Paralely mezi slovinskym a českym dramatem 60. let
Alenka Jenslerle - Doležal
Filozoficka fakulta FU, Praga; Filozoficka fakulta MU Brno, Nam. JanaPalacha 2, CS - 11683 Praha 1, alenka.dolezalova@ff.cuni.cz
_ scn ii/2 [2009], 154-166 _
Namen prispevka je tematizirati sorodnosti med slovensko in češko poetično dramo v šestdesetih letih 20. stoletja. V primerjalni analizi so izpostavljene vzporednice med dramami Daneta Zajca in Josefa Topola ter Josefa Topola in Gregorja Strniše. V Zajčevih in Topolovih dramah se pojavljajo podobne intimne teme in motivi, kot sta fenomen ljubezni in časa. Najbolj izrazite so sorodnosti med Topolovo igro Slavček za večerjo in Strniševimi Ljudožerci. Pri obeh se dogajanje razvije v groteskno, absurdno igro, ki že izraža doživetje in spoznanje o absurdu v svetu.
This article concentrates on the parallels between Slovene and Czech poetic drama in the nineteen sixties. I recognise similarities between the playwrights Dane Zajc, Josef Topol, and Gregor Strniša. Comparative analysis of Zajc's and Topol's texts exposes similar intimate themes, such as motives of love and the phenomena of time. The most vivid comparison is between Topol's play Slavik v večeri and Strniša's play Ljudožerci. In both plays, the dramatic plot is constructed as grotesque and absurd play. The dramatic perspective shows the experience of the absurd in the world.
Ključne besede: slovenska poetična drama, češka poetična drama, srednjeevropska dramatika v 60. letih, primerjave sodobnih dramskih del
Key words: Slovene poetical Drama, Czech poetical Drama, Central European Literature in 1960s, Comparision of Slovene and Czech Literature
V prispevku bych naznačila možne paralely mezi slovinsky a českym poe-tickym dramatem v 60. letech, nejdriv bych načrtla situaci v divadle a dramatu v obou kulturach a nasledne bych zduraznila nektere zrejme paralely mezi konkretnimi texty.
— 154 —
Paralely mezi slovinskym a ceskym dramatem 60. let
Slovinské poetické drama 60. let lze považovat za „zlaty vek" slovinského poválecného dramatu. Na rozdíl od ceského a polského dramatu, které bylo v tomto období v znamení absurdity a groteskna, na slovinské scéne prevlá-dávaly nerealistické, imaginativní hry a existencialisticky zbarvené situace volby. Podobne jako srbšti a chorvatšti dramatici se i slovinšti dramatici nechali ovlivnit predevšim existencialismem. V techto letech dramatici z jedné strany navazovali na ty nejlepši tradice slovinského dramatu, a z druhé čerpali ze stredoveké a barokní predstavivosti. Poetické drama ve Slovinsku bylo kltéové pro 60. léta a vyrazne obohatilo slovinskou literaturu. Pokračovalo v tradicích slovinského lyrického expresionistického a symbolistického dramatu a inspiro-valo se tradicí antické mytologie a slovinské lidové slovesnosti. Tato generace byla také ovlivnena francouzskym a anglickym proudem poetického dramatu a existencialismem. Zamerim se i na podobné tendence v dramatice ve stredoev-ropském kontextu, slovinská dramata se budou srovnávat s českymi dramatice.
Zajímavé je i srovnání slovinského poetického proudu dramat s chorvat-skou1 a srbskou situací.2 Podobne jako na slovinské scéne se i v techto dvou literaturách po ideologizovaném období sociálnerealistickych dramat na konci padesátych let objeví nová dramata zamerená na psychologii jedince, která zachycují extrémní situace v živote. V techto literaturách dramatici navazují predevšim na myty: na starorecké, a v srbském pripade i na historické myty. Filozofická a poetická jsou i dramata srbského autora Jovana Hristice (19332002), vudčiho predstavitele druhé pová^né generace dramatiku. I on svou dramatickou vypovedí navazoval na starorecky mytus, o čemž svedči i fakt, že tehdejši autori z byvalé Jugoslávie prijímali predevšim francouzské modely, byli ovlivneni francouzskym poetickym dramatem (Giraudouxem, Anouilhem) a i existencialistickou literaturou a myšlenkami, na rozdil od české a polské situace, kde scénu v šedesátych letech predevšim ovlivñovalo západni absurdni drama.
Po druhé svetové válce se ve Slovinsku objevovaly realistické dramatické texty, které zachycovaly socialistickou atmosféru. Témata byla podrizena ideovému svetu tvurcu - predevšim jejich ideologii. Obrat k psychologizováni
1	Chorvatska dramatika se začala vracet k mytologickemu a poetickemu dramatu už v padesatych letech. Prvni mytologicke drama dokonce napsal Miroslav Krleža: Aretej ili Legenda o svetoj Ancili, Rajskoj ptici (Aretheaios aneb Legenda o svate Ancille, rajskem ptaku, 1959). Nejvyraznejši predstavitel je Marijan Matkovic, ktery napsal trilogii I bogovi pate (I bohove trpi, 1962). Cyklus tvori tri dramata na anticke namety: Prometej (Prometheus), Heraklo (Herakles), Ahilova baština (Achillovo dedictvi).
