Etymon, pojmenovacî motiv a vyznam vlastnîch jmen
Rudolf Šramek (Brno)
h«
IZVLEČEK: V pričujočem članku je v kratkem opisu pojmov (= sistemskih kategorij) etimon, proprialni poimenovalni motiv inproprial-na vsebina podan poskus, da bi zajeli najbolj bistveno, kar ustvarja razliko med apelativnim in proprialnim. Na koncu je opozorjeno na razvojne tendence, ki se v imenoslovju izraziteje uveljavljajo od polovice 20. stoletja naprej. Z
>
The Etymon, Naming Motif, and Meaning of Proper Names q
ABSTRACT: This article provides a short description of the terms (or system categories) of etymon, proper naming motif and proper content, and seeks to capture the most essential features that create the difference between the appellative and proper. It concludes by drawing attention to developmental tendencies whose application in onomastics has become more pronounced since the second half of the 20th century.
0. Pro slovanskou komparatistickou toponomastiku neni obtiženč v jednotlivych slovanskych jazycich objevit množstvi mistnich jmen sidlištnich i nesidlištnich (= oikonym i anoikonym), ve kterych v rûznych zpûsobech „pokracuje" život praslovanskych etymonû nebo kofenû. Tak napf. k psl. bukh „(Rot)buche, fagus silvatica L." lze sestavit celé hnizdo jmen, reprezentujicich nejrozmanitčjši nâzvotvorné1 struktury, srov. z oikonym napf. čes. Buk, Bukova, Bukovsko, sloven. Bukova, Bukovec, pol. Bukôw, Buczyna, dolluž. Bukovina, horluž. Bukowc, starosrb. *Bukovina (> nčm. Buckwitz), polab. *Bukovnica (> nčm. Büknitz), slovin. Bukovnica, bulh. Bučeto, mak. Bukovo, Bukov Dol, chorv. a srb. Bukovac, rus. Bukovišče, ukr.
Termin nàzvotvorny je užity jako propriâlni protiklad k terminu slovotvorny, jak to popsal Henryk Borek ve studii Potrzeby i zadania nazwotwôrstwa w toponymii slo-wianskiej. In: Z Polskich Studiôw Slawistycznych. Jçzykoznawstwo 6. Warszawa 1983, s. 51-62. - Podrobnou analyzu podâvâ Aleksandra Cieslikowa, Profesor Henryk Borek i Jego nowe spojrzenie na nazwy wlasne. In: St. Gajda (red.), Region w swietle nazw wlasnych. Opole 2007, s. 37-47. - Viz také: Rudolf Šramek, Uvod do obecné onomastiky. Brno 1999, s. 36.
459
rudolf šramek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
2
^ Bukovec, brus. Buk? Bohatym pramen jsou anoikonyma, jejichž struktury jsou w ve srovnani s oikonymy rozvinuty bohatčji, protože jejich tvofeni je zakotveno N v mistnich regionalnich dialektech, srov. napf. pomistni jména (= Flurnamen) M z cestiny: Bučanka, Buči/Bouči, Bučice, Bučicko, Bučina/Boučina, Bučinka, ^ Bučnik, Bukovsky, Buk, Bukàh, Bukanov, Bukavky, Bukov, Bukova, Bukovačky, O Bukovnice, Bukovanka, Bukovanky, Bukovčice, Bukovec, Bukoveček, Bukovi, S Bukovice, Bukovina, Bukovinka, Bukovinny, Bukovinsky, Bukovinsko, Bukovište, L Bukovka, Bukovna, Bukovnice, Bukovnicky, Bukovnik, Bukovno, Bukovsko, Bukovy O atd.3 Z polskych pomistnich jmen jsou znamy podoby jako Buczyzna, Bukowizna, v Bukora aj. - Anoikonyma pfedstavuji nesmirnč cenny material,4 bohužel neni zatim na slovanském teritoriu sebran tak, aby mohl byt systematicky zpracovan a dokumentovan v anoikonymické časti budouciho Slovanského onomastického atlasu.
z
A Už strucny vybčr toponymického materialu, ktery jsme vyše na jménech
p    s etymonem bukh pfedstavili, odkryva problémy, které ve slovanske onomastice
m    souviseji s interpretaci etymonu, struktury, pojmenovaciho motivu a vyznamu
^    vlastnich jmen. Problémy lze shrnout do dvou skupin:
Pl - Absence jednotného obecnč teoretického konceptu onomastiky:
m To se projevuje nejednotnym definovanim kategorie „vlastni jméno",
3    zamčnovanim apelativni a proprialni sféry jazyka (zejména nerozlišovanim funkce
• apelativ a funkce proprii a slovotvorby a nazvotvorby) a nedostatečnym zfetelem ke o    kategorii „proprialni vyznam".
