodák.«
»Který ti vše poví? Vědí to také ostatní?«
»Ostatní to nevědí, pouze ,naši’.«
»Kdo jsou ,naši'?«
»Vy to víte sám nejlépe.«
»Rád bych věděl, koho pokládáš za naše a kolík jich je.«
»Naši jsou: Šimič, Mlejnek, Dujič, Mašič, Merdžanič, Kneževič, Lahvička, Malčánek, a myslím také Gerdin, Míočič a Čačič. Čtyři jsou však v nemocnicí.«
»O jiných nevíš?«
»Myslím, že jsou ještě jíní, ale s těmi o tom nikdy nehovořím.«
»O kterých sí to ještě myslíš?«
»Lučič, Čupina, Blaževič, Jakim, Omerika, Ceranič, Savič, Zimovič Djoko, Popovič, Gazilj Mate, Prskalo Lukačevič, Trivič Risto, Suzič, Šinik, Jarič, Vidičevič, Vavan, Ninkovič — to jsou všichni dobří Srbové. Ale jsou ještě jiní. Jelečevič mi pravil, že neví, co by měl děiati. Jeho otec je také voják a utekl do Ruska. Nyní má nemocnou matku, doma má 4 děti a proto neví, co by měl dělatí. Ale je náš. Takových je v rotě přes 50.«
»Co říkají naši muslimani?«
»Nyní nemluví ničeho. Když jsme stálí na Siefu a lidé každý den trpěli, umírali a odcházeli, nebyli spokojeni.«
»Jak mluvili?«
»Nevím. Slyšel jsem desátníka Pendíče Aliju, kterak klne Itálii i císaři. Kaíč Mehmed a Me-mič Jusuf by šlí také s námi, kdybychom šli do Itálie. Nový šikovatel Ramovič je však horší než sám Švaba. Chce si zasloužíti zlatou medailí, jakou dostal Šošič.«
»Jaký je četař Bebaníč?«
»Bebanič je dobrý člověk. Klidný musliman, snadno by byl náš.« —
Nosiči sí venku nakládají kotle, obsahující po 25 porcích menáže nebo po 50 porcích kávy (25 litrů) a volají desátníka z jizby.
»Zdravo, Cvijo! Naše úsudky se shodují. Dík!«
O 10. hodině jsou prázdné všechny nádoby a všechny kotle, v nichž dostávají posádky potravu.
Na prvním opěrném bodě ustanovuje aspirant Kostek každý večer jiné tři muže, aby vrátili prázdné kotle kuchařům v Lastě. Dnes v noci půjdou s kotly Spremo, Mezič a Ninkovič.
Mezi večeří si dovolila italská stráž ve Val-Iaze žert a poslala proti opěrnému bodu několik střel z pušky. Nyní je opět klid, ale kdo by mu důvěřoval? Cesta do Lasty je nechráněna. Mezíc a Ninkovič sí pospíšili, chopili se po večeří každý svého kotle a odnesli je do Lasty. Pěšák Spremo však otálí. Nejprve je třeba klidně snísti večeří, potom teprve chce odnésti třetí kotel. Mezič i Ninkovič se již vrátili, ale Spremo je ještě stále zde.
»Hajdy, Spremo, běž!« pobízí ho desátník.
Je třeba jiti, bogme! Nerad a pomalu si nakládá kotel na rameno a odchází. Venku nepřemýšlí — rozmyslel se jíž předem, že nepůjde do Lasty nekrytou cestou, ale že zahne v levo houštím nad contrinským potokem. Je to o čtvrt hodiny dále, ale což! Je tu bezpečno, ač je chůze po velmi strmém úbočí nepříjemná, zvláště v noci a s břemenem na rameni.
Spremo kráčí s kotlem na rameni a chytá se volnou rukou větví, aby se nezřítíl do hlubiny. Cestu zná dobře, vždyť tudy šel již vícekráte.
Uprostřed cesty by si rád trochu odpočinul, protože nemá na spěch. Jen trochu!
Spremo je ihned opět na nohou a — poslouchá. Sluch má dobrý. Dole pod ním u potoka něco zašustilo a nyní opět. Suché chrastí praská, jako by po něm opatrně někdo šel. —
Hajdy dále! Proč se zbytečně zastavovati?
Chytá se opatrně větví a kráčí dále asi 30 kroků.
Co to je? — Spremo má dobrý zrak a vidí i v nocí v houští, protože svítí hvězdy mezí větvemi.
Vidí před sebou člověka. Není pochyby, člověk se zdvíhá. K čertu, v levo níže pod ním jest ještě druhý! Tam vzadu jsou opět dva! Vidí čtyři, více nemůže, protože kotlík mu spadl s ramene a rachotí nyní a kutálí se dolů k potoku. Spremo ani nemyslí, co znamená ten hluk
—	zmizel. Uskočil jako jelen do zadu a vzhůru
—	žádná stráň mu není příliš strmá, aby nemohl běžeti vzhůru velikými skoky. On, Hercegovec, utíkal a skákal již po jiných skalách. Za pět minut je v Lastě bez dechu. Sedí u kuchařů na lavici a oddychuje. Kuchaří myjí kotle,
»Co ti je, Spremo?« táže sé Katič.
»Nic.«
»Kde jsi byl?«
Vyptávání je mu nepříjemné. Spremo vstává a jíž je venku. Kuchař Katič jde zvědavě za ním, ale Spremo je pryč. Katič jen ještě slyší, že někdo utíká z Lasty.
Spremo si vzpomněl, že nemá kotle, a vzpomněl sí, že musí hlásiti něco důležitého svému veliteli, panu aspirantovi. Plíce má dobré, proto utíká, jak může, ale ne již houštím kolem kontrínské rokle, ale rovnou po nechráněné ce-* stě. Je-li třeba, musí býtí člověk junák. Spremo je Hercegovec, jenž se nebojí, třeba by byli Italové jíž kolkolem opěrného bodu. Jistě jsou to Italové! Jak tiše se připlazili do houští pod opěrný bod a ještě dále zpět! Jistě chtějí na-padnoutí pana kadeta a Lastu. Na opěrném bodě je vše klidno. Lidé kouří, ostatní již leží, stráže stojí venku.
Jak to?
Spremo váhá a oddychuje. Soudruzi se mu smějí: »Brzy jsi se vrátil, Spremo. Viděl jsi Italy?«
»Viděl, viděl, boga mi, viděl!«
»A zahnali tě, Spremo?« škádlil ho drobný Kusturica.
»Nesměj se! Zahnali mne. Les je plný Italů!«
Spremo vypravuje. Někteří žertují, druhým začíná býtí úzko.
»Musíš to hlasití panu veliteli!«
»Eh, co by hlásil! Vždyť to nic není. Spremo vidí jen strašidla. Ohlásí-lí to, budeme museti celou noc míti hlídku v lese — nebude ani spaní, ani klidu«, varuje desátník Prskalo.
»Já že vidím strašidla? Při tvém křesťanském i pří mém Bohu, viděl jsem čtyři. Kolík je jích vzadu, nevím.«
»Dříve jsi pravil, že je jích plný les!«
»Pravím to také nyní. Myslíš, že jsem je měl všechny spočítati a počkati, až mne zajmou? A k tomu ještě, když nesu kotel a nemám ani pušky, ani nože! Běžel jsem, abych to hlásil, ale vy se smějete!«
Přichází Kostek. Spremo to hlásí.
Aspirant Kostek není strašpytel. Byl právě venku u stráží a poslouchal, ale ničeho nezpozoroval. Taková zpráva však vyžaduje rozhodně pozornosti. Žádná pomoc, všichni na nohy, všichni ven s puškami, bombami a střelivem! Nedáme se překvapiti. Řemení vrže, nože a pušky řinčí a 25 lidí s dupotem spěchá z prostranného sklepení. »Vždyť jsem to věděl!« reptá desátník Prskalo, řadě 7 svých podřízených.
Všichni pozorují a poslouchají směrem k rokli. Je vskutku opět slyšetí jakýsi šumot.
»Slyšíte?« táže se Spremo přidušeným hlasem.
Kostek připravuje svoji ohromnou pistoli a střílí nad houštinu raketu za raketou.
»Boga mi, viděl jsem jednoho, jenž stál a skryl se«, hlásí jeden Bosňák. Také druzí to viděli.
Není pochyby, jsou to Italové. —•
Vracím se tou dobou z pevnosti Corte, kde jsem rozprávěl půl hodiny s poručíkem Adle-rem. Pospíchám do Lasty, protože jsou mi rakety z prvního opěrného bodu nepříjemný. Osvětlují příliš okolí a Italové ve Vallaze nebo na Ornelle by mne mohli na bílé cestě zpozo-rovati,
V Lastě mne volá telefonista. U telefonu je aspirant Kostek.
»Co je, Kostku?«
- »Herr Oberleutenant, melde gehorsamst, Stützpunkt I. wird von Italienern angegriffen. Ich habe den Stützpunkt alarmiert!«
Kostek mi hlásí německy! To znamená, že hlásí vážně, služebně. Zpráva působí v prvním okamžiku znepokojivě a dráždí nervy.
»Vždyť jsem byl před dvěma minutami nahoře. Vracel jsem se z Corte a neslyšel jsem nejmenšího šumu, ani jediného výstřelu kromě tvých tří raket. A nyní tě již napadají? Počkej okamžik!«
Od telefonu pospíchám na můstek před telefonní budkou, abych poslechl a podíval se, co se děje u Kostkova opěrného bodu. — Ještě stále je klid. V dálce u Arabby rachotí jediná
puška, blíže však nikde nic. Také děla odpočívají. Kdyby Italové činili útok na Kostkův opěrný bod, slyšel bych jistě aspoň nějakou bombu, nebo pušku, — Vracím se k telefonu.
Kostek tam jíž není. Ve své netrpělivosti odběhl ze sklepení ke strážím poslouchat a musím naň čekatí. —
»Haló! Kde jsou tvojí Italové? Kolik jích je?«
»Je jich mnoho. Dříve viděl Bosňák v houští čtyři, před 5 minutami se však již plížili kolem mých drátěných překážek. Jistě je jích mnoho.«
»Ale nyní se již neukazují?«
»Jsme na stráží, ale nyní je klid.«
»Nestřílej příliš časně, aby se nestal nějaký omyl!«
»Není tu žádného omylu!«
»Tedy rozumíš, nestřílej příliš časně! Bude-li třeba, dostaneš rešervní četu ku pomocí. Počkej! Za 20 minut přijde k tobě.«
»Prosím, pane nadporučíku!«
Končím hovor, ale v témž okamžiku mne volá poručík Adler z pevností Corte, Adler viděl rakety a vyslechl telefonní rozhovor.
»Čert ví, co vidí Kostek ve svém houští!«
»Odebéřu se k němu.«
»Eh, vždyť to nic není, Kostkovi se něco zdá!«
Adler má dobré nervy a je chladnokrevný, klidný důstojník, jenž tuší, že z oznámeného útoku nebude nic. —
Četařům Čačíčovi a Malnaričoví nařizují, co mají dělatí s rešervní četou, uslyší-lí střelbu u opěrného bodu. Čačic pospíchá za mnou a táže se:
»Pane nadporučíku, budeme se s nimi biti?«
Čačič se diví, proč bychom se bili s Italy, když se přece na druhé straně s nimi spojujeme. Čačič také ví, že jsem poslal dva Rusy do Itálie.
»Ovšem, že se budeme biti, napadnou-lí nás. Zajmouti se našinec nedá. Ale myslím, že nejde o útok. Jsou-li to Italové, pak mají v úmyslu něco jiného. Právě odcházím, abych se podíval. Proto jsem Kostkoví nařizoval, aby nestřílel.«
Čačič se vrací do Lasty. Za několik minut jsem u Kostka na prvním opěrném bodě. Hlásím se hlasitě a z daleka, aby ve své nervosností nepokládali ještě mne za Itala,
Celá posádka je venku a několik mužů má namířené pušky proti rokli, odkud očekávají italský útok.
Nařizují, aby polovina posádky odešla do sklepení, ale aby byla ihned opět na místě, kdyby nastal neklid. Kostka těším, že je to jistě omyl,
»Je zde desátník Prskalo?«
»Zde jsem«, hlásí se Prskalo.
»Půjdeš se mnou a ještě jeden. Na hlídku. Kdo chce jiti?« —
Prskalo a pěšák Mašíč mne provázejí. Když jsme došli na okraj hluboké soutěsky k začátku houštiny, zahvízdal jsem přitlumeně, ale tak, že mne museli slyšetí dole až k potoku. Slyší mne také stráže na Kostkově opěrném bodu.
Z houští se nic neozývá. Spouštíme se znenáhla dolů v jedné řadě, 10 kroků jeden od druhého, já uprostřed. Volám »haló!«, po druhé »dove siete?« (kde jste?), domnívaje se, že jsou
tu snad vskutku Italové. Žádná odpověď. Není tu nikoho.
Za hodinu jsme opět na opěrném bodě. —
Čekám u Kostka ve sklepení, dokud není služba úplně normální. Hlídky se vracejí, odkládají pušky a tropí si žerty ze Sprema, Desátník Čamíl Bajramovič praví ke skupině, stojící kolem něho v koutě:
»Spremo lže, kadet nás honí, pak přichází nadporučík, vezme dva lidi, jde na hlídku, hvízdá po lese a volá Italy. Není tomu tak? Proč bychom my stříleli, stačí-li, když komandant hvízdá? — Mohl jsem spát již dvě hodiny.« —
Po půlnoci hlásí adjutant majora Bílímka, že dnes večer utekla z Incisy celá setnina Rusů. Adjutant upozorňuje všechny stráže, aby na majorův rozkaz konaly službu, protože Rusové pokusí se nejspíše u contrinského potoka o přechod přes frontu.
Tak! Nyní je mí jasno. Kostkův alarm souvisí s prchajícími Rusy. Spremo zabloudil mezi Rusy a utekl v domnění, že ho honí Italové. No, nyní jsou jíž za hranicemi. Šťastnou cestu! —
Ráno hlásí kuchař Katič, že mu nevrátili jeden kotlík. Vyšetřuji a zjišťuji, že chybí kotel z prvního opěrného bodu. Ovšem, Spremo přiběhl do kuchyně, ale bez kotle. Volám Sprema.
»Kde je kotel?«
»Hledal jsem jej v noci a ráno opět, ale nemohu ho nalézti.«
Spremo ukazuje místo, kde viděl Italy a »odložil« svoje břímě. Odtud se kotlík valil do hlubiny, ale u potoka nikde není.
»Nevíš, hlupáku, že to bylí Rusové a ne Italové?«
»Boga mí, nevím. Mohli to býti Rusové, ale jistě to byli Italové!«
»Ty junáku z Hercegoviny, Rusové se báli tebe, ale ty Rusů ještě více. Hajdy, hledej kotel! Nepříneseš-li kotle, zavřeme tě a svážeme. Doma ti prodáme ovce a kozy a krávu a koču, abychom koupili nový kotel. Teď to víš! Hajdy, hledej kotel!«
Spremo hledá první i druhý den neustále v roklině kotel. Kotle nikde. Druhý večer zničen hlásí:
»Kotle nikde. Jistě jej odnesli Rusové.«
»Aha, nyní už víš, že to byli Rusové. Hleď, abys přinesl kotel! Nalezni jej kde chceš! Nebudu se tě tázatí, odkud jej máš, ale přinésti jej musíš. Slyšel jsi, co tě čeká?«
Ubožák Spremo trpí, ale nemohu mu pomoci. O kotlících jsou neobyčejně přísné předpisy a každá rota má veliké obtíže a nepříjemnosti, ztratí-li se jí anebo zkazí tato drahocenná nádoba, za niž erár nemůže dátí žádné náhražky. — Kromě toho jsme zahanbení, že nám prchající Rusové odnášejí kotle!
Prohlížím kuchyní a počítám:
•»Osm kotlů? Od kdy?«
»Spremo mí přinesl kotel«, hlásí Katič.
»Dobře.«
Šikovatel Míočič pak hlásí, že se Spremo celou noc toulal okolo kuchyně 165. zeměbrane-ckého praporu a ukradl kotel.
Škoda je nahražena. Netáží se více. Kotel je dobrý, aspoň tak dobrý, jako byl náš. —
V rotě si stále vzpomínají na Rusy, kdykoli vidí Sprema. Ale Spremo není již ponížený, ale
důrazně jím odpovídá: »Rád bych«, praví, »viděl toho, kdo by byl na mém místě přinesl kotel do kuchyně!« Také aspirant Kostek musí vyslechnouti lecjakou nepříjemnou poznámku o svém ítalsko-ruském alarmu,
14 Hřeben.
Za světlé, teplé noci 29. června opouštíme Lastu a vracíme se k svému bataljonu na Sief,
Monte Síef je velíce změněn, beze sněhu, s vylámanými hlubokými zákopy a prostrannými kavernami. Služba je značně lehčí a méně nebezpečná. Odkládáme zimní prádlo a sluníme se na suchých skalách jako ještěrky. Občas přežene se přes vrchy krátká bouře, jinak však máme nejkrásnější dny a nocí.
Pánové u vyšších velitelstev cítí, že je nyní čas ukazati chrabrost a přijití se podívat, jak je na zlopověstném Siefu. Večer 7. července mí hlásí kapitán Groller, nový komandant bataljonu, že navštíví vrchol Siefu velitel síefské-ho úseku, major Bílímek, dva štábní kapitáni, Stojakovič z brigádního štábu a Mareš od pomezního sektoru č. 9., a celá řada zvědavých nadporučíků a poručíků, štábům přidělení šlechtici, mezí nimi hrabě Černín a hrabě Zichy.
»Všichni se chtějí pochlubití svým ženám a matkám, že se bijí na Siefu s Italy?«
»Beze žertu! Pěkně jim ukaž, co budou chtíti viděti!«
»Rozumím!«
»Pánové čekají jíž od 7. hodiny u mne na »Kohle« a táží se, je-li nyní na hoře klid?«
»Nyní je vyloučeno, že bych je pustil do zákopů. Takovou skupinu by nepřítel zpozoroval u mohlo by se jim něco přihodítí.«
»Ovšem! Ať tedy počkají do noci!«
Ať tedy počkají. Dlouho budou čekati! Strojní puškou počneme dráždítí posádku na Col dí Lana, jež ráda přesně odpovídá na každý výstřel. 0 10. hodině hlásím živou střelbu artilerie na horu i na příchod, tak zv. Karweg, kolem baráku pro reservy. Za půl hodiny táží se znovu, ale není lépe.
»Hrozí nám útok?«
»Pravděpodobně. Naše překážky a zákopy jsou od soumraku nepřetržitě pod granáty.«
»Které baterie střílejí?«
»Dosud střílí pět baterií: lehká a těžká Or-nella, Vísine, těžká Col Toront, těžká Moe.«
Tak je bavím celou noc a šlechtičtí junáci se nemohou hnouti. Ve skutečnosti padlo za celý večer pouze 10—12 granátů, některé na štěstí přes Sief, že je vzadu lépe slyšeli. Ve svém brlohu u Grollera stejně nemohou rozeznati ani kalibru, • ani směru, protože slyší pouze duté bubnování ozvěny od skal Settsass, Tre Sassí, Lagazuoí a od Tofan.
O 5. hodině ráno leze komise opatrně na horu. Přesně začínají rachotití strojní pušky na hřebenu před Síefem a návštěva u nás byla neobyčejně krátká. To nebyla procházka, ale běh strmým zákopem s hory dolů k levému křídlu, aniž by se někdo ohlížel, jaké jsou zákopy, kde jsou stráže a co je vídětí ze zákopů. Muži, kteří mají jinak neohebnou páteř, umějí se na Siefu dobře ohýbatí. Pospíchají na Síefské sedlo k 6.
bataljonu ke kapitánu Starkloví. Na konci mého zákopu sotva mají čas pozdraviti, někteří mi ani ruky nepodají. Kdo by jím takovou nezdvořilost pokládal za zlé?
»Also, du braver Pivko, nicht war, wir können wegen der Stellung unter deinem Kommando beruhigt sein?« hlaholí kompliment majora Bilimka.
»Bitte gehorsamst.«
Nejklídnější mezi nimi byl kapitán Stojakovič a šedovlasý hrabě Černín. Vyzáblý poručík Zichy však po celý čas ani nepromluvil, jak mu tréma otřásala nervy.
Zcela jiný je dělostřelecký podplukovník Fessner, jenž sí prohlíží po nich po celý den z různých vyšších míst nepřátelské posice.
V zákopu na vrchu Síefu, odkud máme široký rozhled na všechny strany, jej bavím a vypravují mu o chrabrosti našich štábních pánů. Fessner se směje a praví:
»Dobře jsi udělal! Letos jíž na Síef nepřijdou.«
Večer se vracím s rotou do tábora Alpenrose. V mense nalézám shromážděné důstojníky a mezí nimi vojenského kuráta, Chorvata Messnera.
»Zdravo, gospodine Ante!«
Přítel Ante je upřímný vlastenec, s kterým jsem jíž vícekrát debatoval o našem budoucím jihoslovanském sjednocení. Z jihoslovanských důstojníků, s nimiž jsem se kdy setkal na frontě, je mí on svým smýšlením snad nejblížší a nejupřímnější,
Sedíme v koutě, Kurát poslouchá, jak jsem zatopil pánům na Síefu a tiskne mí ruku.
»Ty jím připravíš ještě jiné starosti, není-liž pravda?«
»Připravím!« odpovídám.
»Znám tě!« —
»Gospodine Ante, je mi líto, že jsi kurát.«
Kurát na mne hledí, jako by přemýšlel, roz-uměl-li mí dobře, a potom praví:
»1 mně je líto — v tom smyslu totiž, že jsem jako vojenský kněz pevněji vázán na svoje místo, než ty. Kdybych byl obyčejný důstojník nebo voják, nestál bych dnes na Síefu.«
»Věřím, Znám tě. Mohl bys mi být dobrým pomocníkem!«
»Je ti třeba mé pomoci?«
»Ano — a pomoci mnohých dobrých pomocníků .. .«
»Škoda!«
»Škoda!« —
Důstojníci přisedají a rozhovor přechází k jiným věcem.
Dne 3. srpna mne zve major Bilimek do Con-trina. Není mi to milé. Slunných hodin neobětuji rád zbytečné chůzí dolů a zpět na Sief.
Italská baterie mi pomáhá ze zadu, že jsem v contrinské kotlině rychleji, než by tam došel obyčejný turista.
Důstojníci u síefského úseku jsou vesměs »lepší« lidé. Takoví štábní písaři se zdánlivě velice zajímají, jak je u nás nahoře a jsou dotěrně přívětiví k zamazaným krtkům ze zákopů. Přátelsky ti tisknou ruku, smějí se a posluhují ti.
Bydlí velice pohodlně. Ukazují ti vše. Solidní stavení pod skalou jsou slunná, zvláště však bezpečná před artilerií. Mimo to mají vedle světnic vchod do hluboké kaverny, kam skáčí, kdykoliv Italové střílejí, ač ještě snad žádný granát nepadl do jejích blízkostí.
Poručík hrabě Zichy mí ukazuje, kolík má práce. Panáček má svůj zvláštní resort, o ostatní společnost se nestará. Koupil si v Brunnecku velikou knihu, krásně vázanou, s pěkným hladkým papírem. Sám kreslí s bílým kovovým pravítkem rubriky a zapisuje krasopisně, pokud ovšem umí hrabátko psátí, kolik materiálu a kolík potravin objednal včera Bilímkův úsek k menáži a k novým stavbám. Na levé straně zapisuje objednávky pod titulem »Bestellt«, na druhé pak přijaté předměty. »Americké účetnictví« tomu říká hrabě.
»Máte jistě obchodní nebo bankovní vzdělání?«
»Nemám. Sám jsem tak všechno zařídil.«
Tím hodnější obdivu!
»Tu na pravo máte dvě rubriky »Abgefertigt« a »Übernommen« a v obou rubrikách táž čísla. Co to znamená?«
»Vidíte, v tom se právě jeví moje přesnost. Do levé rubriky zapisuji, co mi Corvara nebo Brunneck posílá, do druhé pak, co skutečně přijde k nám do Contrína. Mohlo by se cestou leccos ztratiti.«
»Ovšem! Vidím, že jste vskutku přesný.«
»A tyto tří rubriky srovnávám každodenně.«
»To je hezké! Veliká starost a přesnost! Jsem přesvědčen, že se žádný úsek nemůže měřití s naším, pokud se týče účetnictví.«
»Prosím! Děkuji!«
Přál si slyšeti pochvalu a je za ni vděčen. —
Major Bilimek poroučí naplníti sklenice a počíná vykládatí, kolík obtíží a nepříjemností mu působí vyšší velitelstva: pomezní podúsek v Corvaře (plukovník Maendl), pomezní úsek Pe-dratsches (plukovník Vonbank) a divise v Brun-necku.
»Nemají pokoje pro Sief, kde je váš bataljon jíž jako doma. V následujících dnech musíme na nátlak těchto komand nezbytně provéstí útok na italský opěrný bod na Siefském hřebenu, na bod 2424. Poručík Omelka dostal před měsícem zvláštní detachement, vybrané lidi ze všech rot, ale přece nemá dosud žádného úspěchu. Na mlhu nemůžeme věčně čekatí. Akce se musí provésti bez ohledu na mlhu. Co myslíte, pane nadporučíku, jak byste se toho chopil, kdy, s jakými silami?«
Soudruha Omelku jíž dlouho nutí k útoku na hřeben. Zrazoval jsem ho z toho, protože takový podnik nemůže přinésti úspěchu. Počí-tají-lí s tím, že by Rakušané obsadili hřeben, musíme se tím více bráníti tomuto podniku. Služba na novém opěrném bodě na hřebenu by byla namáhavá a spojena se stálými ztrátami. — Nyní přicházejí na mne!
»Moje stanovisko znáte, pane majore. Jsem proti akci, jejímž cílem by bylo obsazení hřebenu. Nemá smyslu posílati lidi na smrt na tuto hromadu kamení.«
»Italové si tam vystavěli opěrný bod se zákopy a kavernami. Tam by se nyní drželi také naší.«
»Uvažte, že jsou zákopy vysekány frontou proti Siefu. Takové zákopy vám nejsou nic platný. Mají-li Italové kavernu, je nepochybně na té straně, kde italská artilerie ovládá všechny příchody.«
»Jestliže si oni zbudovali opěrný bod frontou k nám, můžeme sí my zbudovati jiný opěrný bod frontou k nim.«
»Ano. Italové stavěli, poněvadž jích nerušila naše slabá artilerie, která jim ještě nyní nemůže na kůži. Kdyby však počal kopati náš zá-kopnícký oddíl, rozbije jej v prvém okamžiku 20—30 italských baterií, které ovládají skálu se tří stran i shora.«
»Nesouhlasím s tvrzením, že bychom my byli dělostřelectvem slabší než Italové.«
»Nemluvím nic jiného, než pravdu, že Italové hřeben ovládají, my však ne.« —
»Co však byste řekl o akci, abychom dobyli hřebenu, zajali italskou posádku, sebrali materiál a hřeben opustili?«
»To je jiná otázka. — Úspěch je možný, ude-říme-li na ně z nenadání, s menším oddílem, bez dělostřelecké přípravy a pomocí.«
Major mi ukazuje mapu a obraz hřebenu, jež však nejsou přesný. Opravuji mu náčrt a rýsuji profil hřebenu mezi Síefem a italským opěrným bodem, a třetí skizzu, hřeben v průřezech na pěti místech s ohledem na příkrost skal po obou stranách a na šířku vrchu. Vzdušná čára mezi Siefem a Col di Lanou je přibližně 700 metrů. Hřeben mezi vrchy vybočuje poněkud v pravo. Se Siefu je třeba se spustiti dosti hluboko a opatrně balancovati po okrají úzkého hřebenu,
abys se nesřítil do hlubiny 700 metrů v levo, nebo 400 metrů v pravo. Za prvním vrcholem hřebenu musí útočný oddíl přelézti sedlo — a to jednotlivě, hezky pomalu jeden za druhým, protože pro dva je tu málo místa.
Bilimek poslouchá a praví, že mu těchto ú-dajů ještě nikdo nesdělil. Vše ostatní zařídí sám. —
Mají neobyčejně na spěch. Dne 4. srpna jsou jíž rozkazy na Síefu. Poručík Knotz a práporčík Duje jsou veliteli útočného oddílu 25 mužů, jejž sestavily 1. a 4. rota. Čtvrtá rota tvoří reservu na vrcholu Siefu.
Knotz a Duje jsou večer připraveni a my rovněž. Podnik se šťastně rozvíjí. Oddíl leze kolem 10. hodiny po hřebenu a v 10 minutách dokonává celý svůj úkol. Italové jsou úplně překvapeni. Trochu zbytečných bomb a několik výstřelů — a útočný oddíl se vrací na Sief. Přivádí s sebou dva zajaté důstojníky a 20 mužů. Jeden vlastní granát poranil, bohužel, poručíka Knotze a dva muže.
Duje mí hlásí, že dostal rozkaz, zůstati přes noc na zabraném bodu 2424.
»Nesmysl! Na mojí zodpovědnost zpět na Sief!«
Hřeben je prázdný. Ať si jej Italové opět vezmou.
O 2. hod. v noci přicházejí nové rozkazy. Poručík Kuffler mi podává list:
»Herrn Obit. Pivko. Die Stellung Gratstützpunkt ist von Herrn Obit. Pivko tagsüber auf Befehl des Hptm. Groller und Major Bilimek unbedingt zu halten.«
»Zbláznilí se!« — Telefonují Grôllerovi, je-li rozkaz správný. Groller jej potvrzuje, a praví, že celá 4. rota musí na opěrný bod. Zákopníci s nářadím jsou jíž na cestě, aby ihned počali s prací, i telefonisté, aby do rána zřídili spojení s novou stanicí na hřebenu.
Čekám do 3. hodiny.
Neurovnané myšlenky honí se mi hlavou. První je, že se musíme vzepřítí nerozumnému rozkazu. Bílimek nás obelstil. Schválili jsme mu pouze podnik, že opěrného bodu náhle dobudeme a opět vyprázdníme — nyní však žádá, abychom jej drželi. Celá moje rota má zhynout!? Roty nedám. Trvá-lí Bílimek na rozkazu, půjde rota, ale povedu ji dále, na Col di Lanu. Zmizíme beze stopy a Bilímek nechť si myslí, že Italové rotu zajali. -—■ Ale je-li v této nucené desercí všechen úspěch ohromného díla, v něž má vyvrcholítí myšlénka, v kterou jsi se vžil, že musíš Rakousku zasadili jinou ránu, ne však zachránítí pouze sebe a nekolik lidí do bezpečí?-------Tato myšlénka rozhodla.
Rota je shromážděna u prostranné hořejší kaverny, 10 metrů pod vrcholem. První četa stojí v zákopu. Jdu po skále nad zákopem a táží se:
»Chlapci, kdo mluví plynně italsky?«
Ze středu čety někdo praví:
»Desátník Luka Ceranič. Je z Boky.«
»Ceraniči!«
Ceranič se hlásí kdesi vzadu.
»Všichni ke mně, které budu jmenovati! — Ceranič! Gudič! Raguš! Burek! Omerika! Ivaniševič! Dautovič! Vídíčevíč! Savič!«
Pomalu je vyvolávám, muži se hlásí a řadí se ke mně. Počítám je, je jich 9.
»Všichni ostatní do kaverny! Poručík Adler má komando roty. — Devět mužů za mnou!«
V četě je živo. Tlačí se do pozadí ke kaverně a zdá se, že jsou spokojeni s rozkazem, jehož nečekali. Věděli již, že jsou ustanovení za posádku opěrného bodu na hřebenu, nyní však nařizuje komandant, aby se odebrali do kaverny ....
15. Obhájci.
Devět mužů se spouští jeden po druhém za mnou se Síefu na úzký hřeben a kráčí opatrně dále, stále dále.
Jsme na opěrném bodu. Všude je ticho, prázdno. V pěti hodinách neměli Italové času jej znovu obsaditi. Dvojitý kruh drátěných překážek jej obepíná, zákopy jsou hluboké se třemi malými a jednou velikou kavernou. Na vrcholu, na bodu 2424, jest vydlabáno doupě pro tří lidi. Zde bylo stálé stanoviště mitraljézy, jež každodenně rachotila proti Síefu. Tato jáma je snad jediná, jíž nemůže škodíti baterie s Col di Lany. Tři silné železné traversy jí chrání strop, na třech stranách je vsekána do skály, na čtvrté straně ji chrání zeď z velkých kamenů.
»Všichni sem!«
Muži se tlačí do díry, jež je tak vysoká, že sedící člověk nemusí ohýbati hlavy. Je tu trochu těsno, ale to nevadí.
»Ceraniěi, pojďme!«
Ceranić tuší, že jej vedu k Italům. — Za opěrným bodem je veliká kaverna. U ní vidíme čtyři Italy v přílbách, deset kroků před námi. Ozařuje je italský reflektor před bílou skálou.
»Haló!«
V příštím okamžiku se ohlížejí a — zmizelí. Všichni čtyři vklouzli do kaverny.
U vchodu se zastavujeme a voláme je z kaverny. Nikdo tu. Ceranić je oslovuje svojí dalmátskou italštinou. Marně.
»Avantí! Fuorí!« voláme hlasitě.
Z kaverny vylézá hlaveň pušky, na ní cosi bílého, kapesník či mošna na chléb. Vzdávají se! Toho jsme nechtěli.
Mladý tlustý sottotenente je první, za ním leze z jámy ještě 6 mužů. Podporučík honem vypravuje, že přichází za ním větší oddíl, on se 6 muži že je první, jako výzvědná hlídka. »Druzí již přicházejí, jen rychle!« — »Kam?« — »Do Rakouska . ..«
Výzvědná hlídka má hrozně na spěch. Náhodou přicházejí v tom okamžiku na opěrný bod Bílímkoví zákopníci, kteří mají rozkaz, zacíti zde s prací. Zákopníků je 15, jakmile však spatřili italské helmice, zmizelí.. . S krkolomným spěchem vracejí se na Sief, 7 zajatých Italů však pospíchá za nimi, aniž by čekali na moje znamení. Zákopníci napřed, Talíjáni vzadu, jako jedna kolona! Zákopníci myslí, že je Italové pronásledují a ani nepozorují, že jsou bez pušek. Italové pak se domnívají, že mužové před nimi jsou jejích vůdci a že musejí bě-žetí tak, jak utíkají oni. Na Siefu v zákopu se zastavují, všichni pohromadě, zákopníci i Italové, —
Zlobil bych se, kdyby nebylo v situaci tolik komiky.
Na skále před kavernou stojíme s Ceraničem a díváme se za obojími junáky, utíkajícími na Síef. — Za našimi zády zavolal někdo dosti hlasitě »Austriaci!« a pak slyšíme praskot a dupot po kamení. Jest to asi oddíl, jenž má ob-sadíti opěrný bod a jenž vyslal výzvědnou hlídku. Klidně Italové přišli na opěrný bod v domnění, že je vše bezpečno, poněvadž je tam již jejich výzvědná hlídka — a pojednou jsou tu Rakušané!
Cekáme, ale po oddílu ani stopy.
»Haló!« volám já. »Hoši!« volá Ceranič. Poněvadž se nikdo neozývá, kráčíme pomalu naproti k místu, odkud jsme slyšeli upozornění »Austriaci!« Není jich tu. Celý oddíl utíká po hřebenu zpět na druhý opěrný bod 2387. Top, top, top, top! Kamení se valí pod nohama ve hlubinu.
Tu stojíme dva, na holém kamení mezi dvěma frontami. Vše od nás utíká! Reflektor svítí a vše je klidno.
»Zde ještě něco zažijeme!« —
Osm mých lidí dřepí ve vykázané díře. —
»Omeriko, ty poběžíš na Síef a ohlásíš, že jsme opěrný bod obsadili. Vrať se ihned!«
Omeríka běží. — Za půl hodiny se vrací se 4 telefonisty, vlekoucími těžkou telefonní kasetu. —
»Jděte k čertu! Nevidíte, že se rozednívá? Hned nazpět s dráty a kasetami na Sief!«
Ze sousedního italského hnízda na hřebenu počínají stříleti z pušek a ze dvou strojních
pušek. Kulky se odrážejí od kamení a hvízdají nejrůznějšímí melodiemi proti Síefu. Dřepíme v díře a tropíme sí žerty z telefonistů, jak jím poprvé v životě fičí kulky kolem uší,
»Kasetu jistě zahodili, aby snáze utíkali!«
»Jako Spremo kotel!« praví Raguš.
»Ale Spremo kotel hledal a nalezl jej, téhle kasety však nenalezne nikdo, protože jí nebude hledatí.«
»Spremo jej ukradl. Telefonisté umějí také krásti!«
Cink! Kulka udeřila do okraje naší traversy, vyčnívající z kamení.
»Dautovici, podrž trochu hlavu!« povzbuzuje Raguš.
»Podrž hlavu ty, chceš-lí!«
Cink! Vuíííí! Kulky se odrážejí od železné plochy a nepříjemně sviští, — my však sedíme pěkně v bezpečí.
Zapalují si viržinku a přehlížím inventář naší »jizby«: asi 20 ručních bomb neznámého typu, několik oválných železných bomb typu »sipe«, jimž říkají »italská vejce«, 15 granátů s železnou hůlkou, které střílejí ze zvláštních pušek. Také pušky jsou tu a dosti střeliva.
Všichni se zajímáme o strop, jenž nás chrání. Na traversách leží dvě velké, 1 cm. silné železné desky. Před kulkou z pušky nás chrání, před granátem malého typu asi sotva, rozhodně však nemohou nás chrániti před 15cm. a větším kalibrem.
»Proč jsme nešli do kaverny?« táže se Cera-nié. »Je veliká a hluboká.«
»Kavernu dnes rozbijí. Viděl jsi, že mohou Italové stříletí rovnou do ní. Tam by nás zadusili,«
»A zde ne?«
»Musíme počítati na štěstí. Jistě budou stří-leti z děl na opěrný bod a budou boříti zákopy, poněvadž se domnívají, že je v nich posádka. Také na nás budou stříleti, ale těžko je zasáhnout! přesně naše hnízdo. Udeří-li jen několik decimetrů pod nás, udeří jíž do tvrdé skály a námi jen otřesou, — vystřelí-lí výše, půjde to přes nás. Však uvidíme. Pravím vám, všichni zůstaneme na živu.«
Bosňácí se dívají za dýmem mojí viržinky, táhnoucím se z díry, a začínají kroutítí a slínití cigarety. —
0 půl 6. hod. začíná stříletí artilerie. Očekáváme to, protože pušky mlčí. První výstřel s úpatí Ornelly dopadl hluboko pod opěrný bod a jedním rázem zahřmí salva asi třiceti děl. Po hřebenu to bubnuje, kamení vířj vzduchem, skály se lámou a rachotí po strmém úbočí. Celý opěrný bod je v dýmu, černém, hnědém a světle šedém, ekrasitový zápach vniká do dýchadel. Na naši střechu dopadá kamení a železo a zvoní na silné resonanční desce. Dělostřelectvo pokračuje v pekelném díle. V díře mlčíme. Instinktivně nahýbáme hlavy, kdykoli cítíme vzduchový tlak granátů, jež letí těsně nad námi a padají na druhou stranu hřebenu před Sief-ské sedlo a Valparolu. Ceranič počítá granáty, jež dopadají na naši skálu, otřásajíce námi. Počítá do 1400, dále nemůže. Mojí hoši se začer-něnýmí obličeji dívají se před sebe tupýma, vyvalenýma očima. Málokdo něco prohodí, nervy
nám slábnou, těsně stisknutá kolena se třesou. Vidíčevíčoví se ustavičně pohybují rty, — zdá se, že se modlí.
V 8 hod. 15 minut zmírňuje se zničující koncentrovaná střelba baterií a pokračuje pouze Ornella se 4 lehkými a 2 těžkými děly. Střílejí dle plánu, takže cítíme, jak zasahují krok za krokem bývalé zákopy, výstřel za výstřelem, v přesně odměřených intervalech. Obstřelují každé místo, kde tuší, že by mohl býti ještě živý Rakušan. Drátěné překážky zmizely beze stopy. Granáty je vytrhaly ze skály a smetly s kamením v hlubinu. Kde byly před 3 hodinami ještě příkopy, kaverny a »liščí díry«, vidíš jen holou skálu a hromady roztříštěného kamení,
»Ubohé skalní myši! V noci pobíhaly, kolem nás. Všude jích bylo plno. Nezůstala z nich žádná. Která utekla, nikdy se již nevrátí.«
»Ale my jsme živi!« diví se Raguš. »To je opravdu ku podivu.«
»Kde bychom bylí, kdybychom byli zůstali v zákopech nebo v dolejších dírách.«
»Jak jste věděl, že nás tu nemohou zasáh-noutí?« táže se Raguš.
»Toho jsem neřekl. Ale těžko je zasáhnouti vrchol skály, kde se stejně dle jejich mínění nikdo neskrývá. Kdo by si šel lehnouti na vrchol, má-li k disposici dobré kaverny? Italové vědí, kde jsou skrýše, vždyť je sami ve skalách vy-hlubovali.« —
Ornellská baterie dosáhla až k nám. Poslední čtyři výstřely jsou příliš vysoké. Nyní snad bude konec. —
Ale ještě střílejí, explose jsou však kdesi dále, naše skála se jíž netřese. Opatrně vyhlížím
z brlohu. »Střílejí na Síef«, hlásím mužstvu. »Vrchol a pravá strana je v dýmu.«
»Dobře tak. Ať také oni čichají ekrasit!« přeje jim Raguš.
»Ne jen my«, dodává Savič.
»Škoda, že na ně nestřílejí všechna děla, jako dnes ráno na nás«, lituje Raguš a zapaluje si cigaretu. U vchodu kleče, pozoruje, kde se kouří na Siefu.
»My jsme jich dostali 10.000, oni 30«, odhaduje Omerika.
»Počkej, ještě není konec!«
Ohlížím se po holém opěrném bodě a k italské části hřebenu, »Co to? — Italové přicházejí! Lezou k nám helmice!«
Raguš vstává a dívá se.