2	Srbska dramatika se začala vyvijet v druhe polovine 50 let - s druhou povalečnou ge-neraci. Jednu linii uvedla filozoficka, historicka hra Nebeška rota (Nebesky odred) D. Lebovice a A. Obrenovice, a druhou tež jako ve Slovinsku predstavuje proud myticko-poetickych dramat, ktere zahajil Oto Bihajli Merin z dramatem o Antigone mezi druhou svetovou valkou Nevidljiva kapija (Neviditelna brana) v roce 1956. Hlavni predstavitele tohoto proudu jsou basnici Miodrag Pavlovic, Velimir Lukic, Borislav Mihajlovic-Mihiz a Jovan Hristic, kteri jako ve slovinske situaci v poetickem dramatu navazuji na staro-recke i srbske historicke myty a jsou ovlivneni predevšim existencializmem i absurdnim dramatem.
— 155 —
Alenka Jensterle - Doležal
válecnych hrdinu a zrádcu nastal dramatem Igora Torkara Pisana žoga (Ba-revny mič) z roku 1955, které podnítilo vlnu tzv. sentimentálního humanismu v 50. a 60. letech. Pfetrvávající realisticky komponovaná dramata se obracela do nitra postav a soustfedovala se na etické problémy. V 60. letech, podobne jako v dramatice jinych slovanskych národu, nastal pfelom, slovinské drama a divadlo poznamenal novy generačm nástup. Autofi začali v tematice zobrazovat existenciální vypoved o človeku jako osamelé, tragické bytosti. Pfíznaeny byl i návrat k mytu, což souznelo s návratem k starofeckym a k národním tématum obecne v jugoslávském prostoru. Období problematizování sveta se pfekryvá se zaeátky existencializmu ve Slovinsku. V tomto období se v kultovní revue Perspektive, kolem které se tato generace soustfedovala, publikovaly pfekla-dy Camusovych a Sartrovych teoretickych del. Jože Koruza pojmenoval vlnu nové generace ontologicky nadrealismus (Koruza 1967), Taras Kermauner3 zase kritická generace a Denis Poniž perspektivistická generace (Poniž 2001). Vedle poetickych dramat existovaly i jiné modely: Primož Kozak psal politicky angažovaM dramata, objevovala se už také absurdni dramata Petra Božiče a Dušana Jovanovice. Nastupujici generace se vyznačovala novou senzibilitou a vztahem k realite a vyjadfovala netradični názory na divadlo a literaturu práve v jedineč^m divadle Oder 57 (Jevište 57), které existovalo od roku 1957 a v roce 1964 bylo z politickych duvodu zrušeno. Ve slovinské kultufe sehrálo podobnou roli jako Grossmanovo Divadlo Na zábradlí v tehdejšim Českoslo-vensku. Zde byly poprvé inscenované i hry této nové generace. Jevište 57 hned na začátku uvedlo dve Mroč^, absurdne zamefené inscenace Eugena Ionesca Lekce (La lecion), a Plesatá zpevačka (La cantatrice chauve).
V tomto období (konec 50. let, a behem 60. let) se otvirali mladi dramatici Evrope a vstfebávali vlivy existencializmu: pfedevšim Sartra a Camuse (a také Giraudouxe a Anouilhe). Mezi prvnimi dramatickymi novostmi, které formo-valy povedomí slovinského intelektuála, byla práve anglická poetická dramata Thomasa Sternsa Eliota a Christophera Fryho, a jak zdurazñuje teoretik Koruza, Fry ve vlivu zastínil Eliota.
Slovinské poetické drama také navazovalo na silnou tradici slovinského ly-rického dramatu. Na začátku 20. století se slovinské drama otevfelo evropskym literárním proudum, symbolismu a nové romantice. V proudu lyrického dramatu 20. století se musíme zmínit o dramatu Otona Župančiče Noč na verne duše (Noc vernych duš^ z roku 1902 a o historicko poetickém dramatu Veronika Deseniška z roku 1924, o dramatu Ivana Cankara Lepa Vida fKrásná Vida) z roku 1912, které zakódovalo model symbolistického dramatu. Lyrická dramata pfedstavují i expresionistická dramata pfedstav Mirana Jarce, zvMšt' jeho Ognjeni zmaj (Ohnivy drak, 1923), což je moralita na základe motivu biblické apokalypsy. V lyrickém dramatu po druhé svetové válce pokračoval Vitomil Zupan napfíklad v hfe o lásce Ladja brez imena (Lod bez názvu) z roku 1953.
3 Taras Kermauner první analyzu této generace učinil v knize Trojni ples smrti 1968 a následné v dalsích knihách.
- 156 --Slavia Centralis 2/2009
Paralely mezi slovinskym a ceskym dramatem 60. let
Jeden z elementu lyrického dramatu - poeticky verš - dostal specifické místo v dialozích slovinského dramatu 20. století a poetická dramata v 60. letech byla dokonce napsaná ve veršich.
V roce 1968 Jože Koruza (Koruza 1997) formuloval čtyfi základní vlastnosti slovinského poetického dramatu: veréová struktura dramatického textu, která se nezakládá na metrickém schématu, minimální dramaticky dej s minimálním dramatikovym popisem scény, zobrazení poetickych vizí i hledaní nové pravdy
0	človeku a o svete ve spojeni s mytem. Tito dramatici krome Smoleho, ktery byl prozaikem, byli už renomovaní básníci s nekolika básnickymi sbírkami.