7 - Pojeti studia vlastnich jmen jako „etymologie".
• To vyvolava ve slovanske onomastice značnč nerovnomčrnou situaci 2    - metodologie onomastické prace je stale zavisla a na etymologickém pfistupu
pozitivisticko-filologické školy, zatimco obecna onomasticka teorie pracuje s vydobytky moderni lexikologie, sémantiky, sémiotiky a komunikačnich teorii. Ještč v 1. polovinč 20. stol. se onomastika jevila jako vykladova disciplina pfevažnč etymologicka a onomasticka teorie stala pouze v začatcich, dnes se situace obracena:
2 Viz Vladimir Šmilauer, Pfiručka slovanské toponomastiky. Handbuch der slawischen Toponomastik. Praha 1970, s. 44.
3 Pro české jazykové üzemi j sou pomistni jména sebrana témčf v üplnosti: z historického üzemi Čech kolem pùl milionù, z Moravy a Slezska čtvrt milionù. Material je uložen v archivech Ustavu pro jazyk česky AV ČR v Praze (pro Čechy) a v Brnč (pro Moravu a Slezsku). Bylo zahajeno jejich lexikografické zpracovani, pracuje se na digitalizaci. Viz: Libuše Olivova-Nezbedova, Jana Matušova, Index lexikàlnich jednotekpomistnich jmen v Čechach. Praha 1991, a Retrogradni index slovniku pomistnich jmen v Čechach, Praha 1991. - Libuše Olivova-Nezbedova, Miloslava Knappova, Jitka Maleninska, Jana Matušova, Pomistni jména v Čechach. O čem vypovidaji jména poli, luk, lesu, hor, vod a cest. Praha 1995. - Libuše Olivova-Nezbedova, Jitka Maleninska, Slovnik pomistnich jmen v Čechach. Uvodni svazek. Praha 2000. - Slovnik pomistnich jmen v Čechach. Sv. I. Praha 2005, sv. II. Praha 2006.
4 Prokazuje to i prace našeho jubilanta Krajevno imenoslovje na slovenskem zahodu. Uredila Metka Furlan in Silvo Torkar. Ljubljana 2006.
460 J   J
rudolf šramek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
velmi intenzivnč se propracovâvaji teoretické principy onomastiky a tim se nauka ^
o vlastnich jménech zafazuje do proudu moderni lingvistiky jako jeji relativnč 7
samostatnâ disciplina.5 ^
V nâsledujici câsti bychom na zminčnou nerovnomčrnost chtčli na vybranych o
jevech poukâzat bliže. ?
buk- (cizi, srov. stnor. bôk = buk).
buk de Buk 1349
bukov        Bukov 1242, Buccou 1258 ...
bukovâ       z buk-ov- ...
bukovina    z buk-ov-ina; deminut. Bukovina ...
bukovany    pûv. Bukovčnč, Bukouaz 1131, Bukouany 1176 ...
bukovice     pûv. buk-ov-ica, de Bukouicz 1361 ...
pobuči        pûv. po-buč-bje, Pobus, Pobitz 1275....
Srov. Buk, Buky, Buči, Bukov, Bukovâ, Bučina, Bukovina, Bukovno, Bukovnik, Bukovice, Bukovka, Bukovec, Bukovsko v Cechâch.
Z organizace hesla je vidčt, že metodologicky postup vykladu propria mâ na počâtku stanoveni etymonu, po nčmž nâsleduje vyčet reâlnč existujicich nebo jen
Podrobnčji viz Rudolf Srâmek, Onomastickâ teorie ve slovanske onomastice. In: Slo-wianska onomastyka. Encyklopedia. T. I. Warszawa - Krakow 2002. s. XXX-XLIII. Viz Vâclav Machek, Etymologicky slovnik jazyk českeho, Praha 1968, s. 76 Viz Franz Miklosich, Die Bildung der slawischen Personennamen. In: Denkschrift der Akademie der Wissenschaften. Philos.-hist. Klasse, Bd. 10. Wien 1860, s. 215-330, a Die Bildung der Ortsnamen aus Personennamen im Slawischen. In: Denkschrift ... Bd. 14, Wien 1865, s. 1-74. Společnč vydâni: Franz Miklosich, Die Bildung der slavischen Personen- und Ortsnamen. Manuelneudruck. Heidelberg 1927.
