© Institution Velenje Literary Foundation, Rp./Lirikon21 (2007–2017), International Lirikonfest Velenje (Poetry retreat / Festival of Lyrical and Travelogue Sensibility) © Authors (42): Alja Adam, Cvetka Bevc, Andrej Brvar, Primož Čučnik, Milan Dekleva, Tanja Hohler Petelinek, Stanka Hrastelj, Alojz Ihan, Milan Jesih, Dušan Jovanović, Peter Kolšek, Miklavž Komelj, Barbara Korun, Taja Kramberger, Marjetka Krapež, Marko Kravos, Maruša Krese,† Meta Kušar, Andrej Medved, Brane Mozetič, Vinko Möderndorfer, Boris A. Novak, Josip Osti, Željko Perović, Zoran Pevec, Barbara Pogačnik, Jana Putrle Srdić, Primož Repar, Peter Semolič, Vanja Strle, Marjan Strojan, Ivo Stropnik, Lucija Stupica, Ivo Svetina, Peter Svetina, Tomaž Šalamun,† Slavica Šavli, Tone Škrjanec, Aleš Šteger, Maja Vidmar, Milan Vincetič,† Uroš Zupan © Translators (39): Agnieszka Będkowska Kopczyk, František Benhart,† Nikollë Berishaj, Mateja Bizjak Petit, Stéphane Bouquet, Karol Chmel, Gábor Csordás, Pablo Juan Fajdiga, Evald Flisar, Hank Geerts, Marlena Gruda, Fabjan Hafner,† Ludwig Hartinger, Maria Kamińska, Zdravko Kecman, Kari Klemelä, Eftim Kletnikov, Daniela Kocmut, Aleš Kozár, Peter Kuhar, Lenka Kuhar Daňhelová, Laima Masytė, Roger Metcalfe, Marcin Mielczarek, Jolka Milič, Marta Oziębłowska, Željko Perović, Andrej Pleterski, Aleksandra Plewnia, Anja Podgornik, Kristina Potočňáková, Barbara Pregelj, Ivan Reymondez, Angus Reid, Draga Rinkema, Gemma Santiago Alonso, Gančo Savov, Tina Štrancar, Adam Wiedeman © Editors: Ivo Stropnik and Urška Zupančič, Institution Velenje Literary Foundation, International Lirikonfest Velenje, 2017 Selected translated poems of XXIst century Slovenian poetry from 11 volumes of Rp./Lirikon21 (2007–2017) festival journal/anthology, e-anthology (www.uvkf.si, ePUB/ebook), biannual edition 2017 Special edition of Rp./Lirikon21 Kataložni zapis o publikaciji (CIP) pripravili v Narodni in univerzitetni knjižnici v Ljubljani COBISS.SI-ID=293359104 ISBN 978-961-6427-24-1 (epub) TABLE OF CONTENTS From Albanian translations of XXIst century Slovenian poetry MARUŠA KRESE (1947–2013) / Nikollë Berishaj From English translations of XXIst century Slovenian poetry DUŠAN JOVANOVIĆ (1939) / Andrej Pleterski JOSIP OSTI (1945) / Andrej Pleterski MILAN DEKLEVA (1946) / Andrej Pleterski META KUŠAR (1952) / Evald Flisar CVETKA BEVC (1960) / Anja Podgornik ALOJZ IHAN (1961) / Andrej Pleterski ŽELJKO PEROVIĆ (1961) / Angus Reid MAJA VIDMAR (1961) / Andrej Pleterski IVO STROPNIK (1966) / Roger Metcalfe From Bulgarian translations of XXIst century Slovenian poetry MARKO KRAVOS (1943) / Gančo Savov ZORAN PEVEC (1955) / Gančo Savov MILAN VINCETIČ (1957–2017) / Gančo Savov IVO STROPNIK (1966) / Gančo Savov From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry MARKO KRAVOS (1943) / František Benhart (1924–2006) & Aleš Kozár; Lenka Kuhar Daňhelová IVO SVETINA (1948) / František Benhart(†) & Aleš Kozár MARJAN STROJAN (1949) / Peter Kuhar, Lenka Kuhar Daňhelová MILAN JESIH (1950) / František Benhart(†) & Aleš Kozár PETER KOLŠEK (1951) / Peter Kuhar, Lenka Kuhar Daňhelová ALOJZ IHAN (1961) / Lenka Kuhar Daňhelová IVO STROPNIK (1966) / František Benhart(†) & Aleš Kozár PETER SEMOLIČ (1967) / František Benhart(†) & Aleš Kozár LUCIJA STUPICA (1971) / Lenka Kuhar Daňhelová ALEŠ ŠTEGER (1973) / František Benhart(†) & Aleš Kozár From Finnish translations of XXIst century Slovenian poetry TONE ŠKRJANEC (1953) / Kari Klemelä TAJA KRAMBERGER (1970) / Kari Klemelä From French translations of XXIst century Slovenian poetry MILAN DEKLEVA (1946) /Mateja Bizjak Petit ANDREJ MEDVED (1947) / Mateja Bizjak Petit META KUŠAR (1952) / Mateja Bizjak Petit ZORAN PEVEC (1955) / Mateja Bizjak Petit MILAN VINCETIČ (1957–2017) / Mateja Bizjak Petit IVO STROPNIK (1966) / Mateja Bizjak Petit SLAVICA ŠAVLI (1968) / Mateja Bizjak Petit BARBARA POGAČNIK (1973) / Stéphane Bouquet From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry ZORAN PEVEC (1955) / Željko Perović CVETKA BEVC (1960) / Željko Perović ŽELJKO PEROVIĆ (1961) / Željko Perović MAJA VIDMAR (1961) / Zdravko Kecman BARBARA KORUN (1963) / Zdravko Kecman IVO STROPNIK (1966) / Željko Perović PRIMOŽ REPAR (1967) / Zdravko Kecman From Italian translations of XXIst century Slovenian poetry BRANE MOZETIČ (1958) / Jolka Milič VANJA STRLE (1960) / Jolka Milič From Lithuanian translations of XXIst century Slovenian poetry IVO STROPNIK (1966) / Laima Masytė From Hungarian translations of XXIst century Slovenian MIKLAVŽ KOMELJ (1973) / Gábor Csordás From Macedonian translations of XXIst century Slovenian poetry BORIS A. NOVAK (1953) / Eftim Kletnikov From German translations of XXIst century Slovenian poetry JOSIP OSTI (1945) / Ludwig Hartinger ZORAN PEVEC (1955) / Daniela Kocmut ŽELJKO PEROVIĆ (1961) / Daniela Kocmut UROŠ ZUPAN (1963) / Fabjan Hafner (1966–2016) IVO STROPNIK (1966) / Daniela Kocmut MARJETKA KRAPEŽ (1966) / Tina Štrancar From Dutch translations of XXIst century Slovenian poetry IVO STROPNIK (1966) / Draga Rinkema & Hank Geerts From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry MILAN DEKLEVA (1946) / Agnieszka Będkowska Kopczyk, Marlena Gruda ANDREJ MEDVED (1947) / Marlena Gruda MILAN JESIH (1950) / Marlena Gruda BORIS A. NOVAK (1953) / Marlena Gruda ZORAN PEVEC (1955) / Marcin Mielczarek & Maria Kamińska; Marlena Gruda MILAN VINCETIČ (1957–2017) / Marlena Gruda VINKO MÖDERNDORFER (1958) / Marlena Gruda IVO STROPNIK (1966) / Marta Ozięblowska, Marlena Gruda TANJA HOHLER PETELINEK (1967) / Aleksandra Plewnia PRIMOŽ ČUČNIK (1971) / Adam Wiedeman From Slovakian translations of XXIst century Slovenian poetry ANDREJ BRVAR (1945) / Karol Chmel UROŠ ZUPAN (1963) / Karol Chmel PETER SEMOLIČ (1967) / Karol Chmel LUCIJA STUPICA (1971) / Andrej Pleterski & Kristina Potočňáková STANKA HRASTELJ (1975) / Karol Chmel From Spanish translations of XXIst century Slovenian poetry TOMAŽ ŠALAMUN (1941–2014) / Pablo Juan Fajdiga PETER SVETINA (1970) / Barbara Pregelj & Ivan Reymondez STANKA HRASTELJ (1975) / Barbara Pregelj & Gemma Santiago Alonso JANA PUTRLE SRDIĆ (1975) / Barbara Pregelj & Gema Santiago Alonso ALJA ADAM (1976) / Barbara Pregelj & Gemma Santiago Alonso Translated from Slovenian by: AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK (Dekleva) FRANTIŠEK BENHART(†) & Aleš Kozár (Jesih, Semolič, Stropnik, I. Svetina, Šteger) NIKOLLË BERISHAJ (Krese) MATEJA BIZJAK PETIT (Dekleva, Kušar, Medved, Pevec, Stropnik, Šavli, Vincetič) STÉPHANE BOUQUET (Pogačnik) KAROL CHMEL (Brvar, Hrastelj, Semolič, Zupan) GÁBOR CSORDÁS (Komelj) PABLO JUAN FAJDIGA (Šalamun) EVALD FLISAR (Kušar) MARLENA GRUDA (Jesih, Dekleva, Medved, Möderndorfer, Novak, Pevec, Stropnik, Vincetič) LUDWIG HARTINGER (Osti) ZDRAVKO KECMAN (Korun, Repar, Vidmar) KARI KLEMELÄ (Kramberger, Škrjanec) EFTIM KLETNIKOV (Novak) DANIELA KOCMUT (Pevec, Perović, Stropnik) PETER KUHAR (Strojan, Kolšek) LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ (Ihan, Kravos, Strojan, Kolšek, Stupica) LAIMA MASYTĖ (Stropnik) ROGER METCALFE (Stropnik) MARCIN MIELCZAREK & Maria Kamińska (Pevec) JOLKA MILIČ (Mozetič, Strle) MARTA OZIĘBLOWSKA (Stropnik) ŽELJKO PEROVIĆ (Bevc, Pevec, Perović, Stropnik) ANDREJ PLETERSKI (Dekleva, Ihan, Jovanović, Osti, Stupica, Vidmar) ALEKSANDRA PLEWNIA (Petelinek) ANJA PODGORNIK (Bevc) KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ (Stupica) BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso & Ivan Reymondez (Adam, Hrastelj, Putrle, P. Svetina) ANGUS REID (Perović) DRAGA RINKEMA & HANK GEERTS (Stropnik) GANČO SAVOV (Kravos, Pevec, Stropnik, Vincetič) TINA ŠTRANCAR (Krapež) ADAM WIEDEMAN (Čučnik) * * * From Albanian translations of XXIst century Slovenian poetry Maruša Krese (1947–2013) Translated by NIKOLLË BERISHAJ Perëndesha Të bëhesh perëndeshë nuk është vështirë, është vështirë të mbetsh. Për çdo trëndafil duhet ta dhurosh buzëqeshjen dhe mesazhin. Të krijosh bardhësinë, dhe të veshësh në të zeza, ta vrasësh femrën dhe të aktrosh qenie pa gjini. Ta ndash baraspeshën dhe të flasësh me zë të ulur, të shikosh thellë në sy. Ke një orë kohë, t’i dorëzohesh marrëzisë, pastaj tregoje diellin, përkushtoju ushqimit tonë, askujt mos ia trego fshehtësitë tua, sepse, gjithmonë janë të njëjta, askurrë mjaft të thella. Bekoji edhe nipërit tu, E pastaj vdiq me kancer në bark. Translated by NIKOLLË BERISHAJ * * * Unë ec nëpër rrugën e gjatë, ec nëpër diell ndërmjet muresh, që vërtetë janë heshtur. Ec ngadalë, nëpër neveri, nëpër bukuri, nëpër fat, që vetëm më prek rrëshqitazi atëherë kur dua të fli. Ec ndërmjet shtëpiash pa dritare dhe më kot e lus zotin apo dreqin që të lëviz diçka. Dielli pjek. Vjen erë deti. Translated by NIKOLLË BERISHAJ * * * Mund të them se s’është e vërtetë dhe i mbyll sytë. Mund të them se Berlini është ende rrënojë. Mund të them se të gjithë ata miliona të vdekur janë ende gjallë, mund të them, të them, se jam e lumtur, se çdo mëngjes këndoj nga lumturia, mund të them se nuk kam flokë të thinjura, mund të them se kam arritur gjithçka në jetë, mund të them se i mësoj përmendsh librat gjermanë, ngase nuk di ç’të bëj me jetën. Mund të them se jam mbytur në lumturi. Mund të them. Translated by NIKOLLË BERISHAJ * * * E tani vërtetë do ta mbyll. Këtë çantën Yorkshire. Në fakt, së pari do ta hap. Do t’i gjuaj jashtë të gjitha kujtimet. Detin, fëmijët e lumtur, qullën e hikrrës dhe jorganët e qepur. Makinën e qepjes dhe furrat e vjetra, Vullnetin për jetën, Majën e furtunës dhe fotografitë e martesës. Certifikatat e lindjes dhe kaçurrelat e fëmijëve, Argjendin dhe vargjet e lumturisë, Letrat për dashurinë e amshuar dhe medaljen e trimërisë. Numrat e telefonit dhe panoramat nga Iowa, Recetat për ushqimin makribiotik dhe për piten e spinaqit, Pizhamet fëmijërore dhe parfumet femërore, Kremin për depilim dhe këshillat e mjekut. Guacat dhe rërën nga Shkretia e vdekur, Romanin, që nuk ia shkrova fundin, Çelësat e makinës, që ma kanë vjedhur, Ilaçet e vjetra dhe çajin për tretje Tabletat hormonale dhe tamponët e vjetër. Telegramin me përmbajtje: »Të gjitha të mirat.« Vërtetë, do ta hap e pastaj ta mbyll këtë çantë. Njëherë. Sot, jo. Translated by NIKOLLË BERISHAJ * * * Deri dje e mbaja në duar Ende iluzionin tim të fundit. Lidhur me atë, se ndoshta kisha takuar njerëz, Lidhur me atë, se është bukur të jetosh, Lidhur me atë, se nuk jam emigrant në veten time. Jetoj në vendin anonim, Të ftohtë dhe të mjegullt, I mbyll sytë dhe dëshiroj net pa ëndrra, net pa kujtime. Translated by NIKOLLË BERISHAJ From English translations of XXIst century Slovenian poetry Dušan Jovanović (1939) Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * A vacation is a temporary period of time spent off work, a treat, a layer of whipped cream on the cake of one’s job, advance payment of retirement money. You’re on the loose, let off the hook, not expected to go to work for three weeks. Vacation’s a jolly joker that can turn a fucked-up life into a midsummer night’s dream. Vacation is a three-week show called You Wanted It, Let’s Listen to It, You Wanted It, Try It, You Wanted It, Have a Treat! Treat yourself to your dream movie, put on a disguise, practice your chosen lifestyle, play your favorite part in life. However, on your return home don’t forget to upload your photos onto the computer and your holiday delights into your fridge. Your vacation has passed away like a shot, but not to worry, so does everything, including life spent in a dreary daily routine. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * In August 1976, Vladimir Nabokov, in the garden of a sanatorium, girt by a high stone wall, read Dante’s Inferno, The Butterflies of North America by William H. Edwards, and the passages from his incomplete novel Laura. He read Laura aloud to the auditorium consisting of: peacocks, pigeons, ladybugs, his long-dead parents, two cypresses, several young nurses crawling on the ground, and his family doctor, who was so old as to be nearly invisible. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * I make a donation to the teacher to have mercy on my child, to the civil servant to speed up the settlement of my case, to the doctor not to kill me by mistake, to the priest to put in a good word for me to the Lord, to the mafia as a way of protection against some other mafia, to the chimney sweeps to bring me good luck, to the firemen, just in case, to UNICEF and the Red Cross for distribution to those in need. I reward my brother-in-law with whiskey, cufflinks are meant for my brother, deodorant for my mother-in-law, perfume for my mistress, a tablecloth for my sister, a pack of cigarillos for my uncle, a cookbook for my wife, or something that might come in handy for me as well. I myself have been given a compass and a pair of binoculars to orientate myself in the wilderness, a Cuban machete to make my way through the thicket, an Australian boomerang for hunting kangaroos, Finnish, Swedish, and African knives to cut my prey into pieces, crystals and tiger balm to heal my wounds, a Bible to make my peace with God, a fiddle to cheer me up, shoes that pinch, shirts with sleeves too short, and trousers that can’t be zipped up. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * I remember the beautiful times of deprivation and the long lines for this and that. We stood in lines in the years in between the second, the third, and the fifth world wars. We stood in a line for foodstuffs, the streetcar, the movies, concerts, and soccer games. Waiting in a line, you can wait until almost all your wishes are fulfilled. Except for your dignity. Unidentified viruses are waiting for their turn in line. So are traffic accidents. Fires, floods, earthquakes are waiting. Wars are waiting to break out. Incidents and scandals are waiting. Financial balloons are waiting to fly into the black hole. Nations are waiting for their thousand-year-long dream to be lived out. Countries are waiting for their membership in Euro-Atlantic integrations. The underdeveloped are waiting to be developed. fieldworkers are waiting for the rain. Didi and Gogo are waiting for Godot. Children are waiting for Santa. Rogue states are waiting for America to attack them and liberate their unfortunate population. These are, so to speak, metaphysical lines. History will be brought to an end once there’s no line left, once there’s nobody waiting. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * Money opens every door, subjecting those sitting behind the door with its authority. Be they viceroys or czars, everybody bows to it. Peoples, institutions, states, we’re all in the service of money. We’re all its smiling servants. Whoever isn’t wishes to be one. Whoever doesn’t wish to be one will become one all the same. Whoever doesn’t have money just keeps on thinking how he’d get it and spend it. Whoever does have money just keeps on thinking how he’d safeguard and multiply it. Its owners come and go, money doesn’t mourn for them. Just the opposite is very much the case: one can recognize former money owners by how they walk around with dark circles under their eyes. Money can be inherited, stolen, won in the lottery, or earned. There are thousands of ways to get hold of money, the worst one being earning it by going to work. Money screws money. Its kids are interest, low and high profits. Freshly printed money and freshly baked bread smell nice. Coins punch holes in the pockets of school kids, jingle in piggy banks, while the forgotten German marks sleep in socks and mattresses. The dream of sex is wet, the dream of money rustles. Money resembles Mary: it appears to some, not to others. They can earn money by selling the organs they possess in pairs such as eyes and kidneys. They sell one, and keep the other for themselves. Just in case! Translated by ANDREJ PLETERSKI From English translations of XXIst century Slovenian poetry Josip Osti (1945) Translated by ANDREJ PLETERSKI You Departed, Sweetheart, along Your Way through a Darksome Wood, in Which There’s No Path You departed, sweetheart, along your way through a darksome wood, in which there’s no path. You were running among the trees and the shrubbery towards a voice you’d first heard in a childhood dream. Unknowingly you hurt me with a branch full of thorns. Blood is pouring from the open wound on my chest. I feel a severe pain and I I can’t but love it, as I still love you, sweetheart, who departed along your way through a darksome wood, in which there is no path. And I, halted at the crossroads, am smiling motionless from the beautiful severe pain on the cross of love. Translated by ANDREJ PLETERSKI Together We Undressed, Bathed, and Dressed Up My Wife, My Departed Love for the Last Time Together we undressed, bathed, and dressed up my wife, my departed love, for the last time. For the first time I undressed her unlike so many times before. Slowly and without kissing her. You bathed her gently, as though she were still feeling pain or like bathing a child. You wrapped a scarf around her head so her mouth wouldn’t be open. And you put two coins on her eyelids for her not to watch this world any longer. You helped me dress her up. And so we dressed her in what she liked best and what I best liked her to be dressed in. Meanwhile, our hands met and touched several times, yet as though not even registering it. There were still a several hundred light years of distance separating the two of us as a man and a women. It is true that, every time you came and left, as a way of thanking you for all you’d done for her, I kissed you affectionately in the doorway. Perhaps every time around with more gratitude, because you helped her diligently with her peaceful, fearless crossing of the frontier dividing what was before the death from what was to come. And so, to show you my gratitude, I gave you some of my books of poems and stories. And everything between us was slowly being put together and, as it proved later, was put together in a way that, like dry grass, was merely waiting for the spark to be set on fire. And so it happened to us what was, as it all confirms, bound to happen. We embraced each other and were ourselves embraced by the fire, in which and around which we’d been dancing all winter and spring. The fire that we, in the middle of summer— for you to keep on walking along the long-chosen path, and for me to keep on with my Tomaj isolation–were extinguishing with our bare feet. And now we’re walking on fire, unaware of whether it’s to turn into ashes or set a new fire. Translated by ANDREJ PLETERSKI After One of Our Assumptions into Heaven You Declared Me Your King After one of our assumptions into heaven you declared me your king. I was, quite honestly, honored, even though I didn’t know what exactly that was supposed to mean. Unless it was, as Tagore puts it in The Home and the World, about »my woman’s heart, which must worship in order to love.« I kissed you once more, remaining, as I had been until then, merely a slave of love. Translated by ANDREJ PLETERSKI At Our Place Death Felt at Home as Well At our place Death felt at home as well, though we didn’t have a common home at all. All our dwellings were temporary, as our lives are temporary. We mentioned it or spoke about it all the time. Even more than about life, into which it would bring more joy than sadness. When you came home from work, you’d bring along a smell of death, while content if the suffering of any of your patients, most often an old man or an old woman you were taking care of— you’ve always considered them, you still do, to be your lovers—came to an end with his or her death. The more so if they died painlessly, at peace with themselves. At times even with a smile. Thus making even ourselves happy and put on a smile … At our place Death felt at home. I myself took it for a family member even though we’d never been a proper family, but a little less and still a little more. Not just once, with you cooking and myself setting the table for lunch, did I mistakenly put three plates on it instead of two. Translated by ANDREJ PLETERSKI I’m Not the Only One to Be Grateful for Your Love I’m not the only one to be grateful for your love, for you having convinced me that there’s also another life, making me genuinely reborn after the death of my beloved wife. Likewise, grateful is also every weed in my Tomaj garden, each blackberry shrub, ivy, firethorn … All which – with me having dedicated, on your account, all of my time to our love – I didn’t manage to trim, weed, burn out … and which nonetheless, even painlessly, survived at least one more year. Translated by ANDREJ PLETERSKI There’s No Photo of Us Together There’s no photo of us together, even though we wished many times to have one of the sort that would have us naked and embracing in the bathroom mirror. So nobody will ever have the chance to see any like that. They’ll fade out in time even in our memories. They might just have been seen by the woman who tidies up your apartment at times, with her later washing the mirror, as though on the bottom of a whirlpool, she saw a pair of naked drowned lovers. Yet unable to believe her eyes. Yielding to the impression she’d only remembered her grandma’s fairytale about two people who loved each other but didn’t enjoy destiny’s favor. Translated by ANDREJ PLETERSKI From English translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Dekleva (1946) Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * as long as there is the word, the mountain will stand respectful in its height. the splatter of waves will be touched upon by the fragrance of apricots, a gentle horror. sea currents will be guided by women, whereas distance – what can be said about events beyond the horizon of experience, as long as there is the word? Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * in vain I seek tenderness, having frightened it badly. (which is, of course, a metaphorical exaggeration.) a cool, metallic trembling of cold. in ecstasy, a state of displacement, the feeling that a dry, crumpled leaf has touched the truth. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * the magical silence in the poppy heads! a field full of starlings’ laughter and a distant view of the freeway. the mistresses out of breath, the sun delayed, the time of the unfaithful elapsing. somebody, hair unkempt, is fighting for life, while the screen is flashing with poppy heads. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * in the nearness of death, there’s little reality; pure illusions, actors wildly making love, headless, with tiny suns in their bellies. age is the most human and most natural of all. more and more errors, a more and more bewildered rhythm of time moving onward, onward, onward. in fall with a scythe and in spring with dew on the swollen shirt of seeds. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * on a tight platform of nighttime silence I’m awakened by a newspaper page. like a stray moth it brushes against my cheek. in its top right-hand corner above a pink line I read: sunrise 6:24 am, sunset 7:32 pm. what a moving local schedule at a countryside station of a provincial galaxy! Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * the tips of the larches radiating in the cool november morning. how strange that the feeling of beauty has nothing to do with the creator’s grand plan, but rather the evolutionary lag of conifers. is a lag the germ of divine play with man? Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * i’m watching the little smile on the lips of your little granddaughter who you’re tickling with love, feeling the depth of time that brought us together, the magnificent violet absence of your young shoulders among the pines, the sediment of luck in the cups of the failed moments, the heroism of days wasted. and then what? we exchanged them for little shudders of devotion and unreasonable trust. i’m watching the smile on the little lips, as thankful and transparent as water. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * the effort in the apples, the yellow feeling that it’s enough, that ripening is neither a pain nor a fulfillment. together we stepped onto the threshold of the evening, suddenly quivering in a world too big – illusions are quick! the fragrant apples are drying on the windows of the soul – spring is already far behind and it’s hard to return from a distance. subscribed to miracles (C.O.D.), we’re waiting impatiently with nowhere to store our sighs. the coughing little men, besprinkled with the dew of a beijing summer night, lying on mattresses, had a mountain of patience in their eyes. they had nobody to deliver the miracles to them, I had to step over them with care. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * do you speak internet? a billboard assertively asks me alongside the road. i speak the shadow on the lung, the footbridge stretched above the moon in the pond, the bedding in the abandoned stable, i speak what speech gives me, strings of infinity in the tiny throats of words. i speak less than love does because i’m still learning it, the entire sequences of forgotten fellini films, my mother’s glance at my little hand that she’s taking for a walk in barcola. i speak the language that created me, thus encoding into myself a system of liberty, of mistakes and coincidences, i speak behind everybody to be the first to hurry into a poem, i speak more than necessary, which is itself a posted nonsense. Translated by ANDREJ PLETERSKI From English translations of XXIst century Slovenian poetry Meta Kušar (1952) Translated by EVALD FLISAR 1. Antique hills flowing with red Karst wine and covered in the Sun. The settler gods have built themselves a river, a lake and another river. Oooh! You’re pouring honour into the moselle glass! Why does delay throw roses in the bin? They do not die in an hour! A novice angel angel was standing in and looking for the list of contents. He did not realise you knew the paths, Folded like a cake, powdered and white. Translated by EVALD FLISAR 2. Carissimo It is midnight again. I think about the world history shut up in the rooms of Ljubljana. There is a door waiting for me only. If I won’t enter, who will? Then the Angel shuts it. No one can demand of me to always do what is best for others. No one, no man. If absoluteness demands of me to do right and sacrifice of what I have, instead of what I should have, then that is an inner imperative, but if this is demanded by a man without feeling, he is a petty egotist. The essence of words is not used up with their perceived meaning, just as their meaning is not limited by their usefulness. Words express also qualities not translatable into notions. They have a vibration. I never define this vibration, it only arouses feelings in me, lifts up my being when I establish a resonance, but when harmony is not possible I can sink into chaotic heaviness. That is why conversations based on thesis antithesis load me with terrible tiredness which wearies my inner being to the point of not being able to love any more. Sharpened blades and great amplitudes are for those who are logs rather than souls. bacione caro 20 May 1984 my door is open and there is not enough warmth in this night for the acacia to give off any scent. You will smell sweeter than anything. Translated by EVALD FLISAR 3. A single wrong person moving into the house is enough to destroy the period, the world and me. Silent remains, resplendent and weighty, lie under the tulips. A glorious grave. With my hip I lend support to the turn of the century. Is that how the game of the world is played? Translated by EVALD FLISAR 4. In the courtyards of India, Egypt, Africa, maybe Rome, I stretch my limbs all evening long to avoid being thrust into the game by a midnight cramp. Into a nervous pushing of paper. Nitric acid is not for boredom. As space drains away I quickly wrap sadness in golden paper. A uniform world pushed into breakdown. And heaven too. Through the little cylinder pours tiny chalk and draws Dravidia, baroque and my soul. In the warm breeze under the arches I breathe simple order. Translated by EVALD FLISAR From English translations of XXIst century Slovenian poetry Cvetka Bevc (1960) Translated by ANJA PODGORNIK FOR THE HORSE WHO SWAM ACROSS THE SEA The horse who swam across the sea, can’t only be the story of one morning. I called him from the foam of the waterways, so that he could eat the sun from my hands and help me to build my world. But why is he trying to convince me, that sorrow is his profession and that, before his first step, he sent a knife on the way, which fell off his ribs. I caught the blade to save it in the sand, my eyes cannot become a window, battered by storms, salt and tears. The sand is a master of passing, I can seep it in my hands for eternity and fool time. And time taught me how to hope. So that I may erase dying from the eye of the horse. He will only fall asleep and I will catch the same dreams of death for us both over and over again, turning them into a melody that never ends. It will no longer be important that a long time ago, the white horse was saddled by wild people of the East, they tuned the sound of his hooves with the clinking of swords and the screams of those who begged to live. It was not in vain that he sat with them along the water and tell them stories of how they were once concieved by fish. And that that was the reason why, during war, they spoke with the language of flowers and bring to life the memory of the secret of grasses, which had witthered long before he had tasted them like a mana, gathered in the reflection of the moon on the surface of the sea. And as he now rests his head into my lap, he does not wait for my tears. Nor joy, because I had unknowingly ridden forgetfulness. He merely neighs softer than silence. Every action suddenly begins to distract us from our awareness of being. Him. Me. And anyone else. But in the wakefulness of his breath, there is more than an order. I know, I have to release him into death, accept my parting without any good-byes, so that he could lastly swim to the shore where his winged brother will sing a song to him about a horse, who swam across the sea. Translated by ANJA PODGORNIK ARES’ LAMENTATION It is a lie that I was born immortal. The divine Hera made me on the side as she, in an insatiable rage over her husband, wrapped her legs around a soldier as he lifted his sword up to the sky and cursed God. I had to kill my father first, to be able to drink bloody milk. And I saw the glory of battles in the stars long before reading my first book that glorifies victory. I grew from the guts of the defeated for about a meter into the greed of wolves and the poison of a green woodpecker. Then it was no longer difficult to become immortal. It is more difficult for me, Ares, now to die even though I am getting increasingly tired of living. I am obsessed by the desire to have my childhood grow within me, and to embrace my aging. And the end of my journey. But I do not know the memories of a child. I wrote a book, I planted trees, I made countless sons. Everything I did, I did as a man and as a god. Is this not enough to ensure my death? My sons have divided the world so many times I don’t remember it’s beginnings. I must feel pride, they have outgrown my lust, their grandchildren know more about war than I do. Yet they cannot kill me. They are numbed by honour. And fear, that they would not be able to bury me. There is no earth, no water, no fire, there is nothing that could carry on my secrets. Restless I gaze at a crippled man, who scratches my lamentation on the walls of his own prison only because he wants to forget that I was everywhere. And that we are, by the testament of the murdered, more than brothers. Let him pray for a sky without stars, where our fates are written. And let him patiently wait to catch word for those who knew me and were able to forget me. But herein lies the power, stronger than power. I know, I will vanish slowly, by the drop, returning to my mother, so she would be able to give birth to the sand of passing. When I cease to be so much as a memory, I will vanish in hopes that there never was and never will be another like me. Translated by ANJA PODGORNIK MORNING POEM FOR BIRDS We live under the mercy of birds, who gave us their nests, Still warm from the heat of their wings. Which is why I am not afraid to fly. I am only afraid of history, which documents shot down planes more thoroughly than the falls of birds and wipes from memory the rulers of our world. Birds teach their children before their first flight the word earth, so that they can show them the sky. From high above, we humans seem small. We build houses for wounded birds from clouds as homes for our lost dreams, we move them between the stars like the tents of a nomadic tribe along the desert, sowed with the mirages of winged creatures made of sand. And in their eyes we look for support for our soul in a well, where water had long dired out. One single tear of a bird can permanently quench a man’s thirst. He has but to sprinkle some seeds on his window sill without expecting the deed to be returned. I try over and over again to feed the birds, I sow in the sky, I plant seeds in the water, I reap the rocks, stones, sand I ripple among bird chatter And I take the fluffy laughter as payment for my effort. Or as crumbs of hope. That life is merely a learning period about How to be born into a bird’s heart. Translated by ANJA PODGORNIK From English translations of XXIst century Slovenian poetry Alojz Ihan (1961) Translated by ANDREJ PLETERSKI GOD FELT LIKE LAUGHING God felt like laughing while sewing large colorful wings onto butterflies designed for playful fluttering around blossoms, and even more so while whetting the birds’ beaks and polishing the fish’s scaly skin nor could he keep serious about the elephant’s trunk and pigs’ tails. Which is all the more obvious with the human. There’s no creation merrier than the red tongue lithely dancing between the teeth, spraying out words like a lawn sprinkler. Any truth of the world can be seized with joyful ease and there’s no love the tongue can’t capture within a cordial chirrup or a joyful panegyric though, at times, to utter completely new words one needs some practice with a speech therapist. A case much worse is a human surprised by love struck dumb as though there were no right word eccentrically compelled to go where he’s unable to say anything. Then the only solution dwells in genuine stuttering in order for the tongue to learn the word for the fear and the word for the love and the in-between words that give rise to laughter for any truth of the world can be seized with joyful ease with love being the game that makes God feel most like laughing. Translated by ANDREJ PLETERSKI STARGAZERS Although stargazers know a telescope consists of mirrors they still wonder with a touching passion what may lie beyond the greatest distance and they build new and more powerful telescopes to find, beyond the farthest stars and beyond the deaf night, a mysterious message that’s tormenting and agitating them so much that they keep on competing to see who can put more mirrors together into the greatest telescope that will go all the way to the very end overlooking, in the heat of competition, the telling truth that they’re gazing into mirrors which might well be the very essence of that distance that doesn’t end even beyond the farthest stars and may not even end at all given the calculations of