České poetické drama se objevilo jako jeden ze smeru v českém dramatickém a divadelním živote. Na české scéne nedominovalo tak vítezne jako dramata slovinská. České scéne v 60. letech vládla tzv. malá divadla, z kterych bylo nejznáméjší divadlo Semafor. Divadelní scéna byla pestfejší a bohatší než slovinská. V 60. letech byly v české kultufe nejmarkantnéjší absurdní dramata Václav Havla, která inscenovali v divadle Na zábradlí (pod vedením známého režiséra Jifího Grossmanna)4. Podobne jako ve Slovinsku paralelne existovala
1	politická a poetická dramata.5 České poetické drama se dvema typickymi pfedstaviteli, Františkem Hrubínem a Josefem Topolem, pfestavuje vyrazne čechovovskou linii v české dramatice. Zvlášf dramata Františka Hrubína jsou realističtéjší než ta slovinská: ukazují komplikovany obraz mezilidskych vztahu. František Hrubín, když napsal svá kltéová dramata, byl podobne jako Strniša a Zajc, už také renomovanym básníkem.
Statická dramatika s minimem dramatického deje je více divadelní než slovinská, zabyvá se základními mravními a filozofickymi hodnotami, je více intimní a odhaluje psychologické konflikty v sociálním kontextu. Není napsána ve veréích ale pfedstavuje poetické zobrazení reality. Dramatici zdurazñují otázku jazyka jako prostfedku komunikace, zajímá je experiment s jazykem, a tím navazují i na českou mezivá^nou avantgardu Voskovce a Wericha. V textu evokují jeho metaforickou rovinu, zajímá je problém percepce reality a jejích možnych podtextu, metaforická úroveñ textu je obecne v popfedí rozumení...
Vyznačila bych nekolik možnych paralel mezi slovinskym a českym poe-tickym dramatem v 60. letech. Jak slovinská, tak česká poetická dramata jsou básnické, metaforické ztvárnení reality. I česká poetická dramata navazovala na tradici: na čechovovskou linii v divadle a na mezivá^né avantgardní divadlo. I česká poetická dramata jsou sémanticky otevfená a vícevyznamová, sugerující symbolické rozumení reality, dokonce vetšinou existují dve roviny, reálná a poeticko-symbolistická. Podobnosti mužeme hledat i v strukturaci dramatického deje: dej ve vetšine českych poetickych dramat je oslaben, a v pozdejšfch
4	Nejznamejši obdobi Divadla Na zabradli je mezi roky 1962-1967, když se inscenovala Beckettova hra Waiting for Godot (Čekani na Godota) a Kafkuv Proces. Havel zde inscenoval sve hry Zahradni slavnost v roce 1963 a Ztižena možnost soustredeni (1968).
5	Marketa Goetz Stankiewicz ve sve knize deli česka dramata v 60. letech na absurdni, poeticka a politicka (Goetz Stankiewicz 1979).
— 157 —
Alenka Jensterle - Doležal
hrach Josefa Topola z šedesatych let (Hodina lasky, Slavik k večeri) mužeme mluvit take o abstrakci charakteru. Česka poeticka dramata se nespojuji tolik s mytem, jsou vice divadelni a neveršovana. Nedominuji tak vitezne na česke scene, ktera je pod nadvladou malych divadel pestrejši a bohatši než slovinska.
Navrat k mytu jako jedna z možnych paralel mezi slovinskym a českym poetickym dramatem
Češti dramatici se v tomto obdobi nevraceji k mytu tak často jako slovinšti, i když ojedinele pripady existovaly. Zde se nabizi paralela mezi Smoleho Anti-gonou z roku 1960 a Milana Uhdeho Devkou z mesta Theby z roku 1967, ktera sice patri do českeho absurdniho dramatu. Dominik Smole se v prvnich hrach zabyval otazkou smyslu lidskeho byti. Antigona, inscenovana v roce 1960, aktualizovana parafraze antickeho dramatu, ovlivnena i Anouilheovou i Sofo-klovou Antigonu, byla tehdejši slovinskou a jugoslavskou kritikou hodnocena jako nejpozoruhodnejši dramaticky text od času Ivana Cankara. Hlavni tema dramatu tvori konflikt mezi individuem, jeho etickou volbou, a byrokratickou, despotickou vladou, kterou zastupuje Kreon. Denis Poniž (Poniž 2001: 268) poznamenal v roce 2001, že v teto variante mytu se ukryva velke slovinske historicke tema nepohrbenych mrtvych - valečnych a povalečnych obeti. Prekvapeni vyvolalo pozoruhodne dramatikovo rozhodnuti, že Antigona se na jevišti vubec neobjevi a že se o jeji akci dozvidame z dialogu jinych. Vliv existencializmu na toto drama zjišfovali četni teoretici a kritici: pohreb Polyne-ika je nejen pro Antigonu, ale i pro ostatni predevšim volba, eticke rozhodnuti. Prave na interpretaci a recepci Antigony se tribily ruzne slovinske filozoficke teorie: od existencialistu, heideggerovcu do lacanovcu.
Smoleho Antigona (1960) ma svou antigonovskou paralelu v dramatu Milana Uhdata Devka iz mesta Tebe z roku 1967, ktera sice patri mezi česka absurdni dramata a pokračuje v linii Havlovych dramat. Milan Uhde ztvarnil mytus o Antigone v politickem vyznamu. Uhdeho anticke Theby jsou socialne lepe popsane než u Smoleho a jsou alegorii moralni špiny ve společnosti, spojene se zanikem civilizace, alegorii česke situace pred rokem 1968. V tomto meste - na rozdil od Smoleho nekompromisni idealistky Antigony - už neexistuje dosti silny hrdina, ktery by naplnil tragicky udel. Obetava, moralni Antigona se v takovem meste zmeni v devku. Takovy čin v absurdnim svete už neni možny.