1. Etymon
Je nesporne, že zâkladem (kofenem i odvozovacim zâkladem) vyše uvedenych _ toponym je etymon bukb. Ten je, jak znâmo všeslovansky, s vyjimkou jižni p. slovanštiny, kterâ mâ bukev, bukva.6 Vyklady jmen pfešly od pnvodnč naivnich ^ (pseudovčdeckych, nesystémovych) a lidovych (folklornich) interpretaci do metodologie včdeckč analyzy vlastnč tehdy, až si začaly všimat dvou strânek vlastnich jmen - jejich etymonû a jejich afixâlnich čâsti. Tento krok nastinil už Josef Dobrovsky, ale typickym zpûsobem ho propracovala až škola France Miklošiče,7 Z podle jehož principû se materiâl v onomastickych dilech a slovnicich fadil hnizdovym zpûsobem k etymonûm. Klasickym pfikladem je prvni reprezentativni q knižni dilo slovanske toponomastiky - slovnik Moravskà jména mistni. Vyklady filologické od Františka Černčho a Pavla Vâši (Brno 1907). Zâroven se ovšem pfedpoklâdalo, že vychodiskem toponyma je existujici homonymni apelativum, a to i tam, kde takovy lexém v apelativech doloženy neni. U Černčho - Vâši (s. 182) zni proto heslo s etymonem bukb takto (zkrâceno):
461
6
7
rudolf šramek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
2
^ potencionalnč existujicich apelativ, ke kterym se pfifazuji „homonymni" toponyma. w Tak se zakladni pfedmčt slovnikové prace, tj. vlastni jména mistni, ocita vlastnč N    až na poslednim mistč. Proprium se tak stava pouhou exemplifikaci „apelativ".
Nepočita se s vysvčtlenim faktu, že nčktera vychozi apelativa skutečnč existuji ^ nebo ve staršich vyvojovych fazich jazyka existovala (u hesla buk-jsou to v češtinč O    jen čtyfi: buk, bukova, bukovice, bukovina. Ostatni lexémy jako apelativa znamy
5 nejsou: bukov, bukovany, pobuči. Mezi „apelativy" a homonymnimi proprii se tedy L nečini žadre diference. Takto pojaty slovnik vyklada pomoci vlastnich jmen existenci O doloženych i nedoloženych apelativ, jejichž spojujicim znakem je shodny etymon. v    Metodologicky tu na prvnim mistč stoji princip shodny s rekonstrukci „puvodnich"
apelativ v etymologickych slovnich a s historicko-filologickou pfesnosti popisu vyvoje jazyka, zejména jeho hlaskoslovné a „slovotvorné" stranky. Srov. napf. u slova bukovina zduraznčni struktury buk-ov-ina nebo u pobuči rekonstrukci N    po-buč-bje.
A Vyklad propria na zakladč jeho etymonu (a jeho odvozenin) ma však nčkolik
p pfednosti, bez kterych se ani současna lingvisticky orientovana onomastika m    neobejde. Zdùraznuji jen tfi pfednosti:
6 • Prostfednictvim etymonù je možné odkryt vazbu proprii na lexikalni zasobu konkrétniho jazyka a na strukturu lexikalnč sémantickych vyznamù. Vznikaji tak
m klasifikace proprii podle toho, co jméno „znamena" - vznikaji tak tfidčni proprii 3    podle sémantickych okruhù typu „pfiroda", „vodstvo", „vertikalni členčni povrchu",
• „typ a kvalita pùdy", „zpùsob dobyvani pùdu a hospodafeni na ni", „jidlo", ^^jevy o    duchovni kultury", „posesivita" atd. Zapomina se však, že se vyznam (obsah)
7 etymonu nebo jeho odvozeniny v propriu neodraži v üplnosti a z funkčniho hlediska
• se ani odražet nemùže. O tom podrobnčji v kap. 2.
2 • Protože vyvojové procesy, které probihaji v apelativni a proprialni sféfe
jazyka, nejsou zcela identické, mohou propria poskytovat jiny obraz o vyvojovych vrstvach a jiné zemčpisné distribuci lexikalni zasoby jazyka; obvykle petrifikuji starši vyvojovy stav. Tak napf. ma čeština pro „Dorf, villa" ve své zapadni časti apelativni pojmenovani ves, vesnice, na vychodč jazykového üzemi je však dèdina? Avšak zemčpisna distribuce oikonym Dëdina, Ves, Viska, Vsište vykazuje jiné parametry - v arealu apelativniho ves se na starém sidelnim arealu objevuji oikonyma Dëdina, Dëdinky, v arealu apelativa dëdina jsou doložena oikonyma J^s, Viska, anoikonyma Vsisko, Vsište, Podevsi apod. Zobecnčnč fečeno: toponymie (zejm. oikonyma a hydronyma) neni vazana na teritoria jednotlivych slovanskych jazykù a často vytvafi celoslovansky areal (srov. napf. hydronymum čes. Bystfice. pol. Bystrzyca, rus. Bystrica atd.), nebo dčli üzemi se slovanskymi jazyky jinak než „klasické" lexikalni diference (srov. napf. arealy toponyma s etymony ves X dëdina X derevnja, lhota X pol. wola, bar- X bag- , bor- X sosn-, porub- Xpolom- aj.). Studium etymonù a toponymickych lexémù vùbec je proto d^eža^m (a nčkdy
462
Viz Jan Balhar, Pavel Jančak (vedouci autorského kolektivu), Českyjazykovy atlas. Sv. 1. Praha 1992, s. 350, mapa č. 185.