the saddened stargazers increasingly losing the dream of ever reaching that distance even though staring into the telescope they’re constantly haunted by the familiar quivering feeling as though after a long journey when, somewhere in the distance, you catch sight of the roof of your beloved home. Translated by ANDREJ PLETERSKI DIRTY COURTYARD I’d never wished to escape through that small somber window into the dirty courtyard closed in on all four sides, squeezed within the high walls built from Karst stone I leaned my child’s brow against the cold dimmed pane staring at the cracked paving and the shadow of the trash can travelling like a sundial towards the dusk until the stars began to blaze whereupon I was tempted to climb up the wall the way scorpions can and stretch my arms towards the sky from the rooftop I realized the stars were too far to really touch but maybe that’s exactly what made me imagine myself being endlessly light and calm cautiously embracing the North Star then briskly closing it into my hand as if into a cage not allowing it any time to spread its wings and fly away into the endless universe. Translated by ANDREJ PLETERSKI FUGITIVES It’s worse for those who flee in silence without gunshots, without the detonations of grenades because there might be a deadly ambush behind every shrub. It’s worse for those fleeing through the peaceful Sunday streets of towns because among the strollers amicably lifting their hats one spots a murderer’s gesture too late. It’s worst of all for those who don’t even know because they’ve fled for too long, without being noticed at all with that refined feeling of a professional who, as though by chance, steps into a crowd so as not to be caught by a sniper out in the open shaking hands with strangers, embracing one of their children to hide his face from secret agents or making a stop at a store to stare at fridges and washing machines to stay in the hideout for as long as possible and even on being discovered he looks for safe directions in between the shelves with a calculated serenity constantly leaning forward as though checking the lowest prices so the bullets whiz overhead. And even on being besieged, without escape he rushes to stand in line before the counter because nobody jumps in there not even men in black coats this is how time and energy are gained later much needed by everyone to hurry off as fast as possible to the car in which you’re safe if you manage to shut the door swiftly enough and take off at full speed in second gear. Translated by ANDREJ PLETERSKI TRAFFIC LIGHT What you expect goes beyond words, those heavy divine coins with an imperious eye on one of their sides you know very well that their cool metallic touch is too great a price to pay for the music resounding to the two of us passing the sugar bowl in a café touching each other with our tiny coffee spoons like a pair of cheerful pigeons at a Venice fountain. What you need must remain beyond words, their sticky sawdust which for a split second changes your clothes into secure, friendly plush into an elastic wildcat or a benevolent, rumbling teddy bear but after you’ve touched me with your skin the furry little coat turns again into the sticky sawdust requiring painful tearing, scale after scale from the sensitive whiteness with hair-removal cream useless and razors’ blades soon broken only the nails remaining and by the time you become soft again your skin already reddens like a light at a railroad crossing. Translated by ANDREJ PLETERSKI From English translations of XXIst century Slovenian poetry Željko Perović (1961) Translated by ANGUS REID Inswing air truck fingers the riders, the mindless blue medusa springtide (already you forget the day’s first disasters with the day’s first cigarette) multiplication better be quiet, better let quietness flower rippled hush-hush sing-song scattering opening at the open inswing of time (grown whole again) Translated by ANGUS REID Stillwin at that inside outside that immaculate voice the fingertip senses the still to be found grief slid to the far autland maddened vertigoes closing in terror so fine to feel within the endless in the spell-stunned instant still to be silent apart breathing touch drowning known in own and now words (the far line boiling trembles, overspills – whose dreams are these, distilled take me away) Translated by ANGUS REID Cusp when even the shadow has faded and every one of these minutes presses loneliness when at the last with nothing to say, when sense makes an effort but the last green fuse blows somewhere still or further out unskinned thin in all that eternity a bare name grown older riper Translated by ANGUS REID Lunatic sometimes you sleepwalk through the crystal counties of frost (whispers in a highway tunnel) then again falling away reeling on green, that green you shut down your eyes from I-know-nothing-about-Windows (Robert was going on about some modem, he said there’s nothing to it Yahoo, then just type) and you write, sometimes when you sleepwalk agony whispers in a highway tunnel (Alenka knows – she can sleeptalk her way through entire stories – time to fix the dictaphone) Translated by ANGUS REID Watercolour grown apart field of meaning squandered synthesis flitted self-collected endless afternoon (you and I both figured, but in what if not now) today’s crackle nerve net where a notional together might string along an April sky. Oh, to be your atom, Holy Oak (the sable agitates former autumns a lost point of view all that which was uncertain divides and subdivides numbering off into transparency in diluted hours) Translated by ANGUS REID From English translations of XXIst century Slovenian poetry Maja Vidmar (1961) Translated by ANDREJ PLETERSKI A Cranny Only a hair of a sort on the white wall at first, a creased membrane of the plaster, then slowly, slowly a crack the little finger can measure. We are looking at each other, breathing. Watchful, as though it can open. Nothing is definite, just a slurping feeling, and now a concern that all my oddities are to be joined by this shallow breathing through a cranny. Translated by ANDREJ PLETERSKI The Dog The faithful fear that I’m only dreaming, this dog, is lying under the table, gnawing at its bloody ankle. Translated by ANDREJ PLETERSKI * * * Ladybirds Until this spring, it had seemed that I was not going to wear such red dresses anymore, yet ladybirds are blooming from this mild winter everywhere. I am blowing into their wings, making them fall, fall along my skirt into your hair. Translated by ANDREJ PLETERSKI All of a Sudden The first breath of wind chose the poem on the table only just written, just one, and carried it away in an arch. I was looking for it, a rectangular of whiteness on the red roof, a white piece of paper on the dark grass behind the house and in the brown fields still further away until the first drops and for some more time into the rain. Translated by ANDREJ PLETERSKI Wetlands at Dusk The rustling, as dense as dense are the reeds within, the voicelessness of the wind above the water’s surface, as clear-cut as outlined by the rustling edge, the chirrup of a little bird in turquoise flight and the vague splash of the egret’s little black leg, this is what silence is. Translated by ANDREJ PLETERSKI The Seagull and the Cloud The cloud on my daughter’s drawing seemed to be imitating the seagull flying above it, especially its wing. It was just the opposite, of course, yet it would be too easy to trust the clouds, withholding some of our gestures, the pictures of white airplanes and the seagull. I cannot yet rely on a child’s wing. Translated by ANDREJ PLETERSKI The Squirrels The heartbeat of the two frightened squirrels having found a hollow for the night and who even fell asleep for a moment after the ardent loving, later jumping, almost simultaneously, from the nightmare into the cold perspiration of an almost similar half-awake state, their fleeing heart was unable to settle down, yet the moving softness of an inseparable pelt saved them for some more time into the same night. Translated by ANDREJ PLETERSKI From English translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by ROGER METCALFE New testament LANGUAGE: When you report for the history of small languages, be not too humble towards my luxuriant growth, which you have never seen. I was a supplicatory snake beside you, and poisonous. Language, pollenous in you, a burned-out glade, I confessed to you the experience of love and death. When you report of snakes and lions, do not forget, I created them recognisably for you. I spoke from the eyes of a mongoloid boy and came far, up to the ground floor of your head. I was already far removed from memory, illiterate he created me, in signs of dust discovered me, and when once he was just able to draw me awkwardly, I remained – his unforgettable angel, not god, but faith. (Hidden Image in the Eye) Translated by ROGER METCALFE babylon With my language you no longer get to Wonderland. But language, I shall make you such a tower – up to the sky, so that young men will climb up it, jump from it and be killed. Girls, sweethearts, will gaze enamoured at smashed faces; the eyes of their killed boys will say: »I love you, I love you. From the tower – from the sky I jump for you, to prove my love to you!« / Language is from three worlds: from the land of the Seen and the land of the Understood, from the sky of the Heard and the sky of Premonition, and from the hell of the Utterable and Nursed from hell. Language is the son of Language whom we have not yet met; we simply believe in him – in the blind word of a comforter. / In our language everything that is an ephemeral value of the world is utterable. But utterable in opposition to brilliance? Does the premonition from the sky speak such a language? Will breast milk so utterable for earth in a vision be for today an incomprehensible vocal cord in the bloody hand of the world? / Language, you lack balance! Language, you lack soul! I shall make you such a tower – up to the sky, so that young men will climb up it, jump from it and cry out in muted languages. Language, I love you and with the wind I offer up to you Whitsun ears of rye! (The Dew Did Not Forget Me) Translated by ROGER METCALFE workshop (Ordering sandals to go in the jungle) In what sandals should I pick out my path through the jungle, if I head off from the snow-free side of the clay? In the fine hide of a wild beast, if it is winter here and chilly spring there. In the crudely worked leather of tranquil animals, since the unrest will be greater there. With soft straps of the sea, salted for the greatest depths. With vines wrapped around my heel and over my right arch, for flight and wounded return. In tree rubber, with the fragrance to many of my kin of travelling bark. In linden wood, for the path across rock and hollow reverbations. In paper, so every fear can be printed on it. Barefoot, with needled blood on my soles, so the lonely wild beasts will take you into their company of eternal seeking. (Distances) Translated by ROGER METCALFE erogenous Whenever, dear river, I say to you, take me there to the gentle waves, I am not playing a hand for fear or hope, but inviting you into a prelude to love. When I quietly call you by name, Hippocrene river, I am already within you and purely yours. I hear no sound. The whole world is mine. When I beg you, let me off there, I am not seeking mercy from you. Then in our depths flapped a white sail in the torn darkness. Whenever I whisper to you, river, let us make love once more, you slide over towards me. Let us go there to the dark bottom to seek out the highest peak. Translated by ROGER METCALFE of clay I think of you, cavity in my head. Embracing stones within you spark night and day (away from rhyme), extending to each other’s darkness. Under the darkening of the original word we each vibrate one vocal cord above the abyss of the body, into which you fall alone. Did we ever move away from the foundations of birth, from the swarm of darkness? The darkness follows us from the ancient cave, where the ice was splintered by mammoth bones and animal skins thawed it to the wound so that we might set down our forebears on carpets of spring flowers; since the peaks of breasts pencilled our bodies, the bloody deer brought hunting fortunes and figurines from horn. Did the fired clay retain sufficient blood, blood? P. S. And did it bind up the mouths of the winds, the winds? (I Think of You, Cavity in my Head) Translated by ROGER METCALFE From Bulgarian translations of XXIst century Slovenian poetry Marko Kravos (1943) Translated by / Превод на български Ганчо CABOB МЪДРО CEME Идваш на света да живееш, мечтаеш, в ума си да влагаш, като врабец си на пътя. Голяма, огромна е тази планета и все по-смахната става. Ужасна. Наплашен свят. Стиснеш ли го в ръка, в шепата ти – хвойнова шишарка, съчувстваща и мъдра. Когато разтвориш ръка, вече е съмнало когато стиснеш длан, от зрънцето се обажда гном. Хвойната ухае. После от ръката се търкулва, пада на чакъла. Върху зърното има една света троица: Спящата красавица, вятърът и еднорогът. И когато семето ожънат, ние врабците пак ще сме наоколо. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ЛЯВО ДЯСНО И леваците си имат две ръце, едната отляво, другата – отдясно. Когато почнат да се ръкостискат, коя от двете хваща другата? Ако главата назад си извърна, лявата отдясно ще ми бъде, а дясната ръка – отляво. Зависи всичко от главата. Човек без лявата може ли да е левак? А левакът без глава левак ли е или десняк? Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ВСЪЩНОСТ Половината от живота си спя, половината от спането сънувам, половината ми сънища са цветни, половината пък черно-бели. Наполовина съм доверчив, наполовина съм тъжен. Всъщност нищо не е много лошо, всъщност нищо не е много добро: всъщност гадно е само това, че никога не знаеш дали мракът е само почивка или на филма е край. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ДЕСЕТСТИХОВИ ПЕСНИ IV. Тръгвам тъй, както на разходка се тръгва и се чудя, че унизително ми е приятно: оградено е всичко, поделено е всичко и тройни са всички врати. Който разделя имота има ли право на вещи, на дървета, земя, добитък и живот? Знак това на мощ ли е или на страх? Кому имотът носи щастие? Обгръщам ви с песни, каня ви на танц, слагам ръце върху будните си очи, с дълги пръсти открехвам чувства и джебове, и вземам поравно. Спокойно, честно ще ви го върна – шест часа преди смъртта ще дойда да прогоня самотата ви! Translated by / Превод на български Ганчо CABOB From Bulgarian translations of XXIst century Slovenian poetry Zoran Pevec (1955) Translated by / Превод на български Ганчо CABOB МЪЖЪТ В СТАЯТА I. Мъжът в стаята слуша музика. Слага картите на масата и заиграва покер сам със себе си. Нервно обръща първата карта – ВАЛЕ! След това обръща втората и мисли, че отново ще е вале. Това се случва рядко, всъщност почти никога. Страстното очакване остава винаги до края на живота. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB III. Мъжът е в стаята. Слънчев следобед. Решава да се разходи из парка – поглежда към небето, към короната на дървото. На клона стои птица. Пее. Мъжът се качва на дървото. Слуша птицата и се опитва да имитира гласа й. После поглежда надолу и вижда самия себе си как пада от дървото. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ГРЕШКА (мрак) (намесва се светлината) (повторение) (стая) (часовник) (стол) (разхвърляни дрехи) (твоето тяло) (моето също) (легендата за Адам и Ева) (светът бавно се движи) (брат е трябвало да убие брата) (над спомените висят чудеса) (между краката) (накрая знам кой съм) (летя из въздуха) (между ангела и демона) (в разликата между себе си и това което пише на стената) (на стената пише промени всичко в самия себе си) (грешка) (може би) Translated by / Превод на български Ганчо CABOB КУКЛА (не ме интересува началото нито краят) (искам да науча кога въпросът ще намери причината) (в тези гласове търся себе си) (любимата) (любовта) (минавам край витрината) (в нея намигва кукла) (аз също намигвам) (по това малко си приличаме) (помислих че съм невежа) (казвам го) (куклата ще е моята любов) (интересувам се дали ще се впечатли ли) (плясвам с ръце) (цветът на дланите ми се променя) (куклата не помръдва) Translated by / Превод на български Ганчо CABOB From Bulgarian translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Vincetič (1957–2017) Translated by / Превод на български Ганчо CABOB РОМАНСИ ПЪРВИ Не мога да откъсна очи от твоите от косите които се вееят от ръцете които мълчат до моите и още че съм буден а не да заспя от твоите очи които не мога да откъсна от своите Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ВТОРИ Щом му е хубаво нека те милва пладнето по челото кошутите по миглите и южнякът по устата щом му е хубаво щом му харесваш нека се притисне до тебе до мене и до нас двамата Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ПЕТИ Ами ако те няма под пръстите под езика и в подметките ами ако не съм в шнолата под червилото и в свивките които изсмуквам на капки и наведнаж Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ШЕСТИ Всеки път си малък скъп дар бонбон който се развива ябълка набучена на ежковия гръб или писмо което отвръща винаги и лично кога ще се изнижат отминаващите дни които нямат твоята плът нито овала на гърдите ти чакани Translated by / Превод на български Ганчо CABOB From Bulgarian translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by / Превод на български Ганчо CABOB ВЪРБА Преди всичко върбата е символ на уморена жена. – От росата стъкмява сладкогласна свирка. Млада е цялата, под кората е просветена, стигнала над потока, не умее напред да върви. Там се спира на отредената й земя и ако това е тя, кръвта й става по-чувствена. Всичко е поразено от слънцето, никога земята не би се склонила по-ниско; не знаехме, че така се нарича фиданката на кипариса. – От зелените дървени съчки направихме сопа и кръст. – Завръщането сякаш се виждаше. В росата отново е сладкогласната простодушна свирка. В огледалото можеш да зърнеш локвата и късчето небе, а накрая стисни върбата и носталгично я изправи. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB бял Бялата ми майка и бялото отечество ме учеха да разбирам думите и да ги изговарям, още когато започнах да приказвам. / За бялата дума много бях слушал. Бели бяха нашите пелени, бяла беше бащината ми неделна риза и чаршафите при повечето ми срещи бяха бели. // Бяла е бебешката плът и от света на бялото произхожда бялата християнска нафора. / Бяло е тялото майчино и гърдите на моята любов са бели, недокоснати от слънцето. / Къщата, в която съм живял и живея е бяла. Някога дромовете на домашните животни лежаха върху бунището и за няколко дни ставаха бели като зимен сняг. / Бяла е хризантемата на гроба на приятеля на нашето слово, а и нашите жълти кости стават мъртво бели. / Винаги когато ми е било най-зле, отивах на реката и вземах бяла водна лилия в ръцете си. Щом започнем да дирим щастие в някой словенски край, срещаме бели лебеди в плитките периферии на съня си, а когато изпаднем в някаква вътрешна самота, остава жива само една бяла овца. // Половината свят е бял и в него раните дълго време са бели. Бяла е половината от свободата ми върху бялата хартия и необяснимо бяло е всяко мълчание. / Ние се предаваме с бяло знаме, бяло остава сърцето на космонавта, който никога няма да се върне на Земята. Всеки наш миг е бил предишен бял миг. / Бялото ангелско видение витае над нашите вечери, хлябът ни е покрит с бял месал и плодородната земя наесен е бяла като причастие. // Който влезе под земната пръст знае какво означава бяла тишина. / Бъзовият цвят се белее в белия двор на любовта, бели реки текат през нас и ни удължават живота като през бледо индиго. Години и години жадно се докосваме до бели съдове, страхуваме се от бели кучета и бели камбани, и когато бият с бели бичове. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB работилница 8 (Поръчвам сандали за пътуване към джунглата) В какви сандали да поема на път през пустинята, ако тръгна от глинестия бряг? Може би от фина кожа на звяр, ако тук е зима, а там е пролетен хлад. От грубо обработена кожа на питомно животно, понеже там несгодите са по-големи. С меки каишки от морето, осолени в най-големите дълбочини. От сплетени лиани около петите и през десния глезен, за да тичам леко с ранените си крака на връщане. От каучук, от дъхава кора на много крайпътни дървета. От липово дърво – за пътя ми през камъните и ехото на пещерите. От хартия – за да се отпечати всеки страх върху нея. Или пък бос, с капки кръв върху стъпалата, та самотните зверове да ме вземат за другар при вечното си търсене. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB време (ХVІІІ): Хей, ти толкова лошо и толкова черно си говорил за Времето, потомъкът на Вечността. Водата залива кръстовете. Ръцете умиват новородените. Краката завчас нагазват по мъха оросен и под неговата зелена повърхност се връщат. Тихо полегнаха маргаритките. А розите не мечтаеха; залавяхя се на китки и влюбено си говореха; те не мерят времето (нито своето, нито твоето). Времето е ням искрен читател; неговите очи са затворени рани. Времето е импотентен орган, който в безкрая сам се милва. А във времето са и мечтите! Във времето мечтите са … Ти току така не се разпиляваш! Никога не избледяваш във всички очи. Твоята мека кожа има невероятен късмет. А и змиите имат кожа и очи. Времето се търкаля с яйцето си. Сумти, намигва, тръпне, цвърти … Краката му милват мъха. Хей, сънувам твоята пъпка притворена и шумоляща. Translated by / Превод на български Ганчо CABOB From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Marko Kravos (1943) Translated by FRANTIŠEK BENHART (1924–2006) & Aleš Kozár Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Kapka Letím, nebo ještě visím ve vzduchu? Padám, nemám se čeho zachytit. Sklouzávám po okně, sklo studí, nemůže mě zadržet. Všude je prach, a nechávám po sobě špinavou stopu. Omývám si tvář, a jsem slanější a slanější. Kdo rozpozná v šumění deště můj život? Všechny kapky světa se stékají do Mrtvého moře. Translated by FRANTIŠEK BENHART & Aleš Kozár UBÍHAVÁ BÁSEŇ Ráno je stín dlouhý a ostrý. Souměrný se stínem člověka ke konci dne. Za úsvitu ukazuje k rudému západu východním směrem sune se večer. Délka a směr jsou od slunce: kam a kudy k nočnímu klidu. Slunce je zmatená ovce běží před světlem jako by bylo zvíře. (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ VODNÍ BÁSEŇ Dolů jde voda: potok se žene s kopce, řeka se přelévá, ve vodopádu padá, korytem teče, proudí stále níž, šumí a roste. Tak žije voda. Kdo příliš sebe má, ztratí se ve výškách, ztratí svou tvář, výpary a pára. Když udeří hrom, zpátky na zem. Zemi oseje. A všechno od začátku. V hlubinách moře, v horách ledu na točnách je její paměť, je zakletá věčná záře. (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ SOUHLAS S DEŠTĚM Neprůhledná stáda oveček, oblaka, rajské oblečení, rozdováděná koruna nebeská. Souhlasím s počasím. Moucha u moci nízko létá, mávnu rukou. Mě obléhají léta. Potom zaburácejí buvoli, nabití, mocní, s nízkými čely. A zablýskne naplno, sburácením na zem spadne pitná oběť, obřadné zavlažování. Déšť si sám vybírá místo i čas. Ozáří vždy potom záře přes obzor? Bude před mrtvicí vesmíru slyšet ouverturu? Stihnu dopsat dopis, otřít si čelo? Bezi a jalovče a řebříčku, živěrudý hlohu, dejte mi sílu a radost pro poslední hodinu! Co šelestí, je bůh, všech oblaků pastýř. (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ POBŘEŽNÍ BÁSEŇ Anděl odhodí do jezera kámen kruhy se roztáhnou ke břehu tam se obrátí kříží se uvelebí se V hlavě bzučí. Človek se