V poeticke hre Krst pri Savici (Krest na Savici, 1969), po dvou satirickych textech Veseloigra v temnem (Veselohra v smutku, 1966,) a Cvetje zla (Kvety zla, 1967), Smole naopak ztvarnil mytus ze slovinskych dejin: historicke tema pokrteni Slovincu, zname z Prešernova romantickeho eposu z roku 1836: konec eposu predstavuje začatek historickeho dramatu, zobrazujici kličovy okamžik slovinskych dejin: pokrteni Slovincu jako tragicky proces ztraty suverenity. V pesimistickem dramatu moderni absurdni hrdina Črtomir, posedly vuli vladnout a nastolenim noveho naboženstvi, uznava jen princip smrti, religiozni
- 158 --Slavia Centralis 2/2009
Paralely mezi slovinskym a ceskym dramatem 60. let
hra, jak piše prof. Borovnik, se stava politickou. Hlavni protagonista Črtomir je pripad extremistického vudce, ktery je posedly jen zlem, a na konci zniči i sam sebe.
František Hrubin, podobnë jako Smole, je prukopnik českého poetického dra-matu s hrou Srpnova nedële (1958), ve které ukazuje spletity obraz mezilidskych vztahu v čechovovsky melancholické atmosfére ospalého českého provinčniho mësta u jezera. V dramatu ztvârni pocity ztracené povâlečné generace, kterâ marnë hledâ zâkladni hodnotu lâsky. V roce 19696 Hrubin tradični metodou napsal drama Oldrich a Božena, aneb krvavé spiknuti v Cechàch, v které se jako Smole vraci k českému nârodnimu mytu jako konstitutivnimu prvku čes-ké literatury. V srovnâni se Smoleho Krestem prelomovy historicky okamžik zachyti s vëtši patetikou a sentimentalitou - jako tragické obdobi v českych dëjinâch, jako krizi v českém stredovëkém stâtë. Jako zâklad mu slouži legenda
0	knižeti Oldrichovi, ktery se zamiloval do vesnické divky Boženy. Drama neni predstaveno jako tragédie lâsky (tëhotnâ Božena se na jevišti vubec neobjevi), ale jako drama českého nâroda v kličovych okamžicich stredoevropského stâtu, jako drama pasivnich a nerozhodnych jednotlivcu z nâroda.7
Paralely mezi jednotlivymi dramaty
Naopak dramata Dëti reky Daneho Zajce a Kočka na kolejich a Hodina làsky Josefa Topola (1935) maji společ^ rysy v tematickém a motivickém zamëreni.
1	Josef Topol ve všednim pribëhu dvou milencu hledâ existenciâlni vyznam fenoménu lâsky, a postavy skličuje fenomén času, ve kterém se lâska ztrâci. V Hodinë lâsky v dialogu dvou typizovanych postav muže a ženy ještë zdurazni nečasovost problému krehké lidské existence a jejiho hledâni druhého.
Prvni drama Daneho Zajce (1929-2005) Otroka reke (Dëti reky), insceno-vâno na Jevišti 57 v roce 1962 (kniž^ vyšlo v roce 1963), zakodovalo jeden z modelu poetického dramatu. Skutečny dramaticky dëj se nerealizuje, eli-minuje se psychologie osob a časoprostorové dimenze, nadčasovy dëj se jen naznačuje v sugestivnich poetickych obrazech.
Na začâtku dramatu se zobrazi ideâlni lâska mezi Dnem a Rekou, kteri jsou nositelé dvou životnich principu: ženského pasivniho, čekajiciho a nevërného a mužského dobrodruž^ho, tvoriciho. Dëj je zarâmovân do dialogu mezi Bâs-nikem a Ženou, kteri predstavuji profânni podobu dvou milencu v realitë. Den se rozhodne odejit do svëta pro ptâka, protože je neklidnym poutnikem a hledâ poznâni, Reka čekâni nevydrži a zradi ho s Cizincem. Na konci se naleznou jako Oidipus pred Sfingou - Kamennym ptâkem, ktery jim jen potvrdi myš-lenku o ztracenosti a osamocenosti sorôasného človëka. Milenci umrou, jejich
6	František Hrubin, Oldrich a Božena, Praha: Orbis 1969.
7	Drama ztvârnili jen nëkolik tydnu po sovëtské okupaci a také na jevišti se zdùraznoval charakter politické utopie.
— 159 —
Alenka Jensterle - Doležal
tëla uschnou, zbytky uklidi vojâci. Tragicky zâvër sugeruje skepsi a rezignaci nad lidskym osudem.
Čas je zobrazen jako pramen neštëstí a jeho protikladem je lâska - zâkladni hodnota svëta. Podoba clovëka osciluje mezi grotesknimi metamorfozami câsti tëla a duchovnim životem. Dëj se odehrâvâ v jakémsi pohanském, osudovém kruhu obëtovâni a darovâni, kterého si musi byt vëdoma tragickâ lidskâ existence. Sbor je nositelem vloženych meditaci o životë.
Archetypâlni obrazy jsou ovlivnëné znâmymi staroreckymi myty: o Orfeovi a Eurydice, o Odysseovi ve scénë s carodëjnici Kirké, sugeruje se i scéna Oidi-pova setkâni se Sfingou. Toto drama mužeme považovat za prvni surrealistické drama ve slovinské literature: obrazy se spojuji podle asociativni metody, pro poeticky jazyk jsou priznacné též groteskni metafory a paralelismus členu ve verši. I ve svych dalšich poetickych dramatech ze 70. a 80. let s nâzvy Potoho-dec (1972), Voranc (1980), Mlada Breda (1981), Kalevala (1986), Medeja (1988) Dane Zajc propojil lyricko-filozofickou vypovëd s mytem.