8
rudolf srâmek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
dokonce jedinym) pramenem pro poznâni nebo rekonstrukci staršich vyvojovych ^ fâzi slovni zâsoby a vztahu k mimojazykovym skutečnostem.9
• Velmi komplikovanâ je otâzka stanoveni etymonû v hydronymii, v niž, jak
Jako je pro apelativni slovni zâsobu zâkladnim strukturujicim znakem kategorie lexikâlnč sémantického vyznamu, je v propriâlni sféfe jazyka, kterâ je vybudovanâ na jiné podstatč kategorie vyznamu, timto prvkem propriâlnč pojmenovaci motiv. Centrâlni otâzkou onomastické interpretace je proto - fečeno zjednodušenč - popis pfičin, dûvodû a okolnosti, za kterych bylo nčjakč proprium vytvofeno. Centrem je proto studium propriâlnč pojmenovaciho aktu. Pouze v momentu pn^âlre pojmenovaciho aktu se aktivuji všechny prvky a elementy, které proces vzniku propria vyžaduje a které pfi vzniku propria museji byt obligatornč pfitomny. Vytvâfeji typicky propriâlni celek, ktery nemâ pendant v apelativni sféfe jazyka. Jestliže tyto prvky a elementy (tento „celek") nejsou pfitomny, nejednâ se o propriâlni, ale o apelativni pojmenovaci akt a vysledkem neni proprium, ale apelativum. Prvky propriâlnč pojmenovaciho aktu jsou:
• Onymicky objekt
Je to ten objekt nebo jev, ktery ze společenskych dûvodû, ve společenskč komunikaci musi byt pojmenovân jako jednotlivina, napf. je postavena novâ ulice a ta dostane jméno Bukovâ. Systémy a tfidy onymickych objektû jsou mimojazykovym, objektovym podkladem jednotlivych druhû vlastnich jmen -bionym, geonym a chrématonym.10 Bionymické, geonymické a chrématonymické objekty jsou ve společenské komunikaci fixovâny vždy v odlišnych souvislostech a vztazich: bionyma v   společenskokulturnich, geonyma v   geografickych a
SI
znâmo materiâl vytvâfi na evropském prostoru vyrazné vrstvy chronologické, areâlové i vyvojové, na jejichž zâkladč se riniže zrekonstruovat rûzné jazykovč 7 genetické zakotveni hydronyma (jeho etymonu). Mira prâce s etymony je v hydronomastice nejvčtši: zâklady (kofeny) starych hydronym i včtšina zpûsobu jejich tvofeni nenesou ještč znaky diferenci mezi pozdčjšimi jednotlivych jazyky, a proto mohou vykazovat i souvislosti indoevropské.
Onomastik-lingvista si musi byt tčchto pfednosti včdom. Na rozdil od etymologické onomastiky jeho prâce však zde nekonči, ale vlastnč teprve začinâ,    p. protože koncentrace na etymony sama o sobč zužuje nebo znemožnuje pohled na studium diferenci mezi apelativy a proprii a na typické vlastnosti propriâlnč pojmenovaciho procesu a propriâlni sféry jazyka.
Z
2. Propriâlnë pojmenovaci motiv >
-
in
*
h«
s tà 1-5
Tento vyznam vlastnich jmen je od poloviny 19. stol. obecnč znâmy, ale jako metodolo-gickâ zâsada byl propracovân až vlastnč v 20. stol. Srov. napf. France Bezlaj, Vyznam onomastiky pro studium praslovanského slovniku, Slavia, 27, 1958, s. 353-364. Jejich dalšim dčlenim se zde nezabyvâme. Napf. bionyma se dčli dâle na antroponyma a zoonyma atd.