»Boga mí, hlídka jde!« —
»Ceraniči, dej mi granát!«
Kdosi mí podává z brlohu granát, Mávnu, pokud dovoluje omezený prostor, a granát letí dobrých 20 metrů, doprostřed mezi nás a blížící se Italy.
Rrrrum!
»Dej mí ještě jeden!« — Rrrrum! — Hlídka stojí, někteří jsou na zemi. Nevědí, odkud přicházejí granáty, ale není pochyby o faktu, že jsou Rakušané ještě stále na opěrném bodu. Zpět! —
V 9 hodin 20 min. nás začíná artilerie znovu ostřelovati. Hřmí a rachotí se tří stran nepřetržitě do 10 hodin 30 min. Tupě čekáme, kdy udeří do nás. Jediný granát může dokonatí, co nedovedly tisíce jiných. Lidé potřebují útěchy.
»Věděl jsem, že na nás nemohou. Tolik jich už nepřijde, kolík jich bylo dosud. Těžko je zasáhnoutí náš brloh.« —
O půl 11. hod. ještě neustále bouchají, ale dobře pozorujeme, že obracejí všecky baterie proti Síefu.
»Nyní opět přijdou to zkusítí, jako dříve. Na nás už nestřílejí. Gudíč a Raguš na střechu!«
Rozděluji je ve 4 skupiny, jež se budou stří-datí v pozorovací službě na železné plošině. Pomáháme první dvojici nahoru. Kolena jsou ztuhlá sezením a prožitým nervovým nap jetím. Sotva je Raguš na plošině, jíž ustrašeně volá:
»Talíjáni, je jích plno, na sto!«
»Co pravíš?«
Raguš praví, že jsme ztraceni. Oba pozorovatelé sklouzlí se střechy k nám. Chlapci v brlohu na mne hledí. Z očí jim čtu, že pobledlí. Na černých, ekrasítem zakouřených tvářích stejně nemůžeš pozorovati žádné změny.
»Zajmoutí se nedáme!«
Raguš přeháněl, mluvě o stu, ale asi 50 jích vidíme. Kráčejí v řadě, pomalu po kamení a hledí na zem, protože je třeba pří každém kroku hledatí místo pro nohu. Jdou tak, jako by opěrný bod před nimi nevyžadoval žádné pozornosti — vždyť je nemožno, aby po takovém ohni ještě někdo z Rakušanů dýchal!
Zdvihl jsem sí na zeď bedničku granátů a poručil dvěma mužům stříletí. Pro více není místa, Omeríka a Vídíčevič střílejí a moje granáty praskají.
»Musíme se vzdátí!« míní Omeríko.
»Nežvaň! Střílej! Máš kam!«
Za minutu je Omerika uklidněn. Italové jsou překvapeni a ustupují, schovávají se za hromady kamení. Vpřed nemohou. O puškách vědí, odkud střílejí, o bombách však nevědí, poněvadž je házím na 20, na 30 a 40 kroků, jako by obránci bylí rozděleni po celém opěrném bodě. Za krátko již nikoho nevidíme.
Opět artilerie! Těžké dělo začalo stříleti přesně pod nás. S Ornelly nás jistě zpozorovali na vrcholu. Bije to nepříjemně blízko.
Vu vu vu vu bum! Zkušený bojovník cítí a pozná po bzukotu blížícího se granátu, platí-li jemu. Omerika skočil do brlohu. Tentokrát nebylo času, abych se uhnul. Stál jsem u vchodu a přitisklo mne to ke stěně. Před očima mi na okamžik vše hoří a mám zvláštní pocit v břiše a v nohou. Kamení a železo nás zavalilo, vchod do brlohu je zasypán, přední traversa je celá venku, železná plošina je nahnuta. Pouze hlavu a pravící mám volnou, vše ostatní až do prsou je v kamení. Dýmu a těžkého prachu je tolik, že sotva dýchám. Jen hlavu Vidičevičo-vu vidím, všichni ostatní jsou zasypáni. Vidí-čevič však běduje:
»Jao, jao, moje noha, moje noha!«
Odřenou levici vytahuji z kamení a odvaluji je na stranu, protože mne tísní do prsou a do boků. Také nohy mám brzo vyproštěny. Vše mne bolí, kosti však nejsou snad nikde vážně pošramoceny, protože jsem ještě dosti čile přiskočil k bědujícímu sousedu. Odkopávam jej, jako jsem vykopal sebe. Djordje má rozbitou holeň. Drží se zdi a dívá se, jak mu crčí krev z roztrhaných kalhot na holení, já pak odhazuji kamení od vchodu do naší díry a odstraňují tra-
veršu, abych vykopal také ostatní lidí. Všichni jsou živi. Tři přimáčkla nahnutá střecha, někteří jsou trochu potlučení. —- Ornella ještě střílí, ale našemu brlohu neublíží.
»Všichni jste živi, chvála Bohu!«
Je nutno obvázatí trpělivě čekajícího Vídí-čeviče. Rána je nečistá. Kalhoty si vyhrnul sám. Pětkrát mu ovinuji nohu, ale krev se dlouho nechce zastavití. Leží v brlohu. Ostatním je z toho velíce úzko. —
Do večera jíž nikdo nezkouší se k nám při-blížití. Opravujeme sí dle možností brloh a zdviháme střechu. Na střeše se střídají moji pozorovatelé ve službě do večera. Za soumraku posílám Savíče na Síef ohlásit, co je s námi a aby přinesl nosítka pro našeho raněného.
V 9 hodin přichází poručík Kimla s 20 muži
3.	roty na naše místo, my se pak vracíme s Ví-dičevíčem na Síef.
16.	Na oddechu.
Na Síefu a cestou mne zastavují známí a vyptávají se. Savíčova zpráva, že jsme všichni živi, se roznesla ústně i telefonicky po velitelstvích. Kapitán Groller mne očekává. Vítá mne v 11 hod. před kanceláří slovy:
»Mrtví se vracejí!«
Podává mi zrcadlo, abych se doň podíval.
»Boga mi. . .!«
Dým, saze, střelný prach a ekrasit, zemí a prach, to vše mám v obličeji a očí mám krvavé.
»Ody však mám přece všechny, ač jsem potlučen na 30 nebo 50 místech.«
Nejprve mne vedou k telefonu, protože prý sí přeje plukovník mluvíti se mnou ihned, jakmile se vrátím. Nejprve gratuluje major Bilimek z Contrína, pak plukovník Maendl, jenž mne zve na několik dní do Corvary.
»Děkuji, ale nyní nemohu. Nejsem schopen pochodu.«
»Přijďte, až sí odpočinete. Přijďte brzo, my vás tu opět spravíme. Blahopřeji vám srdečně ještě jednou.«
Hlásím mu přehledně, jak nám bylo.
»Je jen holé štěstí, že s vámi mluvím. Takového štěstí by neměl nikdo na světě, to mám jen já, protože nelze myslití, že by někdo druhý mohl živ se vrátiti z pekla.«
Plukovník se táže, budeme-lí moci opěrný bod udržetí.
»Budou-lí Italové jen trochu pokračovati ve svých pokusech, bude opěrný bod jíž zítra ztracen. Trvale se nedá držeti.«
Plukovníku tato perspektiva není po chuti, protože se svým úspěchem už pochlubil u nej-vyšších instancí. —
U Grollera se myjí. Sluha nalévá čtyřikrát čerstvé vody a vylévá černou špínu, ale stále jsem černý. Ručník je zcela špinavý. -— Při večeří mi vypravují, jaký měli o nás strach, Dopoledne viděli všichni, že je s námi konec. Z pravého křídla hlásil pozorovatel nadporučík Gabriel, že je opěrný bod v italských rukou. Dělostřelecký pozorovatel hlásil totéž. »Naše vlastní artilerie jíž střílela na opěrný bod, ale pak jsme zahlédli tří Bosňáky, kteří zahnali celou italskou rotu.«
»Toho ani nevíme, že jste také vy na nás stříleli.«
»Hlásil jsem Bilimkoví i dělostřelectvu, že jsou na opěrném bodě ještě naší. Pak jsme viděli precisní těžké granáty. Nyní je se všemi konec! Všichni jsou mrtvi! Odpůldne viděl delostrelec dva lidi, ležící na vrcholu, ale nevěděl, jsou-li to naší, čí Italové. Nehýbali se. Jsou to snad mrtví. Pak přiběhl váš ínfanterista a zpočátku jsme nechtěli věřítí, že jste živi. Bylo mí celý den nesmírně líto, že jsem vás poslal. — Litoval jsem své poslušností vůči Bílimkovi a Maendloví. — Vaše četa plakala, aspirant Kostek přímo kňučel po Siefu.«
Takové věci mi vypravují. —
* *
*
V příštích dnech odpočíváme na Siefu, opěrný bod sí však vzali již druhého dne Italové, —
Desátník Ceranič mne navštívil a prohlížel si moje tělo, plné černých a modrých skvrn, zvláště na pravé straně. Největší bolestí mám kolem ledvin.
»Luko, jsi spokojen, že jsme zůstali zde?«
»Nevím, pane!«
»Tvé odpovědí rozumím tak, že nejsi spokojen.«
Ceranič mlčí.
»Luko, není dobře, že myslíš jen na sebe a žiješ bezmyšlenkovitě. Já jsem vzal také na hřbet kříž a piji z kalicha, jenž není příjemný. Rád bych se zasvětil velikému dílu.«
»Jaké veliké dílo, pane nadporučíku? To, že jsme uhájili skálu?«
»Tomu říkají rakouští velitelé »veliké dílo«, my ne. Naše dílo přijde teprv na řadu.« »Kdy?«
»Až si vezmou Italové Síef a Corvaru i Bru-neck, ne jen 30 metrů skály.«
»Myslil jste na to, když jste nás vybíral k cestě na skálu?«
»Ovšem!«
»I když jsme hnali Italy?«
»Také! Bylo třeba se jím bránití.«
»Hleďte, když jste vrhal granáty, tak daleko a stále více, díval jsem se na vás — a klesal jsem na mysli.«
»Tak? Nemyslel jsi, že jinak pobíjí oni nás, nebo že nás odeženou do otroctví? V každém takovém případě by byl konec našeho díla. Nyní jsme tu a máme pověst, že není junáků nad nás. A uvidíš, Ceraníčí, že nám dá Rakousko ještě lepší příležitost, zvláště nyní, když nás všechny rozkazy chválí a všechna velitelství oslavují. Četli vám v rotě rozkaz?«
»Praporní rozkaz nám četl pan Kostek.«
Brigádní i praporní rozkaz leží na mém stole. Praporní (č. 466 ze 7. srpna 1916) praví:
»Der Kommandant der 4. Kompagnie hat mít wenig Leuten durch fast 24 Stunden den eroberten Stützpunkt gehalten, mit echter Schneid und echten Soldatenglück, das furchtbare Trommelfeuer überdauert und mehrfache starke Infanterieangriffe abgewiesen. Allen diesen Helden meine und des Baons Bewunderung! Groller, Hptm.« — Brigádní rozkaz mluví podobně.
»Za junáky vás pokládají, medaile a vše vám slibují, mne chtějí, jak mi řekli, povýšiti na kapitána, řád železné koruny mí chtějí dáti, zvou mne dolů do Corvary, posílají mne na dovolenou . , ,«
»Nestojím o medaili.«
»Já také ne — ale ty nechceš rozuměti! Luko! Došlo-li k tomuto, počítejme také s tím, — protože nám to bude dobrým podkladem k našemu dílu, pokud jsme na frontě v Rakousku.«
Luka Ceranič se loučí a slibuje, že ještě přijde . . .
* *
*
Dne 9, srpna se stěhují do Pescosty na odpočinek. Odtud navštěvuji brigádní velitelství v Corvaře, obědvám u plukovníka Maendla a přehrabuji se v aktech štábního kapitána Stojakoviče. Celý archiv je mi k disposici. — Dne 10. srpna mne vezou automobilem k velitelství pomezního úseku č. 9 v Pedratsches k plukovníku Vonbankoví, kde nalézám větší společnost štábních důstojníků. Vonbank je přívětivý stařeček, malý a okrouhlý, nemající na sobě mnoho vojenského. Musím jím vyprávěti svoji historii z opěrného bodu, jež po tolikerém opětování nabývá stále legendárnější podoby.
Štábní kapitán Mareš ochotně vyhovuje mojí prosbě a ukazuje mí rozčlenění úseku a bru-necké divise. Mezitím padají mastné poznámky českým jazykem, ke kapitánu Rašínovi, jenž je s námi. Půl hodiny si obkreslují skízzy a vypisují údaje, jímž říká Mareš »ordre du battaille«.
Při svačině hlásí Mareš plukovníkovi, že se zajímám s velikou »inteligenci« o naši frontu, řka: »On zná také jiné věci, ne jen biti Italy.«
Na Siefu dostal bataljon v těch dnech nového velitele, podplukovníka Vidale. Můj Ceranic však odešel — utekl v noci 23. srpna k Italům, nemoha déle čekati. —
V posledních týdnech našeho pobytu na Siefu je dosti klidno. Práporčíka Kohoutka, jenž přišel do mojí roty, výborně užívám jako kreslíce. Chlapec je mladý, mlčenlivý Čech, svědomitý ve službě. — Dne 29. září opouští bataljon na
vždy Sief.	AHfp )
* *
*
Po jednoměsíční dovolené nalézám 4. listopadu bataljon na Pasubiu v tábořišti Malga Bi-sorte, odkud jdeme do Levica na odpočinek, jehož roty již potřebují.
Říká se, že přijdeme na posice do Suganské doliny, kdesi u Borga.
Krajina mne zajímá a jel bych rád na obhlídku. Podplukovník Vidale praví, že by jel také. Dne 23. listopadu jedeme tři přes Novaledo, Marter, Roncegno a Canai ke kapli pod vrchem S. Pietro. V Roncegnu odpočíváme u velitelství 181. brigády, ubytovaném v krásném hotelu. Brigádník generálmajor Vidale je bratranec našeho velitele. V kanceláři nám rozdělují skizzy posic a speciální mapy.
Rozhled s vrchu S. Pietro (877 metrů) je pro mne poučný. U úpatí vrchu vidíme u Brenty město Borgo uprostřed krásné Suganské doliny. Na pravo zdvihá se Cívaron (1032 m.), Cima
148
M
bp,
U
Maora (2125 m.), Cima Dieci (2216 m.), Cima Dodiči (2338 m.), dole pod Cima Dodiči Armen-terra (1501 m,). V levo je Salubio (1887 m.), za nímž se pění rozvodněný potok Maso směrem od severu k jihu do řeky Brenty, do níž se vlévá mezi městečky Gastelnuovem a Ospedalettem.
Idyla ze suganské fronty.
Opěrný bod Cavernu vidíme na druhém břehu Masa směrem k Cimon Rava, dále zpustošené kraje Telve, Carzano, Speru, Scurelle, Castel-nuovo a vzadu Ospedaletto, odkud se hlásí italská baterie. Jasně vidíme zákopy u Masa. Italské i rakouské kuchyně vaří menáž a dým
se zdvíhá z příkopů a údolíček. Hrad Ivano zdá se neporušen. Bydlí prý v něm velitel italské brigády.
Plukovník pozoruje terén svýma očima, já také svýma. Oba jsme informování.
Na kopci Sv. Petra si delostrelci zařídili pohodlný život. Mají úpravné baráky a všem kalibrům vzdorující kaverny.
Nápisy ve vsích a městech vyznačují ducha, jenž vládne ve vše poněmčujícím Rakousku. Novaledo se nazývá Neuleít, Levico Lewe, Ron-cegno Rundschein, Torcegno Turtscheín, Cal-donazzo Kalnetsch, Calceraníca Kalkrein atd. Bůh jim odpusť! —
Dne 26. listopadu jede skupina důstojníků časně na obhlídku opěrného bodu Caverny. Rotu vede poručík Knott, nedávno mi přidělený k rotě, já pak musím provázetí plukovníka do Campestrini, odkud jdeme přes Parise a Telve do Caverny a přes potok Maso na »předmostí«.
17.	Caverna.
U divise a brigády nás upozorňovali, že prý italské pušky je vidětí 50 kroků před rakouskými zákopy.
Opatrně přejímají Bosňáci opěrný bod na východním (levém) břehu Masa. Proč by zbytečně ukazovali hlavy?
Velitel 3. čety, práporčík Kohoutek přichází první se zprávou, že v pořádku převzal svůj úsek.
»Elektrické překážky jsou nízké, sotva viditelné ve sněhu. O Italech ani slechu.«
»Pánové u divise mají delší krok. Jejích 50 kroků je asi kilometr i více. Škoda, že vskutku nemáme Italy před nosem.«
»Bylí by nám nepříjemní.«
»Vstoupil bych S nimi v přátelský styk.«
»Já a moje četa je máme raději tam vzadu, na druhé straně Frattonia, třeba jsou nepřátelé Rakouska.«
»Já však bych je měl rád blízko. Zde na opěrném bodě bude svátý klid, naši velitelé sem nikdy nepřicházejí. Musíme je utvrdíti v mínění, že náš úsek je nebezpečný. — Doufám, že získáme spojení s Italy.«
Kohoutek mlčel.
Poručík Tandler má brloh právě pod mým. Tandler je nyní velitelem 1. roty, jež je takřka celá v záloze, —
Druhého dne zvu Tandlera, aby šel se mnou a s Kohoutkem na procházku.
»Bude to silná důstojnická hlídka. Zdá se, že Italové nejsou tak blízko, jak nás strašili.«
Soumrak se sklání na naše vrchy. Po tvrdém nízkém sněhu jde důstojnická hlídka, k níž se přidružil ještě šikovatel Sime Čačíč.
»Kam?« tázal se Tandler.
»Před překážky. Viděl jsem dopoledne rozbitou chatu 400 kroků před námi na bodu, vyznačeném na plánu jako q 705. Odtud, myslím, uvidíme, jsou-lí pahorky u osady Fontanell obsazeny.«
Přeskočili jsme tak zv. elektrické dráty.
»Naši Bosňáci je vyzkoušeli a objevili, že nemají proudu.«
»Dobré překážky máme — 30 cm, vysoké kolíky«, posmívá se Kohoutek. »Nemusíme se báti Italů.«
Nerušeně jdeme — opatrně a pomalu, přes tři pahorky k rozbořené chatě.
»U divise nám vyprávěli bajku o italských puškách, jež jsou 50 kroků před námi«, žertuje Kohoutek.
»Zde jsme snad již hluboko za italskou frontou!«
»Pušky? Pušky jsou zde!« odpovídá Čačic, odkopávaje nohou sníh pod jabloní. Zahlédl část hlavně a již vytahuje ze sněhu zrezavělou italskou pušku.
»Je tu ještě jedna!«
»Tyto pušky zde leží jjgtě jíž přes půl roku«, míní Tandler.
»Je to důkaz, že Italové celý podzim nebyli na blízku.«
Vracíme se s puškami.
V příštích dnech hlídkujeme k Fontanellám a kilometr dále k bodu 793 před Samone, ale vše je klidno, po Italech nikde ani stopy. Teprve přede vsí Samone narážíme na nervosní hlídku. —
Často nás navštěvuje komandant, podplukovník Vídale, Přešli jsme všecky naše posice. Vykládám mu, jak blízko jsou Italové, že je třeba skrývati hlavu. Ale Vídale se nebojí.
Poněkud unaven, odpočívá v mém brlohu na bodu 665.
»Pane podplukovníku, myslím, že musíme Italy bezohledně napadnouti a odrazítí je půl kilometru nebo ještě dále zpět — tam k Sa-
mone a Frattoniu«, pravím mu. »Zde jsou nám příliš blízko, toho nesmíme strpěti.«
»Ano, ano, ano! Tak, tak! Tak to uděláme! Zde před námi nebudou vařiti polenty!«
Září radostí, že mu navrhují akcí. Sám jíž na ni myslel. —
Příští noci provedeme »útok« .,.
Podplukovník jíž v poledne schválil náš návrh: Vil hodin večer vystřelí artilerie pod Sa-lubiem 30 granátů a šrapnelů na hlavní italskou línů Samone—Strigno, V témž okamžiku udeří 2 čety Bosňáků na italské přední stráže: četa poručíka Knotta vyrazí od bodu 665, četa práporčíka Kohoutka pak severně od chalup Mentrate proti obcí Fontanellám. Cílem podniku je, odrazíti celou čáru italských předních stráží a obsadíti jejích posice.
Zpráva o chystaném podniku působí mezi Bosňáky mnoho veselí. Poručík Knott, Vídeňák, ale dobrý důstojník, kterého mají Bosňáci rádi, má již dlouho zlost na všechny vyšší důstojníky a velíce rád pomáhá, můžeme-li jím nějak zahřátí. Podnik spojuje Knott s prohlídkou pušek. Odpoledne přehlíží ve své četě pušku za puškou a nařizuje svojí špatnou chorvatštínou: »Tvoje puška není čistá — vil hodin večer vystřel 1 magacín.« — »Tvoje puška je čistá — vystřel jednu patronu.« — »Tvoje puška je velmi špinavá, ty vystřelíš 2 magacíny.« Bosňáci mu rozumějí.
Podplukovník je jíž hodinu před začátkem na své pozorovací stanici na druhém břehu Masa, my se však skrýváme ve svých brlozích, protože nesmíme důvěřovati ani vlastnímu dělo-
střelectvu. Není také vyloučeno, že budou Italové odpovídatí.
Důstojníci se scházejí u mne na bodu 665, pijí čaj a smějí se Knottovým recitacím, jenž zná napaměť všecky svazky o Poldíhuberovi.
Pří prvním výstřelu hlaholí po celém opěrném bodě »hurrrá!«, jehož ozvěna přes rachocení děl se nese přes Maso zpět až k podplukovníkove pozorovací stanici.
Artilerie brzo vykonala svůj úkol, my však ne. Knottova četa střílí 20 minut z pušek a Knott sám se nesmírně baví. Italové, kteří jistě nevědí, co znamená tato demonstrace, posílají několik šrapnelů proti baterií ve Faveře a podplukovník je spokojen.
Moje zpráva:
»Podnik se zdařil na celé čáře beze ztrát.«
»Bravo!« volá podplukovník do telefonu.
»Prorazili jsme celou linií nepřátelských předních stráží, na severních bodech do 300 m., na jižních 200 a 150 m. Nepřátelské posice držíme a nevydáme jich. Strašně utíkali, ani jednoho jsme již nenalezli na předních strážích. Někteří dokonce utekli bez pušek. Vzali jsme jim několik zbraní,«
»Aj, k čertu, toť se rozumí, utíkatí umějí. Škoda, že jich pár nezůstalo. Generál by z nich měl radost. Ale i takto je dobře, velmi dobře, výborně!«
»Pane podplukovníku, dovolte mi ještě jeden návrh. Příležitost je vhodná, nepřítel utíká. Zažeňme ho ještě dále, vezměme mu všechen terén až k Samone!«
»Ano, ano, ano! Tak, tak! To udělejte! Zde před námi nebudou jíž žráti polenty, tak jím
zatopíme! Budou utíkati do Bassana, ale ani před Bassanem se nezastaví, budou-lí za sebou cítití Bosňáky! Potřebujete ještě pomoci artilerie?«
»Díky, není potřebí. Promiňte, poběžím nyní ke Knottovi. Na šťastnou shledanou, pane pod-plukovníku!«
Knott se polil kávou, jak se smál. Tandleroví je již příliš toho žertu a Kohoutek mlčky a vážně kouří svůj špatný doutník.
Posílám vojáka pro šíkovatele Čačíče a četaře Bebaníče. Jejích brloh je sotva 25 kroků vzdálen.
»Símě, byl jsi onehdy s důstojnickou hlídkou a víš, že není před námi Italů.«
Oba se smějí.
»Nalezl bys onu rozbořenou chatu, kde ležely pušky ve sněhu?«
»Ovšem, že bych ji nalezl.«
»Podplukovník si přeje, aby 4. rota podnikla útok na onu chalupu a na jabloně. Ty provedeš rozkaz. Vezmeš sí Bebaniče a 5 mužů a půjdeš pomalu na třetí pahorek. Tam vrhneš 3 bomby do zdi tak, aby je viděl pan podplukovník, jenž se dívá z Caverny. Pak vystřelíte každý po několika patrónach a ihned se vrátíte zpět. Počkám zde na tebe. Výzvědná hlídka dostane cigarety a podplukovník vám dá medaile.«
Poručík Tandler jde spát, my však provádíme válečnou komedii do 2 hodin. Na bodu 705 ztropil Čačič pekelný rámus, trvající dobré tři minuty.
Ve 2 hodiny hlásím:
»Poručík Knott a šikovatel Čačič provedli útok na bod 705 a obsadili jej. Samoty Fonta-
nelly a Torgelli obsadil práporčík Kohoutek, ale dal jsem mu rozkaz, aby je před úsvitem vyprázdnil a vrátil se do našich zákopů. Bod 705 a terén až k cestě, vedoucí se severu k jihu do Spery, chceme hájíti.«
Ráno posíláme do Caverny kořist, Čačíéovy dvě pušky a dosti italského střeliva, jehož se všude mnoho povalovalo.
Čtvrtou a třetí rotu chválí praporní denní rozkaz a 40 mužů dostává vyznamenání. Pěšáci Rogan a Kusturica, kteří dobře vyčistili zrezavělé pušky, jsou také mezi vyznamenanými. . . Práporčík Kohoutek se brzy potom stal poručíkem. Jinak však náš žert nemá příjemných následků. Na obsazených, »Italům vyrvaných« pahorcích musíme v zimě kopati a stavětí nové opěrné body a posílatí tam přední stráže.
Uprostřed prosince prohlíží si podplukovník nové posice. Mne si spokojeně zmrzlé ruce a mudruje:
»Pěkný kus domácí půdy jsme vyrvali nepříteli. Brigádní i divísní štáb jsou nám vděčni za naši úspěšnou akcí. Blízkost nepřátelských zákopů v úseku Caverna jím jíž delší dobu působila nepříjemné starosti. Podplukovník Zacher mi hlásil, že přijde v těchto dnech na opěrný bod se štábní komisí.« —
Mlčky vyměňujeme pohled s Knottem. Tedy návštěvy panstva, jež nebylo ještě nikdy u nás. Nyní si již troufají přijití k nám, vědí-li, že jsme ., . odrazili Italy kilometr zpět od našich zákopů!
Večer hovoříme o Zacherovi a jeho komisi.
»To by tak bylo, aby nás po řadě .navštěvovali staří plukovníci a generálové a my aby-
chom si brousili paty a jazyky s každým zvláště!« Knott je dopálen.
»Tu máte následky svých ,junáckých' akcí«, popichuje Tandler.
»Dříve, než tu Zacher bude, vytlučeme mu tu návštěvu z hlavy«, těším Knotta.
»Jak?«
»Musí nám stejně hlasití svůj příchod. Než dojde k nám do Caverny, uplyne několik hodin. V tom začneme stříleti strojními i obyčejnými puškami, ohlásíme, že se před námi objevil silný oddíl Italů, Vidale bude žádati za pomoc artilerie, Knottova četa si opět důkladně vyčistí pušky a — po Zacherovi nebude ani stopy . . .«
Knottovi svítí oči. »Tak to bude dobře!«
A je tomu vskutku tak. Dne 18. prosince odpoledne dostáváme zprávu, že přichází Zacher. Dělostřelecký pozorovatel Fůrth telefonuje svým vlastním telefonem současně se mnou, že mají bosenské stráže těžkou prácí s Italy a 10 minut později již dopadá šrapnelové krupobití na osadu Fontanelly. Pušky celé posádky rachotí a Italové jsou k nám velice úslužní, odpovídajíce na naší střelbu svojí artilerií, ovšem že přes nás do Caverny a Favery na rakouské dělostřelectvo. Rachot se nechce utišiti. — Odpověď je však již zde:
»Pan podplukovník Zacher dnes nepřijde. Hlaste nynější situaci! Ukazují se ještě Italové?«
»Před předními strážemi již nejsou. Skrývají se u Fontanell. Zahání je naše precisní faverská artilerie a Knottova četa.«
»Ať jen přijdou blíže! Ukážeme jim! Pozdravte poručíka Knotta!« —
U dělostřeleckého pozorovatele Fíirtha hrajeme během těchto událostí celé odpoledne ta-roky. —
»Tento prostředek proti návštěvám si musíš zapamatovati, příteli Knotte!«
»Příležitostně ho opět užijeme.«
18.	Nové plány.
Takovýmito episodamí si dobývá bataljon vážnosti a velitelstva v pozadí se stále více utvrzují v přesvědčení, že je bosenský bataljon úplně na místě ve svém nebezpečném úseku.
Nastává deštivé a sněhové počasí. Na opěrném bodě máme klid a lehce dýcháme.
Důstojníci i vojáci všech čtyř rot i rota strojních pušek dostávají se vědomě do oposíce proti velitelství. Začínáme s humorem, v podstatě je však věc vážná. Německé důstojníky baví naše situace a všichni máme zadostučinění, že komanda nechávají bataljon v klidu, a že není třeba báti se ztrát. Slovanští důstojníci tuší, že se jím blíží rozhodnutí, mužstvo pak má v důstojníky neomezenou a dětinskou důvěru. —
V této době zhotovujeme nové plány, jak by Italové v našem okolí a s naší pomocí citelně oslabili rakouskou frontu. Svého úmyslu dosáhneme nejlépe, nepříjdeme-li do Itálie jako sběhové, ale zůstaneme-li na frontě a pomůžeme v příhodném okamžiku Itálii jako spojenci, kteří jí mohou nesmírně prospětí. K tomu účelu je třeba vejiti ve styk s italským vrchním velitelstvím,
Desátník Cvíjo Djuríč půjde s mým návrhem do Itálie.
Dne 23. prosince mne Djuríó doprovází, aby si prohlédl cestu. Knottovi pravím, že se chci podívatí po nějakém suchém dříví,
U přední stráže není hlídky. V těsném brlohu leží lidé, kroutí si cigarety a hrají karty.
»Tož vy tak? Borku, Mahmici a Hadžiahme-tovíci vezměte pušky, půjdete se mnou! Na stráží není z vás žádného užitku.«
Mlčky kráčejí za mnou. Zdá se jím jaksi podivné, že jsem je neurčil k raportu pro jejích nedbalou službu na přední stráží.
»Mahmici a Hadžíahmetovíčí, vy dva jste muslimani. Bořkovi se nedivím, že špatně slouží švábskému carovi, vám se však divím. Ale doufám, že i vy dva budete lepšími vojáky, až půjde o naší Bosnu.«
»Jak to myslíš, gospodíne?«
»Myslím že jste dobří Bosňáci, dobří muslimani. Myslím, že se Bosna brzy nasytí vojny a obrátí pušky proti Švábovi, • protože jinak nebude míru. Mahmici, ty jsi Slovan, není-líž pravda?«
»Jsem, gospodine!«
»A rozumný člověk! Proto mlč a chraň si zdraví, bij se však tím udatněji, až ti poručím!«
»Budu, gospodine!«
»A ty, Hadžíahmetoviči?«
»Já také, gospodine!«
»Podej mí ruku, voják svému důstojníku!«
Zastavujeme se, podáváme si ruce. Cvijo se směje.
»Vaše dnešní hlídání budiž vám odpuštěno!«
»Díky vám, gospodine!«
Djuric jim vykládá, že hledáme dříví.
Í	Za bodem 705 leží mnoho sněhu, větrem na-
vátého. Zde je chůze v obyčejných botách nemožná. Kývám na Djuriče. Zpět!
V noci opět sněží. — Na štědrý večer jde hlídka desátníka Mlejnka zjistití, je-li sníh umrzlý.
Á Q, '1	Na Nový rok jsou moje spisy pro Italy připra-
veny, Je mezí nimi také několik pěkných kreseb poručíků Kohoutka, Daška a Tandlera. Dne 9. ledna pečetím balík a příštího dne zkouším opět s Djuríčem cestu sněhem. Asi 100 m. jde se nám ještě dosti dobře, potom však počínáme se probořovatí. Přebrodili jsme celkem asi 300 m, dále však nebylo možno. Je nám oběma horko, odpočíváme-li. Naše chůze nemá smyslu. Jsme nyní oba nachlazeni a já se třetí den jíž nemohu udržeti na nohou. Musím uleh-nouti.
Lékař dr. Dyboskí mne posílá do nemocnice, Mám velmi vysokou horečku — skoro 39° — mohly by se přídružiti komplikace. Vytýká mí, že se z bláznivého nadšení pro Rakousko nedám odvézti z fronty, když mne posílá přece on, lékař.
Jemu, Polákovi, jsme se až dodnes nesvěřili se svými plány. Přítel Dyboskí nemůže tušítí, že můj odchod z fronty vyžaduje veliké oběti — že musíme zníčití část obsahu zapečetěného balíku s nápisem »1, Arm.«, jejž jsem měl ve svém baťochu.
Venku stojí jíž muži, určení drem. Dyboskím pro můj transport. Otevírám balík a podávám sluhovi papíry, aby je vrhl do pece před mýma očima. Hoří. Zbytek béřu s sebou, — přepisy
armádních rozkazů, obsahující důležité údaje pro evidenci trup, zanechávám v Caverně.
Dne 15. ledna mne posílají do Telv a odtud povozem do Borga, kde mne pozdravuje známý, dr, Kostakiewícz. Odpůldne se zastavuji v No-valedu, příštího dne v nemocnici »Jägerndorf«. Při přísné dietě se léčím a odcházím 28. ledna na 3 týdny na »oddych« do polní nemocnice 805 (5/8) k Sv. Kryštofu u Caldonašského jezera, kde v Grandhotelu již opět mohu přehlí-žeti a doplňovatí tajný materiál. Zde jsou od správce a lékaře až do posledního písaře a hlídače skoro sami Češí, mezi nimi dr. Trojan, nadporučík Jaromír Štole, ofíciál Václav Matějka, dr. Ant. Huráň a j.
V mense a na vycházkách debatujeme mnoho o nevyhnutelném rozpadnutí Rakouska. Slovanské časopisy nám docházejí nepravidelně, moje »Můnchester Neueste Nachrichten« však málokdy nepřijdou. Z polní pošty Pergíne nám přináší poštu vousatý desátník Jan Širůček, jenž si vždy rád pohovoří s pány v mense. Z německých listů jsme zvěděli, že uvěznili několik nejznamenítějších slovanských vůdců, Čechů.
Malý oficiál Matějka se rozčiluje při takových novinách a kritísuje nerozhodnost národních zástupců, kteří ničeho nepodnikají pro osvobození trpících soudruhů a předhánějí se ve výrazech loyálnosti k novému císaři Karlovi.
»Panstvo u dvora je vděčno za naši loyál-nost«, tvrdí velitel nemocníce, plukovní lékař Dr. Huráň,
»A zavře také nás«, objasňuji dvojsmyslný lékařův výrok.
»Tak jsem to myslil«, praví Dr. Huráň.
»Jen ať jich mnoho zavrou a pověsí, pak to aspoň bude museti prasknout«, mudruje Matějka, — Huráňoví by však bylo milejší, kdyby Rakousko prasklo dříve, než nám zavrou a pověsí lidí. —
»Není-li to hanba, že necháváme všecku práci těm, kteří jsou venku, Masarykovi a Benešovi, Trumbičoví a jak se ještě jmenují naší ve-lezrádci, doma však mlčíme, a když nám zavírají vůdce, skrýváme se ještě hlouběji?« —
Wilsonovu proklamací národům z ledna 1917 jsme rovněž zvěděli nejprve z mých bavorských časopisů.
Slova amerického presidenta nám poskytují látku k hovoru na několik dní. Uvažujeme, by-lo-lí by pro nás prospěšno, kdyby Rakousko přistoupilo na Wilsonův návrh. »Rakouská vláda neodpoví«, tvrdil jsem, když jsme četli provolání, »a to je dobře. Německá hrdost je příliš veliká a zaslepenost rakouské vlády je již z předválečných dob tak nesmírná, že je Wilsonův pokus hrachem na stěnu — na štěstí pro nás.«
Trojan se ke mně připojuje:
»Wilson ať pošle vojsko, chce-lí býtí dobrodincem malých národů, aby pomohl rozdrtit! Němce! Potom ať na nás zavolá: Rozhodujte si nyní, národové, jak sí to chcete zaříditi! — Dobré rady jsou dnes příliš předčasné.«
Veselá episoda se přihodila dne 10. února, když k nám přišel spiklenec z bataljonu poručík Martinec, jenž mi přinesl řád železné koruny. Hodlal mi odevzdatí řád s pěkným, vážným služebním německým proslovem a pozdra-
vem bataljonu, jenž je prý na mne hrd, Matějka se mu však posmívá:
»Jen pověz česky a kratčeji, čemu jsi se naučil. My již víme, jak si junák vašeho bataljonu vysloužil řád železné koruny a co s ním hodlá učinití.« —
Vracím se k rotě zdráv a přesvědčen, že naše věc půjde brzy svojí cestou, jen co sejde sníh.
* ¥
*
V příštích dnech se nám program značně rozšiřuje.
Podplukovník Vidale jíž vícekráte mluvil o stavbě nové silníce podél Calamenta vzhůru přes Cadinské sedlo do Cadínské a Flemské doliny do Cavalese, jež spojí Borgo s Bolzanem.
Brzy bude hotova a způsobilá i pro jízdu automobilů.
Prohlížíme si silnici. Práce pokračují, bude to krásná silnice.
Po této silnici dosáhne automobilová kolona od Masa v několika hodinách železniční tratě u Ory pod Bolzanem, tratě, jež je jedinou životní tepnou celé rakouské tyrolské fronty.
Krejčího Jiránka posílám do Bolzana nakou-píti nití. Je to prohnaný chlapík, organísovaný spiklenec.
Jiránek jde pěšky z Caverny do Flemské doliny, pak jede krátkou novou flemskou tratí do Ory (Auer) pod Bolzanem. Vrací se přes Trento a Levico. V červnu nebo červenci bude silnice úplně dokončena a cesta do Bolzana nebo aspoň do Ory bude volná.
»Důležité silníce nám staví Rakousko«, pravím Daškoví, ukazuje mu na mapě zakreslenou novou silnící. »Ještě jednou tudy můžeme jetí na dovolenou, potom však budou tudy Italové pohodlně ujížděti z Castel Tesina do kavárny v Bolzanu.« — — Zákopnický četař Dragi-čevíé změřil délku bývalého mostu přes Maso podél suganské dráhy u Agneda. Zákopnický důstojník tvrdí, že by mohl býti můstek za tři čtvrtě hodiny hotov, bude-lí po ruce materiál. Silnice je však dobrá a schůdná na levém i pravém břehu.
Tyto údaje mají veliký vliv na změnu našich projektů.
Adjutant Widy, podplukovník Vidale a dělostřelecký pozorovatel Fúrth přinášejí tolik statistických a taktických dokumentů, že jích nestačím sám vypisovati a opísovati. Rotní kancelář, poručík Kohoutek a práporčík Maštálka mí musejí vydatně pomáhali.
Podplukovník přichází k nám zase často na opěrný bod. Hledáme přiměřenou látku pro jeho pozornost. Je nadšený voják a zajímá se o vše. Jeho duch nezná klidu. Upozorňujeme ho často na malicherné události na italské frontě, konstruujeme mu zdánlivě přesný, ale fingovaný přehled nepřátelských opevnění, označujeme mu místa nepřátelských strojních pušek a zákopových děl. Vše studuje a pozoruje a je vděčen i za každou maličkost. Zakouří-li se na vzdáleném Levreu nebo na Frattoniu, ihned jej upozorňujeme telefonicky, že tam a onde si vaří polentu.
»Ei, Teufel, Teufel! Das muss man der Ker-len (někdy také: »Schweínen«) austreiben«, je
obvyklá jeho odpověď a z telefonu je slyšeti, jak rozčileně odplivuje. Ihned je na své pozorovací stanicí a rovná dalekohled, aby viděl, jak bude stříletí jeho baterie. Rád se zlobí na artilerií, protože mu nikdy nestřílí dosti přesně.
Hřeben (v popředí a v pravo) a Col di Lana (v pozadí uprostřed).
Pohled se Siefu. Nejvyšší bod na hřebenu, ienž dostal v srpnu 1916 jméno »Pivkosass« (Pívkův kámen), důležitý opěrný bod 2424.
Několik týdnů jej klameme fingovanou italskou posicí na bodu 793 severně od Fontanell, jejž nazývají v divisní evidenci »Sandsackstel-
lung« pro 3—4 pytlíky, naplněné pískem, jež vidíme na kupách kamení. Kamení s pytlíky podobá se z daleka čerstvému zákopu. U 4. čety však víme, že je bod 793 neobsazen. Dne 20. dubna se zvědavý šikovatel Čačič prochází po této »italské« posici, a když ho spatří rakouský dělostřelecký pozorovatel na Salubiu, hlásí, že chodí Italové po svém opěrném bodě.
Čačič se musí ukrýti před rakouskými šrapnely. — U brigádního velitelství se však nyní o věc zajímají. Dne 24. dubna je jíž u nás komise: podplukovník Vidale, kapitán Kummer, velitel útočného bataljonu v Levicu a ještě jeden kapitán, Maďar. Prohlížejí si terén, s které strany by Bosňáci spolu s útočným bataljonem mohli nejlépe provésti útok na bod 793. Kapitánovi Kummrovi vytloukám z hlavy myšlénku na útok, řka, že je sice snadno přijití na posicí a překvapítí Italy, ale že se nám odtud nikdo nevrátí, protože nám italská artilerie uzavře cestu. — Dne 25. dubna přichází již druhá komise, s ní kapitán generálního štábu Conrad von Hotzendorf a kapitán Navrátil ze štábu 181. brigády. Komise uznává, že je můj názor správný, Slibují jím, že zkusím při vhodné příležitostí podniknouti sám s rotou útok na tento bod.
Dne 27. dubna sí prohlížím cvičení útočného bataljonu v Levicu, jediné to nynější armádní reservy v Suganské dolině. Prohlížím si při této příležitosti Borgo, San Pietro, Campestríni, No-valedo, hlásím se u divise, jež je nyní v Ron-cegnu a u armády v Levicu, mluvím s mladým arcivévodou Karlem Albrechtem a mnohými důstojníky různých dívisí 11. armády a vracím se 28. dubna přes Civaron do Caverny.