Kočka na kolejich Josefa Topola mëla premiéru 1965 v Divadle za branou v režii Otomara Krejči. To bylo divadlo, kde se inscenovaly poetické hry, a které bylo v roce 1972 oficielnë zakâzâno.8 Josef Topol (podobnë jako Dane Zajc) ve všednim pribëhu dvou milencu hledâ existenciâlni vyznam lâsky. V dialogu mezi Vénou a Evou, kteri po vyletë na spustlém Mdraži marnë čekaji na vlak, ktery neprijiždi, jako Vladimir a Estragon v Becketove hre marnë čekaji na Godota a v mezidobi si kladou otâzky o svém vztahu. Je to dialog dvou osamocenych lidskych existenci, kteri hledaji společnou komunikaci a spojeni v lâsce. Evi je jako prvni žena, Véna ji nazyvâ (metaforickym syntagmatem) kočka na kolejich. Situace mezi osobami se mëni ve filmovou koMži, oba jsou ^žni, projevuji si lâsku, a v dalšim okamžiku si jdou na nervy. Jsou spolu už sedem let, nemužou byt jeden bez druhého. V ironickém, vâžnë nevâžném rytmu zjištuji, jaky je stav vëci, všechny zkušenosti a poznatky si vymënuji v lehkém ironickém tonu, i když jsou si vëdomi, že jsou na rozcesti, bud zusta-nou spolu a budou se brât nebo se rozejdou. Dialog zustâvâ bez zâvëru stejnë jako neni možnâ žâdna interpretace lâsky, všechno je nejisté jako je nejistâ i lidskâ existence obecnë. I zde podobnë jako u Zajce existuje mužsko-žensky stereotyp: muž je ten, ktery rozhoduje, prichâzi a odchâzi, on opoušti ženu a ta ho čekâ, nebo jak zjištuje Véna na konci: „Chvili të vidim, chvili nevidim, jednou të hledâm, pak zase nehledâm, dneska jsem tady, zejtra budu pryč, jako když se mnou hâzi kyvadlo: když jsem ti nejbliž, už ti utikâm, jak jsem ti nejdâl, už jdu zase bliž - a tak by sis më mëla pridržet, jak jednou prijdu, už më nepustit, čim - to jâ nevim, jen ne rukama, to by se ve mnë nëco zlomilo, nëjaky pero, co më pohâni .. "9 Na rozdil od Zajcovy abstraktni, nereâlné hry je Topoluv lyricky monolog ukâzân jako parabolicky ütržek z reality.
8	Dokumenty z tohoto obdobi jsou sebrany v knize Josef Topol a Divadlo za branou (red. Barbara Mazačova), Praha: Cesky spisovatel, 1993.
9	Ibid. 164, 165.
- 160 --Slavia Centralis 2/2009
Paralely mezi slovinskym a ceskym dramatem 60. let
V dalšim dramatu Hodina lasky, ktere melo premieru v roce 1968 v Divadle za branou, dramatik Josef Topol v podobnem milostnem dialogu dvou typizovanych žensko mužskych postav Ela a Eli (pojmenovana podle francouz-skeho zajmena) ješte zdurazni fenomen lasky, v ktere se ocitne krehka lidska existence, když hleda toho druheho. Drama je velmi abstraktni, uzavrene, plne tragickych, važnych podtonu, lehkost dialogu z predešleho dramatu se ztrati. Laska je podobne jako v Zajcove dramatu Otroka reke ohrožena v času a s časem. Na začatku dramatu se totiž ukaže, že maji milenci jen hodinu na všechny vyrazy lasky. Podobne jako stin Kamenneho ptaka pripomene osobam v Zajcove dramatu osamocenost lidske existence v uzavrenem prostoru lasky, je v pozadi Topolove hry ješte jeden prostor, ktery oddeluje zaves a kde leži jen evidentne bezmocna starenka Teti - ktera se meni v symbol konce a smrti. Teti upozornuje na prechodnost a okamžitost lasky, nemožnost trvale lasky. Čas lasky se sice na konci telegramem prodlouži do nekonečna, ale obe osoby jsou si vedome, že je to jen klam, laska se musi nutne skončit. Prostor se zde omezi, uzavre, podobne i protagonisti nemaji tolik možnosti, už nečekaji, jejich život čerpa ze vzpominek, z minulosti, osoby se pripravuji na konec. Vyrazy lasky prerušuje zla a lhostejna Teti jako symbol nicoty a nemožnosti teto lasky, jako osoba, ktera neprijima Ela do rodiny, ktera jim opovrhuje a neveri v jeho lasku.
Motivickeove paralely jako obraz nazoroveho a filozofickeho presvedčeni 60. let v tomto stredoevropskem prostoru v kontextu povalečne evropske du-chovni kultury, se nabizeji mezi dramatem Josefa Topola Slavik k večeri (1967) a dramaty slovinskeho autora Gregora Strnišy Žabe, Žaby (1968) a Ljudožerci, Lidožrouti (1972).