463
rudolf šramek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
2
^    geografickokulturnich a chrématonyma v ekonomickych, politickokulturnich a w    ideologickych. - Společnost si uvčdomuje, c o proprialnč pojmenovava. N • Proprialnč pojmenovaci motiv
Ze všech sémantickych znakù daného objektu je zvolen jeden, ktery se stane ^ pojmenovacim motivem: ulični nazev Bukova neznamena totéž, co kvalitativni O adjektivum bukovy, napf. ve spojeni bukovy stul. Pojmenovaci motiv odraži S potfebu nazvat ulici podle nčjakého znaku, ktery zaruči, že proprium bude L plnit individualizujici, diferencujici a lokalizujici funkci bez ohledu na to, co je o etymonem sémanticky vyjadfeno. A proto najde ulici se jménem Bukova i cizinec, v ktery nazvu vùbec „nerozumi", tj. kterému neni zfejmy etymologicky (apelativni) vyznam vychoziho adjektiva. Proprialni motiv je sémanticky konstruovan jinak než apelativni: v uličnim nazvu Bukova to podle konkrétni situace rmiže byt poukaz na to, že „na konci ulice stoji mohutny buk", „ulice je na kraji mčsta a vede N k bukovému lesu", „byla zde kdysi bukova alej", „sousedni ulice se jmenuji Lipova, A Dubova, Jedlova apod., takže s nimi vytvafi Bukova určité sémanticky specifické p pole" atd. Volba proprialniho motivu musi zaručovat individualizaci a singularnost m proprialniho objektu. Kategorie proprialniho motivu je propiralnč univerzalni a neni ^ vazana na konkrétni jazyk, nybrž na charakter norem společenské komunikace a života společnosti. Z toho vyplyva, že napf. čes. Bukova, pol. Bukowa, rus. Bučnaja m atd. je proprialnč identické s nčm. Buchen (-straße, -dorf, -bach).11 - Společenost 3    si tedy uvčdomuje, p r o č a na zakladč j a k y c h znakù dany objekt proprialnč
• pojmenovava. Zatimco v apelativni slovotvorbč se tvofenijmen maximalnč podfizuje o morfematickym strukturam slovotvornych typù (napf. v kategorii „nomen agentis" 7    nelze uplatnit stejnč slovotvorné prostfedky jako v kategorii „nomen instrumenti"),
• v proprialni sféfe je volby pojmenovacich prostfedkù podfizena volbč proprialnč 2    pojmenovaciho motivu.
• Vlastni jazykové zpracovani
Je vazano na podminky konkrétniho jazyka. Které jazykové prostfedky jsou pfi tvorbč jmen využity („aktivovany"), to určuje onymicka norma, ktera v dobč vzniku jména pùsobi jako regulativ. Je tfeba upozornit, že ne všechny slovotvorné prostfedky se uplatni jako nazvotvorné. Dùležité však je, že nazvotvorny proces probiha v intencich slovotvorby daného jazyka, a proto mohou propria pùsobit jako „gramaticky dobfe utvofena", „jako bezchybna" apod. Popis jazykové stranky proprii zahrnuje velmi širokou problematiku lexikalnich zakladù (lexémù) a jejich vztahu k slovni zasobč fundujiciho jazyka a problematiku formalnich prostfedkù a „strukturnich vzorcù (modelù)". Společnost si uvčdomuje, j a k y m jazykem a j a k y m zpùsobem (podle jakého nazvotvorného modelu) proprium vytvofi.
464
Explicitnost v pojmenovani proprialnich objektù -straße, -dorf, -bach a jejich implicit-nost (nevyjadfenost) ve jménech slovanskych nevyplyva z nčjakych specifik proprial-nich systémù konkrétnich jazykù, ale z geneticko-typologickych vlastnosti daného jazy-ka: slovanské jazyky davaji pfednost afixalni derivaci, germanské kompozici. Tim se systemovč adekvatnč rovnčž vysvčtli napf. to, že pfi pfejimani jmen z jednoho jazyka do druhého jsou propria vfazena do proprialniho systému pfejimajiciho jazyka a tim mohou promčnovat svou strukturu, srov. napf. čes. Petrovice > nčm. Petersdorf, nčm. Richenberg > čes. Liberec atd. Jde o problematiku integrace jmen.
rudolf srâmek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
V procesu vlastniho jazykového zpracovâni pojmenovaciho motivu v proprium    ^ je rozhodujici zpûsob, jakym se to dčje. Z toho hlediska je tfeba od sebe odlišovat tfi typy:
a) Pfimy zpûsob pojmenovàni, kdy zvoleny pojmenovaci motiv je maximâlnč    o shodny s lexikâlnč sémantickym obsahem motivujiciho znaku. Napf. oikonymum    7 Bukvzniklo jako odraz skutečnosti, že ves byla založena u buku, kolem buku. Tčmto jménûm se obvykle terminologicky fikâ jména pfimà.