S pomocí dělostřeleckého nadporučíka Fre-unda dostávám konečně přesné údaje o dělostřelectvu a o technických pomůckách divise i sousedních úseků. —
Dne 13. května se však stěhujeme do jižního sousedního úseku Val Sugana. Moje rota přejímá úsek Carzano se strážemi na levém břehu Masa v samotách Castellare, Palua a na bodu 525.
19.	Carzanský dopis.
Změna je nám vítána. Carzanský úsek je pro nás jakoby stvořen. Zde v Carzanu máme k disposici park barona Buffa, kde se my, spiklenci, nerušeně scházíme.
Obhlížíme a studujeme terén mezí rakouskými a italskými zákopy.
Dne 24. května je u mne nadporučík dr. Ra-dovič, Srb, jenž mnoho vytrpěl v žalářích a vyšetřováních. Svěřuji mu vše. Vedu ho ke stráži Castellare a ukazuji mu cestu, jež vede — tam. — Radovíč není přípraven k náhlému rozhodnutí, druhého dne ho však již volají zpět. — Písmenky »P. v.« (Politisch verdächtíg) na jeho dokumentech ho brigádníkovi nedoporučují.
Desátníkovi Dukičovi, je naše váhání příliš hloupé a odchází sám za Ceraničem do Itálie. Poněvadž je ze zákopnického oddílu, jenž staví právě obydlí pro podplukovníka ve ville Buffa blízko mne v Carzanu, radím podplukovníkovi, aby přeložil sídlo velitelství ihned na zad, do Telv. Italové budou bezpochyby stříleti na villu Buffa, kterou jim Dukic označí jako sídlo velitelství.
Za hodinu je podplukovník v Telvách a dva dny později mu hlásím, že Italové obstřelují jeho bývalé sídlo, villu Buffa.
Dne 26. května přejímám prozatímně velitelství bataljonu a suganského válečného skupinového úseku (»Kriegsgruppenabschnítt«). Podplukovník převzal provisorně velitelství 181. brigády. — Podplukovník sí přeje, abych přesídlil do Telv do jeho pevnosti »Bärenplatz« (v lesíku u kaple východně od Telv). Aby adju-tant Czitary nepozoroval moje jednání, zůstávám raději v Carzanu a docházím do Telv každé odpoledne na dvě hodiny úřadovat. Adju-tant je velmi spokojen, že ho nikdo neruší v lenošení — miluje nade vše pohodlí, jehož u pracovitého podplukovníka neměl.
Dne 5, června máme v Carzanu návštěvu ryt-místra Hevesía, Maďara. Z jeho chování soudíme, že je zpravodajem armádního velitelství. Ještě téhož dne vyvolává poručík Knott úmyslně trochu střelby a pan rytmistr utíká — beze slova. Poručík Horák ho viděl na útěku Castel-nuovem se silnou deskou na zádech, jež ho měla chráníti před šrapnelovými kulemi. Někdo ze zlomyslných umělců nakreslil na zdi Buffový villy karikaturu utíkajícího tlusťocha s deskou na zádech. —
Divise dostává neočekávaně větší reservu, 14. hornorakouský pluk, právě za námi ve vsi Canai, Během akcí na Ortigaře však pluk odchází. Živost v úsecích Porta Lepozze, Caldiera a Cima Dieci se částečně přenáší na Civaron a do naší blízkosti. —
Prostřednictvím přítele, německého poručíka v Levicu mám nyní reservátní válečný rozvrh všech trup 11. armády a ostatních tyrolských
Villa Buffa a pohled do Suganské doliny. Potok Maso mezi náspy pod Carzanem, Scurelly (uprostřed), Castellary (v levo nad Scurellami).
velitelstev. Ještě jedenkráte přehlížíme svůj materiál a radíme se. Poručík Tandler z počátku neschvaluje podniku, za několik dní však proň již hoří. Kohoutek mlčí a pomáhá kreslití, nejlepší nákresy však zhotovují práporčík Ma-
štálka a poručík Zelený, mojí dva čeští důstojníci, jež jsme snadno přivábili mezi spiklence.
Původně byl určen desátník Cvijo Djurič, bez pochyby ne,lepší poddůstojník, jenž však mluví pouze srbo-chorvatsky, což je ovšem veliký nedostatek, uvážíme-li, že v Itálií snad nebudou míti po ruce srbo-chorvatského tlumočníka. Djurič Uznal tuto nutnost. Sprostili jsme ho tohoto úkolu a svěřili jej četaři Karlu Mlejnkovi.
Mlejnka jsem vychoval v rotě ze skromného a tichého pěšáka v odhodlaného chlapce. Nemluví nikdy mnoho a má několik dobrých vlastností: je upřímný a poctivý a lne ke svému důstojníku s oddaností a láskou, nepije, nekouří, svůj příděl vína a tabáku rozděluje Bosňákům. Brzy jsem ho povýšil na svobodníka, pří první příležitostí na desátníka a pak na četaře.
Zasvěcují ho v úkol, jejž chceme vykonati, ukazují mu plán, skizzy a dopis k velitelství I. italské armády ve Vícenze a Mlejnek prohlašuje, že půjde s balíčkem do Itálie. — Dne 5 července musejí všechny roty patrolovati na rozkaz 181. brigády, jež si chce na základě výsledků jejích pozorování sestaviti přesnou evidenci italských překážek a opevnění. Při této příležitosti vede Mlejnek výzvědnou hlídku 4. roty. Dávám mu dva spiklence, pěšáky Mašiče a Šimanovíče a doprovázím ho kolem kapličky za ves Speru po bývalé cestě ke Strígnu, aby si prohlédl cestu a nalezl místo, jež by bylo nejvhodnější k přechodu do italské linie.
Cesta je již pohodlná. My, spiklenci, jsme jí opravili a odstranili kamení a hloží, jež leželo
a bujně rostlo na bývalé cestě z Castellar do Spery a Strígna.
S Mlejnkem a za pomoci tří Bosňáků jsme upravili druhou tajnou cestu přes jižní castel-larskou skálu po žebříku dolů na viníci a po
Důstojnická villa v Carzanu.
schodech ke kostelu sv. Valentina nade vsí Scurellami. Tudy můžeš snadno přejití, nejsa pozorován od castellarské stráže, ještě méně pak od scurellské, která dřepí vzadu za vsí v rozbořených zdech bývalé papírny. Na žebříku, po němž se spouštíme do vinohradu, pracoval Mlejnek s Bosňáky celý den, ale ještě
není obzvláště solidní, protože všichni dohromady nejsou za jednoho mistra. Žebřík jsme. ukryli pod husté listí břečťanu, vinoucího se po celé skále.
Dne 11. července revidují obsah dopisu pro velitelství I, italské armády.
V úvodu dopisu prohlašuji přání organísova-ných jíhoslovanských a českých vzbouřenců v bataljonu, důstojníků i mužstva, vstoupití ve styk s Itálií. — Domníváme se, že je možno zvrátiti rovnováhu vojenských sil před zamýšlenou německou a rakouskou ofensívou na Soci ve prospěch Itálie a jejích spojenců. My, Jího-slované a Češí bosenského bataljonu se pokládáme za spojence Dohody. — Italskému vojsku nabízíme posice Suganské doliny a doporučujeme, aby Itálie provedla přiměřenými sílami podle přiložených plánů mocný útok. První kolona, jež by lehce pospíchala Suganskou dolinou přes Levico k Pergínám a Tridentu, není podle našeho mínění tak důležitá, jako druhá, jež sí vynutí přechod k severu pod Salubiem podél Masa ą Calamentskou dolinou do Flem-ské doliny nad Cavalese a pokusí se přeříznouti u Ory (Auer) pod Bolzanem hlavní a jedinou železnicí celých jižních Tyrol.
Generální štáb nechť ráčí prostudovati přiložené plány, skízzy a mapy; nechť uváží, že je v tomto okamžiku sice ještě něco německých trup v tyrolském zázemí od Tridentu výše, jak je zřejmo z příloh, ale tyto trupy jíž odcházejí a odejdou v nejkratší době na sočskou frontu, kde se chystají přípravy k veliké — snad největší ofensivě proti Italii.
Všem jednotlivým kolonám dá sbor spiklenců v bosenském bataljonu k disposici průvodčí.
Italská velitelství nechť připraví materiál k mostu přes Maso u Agneda, aby po obsazení
Výjev u studně.
Vesnice Blagojevič u Crkvíc v Krivošíjích.
suganského úseku následoval ihned postup italských trup se všemi technickými prostředky.
• Navrhuji, aby se celá akce provedla náhle, nečekaně. Počátek akce nechť jde klínovitě ze Strígna a Vílly přes Maso u Carzana. Druhou fází akce budiž obsazení celého suganského sektoru a zajetí artilerie 18. divise od Cívaronu
až k Salubiu a na S, Píetru. Třetí fází akce budiž rozvedení kolon do zázemí nejrychlejšími prostředky, cyklisty a automobily. Pro pěšáky a cyklisty je připraveno 5 lávek a můstků přes Maso, pro automobily a artilerii si musí italské velitelství postavití jíž zmíněný most, což nebude spojeno se ztrátou času, protože je cesta na obou stranách Masa nepoškozená.
První i druhou fází lze provést! v jediné nocí, v několika hodinách, třetí fáze závisí na síle a rychlosti pohybu.
Spiklenci jsou připravení spolupracovatí všude, kdekoli by pokládalo italské velitelství naše síly za vítané a naši znalost poměrů za užitečnou.
Chceme otevřití carzanské posice, přeřezati v daném okamžiku všechno telefonické spojení úsekům, bateriím, 181. a 1. horské brigádě a 18. dívísi, chceme přerušítí elektrický proud a po-škodítí elektrickou centrálu, napájející drátěné překážky v Súganské dolině.
Přikládám reservátní plány 18. divise v měřítku 1:25.000, všechny potřebné specielní mapy v měřítku 1:75.000, reservátní mapy se zakreslenou italskou linií, carzanský úsek v měřítku 1:10.000 a větší počet nákresů jednotlivých úseků súganské doliny v měřítku od 1:500 do 1:2000.
Italský generální štáb nechť nám potvrdí, že řádně přijal zapečetěný balík se vším obsahem, jak je uveden v přiloženém inventárním seznamu, Potvrzením nám buďtež 2 těžké (15 cm.) granáty přesně v poledne na carzanský most.
Mého vyslance nechť pošle generální štáb touže cestou zpět do Carzana, protože ho bu-
deme ještě nutně potrebovati, protože nechceme miti obtíží pro »deserci« a konečně, aby mí přinesl odpověď.
Vyslanci nechť dají list, kdy a kam má přijití velitel carzanských spiklenců do italské linie k vyjednávání, jež je možno každé noci mezi 22.—24. hodinou.
Pečetím, označují jako odesílatele »Mittente tenente Paolíni. Riservatíssímo. Allo Stato Maggíore I. Armata.«
Pravého jména nechci podepsati — z opatrnosti. Rakouské špionáže je v Itálií tolik, že musíme také počítati s tím, že se snad dozví něco o našem podniku.
Četaři připravují kromě balíku ještě zvláštní dopis pro velitelství italského úseku ve Strignu, v němž upozorňují, že poddůstojník-parlamen-tář má v balíku neobyčejně důležité dokumenty, které jest nutno neprodleně posiati armádnímu a vrchnímu velitelství, můj vyslanec že se však musí vrátití ihned, nebo aspoň druhého dne.---------
Můj četař se těžko učí italsky. Chodí po parku barona Buffa v Carzanu od kaštanu ke kaštanu a učí se. Často pohlíží na lístek, na němž má tři slova: »Io sono parlamentario« (Jsem parlamentár).
»Tolik musíš uměti, chceš-li jiti do Itálie.«
Konec první knihy.


JABLONE MEZI FRONTAMI.


Přehled: 1. Letáky. — 2. Rozprášená hlídka. — 3. Dvě těžká zrna. — 4. Bez fezu. — 5. Výlet do Vicenzy. — 6. Raport. — 7. Schůzka ve Strignu. — 8. Vrtací stroj. Poštovní spojení s Paříží. — 9. Hieroglyfy. — 10. Nové signály.
—	11. Žebřík a schody. Zdravotní komise. —
12.	Nehoda na Coalbě. Spiklenci za zády. Opium, — 13. Fontanelly a Agnedo. — 14. Atamanův svátek. — 15. Opuštěná svačina. Cerberus.
—	16. Návštěva u 136. pluku. Kde je Morava?
—	17. Hledají Paolina. Elektrický proud. Telepat.
1.	Letáky.
Před východem slunce se fronta uklidnila. Kolem mého brlohu se jíž vraceli Bosňácí z noční služby. Každého rána slyším těžké kroky okovaných bot po dlažbě úzké carzanské ulice. Mají zvyk, dívati se mi každý do okna. O něco níže se zastavují a žertují s kuchařem, jenž nalévá po řadě každému z kotlíku po půl litru horké černé vody.
Slyšel jsem je a opět jsem zdříml. —
Obrátil jsem se opět na tvrdém lůžku, když se mi zdálo, že praskají šrapnely. Nemusel jsem na to ani myslití. Voják má po letech života na frontě také ve spaní dobrý sluch pro rachot a přesně rozlišuje, co se kolem něho děje,
Italský motor rachotí vysoko ve vzduchu a rakouská baterie na Salubiu a S, Pietru jej ob-střelují. Jinak je vše klidno po Suganské dolině a svorně odpočívají zde Rakušané, tam Italové,
—	Stín u okna mi ukazuje, že minula 7. hodina.
—	Usnul jsem znovu a spal ještě dvě hodiny. —
Je krásné jitro, 10. července 1917.
V Buffově parku mne pozdravují důstojníci
4.	roty, Knott, Schrems a Kohoutek. Všichni jsou jíž po snídani.
Knott se chlubí, že časně vstal, ale že toho nelituje.
»Zmeškal jste něco pěkného«, praví mí.
»Co pak?«
»Italský aeroplán byl nad námi.«
»Zdá se mi, že jsem jej slyšel.«
»Ovšem, že jste jej musel slyšeti, však to bylo rachotu, jako při začátku ofensívy. Artilerie mne vzbudila a vstal jsem. Druzí se naň dívali, jak přiletěl přes Grigno a Ospedaletto nad hrad Ivano. Byl to výborný pilot, točil se a prováděl obraty jako umělec. Bylo jej zcela dobře viděti. Potom namířil rovnou přes Speru k nám a přes nás nad Borgo. Se tří stran jej obstřelovali; Ci-varon, S. Píetro a Salubio, ale nedbal toho — přímo letěl bílými oblaky. Tam za Borgem jej to však zastihlo — sestřelili ho.«
»Sestřelili? Je pilot živ?«
Dělo střílí na ítal. aeropíán.
líky papíru a také u nás jich mnoho padalo na Speru. Desátník Turkíč je šel hledat.« — »Letáky jsou již zde«, praví poručík Kohoutek. »Přinesli je do kanceláře lidé z 2. čety.« »Jsem zvědav, co nám píší.«
»Ještě nevíme, — Dívali jsme se naň, jak počal ztráceti vládu nad strojem. Třikrát se za-kolébal a pak spadl střemhlav kamsi za Olly. Rád bych věděl, co shazoval. Stále vrhal ba-
Knott jíž odchází do kanceláře. — Vraceje se k nám, drží v obou rukách list jako školáček knihu a hlasitě čte.
Smějeme se nejapně sestavenému tištěnému německému letáku na žlutém papíře. Italové v něm uvádějí, co vše dostává rakouský voják na den a srovnávají jeho menáž se stravou italského vojáka. Leták končí otázkou: »Povězte nám nyní vy, kteří jste to přečetli, komu se daří špatně:	nám Italům, kteří máme všeho
nadbytek, či vám Rakušanům, kteří dostáváte k menáží ,Stacheldrahť?«
»Kdo jím pověděl tento rakouský výraz?« diví se Knott a podává list mně. »Byl to opět nějaký velezrádce!« praví vídeňským poldíhu-berovským dialektem. Knott čte leták podruhé a opakuje, zlobě se ve svém humoru na neznámého zrádce:
»So a Hochfaréta!« (»So eín Hochverráter!«)
Stacheldraht říkáme tvrdé usušené trávě a luštěninám, jež dostáváme často místo čerstvého příkrmu z proviantního skladiště. Vojáci nemají tohoto jídla rádi.
»Řekl jím to asi náš desertér Dukic«, myslí poručík Schrems.
»Eh co, Stacheldraht je znám po celé frontě«, dodává Kohoutek, jenž se pokouší napodobo-vatí Poldíhubera podle Knottova způsobu. »Stacheldraht zná také moje teta i moje sestra a velezrádcova teta ho také nechce jisti.«
Smějeme se Kohoutkoví, ale ne pro nezdařený jeho pokus ve vídeňském dialektu, v němž se nevyzná, ale spíš proto, že náš moravský vážný mladý soudruh jinak nikdy nežertuje.
Desátník Turkič a několik jiných Bosňáků nám dopoledne přinášejí různé letáky, jež sebrali u Castellar a u Masa. Jeden z letáků vypravuje polským jazykem o odboji polských legií Pilsudského. Turkič hlásí, že pod stromy u Spery je plno takových papírů.
»Zví-li to brigáda, budou to museti hlídky sbírati«, upozorňuje Knott. »Ital neví, kolik práce nám způsobuje, jinak by byl zůstal doma a neoznamoval by nám novinek, jež u nás slyšel každý Bosňák.«
Knott má dobrý nápad. Budeme patrolovati! Italské letáky jsou k tomu vhodná příležitost!
Odpůldne posílám brigádě do Piagary zprávu, že ve Speře před našimi strážemi leží mnoho letáků. Navrhuji brigádě, aby mí dovolila vysiatí hlídky z různých rot, jež by opatrně sebraly letáky, aby jích mužstvo nečetlo. Letáky by mohly uškoditi, kdybychom dopustili, aby je Bosňáci četli.
Příštího dne, 11. července, hlásí náš zatímní brigádník podplukovník Vidale, že s mým návrhem souhlasí. Rotní velitelé nechť určí každý ve svém úseku přiměřeně silné hlídky, hlásí jejích úspěch a pošlou sebrané letáky.
* *
*
Hledám Mlejnka, ale nikdo neví, kde je. Teprve k večeru se vrací od castellarské stráže.
»Zítra půjdeš, můj milý!«
»Jsem připraven, kdykoli budete chtíti.«
»Půjdeš na hlídku a zmizíš do Itálie. Hlídka se vrátí. Brigádě oznámíme, že Italové hlídku napadli a že jí rozprášili. Ty se vrátíš z Itálie
v nocí nebo ještě později. Musíš si vymyslití chytrou zprávu, kde jsi byl a jak tě Italové honili a hledali, když jsi se jím skryl.«
»Nebudou-lí mne však Italové chtítí propu-stiti, co potom?«
»Propustí tě. Musíš se vrátíti k nám.«
»Koho mám vžiti s sebou na hlídku?«
»Kdo je ti milejší? Bud ti vybéřu průvodčí, kteří vědí, co počínáme, nebo si vybereš sám podle své vůle několik nováčků, jimž se na hlídce ukryješ.«
»Jak chcete.«
»Nováčci jsou lepší. Druzí by snad mezi sebou hovořili a žvanili a mohl by zvěděti o věci také někdo, kdo o ní nesmí vědětí. Nyní musíme býtí ještě opatrnější.«
»Vybéřu si tedy sám v rotě několik lidí. Kolík?«
»Čím méně, tím lépe.«
»Tři, či pouze dva?«
»Vezmi si dva! Zítra dopoledne půjdete.« — * *
»Knotte, dnes pošleš hlídku do Spery. Dobře jsi prorokoval, co se stane. Brigáda nedá pokoje pro ty letáky. Pošli obratného poddůstojníka! Četař Mlejnek je tvůj velitel hlídek a šel by rád,«
»Mluvil jste s ním?«
»Byl tu u mne v parku. Ihned s tím souhlasil. Půjde v poledne s dvěma muži.«
»Postačí to?«
»Ovšem. Vždyť je hlídka vlastně zbytečná brigádníkova sekatura. Naleznou pár letáků a ihned se vrátí. Řekl jsem Mlejnkovi, aby si vybral lidi, kteří nebylí ještě nikdy na hlídce, Je to vhodná příležitost, aby se cvičili také nováčci, kteří nebylí ještě před překážkami.« —
U vchodu do parku stojí Mlejnek se dvěma Bosňáky. Jsou to Hatkíě Ibro a Nikola Zímon-jiě. Mlejnek pečlivě vybíral, aby nalezl nejneobratnější chlapíky.
»Knotte, potěš je trochu a uveď je do dobré nálady! — Četaře musím ještě jednou poučíti o jeho úloze. — Mlejnku, se mnou!«
Knott posílá Zimonjíče k svému sluhovi pro cigarety a hovoří s Hatkičem. Mlejnek sí mezitím rozepíná v mojí jizbě blusu a zkouší ukrýti pod ní balík, jenž je trochu příliš veliký. Na stole leží hromada italských sebraných letáků.
»Břicho ti pěkně vyrostlo«, žertuji. »Zde máš ještě dopis pro prvního italského důstojníka, s nímž se setkáš. A vezmi si se stolu několik letáků, abyste jich nemuseli hledati. Letáky dej hlídce dříve, než jí opustíš. Bojíš se?«
»Nemohu říci, že bych se bál. Ale pokusím se vykonati, co budu moci.«
»Ví někdo v rotě, kam se chystáš?«
»Neřekl jsem to nikomu.«
»Ani Malčánkovi?«
»Ne.«
»Dobře tak. — Budou-li se tě tázati u prvního velitelství ve Strignu, co neseš v balíku, řekni, že posílá »Červený kříž« legitimace těch Italů, kteří padli v bojích na Ortigaře. »Io sono parlamentario!« Šťastnou cestu!«
Tisknu mu ruku a provázím ho kolem parku dolů k potoku. Ibro a Nikola kráčejí za námi a dělí se o Knottův dar — každému po 10 cigaretách.
»Nabídnou-lí ti jídla nebo pití, vezmi si jen málo, budeš-lí právě hladov! Jinak nepřijímej ničeho! Vše musíš odmítnouti, aby si o nás nemysleli něco nesprávného. Od italského velitelství dostaneš pro mne odpověď. Dej pozor, abys jí neztratil! Žádej, aby tě hned poslali přes frontu zpět! Čím dříve se vrátíš, tím méně starostí budeme míti. Počkáme dva dny a neohlásíme tvé nepřítomností. — Zdravo!«
Knott je v parku a dívá se za hlídkou, vystupující na druhé straně Masa k bodu 525 mezi vesničkami Ghisí a Paluou.
»Mlejnek pospíchá jako pes. Ihned budou ve Speře«, pochvaluje Knott.
»Mlejnek provede svou úlohu výborně, jako vždy. — Knotte, nyní sedni a napiš služební zprávu praporní kanceláři, že jsi v tolik a tolik hodin poslal hlídku 4. roty s rozkazem, aby sebrala všecky letáky po úseku mezi Sperou a překážkami. Vždyť víš, jak jsou přísní, jde-lí o hlídky. Odpůldne pošlu tvojí zprávu brigádě,«
Knott píše.
»Abychom neměli pak starostí s hlášením resultátu, napiš hned nyní ještě druhou zprávu: »O .... hodině se vrátila hlídka 4. roty a přinesla letáky, jež přikládám. Knott, poručík.« — Hodinu vepíši večer sám.«
Knott píše zprávu a já mu diktují. Skládám oba listy, abych si je uschoval. Zdá se mi, že mám v těchto dvou zprávách z Knottových rukou velíce důležité dokumenty, —
»Nyní je vše zařízeno a každý můžeme jiti po svém.« —
Cestou do praporní kanceláře .v Telvách přemýšlím, jak to musíme zařídítí, abychom zamlčeli nepřítomnost četaře Mlejnka. Zůstane-lí venku pouze dnes, nebude žádných obtíží. Knott již napsal zprávu, že je celá hlídka doma. Brigádník nikdy nezví, že se Mlejnek opozdil o několik hodin. — Něco jiného by bylo, kdyby se Mlejnek nevrátil po dva dny. Lidé budou o tom zítra mluviti — taková novinka se bleskurychle šíří po frontě. Bude třeba formálně to hlásíti brigádě, ale teprve zítra, aby Mlejn-kova nepřítomnost nevzbudila žádného podezření. Mlejnkova hlídka se dnes na papíru vrátí, zítra ji pošleme — na papíru — znovu — a teprve zítra se Mlejnek zpozdí o několik hodin. Je umění, udělatí ze 36 hodin nepřítomnosti pouhé 4 hodiny.
2.	Rozprášená hlídka.
Večer o 8. hodině se vracejí Ibro a Nikola od castellarské stráže do Carzana — bez Mlejnka.
»Kde je velitel hlídky?«
»Čekali jsme, ale Mlejnek nepřišel.«
»Kde zůstal?«
»U Spery.«
»Co dělá u Spery?«
»Nevíme.«
»Přijde brzy za vámi?«
»Myslím, že přijde«, praví Ibro nejistým hlasem.
»Jak bylo na hlídce?«
»Šlí jsme«, praví Ibro Hatkič, »přes stráž č. 3 (q 525) do Spery. Před Sperou nalezl Mlejnek list a dal mi jej, abych jej nesl. Já jsem nenašel ničeho. Nikola také ne. Za Sperou nalezl Mlejnek opět italský list a dal jej Níkolovi: »Tu máš, nes jej ty!« Zde jsou ty listy,«
Současně vytahují z kapes každý svůj leták, složené ještě tak, jak jsem je dal Mlejnkovi.
»Dobře!« pravím. »Jak bylo dále?«
»Mlejnek dal Níkolovi list a pravil: »Poslyšte, zde nesmíme již býti všichni tří pospolu. Byl jsem již často na hlídce a vím, jak je třeba jiti, aby nás nespatřili Italové. Já půjdu první, 30 kroků za mnou půjde Nikola, 30 kroků za Nikolou půjde Ibro.« Rozuměli jsme. Mlejnek je velitel, on ví, jak je třeba jiti. Mlejnek jde první, Nikola jde druhý, já jdu třetí. Mlejnek pospíchá, jde jako jelen, není možno ho dohoníti. Nikola je za Mlejnkem ne 30, ale 100 kroků. »Viděl jsem Mlejnka«, praví Nikola, »v trávě, hlavu jsem viděl, pak jsem již neviděl ničeho.« Nikola mne volá: »Ibro! Ibro! Pospěš si! Mlejnek je daleko!« Pospíchám a Nikola pospíchá také, ale Mlejnek nikde. Díváme se vpřed, díváme se v pravo, díváme se v levo. Společně jdeme dále, já í Nikola.«
»Tak jest«, pokyvuje Nikola.
Ibro pokračuje:
»Boga mí, tam jsou již docela blízko Italové! Nikolo, nesmíme jiti dále! Kde je četař? Seděli jsme pod jabloní hodinu, seděli jsme dvě hodiny a ještě déle. Snad se Mlejnek vrátil, hledá nás, čeká ve Speře . . .? Vstalí jsme. Nikola i já, šli jsme pomalu tak, aby nás Italové neviděli, vrá-
tíli jsme se do Spery. »Pojďme na stráž, snad je Mlejnek jíž doma!« — Na stráží nevědí nic, Mlejnka neviděli. Tak jsme přišli bez Mlejnka, Nikola i já, sami dva.«
»Viděli vás Italové?«
»Boga mi, neviděli.«
»Ale Mlejnka viděli?«
»Myslím, že ne.«
»Střílel někdo blízko vás?«
»Boga mi, nikdo.«
»Co bylo kolem 6. hod., když bylo slunce je-^ ště vysoko?«
»Slyšeli jsme v Carzanu několik výstřelů z pušky.«
»Snad stříleli na levé straně, tam, kde jsou dajči.«
V úseku Caverna je 4. bataljon vídeňského (4.) pluku »Deutschmeister«. Tyto sousedy nazývají Bosňáci »dajči«.
»Tedy nestříleli Italové na Mlejnka?«
»Myslím, že ne.«
Tvářím se vážně a pravím:
»Dopadne to s vámi špatně, nevrátí-li se nám Mlejnek. Vy dva jste byli s Mlejnkem na hlídce. On, velitel, nařídil 30 kroků, vy však jste zůstali za ním příliš daleko. Nařídí-li velitel 30 kroků, pak jich nesmí býti nikdy 100. Může jich být 25, může jích být 35, ale nesmí jích býti 100. On nařídil 30, vy jste jej opustili. Báli jste se, opustili jste svého velitele, tak je to. Není to pravda? Brigáda napíše: Uvrhněte do vězení ty dva vojáky, kteří opustili na hlídce svého velitele! Tak rozkáže brigáda: Ti dva vojáci přijdou před válečný soud.«
Ibro a Nikola jsou sklíčení, zničeni.
»Doufám, že se Mlejnek vrátí. On řekne, jak jste za ním šlí. Vrátí-lí se Mlejnek, bude dobře, já vás neudám. Co bude, nevrátí-li se Mlejnek, zajali-lí ho Italové? Víte, co bude?« — Pokračují:
»Je mí to líto, Ibro, ty jsi mladý voják, nebyl jsi ještě nikdy na hlídce, Nikola rovněž. Nechci, aby vás zavírali nebo stříleli, protože jste dobří lidé. Opustili jste velitele, pomyslete! Do rána počkám. Nepřijde-lí Mlejnek do rána, podám zprávu takhle: Šla hlídka. Mlejnek první, za ním v levo Nikola, za ním v pravo Ibro. Bylo to tak, není-líž pravda? Sbíráme listy, hledíme ku předu a na zem. Nevidíme nikoho. Bylí jsme za Sperou. Tam vyskočí Italové z příkopů — čekali tiše a my jsme jich neviděli, pokud leželi v trávě. Vyskočí jich 12, 15, ale Mlejnek je na oné straně daleko od nás. Mlejnek střílí a utíká, my střílíme a utíkáme, jich je 15. Zajali by nás! Mlejnek utíká ku předu na druhou stranu, my dva zpět do Spery. Italové jsou uprostřed. Utekli jsme, hledali jsme Mlejnka, ale marně. — Rozuměli jste?«
»Rozuměli.«
»Tak napíši, že vás Italové rozehnali. Řek-nete-lí to tak, nemůže ani brigádník, ani soudce říci, že jste vinni.«
Oddechli si Ibro i Nikola, Jejích vděčné oči praví, že moje péče o ně je bezmezná.
»Jděte nyní k panu veliteli své čety, poručíku Knottoví a hlaste mu, jak bylo na hlídce. Zapamatovali jste sí, jak to musíte hlasití?«
»Zapamatovali«, praví Ibro. —

»Opakuj, Ibro, jak to budeš hlásíti!«
Ibro to opakuje. —
Za 10 minut mluví lidé v celém úseku 4. roty o neštěstí, jež se přihodilo hlídce.
»Italové znenadání napadli Mlejnka a rozprášili hlídku. Četař Mlejnek se nevrátil. . .«
»Kdy ji napadli? Nebylo ničeho slyšeti.«
»Bylo to daleko za Sperou«, praví pěšák Maric.
»Já jsem slyšel střelbu«, praví četař Beba-nič. Ale kdo by si byl pomyslil, že to Italové napadají Mlejnka?«
Tak mluví a pověst o Mlejnkovi se šíří dále.
Poručík Knott je rozčilen. Chce ihned sebrati četu a prohledat! celý úsek až do Strigna. Uklidňuji ho, řka: »Znáš Mlejnka — ten se nedá a vrátí se sám — jinak je všechna námaha marna,« —
Knott posílá znovu pro Nikolu a Ibra, aby mu opakovali zprávu o hlídce. Ibro neumí lháti a často se ohlíží na mne, mluví-lí dobře, ale vysvětluje, jak umí nejlépe. Knott mu dobře nerozumí.
»Co mám dělat?« táže se mne.
»Počkej do rána. Počkej se zprávou brigádě, vždyť posel neodejde před 3. hod. odpoledne.«
Čekáme, hovoříme. Takového vojáka nebylo, jako byl Mlejnek. Někdy stihne neštěstí také nejlepšího, nejlepšího snáze než nejhoršího, jenž nikdy nevystrčí hlavy ze zákopů. Mlejnek přijde, tento pocit mám já i Knott, Kohoutek ovšem také. Lékař dr. Turold Mlejnka znal, ale myslí, že se jíž nevrátí. Škoda je toho chlapce kulatého obličeje, stále se usmívajícího.
3.	Dvě těžká zrna.
Procházím se po parku barona Buffa do 4 hodin ráno, očekávaje svého vyslance. Mlejnek přijde, o tom není pochyby, ale možná, že provedli neobratnost, že ho poslali do zadu a vyptávají se ho. Jsou-li rozumní, pošlou ho dnes v nocí zpět. —
Nyní je naše věc v pohybu, počala se rozví-jeti bezpodmínečně, bez milosti. . .
Po Mlejnkovi ani stopy. Baterie mlčí, reflektory si pohrávají. V zákopech je klid. Nahoře na Cívaronu střílí nějaká bázlivá stráž.
Usnul jsem za úsvitu. O 8. hod. ráno jsem již opět v parku. Navštěvují sousedy, nadporučíka Kimlu v 1. rotě a Jírsu u strojních pušek, abychom si pohovořili. Není dobře myslítí pouze na jedinou věc a obnovovati si starostí.
Všichni se mne táží na Mlejnka, co myslím, jak s ním je. Co si myslím? Nic. Myslím si, že ještě přijde. I kdyby ho zajali, Mlejnek uteče a vrátí se.
Pokyvují hlavami, nevěří tomu.
Ještě 3 hodiny! V poledne přijdou dva těžké granáty. Snad bude dobře, upozorním-li rotu, aby nikdo v poledne nechodil po Carzanu . . .
Nepřijdou-li však granáty?
Vracím se do Carzana, mluvím s tím, mluvím s oním. Samí dobří lidé jsou ti naši Bosňáci! Všichni měli Mlejnka rádi. —
U kanceláře 4. roty v Carzanu si nacpávám dýmku. Kdesi daleko vystřelilo těžké dělo. Zapalují si pomalu, v tom se však blíží vzduchem
od italské strany »zum zum zum«, rovnou směrem k nám. Je to známý šum velikého granátu.
»Brrrum!«
Dvacet kroků od carzanského mostu se zdvíhá ohromná černá mlha 25 metrů vysoko. Vítr rozhání dým přes Maso k nám. Jaký zápach!
Dým těžkého granátu (Cima Dodíci.)
Lidé oživli, utíkají do kaveren. Padají-lí zrna této velikostí, není zdrávo býti na blízku, na cestě.
Výstřel mi připomněl, že také já ještě dnes očekávám granáty. Moje dva přijdou však teprve v poledne ...
Dívám se na hodinky. Dvě minuty chybí do poledne. »K čertu, poledne! — To je můj granát! Signál z Vícenzy!«
Zahřálo mne to. Pospíchám do parku, odkud je lepší rozhled na most do údolíčka u potoka.
Musí přijití ještě jeden granát!
Čtyři minuty po explosí vystřelilo dělo podruhé. Několik vteřin je ticho, potom však opět zum, zum ... K ďasu, zdá se mí to blízko — stojím jíž za silným kaštanem, ale cítím, že nejsem v bezpečí.
Granát udeřil do kamení na druhé straně potoka. Kamení a železo letí po Carzanu, bije do stěn a stromů a hvízdajíc všemi melodiemi, frčí vysoko přes nás.
Nad potokem je opět ohromná černá mlha.
V Carzanu je vše ticho. Živé duše není vídětí. Věda, že je tento granát již poslední, a spokojen, že četař odevzdal balík do pravých rukou, pospíchám z parku do zákopů a kráčím od díry k díře.
»Dobře jste se ukryli, junáci! Italové vás pozdravují, myslí, že jste v poledne u menáže.«
»Mějte se na pozoru, pane nadporučíku! Bo-ga mí, zrna jsou veliká. Střílejí na nás.«
»Není to poprvé, co na nás střílejí. Posílali nám Italové už jiné kalibry.«
A kráčím dále, abych požertoval se strážemi,
»Boga mí, on se neskrývá — on se nebojí granátu!« diví se kdosi za mnou.
Přišed do telefonní budky, posílám brigádě depeší:
»Nepřítel střílí na Carzano granáty těžkého kalibru.«
* *
*
Poručík Knott je rozlícen na desátníka Du-kiče — podplukovník bezpochyby též. Nyní je ještě pevněji přesvědčen, že desertér vše zradil a že pověděl Italům, kde co je, a chválí mojí opatrnost, že jsem včas poslal podplukovníka z Carzana do Telv.
»Proč však čekali 14 dní?« mudruje Knott. »Snad ne proto, abychom se uklidnili? A právě v poledne začínají. Člověku nemůže pří tom rachotu ani chutnati oběd. Nemohu již jisti.«
Knott má plnou hlavu starostí, hlavně pro Mlejnka.
»Víš, Knotte, vzadu u brigády nevědí, že ti chybí poddůstojník. Pošli dnes odpoledne ve 4 hodiny »pro formu« druhou hlídku ke Speře, jen do Spery, aby hledala letáky. Hlídka se vrátí v 6 hodin. Po návratu dnešní hlídky oznámíme, že jí Italové rozprášili. Tak nebudeš míti nepříjemností z toho, že jsme včera Mlejnka zamlčeli. Těm vzadu je vše lhostejno, včera či dnes. Ostatně však může ještě Mlejnek přijití, kdož ví.«
Knott nemá odpoledne již naděje v četařův návrat. Nesouhlasí, když jej chci ještě jednou potěšití, že je Mlejnek asi někde skryt a nemůže, chudák, za dne domů. Jak bude, ubožák, hladov! .
Knott nevěří, já jsem však přesvědčen, do dna duše přesvědčen, že Mlejnek přijde. Signál z Vicenzy praví, že přijde.
Mnozí ze spiklenců mají tutéž nadějí.
Odpoledne připomínám Knottovi, aby nezapomněl posiati druhou hlídku do Spery — aspoň na oko, jen k vůlí zprávě.
»O 4. hodině vyjde hlídka z Carzana, o 6. hodině je doma. Ohlásíš jí a později oznámíš, že nám chybí jeden muž, kterého však ještě očekáváme.«
Knott si uvědomil, že je hlídka nutná.
»Pošli pěšáky Mašíče a Šímanoviče. Víš proč? Mašíč a Šímanovíč byli jíž několikrát s Mlejnkem na hlídce, posledně před 3 týdny když jsme na podplukovníkův rozkaz museli podávatí zprávu o nepřátelských posicích u Strígna. Ať jdou na procházku přes bod 525 ke Speře a vrátí se obloukem do Castellar. Chceš-lí, poučím je sám.«
Knott posílá pro Mašíče a Šímanoviče. Jsou to chytří chlapíci a snadno jim vysvětlíš, co chceš. Pravím:
»Zde panu poručíkovi Knottovi chybí četař Mlejnek, Mlejnek je ukryt u Strigna a přijde teprve večer, protože nyní nemůže. Víme, že se vrátí, proto jsme to neohlásili brigádě. Ohlásíme to dnes. Brigádě napíše pan poručík takto: Včera šla hlídka a vrátila se. Všichni jsou doma, také Mlejnek. — Dnes půjde opět druhá hlídka, Mlejnek, Mašič a Šimanovič. Dva se vrátí, třetí ne, protože Italové rozprášili hlídku. Co se stalo včera, toho brigáda neví a dozví se o tom teprve dnes, jako by se to dnes přihodilo. Vy dostanete cigarety. Hleďte, abyste byli za 2 hodiny opět doma!«
Mašíč a Šímanovíč jsou ve čtvrt hodině připravení a jdou na předepsanou procházku. Přesně v 6 hodin jsou v Carzanu. —
Nyní mi píše Knott čtvrtou zprávu. — Po 8. hod. večer telefonují svému adjutantu poručíku Czítarymu do Telv, co se přihodilo Knottoví, jenž je všecek nešťasten: Italové mu přepadlí a obklíčili hlídku, jež se vrací rozprášena. Jeden muž ještě chybí, ale Knott doufá, že se ve večerních hodinách vrátí také tento. Výsledek hlídky je jinak uspokojivý, protože sebrala mnoho letáků, jež zítra pošleme brigádě. Tak nechť Czitary telefonuje mým jménem panu brigádníkovi.
4.	Bez lezu.
Kolem 3. hod. ráno přišla do Carzana zpráva, že se nám vrátil ztracený četař.
Kdo spal, toho budí, aby vyslechl novinku.
Také já jsem dřímal. Pěšák Bo^ek vzbudil mého sluhu, tento pak mne.
»Kde je?«
»Je na třetí stráži (bod 525). Je prý všecek umazán, roztrhán, bez čepice, pušku však má.«
Nařizuji, aby nechali poručíka Knotta v klidu, protože je příliš unaven. Musí se vyspati. Novinka o návratu četaře ho zítra tím více potěší.
Nejdříve posílám brigádě depeši:
»Čtvrtá četa hlásí, že se rozprášená hlídka vrátila v plném počtu. Poslední muž byl o půlnoci doma. Podrobná zpráva s důležitými údaji o nepřátelských posicích následuje.«
Pospíchám četaři naproti k horní lávce, kudy je nejblížší cesta od třetí stráže do Carzana. Na lávce čekám a poslouchám půl hodiny. Není tu. Snad odešel přes dolní most?
Vracím se do Carzana. — Mlejnek je prý již doma.
»Nechť přijde!«
Rozsvěcím světlo ve svém brlohu a slyším jíž četařův hlas venku před oknem. Vypravuje něco.
»Pojď sem!«
S úsměvem se přiblížil jeho kulatý obličej, trochu zhublý. Oči se mu blýskají. Zdá se mi, že se mu výraz očí trochu změnil během těch 37 hodin.
»Dobře?«
»Dobře.«
»Odevzdal?«
»Odevzdal.«
»Hlásili nám v poledne výstřelem, že to přijali.«
»Vím, řekli mí, že to oznámili.«
Nevím, jak bych ho pohostil. Stavím mu na stůl sklenici kyselky a svačinu.
Venku čeká skupina zvědavců, kteří by rádi slyšeli, co četař prožil. Polohlasně spolu hovoří.
»Nyní spát, kdo nemá služby! Zítra je také den, abyste viděli a vyslechli četaře.«
Bosňáci se rozcházejí pomalu, neradi.