Gregor Strniša (1930-1987) napsal vice poetickych dramat, z kterych je nejpusobivejši predevšim Samorog (Jednorožec), inscenovano na Jevišti 57 v roce 1964. Zakladni existencialni a eticke kategorie jsou pritomne v binarnich opozicich hrichu a nevinnosti, zrady a lasky. Strniša se v nametech a ve ver-šovane strukture vraci ke slovinske stredoveke lidove pisni, napriklad o rybe Faronice, na ktere stoji svet a v obrazech evokuje stredovekou predstavivost. Svou druhou hru s nazvem Žabe ali prilika o ubogem in bogatem Lazarju (Žaby anebo podobenstvi o ubohem a bohatem Lazarovi, vydanou knižne v roce 1969 a inscenovanou na jevišti Mala drama SNG v roce 1970) Strniša pojmenoval moralita. Drama je plne grotesknich prvku. Starodavna hospoda na okraji lublanskych bažin je hranice prostoru, kde je propast mezi fyzickym svetem a duchovnim, nadrealnym svetem jen uzka, je neviditelna jako hranice mezi sny a realitou. I zde ma svet kontury stredovekeho prostoru a je rozdeleny na dobro a zlo, jednani osob ovlivnuje pokušeni a hrich. Hospoda je moderni obraz pekla, ve kterem vladnou stara Babička a Hospodsky - ktery je v podstate Dabel. Tyto osoby si začnou pohravat s pošfakem Lazarem, parafrazovanou postavu z bible, mužem, ktery vstal z mrtvych. Objevi se i motiv lidožroutstvi, ktery bude kličovy v dalšim dramatu: d'abel sbira ztracene duše a promenuje je v žaby a i ty musi pojidat i Lazar. Dej je založen na Faustove motivu: dabel promeni Lazara v bohače, když mu za to upiše svou duši. Nabizi mu i krasnou,
— 161 —
Alenka Jensterle - Doležal
smyslnou Evicu, v kterou se zmeni stara babička, ta ho svädi. Evica je zäroven i divka, do ktere byl kdysi zamilovany, svedl ji a posleze odmitl. Lazar ji zabije, jak mu to sugeruje ona a pan vrchni probodne i jeho. Na konci se Lazar jako pošfak probudi z opilosti a nevime, jestli ten cely pribeh fantastickych zmen spolu s brutälnimi vraždami nebyl jenom sen. Reälny prostor se stävä zäminkou pro metafyzicky dej. Hra d'äbla s človekem figuruje jako priklad, jak snadno človek podlehne metafyzickemu a reälnemu zlu. Gregor Strniša v dramatu Zaby (1968) take zobrazi modelovou hororovou hospodskou rodinu jako zosobneni zla, kterä vraždi sve nävštevníky z vnejšiho sveta. Dej je zabudovän do stredo-veke metafyzicke struktury dobra a zla. Pritomnost je ale pekelnä, hospodsky, ktery je ve skutečnosti čert, sbirä dušičky lidi. Obyčejny človek, ten, ktery prichäzi do rodiny z venku v naivni vire, že ho členove rodiny prijmou, je jako postavy u Topola vydany na pospas zlu, zäkerne hre läsky a svädeni, je so^ästi hry, jejiž metafyzickä pravidla pochopi až pozde. V obou pripadech je to hra na život a na smrt, smysl života se v obou pripadech v grotesknich dialozich postupne zträci, pro všechny osoby, ktere prichäzeji z venku do uzavreneho prostora rodiny nebo hospody, prichod znamenä take konec, smrt, už od začätku se sugeruje vražda. Paralely jsou viditelne, setkäväme se s podobnymi pocity ohroženi a totälni filozoficke nejistoty jedince: rodina v dramatu jak českeho tak slovinskeho autora figuruje jako misto nejistoty ve svete jedince, u obou jsou vztahy mezi nejbližšimi jako vztahy mezi vrahy a obefmi. V Topolove dramatu je rodina lidožroutu groteskni podoba dehumanizovane kafkovske společnosti, kde členove rodiny pojidaji näpadniky sve dcery k večeri. Hra se Slavikem se riti v grotesknim tempu ke konci, smeruje ke smrti v rämci jakoby nezävazne absurdni konverzace predevšim rodinnych prislušniku, hra je už poznamenäna absurdnim divadlem.
U obou se dramaticky dej buduje na zäklade hry a typizovanych osob. Krutä hra v Slaviku k večeri se odehrävä mezi typizovanou rodinou: otcem, matkou, synem, dcerou a Slavikem, chlapcem, ktereho pozvali na večeri. Večere je ale jen klam, chlapec musi byt obetovany v rodine lidožroutu, kde pozabijeli i predchozi näpadniky a ženichy sve dcery a vytvorili pro ne na zahrade pekny hrbitov, kde je jen mälo mista pro posledni mrtvolu. Groteskni, vtipni absurdni hra se Slavikem se ukäže jako smrtelne väžnä, ve skutečnosti se skonči vraž-dou a i lidožroutstvim. Členove rodiny použiji vražednou zbran v temne hre na pravdu a klam. Podobne i u Strnišy se hra stävä smrtelne väžnou, osoby se transformuji do stredovekych typu: čišnik se promeni v d'äbla, starä baba v Evicu, kterä pošt^ka svädi a zäroven obvinuje. Lazar vraždi a je zavražden a pak zase ožije, protože hra se musi pirandellovsku zase opakovat.