b) Metaforicky zpûsob pojmenovàni, kdy vztah mezi pn^i^âl^ pojmenovacim    ^ motivem a obsahem motivujiciho slova je zprostfedkovân metaforou. Napf. čes. anoikonyma (= Flurnamen) typu Bficho, Chobot, Noha, Lopata, Plachta obsahuji sice apelativa bficho „Bauch", chobot „Rüssel", noha „Fuß, Bein", lopata    p. „Schaufel", plachta dialektovč „Laken, Bettuch", ale ze struktury jejich vyznamû vydčluji pouze jeden sém, ktery je schopen metaforicky pojmenovat propriâlnč relevantni vlastnost konkrétniho pojmenovaného objektu: Bficho = pole, které je uprostfed vypouklé, Chobot = pole, louka, velmi často rybnik, ktery mâ tvar chobotu, Noha = pole, louka, rybnik, ktery je uzky a dlouhy a na jednom konci    Z pončkud rozšifeny, Lopata = široké, rovné, pravidelnč ohraničené pole, Plachta
= široké, rovné, ale velmi rozlehlé pole (vlastnč motivicky synonymni s Lopata). q Hydronyma typu Hlavnice, Hlavatâ jsou metaforickym pojmenovânim hornich tokû malych fiček a potokû nebo pramennych usekû ležicich na kopci. Jde o velmi starobyly propriâlni motiv, srov. Kapitol v Rimč (lat. caput „hlava"), biblickou horu Golgota „lebka"12 (= lat. oronymum Calvaria „Schädelstätte"), tj. vlastnč „hlava" (< aramejsky gulgaltha „lebka"). Metaforickâ pojmenovâni jsou antropokulturnim fenoménem.
c) Metonymicky zpûsob pojmenovàni se ve slovanské toponymii prosadil velmi markantnč, jak to ukazuji napf. oikonyma patronymického pûvodu: ukr. oikonymum Jaroslavyčy je motivovâno pojmenovânim ^nslušniM rodu muže, ktery se jmenoval Jaroslav'". Srov. čes. Jaroslavice, pol. Jaroslawice. Jméno rodu se metonymicky uplatnilo jako jméno mista, kde se tento rod usadil. Antroponymum se transformovalo na toponymum, což znamenâ, že se promčnily propriâlnč specifikujici funkce.
Jak vidčt, vychodiskem pojmenovâni (= nositelem propriâlni motivace) mMe byt jak apelativum (nebo jeho etymon), tak proprium. Podle toho je tfeba celou onymii dčlit na deapelativa a depropria. Toto dčleni mâ zâsadni vyznam v tom, že mezi občma skupinami existuji rozdily v typu propriâlni motivace. Jestliže je jméno mčsta Bystfice odvozeno pfenesenim (tj. transonymizaci) hydronyma Bystfice, protože mčsto leži kolem bfehû stejnojmenné feky, pak je oikonymum pûvodu propriâlniho (je deproprium), vzniklo metonymickym zpûsobem a etymon bystr- neni pro motivaci oikonyma vûbec relevantni. To znamenâ, že je vyklad oikonyma Bystfice jako „substantivizace adj. bystrà, tj. voda" nebo jako „sufix -ica k bystr-" metodologicky i teoreticky chybny, protože interpretuje proprium jako apelativum. Oikonymum Bystfice je pfece motivovâno polohou (lokaci) na fece se jménem Bystfice a to podâvâ informaci typu „kde": ves leži „na Bystfici". Jestliže
SI
h«
Viz v evangeliu Matoušovč 17, 33.
465
12
rudolf šramek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
však analyzujeme jméno feky, musime na vztah proprialniho motivu k etymonu W    bystr- pfihližet, nebot' ten odraži vlastnosti pojmenovaného objektu. Hydronymum
Bystfice je tak informaci o objektu s rychle, bystfe tekouci vodou a patfi do M motivického okruhu „jaky".13 Podobnč u antroponym: pfijmeni (= Familienname) W    Vrba sice etymologicky souvisi s vrba „Weide", ale antroponymicky relevantni
motiv spočiva na metaforickém pojmenovani osoby s dlouhymi vlasy nebo toho, S    kdo bydli u vrby, popf. kdo vyrabčl (pletl) z vrbového prouti koše.
O
v 3. Včlenčni hotového propria do jazykové a společenske komunikace
Z
1 Proprialnč pojmenovaci akt je dovršen včlenčnim hotového propria do jazykové a spo^enské komunikace. Tim se zahajuje faze fungovani jména. Toto
N    pfehodnoceni se projevuje dvčma nejdùležitčjšimi okolnostmi: A • Apelativni typ vyznamu etymonu nebo vychoziho apelativa je eliminovan a
p formuje se a stabilizuje novy typ vyznamu, totiž vyznam proprialni, ktery se vztahuje nn pouze na jeden pojmenovany objekt: Bukovice proprialnč znamena „ves 8 km vychodnč od byvalého okresniho mčsta Tišnov, severnč od Brna, doložena poprvé r. PI 1259 Bvkowize, nemaj ici kostel, vždy s českym obyvatelstvem ...".14 Jedinč pod timto m vyznamem, ktery je identicky s lokalizujici funkci, plni ve spo^ei^é komunikaci 3    oikonymum Bukovice svou roli jako propium. Protože vyznam „buk", ktery je
• skryty v etymonu, je pro fungovani irelevantni, nelze jej v oikonymu „pfeložit": i o v nčmeckych textech zùstava Bukovice, ovšem v nčm. adaptaci Bukowitz. Znalost 7    apelativni sémantiky etymonu nebo fundujiciho apelativa neni už vùbec nutna - u
• včtšiny propii tuto okolnost bčžny uživatel jazyka nezna a pfesto jich jako proprii
2 uživa, napf. Ljubljana, Maribor, Brioni, Protorož, Terst atd. Uvedena jména nepodavaji žadnou „apelativni" informaci, jsou jazykovou značkou svého objektu.