»Posilni se! Jsi unaven.«
»Děkují! Večeřel jsem o půlnocí v Strígnu.«
»Co jsi jedl?«
»Risotto.«
»Tedy vypravuj.«
»Svým průvodcům jsem se ukryl za Sperou a šel jsem trávou po čtyřech opuštěnými zákopy ke Strignu. Před italským opěrným bodem v levo od cesty do Strígna (č, 548) jsem začal lézti opatrně. Viděl jsem Italy, Posádka se bezstarostně bavila, dva spolu zápasili a druzí se na ně dívali a smáli se. Někteří byli na stromech a zobali moruše. Mne nikdo neviděl. Přeskočil jsem u keře překážky a zastavil jsem se za ním. Nikdo mne neviděl. Pušku jsem si ukryl v keři, pěkně jí přikryl listím a šel jsem dále s balíkem v ruce. Ani teď mne nikdo nezpozoroval. Zastavil jsem se pod stromem a zavolal na vojáka, sedícího ve větvích;
»Haló!« — Pohlédl, kdo volá — kdybyste viděl, jak vyjeveně se na mne podíval! — »Austri-aco!« — V okamžiku byl dole přede mnou, aniž by se byl spustil po kmeni, spadl pěkně na nohy. Nevyčkal mne, jen se na mne podíval a utekl k ostatním. »Austríaco, austriaco!« Já pak pomalu za ním, kývám a ukazuji balík. Jak živo nastalo mezi nimi! Myslel jsem, že se všichni rozprchnou, běželi pro pušky. Můj balík je však uklidnil, zvláště když viděli, že nemám zbraně. Ale nikdo se nepřiblížil, já jsem musel pomalu k ním. Ukazoval jsem balík a hlásil tři slova, jímž jste mne naučil. Pětkrát pravím: »Io sono parlamentarío.« Tak jsem došel k nim. Ohlíželi se, není-li nás snad více, potom si tři dodali odvahy, vzali mne za rameno, strkali se mnou trochu a chtěli mi vžiti balík. Ukázal jsem jím nápis, ale balíku jsem jim nevydal. »Io sono parlamentarío.« Potom však jsem jím dal ten dopis, který jsem měl zvláště. Četli jej nejprve jeden, potom druhý, pak ještě dva po sobě, oba
hlasitě. Začali se smáti, mně však pravili »fatto-ríno, fattoríno.« Prosím, co to je?«
»Bylo tam napsáno, že mi musí poslati mého »fattorina« čilí chlapce zpět. Snad se jim to slovo zdálo směšné.«
»Ano, také druzí se později smáli, když četli váš dopis. — Velitel jejích stráže hlásil telefonicky, že přišel Rakušan, jenž praví, že je par-lamentářem. Čtyři vojáci mne vyprovodili dolů po serpentině, jež je celá prokopaná. Chtěli mi zavázati oči, ale bránil jsem se, řka, že jsem parlamentár, tedy toho nechali. Také balík mi chtěli vziti, já však jsem jim ho nedal a řekl jsem: »Io, io.« Rozuměli, že jej chci nésti sám. Po dlouhé cestě jsme přišlí k velitelství roty a potom bataljonu. Důstojníkům jsem dal balík a prohlíželi si pečetí i nápis. Málokdo zná nějaké německé slovo, chorvatský a česky nezná nikdo. Jen s nějakým kapitánem jsem se domluvil, ale německy mluvil velíce špatně. U bataljonu mi nabízeli jídlo a pití, ale nevzal jsem. »Danke, nichts!« Kapitán řekl ostatním, že pravím »grazie, niente.«
»Poslyš, ty jsi se naučil italsky!«
»0, nějakých dvacet slov jíž znám«, chlubí se a pokračuje:
»Čekal jsem u bataljonu do večera. Přijel pro mne automobil a jeli jsme k vyššímu komandu do Castel Tesina. Tam jsme se zastavili a šlí jsme po starých dřevěných úzkých schodech do prvního poschodí. Důstojníci se radili v sousedním pokojí, pak přišel jeden pro mne. Tázali se, kdo mne posílá. Odpověděl jsem:
»Můj komandant.«
»Kdo je tvůj komandant?«
»V balíku je dopis, tam je vše napsáno.«
»Jak se jmenuje tvůj komandant?«-
»V dopise je vše napsáno.«
»Vždyť přece víš, jak se jmenuje důstojník, jenž tě posílá?«
»Ano, vím. Můj komandant řekl, že musím odevzdati balík a ihned se vrátíti zpět. Tak je také napsáno v dopisu.«
»Je tvůj komandant Ital?«
»Ne.«
»Je Němec?«
»Ne.«
»Je Maďar?«
»Ne.«
»Co je tedy?«
»Slovan.«
»Aha, Polák.«
»Ne.«
»Čech?«
»Ne.«
»Odkud je?«
Myslil jsem, že neznají Maribor a řekl jsem:
»Od Záhřeba.« O Záhřebe jistě už slyšeli.
»Tedy Chorvát?«
Přisvědčil jsem, aby byl pokoj.
»Croato, Croato«, pravili mezi sebou, dívali se, četli opět Paolini a opět kývali hlavami. Nemohli tomu uvěříti. Celou minutu o tom rozprávěli. »Non ě possibile«, a »impossibile« pravili desetkrát.
»A ty jsi také Chorvát?« tázali se mne.
»Já také, Bosňák«, řekl jsem, aby byl pokoj.
»Bosniaco, Bosniaco«, šlo opět mezi důstojníky, jako mezí včelami. Jeden mí vzal z ruky fez a prohlížel jej, pak jej dal druhému.
»Je Bosňák«, pravil. »Je Bosňák, je Turek.« (Ě Bosniaco, ě Turco.)
»Není možná, non ě possibile«, pravili.
»Je tu mnoho Bosňáků?«
»Jsme tu sami Bosňáci, jiných je málo.«
Divili se mojí odpovědi a nebylo jim to snad po chutí. —
Za hodinu jsme jeli dále v jiném automobilu, v uzavřeném. Se mnou byl kapitán a ještě jeden důstojník. Důstojníci spolu hovořili, já jsem mlčel. Neptali se mne na nic. Jeli jsme dlouho a rychle, což jsme cítili zvláště po serpentinách dolů. Na rovině jsem slyšel dvakrát hvízdání vlaku. Tak jsem věděl, že jedeme podél železnice. Dlouho jsme jeli. Bylo jíž kolem 3. hodiny, když jsme zastavili na malém dvoře s vysokým plotem, před. pěkným jednopatrovým domem. Ukázali mí pokoj, v němž byla pro mne postel. Oslovil mne kapitán a jakýsi vyšší důstojník. Bylo tu shromážděno mnoho důstojníků a všichni se na mne dívali, potom mne kapitán poslal zpět do mého pokoje. Voják mí přinesl večeři a víno. Pojedl jsem a spal několik hodin. — Druhého dne ráno přišel důstojník a volal mne. Chtěli vědětí to i ono, já jsem jím odpovídal, že je vše napsáno v dopise, že nemám jiného rozkazu, než donésti balík do Itálie a vrátiti se. Z jejich obličejů jsem vyrozuměl, že to tak nepůjde. Jeden pravil, že mne zpět nepošlou, na to jsem však řekl rozhodně:
»Prosím, povězte pánům, že mi můj komandant poručil říci, že jsem parlamentario, který se musí vrátiti s odpovědí.«
»Víte, co bylo v balíku?«
»Ovšem, že vím. Vše to, co je na vašem stole, mapy, dopisy, plány. Můj komandant mi pověděl a ukázal vše, dříve než to zapečetil.«
Pánové se na sebe dívali a smáli se. Netázalí se mne více.
Dostal jsem opět svačinu. Odpůldne mne vyvolal voják z pokoje. Na dvoře stál zavřený automobil. Kapitán vstoupil se mnou do vozu a šlo to jako střela. Věděl jsem, že mne vezou domů.« —
Mlejnek si trochu odpočívá, protože jej hovor unavuje.
»Víš-lí, v kterém městě jsi byl?«
»Myslím, že jsem byl ve Vicenze. Důstojníci v automobilu dívali se v noci oknem a mluvili nejprve o Bassanu, pak o Vicenze, dříve než jsme zastavili. Viděl jsem z okna a ze dvora čtyři pahorky na různých stranách města.«
»Kolem Vícenzy je vskutku několik pahorků,«
Mlejnek pokračuje:
»Po dlouhé cestě podél železnice a po serpentinách vzhůru jsme se zastavili u velitelství Castel Tesino, kde jsem byl jíž včera večer. V noci mne vezli dále k bataljonu do Strigna. Kapitán se mnoho vyptával, ale ničeho nezvěděl. Zajímalo jej, jak se mi poštěstilo přijíti do italských zákopů. Řekl jsem mu, že dovedu přijití tak, že mne nikdo nezpozoruje.«
»Stráže vás neviděly?«
»Nikdo mne neviděl, i pušku jsem si schoval u vás ve Strígnu a nikdo o ní neví.«
»Pušku máte také u našich?«
»Ano, ukrytou. Nyní sí jí vezmu.«
Několik důstojníků šlo přede mnou i za mnou na opěrný bod u Strígna. Před tím jsem ještě večeřel. Vojáků jsem neviděl žádných, jen důstojníky. Důstojníci však mají také pušky, krátké. Šel jsem rovnou ke keři, shýbl se, odhrábl několik listů a měl jsem svojí pušku. Důstojníci si prohlíželi pušku a vrátili mi ji. Jeden, nadporučík, nebo kapitán, mi dal lístek.«
Mlejnek počne hledati v kapse pod blusou a podává mi umazaný, čtyřikrát přeložený a trochu roztržený lístek s udáním, aby přišel komandant Paolíni ve dnech 21.—23. t. m. na místo, jež mu označí poddůstojník. Noc před tím nechť dá komandant signál, dvě bílé rakety o 2. hod. a další dvě rakety o ^3. hod,, což značí schůzku o 23. hod. večer.
»Kde je to?«
»U italských zákopů přes cestu ze Spery do Strigna u bodu 501.«
»Dobře,« Čtu lístek ještě jednou a ničím jej.
Mlejnek pokračuje:
»Dokud jsem byl u Italů, nebál jsem se. Nyní však, cestou do Spery a k naším strážím, napadaly mi všelijaké myšlenky a počal jsem se báti. Snad všichni vědí, že jsem desertér, snad je tu již jiný bataljon, protože rádi měnívají ba-taljony po útěku desertérů. Byl jsem všecek zmaten, tak že jsem opravdu nemohl naléztí ani cesty ze Spery k naší 3. stráži. Chodil jsem a
hledal, bál jsem se elektriky v drátech. Byla tma a dráty nikde. Vrátil jsem se do Spery a hledal cestu znova. Svůj fez jsem hodil do křoví. Nalezl jsem cestu a stál jsem dlouho před 3. stráží. Poslouchal jsem, hovoří-lí a čekal jsem na výměnu stráže stojící u drátů. Stráže se měnily a mně se zdálo, že jsou to ještě naší Bosňá-ci. Zavolal jsem: »Kdo je? Zde je Mlejnek.« Neodpoví-lí mi Bosňák, uteku zpátky do Strígna.
Poznali mne po hlase:
»To jsi ty? Mlejnek?«
»Já. Mlejnek. Ukaž mi, kde je přechod!«
Na stráží se zaradovali. Slyšel jsem je: »Mlejnek přišel. Poslyšte, Mlejnek je venku!« Sám bych nebyl nalezl přechodu. Přišel pro mne Bosňák a volal, kde jsem. Vedl mne za ruku jako dítě cestičkou mezí dráty.
Na stráži mne přepadla únava a nemohl jsem dále. Nohy se mi třásly. Usedlí jsme v díře, Bosňáci kolem mne. Chválí mne, že jsem se vrátil, chválí vás, že jste prý říkal a ustavičně tvrdil, že se nebojíte o Mlejnka, řka: »Mlejnek se nedá zajmouti, Mlejnka Italové živého nedostanou, Mlejnek umí utíkat a skrývat se, Mlejnek se vrátí.«
»Co jsi jím na stráží vyprávěl, kde jsi byl?«
»Položili mi na lavici chléb a pravili: »Mlejn-ku, jsi hladov, jez!« Mají sami málo a přece mi dávají svůj chléb. Také vodu a studenou kávu mi nabízejí. Pil jsem mnoho, však jsem byl opravdu žízniv. Chleba jsem si také kousek vzal, jen abych něco žvýkal, protože jsem ne-* mohl polykati. Hladov jsem nebyl, vždyť jsem večeřel rísoto a ještě kus kuřete ve Strignu.
Oni však říkali: »Ubožák Mlejnek, dva dní nejedl a ještě nemůže jisti. Trpěl, ubožák.« — Řekl jsem, že se mi ztratil Ibro Hatkíč a Nikola Zí-monjíč, mne však že zahlédli u Spery Italové a chtěli mne obklíčiti, ale utekl jsem jím. Oni za mnou, ale nemají takových nohou jako Mlejnek. Ztratil jsem fez, větev mi jej srazila s hlavy, ale nebylo času jej sebrati. Ve vinohradu spatřím jámu, skočím do ní, naházím rychle na sebe hlínu a listí a ležím tiše jako myš. Italové mne hledají v křovinách a po vinohradu a dvakrát jsou blízko mne. Já však jsem tiše jako myš. Večer poslouchám. Deset kroků dále je cesta skrze vinohrad. Celou noc tu chodí Italové kolem mne a hovoří spolu, já však nemohu vstáti a odejiti. Je ráno a já opět zpátky do jámy pod zem a listí. Z rána se italské stráže vracely a celý den je pokoj. Ve dne se dívám, boga mi, dvacet kroků ode mne je jejích linie, samý drát, železo a kůl. Jaké dráty mají! Dřepím v jámě s listím na hlavě, kolem krku jsem ovinul zelenou révu — Italové mne nemohou víděti a vídí-li mne, myslí si, že jsem réva a že mí na zádech zraje černé víno. — Bosňácí mne poslouchali a přímo se báli, jen mému černému vínu na zádech se smáli a pravili:	»Mlejnek,
ten to umí, Mlejnek by ošidil čerta, ne jen Ta-lijána.« Musel jsem sí znovu vžiti chleba a vy-právěti, jak jsem konečně utekl. Všichni mi věří. Přišli poslouchat také lidé z 2. stráže u Paluy a z Castellarské stráže. Když jsem odcházel, šel se mnou Cvijo (= desátník Djuríč) a Míhajlo Čupína. Cvijo se tázal:	»To není
pravda, viď? Ty jsi byl v Itálií.« Já jsem však odpověděl: »Vše je pravda, jak jsem to řekl.«
Nyní tomu věří také Djurič a také zákopník Dragíčevíč, který mí přišel až k mostu naproti.«
Mlejnek dokončil svojí zprávu a tázal se:
»Hlásili jste panu podplukovníkovi, že tu nejsem?«
»Hlásili jsme, že odešla hlídka teprve dnes o 4. hodině odpoledne, že ji Italové rozprášili a že tě čekáme. Telefonoval jsem však jíž a hlásil tvůj návrat. Hlásil jsem, že v 11 hodin v nocí byla celá rozprášená hlídka doma.«
»Snad mne nebudou volatí k zodpovídání, kde jsem byl?«
»Chtěl-lí by kdo něco věděti, povíš mu to, co jsi vyprávěl Bosňákům na 3. stráži. Věří-lí tomu Cvíjo Djurič, musí tomu věřiti i ostatní lidé. Zítra nakreslíme skízzu a označíme, kde jsi ležel, co jsi viděl. Ovšem, všecko jinak, než to vskutku je. Zakreslíme dvě vymyšlené strojní pušky a tří místa, kde stojí stráže, napíšeme, jaké překážky mají Italové, atd. To pošleme brigádě.«
Je již den, když Mlejnek odchází z mé jizby. Venku čekají zvědavci, aby spatřili Mlejnka. Pozdravuje je, podává jím ruku a odchází spát.
»Přátelé, jsem unaven!«
5.	Výlet do Vícenzy,
Mohu spát ještě 3 hodiny, myslím si, a obut uléhám na postel. Ale kdež pak! Za půl hodiny jíž burcuje a volá mne poručík Knott:
»Pane nadporučíku! Mlejnek je tu! Mlejnek je tu! Promiňte, že vás budím. Viděl jsem Mlejn-
ka. Spí roztažen, oblečen, zamazán, tak. jak přišel. Vy jste měl pravdu! Kdo by to byl věřil a toho se nadál!«
»Můj milý, viděl jsem Mlejnka hned jak přišel, ubožák hladový. Bylo tvojí povinností, abys ho nasytil a napojil, ne mojí.«
»Však vám to nahradím, pane nadporučíku. Jen když je tu! Co vypravuje?«
»Nemohl mnoho mluvití. Byl tak zmaten, že od 9. hod. večer do půlnoci hledal cestu ze Spery ke stráží. Hlásil jsem jíž, že byla celá hlídka v 11 hodin doma.«
»Dobře, dobře. Ostatní napíšeme, až se probudí. Jen ať spí!«
Knott spěchá po rotě, aby rozhlásil ve všech četách ve všech zákopech, že je Mlejnek doma. Lidé to ovšem jíž vědí, ale chápou důstojníkovu radost a rádi ho poslouchají.
Brzy po Knottoví hlasitě klepe lékař dr. Tu-rold. Také on byl již u Mlejnka, aby se přesvědčil na vlastní očí, je-li pravda čí bajka, co vyprávějí dole u 1. roty, kde měl svůj brloh,
»Dein Zugsfůhrer ist doch eín Mordskerl!«
Tato poznámka mí praví, že nevěřící a nedůvěřivý lékař nijak nepochybuje o pravdivosti Mlejnkových příhod v jámě před italskými zákopy,
Knott se vrací se skupinou důstojníků; mezi nimi je také několik spiklenců, Zelený a Dašek. Knott září radostí. Vždyť se nyní nemusí báti žádných nepříjemných následků, kterým se velitel roty nemůže vyhnouti, chybí-li mu někdo z mužstva.
Adjutant Czítary volá k telefonu. Podplukovník prý se zajímá, co je s rozprášenou hlídkou. Czítary sám také neví, že byl Mlejnek dva dny pryč. Prosím ho, aby sdělil podplukovníkovi, že
Spiklenci v parku.
Od leva v pravo: Pivko, Kohoutek, Zelený, Schrems.
jsou úspěchy hlídky velice vážné a že pošleme odpoledne zvláštním poslem podrobnou zprávu se skízzami. Poddůstojník ležel včera odpoledne 2 hodiny před italskými zákopy a leccos viděl. —
»Chválku, uvař kávu pro všechny pány!«
Snídáme u stolu v parku a očekáváme Mlejn-ka, jenž je kolem 9. hodiny jíž umyt a učesán. Kulatou hlavu mu kryje nový fez, jejž dostal od účetního poddůstojníka.
»Haló, Mlejnek! Zdravo, Mlejnku!«
Vítáme ho s velikým rámusem.
Oči má trochu plaché a kalné, skoro krvavé, ústa se mu však roztahují v obvyklý úsměv.
Chválek mu předkládá zbytek kávy a důstojníci se zájmem poslouchají jeho zprávu.
Na mapě 1 : 10.000 určujeme body, o nichž Mlejnek tolik vypravuje. S Knottem kreslíme skízzu a Knott píše dle mého diktátu fantastickou, obšírnou a krásnou zprávu o italských opevněních na kótách 548. a 501., o italských nočních strážích před překážkami, o strojních puškách, o dvojích železných vratech skrze překážky, o neobyčejně silné posádce v zákopech a t. d.
»Máme napsati do zprávy také historií o Taliánovi na moruši?«
»Jakou historii?« táže se Turold.
Mlejnek je v rozpacích, nevěda, co chci s příběhem, který prožil na italském opěrném bodu.
»Historie pro novelu! Mlejnek utíká ke Strignu, Italové 50—80 kroků za ním. Vzdálenost mezi nimi je stále větší. Mlejnek má krátké nohy, ale lepší plíce. V běhu rozhodují plíce, ne dlouhé nohy. Mlejnek běží ke stromu. Na stromě před italskými překážkami sedí Talián a zobe moruše. Hlídka je venku, myslí si, dnes je bezpečen na stromě. Ale neštěstí ne-odpočívá. Právě dnes, kdy je hlídka venku, letí
proti němu Bosňák, rovnou ke stromu. Jak se ulekl! »Austríaco!« zvolal a strachem spadl se stromu, rovnou před Mlejnka. Teď jsou u sebe! Mlejnek utíká před Taliány, kteří jsou mu v patách a myslí, že ho zajme muž seskočivší s moruše. Talián se však ani neohlíží, ale utíká sám, pokud může, ovšem jiným směrem. Potkali se to pod moruší dva junáci! Pro Mlejnka však byla právě tato epísoda šťastnou náhodou, protože utíkající Talián zadržel pronásledovatele, řka, že jsou tu Rakušané. Hlídka se zastavila a poslouchala junáka s moruše, Mlejnek však využil tohoto okamžiku a ukryl se na vinící.«
Posluchači se smějí.
»Bylo to opravdu tak?«
»Bylo to tak«, potvrzuje Mlejnek dru. Tu-roldovi. —
»Pověz pánům tu historii — o zelené révě ve vinohradu!«, povzbuzuji Mlejnka.
Mlejnek vypravuje vymyšlenou historií, jak se z rána ovinul zeleným listím a jak se pomalu zdvihal na viníci, aby viděl, co se kolem něho děje.
»Byl jsem všecek zablácen a v révoví, jen oči jsem měl volné. Kdyby se byli Taliáni dívali 10 minut pouze na mne, nemohli by víděti nic jiného, než bujnou, hustou révu. Myslil jsem si, jaké mám štěstí, že nejsou ještě hrozny zralé, jinak by chodili Taliáni trhat hrozny z mých zad.«
»Ti by se divili, až by začal v révoví Bosňák kývat prstem . ..« žertuje Dašek, kývaje ukazováčkem.
Posluchači se řehtají, ale jejich smích dokazuje, že jím působí Mlejnkovo vyprávění na nervy,
»Uteklí by, jako onen hrdina s moruše. Nechodili by více nikdy trhat hrozny do podivného vinohradu se začarovanými révami,«
»Čertův četař! Není na něm nic zvláštního, ale u Taliánů je vtělený čert!« pochvaluje Mlejn-ka dr. Turold a vstává, »Jak je, taškář, vynalézavý! Promění se v révu!«
»Jiná metamorfosa není na vinohradu možná«, míní Knott,
»Eh, každý druhý by se zahrabal a ležel by celý den v zemi, Mlejnek však přímo provokuje,«
»Proto však také něco viděl. Jen se podívej, jakou zprávu jsem napsal«, chlubí se Knott. »Přesnějšího obrazu o nepřátelských posicích vůbec nemůžeš sestaviti.«
Dr. Turold a Dašek podávají Mlejnkoví ruku a odcházejí.
Také ostatní posluchači, jichž není málo, se rozcházejí po své práci. — Knottův posel již čeká, aby odnesl skizzu a zprávu s mým a Kno-ttovým podpisem do Telv, odkud pospíší zvláštní Czítaryův posel se zapečetěnou obálkou do Piagary k brigádě.
Odpůldne se shromažďujeme v parku a jdeme se koupat do potoka. Tu přichází telefonista Bauman a dává mí depeši:
»Blahopřejí veliteli bataljonu, 4. rotě a poručíku Knottoví k úspěchům včerejší hlídky. Výsledky jsou velice přesné a výborné. Pana nadporučíka Pivka prosím, aby mí představil
četaře Mlejnka u brigádního — současně pra-porního raportu dne 17. t. m. u 1. roty. Vidale, podplukovník.«
Hvízdáme a zpíváme vídeňské popěvky cestou po louce proti hořejší carzanské lávce a uléháme u Masa do horkého písku, Knott, Zelený, Kohoutek a já. Naše hvízdání nalézá ozvěnu v Knottově rotě.
»Aoj, Bosno, sírotice kleta« notuje solista Kneževič ze zákopů 2. čety.
Důstojníci vyjadřují svojí spokojenost po svém, Ilija Kneževič také po svém.
6.	Raport.
Dne 17. července o 10. hodině jsou shromážděni všichni důstojníci bataljonu u 1. roty u kaverny nadporučíka Jirsy k důstojnické schůzce. Podplukovník Vidale byl přesný jako vždy. Má zapsáno na lístku 12 bodů, o nichž chce hovo-řití. Vše se týče frontové služby našeho úseku. V posledním bodu přeje si živější činnosti před frontou. Nepřítel nesmí ani ukazati hlavy ze svých posic. Terén mezi frontami musíme ovlá-datí my. Bataljon nechť ve svém obvodu vysílá také silnější důstojnické hlídky, — neposílejme pouze nižších poddůstojníků. Rota, jež hodlá ze své iniciativy vysiati důstojnickou hlídku, nechť předem hlásí svůj úmysl a jméno důstojníka. Musíme postupně prozkoumati celou nepřátelskou frontu a podle všech resultátů sestaviti přesnou evidenci nepřátelských sil, opevnění a technických prostředků. — Po služebním rozhovoru je raport. Náš praporní junák Mlejnek
se potuluje kolem strojních pušek. Volám jej, abych jej představil panu podplukovníkovi.
Mlejnek je bled a značně rozčilen, protože se bojí raportu. Ale je dobře poučen, jak má mluviti. V zadu stojící důstojníci fotografují výjev, jenž je hoden vzpomínky.
Mlejnek naznačuje německy svoji úlohu, kterou dostal jako velitel hlídky a pak chorvatský vypravuje, jak ji vykonal. Líčí italský útok, svůj útěk a úkryt. Vypravuje též, že utíkal kolem italských překážek pod strom, na němž italský voják trhal moruše. Ital spadl strachem se stromu, ale nebylo bohužel času, aby se jím obíral a aby ho hnal s sebou, protože mu byli všichni ostatní v patách. »Ostatní zapsal pan poručík Knott a poslal bataljonu«, končí Mlejnek svůj raport.
Podplukovník se zřejmým zájmem poslouchá a chválí nadšeně Mlejnka srdečnými výrazy.
»Pan nadporučík mi bez odkladu podá návrh, abych četaře povýšil na šíkovatele. Současně ho na místě vyznamenávám druhou bronzovou medailí.«
Mlejnkoví svítí oči. Oddychl sí. Kynu mu rukou, aby na mne počkal.
Po důstojnické schůzce spěchám nejbližší cestou do Carzana. Se mnou mlčky kráčí Mlejnek, ostatní pak ve větší vzdálenosti za námi.
»Chvála Bohu«, pravím, »také tento tvrdý ořech jsme rozlouskli. Bál jsi se, viď?«
»Bál jsem se raportu více, než všeho ostatního. Raději bych byl šel ještě podruhé a potřetí přes frontu, než k raportu.«
»Tedy jsi se ani tak nebál, když jsi nesl balík?«
»Pane nadporučíku, řekl jste mi, abych balík odnesl, proto jsem o tom jen málo přemýšlel a šel jsem. Nebylo mí lehko. Myslel jsem, že se více nevrátím.« —
»Tvoje hrdinství, můj milý, bude míti veliké následky. — Jsi šikovatelem a dostal jsi čtvrtou medaili. Jak je to směšné! Vyznamenali tě proto, že jsi ztratil fez a roztrhal eráru blusu, proto, že jsi se dobře ukryl a konečně proto, že jsi se vrátil. Myslí pouze na to, jak by jim bylo nepříjemno, kdyby museli za tebe zodpovídati. Mají radost, že se nemusejí zodpovídati a proto vyznamenávají tebe, jenž jsi byl dle mého mínění velice špatným a neprozřetelným velitelem hlídky.
Pomyslí jen! Hlídka hledá letáky a všichni jdou jeden za druhým touže cestou. Vždyť druhý a třetí nemůže po prvním již ničeho nalézti! Taková hlídka, jež hledá letáky, by musela kráčeti v široké řadě, aby přehlédla zemi. Taková hlídka musí býtí také silnější a zabezpečená. Kdybych já byl podplukovníkem, zavolal bych Pivka, Knotta a Mlejnka a řekl bych jim: »Vy jste neschopní, hlupáci jste, zavru vás všechny dohromady, abyste měli čas přemýšle-ti, jak se posílají hlídky!« — Oni však nemyslí, vyznamenávají Mlejnka a blahopřejí Knottoví i mně. Ve skutečností však tato medaile neoznačuje dosti důrazně tvého hrdinství. —
Já ti nemohu dátí zaslouženého vyznamenání za tvůj čin, jenž je něco více, než útěk před Italy a ležení před italskými překážkami.«
»Pane nadporučíku, bylo by poctivé, abych odmítl medaili i povýšení. Mám to udělat?«
Je mi do smíchu při naivně vážné otázce nového šíkovatele.
»Mlejnku, jsi příliš poctivý, a tvoje mysl nedovede vydržeti v dlouhém zápase. Vím, že je nynější doba našeho boje nepoctívá, neupřímná, mezí pravými vlasteneckými vojáky odsouzení hodná. Kde však máš soudce, kde máš takového poctivce, který by směl pronésti nad námi rozsudek? Rakousko bude ovšem trvatí na íaktu, že jsme mu povinni věrností. My že jsme mu povinní věrností? My, Češi, Srbové a Chorvaté, Slovinci, a kolík je nás ještě šťastných v rakouském ráji? Jak pěkně s námi jednají! Říkají, že nás po válce pohltí a vyhubí! I oni sami, rakouští Němci, nejsou poctivými strážci své matky Austrie. Oni sami jí působí více škody, než my. Mnozí z nich by mohli býti dobrými vojáky, ale skrývají se a vyhýbají se frontě, protože se jim Rakousko nezdá býti hodným velikých obětí. Až bude jejich Rakousko v největší nouzi a počne se rozpadati, nebudou ho bráníti, protože ho — nemilují. A my, Slované, my je máme mílovatí a přinášeti mu obětí? Dávno si již odvrátilo srdce všech národů. Viděl jsi, že neznají laskavostí, ale jen násilí a surovost. My chceme lásku, my Slované milujeme svůj národ a svoji zemi, milujeme svůj ideál národní svobody a proto pracujeme z lásky ke svým. Ty jsi mne uposlechl z lásky ke svému ideálu národní svobody a šel jsi do Strigna. Nyní budeš několik týdnů mlčetí jako hrob, potom však nám přijde doba otevřeného
boje proti Rakousku a pak ukážeme, co je pravý boj, boj z lásky k vlastí.«
Musím umlknoutí. Přišlí jsme s Mlejnkem před spojovací zákopy za levým křídlem 1. roty, kde leží Bosňáci pod akáty. Vstávají, aby nás pozdravili, přes náš pokyn, aby zůstali ležet.
»Mlejnku, ty jsi ještě živ? Máš ještě hlavu?« volá poddůstojník Bosňák na mého průvodce.
»Mám.« —
»U vaší roty nemáte žádného Mlejnka?« žertuji.
»Nemáme«, odpovídá mi jeden z nich. »Dejte Mlejnka naší rotě!« — Lehají si zase pomalu na zem.
Za námi jdou do Carzana důstojníci 4. roty.
»Jdi napřed, Mlejnku! Já počkám na důstojníky.«
Mlejnek se v rotě ihned pochlubil svojí medailí a povýšením. Ještě jsme ani nepřišli k rotní kanceláři a jíž se všude hovoří o raportu.
Mají Mlejnka rádi a přejí mu pocty, vždyť sí jí věru zasloužil. Mohli mu dáti velkou stříbrnou .. . !
Dne 20. července sí Mlejnek přišil šíkovatel-ský odznak a připjal sí na prsa druhou bronzovou, svoje čtvrté vyznamenání.
7,	Schůzka ve Strígnu.
Dne 21. července ráno vystřelil poručík Kohoutek o 2. a o žá3. hodině po dvou bílých raketách na castellarské stráži jako signál, že
přijdeme večer v 11 hodin do Strigna na rozmluvu.
Upozorňuji poručíka Knotta, že je na čase splníti podplukovníkovo přání a posiati jednou důstojnickou hlídku, snad poručíka Kohoutka asi s 6 lidmi. — Kohoutek je přípraven. — Knott píše zprávu a hlásí hlídku, jež půjde o 9. hod. večer do Spery: Kohoutek, Mlejnek a 5 mužů, vesměs muslímanů. Knott je sám vybral, aby splnil jakýsi rozkaz, že mají roty posílati před překážky pouze spolehlivé lidí, podle možnosti smíšené s muslimany.
»Doprovodím je přes most«, pravím Knotto-ví. »Chci přehlédnoutí stráže Palua, Castellare a Scurelle. Počkám snad u stráží, až se vrátí Kohoutek, nebude-li to dlouho trvati. Byl bych také rád na blízku, kdyby Kohoutek někde narazil na Italy. Vždyť víš, jaký je Kohoutek, že nemá nikdy dosti vojny.« —
Knottovi je milé, že se zajímám o důstojnickou hlídku a že chci na ni u stráže počkatí.
Cestou bavím hlídku a pravím:
»Víte co? Půjdu s vámi do Spery. Jsou tam výborná jablka.«
Ve Speře si prohlížíme rozbořené domy.
Co člověk vystavěl, dělo snadno rozbořilo. Stromoví však roste a rodí, jako by nebylo války. Přírody nezničíš. Kolík je tu všude ovoce!
Kohoutek chce prohlédnoutí s hlídkou hořejší ovocné sady nade vsí.
»Vrátíte-li se brzy, počkám na vás u kaple za Sperou«, pravím jim.
Kohoutek vede hlídku 100 kroků dále do ovocných sadů nad Sperou. Je smluveno, že tam budou ležetí 3 hodiny a pak se vrátí. Ranné ovoce je zralé. Ať se hlídka nají jablek a naplní si torby, aby byla spokojena. Mlejnek ať ji baví vypravováním, aby nikomu nenapadlo slí-díti dále kolem.
Kohoutkových lidí již není slyšeti. Vracím se a zatáčím cestou ze Spery do Strígna. Kdysi pěkná cesta je plna jam od granátů. Vysoká tráva na ní roste, tráva až k ramenům a křoví nad hlavu. Odhrnují puškou zrosenou trávu a tak kráčím, zdvihaje vysoko kolena. Tuto cestu musíme také upravítí, aby nebylo tolik obtíží! Půjdeme snad ještě častokrát do Strígna. Také jablek by bylo škoda nevyužiti — tolik krásných plných jabloní je těsně u cesty!
Blízko Strígna není již cesta tak hustě zarostlá.
Vyšlapaná cesta — aha, tudí chodí Italové v noci ze svých zákopů pro ovoce. Dnešní noci je vše ticho. Sahám si na nohy a ramena — jsem celý mokrý. —
»Chi va la?« (»Kdo tam?«) volá Ital polohlasně.
»Ufficíale.« (»Důstojník.«)
»Avanti!« (»Ku předu.«) volá polohlasně.
Za silnou drátěnou ohradou stojí 5 italských důstojníků od kapitána do podporučíka. Není tu žádného jiného vojáka. Poslali je zpět, aby nebylo svědků.
Představují se jim přes dráty: »Tenente Pao-liní.«
Jmenují mi po řadě jména, podávajíce mí ruce. Jeden se jmenuje Marini, druhý Lorenzi, třetí Scotoni.
Na otázku, hovořím-li italsky, odpovídám záporně:
»Málo..«
»Vy jste Paoliní?« praví kapitán německy.
»Paolini íst viel tapíer Offizier.«
»Herr Maggiore und Herr Capítano bald kom-men, sind kommen von Vicenza. Paolini — wenig Geduld, Paolini«, praví opět kapitán. Rozumím z toho, že přijdou jíní a že jsou důstojníci přede mnou pouze hlídkou. Podávají mi ruce, abych přeskočil ohradu.
»Hovoříme spolu. »Jaké vojáky máte?« — »Vesměs Slovany«, pravím, »většinou z Bos-.ny.« — »Nosí všichni vaši vojáci turecké fezy jako vy?« — »Ano.« — »Odkud jste?« — »Kdy jste přišli do Borga, do tohoto úseku?« Atd. Překvapila je jedna moje odpověď, že velím bataljonu, »Vy jste tenente (nadporučík) a jste velitelem? To je ku podivu!«
»Jsem starý tenente, pánové, za dva měsíce kapitán.«
»U nás kapitáni a nižší důstojníci nejsou veliteli, pouze majoři a vyšší.«
»Ale já jsem starý důstojník, ke 40tí letům.«
»Naši důstojníci, kteří jsou staří 40 let, jsou již »colonelly« (plukovníky).«
Tak se bavíme až do příchodu parlamentá-řů armádního velitelství.
»Přicházejí.«
Představuji se novým důstojníkům. Menší z nich mne obrací, aby mí viděl do obličeje ve světle italského reflektoru a praví: »Inzíf.«
Důstojníci otevírají přechod a Inzíf kráčí se mnou asi 15 kroků před překážky. Torbu nese v ruce. Ostatní důstojníci zůstávají vzadu za ohradou.
»Já jsem od velitelství I. armády, kam jste poslal poddůstojníka.«
Stojíme tak blízko tváří v tvář, — on malý, dozadu nakloněný, nedůvěřivý Ital, já vyšší dobrodušný Bosňák, že si i ve tmě dobře vidíme výraz obličeje.
»Mám pro vás opět balík rozkazů a dokumentů. Disposice a nejnovější změny u artilerie 18. divise jsou důležité.«
Inzíf přijímá balík a dává jej do torby.
»Váš krok je velíce důležitý. Materiál, jejž mi přinesl váš poddůstojník, je neobyčejně cenný a podal nám výborné informace v každém směru. Vrátil se váš poddůstojník včas?«
»Ano. Zařídili jsme to tak, že o jeho nepřítomnosti neví nikdo, kromě organisovaných soudruhů v bataljonu.«
»Dobře. Tedy jste neměl pro poddůstojníka žádných nepříjemností?«
»Nikoli.«
»Bál jsem se toho. Naši zde byli neobratní, že ho od divise neposlali ihned zpět přes frontu. Nevěděli, co mají dělat; bylo' to poprvé, co se jim přihodil tak zvláštní případ. Kdo ví o vašem kroku?«
»Pouze někteří, o nichž jsem vám psal.«
»Jsou vaši Bosňáci spolehliví spiklenci proti Rakousku?«
»Viděl jste poddůstojníka. Takoví jsou.«
»Kolik je vás?«
»Náš počet roste den ode dne. O mém styku s vámi je přesně poučeno ovšem jen málo lidí; spiklenců je asi 50 a ti jsou připravení na můj pokyn vstoupit! v akcí. Všech lidí jsem neinformoval, protože sí myslím, že není dobře, aby každý věděl vše a aby snad zbytečně mluvil o věci, jež jest nebezpečna.«
»Tak jest to rozumné. Bezpečnost a opatrnost vyžaduje mlčeti o vašem kroku i mezí nejlepšími přátelí.«
»Můžete mí dáti záruku, že bude u štábu projednán náš návrh a že vrchní velitelství přistoupí k provedení plánu?«
»Váš plán je velíce pěkný. Mne překvapil. Plán je nyní předložen vrchnímu velitelství.
' »Sua Eccelenza« rozhodne. Sua Eccelenza mi řekla, abych se s vámi osobně seznámil a pohovořil.«
»Sua Eccelenza je generál Cadorna?«
»Ano«, směje se Inzif. Usedlí jsme na hromadu kamení,
»Prosím, dejte u štábu pozor na špionáž. Přes rakouské Ka — úřady přicházejí zprávy z Itálie, které ukazují, že máte dole mnoho špionáže.«
»Co jsou to Ka — úřady?«
»Kundschafts-bureau, Informatíons-bureau a jak jinak se ještě jmenují.«
»Ano, bohužel, vyzvědačství je všude mnoho.«
»Bojím se, aby se Rakušané brzy z Itálie nedozvěděli o našem kroku. Mohli by potom všelicos zařídíti, aby zmařili náš projekt. Italští zajatci a sběhové vyzrazují vše, co vědí.«
»Bohužel, je tomu tak.«

»Upozorňuji vás, že si musíme pospíšiti. Zdůrazněte, prosím, Eccelenzi tuto mojí starost. Pomyslete, že nám spiklencům nebude dlouho příjemno v nynější situaci. Z téhož důvodu jsem se nepodepsal svým pravým jménem.«
»Vy nejste Pablini?«
»Ne, mám slovanské jméno.«
»Jak se jmenujete, prosím? Vaše jméno bude mým tajemstvím.«
Řekl jsem mu své jméno.
»To jméno jsem nalezl v seznamu důstojníků bosenského bataljonu, jejž jste nám posledně poslal. Vzpomínám sí. Vy jste doktor? Advokát?«
»Profesor v Mariboru.«
»V Mariboru? Tam jsem byl. Byl jsem před válkou atašé v Pešti. Moje žena je z vašeho kraje, pane profesore, z jižních Uher.«
»Slovanka?«
»Ano, Slovanka. Maribor je však německé město?«
»Správa je ovšem ještě německá, ale německá nadvláda je u nás umělá, nepřirozená. Okolí je slovanské. Němci jsou však hospodářsky silní a umělí si assímilovati část našeho živlu.«
»Je mi to známo. Podobné poměry jsou také v Uhrách.«
Táže se mne na moje osobní poměry, na rodinu, na vojenskou službu, na motivy, proč jsem se rozhodl vstoupiti ve styk s Itálií. Odpovídám mu. Uspokojuje ho odpověď, že je Italie pro nás válečná moc, jež stojí v boji proti Rakousku a této válečné moci nabízíme svoje síly. »Čím
dříve bude rozbito Rakousko, tím dříve dosáhneme my Slované splnění svých národních ideálů. Jsme slovanská irredenta.«
»Tak! Jste přesvědčení, že válka rozbije Rakousko?«
»Ano, jsme o tom přesvědčeni.«
»Poslyšte, pane, to je problém, veliký problém, o němž budou rozhodovati velmocí. Příteli, Rakousko má přímluvci v Anglii, Francii i Americe.«
»A přece prohraje. Jiného východiska není.«
»Přejí vám, aby se splnilo, co pravíte. Tato these vede také moji práci. — Mně jsou Slované sympatičtí. Promluvíme si jindy o vašem problému. — Jsem rád, že jsem toto vše slyšel. Kdy se musíte vrátíti do Carzana?«
»Až skončíme rozhovor, do rána.«
»A budete mocí přijití opět?«
»Kdykoli budete chtíti, každého dne. Znám cestu, po níž mohu nepozorovaně odejiti.«
»Vzpomínám si, snad cestou z Castellar kolem kostela sv. Valentina ve Scurellách?«
»Pane Inzife, vy jste přesně prostudoval a prohlédl nákresy!«
»Ovšem. — Víte, já nejsem Inzif, ale kapitán Fínzí.«
»Tedy jste mí také řekl jiné jméno?«
»Co chcete? Opatrnost je dobrá, dokud nepoznáte, s kým máte co číniti. Nyní mám k vám úplnou důvěru. Dříve jsem měl ještě pochybnosti.«
Zajímá ho naše tajná cesta, kterou jsme si sami vystavěli a to tak, že jí nemůže nikdo ob-jeviti.