Podobny motiv rodiny jako mista emonickeho zla, primo spojeny s motivem lidožroutstvi Gregor Strniša take ztvärni v Lidožroutech, dramatu z roku 1972, inscenovane až v roce 1977. ješte v krutejši, naturalističtejši, grotesknejši podobe: Strniša hledä mysticky stredoveky prostor, ktery figuruje jako protiklad dramaticke současnosti, vitezstvi zla znäzornene v pribezich groteskni rodiny, kterä se snaži v kontextu druhe svetove välky prežit na nelidskym zpusobem
- 162 --Slavia Centralis 2/2009
Paralely mezi slovinskym a ceskym dramatem 60. let
- lidožroutstvim. Patologickou rodinu tvori reznik Pajot, jeho dcera Majdalen-ka, kuchar Falac, prvorozena dcera Marta a jeho druha dcera Marija a matka Matilda. U Strnišy i u Topola se ironizuje konvenčni obraz rodiny, stereotyp štast'neho společenskeho života. V historickem kontextu druhe svetove valky dcery a manželka Pajotovy rodiny svadi muže a privadeji je do rodiny, aby je reznik Pajot a jeho pomocnik Falac mohli zavraždit a jejich tela rozporcovat a maso nasledne zkonzumovat nebo prodat. Zlo a vražda se už nedaji zastavit, zemrou i členove rodiny Pajotu. Zakladem dramatickeho deje je u Strnišy i u Topola kruta, temna hra, vtipna i humorna, take dramatikova perspektiva je podobna - humorne groteskni, hra se stupnuje, smrt je v dramatickem prostoru stale vice pritomna. V obou hrach se v zaveru princip lidožroutstvi zvrhne, Pajot totiž v pokračovani deje ješte zavraždi manželku Matildu a dceru Marii (ktera se nejvic vzpira principu lidožroutstvi a s vraždami nesouhlasi). Pajot a Falac pozabijeji všechny, dokud nezustanou sami. Take v Topolove hre Slavik k večeri se častečne objevuje nesoulad v rodine, když se hra bliži k tragickemu konci. Vztahy v rodine jsou od začatku krute: matka pravidelne fackuje dceru. Dcera na konci už nechce zavraždit muže, protože se v Srdcoveho kluka Slavika zamiluje. Rodinni prislušnici hraji karty o človeka, dcera ho dostane v kartach. Tento muž by mel byt jeji posledni, s nim bude plodit deti, pokračovani rodiny, a na hrbitove stejne už neni dost mista. Ale rodina nechce žadne zmeny, trhliny se museji odstranit, ve hre se musi pokračovat. Otec jen pripusti, že se dcera muže pekne starat o hrob a nosit na hrob mrtveho kluka kytičky, dcera upadne do bezvedomi a Syn odveze Slavika do hornich mistnosti, kde se bude opakovat vražda.
Motiv lidožroutstvi na rozdil od Strnišy neni predstaven v historickem kon-textu a nema spojeni se stredovekym mytem nebo metafyzickou strukturou zla, typizovana rodina ukazuje na situaci absurdnu, ktery vladne ve svete.10 To je take nejabsurdnejši a nejtemnejši Topolova hra. Po lyrickych dramatech je to drama o smrti11 a opakujicich se vraždach a zlu, čekajici na nevinneho chlapce, ktery jen zatoužil po lasce.
Podobne take Strniša v Lidožroutech tematizuje temny obraz sveta, sveta rezniku, kteri v valečnych podminkach zabiji a požiraji lidi z vypočitavosti a hlady.
U obou hrach se vyzdvihuje problem jazyka jako prostredku komunikace.12 Autori si pohravaji s dvojsmyslnym vyznamem jazyka, jazyk se meni ve vra-
10	„Nejbliže k postupum absurdniho dramatu, jeho durazu na hyperbolizovane groteskni situace a na hru s jazykem, pokleslym na frazi, ma Topolova aktovka Slavik k večeri." (Janoušek a kolektiv 2008: 456)
11	Smrt ma zvlaštni misto v Topolove dramatu, vše od holiče Smrtky v jeho prvni hre Konec masopustu, Teti v Hodine lasky je zosobneni zla, všechno se toči kolem vražd a obeti take v Slaviku k večeri.
12	Fenomen jazyka a problemy v komunikaci se take stavaji jednim ze zakladnich problemu v Havlovych hrach (predevšim v hre Ztižena možnost soustredeni (a obecne v absurdnim divadle)
— 163 —
Alenka Jensterle - Doležal
žednou zbran, prostredek manipulace s jinymi, jazyk se zaklada na lži, vyznamy anticipuji neco jineho, znamenaji vraždu a smrt.
Zaver
Paralel mezi slovinskym a českym poetickym dramatem je nekolik. Na začatku jsem nastinila navrat k staroreckym a narodnim mytum v obou dramatikach jako jedne z možnych vychodisek pro srovnani. Vyrazne jsou take motivicke a tematicke paralely i podobna filozoficka vychodiska, ktera sice neukazuji primy vliv, ale podobne duchovni a ideove pojeti v evropskem prostoru, což musime zminit v paralelach mezi dramaty Deti reky slovinskeho autora Daneho Zajce a českeho autora Josefa Topola Kočka na kolejich a Hodina lasky. Dramatici v tematickem zamereni vychazeji z podobnych humanistickych perspektiv: zvlašt duležitym pro 60. leta se stava tema lasky. Laska v ramci typizovaneho milostneho dialogu a setkani se tematizuje jako absolutni kategorie, kterou niči čas.
Zvlašt vyrazne jsou paralely mezi Strnišovymi Žabami a Lidožrouty a To-polovou hru Slavik k večeri. Pri srovnani Lidožroutu a Slavikem k večeri už musime mluvit o absurdnich vychodiscich, zvlašt když vime, že česka dramata v 60. letech ovlivnila absurdni dramata, ktera byla znama take ve slovinskem prostoru. V dramaticke strukture se opakuje princip hry, naznačuje se podobna atmosfera šibeničniho humoru, absurdita vladne v dramatickem prostoru, osoby jsou typizovane. Zvlašt duležite je hra s jazykem, jazyk se stava nastro-jem nejen komunikace, ale spiše nastrojem nasili, manipulace s jinymi, jeho skutečny vyznam, spojeni s nasilim a smrti, se ukaže až neprimo. Rodina u Strnišy a Topola se stava prostorem zla, dejištem absurdna, u obou se objevuji lidožroutske motivy. Fantasticky hruzne činy jsou u obou vtipne, s masopustni nevazanosti zachycuji važnou nevažnost sveta. Pramenem filozofickych a mrav-nich poznatku je zlo jako protiklad humanisticke perspektivy na začatku 60. letech. Jednotlivec se stava politovanihodnou existenci, ktera vraždi pro prežiti. Zminena dramata se objevila jen s nekolikaletym odstupem nebo současne a podvedome vychazela z podobne duchovni atmosfery, podobnych evropskych myšlenkovych vlivu.