• Hotové proprium se počina vyvijetjako samostatna jednotkajazyka: začlenuje se do gramatickych, syntaktickych a pravopisnych pravidel, nabyva dialektovych podob, vznikaji všelijaké varianty, vstupuje do mezijazykovych vztahù. Od vyvojovych tendenci apelativ se však odlišuje určitou retardaci, petrifikaci starši vyvojovych forem (stadii) a uvolnčnčjšim vztahem ke gramatickym normam.
4. Vyznam vlastniho jména
Z toho, co bylo fečeno vyše, vyplyva, že je zapotfebi diferencovat mezi tfemi typy vyznamu vlastnich jmen:
466
13 Paradigma typù motivickych modelù je podano ve studii: Rudolf Šramek, Toponymické modely a toponymicky system. Slovo a slovesnost, 33, 1972, s. 304-318. Nčmecky pfe-klad: Zum Begriff „Modell" und „System" in der tschechischen Toponymie. ONOMA, 27, 1972/1973, s. 55-75.
14 Viz Ladislav Hosak, Rudolf Šramek, Mistni jména na Moravë a ve Slezsku. I. Praha 1970, s. 133, II. Praha 1980.
rudolf srâmek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
• Etymologicky vyznam se vztahuje na etymon jména nebo na jeho (existujici    ^ nebo jen rekonstruované) vychozi apelativum a je branou k objasnčni „obsahu" (= Inhalt) propr^âl^ pojmenovaciho motivu. Počâtečni vyvojové fâze onomastiky
byly zamčfeny prâvč na odkryti toho typu vyznamu, a proto neni rozdilu mezi etymologickymi slovniky apelativ a proprii.
• Propriàlni vyznam vznikâ na zâkladč individualizovaného (singulativniho) vztahu k pojmenovanému objektu, je vâzân pouze na tento objekt, nemâ proto charakter pojmu a je nepfeložitelny, protože nereflektuje strukturu apelativniho    ^ vyznamu, nybrž struktur pn^âlre relevantniho motivu. Jedinč tak mohou propria
v jazykové a společenské komunikaci plnit roli „proprii". V komunikaci je nutno _ znât propriâlni, nikoli etymologicky vyznam.
• Uzuàlni vyznam propria vyplyvâ z užiti propria v konkrétnich komunikačnich situacich. Uzuâlni vyznam neni odrazem propriâlnč pojmenovaciho aktu, ale stylistickych, emocionâlnich, modâlnich, konotativnich a jinych vlastnosti textu. Vznikâ novy obor onomastiky - propria v textu.15
SI
h«
Z
Zaver O
-
Onomastika jako speciâlni včdeckâ disciplina se od poloviny 20. stoleti rozviji ^ velmi intenzivnč, a to zvMštč tfemi smčry: q
Buduji se jeji obecnč teoretické a metodologické zâklady, které ji umožnuji    ^ châpat propria jako lingvisticky (nikoli jen jako etymologicky nebo filologicky) fakt. ^
Polejejiho včdeckého zâjmu se od „klasické" orientace na pûvod a vyvoj proprii rozšifuje o problematiku fungovâni proprii v komunikaci, textech, promluvâch atd.
Interdisciplinârnost onomastiky neni již châpâna „jen" jako tradični spoluprâce s včdami historickymi, jak tomu bylo zejména v 19. stoleti, ale zapojuji se o zfetele sociologické, psychologické, ekonomické, prâvni aj. Dobrou ukâzkou jsou témata, kterâ se dotykaji vztahu proprii a systému společenskych kulturnich hodnot, jak jsou zpracovâvâna v onomastice skandinâvské a polské.
Lze proto fici, že se mčni paradigma onomastiky. Stâvâ se z ni relativnč samostatnâ subdisciplina lingvistiky, kterâ zkoumâ nejen vznik a pûvod proprii, ale také jejich systémové a komunikačni vlastnosti. Propria neinterpretuje jako jednotliviny, nybrž jako prvky komplikovanych vztahû, které v râmci jazyka vytvâfeji propriâlni sféru jazyka (neboli druhou vrstvu jazyka).
Literatura
Jan Balhar, Pavel Jaœâk (vedouci autorského kolektivu), Cesky jazykovy atlas, Sv.