Otevírá svoji torbu a podává mí balíček. »Přijdete snad, tuším, do situace, v níž byste potřeboval peněz. Přinesl jsem vám 10.000 rakouských korun, abyste jích užil k přípravám.
Frant. Jirsa, major ital. legií.
Posíláte tu a tam lidi do zázemí a na dovolené — a je dobře, mají-li něco v kapse.«
»Děkuji, pane kapitáne, peněz nepřijmu. Mám jen takové lidi, jimž nelze nabídnouti pe-
něz. Kdo pracuje z ideálního nadšení, nepřijme peněz odměnou za svoji námahu. Kdo by pracoval za peníze, pro toho by nebylo místa mezi carzanskýmí spiklenci!«
»Dobře, tak je to hezké«, míní Fínzí a dává balíček do torby. — »Váš poddůstojník také nechtěl ničeho přijmouti.«
»Nabízeli jste mu odměnu?«
»Ano, ale nechtěl jí vžiti.«
»Ovšem. Zarmoutili jste ho tím. Vyprávěl mi vše ostatní, ale toto ne. V jeho očích jste mnoho ztratili, když jste mu nabídli peníze. Tento poddůstojník se nedá ani koupiti, ani odměniti. Vidíte, nechtěl toho ani říci, protože by vás byl přede mnou zahanbil.«
Vstáváme s tvrdých sedadel a vracíme se pomalu k ohradě.
»Dnes bylo mým úmyslem vás vídětí. Příště budeme mocí mluvíti konkrétně.«
Příští schůzka bude za 5 dní na témž místě, v tutéž hodinu, na týž signál. Finzi prý poučil pozorovatele na Monte Levreu, aby dal pozor na naše signály.
»O signálech mám ještě jednu prosbu.«
»Prosím!«
»Občas by nám bylo vítáno několik šrapnelů vaší artilerie.«
»Kdy? Jak to myslíte? Proč?«
»Ze dvou příčin. Pánové u velitelstev nesmějí pozorovatí, že má Suganská dolina příměří s Itálií. Klid by byl na všechen způsob podezřelý. Artilerie ať také příště mírně střílí na Car-zano, zvláště však přes Carzano vzad. Bylo by
nám příjemno, kdyby byl první výstřel na Car-zano vždy tak namířen, aby neutrpěli lidé, kteří jsou náhodou mimo úkryty. Půl minuty později je každý člověk v bezpečí. Kaverny máme dobré, tak že nám lehká artilerie nemůže způ-sobití škody. Co jsme v úseku, neměli jsme dosud raněného. — Mám však na srdci ještě něco jiného. Měl bych rád pokoj od věčných návštěv rakouských vyšších velitelů. V tom mi můžete prokázatí velikou úsluhu.«
»Objasněte mi to, prosím.«
»Vaší artilerie se páni komandantí bojí. Pánové přicházejí do zákopů pouze ve dnech absolutního klidu. Jakmile jen trochu někde zahřmí dělo, není po panstvu ani stopy.«
»Přejete sí tedy každého rána a každého dne několik výstřelů?«
»Ne tak. Věc je velmi jednoduchá. My jsme sí jíž občas pomohli tak, že jsme vyprovokovali přestřelky mezí frontami, když nám byly ohlášeny návštěvy. Domluvme se! Kdykoli nám ohlásí brigáda návštěvu vyššího důstojníka, nebo jakékoli komise, jež by chtěla prohlížetí carzanský úsek, pošleme tři nebo čtyři lidi do Spery, kde začnou stříletí. Puškové výstřely ve Speře budou jedné z vašich baterií signálem, že je třeba uzavřití cestu do carzanského úseku. Několik výstřelů za Telvy a proti Bor-gu úplně postačí.«
Finzi se směje. »Návrh je dobrý a snadno proveditelný.«
»Nám pak může vydatně pomoci, kdyby na příklad nějakou nešťastnou náhodou objevili naše spiknutí a kdyby došlo k boji mezí mými lidmi a Rakušáky.«
»To je dobré — mezi vašimi lidmi a Raku-šáky!«
»Prosím, to není žert. Uvažte, mojí lidé jsou dnes vaší přední stráží na tak důležitém a nebezpečném místě, jako žádná druhá italská stráž. A své lidi je třeba chrániti.«
»Rozuměl jsem dobře a schvaluji úplně vaše návrhy. Vaše konstatování se mi líbí.«
Blížíme se překážkám. Fínzi praví, že do 26. července navštíví generála Cadornu a že mi pří příští schůzce oznámí výsledek.
Loučím se s důstojnickou stráží, která je za ohradou.
Zpozorovavše, že jsme s Finzím ukončili rozhovor, přicházejí důstojníci blíže. Stojíme pohromadě, mlčky si vyměňujeme doutníky, Fin-zi mí podává několik časopisů a pak odcházíme každý v jinou stranu. Cestou ke Speře kráčím tak rázným krokem, že by mne mohly slyšetí stráže u Masa až ke dráze. —
Co to?
Nejsem ještě ani 50 kroků od italských překážek. V pravo od cesty se cosi pohnulo a za-šustělo v trávě. Dvě hlavy se schovaly. Viděl jsem je dobře, bylí to Italové. Těsně u místa, kde leží, se zastavuji, ale jen na okamžik, a ihned pokračuji v cestě, jako bych jich neviděl. Aha! Dávají asi pozor! Poslali bezpečnostní stráž! Nebo jsou to snad jen zvědaví důstojníci, kteří by rádi viděli neznámého, tajemného Ra-kušáka, o němž již slyšeli.
»Opatrnost je dobrá, dokud nepoznáte, s kým máte co číniti«, tak pravil vychytralý Ital Inzif — Fínzi. —
U kaple před Sperou seděl kdosi, jenž nyní vstává a očekává mne u cesty.
»Kdo je?«
»Mlejnek«, hlásí se.
»Kde je pan poručík?«
»U hlídky. Čekáme na vás dlouho. Pan Kohoutek mne poslal sem ke kapli. — Byl jste ve Strignu?«
»Byl.«
»A mluvil jste?«
»Mluvil. — Doskoč nyní pro pana poručíka a pro jeho lidi, abychom se vrátili do Carzana!«
»Počkejte u kaple. Za 10 minut jsem tu.«
Hlídka přichází se svým nákladem jablek. Všichni nesou, kolik jen mohou. Kohoutek lituje, že sí nevzal více větších pytlů.
»Dnes jsme měli dosti času. Vybírali jsme si — každá jabloň nám nebyla dobrá. Nabrali jsme si ovoce, najedli se, poleželi si, jedli znova — ale po vás stále ani stopy . . .«
Lidé před námi žertují, že prý jsme si přivlastnili jabloně mezi frontami.
Jakýsi nováček praví, že je dnes poprvé na hlídce — příště že půjde opět.
»Není to tak zlé, jak říkají.« —
Zůstávám pozadu a čekám na Mlejnka, jenž jde vzadu sám. Po srázu mezi Sperou a Castel-larami se spouští dolů, chytaje se za větve, aby neklouži po zrosené trávě.
»Karlíčku!«
»Prosím!«
»Toho jsi mi neřekl, že ti v Italii nabízeli odměnu, peníze.. .«
»Neřekl jsem to. Nebylo to důležité, vždyť jsem je nechtěl přijati. Mysleli, že jsem přinesl balík za odměnu, za stříbro a bankovky.«
»Bylo to důležité, Vše je důležité. Kolik ti nabízeli?«
»Tři sta.«
»Lír nebo korun?«
»Korun. Ukazovali mi rakouské peníze.«
»Co jsi jim řekl?«
»Že nechci peněz. Zlobilo mne to, a chtěl jsem jim říci, že bych pro jejích 300 korun nešel k nim přes frontu — ani za tří tisíce.«
»Ani za jejich miliony a za žádné peníze. Bylo dobře, že jsi ničeho nepřijal.«
»To vše vám řekl ten malý kapitán?«
»Ano. Také mně nabízel peníze.«
»Jsou jako obchodníci.«
»Jako zloději, kteří si chtějí koupití lidi, aby jim pomáhali pří špatnostech.«
»Neznají nás a špatně nás posuzují.«
Kohoutek je na blízku a mumlá cosi, jako by proklínal. Pět kroků před námi se spouští dolů. Snad zaslechl náš rozhovor. —
V Carzanu se lidé rozešli, aby rozdělili jablka přátelům po brlozích.
Kohoutkův sluha Janjíč zatopil, aby uvařil kávu.
Rozprostírám u Kohoutka »Corriere delia Sera« z 21. července. Noviny s dnešním datem! Z Milána do Vicenzy rychlíkem, pak do Strig-na automobilem a nyní čteme na rakouské frontě v Carzanu tytéž časopisy, které čte panstvo v milánské a římské kavárně. Také »11 Popolo« je tu a nejnovější »Stampa«.
Kohoutka zajímá moje zpráva o rozhovoru ve Strignu. Dvě věci se mu nelíbí: jednak smýšlení o rakouské otázce, pochybnosti o rozpadnutí Rakouska, jež prý velmocí chrání, jednak smýšlení o nás, že si snad dáme zaplatiti.... »Bůhví, jaké dobré mínění tihle páni o nás mají.«
Pak sestavujeme zprávu brigádě o naší »důstojnické hlídce«. Obšírná zpráva obsahuje skízzu a popis italského úseku u Strigna a uvádí opevněné opěrné body, stanoviště nočních hlídek, strojních pušek atd. Vše souhlasí s fingovanými údaji, jež mají jíž u brigády jako re-sultát posledního Mlejnkpva podniku.
»Hlídka poručíka Kohoutka překročila nepřátelské překážky na bodu 548., zahnala hlídku, které se sice ještě podařilo utéci, která tu však zanechala pušky, židličku a časopis »Stam-pa« ze dne 20. července. Židli, pušku a časopis přinesl poručík Kohoutek do Carzana. Židle přešla do inventáře 4. roty, pušku a časopis přikládáme ke zprávě.« —
Podplukovník osobně pochválil Kohoutka, když mu po 3 dnech jako důstojnický posel přinesl praporní spisy do Piagary. Spokojeně si švihal jezdeckým bičíkem do nových kožených kamaší a ukazoval na stěnu, kde visela jeho mapa »Feindesevídenz« se zakreslenými italskými posicemi. Nové resultáty Kohoutkovy hlídky nakreslil na mapě silně, červenou tužkou. Zmínil se, že nyní každý může viděti fakt, jak jsou nám prospěšné obratné důstojnické hlídky. Pravil:
»Generál si vyžádal »Stampu«, aby si ji přečetl. Nikdo by u nás nevěřil, že dostávají ítal-
ští vojáci na frontu noviny ještě téhož dne. Jak je možno, že je dostávají tak rychle? Snad jim přivážejí poštu automobily, — Pro nás je datum tohoto časopisu velice důležité, protože dokazuje, že jste skutečně překročili italské překážky, vrazili do jejích brlohů a vyplenili je. Tohoto fakta nemohou popříti a tak musí také ocenití všechny ostatní údaje vašeho podniku. — Ve vaší zprávě bylo mnoho zajímavého. Pomyslete, ku př. na tu židlí! Ti lumpové sí zařídili ve Strignu službu, co? Jak pohodlně! Večer jdu na hlídku — kde je moje židle, abych sí jí vzal s sebou...? Prosím, hlídka sedí ve fotelech, se skříženýma nohama a čte časopisy, jako by neměla před námi žádného respektu! No, kdybych já byl tak jejích velitelem a přistihl je na hlídce v takové posici!
8.	Vrtací stroj, — Poštovní spojení s Paříží,
V Carzanu je tajné mraveniště. Práce je hodně. Činnost nás rozněcuje. Sbíráme vše, co by mohlo zajímati italské vrchní velitelství, přepisujeme a kreslíme skizzy.
Život se však na pohled nezměnil. Večer hrajeme s Knottem šach, odpůldne občas ve větší společnosti partii taroků. Dr. Turold, poručík Hanísch, nadporučík Ertl a ještě jíní Němci rádi přicházejí do Carzanského parku. Vesměs dobří lidé!
Velitelé 3. a 2. roty, Tandler a Dašek, přicházejí podezřele často zákopy do Carzana, ale vždy dopoledne, kdy ještě spějí ti důstojníci, kteří nesmějí slyšeti našich hovorů. Také po-
ručík Hopp, synovec dra Eduarda Beneše — praporní zákopnícký důstojník — přichází z Telv do našeho parku. Když jsem ho poprvé upozornil, aby psal domů o zprávy, jež by měly býtí doručeny jeho strýci Eduardovi do Paříže, díval se na mne jako nevěřící Tomáš.
Scurelly a hrad Ivano.
»Ano, ano, vše, co mu chcete posiati, bude ve 4—5 dnech v jeho rukou v Paříži.«
»Jakou cestou?«
»Praha — Carzano — Strigno — Vicenza — Turín — Paříž, prostřednictvím zde přítomného dočasného komandanta V. b. h. 1. a laska-
vým prostřednictvím vrchního velitele Jeho Excellence generála Cadorny.«
Hopp nevěděl, na čem je. »Jste snad již s Cadornou ve styku?«
»Toto poštovní spojení je v nynějších poměrech nejkratší. Není třeba ani lepiti známky na obálku, pošta půjde z Vicenzy úředně na adresu italského vojenského zástupce v Paříži, jenž bude tak laskav a odevzdá dru Benešovi poštu, která mu náleží.
V přítomnosti Tandlera, Daška a Kohoutka objasňuji Hoppovi, jak vzrostl »kruh Carzan-zů«, jenž jest jíž ve styku s Vícenzou.
Hopp prvou noc nemůže spátí — tak ho novinka překvapila. Druhého rána je však již opět u mne v Carzanu a táže se, kdy mu odnesu do Itálie zprávu pro strýce.
»Napiš a dej mi jí! Dne 26. t. m. odevzdám poštu.«
»Kdy je však opět příští úřední den po 26. ť. m.?«
»Každý týden jednou, někdy dvakrát.« —
Italské dělostřelectvo střílí 24. července přesnými ranami nejprve před stráže, pak na Scurelly a Castellary, konečně na Carzano a vzad. Je zřejmo, že nás výstřel upozorňuje, abychom se ukryli, a že si vyměřují distance. Baterie má nové instrukce a přesné údaje o našem úseku. — Jakési menší dělo mi pak několikrát nemilosrdně střílí po Carzanu a to tak, že se ohlašuje vysokým šrapnelem nad parkem. Před druhým šrapnelem, brzy následujícím, se schováváme za silné kaštany. Následek toho je, že nemáme jíž tolik nevítaných hostů a že
můj soused nadporučík Ertl vysedává raději před svým brlohem, než u mne v parku. Má tam kavernu a zdá se mu proto doma bezpečněji. —
Bosňáci 4. roty měli zvyk, že si dopoledne čistili pušky na castellarské stráží. Na frontě neužívá nikdo šňůry a hadru k tomuto účelu, protože je daleko jednodušší vystřelíti dvě pat-trony a puška je čistá. Kdo by se trápil půl hodiny se šňůrou! Občas bylo slyšeti také dole pod Carzanem rachocení pušek. Chodili k Masu a stříleli do vody za týmž účelem. Nyní však pozorují cosi nového. Desátník Zilič praví šíkovatelí Mlejnkovi:
»Italové nám nedovolují čistiti pušky,«
»Jak to?«
»Nedovolují. Zarachotí-li puška v Castella-rách, máš za půl minuty italský šrapnel v Car-zanu. Včera si čistili pušky Suzič a Šinik, v okamžiku však nás chtěl Talián pobiti. Dnes si chtěli jiní čistiti pušky u mostu. Desátník Pen-dič ohlásil svým desíti lidem prohlídku pušek a všichni šli k mostu. Džigerovič je první u mostu a střílí do zdi. Druzí se smějí. Džigerovič střílí špatně — zakouřilo se dva metry od terče. Ale dlouho se nesmáli — rrrum! — první šrapnel, — rrrum! — druhý šrapnel. Utíkejte, utíkejte! Nikdo nemá čisté pušky, jen Džigerovič. Boga mi, jíž nikdo nechce čistiti pušky.«
»Jsou na frontě a bojí se stříleti!«
»Jak máš stříleti? Ty se ukryješ, ale druzí to dostanou na hlavu. Něco jiného je, střílí-li Italové sami, a něco jiného zase, dráždíš-li je ty a jsi-li vinen tím, že ti zhyne přítel.«
Mlejnek, jenž je nyní rotním šikovatelem, nařizuje rotě odložíti čistění pušek do příští akce, kdy budou stříletí ti, kteří mají zrezavělé pušky.
¥ ¥
*
Večer 26. července pravím poručíku Knotto-vi: »V nocí hodlám přehlédnouti přední stráže za potokem. Kdyby mne někdo ve večerních hodinách volal k telefonu, ohlas se ty místo mne a oznam, že budu o půlnoci nebo brzy po půlnoci již doma. V nutném případě mne nalezne telefon snad někde před pravým křídlem, u stráží 1. nebo 2. roty.«
Odcházím s balíčkem v kapse. Sluha Chvá-lek mí přišil na vnitřní straně blusy 20 cm širokou a 25 cm hlubokou kapsu na spisy. Původně jsem hodlal pustíti se sám tajnou cestou s castellarské skály kolem kostela sv. Valentina, ale rosa je tak veliká, že to nestojí za námahu. Za Scurellamí bych musel šplhati po úbočí opět vzhůru, po vysokých terasách a v trávě vyšší než já. Půjdu raději rovnou kolem Spery po cestě.
Na castellarské stráži hovořím se svědomitým četařem Bebaníčem. Vypravuji mu vymyšlenou zprávu:
»Brigádě někdo hlásil, že Italové vrtají pod zemí proti Speře. Je-li to pravda, muselo by býti něco slyšeti. Motor nemůže vrtatí bez hluku.«
»Zde jsme ho neslyšeli,« praví Bebanič.
»Nemůžete ho slyšeti. Museli byste jiti poslouchat do Spery.«
»Kdo půjde?«
mu.
»Já bych šel,« odpovídám »Sám?«
»Sám nesmím jiti. Dej mi dva průvodčí.«
Bebaníc mí dává dva mladíky, muslímany, kteří se dívají, co jím řeknu.
»Nepůjdeme daleko. Netřeba se báti.«
»Nebojíme se,« tvrdí průvodčí Kahríč a Tur-sinovič.
»Jen 200 kroků půjdeme poslouchat, co praví země. Země nám dnes musí něco povědětí. Brigáda praví, že mají Italové stroj, jímž vrtají pod zemí dlouhou díru jako tunel ze Strigna do Castellar. Je-li to pravda, pak jsou naše stráže v Castellarách v nebezpečí. Jak by nám bylo, kdyby nám navrtali pod nohy díru a zapálili pod námi dynamit? Bouchlo by to hrozně, zakouřilo by to vysoko jako Civaron a naši lidé by letěli do vzduchu, nohy zvlášť, hlavy zvlášť a střeva zvlášť. Toho nesmíme připustit. Proto jdeme za Speru poslouchat.«
Bosňákům se líbí jasný účel našeho podniku. Jdeme pomalu a opatrně,
»Tří hodiny budeme ležet a poslouchat. Zde u cesty zůstane jeden. Nebude-li ničeho slyšeti, počká a bude naslouchati znovu. Snad začnou vrtat v 10 h., snad v 11 h., snad o půlnoci. Zde zůstaneš ty, Kahričí Muhareme!«
Muharem rozumí a již leží a tiskne ucho k zemi.
»Není nic slyšet.«
»Poslouchej vícekrát, dokud se s Mustafou nevrátíme!«
Tursínovič Mustafa jde se mnou 100 kroků dál, Sám počítá kroky a přesně po 100 krocích
se zastavuje. Také on činí tak, jak viděl Mu-harema. Ulehl, odložil pušku před hlavu a položil ucho na zem. Pravím mu:
»Já půjdu ještě 100 kroků dále a tam budu poslouchat. Ty na mne počkáš, abych tě nalezl. Můžeš si natrhati jablek, ale tiše, aby tě nikdo neslyšel. Pak se všichni společně vrátíme do Castellar,«
•'Rozumím.« —
Není ještě deset. Přišel jsem trochu brzy. Italská stráž mne zastavuje. U překážek není žádného důstojníka. Pušky zašramotily a kdosi volá:
»Chí va lá« (Kdo tu?)?
»Sottuffícíale«, pravím, vida, že jsou na stráži nepoučení lidé. »Parlamentarío austriaco.«
Muž cosi volá, ale tak rychle, že mu nerozumím. Pravím opět: »Caporale. Parlamentarío,«
»Dietro front!« (Čelem vzad!)
Musím se tedy obrátíti. — Slyším, že jeden z nich utíká, aby ohlásil příchod rakouského vyslance. Před namířenými puškami je nepří-jemno čekatí K hodiny. Zdá se mi to věčností. Důstojníci zde ještě nejsou, nikdo se ke mně nepřibližuje, nikdo na mne nevolá.
Konečně jsou tu.
S Italy mluví důstojník a pušky se zdvíhají se železných překážek.
Obracím se pomalu a hlásím svojí špatnou italštinou tak hlasitě, aby mne všichni slyšeli:
»Vyslanec červeného kříže přináší legitimace v boji padlých Italů.«
Důstojníci vědí, proč se jim takto hlásím. Posílají hlídku pryč, aby převzali legitimace sami.
Také Fínzí je tu.
Mluvil prý již s Cadornou a pokoušel se jej přesvědčítí, že Rakušané nestrojí žádné nástrahy, ale že může důvěřovati poctivosti našeho smýšlení i práce.
»Vrchní velitelství je v těchto týdnech silně zaměstnáno obrannými přípravami proti hrozící ofensívě na Krasu. Generál Cadorna vidí na sočské frontě veliké nebezpečí a dosud neměl času se osobně důkladně a intensivně obí-ratí vaším suganským projektem, který má v tak vážné době pro vrchní velitelství jen podřadnou důležitost.«
»Právě proto by bylo třeba upozorníti vrchní velitelství, že může Rakušanům úplně zmásti rozpočty a znemožníti jím vůbec veliký zamýšlený podnik na Sočí, napadne-lí tyrolskou frontu — včas a s dostatečnými silami. Tak přesune tíži válečného tlaku s Krasu, kde Itálie nemůže dosíci vydatných úspěchů, do Tyrol — a zde máme úspěchy zajištěny.«
»Rozumím vám a souhlasím s vámi.«
»Není tedy chyba, odkládáte-li naší akci?«
»Buďte ubezpečen, že vykonáme také su-ganský podnik. Proto vás prosím, abyste mi odpověděl na několik otázek, jež jsem vám napsal zde na papír. Potřebuji informací.«
Pod malou elektrickou svítilničkou mi čte řadu otázek, na něž sí přeje objasnění do příští schůzky. Tento list si mám dobře uschovatí. —
Pak navazuje hovor na vnitřní poměry v Rakousku. V Itálii jsou prý dosti dobře informo-
vání o událostech v Rakousku. Rakouské časopisy dostávají do Italie přes Švýcary.
»Nás Italy zajímá«, praví malý kapitán, »jaký ohlas nalezl mezí rakouskými vojáky na frontě proces dra, Viktora Adlera.«
»Četli jsme jeho obhajobu.«
»V kterém listě?«
»Četl jsem to v »Arbeiter-Zeitung«. Také jiné listy o tom přinášely zprávy.«
»A co tomu říkají důstojníci?«
»Rakouští důstojníci málo přemýšlejí a ani necítí, že Adlerova obhajoba je strašnou obžalobou vojenské diktatury vládnoucí v Rakousku od r. 1914.«
»Tedy proces nevyvolal mezi vámi žádných debat?«
»Kdo cítí rakouský, odsuzuje Adlera jako zločince a nepřemýšlí o duševní pohnutce jeho atentátu. Revolucionáři však sledují tyto událostí velíce pozorně a chápou je, ale nikdo se neodvažuje hovoříti.«
Fínzi o něčem přemýšlí. Pravím mu: »Pokud je mí známo, pěstovali jsme u nás revoluční ideu pouze v gymnastických družstvech.«
»To je zajímavé! Také vy máte gymnasty kteří jsou revolucionáři? To bylo kdysi také u nás. Vy jste gymnast?«
»Ano. »Sokol« se jmenuje naše organísace.«
»Nyní jíž vím. Vzpomínám si — ano — sokol! Je silná tato vaše organísace?«
»U nás je ještě poměrně slabá. Bylo nás kolem 10,000.«
»To je mnoho.«
»Češi jsou v tom před námi. Tam již překročili 100.000.«
»Však se vidí výsledky ve válce. Češí jsou mnohem agilnější revolucionáři, než vaši Jího-slované. Tedy vy jste také sokol! Nyní vám lépe rozumím.« — Fínzí pokračuje:
»Že mlčí vojáci, tomu se tolik nedivíme, protože oceňujeme skvělou německou vojenskou organisaci, ale divíme se, že političtí vůdcové nečiní žádných důrazných projevů. V Itálií nebo ve Francií je jiný lid a tam by vláda a vrchní velitelství nemohla čínití vše o své újmě bez ohledu na parlament a na národní zástupce. Naši národní zástupci sledují každou událost a přetřásají jí ve sborech. Také je vyloučeno, aby vláda rozehnala parlament a po léta jednala bez něho, jako tomu bylo v Rakousku. Tam se nikdo ani nehne a všichni hezky poníženě čekají, co bude, — Němec Adler se rozhněval a vyjádřil svoje smýšlení atentátem. Což vy, Slované, nemáte v Rakousku jediného Adlera?«
V tom nemohu malému Italovi odpirati. Upozorňuji ho však, že to byl právě Jíhoslovan, jenž v Sarajevu 28. června 1914 řekl Habsburkům nejrozhodnější slovo. Upozorňuji ho dále ještě na jiný projev, který přehlédl: na Kvapi-lův manifest se 120 podpisy československých spisovatelů a umělců, jejž podali letos na jaře, v polovicí května — předsedovi parlamentního svazu.
»Snad se hnuli spisovatelé a učenci, tím je však smutnější, že se skrývají politikové.«
»V poslední době máme také projevy politických skupin.«
»Myslíte prohlášení českých politiků? Co řekli? Řekli, že jsou Češi větev slovanského kmene, jež chce zůstati pod habsburskou dynastií. To je totéž, jako deklarace poslanců Greka a Koroseka.«
V prvém okamžiku se nemohu domyslití, co chce.
»Která deklarace?«
»Neznáte květnové deklarace? Pro autonomii Jíhoslovanů pod vládou Habsburků?«
Aha, již vím, co myslí. Jmenoval dříve po svém způsobu dra. Kreka a dra. Korošce.
»Znám oba poslance a četl jsem o naší deklaraci ve vídeňských listech. Našich slovinských a chorvatských listů nedostáváme na frontu, je-li v nich nějaká důležitější politická zpráva. V době po květnové deklaraci jsme byli asi 12 dní bez pošty; později přinášela »Arbeiterzeitung« zmínky, z nichž jsme vyrozuměli, že slovinští a chorvatští poslanci podali ve vídeňském parlamentě dne 30. května prohlášení, podepřené mnoha tisíci podpisů. Dle tohoto prohlášení je programem naší národní politiky sjednocení celého jíhoslovanského území pod vládou Habsburků.«
»Zajímal jste se o politiku?«
»Zajímaly mne otázky národně-politické.«
»Náležíte ke straně dra. Koroseka?«
»Nenáležím.«
»Ale deklarace je všenárodní, ne pouze strany dra. Greka a Koroseka, tedy ji uznáváte i vy, není-liž pravda?«
Kterak mne zkouší!
»Nikoli, milý pane! Kdybych ji uznával, pak bych, na příklad, nemohl nyní s vámi konfero-vatí. Projev chce spojiti náš národ s Vídní, ale my, nacionaliste, neuznáváme Vídně za své forum. Nesmíte přehlížetí konce projevu, onoho důležitého bodu, jenž mluví o Habsburcích!«
»Jak byste vy, nacionalista, precisoval svoje stanovisko k deklaraci, jež nese podpisy všech Jihoslovanů bez rozdílu stran?«
»Nacionaliste lhou, podpisují-lí takovou deklaraci. Podpisují cosi, ale mají na myslí autonomii bez Habsburků, čehož ovšem v Rakousku nemohou prohlásití, dokud je toto živo a silno. Dodatek o habsburské dynastií je nutný z taktických důvodů, aby vláda neměla příčiny k persekuci a aby bylo možno získati podpisů i mezi neinteligentním lidem.«
»Jinými slovy lze říci, že jihoslovanskou politiku v Rakousku vedou jezuité. Jinak myslí, jinak mluví! To není dobré znamení.«
»Ti, kteří sestavili projev, snad myslí tak, jak to řekli. Revoluční myšlenka, že se musíme zbaviti Habsburků, je v našem lidu ještě málo rozšířena. Je pochopitelno, že naši poslanci nemohou a nesmějí podávatí radikálních projevů o požadavku národní samostatnosti. Takovéto projevy protirakouského směru mohou podávati teprve tehdy, jsou-lí za hranicemi Rakouska. Pro revoluční nacionalisty není forem Vídeň.«
»Ale Corfu?«
»Prosim, proč Korfu?«
»Zde jsem vám přinesl zprávy italských listů o schůzce vašich a srbských politiků na ostrově Korfu. Poznáte, jak se v Itálii referuje o vašich
otázkách. Supila znám, Trumbíče ještě ne. Nyní je advokát Trumbíč ze Splitu vaším zástupcem?«
»Ano, tak zvaný Jíhoslovanský Odbor.«
»Právě za Odbor podepsal dr. Trumbíč korf-ský pakt.«
»0 paktu nevíme ničeho. Prosím, co je s tím paktem?«
»Nemůžete o něm vědětí, protože se konference konala v posledních dnech. Ostatně myslím, že vaše listy v Rakousku nebudou směti o paktu psáti. V »Corriere delia Sera« se o něm dočtete. Pašíč jako zástupce království Srbského a dr. Trumbič jako předseda Jíhoslovan-ského Odboru se shodli: že budou po válce Srbové, Chorvaté a Slovinci tvořiti společné království pod srbskou dynastií, že budou všecky tyto národy a všecky víry rovnoprávné a že tento nový stát bude obsahovati všecka území, na nichž žijí Srbové, Chorvaté a Slovinci. — Co říkáte tomuto paktu?«
»To je program, který uznáváme. Tento program žije v srdcích všech našich nacionalistů.«
»Vy se tedy vyslovujete pro korfský program? Myslel jsem si to. My, kteří stojíme stranou, vidíme ve vašich programech velikou nejednotnost. Také korfský pakt má chyby — protože nebéře zřetele na válečné výsledky a na slovo velmocí, jež při uzavírání míru budou rozhodovatí více, než revoluční uprchlíci malých národů, nota bene, národů, jež stojí notoricky a ohromnou většinou ve válce na straně Rakouska. Takovéto pakty jsou tedy proble-
matické povahy — řekněme akademické povahy, Není-liž pravda?«
»Že je nevědomý lid v rakouském táboře na frontě fysicky a částečně také smýšlením, nesmí býti vám, jenž znáte Rakousko, nic divného a odsouzení hodného. Vždyť váš italský lid v Rakousku je také orientován tak, že má ire-denta intelektuálů těžkou práci. Tato situace je dočasná a právě v nynější době se obrací k lepšímu, výsledky války však stejně všecko změní. Jako prohlašuje Itálie, že chce své rakouské rodáky sloučití s italským národním celkem a provádí tento program již 70 let, tak vidíme v Srbsku tutéž úlohu, pokud jde o Jí-hoslovany,«
»My, Italové, jsme jeden národ.«
»1 my jsme jeden národ. — Zdají-li se vám dnes slova naší korfské dohody bezcennými — mně nikoli. Chci prostudovati tento pakt a tajně jej posiati také domů, přátelům do Rakouska, kteří smýšlí stejně jako já.«
»Vždyť mezi vaším lidem není myšlenky a touhy po sloučení se Srby a Chorváty!«
»Mýlíte se, pane! Tato idea je u nás již stará, ale v Rakousku nemohla býti nikdy vyjádřena.«
»Ano, jednotlivci, idealisté, básníci se snad tajně nebo zjevně obírají touto myšlenkou a stávají se tak zv. národními mučedníky, jestliže je policie pronásleduje a zavírá. Ale to není ještě národní hnutí. — Dokud nebude mezi Slovany národního hnutí proti Rakousku, dotud nebude míti úsilí idealistů žádného úspěchu. — Nyní je válka. V této válce nehrajete vy, revolucionáři, žádné úlohy. Někteří však se již pokoušejí do-
sáhnouti od dohodových států — považte — oficielního uznání jako rovnoprávná válečná moc. Toho vám nikdo nedá, předně proto, že vaše národy nejsou opravdu revoluční a za druhé proto, že mají spojenci ještě stále na mysli separátní mír s Rakouskem. K tomu přistupují konečně ještě loyální projevy Čechů a Jíhoslo-vanů v Rakousku, které vám velice škodí. Rakouský zpravodajský úřad posílá vaše projevy do ciziny a platí švýcarským časopisům a agentům, aby je šířili dále ve světě. — To jsou důvody, proč tvrdím, že je váš korfský program neproveditelný, dokud se nezmění poměry ve vašich národech a dokud světová diplomacie nebude sankcíonovati vašich interních úmluv.«
Malý Ital hovoří nepříjemně. Cítím, že je v srdci odpůrcem jihoslovanského národního hnutí a že vědomě či nevědomě hájí italské aspirace, které se kříží s programem sjednocení všech Jihoslovanů v jediný stát. Ale nyní není času k polemice, v níž bych stejně musel pod-lehnouti, protože mužíček není obyčejný důstojník, ale diplomat hladkého jazyka a mnohem lepší znalec přítomných poměrů než já.
»0 diplomatickou stránku úmluv se nyní jako voják nemohu starati, a ani tak daleko nevidím. Jsem voják, člověk pro práci a podnika-vost, a jednám pouze instinktivně. Instinkt mi praví, že je třeba bojovati proti Rakousku, to že je naší první povinností. Týž instinkt mi praví, že pouze po rozbití Rakouska dosáhneme národní samostatností ve smyslu paktu, o němž jste mluvil. V tomto ohledu děláme totéž, co Češi, s týmiž, to jest paralelními cíli.«
»Vy mluvíte tak přesvědčivě, že budu snad revídovatí své přesvědčení.«-------
»Češi mají také mnoho inteligentních zástupců v cizině a mezi nimi uznané kapacity.«
»Jako profesora Masaryka, není-líž pravda?«
»Ano,«
»A profesora Beneše?«
»Ano, Beneše. Tomuto bych rád poslal dopis. Mám v bataljonu jeho synovce, důstojníka Hoppa. Dr. Beneš je předsedou nebo tajemníkem Národní Rady československé v Paříži. Můžete mu poslati do Paříže dopis, jenž je v balíčku mezi akty?«
»Pošlu.« Finzi rozbaluje balíček a při světle lampičky prohlíží jeho obsah. Dopis pro dra. Beneše je v balíčku.
»Dopis půjde hned zítra do Paříže.«
»Díky!« —
»Nemáte vy, Paolini, někoho známého v Itálii?«
»Nemám tam, myslím, nikoho. Mezí zajatými Rakušany je jích několik, jež znám.«
»Nechcete s někým korespondovati?«
»Díky! Nyní nechci psáti pro rakouskou špionáž, která je rozšířena po všech táborech.«
»Budete-li vy, nebo někdo z vašich přátel míti něco na srdci, račte užiti mého sprostredkovaní. Rád vám vše opatřím.«
»Díky, nebude třeba.« —
Dva nebo tři granáty, jež za našeho rozhovoru praskly na výšinách nad Civaronem u Ci-my Dodíci, připomněly mému italskému soudru-
hoví, že by mohl pro italský generální štáb do-stati ještě nějaké informace o účinku minulých podniků na Ortigaře a u Cimy Dodici. Slíbil jsme mu obšírnou písemnou zprávu s přílohami o rakouských ztrátách.
Fínzi mi podává několik časopisů. —
Při loučení si opět vyměňujeme s důstojníky cigára a pak rychle odcházím ke svým hochům, kteří poslouchají, vrtají-li Italové strojem. Mu-stafa i Muharem mne očekávají každý na svém místě.
»Šli jsme marně. Neslyšíme ničeho. Brigáda se bojí, my se nebojíme.« —
Vracím se s hlídkou nejkratší cestou domů. Pozoruji, že chlapci nejen poslouchali, ale že si vlekou i plné torby ovoce.
Italský reflektor nám svítí tak pěkně a klidně, jako elektrické svítilny na ulicí velkoměsta.
Na 3. stráži sedí poručík Kohoutek a čeká. Bylo smluveno, že až sem mi přijde naproti. Zapaluji mu italský doutník. »Mínghetti«, pravím, —
Kohoutek poslouchá mojí zprávu, odfukuje dým a točí doutníkem mezi prsty.
»Je minghettí specialita?«
»Nevím.«
»Je mi milejší rakouské »krátké«, než jejích specialita«, tak oceňuje jakost vyměněného doutníku.
Cestou do Carzana nám stále ještě svítí reflektor.
»Italové neprojevují chutí chopiti se věcí, ale jen studují a studují.«
»Až bude pozdě«, míní Kohoutek.
»Jejich vojenské velitelství nepřikládá navrhované akci té důležitosti, jako my. Je jim známo, že se chystá rakousko-německá ofen-siva v Krasu a ta poutá jejich pozornost. Tam
Cima Dodici.
narazil Cadorna již několikráte hlavou do zdi, zdejší horské tyrolské fronty však nechce brati vážně.«
»Kdyby tedy aspoň řekli, že nechtějí!« Cestou přemýšlím, mám-li sděliti mladému českému příteli zničující dojmy, jež mne tísní
po rozhovoru s Italem o vnitřních rakouských poměrech. — Raději mlčím — však má Kohoutek jíž dosti jiných starostí.
Máme s Kohoutkem oba právo na 14denní dovolenou. Já v těchto poměrech nemohu opu-stiti bataljonú, ač mne to vší silou táhne domů, abych se rozloučil se svými milými. —
»Kohoutku, času je ještě dosti — můžeš odejiti na dovolenou!«
»Dozraje-lí však mezitím akce, co potom?«
»Soudě dle chabého začátku, myslím, že se celý srpen nic nehne. Budou se pomalu připra-vovatí a využívati nás zatím k informačním účelům, pokud budou moci. Proti tomu bych konečně neměl žádných námitek, dokud mám nadějí, že se nám podnik přece jen zdaří. Nyní čekáme, protože nemůžeme dále. Ty však odskočíš na několik dní domů.«
»Proč však vy nejdete na dovolenou, mysliteli, že je ještě čas?«
»Což mohu? Nyní se nesmím ani na den vzdálítí z fronty, volají-li mne Italové dvakrát i vícekrát přes frontu. V tomto zvláštním úkolu mne nikdo nemůže zastoupití.«
»To je pravda.«
»Neztratil jsem však také naděje, že se věc brzy začne hýbatí. Pomysli na veliký počet naších organísovaných lidí, jimž nesmí chybětí hlavy pro ten případ, že by náhodou nebo neštěstím někdo vyslídil naše spiknutí. Ty půjdeš, za 20 dní se vrátíš, já však zůstanu.« —
Druhého rána posílám brigádě Kohoutkovu žádost za dovolenou.
9.	Hieroglyfy.
Dne 1. srpna se rozzuřila v jižních Tyrolích hrozná bouře. Stromoví i zákopy utrpěly mnoho škody. Po bouři se rozvodnil Maso, vystoupil ke starým kamenitým jezům, odnesl všecky tři mosty a vůbec všecky lávky.
Příštího dne je podplukovník v Carzanu, aby si prohlédl škodu.
Na zkoušku, jak Fínzí poučil svoje artileristy, hlásím Italům tuto návštěvu. Pochopili a počali obstřelovati zákopy i pozadí. Podplukovník Vi-dale je však muž jiného rázu, než většina vyšších důstojníků. V krupobití šrapnelů musím ho provázeti z Carzana k železníci u Masa a po celou dobu je pln humoru.
»Ti lumpové střílejí až nepříjemně dobře.«
»Viděli vás a vědí, že je někdo vyšší v zákopech.«
»Jak to mohou věděti?«
»Ukázal jste se v Carzanu, kde nikdy nepozorují člověka. Mohou to však poznati také podle kalhot a čepice. Musíte u nás nositi fez, pane podplukovníku!«
Dívá se na své pěkné jezdecké kalhoty, švihá si hůlkou po kamaších a narovnává si na hlavě čepici. Lichotí mu moje poznámka že ho Italové poznali. »Mají to oči, ti lumpové!«
»Nahoře na Levreu sedí jejich artílerísta s výborným aparátem a nedělá nic jiného, než zevluje do Carzana. Však se nemůžeme jiti ani koupat, hned jsou tu šrapnely.«
»Víte, kde sedí?«
»Ne.«
»Škoda. Rád bych vykouřil toho jezevce z doupěte. — K čertu, dnes jsou nepříjemní! — Hleďte, jak Kímla skáče!«
Těžký granát dopadl před námi blízko velitelství 1. roty, kde leželi nadporučíci Jirsa a Kímla. Vzduchový náraz byl tak silný, že mne přitiskl ke zdí. Kimla pěti dlouhými skoky utekl do své betonované díry, právě v okamžiku, když granát explodoval. — Jirsa zahlédl podplukovníka a mne, potměšile se podíval, kudy frčí železo, nyní se však narovnává a salutuje před vchodem do Kimlovy díry.
»Gilťs mir oder gílt es dír?« táže se podplukovník, odpověděv na pozdrav.