Sve srovnani slovinskeho a českeho kontextu, slovinskeho a českeho poetic-keho dramatu bych zakončila poslednim osudovym rozdilem: češti dramatici se po roce 1968 museli odmlčet nebo tvorit ve ztiženych podminkach, slovin-šti dramatici v 70. a 80. letech psali poeticka dramata dal: objevili se i novi autori, mezi nimiž je nejzajimavejši Ivo Ivetina s namety z orientalniho sveta. Slovinskou divadelni scenu take ovladli novi autori, jako Dušan Jovanovic, Rudi Šeligo a Drago Jančar.
- 164 --Slavia CenSfrJis 2/2009
Paralely mezi slovinskym a ceskym dramatem 60. let
LITERATURA
Silvija BOROVNIK, 2005: Slovenska dramatika v drugi polovici 20. stoletja. Ljubljana: Slovenska matica.
Denis PONIŽ, 2001: Dramatika: Slovenska književnost III, (autori J. Pogačnik, S. Borovnik, d. Dolinar, D. Poniž, I. Saksida, M. Stanovnik, M. Štuhec, F. Zadravec). Ljubljana: Državna založba.
Marketa GOETZ-STANKIEWICZ, 1979: The silenced Theatre. Czech Playwrights without a Stage. Toronto: University of Toronto Press.
Jože KORUZA, Franc ZADRAVEC, 1967: Slovenska književnost 1945-1965. Druga knjiga. Dramatika ter knjižna esejistika in kritika. Ljubljana: Slovenska matica.
Jože KORUZA, 1997: Slovenska dramatika od začetkov do sodobnosti: literarno-zgodovinske razprave. Ljubljana: Mihelač.
Barbara MAZACOVA (red.), 1993: Josef Topol a Divadlo za branou. Praha: Cesky spisovatel.
Jan LEHAR, Alexandr STICH, Jaroslava JANAČKOVA, Jiri HOLY (red.), 1998: Ceska literatura odpočatku k dnešku. Praha: Nakladatelstvi lidove noviny.
Pavel JANOUŠEK a kolektiv, 2008: Dejiny česke literatury 1945-1989, III. 19581969, Praha: Academia.
O divadle, [samizdatovy sbornik], 1987: [neuvedeni redaktori]. Praha.
VZPOREDNOSTI MED SLOVENSKO IN ČEŠKO POETIČNO DRAMO
V	prispevku primerjam slovensko in češko poetično dramo v šestdesetih letih in se omejim na podobnosti med posameznimi dramami. Slovenska poetična drama pomeni eden izmed vrhov v razvoju slovenske poetične drame. V šestdesetih letih je na Češkem v bogati paleti malih gledališč obstajala tudi poetična dramatika, čeprav je na dramski in gledališki sceni dominirala absurdna dramatika Vacla Havla.
V	obeh dramatikah odkrijemo podobne tendence. Tudi češke drame so, podobno kot slovenske poetične, metaforične poustvaritve resničnosti. Teksti so semantično odprti in mnogoznačni, sugerirajo simbolične pomene, dostikrat razkrivajo dve možni ravnini razumevanja, realno in poetično. Dogajanje je največkrat oslabljeno, statično, dramski značaji izgubljajo svoje mesto v dramskem dogajanju. Češke poetične drame se za razliko od slovenskih ne povezujejo toliko z mitom, so bolj gledališke in niso napisane v verzih.
V	sestavku primerjam igre Otroka reke (1962/63) Daneta Zajca in Kočka na kolejich (Mačka na tirih, 1965) ter Hodiny lasky (Ura za ljubezen, 1968) Josefa Topola. V njih primerjalno analiziram tematizacijo ljubezni in časa. Ponujajo se tudi podobnosti med dramo Josefa Topola Slavik k večeri (Slavček za večerjo, 1967) in Žabami (1968) ter Ljudožerci (1972) Gregorja Strniše. V obeh prvih dramah Topola in Strniše se dramsko dogajanje organizira na principu duhovite groteskne igre, ki se konča s smrtjo in z umorom. Podobno je zastavljen tudi motiv ljudožerstva v zadnji Strniševi in Topolovi drami (pri Strniši je motiv dan v zgodovinskem kontekstu, pri Topolu je razplet dogajanja na osnovi motiva ljudožerstva odraz filozofskega prepričanja o nesmislu, ki vlada v svetu).
— 165 —
Alenka Jensterle - Doležal
Pomembna prvina v obeh dramah je tudi poigravanje z jezikom - jezik se izkaže kot sredstvo manipulacije. Obe drami izražata tudi vpliv dramatike absurda. Sorodnosti med slovensko in češko poetično dramatiko tako ni mogoče zanikati; izpostavimo lahko dramske vzporednosti in jih razložimo s podobno srednjeevropsko duhovno in kulturno atmosfero, podobno kulturno podzavestjo ter podobnimi vplivi.
166 --Slavia čmtralis 2/2009