1. Praha 1992.
15
Viz napf. Heinrich Kalverkämper, Textlinguistik der Eigennamen. Stuttgart 1987.
467
rudolf šramek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
2
^ France Bezlaj, Vyznam onomastiky pro studium praslovanského slovniku, Slavia, W 27, 1958, s. 353-364.
N Henryk Borek, Potrzeby i zadania nazwotwörstwa w toponimii slowianskiej, Z Pol-M skich Studiôw Slawistycznych, Jçzykoznawstwo 6, Warszawa 1983, s. 51-62.
R Aleksandra Cieslikowa, Profesor Henryk Borek i Jego nowe spojrzenie na nazwy O wlasne, St. Gajda (red.), Region w swietle nazw wlasnych, Opole 2007, s.
S 37-47.
L    Ladislav Hosak, Rudolf Šramek, Mistni jména na Moravë a ve Slezsku. I. Praha
0 1970, II., Praha 1980.
v    Vaclav Machek, Etymologicky slovnik jazyk českého, Praha 1968.
Heinrich Kalverkämper, Textlinguistik der Eigennamen, Stuttgart 1987. Pavle Merkù, Krajevno imenoslovje na slovenskem zahodu, Uredila Metka Furlan
in Silvo Torkar, Ljubljana 2006. Franz Miklosich, Die Bildung der slawischen Personennamen, Denkschrift der A Akademie der Wissenschaften, Philos.-hist. Classe, Bd. 10. Wien 1860, s.
p 215-330.
M Franz Miklosich, Die Bildung der Ortsnamen aus Personennamen im Slawischen. f In: Denkschrift der Akademie der Wissenschaften, Philos.-hist. Classe, Bd.
k 14, Wien 1865, s. 1-74.
M    Franz Miklosich, Die Bildung der slavischen Personen- und Ortsnamen, Manuel-
1 neudruck, Heidelberg 1927.
• Libuše Olivova-Nezbedova, Miloslava Knappova, Jitka Maleninska, Jana Matušova,
o Pomistni jména v Čechach, O čem vypovidaji jména poli, luk, lesu, hor, vod
0 a cest, Praha 1995.
• Libuše Olivova-Nezbedova, Jitka Maleninska, Slovnik pomistnich jmen v Čechach,
1 Uvodni svazek, Praha 2000.
Libuše Olivova-Nezbedova, Jana Matušova, Index lexikàlnich jednotek pomistnich jmen v Čechach. Praha 1991, a Retrogradni index slovniku pomistnich jmen v Čechach, Praha 1991.
Slovnik pomistnich jmen v Čechach. Sv. I. Praha 2005, sv. II, Praha 2006.
Vladimir Šmilauer, Pfiručka slovanské toponomastiky, Handbuch der slawischen Toponomastik, Praha 1970.
Rudolf Šramek, Uvod do obecné onomastiky, Brno 1999.
Rudolf Šramek, Onomasticka teorie ve slovanské onomastice, Slowianska onoma-styka, Encyklopedia, T. I., Warszawa-Kraköw 2002. s. XXX-XLIII.
Rudolf Šramek, Toponymické modely a toponymicky systém, Slovo a slovesnost, 33, 1972, s. 304-318. Nčmecky pfeklad: Zum Begriff „Modell" und „System" in der tschechischen Toponymie, ONOMA, 27, 1972/1973.
468
rudolf srâmek: etymon, pojmenovaci motiv a vyznam vlastnich jmen
SI
Rudolf Srâmek
M. Steyskalové 70, CZ 616 00 Brno
Rudolf.s@seznam.cz
Etimon, poimenovalni motiv in pomen lastnih imen
Povzetek
«
V pričujočem članku je v kratkem opisu pojmov (= sistemskih kategorij) etimon, o proprialni poimenovalni motiv in proprialna vsebina podan poskus, da bi zajeli najbolj bistveno, kar ustvarja razliko med apelativnim in proprialnim. Etimon predstavlja povezanot v tvorbo imen pritegnjenih občnih imen (iztočnice) in temeljnega besedja poimenovalnega jezika. Proprialni poimenovalni motiv je treba pojmovati kot premostitev t. i. proprialnih objektov (= proprialno k poimenovanim objektom) in takega po njihovih lastnostih, ki odsevajo vsebino proprialnega poimenovalnega motiva. Kategorija proprialne vsebine ne more biti apelativne narave (in tudi ni), p. ker se lastno ime posameznega objekta lahko nanaša samo na posamezni objekt in ne more ustrezati na apelativni način pojmovno strukturiranemu vsebinskemu tipu. Na koncu je opozorjeno na razvojne tendence, ki se uveljavljajo v imenoslovju od polovice 20. stoletja naprej.
469