»Italský ekrasit špatně voní!« pravím.
»V takové blízkostí je ekrasit nepříjemný!« odpovídá podplukovník.
»Což ekrasit, pane podplukovníku«, praví Jirsa. »Ten bych ještě snesl, ale obsahu granátů se bojí moje kosti, kterým železo škodí. Snad pozdravují vás, pane podplukovníku.«
»Nebo vás! Co jste dělali?«
»Nic. Leželi jsme s Kímlou, když je dnes tak krásný den a dívali jsme se, jak střílejí na Car-zano. Nyní jsou jíž tu. Kimla povídá, že se mu již nechce ležetí.«
»A vám také ne.«
Kímla se zatím již uklidnil ve svém brlohu a přišel se podívat, s kým Jirsa hovoří. Byl překvapen. Vzduchem vyje opět druhý granát.
»Dovolte, Kimlo, abychom šlí trochu k vám«, praví podplukovník, a rázem jsme všichni pod těžkým betonovým krovem, na němž leží 1^ m.
vysoko kamení. Silná explose zde neúčinkuje tak, jako venku.
»Kímlo, je vám viděti na tváří fotografie onoho prvního granátu«, žertuje podplukovník s bledým nadporučíkem.
»Když nedají pokoje!«
»Pokoj by vám měli dátí? Ano, kdyby byla s Italy nějaká řeč! Vystupte na zeď a zavolejte do Agneda, že si chcete nyní trochu odpoči-noutí ve stínu cypřiše nebo akátu, či jaké stromy tu máte!«
Podplukovník je v dobré náladě a sedí s námi půl. hodiny. Vypili jsme Kimlovi půl lahve koňaku, jehož je skoupému hospodáři trochu líto. —
* *
*
Provázím podplukovníka dále po úseku a vracím se k nadporučíku Jirsovi s úmyslem, vyzvatí jej, aby přistoupil do našeho spikleneckého kruhu.
»Bylo mí líto, že střílejí také na tebe. Granáty jsem objednal pouze pro brigádníka.«
»Jak? Objednal?«
»Ano, Italům jsem oznámil, že tu máme hosta a poprosil jsem je, aby také oni něčím přispěli k jeho důstojnému přijetí.«
»Proč mi to říkáš?« táže se mne s přízvukem, který dává na jevo, že nemá rád planých žertů.
»Vždyť pravím, že se ti chci omluviti. Nemluvím žertem, ale vážně. Máme styk s Italy.«
Objasňují mu účel spiknutí a vše, co musí věděti. Jírsa je bezpochyby rozhodný Čech,
schopný každého odboje, ale Mlejnkova historie se mu zdá příliš romantickou a moje vypravování mu je příliš pravdě nepodobné.
»Vše je pěkné, ale já ti nevěřím ani zbla.«
»Dobrá. Věř nebo nevěř — jen o tom mlč. Kímla, tvůj nejblížší soused, nesmí slyšeti ničeho, ostatní tvoji sousedé rovněž ne. Až bude čas, zvědí o tom všichni, kdo jsou Slované a hodni důvěry.«
»Tvoje pohádka je příliš nebezpečná k vypravování.«
»Půjdeš příležitostně se mnou. Chceš?«
»Kam?«
»K Italům. K rozmluvě s Cadornovýmí štábními důstojníky, nebo k soudruhům z nepřátelského 136. pěšího pluku.«
»Poslyš, příteli, je to všechno pravda?«
»Pravda. Zde je moje ruka!«
»Dobrá. Půjdu! Kdy?«
»Ještě tento týden.«
Přicházíme do carzanského parku. Rozprávím o nutnosti, aby se spiknutí rozšířilo v příštích týdnech na všecky inteligentní bosenské a české poddůstojníky, nejdříve však na všechny slovanské uvědomělé a odhodlané důstojníky. Jirsa několikrát souhlasně pokyvuje, ač sám ještě nemá pravé důvěry.
»Naších artíleristů bude škoda. Dašek, Tan-dler, Hopp — nejlepší chlapci — budou museti všichni po řadě odejiti od bataljonu k artilerií. Omelka již šel. Dr. Dyboského jsme ztratili koncem dubna a četníky nám rovněž vzali. Musíme je nahraditi. Kromě tebe, Kohoutka, Zeleného, Horáka, Martince a Němečka nám zbývají z důstojníků ještě Čada, Maděr, Duje, Liška,
Novakovič, Krajník a Maštálka, ze šíkovatelů a poddůstojníků jsou však k provedení těžších úloh způsobilí jen někteří: Liška, Pajger a Levc ze 3. roty, Sedlecký z 1, roty, Čačič, Malčánek, Djuríč, Prskalo, Begovíč, Dragíčevič, Bajramovič, Jiránek, Čupina a Mlejnek ze 4. roty. Vojáky máme na výběr ve 4. rotě, některé také jinde. Jsou to: Marič, Janjič, Lahvička, Vejno-vič, Vácha, Veledar Simo a Veledar Trifun, Bauman, Kneževíč, Zábrana, Jankovič, Turek, Grujič, Kunovac, Tuzič, Popovič, Trivič, Veledar, Gudíč, Lukačevič, můj sluha Chválek atd. Někteří z nich nejsou dosud přesně poučeni o spiknutí, ale všichni jsou lidé, kteří budou připraveni vstoupiti do našeho kruhu. Nikdo neví o všem kromě mne — musíme býti opatrní. Každý zná jen svoje číslo a svoji úlohu, jež mu v akcí připadne. — Tebe musím informovati celkově a o všem, protože je možno a pravdě-podobno, že mne budeš muset zastupovatí a převzítí velení, kdyby nebylo mne.«
»Kdo z uvedených zná cíle podniku?«
»Cíle? Důstojníci znají cíle. Cíl spiknutí musí konečně do jisté míry znáti každý z našich lidí, také každý pěšák.«
»Kohoutek je tedy zasvěcen?«
»Ano. Kohoutek zná organisaci u 4. roty a částečně i v ostatních rotách.«
»Tak ho vidíš! Nikdy ani slovem nehlesl, ani okem nemrkl.«
»To by bylo pěkné, aby s každým mluvil a na každého mrkal!«
»Ale mně? — Zelený je také informován?«
»Ano. Zelený organisuje lidi u roty ruských mitraljez v Carzanu. Mnoho jich nemá — má
v rotě skoro vesměs Němce. Nyní bude míti Zelený volnější ruce — jeho velitel odejde od roty.«
»Nadporučík Ertl odejde?«
»Půjde na delší dovolenou. Hlásil se dobrovolně na brigádní výzvu, že připraví a provede projektovaný útok na italskou stráž v Agnedu. Proto dostal 3 týdny dovolené k výcviku útočného oddílu, po akci pak odejde domů na 14den-ní dovolenou.«
»Co je s těmi čísly, o nichž jsi mluvil?«
»Každý carzanský spiklenec má svoje číslo, předně pro bezpečí, abychom neměli žádných spisů se jmény, ale jen s čísly, za druhé z ohledu na Italy. Italské oddíly, určené k jednotlivým akcím, dostanou svoje průvodčí, první oddíl vede průvodčí č. 1., pátý oddíl průvodčí č. 5.«
»A co budu já?«
»Tebe bychom dali za průvodčího 5. italské kolony, jsi tedy číslo 5, »guida numero cinque«. Pětka byla Daškova, ale Dašek odchází a pětka potřebuje náhradníka. Bude tvoje. Kdybys jí nechtěl přijatí, svěříme ji Martincovi a tobě přidělíme jiný úkol.«
»Jakou úlohu má pětka?«
»Počkej, hned!«
Vytáhl jsem z kapsy arch papíru a ukázal mu hieroglyfy:
»Pet da kost. 1030 do 1100 5b) 3. + 17 kost disp.« To je vše, co má vykonatí pětka.«
»Co to je? Nerozumím tomu!«
»Vím, že tomu nemůžeš rozumětí. Nikdo nepřečte těchto textů kromě mne. Ostatně však se tu nyní změní text.«
Před Jírsou škrtám tužkou druhé slovo »da« a opravuji je na »ji«,
»Nyní vím tolik, jako dříve!«
»Čti takto; Průvodčí páté kolony je nadporučík Jirsa (dříve bylo zapsáno poručík Dašek), který bude očekávati svoji kolonu ukos tela v Carzanu, Tato kolona bude u kostela v Car-zanu mezí 10,30 hodin a 11 hodin večer. Průvodčí jí povede do sektoru 5b) 3, V Carzanu ti ukáži mapu, jak jsem rozdělil celou frontu v sektory, Sektor 5b) 3 jsou zákopy 1, roty na pravém břehu Masa jižně od Carzana až k tomu místu, kde býval kdysi most Scurelly—Castel-nuovo. Tuto posádku zajmeš ze zadu, nebude to žádná námaha — bude mezí nimi mnoho našich lidí. Při tomto úkolu ti pomáhá průvodčí číslo 17. Ty se po vykonané úloze vrátíš ke k o s t elu do Carzana, kde budeš k d i s p osíci, kdyby ještě bylo někde třeba tvojí pomocí. To je vše.«
Jirsa čte a čte ještě jednou svojí úlohu.
»Nyní vidím, že je věc jednoduchá a že se lehko čte.« Prohlíží ještě ostatní čísla.
»Kde je Kohoutek?«
»Číslo 3.«
»3 galstriguíd 930 kapespe ko 2 kas + 1 + 20 + ... 5a) kar NO kost disp ko 8 -j- ko 11 c Te bo evenko 14 Pig,«
Jirsa se rozehřívá a přeje si čisti také Kohoutkovu úlohu, která je však mnohem těžší; Průvodčí č. 3 je Kohoutek (kohout = ital. g a 1-lo), jenž vede (g u i d a = průvodčí) Italy ze S t r i g n a. Počátek kolony stojí v 9.30 hod. večer u kapličky ve Speře. Kohoutek jde v čele 2. kolony do Castellar a odtud společně s průvodčími čís. 1. a 20. a s jinými do Carzana, kde
předá Italům sektor 5a), t. j. severovýchodní (NO) část vsi. Pak je opět u kostela k disposici, aby šel s kolonou čís. 8. a 11. do Telv a Borga, eventuelně ještě dále s kolonou č. 14. do Pia-gary, kde je mu vše dobře známo. Kohoutek sám sí přeje jiti do Piagary, aby vytáhl pana brigádníka z postele.
»Kolik je všech průvodčích a kolon?«
»Pro směr Carzano-Levico 29. Bude jich snad ještě více — závisí to od přání Italů.«
»Plán máš již hotov?«
»Ano, v několika formách: podrobný plán je zhotoven ve dvou exemplářích. Jeden má Ca-dorna, druhý je ve zdí mého brlohu v Carzanu. Pří sobě nosím třetí exemplář, to je tento plán v hieroglyfech, čtvrtý exemplář mám v hlavě.«
»A nic se ti nemate?«
»Dosud ne. Tolik myšlenkové a duševní energie jsem necítil nikdy jako nyní. Jsem zdráv a jsem si vědom síly jako lev.« —
V	Carzanu vidíme desátníka Malčánka. Jirsa jej zná.
»Je to spiklenec?«
»Je.«
»Které číslo?«
»Sedm.«
Poslední otázku a mojí odpověď Malčánek slyší. Zdraví a potměšile se usmívá.
»Pozoroval jsi, že rozuměl, o čem mluvíme?«
»Viděl jsem«, praví Jirsa. »Věřím. Až půjdeš k Italům, vezmeš mne s sebou, není-liž pravda?«
V	jizbě v Carzanu ukazuji Jirsovi výstřižky z italských časopisů a dopis, adresovaný paní Otilii Střelcové v Ptují.
»Tento dopis je přípraven, aby jej vzal Kohoutek s sebou, až pojede na dovolenou. Přečti si dokumenty!«
Jirsa mluví srbo-chorvatsky, proto je mu slo-vínštína dosti srozumitelná.
Borgo v Suganské dolině.
Pohled z Roncegna. V pravo Civaroú, v pozadí Cima Dieci a Cima Maora; v levo úpatí S. Pietra.
»Drahá T.! Prostřednictvím přátel jsem dostal přes frontu zprávu o schůzce členů srbského kabinetu a předsednictva Jihoslovanského Odboru se sídlem v Londýně, kteří dne 20. července 1917 podepsali na ostrově Korfu přiložený projev. Dej přátelům čisti a rozšiřujte dle
možností tento dokument, který by měli všichni znát. Buďte zdrávi a opatrní! Tvůj Janko Osojnik.«
»Můj pseudonym, jejž moji přátelé znají«, vysvětlují Jírsovi, čta mu obsáhlou přílohu s textem korfské deklarace. —
Nevěřící Tomáš čte a čte a konečně pln víry se vrací z Carzana.
»Jsem tvůj!« s těmito slovy mi tiskne pravící a odcházeje, neohlíží se ani v levo, ani v pravo po carzanských rozvalinách. —
Věděl jsem, příteli Jírso, že jsi náš.
10.	Nové signály.
Schůzka s Italy ve Strígnu v noci ze 3. na 4. srpna má opět týž úvod, jako 26. července.
»Chí va lá?« volá Ital hlasitě.
Oho, opět jsou na stráži vojáci, kteří ničeho nevědí. Puška zarachotila o drát. Tomu jsem jíž zvyklý a odpovídám mu bez rozmýšlení:
»Díssertore.« (Sběh.)
»Altolá! Dietro front!«
Stojím, on však ještě jednou: »Dietro front!«
Ten nezná žertu, bude lépe, poslechnu-li a obrátím se. Chtějí sí zřejmě prohlédnouti každého neznámého nejprve od zadu.
Několik vteřin je zcela ticho, pak se však hlídač hlásí a táže se mne poněkud mírnějším hlasem, ale tak rychle, že mu není možno rozuměti. Obrátil jsem se k němu, řka:
»Non capisco.« (Nerozumím.)
»Avanti!«
Tomu opět rozumím a kráčím před 4 namířené pušky. Jsem sám a nemám v ruce pušky, ale jen obyčejnou hůl, proto se zdvíhají a ustupují nebezpečné hlavně. Podávám jim přes překážky ruku a všichni po řadě mí ji tisknou. Pak mí pomáhají za ruku a za hůl přes dráty k sobě, nedbajíce na kalhoty, jež se trhají na drátech. Zvědavců se schází stále více, vesměs přívětivých chlapců. Očí a řady bílých zubů jím svítí. Jeden drmolí italsky, druhý se vyptává francouzský. Chtějí věděti moje jméno a hodnost.
»Caporale bosníaco.« (Bosenský desátník.)
»A caporale, caporale austríaco, caporale bosniaco«, vykládá rychle jeden druhému a zuby se jim svítí. Jeden rychle odběhl dolů, aby ohlásil příchod přeběhlého desátníka. Ostatní mne ohmatávají a berou za ruce a za ramena, buď z přátelství, nebo ze strachu, abych jim neutekl.
Ze slov a posuňků poznávám, že mi chtějí zavázati očí. Pravím, že toho není třeba, oni však, že je. Tedy budiž, však mne daleko nepovedou. Veliký šátek, který první voják vytáhl z kapsy, poddůstojník odmítá, řka, že není čistý. Líbí se mi, že hledají čistý šátek. Zavazují mi oči širokým pásem přes čelo a nos, takže dýchaje, musím otevírati ústa. Je mi dusno a potím se, jak mne dva vojáci ženou. Vedou mne deset kroků každý pod jedním paždím, pak mne otáčej čtyřikrát nebo pětkrát na pravo a třikrát na levo, vedou mne 20 kroků kamsi vzhůru, pak touže cestou dolů přes tutéž hromadu kamení, pak opět sem a tam, takže cítím pod nohima tutéž cestu. Průvodčí, jenž mluví fran-
couzsky, vtiskl mí do ruky mojí hůl. Odpověděl jsem mu cosi, co ho rozveselilo, a ihned vychrlil spoustu řečí o Francouzích. S románským temperamentem rychle vypravuje svoje zkušeností z Marseille a Lyonu, kde pracoval před válkou v hodinářských dílnách.
Pomalu kráčím nekonečnou klikatinou zákopů.
Konečně nám přichází kdosi vstříc. Moji průvodčí mu rychle podávají zprávu a představují mu rakouského desertéra. — »Důstojník?«
»Paolini«, pravím já.
»Tenente Paolini?«
»Ano.«
Důstojník přiskočil, chopil mne za ruku, odvázal mí šátek a omlouval se. »Jsou to sami oslové!« Proklíná celou hlídku; mojí dva dobromyslní průvodčí musí vyslechnouti spoustu přezdívek z úst důstojníka. »Porchi«, »stupídi«, »ímbecilli«, »asíni«, a bůh ví co všecko chrlí půl minuty, aniž by opakoval jedné z nadávek. Ustrašení vojáci ani neposlouchají do konce — zmizelí k svojí hlídce, nevědouce, čím se prohřešili.
»Nezlobte se, prosím, vojáci jsou nemotorové.«
»Vojáci jsou dobří. Jednali úplně správně, podle předpisů. Je mi líto, že jste je vypeskoval, protože nejsou vinni.«
»Pravíte, že jednali korektně?«
»Ano, korektně a vlídně. Povězte jím to!«
Nabízí mi cigaretu a vracíme se čistým, 2 metry hlubokým zákopem vzhůru. Praví mi, že
pánové z Vicenzy jsou již zde a že přicházejí za ním,
Přiběhl za námi ještě jeden důstojník, podporučík, Baví mne až do příchodu ostatních důstojníků,
Fínzi zvěděl cestou, že přiběhl rakouský de-sertér, desátník Bosňák, čemuž prý se divil. Ještě více se však podivil, uslyšev, že já jsem ten desátník. Domácí důstojníci, kapitán a několik rotních důstojníků poslali hlídku kamsi v levo od cesty a otevřeli železný přechod v překážkách, abych je při návratu do Carzana nemusel přeskakovati,
Můj balík má opět dosti bohatý obsah. Kromě nových lokálních skíz je v něm přehled všech baterií od Val Piany do Asíaga s »plošnými quadráty« a podrobnými záznamy o střelivu, jehož je v této době k disposici jen málo, Dostřelové mapy vyznačují, kam a jak střílí každá jednotlivá baterie a jaký má úkol v případě tak zv. »uzavíracího ohně«.
Originální zpráva 181. brigády, adresovaná velitelům úseků (jež jest také přiložena), mluví o programu pro měsíc srpen. Brigádník upozorňuje velitele úseků na čtyři větší podniky, jež mají býtí vykonány v příštích týdnech. Prvým podnikem bude »Die Coalba-Unternehmung des Baons I./63.« s Caldiery nad Civaronem, druhým »Der Feuerüberfall auf das italienische Lepu-settelager«, třetím útok vídeňského bataljonu IV./4. »Deutschmeistrů« z Caverny na italské posice Fontanelly a Samone, čtvrtým útok útočného oddílu nadporučíka Ertla a Bosňáků na italskou posádku v nádraží Agnedo.
»Co chtějí Rakušané s těmito podniky?«
»Znepokojovat!. Náš brigádník je velice podnikavý velitel, jenž nemá na frontě nikdy klidu. Z jeho poznámek vyrozumívám, že také vyšší velitelství ukládají tyrolským sektorům živější činnost, což znamená, že chtějí vázatí k této frontě více italských trup a odvrátit! italskou pozornost od Soče, kde přijde za několik týdnů hlavní úder.«
»Myslíte, že iniciativa přichází od armádního nebo vrchního velitelství?«
»Tak jest.«
Fínzi se zájmem studuje akt.
.»Není vám známo, v kterých dnech budou podniky provedeny?«
»Termíny určuje brigádník — obyčejně po dohodě s veliteli úseků. Poslední podnik bude kolem 20. srpna.«
»A zvím o nich?«
»Dozvím-li se o nich, oznámím vám je včas. Může se však stati, že zvím termín teprve v posledním okamžiku, při začátku akce,«
»A co učiníte v tomto případě?«
»Poslal bych signál. Váš pozorovatel na Le-vreu ať pozoruje Castellary kolem 10. hodiny večer. Dvě vysoké rakety směrem k jihu značí podnik na Caldíeře, dvě nízké rakety k jihu značí Agnedo, dvě rakety na severovýchod Fon-tanelly, tři rakety na východ dělostřeleckou demonstraci.«
»Dobrá. To stačí.«
»Myslím, že by nám nejlépe posloužil telefon. Pomozte mi zříditi telefonní spojení s vámi.«
»Přes frontu?«
»Proč ne? Na rakouské straně není třeba, aby spojení vedlo až do zákopů. Někdo by mohl drát zpozorovat!. Před strážemi v některém sklepě rozbité Spery bych postavil kasetu, kam bych chodil v určitou noční hodinu telefonovat.«
»Nevíte, pane, jak je takový podnik pro vás nebezpečný?«
»Jak? Drátů ani stanice mi ve Speře nikdo nenajde,«
»Je tu ale něco jiného. Telefonní hovory poslouchají druhé aparáty na rakouské i italské straně. — Z opatrnosti dávám přednost signálu a osobní zprávě. Jsem sí vědom, že mnoho riskujete při signálech, jež mohou vzbudítí podezření dobrých pozorovatelů na rakouské frontě. Ještě více riskujete, přijdete-lí osobně z rakouské fronty k nám — každý den stojíte pod šibenicí! ■—• Nevrťte hlavou — je tomu tak! Pravíte sice, že máte věrné a spolehlivé lidi, ale všichni lidé nejsou dobří. Upozorňují vás, buďte velmi, velmi opatrný! — Telefon by vás prozradil hned první den, věřte mi. Snad vám nejsou známy výborné přístroje pro poslouchání telefonních rozhovorů — bez drátu — víte, že ze země na 5—15 kilometrů daleko vám povím, o čem spolu hovoří v tomto okamžiku velitelství v Piagaře a v Roncegnu?! Podle mých informací mají Rakušané více takových aparátů, jeden dokonce zde blízko v Castelnuovu. Vím o tom všem. — Zůstaňme pří signálech! Tedy kolem 10. hodiny večer?«
»Ano! — Jeden z uvedených projektů je dnes přiložen k aktům: útok Vídeňáků na čtyři italské skupiny u Fontanell.«
»Tak?«
»Je to podrobně provedený projekt, uvádějící jménem každého důstojníka a vypočítávající sílu každé skupiny, kdy a kde bude operovatí. •Tento podnik nebude jíž v rayonu 181. brigády, ale v sousedním sektoru 1. horské brigády na našem levém křídle!«
Finzi listoval mezí papíry a vytáhl onen akt.
»Jak jste mohl dostati do rukou podrobný projekt podniku cizí brigády? Povězte mi!«
»Náhodou. Jsem totiž ne/bližším sousedem Deutschmeistrů a 1. brigády. Opis projektu obdržel podplukovník v Piagaře. Tento přišel ke mně, aby se mne otázal na radu, jak bychom my, jako sousedé, podepřeli chystaný podnik 1. brigády. Ukazoval skízy a celý plán a já jsem podotkl, že se mí plán v této formě nelíbí. — »Proč ne?« — »Protože příliš tříští zúčastněné skupiny a může se stati, že jedna z útočných skupin vyrazí o několik minut dříve a zalarmuje Italy. Pak bude zle, protože počne střílet artilerie a nebude možno vyhnouti se neúspěchu, snad dokonce porážce.« — »Co tedy myslíte?« tázal se mne podplukovník. — »Rád bych nejprve podrobně prohlédl jejich projekt«, pravím. A podplukovník mi jej dal a já jsem jej na rýchlo přepsal pro vás.«
»Deutschmeistři tedy zůstanou pří akci, jak je zde na tomto papíru?«
»Ano.«
»To je důležité. Děkují vám! — Co je však v tomto zvláštním obalu?« táže se Finzi, rozvazuje černou nit.
»Myslil jsem, že vás budou zajímati rozkazy
11.	armády a 18. divise. Zde jsou srovnány vše-
cky rozkazy od 1. června až do dnes, částečně v opisech. Dozvíte se z nich mnoho osobních údajů a doplňků k evidenci bataljonů, stojících na frontě.« —
»Vím, vím!« Finzimu se svítí očí, když pří elektrickém světle přehlíží seznam příloh.
»Některé jsem musel přepsatí, protože adju-tant v Telvách potřebuje často originálů.«. —
»Abych nezapomněl! Přinesl jste mí odpovědi na otázky, jež jsem vám dal posledně?«
»Máte je v balíku na zvláštním archu.«
»Na všecky otázky? Také o dělostřelectvu?«
»Ano.«
»Děkuji!« —
Finzi pak vypravuje o své poradě s Cador-nou. V příštích dnech se prý rozhodne o sugan-ském podniku. Dává mi nejnovější časopisy a upozorňuje mne v nich na články o otázce »u-jařmených rakouských národů«. Z Paříže nedostal odpovědi, protože je dr. Beneš na cestách v Anglii.
11. Žebřík a schody, — Zdravotní komise.
Tentokrát musím pospíchati ze Strígna, protože mne očekává v Carzanu poručík Kohoutek, abych mu sdělil, je-li ještě dosti času, aby mohl odejiti na dovolenou do Hodějic na Moravě. Dovolenku má v kapse a kufřík má přípraven.
»Cadorna ví, že tě to táhne domů k matce a ke tvé Sofrozince, proto řekl, že počká až do tvého návratu.«
»Tedy nic?« Jeho hlas mi praví, že by mu byla milejší akce, než dovolená.
»V těch 20 dnech tvé dovolené nebude nic. Uspíší-li se věc, napíší ti. — Budeš-lí moci, zastav se cestou v Praze nebo v Brně a hlas se důvěrně u vedoucích mužů.«
»U koho?«
»Však uvidíš, koho zastihneš. Snad zastihneš v Brně dra. Adolfa Stránského, v Praze pak dra. Scheinera, Klofáče nebo dra. Kramáře.« —
O 2. hodině odchází Kohoutek do Levica, já pak prohlížím až do rána články novin »Se-colo«, »Stampa«, »Corríere delia Sera«, »11 Po-polo«, »Giornale ď Italía« atd.
* *
*
Měsíce srpna užíváme silně k dovoleným. Kdož ví, kdy přijdou naší lidé opět domů. Posílám je po 20%, ač divise dovoluje jen 5%. Bos-ňáci dostávají stejně zřídka dovolené! — Práporčík Maštálka se dnes vrátil z Vršovic. Nešika si netroufal ohlásiti se v Praze u žádného politika. Tři týdny seděl doma a u své snoubenky ve Vršovicích, Vymlouvá se, že se nechtěl pouštěti v žádné nebezpečí, maje matku nemocnou akutní srdeční vadou. Obcoval s příbuznými dra. Eduarda Beneše, bydlícími v Chorvatské ulici č. 2 ve Vršovicích, zvláště s jeho synovcem Miroslavem, jenž byl náhodou také na dovolené a je Maštálkovým přítelem ze studentských let,
»A neřekl jsi mu ničeho?
»Nemohl jsem, Otce Václava policejní ředitelství loni uvěznilo pro velezradu. Jednou byl amnestován, po druhé jsem ho tedy nechtěl
hnátí do neštěstí. Policie velice pase po každém člověku, jenž s ním obcuje.«
»Tím více jsi měl důvod svěříti se takovým lidem. Byl bys jim prokázal velikou ochotu, kdybys jim byl oznámil, že máš příležitost posiati dru. Benešovi do Paříže vše, cokoli si budou přáti.«
»Na to jsem nemyslel.«
»Co jsi tedy dělal? Kde jsi chodil?«
Maštálka vidí, že se naň zlobím a praví mi upřímně:
»V Heroldově parku ve Vršovicích.«
»Každý den?«
»Ano. Měli jsme tam svůj parlament,«
»Jak to?«
»Jednomu koutu, kde jsme se scházeli, říkáme my, vršovičtí, parlament.«
»Vesměs mladí lidé?«
»Studenti, slečinky, dovolenci, přátelé . . .«
»Jíž vím vše. — Co je však s mým balíkem, pláštěm a fotografiemi, které jsi nesl s sebou?«
»Poslal jsem vše z Vršovic vaší paní, jen šavle jsem nemohl posiati.
»Chtěl jsi s ní snad junácky břinkati po »parlamentu« také o příští dovolené, ne? Z toho nebude nic. Na dovolenou už nepůjdeš. Příští měsíc půjdeš do Itálie, po válce pak už šavle no-siti nebudeš . . .«
»Mlejnku, jel bys na dovolenou?«
»Kdy?«
»Nyní, dříve než odejdeš přes hranice.«
»Rád bych šel!«
»Tedy poslyš! V polovicí měsíce se vrátí bosenští poddůstojníci a pak přijdeš na řadu ty. Jen jednu podmínku!«
»Prosím?«
»Schody po vinohradu pod castellarskou skálou musí býtí opraveny od skály až ke kostelu sv. Valentina. Vše je rozbořeno, že by si člověk mohl za bílého dne zlámatí nohy.«
»Opravím je. Večer začnu.«
Mlejnek, jenž má každodenně hodně práce s rotní statistikou, s kuchaří a s rozdělováním jídla, staví nyní každé nocí do 2 hodin schody. Dne 7, srpna mi hlásí, že jsou hotovy. Je u mne právě nadporučík Jirsa.
»Pojďme se podívat, co udělal!«
»Kam?«
»Na naši tajnou cestu.«
Jirsa, jenž se přišel koupat a lovit pstruhy, mění svůj program a kráčí se mnou přes car-zanský most, pak v pravo k rozbořené papírně ve Scurellách a dále castellarskou kamenitou cestou vzhůru. Na zarostlém okrají castellar-ské skály nás již nikdo nevidí.
»Zde nechodí nikdo, kromě řídkých vyvolenců.«
Odhrnují větve a keře a ukazuji Jirsovi vinohrad pod námi. Skála je přes 3 m vysoká, jako kolmá zeď vystavěná přírodou.
»Vidíš něco?«
»Co bych měl vídětí?«
»Žebřík zde u tvých nohou.«
»Oho, opravdu!« —
»Pojďme! Spusť se po žebříku!«
Na hustě zarostlé bývalé cestě a na vinohradu nad Scurellamí roste tak bujná tráva a révy a křoviny, že ve dne můžeš nad Scuréllami jiti k Italům a zpět.
Krajina u Masa.
V levém dolním rohu Carzano. Na levém břehu nad Carzanem castellarský pahorek a Scurelly. V pozadí Suganská dolina u hradu Ivano.
»Nejlepší oko rakouských stráží tě nemůže spatřití. — Zde jsou schody! Pojďme do Scu-rell!« Jirsa se za mnou chechtá.
»Právě na tomto místě není elektrických překážek. Sektor Scurelly vede ke skále, elektrický sektor Castellary však počíná mnohem
výše, před castellarskou stráží. Těchto 20 m nemá překážek, protože se rakouští inženýři domnívali, že jích tu není třeba. A teď sí pomyslí. Italové vědí, že jích nemůže nikdo víděti. V noci mohou příjíti nad Scurellamí a Castella-rami-j přistaví žebříky ke stěně, na níž nikdy nestála stráž a přihrnou se v týl rakouským posádkám na levém břehu, přestoupí kdekoli Maso a rozbíjí frontu — kde by toho nikdo nečekal. Žebříků s sebou nemusí nositi, ty jsme jim připravili již my. Opravili jsme jím schody, aby se jim šlo pohodlně. Do Strigna jim pošleme průvodčího, aby nezabloudili. Zde je budou očekávatí opět naší průvodčí. Na mostech budou stati naší lidé, očekávajíce je. Může se nám takovýto podnik nezdařítí? Pověz Jirso! My sami přeřežeme všechny překážky, přerušíme elektrický proud všem suganským úsekům a vůbec uděláme vše, čeho sí Italové budou přátí.«
»Vědí jíž Italové to, co mí zde vyprávíš?«
»Vědí — a přece váhají, ač je třeba jen se chopití příležitosti!«
Po žebříku vystupujeme na skálu.
Odpůldne jsme se koupali v Masu, leželi na horkém písku a lovili pstruhy jako lidé, nemající žádných starostí.
¥ ¥
*
Z Levica jsme dostali telefonickou zprávu, že 10. srpna přijde komise prohlížet carzanský úsek, a sice intendant, štábní lékař a ještě někdo. Tato návštěva není nebezpečná, ale přece nám není milo, že chtějí pánové • přijití do zákopů a hovoříti s lidmi 4. roty v Carzanu, kde sí stěžujeme na stravu. — V rotě se objevila
nová nemoc, související asi s plesnivým kukuričným chlebem, jaký jsme v poslední době dostávali. Onemocnělo několik mužů a praporní lékař dr. Turold nemohl podati přesné diagnosy. Stěžovali jsme si a vraceli jsme pytle plesnivého chleba, poslali jsme kus chleba brigádníkovi na ukázku a žádali nápravu u intendan-ce. V posledních dnech jsme poslali opět několik Bosňáků do nemocnice a za nimi ostrou stížnost brigádě. Nemoc jeví symptomy lehké otravy. — Je dobře, zajímá-li se intendant a zdravotní šéf o zdraví naších lidí, ale po mém mínění je zde třeba jinak se chopiti věcí: uzdra-viti lidi, kteří jsou jíž v nemocnici, nám pak posílati do zákopů lepší a čerstvější chléb a stravu vojáku přiměřenější. Návštěvy nám nemohou pomoci. Každé vyšetřování, jsou-li naše stížnosti odůvodněné, je zbytečné a jen by ukazovalo, že se nám nevěří. Proto nestojíme o návštěvu. — Dříve než promluvili s prvním člověkem v Carzanu, počalo to nad námi bouchati a junáci rytmístr Míklos, intendant Till a štábní lékař dr. Malfér celí spocení upláchli do bezpečí. Jak a koho zde mají vizitovat?
Příštího dne znovu hlásili z Levica visitací — téže komise. Italové však uzavřeli šrapnely cesty k frontě a nikoho jsme se nedočkali. Blízko našich brlohů nesmí vstoupiti žádná nezvaná noha! —
12.	Nehoda na Coalhě. Spiklenci za zády. Opium.
Je věru ku podivu, jak mohla ztroskotati rakouská akce na Caldieře. Byla přece tak pečli-
vě připravena! Myš by bylo spíše slyšetí než tyto lidi, kteří se s krajní opatrností spouštěli jeden za druhým po provazech a žebřících s rakouské skály dolů, právě když zasvítil jrpek měsíce po vrších nad Suganskou dolinou. Nej-menší kamének se neudrobíl, ani jeden bajonet nezarachotil. Pod skalou je kotlinka s vysokou zrosenou travou, tam se shromažďují sotva viditelné tajemné postavy — shromažďují se, aby udeřily na Italy, až jích bude všech 40 pohromadě. Většina je jích už dole. Posledních 10 spouští se právě po strmé stěně. — V italském hnízdě v Coalbě je všecko ticho, tak ticho, jako nikdy jindy. Snad spí, netušíce, že budou za 10 minut obklíčeni. Ani bráníti se nebudou. Kdyby však někomu z nich napadlo vystřelití, pro toho nebude pardonu. S Maďary nejsou žerty. Dříve než se rozední, povlekou již zajatce na caldíerské předhoří a pak může artilerie stříletí podle libosti.
Jak je vše ticho!
V kotlince jsou již skupiny seřazeny.
»Nyní vpřed!«
Dříve než se hnulí vůdcové skupin, zasvítila nad italským opěrným bodem raketa. — Co to? — Asi 50 pušek počalo rachotiti, kulky frčely právě nad kotlinou, odlamovaly skálu a odrážely se s kamením do kotliny. Hned na to zarachotila salva italské baterie od Ospedaletta na rakouskou Caldieru, přesně na okraj, pak salva druhé baterie přímo do skály. Zbytky rozbitých pletených žebříků padaly s kamením a železem pod skálu. Pekelná hra trvala 20 minut a nikdo nesměl ukázati hlavy. Měsíc vy-
stoupil výše. Střelba ponenáhlu ustávala a před kotlinkou se ozval hlas: »Vzdejte se!« a pak: »Zbraně pryč!« — Artilerie počala obstřelovatí Civaron a pozadí.
V	beznadějné situaci pod skalní stěnou nezbývalo ničeho, než učíniti tak, jak kázal hlas. Otok na italský opěrný bod bý byl šílenstvím, zpět na caldierskou stěnu nikdo nemůže, protože jsou zničeny všechny žebříky. Při nejlepší vůli nelze jinak.
»Důstojníci vpřed!« ozval se hlas opět. Italský granát udeřivší do skály energicky zdůraznil, že nesmějí dlouho přemýšleti.
Počalo se rozednívati. Kordonem smějících se alpínů kráčela dlouhá řada Rakušanů bez bomb, bajonetů a pušek. Na opěrném bodě jim prohlédli kapsy a poslali je všechny strmým zákopem na suganskou silnici. V Grignu je namačkali do vagonu a putovali příjemně po Itálii.
* *
*
Jak jen je mohli tak zpozorovati a překvapiti! A ještě podivnější je, že tak rychle avísovali svojí artilerii, která ještě nikdy nestřílela takových salv, jako dnes v noci. A precisně!
Takové smůly brigáda ještě neměla.
V	úseku se mnoho hovořilo o příčinách cal-dierského nezdaru. Brigádník má po několik dní v hlavě jen to Upozornil jsem ho na dvě možnosti: na první, že Italové svými aparáty zachytili rakouské telefonické rozhovory, na druhou, že onen desertér, jenž před 4 dny utekl s Civaronu, věděl o chystaném útoku a oznámil jej Italům.
»0 tom není pochyby, že bylí avísováni. Kdyby se byl odlomil kámen, byli by Italové několikrát vystřelili z pušek. Kdyby bylí v měsíčním světle někoho zpozorovali spouštěti se se skály, bylí by rovněž způsobilí poplach, ale nebylí by čekali, až se spustí poslední muž na zem. To je důkaz, že věděli vše a že bylí na útok připravení lépe, než náš útočný oddíl.«
»To je pravda, to je zcela jasné! «
»Byli by měli začíti před východem měsíce a s ještě větší opatrností. Podnik se ovšem nemohl zdaříti, byli-li o něm Italové předem zpravení.«
Poručíci Kímla a Jírsa poslouchají můj rozhovor s podplukovníkem. Jírsa mi praví po brigádníkově odchodu, že mu bylo úzko a horko, když jsem vykládal svoje mínění.
»Jak jsi mu mohl s takovým božským klidem vykládati, že naše zrada zavinila porážku?«
»Vždyť jsem mluvil pravdu.«
»Ano, vím, ale je mi brigádníka líto.«
»Mně také. Pověz mu v Itálií, až pozdravíš jeho a generála: Meíne Herrn, útok na Caldíeru se vám nemohl podaříti.«
»Maštálka bude spokojen.«
Jírsa věděl, že práporčík Maštálka vystřelil v předvečer caldíerské události o 10. hod. dvě vysoké rakety k jihu, tytéž rakety, na něž o ^ 11. hod. odpověděl Levre, že rozuměl.
Byl to poslední Maštálkův čin v Carzanu. Příští týden odešel do Villazana u Trídentu do důstojnické školy.
* *
»Proč posíláš Maštálku z bataljonu?« táží se mne přátelé v parku. Jirsa tuší, že za Maštál-kovým odchodem něco vězí.
»Sám sí toho přál. Na cirkulář, kdo z prapor-číků by chtěl jiti do Villazana, hlásil se jediný Maštálka.«
»Nyní není doba k návštěvě důstojnických kursů! Vždyť mu to nemůže prospěti.«
»Myslel jsem, že máš s Maštálkou zvláštní úmysly,« praví poručík Martinec.
»Co nám prospěje Maštálka ve Villazanu?« táže se Horák.
»Tolik, kolik ti, které máme v Castelnuovu, kolik tvůj Pajger v Borgu, Liška v Marteru, Stránský v Novaledu a všichni ostatní roztroušení za našimi zády.«
»Měl bys říci, »před naším nosem«, ne »za zády«. Zapomněl jsi, že máme frontu proti Levicu .. .« opravuje mne humorista Horák.
»Myslím, že se cítíme všichni jako za větrem, máme-li na více místech od Carzana až k Bolzanu své přátele. Až přikvačí italská automobilová kolona do Levica, bude jejímu veliteli jistě příjemno, ohlásí-li se mu »guída numero 50.« a podá mu zpráva, kde stojíme v tomto kraji a povede ho dál. Z téže příčiny jsem delší dobu hledal důvěrníky v Calamentské dolině a na Cadinském sedle, protože by nám jinak nějaká neočekávaná příhoda mohla zastaviti auto- * mobilovou kolonu na cestě do Cavalese, tak že bychom nedosáhli za den železnice u Bolzana.
V takovém případě by nám ušli páni generálové z Tridentu, a těch by bylo škoda.«
»Kdo je na této trati?«
»Na Val Pianě je český pluk č. 102. U horské roty č. 2. slouží můj mariborský přítel Souček, desátník, velmi energický hoch, s nímž si pravidelně dopisuji. V příštích dnech přijde ke mně do Carzana. — Nyní bych rád rozšířil náš dů-věrnický kruh do Flemské doliny. V Suganské dolině nemáme již co dělat. Až k Sv. Krištofu nad Caldonašským jezerem a do Pergín je v tom to ohledu vše zařízeno. Proto tedy pokračujeme dále — k Tridentu.«
»Což pak Panarotta — máme tam svoje lidí?«
»Máme. Každý den jíž očekávám do Carzana svého krajana, jenž má na Panarottě domovské právo.«
»Kdo je to?«
»Snad ho znáte — byl tu jíž několikrát. Jmenuje se Gobec, telegrafista telegrafního oddílu v Tridentu, jenž stavěl telegrafy u Tridentu a Levica již před 3 roky. Celou telefonní i telegrafní síť na Busagrande a Panarottě stavěl tento člověk, znající vsi a kraje Suganské doliny jako své boty. Jako telegrafista přehlíží každý týden vedení a má všude přístup. S »werk-meístrem« Brožem přichází často k nám a na Civ aron.«
»Takových lidí je nám třeba.«
»Ovšem, ovšem.« —
»Maštálka je tedy komandován jako důvěrník Carzanců, ne jako chovanec důstojnické školy?«
»Tak jest, jako náš důvěrník a jako zpravodaj o posádce v Tridentu a o armádních reservách. Za týmž účelem šel také poručík Němeček od bataljonu.«
»Kde je Němeček?« táže se Horák.
»Ty to nevíš? Vždyť není u nás jíž 4 dny. Je v kursu pro strojní pušky,« vysvětluje Jirsa.
»Tak se podívejte! Tak tiše a tajně odcházejí, že se o tom ani nedozvíš. Mám k němu jen čtvrt hodiny chůze a nevím ničeho. Kam odešel?«
•	Spáleniště za frontou.
»Do dvouměsíčního kursu do Raviny. Ravina je za Trídentem.«
»Na toho jsem nemyslel. — Němeček je tedy náš důvěrník?«
»Němeček je jeden z nejlepších lidí. Počítám naň, že nám výborně poslouží v okolí Tridentu a ve městě samém.«
Horák se diví,
»0, je-li Němeček náš, pak jíž věřím, že se také v Trídentu něco provede. — Kdyby jen Italové měli odvahu pustíti se tak daleko. Ale pochybují — pochybují.«
Hovořili bychom ještě bůhví jak dlouho v parku, kdyby mne nevolal adjutant do Telv.
Jirsa mne doprovází z Carzana k první zatáčce.
»Jsi ty netrpělivý člověk, Jírso! Každý den přicházíš se svým »Kdy půjdeme?« Mohu ti to ostatně říci: buď přípraven 15. srpna večer!«
»Pozítří?«
»15. srpna. V 9 hod. večer vyjdeme z Carzana.«
»Co si mám vzítí s sebou?«
»Hlavu — nic jiného.«
»Žádné zbraně?«
»Hůl, abys mohl setřásti rosu s trávy a s kalhot a jablka s jabloně.«
»Přijdu. Na shledanou!«
Jirsa se vrací a když je již 30 kroků daleko, volám za ním:
»Jírso, nezapomeň pytle!«
»K čemu pytle?«
»Na jablka.« —
Jirsa se směje a pokračuje v cestě do Carzana.
* *
*
Večer 15. srpna čeká Jirsa v parku.
»Dnes jsem večeřel už v 6 hodin.«
»Nemohl jsi se jíž dočkati večera?«
»Jsem zvědav. Je pochopítelno, že mne zajímá expedice do Itálie.« —
Nejkratší cestou spěcháme přes castellarské stráže pro jablka.
»Také vám přineseme jablek,« pravím stráži.
Cesta je již vyšlapaná.
»Náš Kohoutek je pilný chlapec, což? Vlastnoručně vytrhal křoví a bajonetem posekal trávu. Dříve nebyla cesta takto pohodlná.«
Před Sperou je příkrý kopec. Po největším srázu vystupujeme lehce — po žebříku.
»Vy tu chodíte všude po žebřících,« praví Jirsa,
»Onen žebřík pod skalou zrobíl Mlejnek s Bosňáky, tenhle však udělali druzí.«
»Kdo?«
»Kohoutek, šíkovatel Čačíč a zákopnický ši-kovatel Dragíčevič.«
»Však se to také pozná, že to měli v práci odborníci. Tento unese veliké břemeno.«
V ovocných sadech ukazuji Jirsovi, které druhy jablek jsou jíž zralé.
»Ale zde nejsou ještě nejlepší. Nahoře za Sperou, u cesty do Strigna stojí osamocená chaloupka — rozbořená ovšem — ale stromoví tu ještě je, s vybraným jemným ovocem, úplně zralým. Italové mají k němu blíže, ale dosud ho neobjevili. — Moji rotu udržuje nyní v první řadě ovoce v dobré náladě. Dříve byli nespokojeni, když jsme je komandovali na hlídky za Maso, nyní však jim nemůžeš s ničím přijíti tak vhod, jako s rozkazem: »Půjdeš na Castellare!« Mezi 6—8 hodinou večer a mezí 7—9 hod. dopoledne máš polovici posádky v ovocných sa-
dech u Spery. Sem za Speru se na štěstí neodvažují chodítí a diví se, že jsme my důstojníci tak stateční.«
Schováváme si v trávě hromadu natrhaných jablek.
»A nyní jíž můžeme jiti k překážkám.«
Vypravuji Jírsovi, jak se mí dařilo, když jsem přišel příliš časně k překážkám. Asi 30 kroků před překážkami ukazuji Jirsoví místo, kde má z opatrnosti trochu počkati, abychom nepřišli dva, když čekají jen jednoho. Jirsa se chce vy-šplhati na levou stranu cesty, jež je skoro 2 m vysoká, ale náhodou — Jirsa má často smůlu — hrábl rukama do vlasů, místo do trávy. Náhle se vztýčily 3 hlavy, ležící v trávě na kraji zdí. V prvním okamžiku byly obě strany překvapeny a postrašeny, potom však 3 italští důstojníci podali Rakušanovi ruce a pomáhali tlustému Jirsovi vzhůru k sobě na zeď. Slyším šum a šepot a vracím se, abych se podíval, co se děje. Jirsa však již leží mezi Italy, mými známými, a směje se s nimi zvláštní náhodě. — Důstojníci se přišli ze zvědavostí podívat a čekali v úkrytu blízko místa, kde jsme obyčejně rozprávěli s Finzim a seděli při rozhovorech.
Zanechávám Jirsu v této společnosti a jdu k překážkám, kde jíž čeká druhá skupina důstojníků, mezi nimi Fínzi, jemuž pravím, že má před sebou ještě jednu důstojnickou stráž, o níž snad ani neví.
»Takovou stráž a nebo bezpečnostní ležící hlídku jsem zpozoroval již několikrát. Jdu pokaždé kolem nich, jako bych jích neviděl.«
Fínzímu není vhod, že nás hlídají s úmyslem, vyslechnoutí naše rozhovory.
»Dnes v nocí mám s sebou soudruha, svého zástupce, nadporučíka.«
»Kde?«
»Čeká u oněch důstojníků, až ho zavolám.«
»Nechť přijde!«
Spěchám pro Jirsu a pomáhám mu na cestu.
Jirsa hoří zájmem. Důstojníci u překážek mu tisknou ruce, nabízejí mu cigarety a již sedí spolu na trámu v rozhovoru, —
Vyměňujeme si s Finzim spisy. Upozorňuji ho znovu na rakouské podniky, jež se chystají v příštích dnech a o nichž je částečně již poučen.
»Signál pro Coalbu byl dosti zřetelný, není-liž pravda?«
»Rozuměli mu. Z opatrnosti však byla připravena také posádka v Agnedu.«
»A akce Rakušanů ztroskotala?«
»Měli jsme úplný úspěch.«
»Vím. U nás přemýšlejí a debatují o příčinách.«
Abychom omezili signalování raketami, stanovíme si s Finzim již na půl měsíce předem dny a hodiny schůzek. Bude třeba ještě pro-mysliti mnoho otázek. Nejvyšší velitelství určilo, že se suganská akce provede v první polovici září, snad 13. září. Cadorna schvaluje plán a chce jej vziti za svůj. Korektury mého projektu budou prý jen nepatrné.
»Nechť jsou korektury jakékoli, jen už začněte! Do poloviny září máte čtyři týdny času, tak že se můžete důkladně pripraviti. Jen bych si
přál, aby zůstal náš bataljon do tohoto termínu v Carzanu.«
»Co pravíte? Že nezůstanete v Carzanu? Co jste řekl?«
»V posledních dnech se u nás šíří zpráva, že odejdeme na sočskou frontu.«
»To by bylo ovšem nepříjemné. Bylo by mí to velice nemilé. A co myslíte, bude z toho něco?«
»Nevíme nic určitého. Rozhodně však u divise přetřásali otázku, které bataljony by mohli pohřešití na dobu sočské ofensívy a pří svých kombinacích nemohli přehlédnoutí Bosňáků. Zdá se mí, že nás nemohou jen tak snadno pro-pustiti ze zdejší fronty. Máme dobrou pověst a proto stojíme v nejnebezpečnějším sektoru tolik měsíců. Odešlou-li nás, budou mítí pánové starost. A to je pro nás dobré znamení.«
»Tedy nejspíše zůstanete?«
»Doufám. Zvěděl bych o chystané změně aspoň 5—8 dní dříve.«
»Jak jste mne postrašil!« —
Kapitán má mnoho nápadů. Táže se, jak jsou organisovány kuchyně u bataljonu a kdy dostávají trupy na frontu večeři.
»Nebylo by možno, abychom opili ty elementy, jež by snad pro své austrofilské smýšlení chtěly rušiti průběh akce? Dal bych vám k disposici opium. Kdo ho požije, usne na několik hodin.«
»Výborně! V jaké formě máte opium?«
»Dal bych vám je v prášcích, nebo v jiné formě. Pro kotel, v němž se vaří káva nebo polévka pro 25 lidí, stáčí balíček, který se pouze nepozorovaně vysype do kávy. Pro větší kotle
bych vám dal větší balíčky. Mohu vám opatřiti také kořalku s opiem. Vojáku stačí doušek dobré kořalky, aby usnul na 5—6 hodin.«
»Objednejte mí opia v obou formách!«
Tato myšlénka úplně vyplňuje mezeru, kterou mám v myslí, přemýšlím-li o sousedních sektorech. Kdo není náš, ať spí. Tak se odbude celý podnik bez prolévání krve, beze všeho poplachu.
Mám na srdci právní postavení carzanských spiklenců po akcí, až přijdeme do Itálie.
»Pane Fínzí, máte na italské půdě kromě vlastního vojska také trupy jiných států?«
»Nemáme.«
»Ani dobrovolníckých oddílů a legií?«
»Myslíte tak, jako je na př. cizinecká legie ve Francii?«
»V Rusku jsou oddíly, rekrutované z rakouských desertérů a zajatců, Čechoslováků, Jiho-slovanů a Poláků, kteří již vícekrát úspěšně bojovali proti centrálním mocnostem, na př. v Dobrudži a v ofensívě generála Brusilova.«
»Vím o tom. Po ruské tragedii vznikla také ve Francií nepatrná slovanská legie a několik legionářských pluků převezli k Soluní, kde je zařadili mezi zbytky srbského vojska. V Itálii však v dnešních poměrech nelze mysliti na podobné formace, protože se chce naše vláda přesně řídítí mezinárodními zákony.«
»V Itálií jsou tedy všichni desertéři odsouzeni do zajateckých táborů, také ti, kteří by chtěli bojovati proti Rakousku?«
»Pravidelně je tomu tak. Ve výjimečných poměrech dostávají jednotliví rakouští Italové a
také Slované osobní svobodu a tím i možnost účastnití se ve vojsku nebo jinak boje proti Rakousku. Znám několik takových lidí. Jeden z vašich rodáků, profesor Nikolič z jižní Dalmácie, zůstal po svém útěku z rakouského vojska ihned na naší frontě. Znáte ho?«
»Nevzpomínám si.«
»Vím také, že jednotliví zajatci podávají žádosti ke komisi pro válečné zajatce, aby je osvobodila a dovolila jím odchod z Itálie.«
»A jak vyřizuje vaše komise tyto žádosti?«
»Některým vyhověla, některým ne.«
»Pane kapitáne, jistě tušíte, proč vás obtěžují těmito otázkami. Moji Bosňáci a Češí chtějí věděti, co s nimi bude po příchodu do Italie. Podnik se nám může výborně vydařití, ale výsledek pro mé lidi by byl na konec ten, že nás Italie uvězní na Sardinii, není-líž pravda?«
Fínzi se směje.
»Jste opatrný člověk. Bojíte se, abychom s vámi nejednali tak, jako s Rakušany, zajatými v boji, nebo s těmi, kteří utíkají z rakouského vojska jako desertéři?«
»Ano, tak jest. Řekl jste, že se vaše vláda řídí přesně mezinárodními zákony. Vaše vláda nás musí pokládati za rakouské státní občany, což je sice odůvodněno podle práva, ale nikoli podle našeho cítění. Vaše právní nazírání je v ostrém kontrastu s naším revolučním pojetím.«
»V tomto ohledu buďte bez starostí!«
»Bylo by mí milo, kdybyste mí dali garancie.«
»Písemně?«
»Prosim!«
»Garancie komise pro válečné zajatce vám nemohu opatřiti, myslím však, že vám bude konvenovatí jiné řešení. Vy, pane nadporučíku, vaši důstojníci a poddůstojníci, kteří by chtěli vstoupíti do legií a odejiti za tím účelem z Itálie, nepřijdete vůbec do úředních seznamů válečných zajatců a desertérů, ale odejdete po akci, kamkoli budete chtítí. Itálií pojedete jako svobodní lidé, pro bezuečnost však vám dáme až na hranice doprovod — rozumějte mí dobře — čestný doprovod, vždyť víte, že by vás civilní i vojenské obyvatelstvo všude poznávalo jako cizince a dělalo by vám nepříjemnosti a obtíže.«
»Takové řešení nám stačí.«
»Tolik vám mohu zaručití a chcete-li, přinesu vám příště písemnou záruku, jíž jste sí přál. Dokonce se zavazuji, že učiníme totéž i v tom případě, že by se podnik buď neprovedl, anebo z jakékoli příčiny nezdařil. Ba ještě více! Máte na cestu nějaký fond?«
»Nemáme ničeho. Mv, důstojníci, máme aspoň něco, každý několik set korun úspor ze svojí gáže, ostatní jsou však většinou bez prostředků.«
»Vidíte! V tom ohledu hodlám také něco učí-niti. Opatřím každému z vašich lidí na cestu tolik, aby se mohl převléci do civilních šatů a aby měl na první potřebv. V rakouských uniformách se v Itálií nesmíte ani ukázati.«
»Děkují vám, pane kapitáne! Často jsem myslel na právní situaci svých lidí, až přijdeme za rakouské linie, ale nemohl jsem o tom ještě mluviti. Kdo mí napíše prohlášení?«
»Napíši je sám jménem svého úřadu.«
»Kterého úřadu?«
»1. T. 0.«
»To jest?«
»Ufficío Informazioní Truppe Operantí.«
»S vědomím a schválením nejvyššího velitelství?«
»Ovšem.«
»A prohlášení vašeho úřadu podle vašeho mínění postačí, abychom neměli těžkosti při odchodu?«
»Úplně. Stačil by jíž můj podpis, jenž je uznáván po celé Itálií.«
Mužík se buď vychloubá, nebo je vskutku tak vlivným člověkem, Mluvil vážně a musím mu věřiti. Dosud nemám žádné příčiny k pochybnostem. _ —
»Mně osobně není třeba žádného písemného závazku, protože vám věřím a jsem přesvědčen, že myslíte poctivě to, co jste prohlásil. Jinak je však s mými důstojníky a vojáky, kteří vás neznají. Jím bude mílo, ukáži-li jím dokument. Bude mí milé, přínesete-lí mi jej příště. — Zdravo, pane kapitáne.«
Vracíme se s Jírsou oba spokojení.
Jirsa sotva ovládá svoje rozohnění, tak jej nadchla návštěva v Strignu. Nejlépe se mu 'íbí italský nápad s opiem.
Praví mi, jak dobře si rozuměli s italskými důstojníky, ač neznají téměř německy. Na trámu seděli čtyři okolo něho, a vyprávěli mu všecko možné. A on jím .. .
»0 čem jste se bavili?«
»0 všem, o všem.« —
Neseme strážím jablka a Jirsa je vlastnoručně rozděluje. Bosňácí žertují a litují, že není pan »Irsa« blíže u nás, aby častěji chodil s ko-mandantem bataljonu pro jablka.
Po návratu do Carzana sedí Jirsa až do rána v mém pokojíku. Vaříme si kávu a debatujeme, Jirsa si živě představuje, jak se po skončené akcí představí v Padově nebo ve Vícenze nebo tam kdesi zajatému generálu a podplukovníku a ostatním takovým pánům.
»Zasalutuji jím: Ich habe díe Ehre díe Herren zu griissen! Wíe ist das Wohlbefínden der Herren? — Vídale vyskočí z kůže!«
»Proč je chceš drážditi?«
»Proč drážditi? Nechci jich drážditi, ale musím jim ukázati, že nejsou bohové a že nejsou jen oni tak chytří, jak se domýšlejí.«
»Já bych je nechal na pokoji. Stačí, navaří-me-li jim tuhle kaši, potom však bych s nimi nechtěl jíž ničeho mítí. Nechť jdou ve jménu božím do jižní Itálie, nebo na Sardinii.«
»Nějak jím však přece zasolím! ...«
13.	Fontanelle a Agnedo,
O útoku deutschmeístrů na Fontanelle není dlouho ničeho slyšetí. Termín je tak tajen, že ho ani my, nejblížší sousedé, nemůžeme zvěděti.
Dne 19. srpna mne upozornil podplukovníkův lístek, jejž jsem obdržel několik minut před 10. hodinou večer, že se akce provede této
noci. Půl hodiny později hlásil Ital na Levreu, že rozuměl signálu, ač nebyl dán ve smluvené hodině. Signálem byly dvě castellarské rakety nad Speru, na severovýchod.
Sotva se »dajči« hnuli, přivítali Italové hlídky silnou střelbou a do zbytku připravených útočných oddílů u Mentrat střílela italská artilerie tak, že nezbývalo nic jiného, než se ukrýti v jeskyních a v nejbližších úkrytech.
První brigáda má málo štěstí. Bylí bezpochyby neopatrní. Škodolibý Bosňák muftar Salko Beglerovič z Drežnice u Mostaru, který má na »dajče« jíž několik měsíců zlost, přichází se zprávou, jak dnes v noci útočili tam nahoře z Caverny na Italy, »Stále jim dávají lepší me-náž než nám, posílají je na dovolenou po 40 od každé roty, boga mi, nás však jenom po 10tí. nyní však je vidět, jak dajči útočí.«
»My jsme jiní lidé, Salko, není-lí pravda? Úto-číme-li, tedy je to útok. Museli jsme již vícekrát útočíti na dajče. My útočíme jinak, než oni.«
»Ba jinak, boga mi!«
»My nejsme dajči,«
»Boga mi, právě proto,«
»Nejlépe bude, pošleme-li všecky dajče do Itálie anebo do Vídně na dovolenou.«
»Ba, ba, ale i pro nás by bylo nejlépe, kdyby nás všecky poslali domů«, mudruje Salko a odchází k příteli Veličí Ibroví, kterému zemřela matka a který stejně nemůže dostati dovolené.
Podplukovník nerozprávěl se svým důstojnickým sborem o této akci, která se netýče jeho brigády. Má jíž nyní mnoho práce s přípravami k útoku na Agnedo.
Zvěděli jsme však od deutschmeístrů samých, kde jsme měli důvěrníkem důstojníka-Slovínce, že italská artilerie v prvním okamžiku akce rozbila všecky čtyři rakouské útočné oddíly. Přesnost italských děl byla podivuhodná. Italové nestříleli vůbec nikam jinam, než na místa, kde leželi připravení dajčí.
Dne 21. srpna večer v 10 hodin je třeba dáti signál, že se uskuteční v noci útok na Agnedo. Žádný z mých důstojníků a poddůstojníků není v tomto okamžiku na castellarské stráži, ani na blízku, práce je však tolik, že nemohu sám dáti signálu. Nařizuji tedy telefonicky šikovateli Ra-moviči, aby se pokusil vystřelíti dvě rakety na jihovýchod před Scurelly. Upozorňuji ho ještě zvláště, aby nestřílel rakety směrem ke Speře. Poručíka Zeleného prosím, aby pozoroval z parku, střílí-li Ramovič správně, čí ne. Náhle přichází Zelený se zprávou, že viděl rakety, ale obě na severovýchod, ke Speře.
Hlupák šikovatel! Učinil pravý opak, a dal signál, že se obnoví akce u Fontanell a ve Speře.
Telefonuji Ramovičovi, aby vystřelil ještě jednou na Scurelly.
Pak následuje správný signál a pozorovatel na Levreu je zpraven, že Italové musí býti připraveni na dvě akce, předně ve směru k .Fon-tanellám a současně na druhou akci proti Agne-du. — Chyby nemůžeme více napravíti. Je mi jen líto, že budou očekávati také útok nebo de-
monstraci u Fontanell, čímž se rozptýlí jejích pozornost.
Náš bataljon dostal rozkaz, aby provedl o 3. hodině ráno krátkou hlučnou průvodní demonstrací mezi Sperou a Strígnem. Musí spolupůso-bítí celá 4. rota, sesílená oddílem 1. roty. — Toho nám nebylo třeba! Právě dnes, kdy jsme omylem avisovalí italskou artilerii, že se rakouský útočný oddíl pokusí proraziti u Spery a Fontanell, máme hnáti své lidi právě na místo, kde bude padatí smrtící krupobití!
To se nesmí stati!
Vykonám-li rozkaz, pobije mi italská artilerie moje vlastní lidí!
Pomocná četa 1. roty je v 11 hodin v noci jíž v Carzanu.
Svolávám důstojníky, šikovatele a četaře a vykládám jim:
»Dostal jsem rozkaz, který nemůžeme pro-vésti. Nesmíme ztratiti ani jediného člověka při tak marné demonstraci. Četa roty zůstane u nás v Carzanu v kaverně do 5 hodin a ráno se vrátí do svého úseku. Čtvrtá rota však zůstane také doma. Zákopnický šíkovatel Šímo Dragí-čevič, můj starý šedivý sokol, dostane oddíl čtyř zákopníků a 10ti mužů 4. roty, kteří půjdou do Spery pro dříví a přinesou ráno trámy z rozbořených chatrčí pro naše stavby. Dragičevič provede demonstraci se svým oddílem sám. O 3. hodině vystřelí každý z jeho mužů po dvou patrónach, pak vrhne každý jednu bombu za Speru, za minutu však musí seděti všichni bez výjimky v silném betonovaném sklepě ve Speře. který Dragičevič již zná. Nikdo nesmí zůstati
venku před Sperou, protože Italy znám a vím, že udeří celou artilerií právě na Speru a na dajče na levé straně, mnohem silněji, než na pravé křídlo dole u Brenty.«
Dragičevíč je poučen a má jíž svůj oddíl připraven k odchodu, ostatní však mizí v brlozích a kavernách. Všichni jsou spokojení.
O 3. hodině nastává hřmot až hrůza. U Spery to rachotí, u Mentrat Italové také silně střílejí — doufám, že má Dragičevíč své lidí v bezpečí.
Na úsvitě je již klid. Přes carzanský most se vrací rychlými kroky zákopnický oddíl se 6ti trámy,
Dragičevíč hlásí, že provedl rozkaz beze ztrát a dodává s úsměvem:
»Dobře jste věděl, co bude.«
»Věděl jsem to.«
»Kdybychom se bylí opozdili jen půl minuty, bylí bychom to zaplatili životem. Když jsme utíkali do sklepa, již to bouchalo. Klenba nás chránila. Na Speru padlo 500 granátů.«
»Tedy vidíš, že je třeba jednati přesně tak, jak nařizuje komandant, který myslí na svoje lidí a chrání je.«
»Pravda. Proto vás mojí zákopníci chválí. Vy jste náš otec«.
»Děkuji ti, Šímo. Zdravo!«
Akce v Agnedu je temný bod italského válčení. Italská posádka v Agnedu se vzdala, ač byla značně sesílena a připravena na rakouský útok. Třikrát ji v noci nervosní komandant
alarmoval, po čtvrté však příliš pozdě. Rakouský útočný oddíl vrazil mezi italské překážky, italský důstojník padl a stráže se vzdaly, když většina posádky ještě vězela v kaverně.
Nadporučík Ertl, velitel rakouského útočného oddílu, dosáhl pěkného úspěchu. Vyprázdnil opěrný bod a přihnal Italy — asi 70 — na pravý břeh Masa.
Italští zajatci vypovídají, že věděli o útoku. Jen náhodou se stalo, že po 3 zbytečných alarmech po čtvrté trochu pozdě vyběhli z kaverny, kde je překvapili Rakušané.
Italská nešikovnost nás dopálila. Poručík Horák přímo zuří:
Je jích 70 a vzdají se hlídkám, jež nečítají všecky dohromady ani polovinu jejích počtu! Vzdají se, jsouce avisováni a majíce tolik prostředků, tolik děl za sebou...! S takovými lidmi je těžko něco začínat,,. Při naší akci nám to udělají zrovna tak!. . . Důstojník je volá, alarmuje, oni však sedí v kaverně a čekají, až pro ně přijdou Rakušané! Důstojník umírá, oni odepínají pasy a zahazují zbraň! — Tak pěknou výzbroj mají — všecko nové! Kdyby byli Rakušané tak vyzbrojení, tak oblečení?«
Divisní vyšetřovací komise přišla ráno do Borga, Castelnuova a Telv, Nějaký nadporučík vyšetřuje 3 zajaté italské šíkovatele v Carzanu.
Všichni vypovídají vše, co vědí, jako by se rozumělo samo sebou, že musí vše říci. Důstojníka, který je prý příbuzný generála Cadorny, nenáviděli a přáli mu smrtí. Jeden kopl mrtvého nohou a řekl: »Canaglia!« Pěkná čest padlému veliteli!
Vyšetřováním se zjistilo, že byla posádka v Agnedu v posledních nocích stále sesílena, poslední noci pak dokonce ztrojnásobena. Důstojníci prý říkali, že v této noci přijdou určitě Rakušané.
»Odkud jim to bylo známo?«
Brigáda nařídila, že se nesmí více užívatí telefonu v prvních zákopech. Je jasno, že nepřítel zachytil telefonické taktické rozkazy. Z předních stráží musíme odstranití všecky aparáty, pouze castellarské stráží je dovolen telefon, jehož však rota nesmí používati k taktickým rozhovorům.
Válečnou náladu italských poddůstojníků charakterísuje tato episoda: Tři zajatí šíkova-telé zůstali po vyšetřování v Carzanu a odpůl-dne je měla moje hlídka doprovoditi do Borga. Divise jich ještě neměla v evidencí. Dal jsem jim svačinu a důvěrně se jich tázal, chce-li někdo z nich vrátíti se do Itálie. Večer je mohu propustití a pošlu je do Strigna. — Všichni tři zamítli nabídku a šlí raději do otroctví, protože měli »prokleté vojny« již po krk ... »Maledetta guerra!«
Poddůstojníci, kteří jsou jádro a výkvět každého vojska, mluví tak nepěkně o své vlastí! Tužná jim majka!
Nemohu se již ubrániti tušení, že naše součinnost s jejich vojskem nebude šťastná.
14.	Atamanův svátek.
Carzanci . vynašli v kalendáři, že má jejích »ataman« svátek. Tento titul mi dal Jirsa 25.
srpna ráno. Ataman musel své důstojnické společnosti uspořádati odpoledne v parku oslavu svých jmenin a Chválek šel dvakrát s prázdným mi lahvemi do Telv ke správci důstojnické me-náže poručíku Krajníkovi. — Současně oslavujeme odchod dvou milých přátel z našeho kruhu, poručíků Tandlera a Daška, kteří příští týden odcházejí, jsouce služebně přeložení k artilerii do Boky Kotorské. Před večerem hlásí se ještě Krajník — řídký host, jejž málokdy vidíme v Carzanu. Chlubí se, že dnešní den vydatně obohatil pokladnu důstojnické menáže a přeje si, aby zůstal také po důkladných změnách, jež prožije náš bataljon příští měsíc, kuchyňským otcem a opatrovníkem žaludků slavného důstojnického sboru.
Jeden z přítomných důstojníků není členem »kruhu«. Poručík Horák přivedl svého šéfa, velitele 3, roty, nadporučíka Hardyho. Hardy je Polák, jenž žil v Bosně a mluví plynně naším jazykem, ale nemohu mu svěřití našich tajností. Krajníkův přípitek mu není srozumitelný, proto by rád věděl, jaké změny očekáváme v měsíci září,
Jírsa mi dává znamení, abychom sí dali pozor, Zelený kývá hlavou na Krajnika, aby mlčel, Krajník však pozoruje teprve nyní, že Hardy není spiklenec a že snad řekl příliš mnoho.
Abych zakryl nepříjemnou situaci, pravím svým hostům:
»Náš Hardy žije daleko u Brenty pod Civa-ronem a má málo styku s bataljonem. Snad jste tam dole ještě neslyšeli, že hodlá »k. u. k. Ar-meekommando« posiati náš bataljon do Krasu
a zaměnítí jej s nějakým bataljonem b. h. 2,? Není to důkladná změna?«
Tato novinka není nová pouze Hardymu, ale í ostatním hostům. Všichni se diví. Pravím jim dále;
Ataman doma.
»Opravdu! Jíž dvakrát nás chtěli posiati z pohodlných brlohů, které jsme si pořídili u Brenty, ale dosud se vždy podařilo našemu podplukov-níku, že tento plán nebyl proveden. Přijde-li však podobný rozkaz nyní, kdy odchází pod-
plukovník na dovolenou, neubránime se tomu více a o několik dní později nás vylodí jako potravu pro italskou artilerii na Podgoře a Sa-botinu.«
»Mně je konečně vše lhostejno,« praví Hardy.
»Mně ne,« odporuje Jirsa. »Myslím si jen, že náš ataman s námi žertuje.«
»Ne, ne,« potvrzuje Krajník. »Já i Hopp jsme také jíž slyšeli, že nás odtud volají.«
»Ale úředně tu ještě není nic?« táže se Hardy.
»Dosud ne.«
»Pak je všecko dohromady jen babský tlach.«
»Přichází-li čert, smrdí to daleko před ním, dříve než je ho vidět.«
»Nevhodné přirovnání!« posuzuje Hardy Jír-sovu poznámku. »Již jsi někdy cítil čerta?«
»Ještě ne, ale ty ho budeš cítit, až přijdeš na Kras.«
»Přijdu-lí tam já, přijdeš tam také ty, Jirso!«
»Nepřijdu! Nepřijdu! Nepřijdu!«
»Jak můžeš něco takového tvrditi?«
»Protože vím, že tam nepřijdu.«
»S tebou je vyloučena rozumná debata!« praví Hardy trochu dopálen.
Jirsa a Hardy by si byli ihned ve vlasech.
Abych přerušil debatu, jež počínala býti ostatně nepříjemnou, pravím:
»Pánové, nechrne otázku našeho odchodu otevřenou, ať ji rozřeší velitel 11. armády Scheuchenstuel,^ respektive velitel armádní skupiny F. M. Conrad. Nerozřeší-lí jí u velitelstev k naší spokojenosti, pokusíme se ji upravití my sami.«
»Pánové, nerozumím vám. Což jste se všichni rozkmotřili s paní Logikou?« popichuje opět
Hardy.
»Dnes není času pro tvoji paní Logiku. Dnes je můj svátek a tu můžete říci všelicos, co není zcela normální.«
»Živio náš ataman! Nazdar!« volají Češí a Hardy sí se všemi připíjí a trochu nucené se směje příteli Jírsovi.
Krajník pospíchá do Telv a prosí mne, abych vstal. »Rád bych ti řekl něco soukromého.« —
»Kdy to bude?« táže se mne tiše.
»Třináctého.«
»Září? Určitě?«
»Praví tak Cadornův vyslanec.«
»Děkují!« Krajník odchází. Vracím se ke stolu. — Jirsa a Hardy jsou jíž opět ve sporu pro Jirsovu nelogičnost. Všichni se smějí, jen Hardy by rád zůstal vážný.
Podruhé jím přerušuji rozhovor:
»Pánové, jsme zde shromáždění vesměs Slované — náhodou. Dovolují sí delikátní otázku! Co soudíte o činností profesora Masaryka? Ale prosím, rozhovor budiž »nezávazný« a zůstaniž mezi námi!«
Soudruzi tuší, že chci zkoušeti Hardyho a mlčí. Hardy však jíž vyhrkl: »Lumperei!«
»Kdož ví, jaké má plány. Masaryk není hloupý.«
»Eh což, dělá nám po světě škodu a vám Čechům ostudu.«
»Pak dělá také Pilsudski Polákům škodu a ostudu.«
»Prosím, Piłsudski stojí v čele polských legií, jež bojovaly po našem boku proti Rusku.«
.»Proč mu tedy rozpustilí legie a jeho odstranili? Nešel snad. Piłsudski, jenž byl z počátku na straně Němců, v srdcí za Masarykem? Zdá se mi, že se polský generál přeorientoval a že se stal Rakousku a Německu nepohodlným. Tento muž také není hloupý. Řekl bych to přesněji: Piłsudski přišel k poznání a pokusil se potají přesedlatí a přenésti svoje nové smýšlení do legií. Byl to dosti divný úkaz u polských dobrovolníků: První legie v Rusku se bije s Němci, druhá v Haliči a Poznaňsku se bije s Rusy, třetí ve Francií se bije opět s Němci. Kdo je na pravé cestě a která legie stojí na straně národní samostatnosti a svobody? Naši lidé jsou také na všech frontách, jsou-li pravdivé zprávy, že mají Čechoslováci a Jihoslované legie, respektive dobrovolce v Rusku a srbském vojsku. 0 tom jsi ty, příteli Hardy, jako Polák lépe informován než my.«
Hardy se mračí. »Promiňte, pánové, takové thema není pro nás. Já je pro svojí osobu rozhodně odmítám,«
»Promiň! Tázal jsem se proto, že nás v poslední době italští letci tolik obtěžují letáky. Snad jsi četl polský leták o brigádníkovi Pilsud-ském? Moje hlídky nalezly kromě toho větší počet italských časopisů, v nichž byla řeč o změně polské legionářské taktíky. Je mi nyní líto, že jsem ti jích neposlal. Jsou u divise.«
Moji hosté ztichli za naší debaty. Cítí, že je moje námaha marna a že Hardymu nesmíme svěřiti svých plánů. Jirsa pospíchal ke strojním
puškám zařídit noční službu a navečeřet se, za hodinu je však již podruhé v Carzanu. Čosi mu nedá pokoje. Hardy ho dopálil svojí rakouskou logikou,
»Hodím ho do Brenty, takového, takového Slovana!«
»Nehodíš. Předně je Hardy silnejší než ty a za druhé nemáme času na takové věcí.«
»Je mi líto Horáka, že koná službu pod takovým komandantem.«
»Horák? Ten si umí pomoci. — Vždyť Hardy není protivný člověk. Zná jen službu a konáš-lí svoje povinnosti řádně a přesně, je tí Hardy nejlepším přítelem.«
»Nemohu ho ode dneška ani viděti. Úplně se mí odcizil!«
»Náš rozhovor o Masarykovi a' Pilsudském byl jemu ještě nepříjemnější. Viděl jsi, že nemohl ani sedětí. Náhle sí vzpomněl, že je pozdě a že musí pospíchati domů. — Dnes v noci půjdeme s Milošem do Strígna. Víš o tom?«
»Ano. Doprovodím vás kus cesty, ke strážím.«
»Můžeš jiti ještě dále, zajímá-lí tě to.«
»Ovšem, že mne to zajímá, ale dnes v noci zůstanu doma. Máš pro schůzku něco zvláštního v programu?«
»Nic zvláštního. Nesu Finzimu na 10 otázek odpovědi a několik carzanských skizz ve velkém měřítku. Kreslil je Miloš a Sedlecký z 1. roty. Budeme mluvíti o podrobnostech akce a pravděpodobně také o Agnedu.«
»Řekni jim, že jsou oslové. Jak to mohli v . Agnedu tak hloupě provést! — Co neseš v ba-
liku? Zdá se mi příliš veliký, jsou-li v něm jen skizzy.«
»Všecko abych ti ukazoval! »Slovenski narod« a Kohoutkovo »Právo lidu« a »Arbeiterzeitung« chci poslati do Vicenzy, když jsou tak laskaví, že mi posílají svůj »Corriere delia Sera.«
»Já bych jím posílal »Národní listy«. Snad mají někoho, kdo umí česky. Zeptej se Fínzího, chce-lí slovanské časopisy! Můžeme proň ob-jednati ještě »Politiku« a cokoli bude chtíti. Pajger je předplacen na »Union«, vždyť víš.«
* *
*
Italští vyslanci z Vicenzy jsou již na místě. S Finzím přišlí 3 důstojníci. Dva se baví s Milošem, jenž se představuje jako »průvodčí číslo 16«, druzí dva hovoří se mnou.
O posádce, kterou odvedli Rakušané 22. srpna z Agneda, je Italům nepochopitelno, jak ji mohl tak malý útočný oddíl překvapiti a přemoci. Několik lidí sice uteklo a vypravovali pak detaily o akci, ale obraz není jasný. Veliká chyba je v tom, že posádka ve všeobecném zmatku nepožádala telefonicky o pomoc artilerie. Vše bylo připraveno a nikdo z rakouského útočného oddílu by se nebyl vrátil zpět, protože by bylo 20 baterií hermeticky uzavřelo všecky příchody mezi Masem a Agnedem. Na nádraží bylo 90 mužů s 3 důstojníky, se strojními a automatickými puškami, všichni v každém ohledu výborně vyzbrojení k obraně. Opravdového boje vůbec nebylo. Počet zdravých zajatců souhlasí s počtem chybějících lidí.
Osud mrtvého velitele Fínziho dojímá. Vypravuji mu také o výjevu se zajatými poddůstojníky, kteří se nechtěli vrátítí do Itálie a dali přednost zajetí. . .
Přecházíme k jednotlivým otázkám o italské suganské ofensivě, jež ukazuje jíž jasné obrysy své obsáhlosti a cílů. Vypracovali projekt, které trupy budou tvořiti sbor pro první a druhou fázi průlomu rakouské fronty. Automobilů bude dosti k disposici a materiál k mostu přes Maso je připraven. Opium je objednáno z turínske chemické laboratoře. Dostaneme je asi týden před akcí, nebo ještě dříve.
Můj průvodčí Zelený je cestou ze Strigna do Carzana hovornější než obyčejně.
15.	Opuštěná svačina. Cerberus.
Příštího jitra přijímám nová blahopřání: dva řídcí hosté, oficiálové Marsíček a Brůda, oba správcové proviantur a skladišť kdesi tam vzadu u Novaleda a Roncegna, přinesli balíky potravin a několik lahví koňaku a slivovice — že prý musí blahopřát chrabrým Bosňákům k svátku.
»Takových hostů nezaháníme z Carzana. Buďte vítání dnes a podruhé opět!«
Usedli jsme v parku k našemu stolu, hosté, Zelený a já. Hosté vybalují své dary. Jsou snad sami nejvíce lačni a žíznivi, však je z Roncegna dosti daleko po nebezpečné nekryté cestě.
»Jak jste si troufali přijíti do Carzana? Zde pánové ze zázemí nemívají obyčejně štěstí.«
»Dnes je vše klidno.«
»Ale rádo to zde bouchá. Carzano je nebezpečný kraj.«
Sotva jsem je upozornil, že Italové rádi střílejí do našeho parku a na Carzano, praskl nad námi šrapnel.
»Pánové, za kaštany!«
Nebylo třeba volati. Každý je už za svým pněm. Druhý šrapnel se rozlétl po parku, asi 20 kulek hvízdá a bije do stromů a střech. Oba hosté utíkají z parku za zeď nejbližší chalupy a po třetím šrapnelu jích nemohu již naléztí. Nevím, jak se ztratili z Carzana.
Na stole leží rybí a masové konservy, šunka a housky; lahve koňaku a slivovice čekají na vypití. Po naších šlechetných dobrodincích však ani stopy...
Čekáme chvíli se Zeleným. Italská střelba je nám pravou hádankou. Italský pozorovatel spatřil asi naše hosty na cestě do Carzana a objednal pro ně z vlastní iniciativy 3 šrapnely.
»Vzpomínám si, že jsem prve slyšel střelbu z pušky, kdesi tam dole u potoka, zdá se mi,« praví Miloš.
»Byla by to náhoda, kdyby právě nyní někdo střílel ptáky.«
»Nebo si Bosňák chtěl vyčístítí pušku.«
»Toho již Bosňáci nedělají.«
Jírsa, Horák a Martinec se právě zatoulali do Carzana. Cestou se smáli, že asi ataman zahání štábní důstojníky, čí co, vždyť šrapnely nad Carzanem nemají nikdy jiného významu. Tito tři jsou nám nejlepšími pomocníky pří vyklízení našeho stolu. Se smíchem vypili do dna a snědli
do posledního zbytku vše, co bylo na stole. Jen rybí konserva zůstala, jiného nic.
Pojednou mne volá telefon od svačiny a žádá vysvětlení pro brigádu, co znamená střelba u Carzana. U kanceláře stojí desátník Malčánek a zajímá se o to, kdo bylí oni dva pánové a kde jsou.
Podíval jsem se naň.
»Ty jsi střílel, Malčánku?«
»Ano.«
»Proč?«
»Viděl jsem ty dva a myslel jsem si, proč by takoví lidé k nám chodili. Nejsou naši a nemají tu co hledá ti.«
Zatáhl jsem Malčánka do parku a vsunul jsem mu rybí konservu do kapsy.
»Pánové, tomu se říká iniciativa. Bez Malčánka byste vy tří nebyli dostali svačiny.«
»Sláva našemu Malčánkoví!«
Desátníkovi lichotí, že mu potvrzujeme správnost jeho jednání.
Alkoholu Malčánek nepije. Děkuje a odchází. Před vchodem do mojí jizby sedí na lavici a hraje na harmoniku. Pěkně hraje taneční kousky, polky a mazúrky, ale také některé jiho-slovanské národní melodie. Je zamilován do svého nástroje. Kdo ví, co sí myslí, stiskaje hbitými prsty bílé kostěné knoflíky. Bledá tvář s dlouhými vlasy se pomalu chýlí na stranu a naslouchá tonům tak napjatě, že ani neodpovídá Bosňákům, shromažďujícím se kolem něho.
»Tomuto chlapci jsem já otcem,« pravím důstojníkům, naslouchajícím Malčánkově hře.
»Vždyť není Bosňák,« míní Martinec. »Kdykoli rozděluji ve své četě veliké porce masa a chleba, jsem jím vždy »otac« a někdy mí také říkají: »Vi ste naša majka!« — Odkud je ten desátník?«
»Malčánek nemá rodičů, je nalezenec. Pražský nalezinec jej svěřil jakési ženě do Hněvko-víc u Humpolce a tam vyrostl. Nyní je můj, zcela jako syn. Proto jsem si ho vyžádal k rotě.«
»Kde byl dříve?«
»U divise v jakémsi informačním úřadě. Zde ať mí nyní hraje před dveřmi a střeží mí dům a inventář jako zástupce rotního šikovatele, který je nyní na dovolené. Řekl bych, že je to můj Cerberus.«
Malčánek hraje bosenské kolo. Posluchači maně vystupují na špičky a kývají těly.
Zmlklí jsme, dívajíce se na ně. Jírsa se smíchem je rukama povzbuzuje k tanci. Není třeba jím dvakráte říkati. Vojáci se drží za ramena a poskakují v kole po úzké kamenité ulici. Ke konci kola létají fezy do vzduchu a starý Zilič, který vedl kolo, volá: »Žíveli naší oficíri! Živio Malčánek!« —
»Co chceš říci tím, že je desátník tvůj Cerberus?« Jirsa se vrací k předešlému hovoru.
»Je mí věrným strážcem, jakého nemá nikdo. Povím vám pravdivou epísodu: Malčánek se mí hlásil, když ho poslali k bataljonu. — »Povolal jsem tě, protože tě potřebujeme,« pravím mu. »Jsi přítel Mlejnka a Lahvičky, kteří jsou v mojí službě.« Malčánek mi hlásí, že ví, že mu to Mlejnek již pověděl. »Tedy jsi jíž náš?«
»Váš!« — Mlejnek je neumorný agitátor, jenž by rád každého získal pro spiknutí. Jeho temperament je v tomto ohledu nebezpečný, u Mal-čánka se však osvědčil. Jíž první hodinu po příchodu do roty měl Malčánek svůj mobílísační úkol. »Při podniku budeš číslo 7, zde v Carzanu však budeš dávat pozor, aby na nás nikdo nepřišel. Kdyby se stalo, že by Rakušané zvěděli
0	spiknutí, budou snad chtíti někoho zajati a odvesti z roty. V takovém případě jsi samostatným velitelem a učiníš, co uznáš za dobré. Jako zástupce rotního šikovatele zalarmuješ rotu a udeříš na cizince.« Malčánek na to řekl: »Pane nadporučíku, dříve umru, než se někomu z vašich lidí něco stane.« Věřím mu. — Před několika dny mí odůvodňoval svoje smýšlení takto: »Rodičů nemám, jsem nalezenec. Nikdo mne nemá na světě rád kromě vás a několika přátel v rotě. Vás mám rád a pro vás chci žiti, poněvadž jste mí dal ideu, jež jedině má pro mne cenu.« Bylo mi hocha líto a bezděčně jsem řekl, že se o něj budu starati jako o syna. Ruku jsem stěží vytáhl — chtěl mi ji políbití. Vidíte ho, není-li nezvaným hostům pravým Cerberem?«
Malčánek stále ještě hraje Bosňákům, sobě
1	nám. V parku hovoříme o humoru a idealismu svých prostých, oddaných spiklenců.
Rakouská fronta stále demonstruje. V telefonu slyšíš zase slovo »Feuerúberfall« každý den a představení mluví o svých zvláštních plánech, jichž hodlají dosíci demonstracemi. Zapomnělí již, že se o takových věcech nemluví
telefonicky. Měsíc srpen končíme v Suganské dolině vesměs drobnými akcemi, jež působí brigádníkovi mnoho kombinací různých druhů zbraní, aby byl efekt větší. Italům však nepůsobí ani škody, ani starostí. 30. srpna z rána o půl 5. hodině a 31, srpna v 5 hodin rachotí to po Suganské dolině od Cívaronu až k Salu-biu. Pušky, strojní pušky, malá zákopová děla a dělostřelectvo vše rachotí a bubnuje půl hodiny, ale ku podivu — Italové sí toho ani nevšímají. Velitelstva nemohou pochopiti jejich chladnokrevnosti — tu chápeme jen my, spiklenci.
S Jirsou máme oba právo na dovolenou.
»Stojí to za to jiti?« táže se přítel.
»Tobě to za to stojí. Jdi!«
»Chceš se mne zbavítí?« Jirsa je skoro uražen. —
»Nebuď směšný! Do akce je 14 dní času. Proč bys tu seděl? Vše je připraveno, ty se vrátíš včas, řekněme 12. září, a pak udeříme.«
»Musím si vymyslítí tedy nějaký důvod pro předčasné přerušení dovolené, aby nevzniklo podezření.«
»Později ať podezřívají, jak chtějí. — Důvod ti mohu posiati služebně. Dne 1. září odjedeš a 2. září jsi doma. Kolik dní ti stačí?«
»Tří až čtyři dni.«
»Dobře. Dne 6. září pošlu za tebou služební telegram: »Sofort eínrůcken!« Praporní velitelství tě potřebuje proto, že chce armáda posiati bataljon na srbskou frontu.«
»Je to pravda, že nás chtějí preložiti?«
»U armádního velitelství vymysleli návrh. Dříve než ho provedou, bude zajata celá armáda i se Scheuchenstuelem. Přijde-lí však podobný rozkaz v příštích dnech, vyvoláme v sektoru bitku, jež potrvá nepřetržitě do 13. září
U Suganské doliny. Pohled s výšin Cimy Dodiči.
— a žádný bataljon neprojde kolem Borga do naších zákopů. S výměnou tedy není třeba vážně počítati.«
»Telegram dostanu 6. září a o dva dny později jsem v Carzanu.«
»Ano, a pak máš 5 dní času, abys se proměnil z pražského dovolence v divokého vojáka ...«
»Pověz mí, atamane, ví tvoje rodina, co máš v úmyslu?«
»Žena zná můj program. Právě jsem jí poslal také zprávu o akcí.«
»Jak? Psal jsi jí?«
»Ano, dopisnici.«
»Zbláznil jsi se? Vždyť přece censura . ,. !«
»Neboj se, mých dopisů rakouští censoři nepřečtou!«
»Není-lí to čitelné nebo psáno správným jazykem, zničí ti dopis.«
»Moje dopisy jsou pěkně psány a ve správném jazyku. Censura čte svoje, moje žena také svoje.«
»Šifry?«
»Ano, nesnadné šifry, takže musím skladati krátkou zprávu několik hodin.«
»Poslyš, atamane, tvoji ženu bych rád poznal. Navštívím ji, budu-lí jen trochu moci.«
»Učiň tak! Ústně jí můžeš vše vyložiti. Bylo by mí velice mílo, kdyby o všem věděla. Jen dej pozor, ať tě nikdo nespatří, aby při eventuelním vyšetřování detektivové a soudci zbytečně nekombínovali, proč jsi jí navštívil. Dám ti pro ni také dopis a balíček.«
»Dobře. Co posíláš domů?«
»Koupil jsem z důstojnického skladiště podešve a kůží na boty. Nyní si je nedám jíž dělatí, doma však těžko dostanou kůží. Tří děti mi chodí do školy. A ta menší také již trhá podrážky. — Kromě toho mám trochu korespondence, kterou nehodlám s sebou vláčeti po světě.«
Připravuji Jírsovi balík, on pak čeká, podepíraje hlavu.
»Kolik je nás všech, atamane?«
»Carzanců? Asi 70 organisovaných. Čtrnáct důstojníků.«
»Jsou mezi nimi také muslimani?«
»Bohužel, málo. Pouze 5. U muslimanů je třeba zvláštní opatrnosti.«
»Vím. Divím se, že je jich tolik.«
»S muslímany nemáme štěstí. Měl jsem výborného poddůstojníka, desátníka Čengiée, s nímž byla radost hovoříti. Na Siefu mi ho poranili a k rotě se již nevrátil. Četaře Jusufa Isoviée mi vzali k horské rotě, desátníka Karlice a Salčina také již nemáme. A ti, kteří poslední rok přišli nově k rotě, nevyrovnají se předešlým.«
»Prostého muslimana je ovšem těžko přemlu-víti, aby s námi dělal revoluci.«
»Vybral jsem nejinteligentnější. — Nyní jsem dostal do bataljonu prvního muslimanského důstojníka.«
»Trampu.«
»Ano, ale Trampa .dělá takového Rakušáka, že u něho není pomyšlení na duševní revoluci. Před dvěma dny mne chtěl, hlupák, zastřelití, když jsem chodil před castellarskými překážkami. Byl jsem sám a on věděl, že jsem to já, ale střílel raketu za raketou jako blázen. Hlídce nařídil stříleti, ale tato ho neposlechla, znajíc mne po hlasu a chůzi. Trampa je nebezpečný člověk. — Zde je balík.« —
»Kdo však je nejlepší z muslímanů?«
»Desátník Mujíč.«
»Kdo je tento Mujíč?«
»Není u bataljonu. Je u horského dělostřelectva ve vinici mezi Telvamí a Castelnuovem.«
»Již vím, 10 minut za 1. rotou.«
»Právě tam,«
»Není Mujič vysoký, štíhlý chlapec?«
»Hezký Bosňák to je. Stále se usmívá a nosí fez na stranu. Je to inteligentní desátník. Poručík ho posílá každý týden do Tridentu a občas také do Bolzana nakupovat.«
»Znám ho. Vídám ho často mezi sousedy v 1. rotě.*— Nejlehčí práce byla s Čechy, není-liž pravda?«
»S Čechy a s pravoslavnými. Se všemi ostatními to je těžší.«
»Rád bych viděl seznam jmen naších lidí, než odejdu. Máš jej?«
»Co si myslíš, příteli! Seznam spiklenců? Kdyby jej nešťastnou náhodou dostal někdo do rukou, řekněme, že nás někdo zradí, a naleznou u mne takový seznam — za hodinu by všecky pochytali. Takový dokument sí netroufám míti v inventáři. Mám hieroglyfy, chceš-lí hieroglyfy a čísla.«
»Vím to a chválím tvoji opatrnost, atamane. Sakra, na vše je třeba dáti pozor!« —
Posledního srpna Jírsa odejel. Pří příchodu do Prahy poslal zprávu, že celou cestu seděl na dopisech a kůži, takovou měl o to starost.
Telegram proň je přípraven. Adjutant má rozkaz odeslati jej 6. září, ale omylem jej posílá jíž 4. září.
16.	Návštěva u 136. pluku. Kde je Morava?
Kapitán Finzí hlásil, že náš projekt bude brzy proveden. Termín 13. září nás posiluje. Nyní k prácí!	\,
Posíláme hlídky na všecky strany vyzvídat a dávat pozor, aby nás vzadu nic neočekávaně nepřekvapilo: do Trídentu a Bolzana, na Ci-varon, na San Pietro, do Borga, Roncegna, No-valeda, Levica, na Salubio, k první horské brigádě a na calamentskou silnicí s průsmyky do Flemské doliny. Každá skupina čítá 2—4 muže s poddůstojníkem a je opatřena správnýnn cestovními dovolenkami. Vyzvedači nenosí fezů, ale čepíce a chodí bez červených výložek bosenského pluku na límcích. Četníkům na rozcestích se vždy řádně legitimují a nikdo nemá tušení, kdo jsou ti chlapci. Večer mezi 23.—24. hodinou se vracejí s raporty, zprávami a ski-zami. Vidíš u všech těch spiklenců bezmeznou oddanost a ideální obětavost. Jedinou nepříjemnost má desátník Levc, jejž chytil kapitán 14. pluku na Civaronu a zahnal ho, řka, že tam nemá co dělat. Levc se sebral, vylezl druhou cestou opět na Civaron a vykonal svůj úkol. Povoláním byl fiakrista z Terstu, rodem ze Senožeč. Tento druh lidí sice rád pije, ale je znám svojí houževnatostí a vynalézavostí.
Poručík Kohoutek, jenž se vrátil 28. srpna z dovolené, potlouká se několik dní kolem baterií u potoku Ceggío, aby poznal každý koutek svého rayonu. Zelený pak pořizuje podle skiz nákresy dislokací oddílů po různých vsích, městysech a městech.
Krejčího Jíránka posílám 6. září podruhé na několikadenní výlet do Trídentu a Bolzana, upozorňuje ho na nutnost krajní opatrnosti při vyptávání se a zapisování.
Četař Pajger mi poslal svého přítele, desátníka Stránského, sloužícího v pekárně v Nova-ledu. Stránský je bystrý chlapec, organisovaný spiklenec, ale žije příliš daleko v zázemí a neví, jak dalece naše věc dozrála. Rád by se také činně účastnil při italské ofensivě. — Hoch má jasné, energické očí.
Za 20 minut je informován a podává mí ruku na znamení, že bude ze všech sil pomáhati. Dostal číslo 24, uvolněné odchodem práporčíka Maštálky.
Kolona 24, má úkol obsaditi Novaledo, západní část Armenterry a severní úbočí Cimy Manderíely.
Dne 3. září je plán podniku tak přípraven, že všechny kolony mají určené a poučené průvodčí a pohyb italských trup je stanoven na minuty. —
První skupina spiklenců se jíž vrátila z dovolených, druhá se vrátí 8. a 10. září. Kdo se chtěl rozloučit! s rodinou, každého jsme poslali na dovolenou a přísně mu přikázali mlčeti o všem, co ví o spiknutí.
* ¥
*
Dílo pokračuje. Všichni Carzancí jsme dobré mysli. Dne 4. září pravím příteli podporučíku Kohoutkovi, Čechovi:
»Pojďme dnes k Italům na návštěvu! Pánové z Vicenzy přijdou zítra, my dva však navštívíme 136, pluk již dnes.«
»Není to nebezpečné?«
Městečko za frontou v Suganské dolině.
»Pro nás není nebezpečí u Italů, jen v Rakousku nejsme jistí životem.«
A šli jsme s Kohoutkem, abychom něco zažili.
Stráž energicky zavolala svoje »Chí va lá?« a »Dietro front!«, jako obyčejně. Dobře, že Kohoutek zůstal 30 kroků vzadu.
Vousatý sergente přichází opatrně přes překážky k rakouskému vyslanci Červeného Kříže, jenž přináší legitimace všech Italů, padlých dne 22. srpna v Agnedu. V této komedii není nic, nového. Za četařem se blíží asi 5 vojáků.
»Parlamentarío?«
»Ano.«
Chlapíci vědí, že na tomto místě již jedenkrát někdo přinesl legitimace od rakouského Červeného Kříže. Ukazují jím balík, řka, že jej musím doručiti důstojníkům.
Na důstojníky čekáme aspoň čtvrt hodiny. Konečně přicházejí tři s nataženými mušketami.
Hlásím se jako důstojník nejvyššímu z nich, jenž se ihned představuje: »Tenente Líguori.«
»Mám úkol mluvíti dnes večer se štábem I. armády o důležitých věcech.« Nevědí o tom ničeho, ale muškety zavěsili a sergente se s vojáky vzdálil.
Líguori je robustní důstojník, o půl hlavy větší než já a zavalitý. Sottotenente »Chícheríchí« však již tropí žerty, řka, že je dobře, že k ním přišel Rakušák na návštěvu. Líbí se mu moje výmluva, že jsem sí objednal k poradě štáb I. armády.
»Nevěřím tomu, ale líbí se mi to. Bud zdráv, Rakušane! Ty jsi také dobrý humorista!«
Malý Kíkeriki roztahuje ústa a tváří se tak, že se mu všichni smějeme,
»Vskutku«, pravím, »plukovník Marchetti a kapitán Fínzi přijdou s důstojníky z Vicenzy. Já nejsem humorista.«
»Fínzího znám«, praví Líguori, »snad je to pravda. Počkejme!« .
»Slyšte, mne dobře zná váš adjutant, vždyť jste přece od 136. pluku?«
»Ano.«
»Váš adjutant je můj přítel.«
Liguorí spěchá sám k telefonu, aby zavolal adjutanta, přítele Rakušana Paolíniho, ví-lí něco o příchodu štábních důstojníků z Vicenzy. Kikeriki však tropí po celou dobu hloupostí, zpívá árie z oper, hvízdá a baví nás. Třetí důstojník praví, že mají ve dne v noci koncerty a divadlo: Kikeriki hraje všecky úlohy sám.
Kíkeriki mi přátelsky poklepává na rameno. Stále ještě nevěří v naše poslání, ale myslí, že si Rakušané na frontě dovolili žert a poslali nás dva k Italům na návštěvu.
»Špion?« táže se mne s úsměvem.
»Ne,«
Kikeriki poklepává Kohoutkovi na rameno a táže se ho rovněž:
»Špion?«
»Nech mne na pokoji, neumíš-li povídat nic rozumnějšího«, odpovídá mu Kohoutek nevrle, česky.
»0, che bella lingua! Nerozumněl jsem však
ani slova. Co praví kamarád?« obrací se malý Ital ke mně.
»Že je parlamentario.«
»Ne, ne, říkal něco jiného. — Ale ta myšlenka je famosní, mně by taková nenapadla, Rakušané jsou humoristé, ač se jím špatně daří. — Chcete jisti, chcete piti? .— Sergent!«
»Díky, díky! Nevolejte lidi.«
»Sergente! Un fíascone!«
Mocí chce posiati šikovatele pro láhev vína, aby pohostil Rakušany.
»Však to není jed! Máme dobré červené víno.«
»Díky! Nepijeme vína, jsme oba abstinenty.«
»Cigarety?«
»Ty nám můžeš nabídnoutí.«
Kohoutek se zprvu choval vážně, nakonec však se také směje. ,
Líguorí se vrací. Přítel adjutant odpověděl, že pánové z Vicenzy přijdou zítra, 5. září večer a že jsou již ohlášeni. Je to snad nedorozumění o dni schůzky.
»Tedy přijdeme zítra opět.«
Sedíme u cesty a rozprávíme, pokud umíme. Žádný z nich nezná našich jazyků, my s Kohoutkem však umíme příliš málo italsky, než abychom se mohli o všem rozhovořiti. Bavíme se však přes to dobrou hodinu a na konec si již snadno rozumíme. Italové se velice diví, že je rakouský bataljon po 8 měsíců i déle nepřetržitě v zákopech. U nich jsou prý roty 10—15 dní v zákopech, potom nejméně tak dlouho na
oddechu, — Zajímají se o to, je-li pravda, že jsou u Rakušanů v zákopech také ženy. Ukazují na Kohoutka, řka, že byl 20 dní na dovolené a že by asi stále ještě měl rád svoji Mařenku někde blízko, aspoň v Borgu, ale že je daleko, daleko na Moravě. \V zákopech není žen, ale u velitelstev je často mají a také v kancelářích za frontou.
»Kde je Morava?«
»Oj, to je bohatá země, jež má 100.000 nejhezčích děvčat, ale jen bohatých, za Dunajem,
za Vídní, u Prahy.«
»Zeměpisných znalostí pánové nemají«, konstatuje Kohoutek česky.
»My v Itálii však máme 5 milionů děvčat a ještě lepších«, chválí Kíkeriki svojí domovinu.
»Slyšeli jste již o Italkách?«
»Ovšem, že jsme slyšeli, jak by ne. Celý svět mluví o Rimankách a Neapolkách.«
»A o Benátčankách, Florenťankách, Sícílian-kách, Turiňankách«, dodává Kikeriki, a již pěje árii o krásné Florenťance. Náhle volá svého sergenta a nadává mu »pazzo«, že nepřinesl vína.
Máme s Kohoutkem již dosti zábavy. Vstáváme a podáváme si ruce.
»Na shledanou zítra!« —
Cestou trháme jablka a neseme jich plný pytel stráži do Castellar, kde čeká netrpělivě ši-kovatel čačič. Všech 36 lidí v Castellarách
chroustá jablka, jež jsou již proto dobrá, že je přinesli »naší důstojníci« v pytli.
»Chcete, abychom vám jích opět přinesli?«
»Chceme!«
»Slyšel jsi tedy, poručíku Kohoutku? Lidé poslouchají nás, poslouchej jednou ty Bosňáků. Zítra přineseš opět pytel, jeden ty a jeden já. Bude-li to málo, půjdeme dvakrát a vezmeme sí hlídku s 15 pytly. Nadporučík Kappelmacher mi musí posiati z proviantury 15 pytlů!«
A tak tomu také bylo. Večer 5. září jdeme s Kohoutkem s 2 pytly pro jablka.
Důstojníci 136. pluku nás již očekávají. Jsou mezi nimi Liguorí i Kíkerikí.
Kapitán Finzí referuje o přípravách. Důležitá je zpráva, že budou spolupracovati oddíly několika armád a že vrchní velitelství nemůže do-konati všech příprav do 13. září. Podnik se proto odkládá na večer 18. září. Tři sbory by mohly býti připraveny dříve, více však ne. Ca-dorna chce provéstí akci všemi silami, jež má k disposici.
Vše je v pořádku. Chápeme, že nelze veliké síly koncentrovatí v několika dnech.
Upozorňuji Fínziho, že by mohl posiati některého podnikavého štábního důstojníka na jeden nebo více dní do Carzana, aby si prohlédl rakouské posice. Přinesu mu k tomu účelu úplnou uniformu rakouského desátníka dělo-střelce nebo pěšáka. Za bezpečnost mu ručím sám, sám jej povedu, kamkoli bude chtíti a ukáži mu, čeho si bude přáti. — Fínzímu se
tento návrh líbí a ihned se rozhodl, že přijde eventuelně sám, příště, 10. září.
»Nezapomeňte na opium!« —
Vlečeme s Kohoutkem po půlnoci dva pytle jablek do Castellar.
17.	Hledají Paolína, Elektrický proud. Telepat.
Udělal jsem si žert a žádal jsem o dovolenou. Divise mně ihned vyhověla, neboť jsem měl již 2 měsíce na dovolenou právo.
Je třeba odevzdati suganský úsek a velitelství bataljonu a vyčkati do 14. září, až se vrátí poručík Knott z dovolené.
Dne 7. září přichází rozkaz, abych předal velitelství bataljonu majoru Lakomoví, jenž přijde za tím účelem do Tel v.
Major Lakom je dobromyslný důstojník. Maďar, pěkného jemného chování. Dva dny ho vodím po zákopech, přední hlídky však odkládáme, protože Italové stále střílí šrapnely. Tak veliký sektor nemůže prohlédnout za 2 dny.
Slíbil jsem majorovi, že zůstanu aspoň 8 dní u bataljonu. Je mi vděčen, protože jsem prý jediný člověk, jenž zná přesně každý kout a všecky lidi. On sám by nevěděl, co číníti v případě nepřátelského útoku.
»Dovolená mí neuteče, a jako zkušený voják chápu, že vás nesmím opustiti, dokud všeho přesně nepoznáte.«
Takto mám důvod pro odklad dovolené do
18.	září.
První den po příchodu majora Lakoma přišel na velitelství bataljonu reservátní akt, aby velitel osobně hlásil: 1. Má-li v bataljonu některého důstojníka italské národností? 2. Byl-lí takový důstojník v bataljonu v minulých měsících? 3. Sloužíl-lí v bataljonu důstojník nebo poddůstojník jménem Paulin, nebo Pavlin?
Ukázal jsem akt majorovi, odpověděl jsem na všecky tři otázky negativně, zapečetil a poslal k brigádě zvláštního posla s odpovědí. —
Kohoutkoví jsem se večer přiznal, že mí onen akt nahnal trochu krve do hlavy.
»Vidíš, jak je organísována špionáž? Z otázek je zřejmo, že mají Rakušané zpravodaje přímo v Cadornově blízkosti. Co by se bylo stalo, kdybychom byli napsali do svých dopisů nějaké pravé jméno? Paolina jsem podepsal pod dopis 21. července.«
»Loňského roku odnesli dva Rusové první Paolínův dopis. Nyní nevím, kterého Paolina hledají, loňského, či letošního.«
»Je nejvyšší čas, aby se Italové hnuli. Jaká škoda pěti dní! Mezí 13. a 18. zářím se mohou sejiti všecky nesnáze.«
Kohoutek tuší, že v odkladech je neštěstí. — První nesnáz je již zde. Poručíka Martince potkal 10. září úraz. Koupal se v Masu a zdvihal — atlet — těžký kámen, který mu rozmačkal malíček na ruce. Přiběhl do Carzana všecek rozčílen:
»Co bude, pane nadporučíku? Praporní lékař dr. Turold mne mocí posílá do nemocníce.«
»Smůla! Trvá-li na tom lékař, je zranění jistě zlé.«
»Jaké pak zranění! Prst je ovšem rozmačkán, ale s prstem snad mohu zůstati u bataljonu! Řekl jsem to Turoldovi, ale on mne nechce lé-
Rozbořená ves.
čiti — že prý při takových zraněních nemůže nésti zodpovědnost. Řekl jsem mu, že nepůjdu za žádnou cenu od bataljonu, on však hrozí, že mne dá odvésti násilím. Co mám dělati?«
»Je to smůla. Nechce-li tě Turold léčití, musíš odejiti do nemocnice. Zde ti nalezneme zástupce. Snad je konečně také dobře, budeš-li
v Levicu. Podnik bude 18. září, Změní-lí se něco, oznámím ti to,«
»Jak? Dopisem? Víte co, každý druhý den pošlu do Carzana sluhu, který se u vás ohlásí. Bude-li možno, vrátím se k rotě před 18. zářím.«
»Netřeba pospíchatí. Jen zůstaň v Levicu. Přesně si vše prohlédni a výborně nám prospěješ, až přijde kolona Italů do Levica.« —
Protesty Martincovi nepomohly a odešel do nemocnice. Posílá z Levica sluhu a píše, že se už nemůže dočkatí, kdy Italové půjdou Levičem,
Martíncova nehoda není jediná. Přicházejí jiné, jedna za druhou. —
Večer 9. září je v Stríg nu důležitá schůzka. Nalezl jsem tu veliký sbor dělostřeleckých i štábních důstojníků. Je třeba řešítí mnoho drobných otázek podniku. Poznávám, že všichni myslí s celou vážností na úspěch akce. Finzi a kapitán 136. pluku mne po schůzce doprovázejí do Castellar, aby si prohlédli cestu a první opevnění, překážky a zákopy. Je krásná noc. Reflektory osvětlují pohádkovou Su-ganskou dolinu a posice na Cívaronu, u Masa, na S. Piętru. Vše leží před námi jako na dlani, osvětleno jako v pohádce. Prohlížíme si rakouské posice.
Divím se drobnému člověku z Vícenzy, jenž má nejen mrštný jazyk a bystrý rozum, ale i mnoho riskuje. A stále je dobré mysli a žertuje.
Ukazují mu také cestu se schody a s žebříkem s castellarské skály kolem kostelíka sv. Valentina ve Scurellách, kudy je možno, aby každý den i noc přišel člověk či oddíl nepozorovaně Rakušanům do týla. My, spiklenci, jsme sami vystavěli tuto tajnou cestu.
»Kdybych byl Rakušanem, cítil bych se nyní Efíaltem, veda vás tu tajnou cestou Rakušanům v týl. Jako Jíhoslovan jsem však pyšný, že jsem zbudoval cestu, jíž nemůže nikdo objeviti.«
»Touto cestou přicházíte také k nám do Strig-na, není-liž pravda?«
»Užil bych jí pouze v případě nutnosti, kdybych chtěl odcházeti i přicházeti nepozorován. Mně však není třeba se skrývati před vlastními strážemi, proto chodím rovnou přes Castellary. Spiklencům je známo, kam docházím, ostatní pak vědí, že se jejich komandant stále v noci potuluje kolem překážek a před liniemi.«
»Je to dovoleno?«
»Není to dovoleno — je to přísně zakázáno. Já sí to dovoluji. Vždyť moje cesty do Strigna také nejsou dovoleny, obcování s vámi mí také nedovolili — nedošli bychom nikam, kdybych šel prosit k dívisi o dovolení.«
Finzi se směje.
»Zkuste to, abyste viděl, co vám řekne generálmajor nebo armádní velitel!«
Bosňáci ve Scurellách, na Castellarách a u Masa spolu rozmlouvají, někteří hlasitě, jiní polohlasně.
»Zcela jako doma!« konstatuje Finzi. »Vaši lidé se tu necítí jako ve válce. V Itálii neslyšíte v prvních zákopech hlasitého slova.«
»Protože se držíte předpisů. My jsme však zavedli ve svých rotách nové zvyky, jež vyhovují našemu nynějšímu postavení. Až budeme státí v bojí proti Rakousku ve vašich zákopech, budeme také my lepší a opatrnější.«
»Jak to, že představení neslyší, když na př, Bosňák v zákopu hlasitě prozpěvuje?«
»Kde jsou naší komandantí! První je v Pia-gaře, jednu hodinu chůze od Carzana. Nový brigádník tu vůbec ještě nebyl. Pánové mají v nás ovšem důvěru!«
»Ba, vybrali si pravé lidi, v něž mohou míti důvěru«, přísvědčuje Fínzí s humorem.
Italové se vracejí do Spery a dále do Strigna. Vedu je kolem kapličky za Speru a tam se loučíme. Oba prohlašují, že jsou informováni a že viděli dosti.
Miloš Zelený se jíž dříve odloučil od naší skupiny, protože bylo již pozdě.
Cestou se mi zdálo, že v Castellarách někdo vykřikl. Také Italové zaslechli neobyčejný hlas a tázali se, co to je. Nemohl jsem jím toho vy-světlítí.
Pospíchám do Castellar. Tušení mi praví, že se přihodilo opět neštěstí.
Minula 3. hodina. Je mí chladno a úzko, když se blížím k elektrickým drátům. Večer před odchodem jsem sice přerušil proud, ale nyní asi jíž opět jde. Mezí dráty máme úzký průchod, ostrou zatáčku mezi trojnásobnými překážkami, jehož však lidé zřídka užívají, aby se vyhnuli neštěstí. Mně je zatáčka dobře známa a
nalezl bych ji se zavřenýma očima, s holí v ruce.
»Sokole!« volám tlumeně před překážkami, Za překážkami asi 15 kroků daleko stojí noční hlídka,
»Evo me!« hlásí se kdosi.
»Zavolej šikovatele Čačiče!«
»Evo me! Já jsem to, Čačič«, hlásí se opět týž hlas, jehož jsem dříve nepoznal. Čačič stojí sám u vchodu a čeká,
»Jde elektrický proud?«
»Jde. Dejte dobrý pozor, »ubilo« to pana poručíka Zeleného.« Čačič má takový divný, změněný hlas.
»Ubilo?«
V	prvém okamžiku jsem myslel na slovinský význam tohoto slova. Ulekl jsem se. Teprve později, když jsem proklouzl překážkami a u-chopíl Čačiče za ruku, vzpomněl jsem si, že jeho výraz »ubilo« má význam »udeřilo«.
»Kde je Zelený?«
»Leží v domku. Již se vzpamatoval. Mysleli jsme, že je mrtev.«
Přišli jsme do klenutého domku, bývalého chléva nebo sýpky castellarského sedláka, kterou jsme určili za obydlí velitele castellarské stráže. V sousedním klenutém chlévě, který má jen tři stěny, čtvrtou však rozbitou, chrápe telefonista Bauman na kapradí uprostřed houští a kamení.
V	Čačičově světnicí čekají Kohoutek a Jirsa. Zelený se prý jíž tolik vzpamatoval, že vstal a
odešel do Carzana, Čtvrt hodiny prý ležel bez hnutí.
»Strašně divoce zařval, když ho zasáhl proud. Ještě jsem neslyšel člověka tak zařvati.«
»Slyšel jsem ho až ke kaplí za Sperou. Nevěděl jsem, co se děje. Byl bych nejradějí běžel hned se podívat, ale nemohl jsem odejiti od Italů, jež jsem provázel. Ani nevíte, že byli italští důstojníci v naších posicích. Přišlí jsme dolejší cestou před Castellary, Miloše to tedy hodně udeřilo?«
»Ošklivě. Zůstal ležeti v bezvědomí a museli jsme ho odnésti. Myslel jsem, že je mrtev. Byl bez vlády.«
»Jak se mohl zmýlíti, vždyť zná zatáčku mezi překážkami?«
»V noci se snadno zmýlíš. Průchod je pod stromem, kde je nejtemnějí. — Zde ležel na posteli, počal opět konečně dýchatí a udiveně se na nás díval. Ležel ještě asi 5 minut a pak sí sedl. Poněvadž jsi zde nebyl, vstal a odešel do Carzana. Vše ho prý bolí.«
»Kdy spustili proud?«
»Před půldruhou hodinou«, praví Čačíč. »Telefonicky se tázali, je-li někdo před překážkami, a musel jsem hlásíti, že je všecko doma. Stále zakazují pouštěti někoho před překážky, proto jsem se bál hlasití, že jsou důstojníci venku.«
Čačičova svíčka slabě bliká.
»Rozsvěť ještě druhou svíčku!«
Rozprostírám před důstojníky milánské listy, dávám Čačíčoví na policí doutník a několik ja-
Úsek Val Sugana.
Měř. 1 : 50.000.	2 cm — 1 km.
n_rLn_n hlavní zákopy.
FLFLFLR opuštěné nebo reservní zákopy.
O— rakouské přední stráže.
blek, jež jsem cestou strčil do kapsy. Pytle určené pro jablka, zůstaly ve Speře a teprve nyní jsem si vzpomněl, že jsme měli se Zeleným při-nésti jablka.
»Co je nového?« táží se mlčící společnosti. »Stále se mí zdá, že Milošova nehoda není jediná, ale že přijde ještě něco horšího.«
»Nic se nestalo«, praví Jirsa, očekávaje, kdy počnu s referátem o schůzce.
»Vše je v pořádku«, dodává Čačič. Dívá se na jablka a na malý doutník.
»Tobě jsem to přinesl, doutník od Italů, jablka od pána Boha.«
»Kdo vám jej dal?« táže se, sáhaje po doutníku.
»Italský důstojník. Nezapomeň se mu za týden poděkovatí, až se sejdete v Itálii. Ukáži ti toho dobrodince, jenž má tak špatné doutníky, že jích sám snad nechce kouříti. Tobě, Kohoutku, ho ani nechci nabídnouti, protože vím, jak soudíš o italských doutnících.«
Čačič si zapaluje od svíčky a praví: »Mně chutná. Italům chutnají naše, nám jejích. Jsme jako děti. Když jsem byl malý, zdál se mi sousedův chléb vždy lepší než náš domácí.«
Smějeme se — je tomu tak.
»Co však bude s námi?« táže se opět Čačič.
Jírsovi a Kohoutkovi je milo, že přecházíme v rozmluvu k předmětu, na který neustále myslíme. Čačič se trochu bojí. Kohoutkoví také zvážněla tvář.
»Opět odkládají?«
»Ne. Ofensiva začne definitivne 18. září. Přípravy jsou rozsáhlé, Čačič všeho neví: tři armádní sbory budou státí v Suganské dolině, za nimi však ještě mnoho trup, dobré dvě armády. Dne 15. září máme poslední poradu.«
Telefonista v sousedním chlévě chrápe, že ho slyšíme až do Čačičovy jizby. —
Odcházíme. Čačič nás doprovází pod Castel-lary.
V Carzanu se rozcházíme také my důstojníci.
*
Rozednívá se, ale nemohu jiti spát. Dívám se do časopisů, ale nevím, co čtu. Snad jsem vůbec nečetl. Jsem unaven, o tom není pochyby. Nervy mnoho trpěly. . . Martince potkala nehoda, milého Miloše by byl málem zabil elektrický proud .... je ještě něco, ale nevím co. Můj organism je výborné telepatické medium. Kdosi mne volá, kdosi na mne myslí, ale cit mi praví, že to nejsou přátelé, ale velicí, velicí nepřátelé ....
Časopisy schovávám do skuliny za stěnou a odcházím před jizbu. Do Milošova brlohu mám jen 20 kroků. —
Tiše otevírám Milošovy dvéře. Světlo ještě hoří. Leží na postelí oblečen a obut, jen krk má rozhalen. Je bledý a kruhy pod očima ukazují, že trpí. Slabě dýše. Zkouším mu tep na ruce, visící s postele. Srdce mu bije neklidně, nepravidelně.
Ruku mu kladu k tělu — pohnul se, ale neprobudil se.
»Mami, mami«, šeptá ze spánku. Snad volá svoji matku, která netuší, v jakém nebezpečí byl dnes v noci její miláček. —
»Žiješ, můj Miloši, a budeš žiti, a také k mamince se vrátíš, které nyní béřeme syna jako zločinci. A tvůj otec, starý Zelený v Ostravě, sokolský borec, nám jednou řekne, že jsme mu syna Miloše nevzali, ale že jsme ho jako dobří strážcové vyrvali zločincům z rukou a navrátili ho opět šťastné matce a pyšnému otci a jeho slovanským ideálům. Buď zdráv, můj drahý Miloši, silen a zdráv, protože máme před sebou ještě těžkou prácí!«
Odepínám mu těsné kamaše, povoluji tkanice u bot, rozepínám mu bluzu a kalhoty v pasu a přikrývám ho pokrývkou.
»Mami, mami, mami!«
Blaženě šeptá a spí.
»Dobrou noc, Miloši!« Zavírám jako zloděj a odcházím do svého- brlohu.
Nejrozumnější by bylo, abych sí lehl, ale cítím, že myšlénky nedají odpočínouti.
Eh, což, obejdu zákopy, pohovořím s hlídkami!
Na carzanském opěrném bodu pod parkem mám 2 nové mitraljézy. Šikovatel Govorušíč z Jirsovy roty mi poslal k puškám několik mužů, jichž neznám. Přišli teprve včera do Carzana.
V kaverně pod parkem chrápou svorně všichni, a u obou pušek mají jen jednoho strážce.
Voják vstává, aby vzbudil soudruha, službu majícího strážce druhé pušky.
»Není třeba!«
»Je klidno, pane nadporučíku, proto kamarádí odpočívají.«
»Kolik mužů je určeno ke službě?«
»Podle předpisu u každé pušky dva. Pan nadporučík Jirsa nařídil, že stačí jeden, je-li úplně klidno. Dnes v noci je vše ticho.«
»Kolik pásů střeliva máš pro pušku?«
»Po dvou.«
»Jak? Pouze dva?«
»Pan šikovatel nám nařídil 10 pásů, pan nadporučík Jirsa však řekl, že nám v Carzanu nyní stačí dva.«
»Jiných reserv nemáš?«
»Nemám. Dostaneme je později, jak řekl pan nadporučík Jirsa. On uschoval střelivo ve své kaverně.« —
Je mi jasno. Tito noví lidé nejsou členy našeho kruhu, proto jim Jirsa odměřil tak nepatrný příděl střeliva, aby nemohli naší akci způ-sobiti citelné škody.
»Doufám«, pravím vojákovi, »že nebudete potřebovati ani dvou pásů.«
»Pan Jirsa nařídil, že nesmíme stříleti bez jeho vědomí a bez vašeho rozkazu. Kdyby nás Italové napadli, máme čekati. I my jsme si mysleli, že je tak dobře. Bude lépe, nezačneme-li vůbec stříleti a dráždití nepřítele, když nám stejně za půl minuty dojde střelivo.«
»Co ještě jiného nařídil pan Jirsa?«
»Řekl, nemáme-lí střeliva, že není třeba lidí. Štábní šikovatel Klein poslal s puškami šiko-vatele Govorušíče a 16 lidí, pan Jírsa však nařídil, že se jích má 10 s Govorušičem vrátiti k němu. Tak nás zůstalo jen 6.«
»1 to stačí.«
»Je mnoho služby pro každého muže.«
»Však jste sí to pohodlně zařídili. Jeden hlídá, 5 jich spí. To není špatné.«
»Opravdu, není to špatné,« —
Zanechávám vojáka u jeho okénka a odcházím do zákopů 4. roty.
Jirsa tedy vymýšlí nové prostředky! Ani se nezmínil, co hodlá učiniti se svými mitraljézamí. Myšlénka je rozhodně dobrá. V rotě strojních pušek je poměrně mnoho Němců a jiných živlů, jichž nelze organisovatí ve spiknutí — tací lidé nám však mohou připravit! pekelné obtíže, zač-nou-li nám uprostřed akce stříleti po italských kolonách, pronikajících k Masu a přes mosty. Štábní kapitán Klein i Govorušič jsou nebezpeční lidé u strojních pušek. Jírsa snad počítá s tím, že nebudeme mocí opiti opiem všecky ne-organisované lidí, í s tím, že opium neúčinkuje stejně silně na každý organismus, a proto odzbrojuje rotu, zmenšuje počet lidí u strojních pušek a ukrývá jim střelivo.
Tato myšlénka zasluhuje napodobení.
Je nutno odstranití ze zákopů všecku zbraň, jež neslouží nám.
Ručních bomb v zákopech nepotřebujeme, rovněž ne pistolí pro rakety a raket. Vše musím sebrati a odnésti . , . kam?
Do kostela! Tam je u pravého oltáře vhodné místo pro naše depot.
Střelivo pro obyčejné vojenské pušky také nemusíme zanechávatí v zákopech, U důležitých střílen leží bedny reservního střeliva — jen 4. rota má 26 beden v zákopech a jinde jich nemají méně.
Zítra začne Djuríč s Trifunovíčem a Malčán-kem nosíti reservní střelivo do kostela! Vnukl jsi mi myšlénku, Jirso, díky tobě! —
»Proč nám má ve vlhkých zákopech ležet a kazit se reservní střelivo?« pravím Cviju Djuri-čovi, sedícímu v koutě u mého nemocného sluhy Chválka. »Vyber si zítra lidi a snes je na hromadu!«
»Kam, prosím?«
»Do kostela.«
»Do kostela?«
»Na suchou zemi k pravému oltáři sneste bedny střeliva ze 4. roty a z levého křídla 1. roty. Také granáty, ležící u střílen, sebereš a složíš do beden!«
»Rozumím.«
»Zdravo! Dobrou noc!« —
O toto není třeba míti více starostí, protože vím, že Djurič nebude míti klidu, dokud neprovede rozkaz do posledního granátu.
Již se rozednívá a okované boty stejnoměrně klapají po kamení kolem mého okna.
Za látkou na stěně mám svůj dopis, do něhož se musím podívati ještě než usnu. Jsou tam tak krásná slova, psaná dne 5. září, myšlénky, zahánějící neklid a vlévající do duše novou sílu:
»Jsem zcela přesvědčena o správností tvého jednání. — — — Tvým podnikům přeji úplného úspěchu a tobě zdraví. Tvoje žena Lída.«
V tobě, drahá ženo, je dnes více hrdinství, než v tisících tak zvaných mužných bojovníků!
Konec druhé knihy.
Mwriviadc
j*«*
Úlífríníí

Rcvprř+c
VerMiPt
HH<j
N'iKki>ią
2’^M Txj^oly


ĄjuJaWr/trAoPMOTi
KHi MA. HJłASMf
Vvia/ihm ôtník OJ&ofa