skloní do náruče ženy od myšlenek na rub kde se rozptyluje všechno živé Prase sežere perlu jasně se dívá Kdo půjde na dno pro novou perleť Kdo? (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ HVĚZDY NA NÁVŠTĚVĚ Jaro a sobota, k večeru. Ruka podpírá čelo, potom se ukazovák natáhne proti rozzářeným ústům na obzoru, roztáhnou se i další prsty, každý zvlášť ukazují přes kopec a moře. Čekám na znamení z lodi. Pod olivovým obloukem hučí jemně, zdálky. Soumrak voní a zpívá cvrček v díře v trávě ladí svoje litanie skořice z podpaží. Přilétne žlutozobý, zapíská, oznámí: každou chvíli se z veliké noci zakutálejí drahé kameny. (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ DUTINA, RODINA Stěna ve svahu, hluboká jeskyně. Na moři rozpálené oko. Ze země se noc rozlévá, na západě je vše ozářeno. Poblikávání moře nesmírného, z vysokého břehu tvrdá tma. Soumrak a záře jeden přes druhého, bratr a sestra si záda ukazují. Jemně, potichu si matka a syn stisknou ruku, vezmou dech jak kdysi dávno při narození: teď na památku a na rozloučenou. (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ POD LUPOU ČASU V pyramidě pohřbený faraonův syn, hluboko, hluboko, škvírou střeží ranní hvězdu. Drží se ještě slunce svého směru? Bojovník v zasypaném okopu na vrcholu hřebene, na stráži nad šumící Sočou hlídá most, cestu na večerní stranu. Na tváři rosa, znamení beznadějné oddanosti. Země je prozatímní dům. Nač trčet nad zemí. Zda mají hrdost a věrnost nějakou váhu? Na rýžovém zrnku je vzkaz. Chtěl bych ho přečíst. (Mezi ocasem a hlavou) Translated by LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Svetina (1948) Translated by FRANTIŠEK BENHART (1924–2006) & Aleš Kozár * * * Vzpomene si na tebe nebo na má slova, tebou opilá, vzdálený neznámý, jednou v náručí příjemného večera na jiném mořském břehu, šírém přes celé století? Jednoho jasmínem vonícího večera, až se budou ženy nahé procházet po Mytiléně na počest návratu té, která svou neuskutečněnou lásku korunovala věnci, spletenými z plachých veršů a skrývaného pláče. A jaká by měla být má slova, aby se v nich probudila tvá letmá podoba, nakreslená na stěně veřejných lázní mezi chlípnými satyry? V krásném ránu roztáváš při mně, jenž i ve snech bdím, neboť tvá pleť žhne skrz sedm paláců noci. Neboť ty jsi sestra té, jež se i po tobě vyptávala, po které se láska i píseň jmenují, kdo byl její nevyslyšený milenec, ne syn, ne muž. Dlouhý jako dýka vprostřed noci, hluboko v žhnoucím mase, z nějž kape olej, šťáva bazalky a mužské sémě. Něžný jako dech Lesbu, jenž roztahuje okna tvého pokoje, kde polibek vypije poslední pohár řeckého vzduchu. Translated by FRANTIŠEK BENHART & Aleš Kozár From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Marjan Strojan (1949) Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ * * * Jejich životní příběhy se zdály být uzavřené; očekávali ještě poslední náhodu, jak rozpoznat pomíjivost, zhuštěnost mezi trváním – to, co je dáno jednotlivě, každému s kůží, v které žije. Věčný jako zdání, jenom barva na pozadí nebe, nic kromě toho, co lze rozpoznat: zeď, kámen, který na svém čele nosí zapsanou sílu své stavby, spojení každého s každým, kdo opakuje vše předchozí. Borovice. Jen náhrobní kameny v trávě. (Krajiny se stínem) Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Kde jsi Sedím na prahu pod světlem, louka tmavne, potok pod domem je stále hlasitější, čekám, nevím nač, týdny; až mě zavoláš, a teď, ne v domě – tady venku přes kopce a potoky, s větrem mezi větvemi zvoní tvůj hlas, potichu, zřetelně, kde jsi, co děláš? Můry mi sedají na hlavu. Zavoněl jim můj rozum, ale rády by k tobě. (Krajiny se stínem) Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Kameny Jednou v noci nebo pozdě večer, když jsem se vracel domů, jsem ve tmě, na jejím druhém konci dost daleko od cesty, v zarosené trávě uviděl keř nebo malý strom, plný blikajících světlušek – zjevení, které se zastavilo ve vzduchu tmy. Zíral jsem na to, co by mi někdy jindy připadalo jako vysoká osamocená kapradina a co navzdory přesvědčivosti stavby nemůžu nazvat jinak než vidina, a nakonec jsem ustoupil zpátky na cestu ve strachu, abych ji neztratil. Když jsem za chvíli došel zase zpátky na pláň a na nebi už se rýsovalo světlo lidské blízkosti, mě v očekávání ještě něčeho, o čem jsem věděl, že přichází, vzdálenost k ohybu, kde se otevřel pohled, bez odporu vsákla do sebe. Pode mnou leželo rozsvícené srdce města s tichými potoky automobilových světel, která se do něj vlévala, nořila se a znovu se sbírala v nepředvídatelné rovině z neviditelných svahů. To je ono! To jsem předtím viděl ve vzduchu, svatojánský strom, ležící u nohou, a přitom dosahující ke hvězdám – okamžik, oddělený od ostatních, spojený do události se zapomenutými cestami, s nimiž nás nespojuje nic kromě času – jen nějaké před a potom, které před ním uhýbaly do všech směrů, jako do moře zaříznutá brázda. Dříve, když jsme ještě byli všichni spolu, když jsme ještě byli takoví a takoví, předtím než jsme … Když dojde k řezu, a není nutné, abychom jej hned považovali za hranici, možná ještě později z nějaké jako nůž nabroušené dálky rozpoznáme vzorce, naši jedinou obranu před časem, z nichž už není možné poskládat život. Tohle se stalo, všechno ostatní však … Otočil jsem se a vydal se do údolí a vodopád, který za ohybem šuměl do černého ticha, mi ještě dlouho potvrzoval skutečnost viděného. Léta poté (a i to už je dlouho) jsem na druhém konci světa, na studeném pobřeží Pacifiku překládal kameny, jak to mám ve zvyku. Rád se dívám, jak se po pádu rozštípnuté otevřou jako kniha, složené ve vrstvách. Brousil jsem v cedrovém lese, který sahal téměř na pobřeží k žulovým útesům a břidlici, nashromážděné v kořenech podemletých kmenů. Chytil jsem větší, starší kámen, zvedl ho, pustil a překvapeně uskočil, vyděšený svou silou. Nemohl jsem věřit – úplně se rozlomil, jako na povel. Vzpomněl jsem si, nebo spíš dosud vzpomínám, jak mě v poryvech ledového větru ostře zabolel pocit, že se mi tady, zjevně a v šoku, v roji stříbrných krystalů, mokré od spršky vody, v kameni otevřel svatojánský strom, vytvarovaný do souhvězdí mého města. Klekl jsem si na kolena, abych se přesvědčil, jestli se nemýlím. Pak jsem si všiml, že krvácím. Nechával jsem za sebou vytečkovanou stopu jako malý mokrý hlodavec. Teprve teď jsem ucítil i úder. Ne, nic to nebylo. Jenom tohle: otevřel se zapečetěný letopis budoucnosti a nějaká číhající, dlouho připravená přítomnost se dočkala své chvíle, aby do mě skočila ze tmy. (Počasí, kameny, krávy) Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Ve škole Skutečnost, že musí chodit do školy, připadá většině jako křivda kterou snášejí, dokud nenajdou jinou zábavu. Stejně jako jejich rodiče a před nimi prarodiče. Především nevydrží dlouho. Kašlou na hodiny vlasteneckého vzdělání před očima učitelů, nikomu na tom nezáleží; dívám se na ně, jak se v tričkách i bez nich honí po zasněženém hřišti. I přes mizerné počasí ve tři odpoledne, kdy kape ze střech a slunce pospíchá k Pacifiku, žádný šílený běloch nepůjde z domu bez bundy a taky ji jen tak nesvlékne. Fouká vítr. Dinglova vnoučata, Orka a Horský kozlík, v ponožkách opravují sněhuláka – bosí, protože boty nasadila na pádlo, které sněžnému monstru dala namísto rukou a teď je (v botách) podobný ploutvím mořské příšery. Větší, Orkinovu č. 7, posadili do tváře, kde vypadá jako nos lachtana. Dům je prázdný. Nacpu je do auta, menšího v teple rozbolí zmrzlé prsty; třu mu nohy sněhem a zabalím je do šálu. Spěchám, mazda letí jako utržená sekera. Tomu rozumí. Vždycky, když řeknu »sekera«, neví, kdy se přestat smát … Tihle před obchodem jsou smíšení s Filipínci. Od jedenácti, kdy jsem poprvé projel kolem, čichají lepidlo a lak a nalévají se vodkou. Dva stojí před vchodem a somrují cigarety. Není dobré chodit kolem nich příliš blízko. Mají svou hrdost a každý svých devadesát kilo. Třicet sedm let předpokládané doby přežití. Cizinci jim vadí. Učitelka, hnědovláska, asi tak osmadvacetiletá, mě představí třídě. Přijdou ještě další učitelé; jeden z nich, mladý matematik, byl ve Slovinsku a líbí se mu u nás víc než doma. I sníh je méně rozbředlý, říká, v Kraňské hoře, na Kofcích. Vyrazí mi dech, nebyl jsem připraven na rozhovor o kvalitě goreňského sněhu, ale souhlasím. Odpoledne, když vítr táhne po moři nahoru, přijde obleva; prší sto metrů dovnitř, například v přístavu do banky. U kostela a školy sněží. V pět večer mrzne. Všude stojí žluté značky, ukazující směr úniku v případě cunami. Sednou si. Začínám s tím, co se ode mě očekává. Upozornili mě, abych mluvil pomalu, protože několik z nich špatně rozumí anglicky. Trápí je komplexy, říká učitelka před hodinou. Jeden za celé čtvrtletí ještě neotevřel pusu. »Několik z nich je pravoslavných, umí pár slov rusky. Můžeš říct něco ve svém jazyce, možná budou rozumět.« Názvy dvou ulic zní slovinsky … Vzpomínám si, že starší vnuk se jmenuje Kit a že »kit« nemá nic společného s velrybou, že je to orka. Ptám se, co o tom vědí, o ulicích a velrybách. Žádný z nich o tom nemá páru. Prosím je, aby se představili v tlikitu a přeloží svá jména. Nikdo se nehlásí. Vyberu si jednoho. Vstane, mlčí jako hrob. Pokračuji s poezií. Několik učitelek, které sem zahnala deprese, zívá v zadních lavicích. Potom dám úkol, napsat stránku a půl o tom, na co si vzpomínají z domu, co slyšeli na večer díkůvzdání nebo při potlači, pokud si troufají; půl třídy se v rozpacích začne smát: potlač tady byl téměř sto let zakázaný. »Jen se smějte,« říkám, »zítra si prohlédnu sešity. Kdo to nebude mít, bude psát po škole, ať si třeba zapustí kořeny až do kotelny.« Další večer procházím úlohy. Sedmnáct, osmnáct. Každý přinesl aspoň něco. Moje vděčnost učitelce se o přestávce před hodinou projeví dvěma šálky kávy a tvarohovým koláčem v nedaleké knihovně … »Řeknu vám to takhle,« povídám jim. »Miss Fergusson a já, a tamhle Stanley (domovník), jsme v některých věcech v porovnání s nejhorším z vás (a nechtě se podívám na Jima, který píše catfish s k) na úrovni člověka po třech hodinách šňupání a půl litru vodky před polednem. To co známe my dva, se naučí každý od Admirality Island do Bizoviku, to je vesnice nedaleko Lublaně. Něco z toho, co víte vy, nikdo jiný na světě nezná. V tisíci důležitých věcech je každý junco (druh sněžného kosa) chytřejší než já, ať nemluvím jen o kosatkách. Vtlučte si každou věc do hlavy, dokud ji máte, a nepište o svém lovci snů nikomu, koho neznáte.« (Počasí, kameny, krávy) Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ V nemocnici na severu »Přeji ti všechno dobré,« říkám mu, když se loučím. Obvykle je to tak, že všechno končí podle očekávání, tak jak to má být, i když nevíme, co vlastně očekáváme. A když se my lidé ohlédneme zpátky – skály stojí, stromy se zelenají a domy vyhánějí a hřbitovy se rozšiřují. Rána nám, díky bohu, salutují – pevná na svých zákopech, neochvějná jako radarové oči strážných na hranicích v mlze … »Nedávno jsem slyšel příběh, který ti teď povím – na kuráž, jestli ti kuráž něco říká. Za mořem, za Aleuty, je území klidu, Jasukuni, kam se vracejí kami letců kamikaze. Ve své době z nich dělali politiku a tak se město proslavilo, spolu s duchy. Mezi nimi byl třicátník, příliš starý, aby z něj byl božský vítr: jen dobrovolníkům, bez závazků, bez potomků a váhy nad sebou, byla dovolena lehkost cti … Byl dobrý důstojník, vážený mezi mladíky, které každý den podle seznamu, sestavovaném za hlubokých nocí, posílal na smrt. Jedné noci, k ránu, když končil svou práci, napsal císaři dopis a postěžoval si na svůj osud. 28. května 1945 jedna mladá žena utopila sebe a svoje dcery, aby její muž mohl letět … jak víš, každé léto se v Jasukuni setkávají příbuzní na návštěvě u duší bohů větru a hromu, aby si řekli, kdo se narodil, promoval, dal do pořádku zahradu, onemocněl nebo umřel, aby naříkali spolu. Doufám, opravdu doufám, že jsou mezi nimi taky duše tří utopených, i když jen na návštěvě – protože existuje ještě jeden příběh … Příběh muže, který si vymyslel božský vítr. Jak víme, myšlenka nepřinesla kýžené ovoce. Okinava padla, kdo mohl, ten se vzdal, schoval, spáchal seppuku. Spadla bomba … druhá, hrozila třetí a nakonec se i císař naučil anglicky. Říkali, že ten muž, když vyhlásili mír, vlezl do posledního ze svých nemožných letadel a odletěl někam nad moře. Nikdo už ho pak nikdy neviděl … Nikdo, kromě člověka, který vyprávěl ten příběh. Narazil na něj v baru před zastávkou tokijského metra. Už je to dávno. Neviděli se spoustu let. Pili saké a vzpomínali. Děti, spolužáci, politika, vnoučata, ženy, hanami, jak už to tak starci dělají. Když se pozdě odpoledne trochu pod parou rozešli, vnutil mu známý deštník a pár drobných, protože to neměl domů daleko. Zemřel na rakovinu, v posteli, nikdy mu ho nevrátil … Teď je mezi svými. Přeji mu vše dobré a doufám, doufám … A tobě taky.« Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Jesih (1950) Translated by FRANTIŠEK BENHART (1924–2006) & Aleš Kozár * * * Kozolec, cesta kolem, po ní zvolna škobrtá před hnojničkou starý koník; ves zalévá západu záře skromná, z požáru nebes med se snáší po ní. Hodiny na zdi v blízkém domku mlčí, v úloze mechanika pavouk tu je; čas prostě stojí a jen být se učí, v kalendáři jen průvan zalistuje; penáti spí; a křížek na zdi nemá ke komu mluvit; kocour si přede svou – dálavy mořské, to je jiné téma, i v bílém chlapec, postaven před puškou –. Když bratr Pegasův k stavení zahne, globus se opět pohne v otáčení, se zdrávasem pak zvon do ticha vpadne, a tak je zpodoben čas navečerní. Translated by FRANTIŠEK BENHART & Aleš Kozár From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Peter Kolšek (1951) Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Nic spolehlivého Nic spolehlivého nemůžeš říct. Nikdo nebude poslouchat příběhy o Kristových sandálech či ulovené zvěři. Kdyby chtěl vyprávět o strašlivé zlobě druidů, když se dozvěděli, že oheň uhasl, posluchači by se odvrátili pryč. Zahradníci, kteří s králi bojovali o harmonii nebo za pučící chaos, podlehli záduše. Měl by hovořit o nebi? Všechna poslední měření ukazují, že jsme se sladce ztratili. Nic spolehlivého nemůžeš říct. Protože předměty nejsou kameny v potoce obklopené světlem potopených džbánů a promazané olejem svatojánských mušek. Takové jsi znal. Teď jsou šupiny vlasatic, které hltáme oválnými zuby. Žijí jak znamení bez významu ve velikém kotli želatiny. Zdalipak je to rozlité rybí oko, které zasáhl nůž mezi klábosením řezníků? Proto nemůžeš říct nic spolehlivého a stejně tak nic zajímavého, ztratil jsi jazyk. Věci, jejichž jména neznáš, tě už dlouho předjíždějí v povlávajícím spěchu, jen tu a tam za nimi přiletí nějaký kámen, který rozpoznáš anebo se s ním znovu poznáš. To je vše, co můžeš ukázat. Zvířata ale mlčí, jako mlčela vždy, dále se učí svůj jazyk a nemyslí na nás. Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Rozumíš? Nerozumím, co mi vyprávíš, tvůj hlas je fialový. Komu přísluší to elektrické chrastí korálů, které svítí ve tmě, komu ta bolestivá míchanice rybníků a obrazovek? Někdo mezi námi hltá psychotika anebo jsme už na začátku udělali něco špatně. Zprávy ze středu srdce přešlapují nepříjemně, jako zloděj před prázdným kurníkem, a čím dál lépe ukazuje, že zkapalněné pocity jsou sladší, než klasické měsíčné světlo. Rozumíš, co nám v noci šeptají malé padoucnicové stroje? Co nám píšou do krve, potu a spermatu? A na druhé straně veliké, a nejasné tváře, ke kterým je připnutá zdvořilost jako lišejník na farmaceutický podnik. A veliká ústa, která pořád a bez ustání opakují hučí lesy mládí hučí lesy mládí. Nic spolehlivého není ani v ukotvených lodích, jejich zastavené dálky škubají tlustými lany. Když si užíváme ve veselé zádumčivosti, přijde nová informace a zruší nás. Nemluvíme stejným jazykem. Rozumíš, co povídám, když říkám: Podzim září na kopci jako převeliká váza? Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Na nějaké české poště Chtěl jsem jenom koupit známku. Ve frontě stála holka, v jednom oku tajga, ve druhém step, tělo stříbrná, ledová řeka a ve vlasech vlnění Uralu. Byla to žena, kterou jsme všichni ztratili a na věčné časy ji nikdo víc nenajde, i když stála ve frontě na nějaké venkovské české poště. Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Noční vlaky Bez konce se přibližují a rozcházejí, Z temné řeky města se slévají přes louky, poseté uhlíky. Někdy v utíkání zahoří lidské siluety, tajemné setkání šermířů, někteří pak zůstávají v klidu, přitlačení k oknu přijali roli mrtvol a teď navzdory rychlosti umírají pomalu. Pomalu se ztišuje také vítr, rozházený přes tratě jako svatební závoj už následující chvíli je trhá červené buvolí oko na elektrickém čele. Do všech směrů běží časy odevšad se sbíhají žhavé prsty a tlučou na bílé hodiny. Ve slunci se vozí děti a mávají si s vytaženým smíchem, lodě převážejí kulisy vinohradů, na dřevěných kufrech sedí dívky a tahají si sukně přes kolena, starci se stálezelenými vousy si sahají do vzpomínek, zvířata snídají oblaka, na skleněném nádraží pak stojí mladík, který už dlouho běží od sebe. Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Lampičky Vůbec nemůžeš za to, že se ti do hlavy uchýlila myšlenka že jsi stejný jako novoroční lampičky, které ještě dlouho po svátcích nikdo neuklidí. Co dříve přitahovalo knot očekávání, hoří teď s rozhazovačnou přesností, bledá, na zeď přibitá světlost, v níž už potemnělo, co bylo vyhlášeno. Nic proti tomu nezmůžeš, přes svou malou tmu ještě víc rozzáříš to nesmyslné, dětinské mihotání paprsků, které spadly z dětského čela. Jako kdyby svět hodlal svítit do prázdna. Jako kdyby zimní vinohrad hodlal takto zůstat přes léto. Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Jáma na ostrově Když jsem vylezl z díry, ozářen bodláčím, nikoliv světlem, ranní světlost už dohořívala do žluté horkosti. Kamení leželo kolem jako výměšky prazvířat, nízko přes něj přelétávaly sojky, kupodivu mlčky, jakoby ještě nenastal čas vřískání. Na nízkých větvích visela posmrtná roucha ze slin, po zemi postupovali černozlatí brouci z nějaké jiné civilizace. Jakoby bylo jedno, kam zamířím. Když půjdu dál, znovu se přiblížím nesnesitelné jistotě, zase uvidím, jak unaveně zvedá ostrov hlavu ke slunci. Když se vrátím do jámy, už v ní nebudu poprvé, nikdy dvakrát nepočká ztracený ráj. Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Sníh Lehká je noc, když padá sníh. Nebe oplachuje tvář s tichem a pokládá ho dívkám na prsa. Padání je jako zvedání, země se připravuje mávnout křídly. Pozůstatky Tróje, pozůstatky Říma jsou teď opět zasuté. A vše, co cítíme ve tmě v mlčení, které narůstá bíle, jsou ploutve ryby faroniky.* Bez konce je ta sněžná noc. Na vzpomínky, na rozdrobené hodiny, které září, padá lehoučká zametenost. Opuštěná zahrada je nebytím pokryta. A daleko je ještě do oblevy. Translated by PETER KUHAR & LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ ____________________ * Faronika – mytologická ryba, která v slovinské lidové tradici podpírá a nosí svět. Je považována za vykupitelku světa, jejím partnerem je Vsevolod, což znamená »Vševládce«. From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Alojz Ihan (1961) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Dvě katedrály Dvě samoty nejsou dost pro setkání a těla, která to přivane do blízkosti, se bez přestání zase oddalují jako hvězdy, které neslyšně krouží po svých věčných drahách i když je v parku rozmáčený, pozdní podzim a schovali se i ptáci, kteří by němým kolemjdoucím obraceli vzájemné pohledy někam pryč, k nebi. Dvě samoty nejsou dost pro setkání a ani mráz nezaručí, že těla vklouznou do teplých objetí ledové doby jsou zjevným důkazem posypaným ostatky osamocených, vyhynulých koster všechny živé bytosti mučí zvláštní nedůvěřivost vůči nejjednodušším a zřejmým řešením. Proto stavíme katedrály s masivními oblouky, které koření hluboko v podzemním magmatu dojemně křehké věže se pak bezsilně vzpínají k nebi jako prosící ruce, které se špičkami nehtů snaží dosáhnout alespoň první miliontiny cesty ke Slunci, která je ještě tisíckrát drobnějším dílkem cestování k dalším hvězdám. Z každého kousku země neustále raší nové katedrály aby kamennými zdmi překryly temnou, ozvěnou odpovídající samotu a nás zvenku ochránily před vesmírným mrazem který nás vytrvale nutí vyhledat nejbližší teplé tělo ke spásnému objetí. (Salsa) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ O létání Je mi líto ptáků. Nikdo jim nepoví, že letí. Nikdo jim neodhalí nebezpečí výšek. Že je možné spadnout. Nebo být přilepený k zemi. Nebo se vůbec nehýbat. Je mi líto ptáků. Nikdo jim nepoví, že letí. (Salsa) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Sprchy Jen jedinou fotografii mám přilepenou na zdi svého pokoje; zástup Židů před plynovou komorou se sprchami a občas zírám do jejich tváří, až je tím, netuším proč, uvedu do rozpaků; začnou se prodírat někam dozadu, dokud nezůstanu úplně sám, pod sprchami, z nichž se začne dýmat … tehdy se mě zmocní hněv, opřu se o plynovou trubku a jdu podél ní skrze zdi a chodby až tam, kde začíná; následuji ji skrz zemi, vzduch a stromy, skrz teplá břicha srn, a skrze křídla ptáků, dokud nespatřím ruce, které otevírají ventily, zoufale známé prsty a dlaně, známé lokty, ramena, a když mám pohlédnout nahoru, rozmyslím si to, znovu se chopím trubky a vracím se, také Židé jsou opět tam, se skloněnými hlavami a zarudlými tvářemi, potom se zadýmí a s rozšířeným chřípím začneme lačně vdechovat. (Salsa) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Obsah těla Tři čtvrtiny člověka tvoří voda a jednu dvacetinu vzduch, pevné látky je zato zoufale málo a jen zřídka se podaří nasbírat dost pro ostrov, na kterém by mohl s důvěrou zapomenout na slepou hrůzu topícího se a z nejvyšší palmy se rozhlížel po celé své šířce tam k obzoru, kde se zakřivuje duše a začíná možná něco nového. (Salsa) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ Holka z autobusu Holka z autobusu, třetí sedadlo vlevo, všichni ji znáte, každý den na ni čekáte před kinem Šiška, stoupnete si za ni a už běží první záběr. Trochu se potíte a měníte rytmus dechu, vrchol obyčejně následuje před semaforem za Šubicovou ulicí, protože u Divadla vystoupí, čilá a čiperná, přestože ji ten den už nejmíň sto kolemjdoucích povalilo do kopek v senících svých snů a musela před každým zvlášť roztáhnout nohy a sténat tak, jak se právě jemu líbí. (Salsa) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by FRANTIŠEK BENHART (1924–2006) & Aleš Kozár Lidský hlas Živá voda nám teče v hrdlohlas, nežli tam dospěje, zalije poničené záhonky mladé cibule. Mezi záhonky stojí fontána, stálé vánky a první déšť rozechvívají starou jabloň, její plod je červený. Okousán až k jadérkům nažene strach červům, že vykviknou. Větve se houpou od sebe a k sobě, zmocňuje se jich astma, šumí, její plod je červený. Když dvě pružné větve na sebe narazí, odletí jablko vzduchem rovnou na (off) ptákopudnou klapačku, která se rozezní hluboce alpsky, až do údolí. Translated by FRANTIŠEK BENHART & Aleš Kozár From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Peter Semolič (1967) Translated by FRANTIŠEK BENHART (1924–2006) & Aleš Kozár Hranice Černá ručička na barometru konečně opustila deštivou oblast. V plavém výřezu okna se sotva znatelně chvějí zelené větve staré jabloně. Telefonuji příteli z druhé strany hranic mého světa a po dlouhé době zase slyším fráze, jako jsou: je li, dal’ onda hocemo, život na rubu … Volá mi Vera z evropské ambasády, z území Evropské unie, a vyřizuje mi pozdravy od skoro už zapomenuté známé – něco kao život se kdysi prodralo mezi nás. Bratr zatroubí, když jede kolem domu, a zamává mi z okénka uhánějící mazdy. Hranice. Na kůži ještě cítím vlhký dotek psa, který mě přišel pozdravit, když jsem seděl a popíjel s kamarády. Řeky vína, řeky slov. Hranice. Obličej v zrcadle: vpadlé zarostlé tváře, řídnoucí vlasy, kruhy pod očima po proflámované noci. Když natáhnu ruku – dětské přání, abych se dotkl vlastního odrazu jako jiného – ucítím pod polštářky prstů chlad zrcadla. Hledím zpět k dětství přes hlubokou propast uplynulých let. Translated by FRANTIŠEK BENHART & Aleš Kozár From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Lucija Stupica (1971) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ ČAROVNÁ Jdeš po dlouhé cestě mezi sluncem a tmou neklidný strach se zakresluje do kostí. Čarovná, říkáš. A zčervenáš. Víc nepromluvíš. Pozná tě někdo v předlouhých kalhotách, v chůzi zranitelného jelena, když úplně sám mezi množstvím lovíš uřknutou vzpomínku? Vzešel strach z těch lidí? Došly fetiše? Příliš průsvitná města pro tebe a ty pro ně? Jen ona sklouzla nevědomky do tebe, a ted’ nabízí mléčnou dráhu, medovou dlaň, všechny vůně a jména větru, bolesti a vášně. A v jazyku, kterým mluví, se všechno směje. Nachodil by ses rád. To víš. Navenek se nic nezmění: můžeš zahvízdat melodii jako kdysi. A myslíš na ni. Čarovná, řekneš. A zčervenáš. Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ VE STŘEDU DNE Neúprosný a krásný, ten svět, s ptáky, kteří spí v dlani. Z hraní ve tmě povstává hra dne, otevírající se kruh. Usnu a probudím se v krajině, kde se nad plody zvedají mlhy po spiralovém přijímání vdechu a výdechu, u veliké vody, která je ženou. A plním se. Každým okamžikem stále víc. Zabírám jistě víc prostoru a života v něm. Podle nešťastného klíče nepatřím. Podle stejného klíče musím milovat: bůh, Eros, je v každé kapce deště, která vyplachuje stesk a probouzí mlčení v přehřátých očích. Víc sluncí se objímá bez rukou. Tam. A tady. Z hraní ve tmě povstává svátek dne, a ty, jistě, s jediným svým dechem, jeho střed. Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ DIALOG Čteme každý svůj dialog. Mluvíme ho. Nerozumíme si. Anebo ano a jen předstíráme. Slunečnice jsou rozevřené. Voní prachem, jenž není prachem naší samoty. Ta voní v povlečení, když my nejsme. Někde na půl cesty mezi povzdechem a epigramem jsem ve slovu. V jeho podvojnosti, v jeho ubohosti, v jeho necelistvosti. Vyslovená do tebe vrací se hlasitě do mě. Proměněná. Možná cizí. Čekám, až tě probudím, s dotykem soli, jež spadne na kůži, na rány, na vysušená víčka, která září v noci jako měkké světlo. Až budeme zase odcházet, dotkneme se prázdných pokojů, dvora, rozkvetlé třešně. Když někdo odejde, někdo zůstane, řekl Vallejo. Na ohybu dne se rozcházení stane méně bolestnou změnou. Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ TEN VEČER Ten večer jsme se rozešli. Země pustila povzdech sopky do sebe a uklidnila se. Zavíral se den, skrz úzkou škvíru natažený palec padal k zemi. Nikdy víc. Za dveřmi se nikdo neozve, marně by ještě volali, odsunutí na kraj večera, dne a tak dále. Marně by se volali, my – nikdy víc. Přijde jaro s touhou po lásce a příchutí smrti, a nikdo jiný nebude vědět, že jsme ten večer odešli s posledním slovem v úsměvu. Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ RÁDA BYCH, ABY MI NĚKDO VĚNOVAL BÁSEŇ Říkáš, že jsem měkká, že i moje slova mají nalakované nehty. Potom jako luk rozšířím ruce, abych udělala most, jako bych chtěla obejmout kypící stromy. Víš, někde jsou spuštěné tváře. Čekají na hlas, na pozvání, na pokyn, až se zvednou zpoza benátské masky – tváře, které unikají. Tváře, které čekají na léto a které, když spí, sní, že spí dobře. Kompas daruješ přitelí s přáním, aby bylo jeho putování snazší, a ne proto, aby mu ukázal cestu. Má putování jsou kruhy hledače. Proto se večer vracím k příběhům, které odkrývají hluboká spojení a nemohoucí vzdálenosti. P. S. Jedné zářijové noci jsem ztratila hvězdu. Hledám ji v inzerátech a kuloárech, kde všechno vědí, ale nenacházím. Tak mi zůstává jen čelo na slunci, které daruje své hlasy něčemu, co není léto ani zima, a co struny, napjaté přes kůži, nepadělává v milionech. (Básně ze sbírky Čelo na slunci) Translated by / Přeložila LENKA KUHAR DAŇHELOVÁ From Czech translations of XXIst century Slovenian poetry Aleš Šteger (1973) Translated by FRANTIŠEK BENHART (1924–2006) & Aleš Kozár Klobása Viděl jsi to? Dvě stě tisíc párků demonstrovalo za práva dělníků. Šest miliónů zplynovaných košer salámů za druhé světové války a milión zabitých sremských klobás o padesát let později na Balkáně. A zároveň znepokojení. Množství obézních mortadel roste, bude třeba okamžitě zakročit proti kapavce v jelitech. A ouvej, jaká krasavice v minisukni. A ta čabajka s vysokými podpatky. Její švy a wonderbra. Masová směs lží, obav, pochybností a nadějí. Ale kde se bere láska, ten hrůzu nahánějící fenomén? Zase ti kručí v břiše? Dej, dej ji do úst. Mezi řití a ústy chuť těla na tělo. Bulimická hmota, zajatá ve střevě jazyka. Zraň ho. Ber. Ať se slova rozmělní mezi tvými zuby. Translated by FRANTIŠEK BENHART & Aleš Kozár From Finnish translations of XXIst century Slovenian poetry Tone Škrjanec (1953) Translated by KARI KLEMELÄ haavat kirjoitan kirjeitä. nimeni ei ole tärkeä. kirjeilläni ei ole loppua. kävelen päällystettyä tietä. edessäni on rauha, takanani traktori. kirjeissäni ei ole osoitteita. taivaalla ei ole kuuta. ihmiset istuvat rannalle paiskattujen veneiden päällä ja juovat olutta. nainen kevyessä puuvillamekossa silittää käsillään haltioituneena reisiään. meren murina sekaantuu keskusteluihin. minä, joka kirjoitan kirjeitä, vaikenen, sitten nostan kynän paperista. tunnen haavat, omani ja sinun. Translated by KARI KLEMELÄ Rauhallista olen niin rauhallinen. kuu on punainen. se on juuri leijunut pilvien takaa. hitaasti kuin utelias, konttaava lapsi. televisiossa näkyy pieni kirjava maljakko ja siinä kuivunut ruusu ja väkivaltaa. tapetaan aseilla ja käsillä. kaikki tapahtuu hyvin nopeasti ja ikään kuin tosissaan. monika ei tiedä siitä. hän nukkuu hiljaa. nukkuu ja hengittää tasaisesti kuin kone. on yö. mutta kuulen, että autot eivät nuku. eivätkä kissat. jahtaavat rääkyen toisiaan ikkunamme alla. minäkään en nuku. istun enkä voi sanoa miettiväni, tarkastelen vain suonta, joka nuolee kämmentäsi kuin joki. Translated by KARI KLEMELÄ Cinema pikainen, viileä kävelyretki historian halki, hiljaisen metsän halki, ohi jähmettyneiden kauriiden, jotka vain ovat olevinaan kuusia. samalla asenteeni on koko ajan äärimmäisen romanttinen. sieluni tirisee kärventyessään. tiedän millä tavalla hikiset vartalot limittyvät yhteen, enemmänkin, näen sen kuin heijastuksen suurella kankaalla, kätken kämmeniini kuin jonkin hämmentävän, nolon muiston. syksy kuolee hitaasti talveksi. olen entistä yksinäisempi ja rauhallisempi jollain erityisellä tavalla. aivan kuin vesi kaiken aikaa valuisi tasaisesti äärettömyyteen. Translated by KARI KLEMELÄ pöly ne olivat jotain ihan tavallisia unia. yhdessä oli kaksi pitkää aaltoa jotka olivat, siis ne aallot olivat sellaisia, että halkaisivat järven. oli melkein kuin yöllä, aivan hiljaista, kaikki jotenkin lukkoonlyötyä, ei mitään ongelmia, me kaikki terveitä, kellään ei syöpää eikä muitakaan kuolemantauteja, tavallista köyrimistä vain, ei sen kummempaa, kuka tykkää kenestä ja kuka tökkii ketä ja millä ja mihin, se oli tosiaan kaunista, siinä oli pitkä peilityyni järvi ja joka puolella jotain värikkäitä pikku valoja, kaksi harmaata pulua, ankkaparvi, mustia ja niillä valkeat nokat. meillä oli parvekkeella liuta sinitiaisia, räpytteleviä 5–10-grammaisia. ruumistani jomottaa. en viitsi kertoa mitään, en aio sanoa mitään, tyyneyteni on syyllisen vaikenemista, ulkona hämärtää, on kylmä, mutta ketä se liikuttaa, minua kyllä liikuttaa, minulle se ei ole yhdentekevää, lihaksia jomottaa, ruumiini yrittää kertoa minulle jotakin, jotakin vanhaa tarinaa, kaikille tuttua, itsellenikin, tai ainakin aavistan niin jollain hiukan metafyysisellä tasolla. mutta mitä väliä sillä on, ruumiista joudun luopumaan, en halua olla yhtään mitään. minulla on kauhea tunne, istun autossa ja minulla on kauhea tunne ja on hiirenhiljaista, ehkä juuri sen takia, ei kuulu muuta kuin hengitys ja moottorin ääni. moni asia ei merkitse minulle mitään. moni tärkeilevä suuruus ei ole minulle muuta kuin lauantaikävelyn halpa arabiversio, sen sijaan minulle merkitsee usein paljon, että olen pieni, että oikeastaan olen ikuisesti äärettömän pieni, tekee kipeää, kun läheiseni kuvittelevat, että ymmärrän sähköä ja kaikenlaisia joutavia virityksiä tai ettei hiljaa istuminen ja kuunteleminen muka ole itseilmaisua, vaikka mieluummin pysyn hiljaa ja mietiskelen, tai että yhdentekevät arkiaskareet ovat minulle luonteenomaisia ja saavat ollakin huvittavia päähänpinttymiä, että esineisiin kertyvä pöly on vakava asia eikä jätä koskaan rauhaan tai että maailma on päivä päivältä mielettömämpi luomus, voi miten sääli eikä vain siksi, että kaikki on niin ohimenevää, yksi pieni huomio tai muutama kameli, pari pikkuriikkistä eläintä, hädin tuskin älykäs oivallus jostain mitä ei oikeastaan ole koskaan ollutkaan. minähän se viimeksi seisoin jonkun haudalla, sitä paitsi ihan samalla kuin vuosia sitten, ja silloinkin höpisin itsekseni jotain tolkutonta: katsokaa, näettekö mitä minulle tapahtuu, vaikka ei se oikeastaan ollut mitään, ei siinä ollut mitään ihmeellistä, me vain kuolimme pois pala kerrallaan. seisoimme siinä mutta maailma ei odottanut meitä, se vain oli siellä jossakin. kuin jokin hemmetin ikuisuus, joka tietää kaiken ja ymmärtää kaiken mutta ei oikeasti tajua mistään mitään kunnolla. ulkona on kylmä ja lunta ja haluaisin olla onnellinen, mutta se ei oikein onnistu, aina on jokin este, aina tapahtuu jotakin, aina nämä samat rakennelmat, vaikka me olemme aina kauniita, meillä on aina tämä alaston ruumiimme, joka loistaa kuin tähti. aina yhtä kauniisti kuin tähti. enkä halua mennä kotiin. Translated by KARI KLEMELÄ From Finnish translations of XXIst century Slovenian poetry Taja Kramberger (1970) Translated by KARI KLEMELÄ Elämän liikekannallepanoja Hupsu, hylkiö, ateisti, joka etsii turvaa maanviljelystä, Goethesta ja lastenkasvatuksesta. Jota elämä paiskoo miinakentällä kuin satuloimatonta šakkiratsua. Joka piirtää kirjaimen L: Lehrling, mutta ei käytä perusvaihteita eikä jarruta koskaan. Joka parantaakseen keskittymiskykyään uittaa jalkojaan jääkylmässä vedessä ja lukee Sianhoidon opasta ja toivoo löytävänsä turvan kasvitieteellisistä kirjoista, hänellä on maa jalkojen alla mutta hän ei osaa tunnistaa leskenlehteä, niin suurta että se peittäisi hänen varjonsa. Joka toi ensitapaamisella äidille kaksi keittiökauhaa nipussa ja katosi sen jälkeen 800 kilometrin päähän. Palattuaan taistelukentälle, häpeissään ja oikutellen, hän suuntasi lähettinsä uudestaan kohti šakkilaudan hallitsijatarta; sitä, joka pystyy liikkumaan esteettä joka suuntaan, monesti pelkällä katseella paikaltaan liikkumatta, sitä jolla on kaikkien muiden ominaisuudet ja joka valvoo muita. Minä taas olen helmikuussa 1970 tapahtuneen perheäänestyksen tulos; kukaan ei käyttänyt vetoa ja sikiö sai vapaasti kehittyä minuksi, ja tänään voin katsella rauhassa tietäni, jättämääni jälkeä, jo elämää pidempää, niin että voin nähdä edessäni sinun elämäsi, paljon pidemmän kuin minun tieni. Ja sillä tavalla isäni istutti minuun tämän ehtymättömän herbaarionsa, niin että ajatukseni tungeksivat kirjapinojen välissä kuin litistetyt kasvit, kunnes ensimmäisessä kokoelmassani kaikki tämä vegetatiivinen oppineisuus räjähti ja kaikki huolellisesti järjestetyt heinät palautuivat uudelleen entisiin mittoihinsa. Ja nyt edessäni on: loputon vapaiden ja tuoreiden kasvien ja sanojen autiomaa, joka kutistuu ja laajenee minun käskystäni kuin maailmankaikkeus. Mitä oikein tekisin sille, täällä, tässä vääristyneessä, kylmäverisessä tilassa? Ja nyt silmieni edessä: loputon yksitoikkoinen pampa täynnä hiirenhäntänataa, Vulpia myuros, jota peittää amfibiojen kateellinen mäti. Sinun kaksivaiheinen vaihtovirtasi ja 1200 sivua kuumeisia muistiinpanoja, jotka syöksyvät vuolaasti kuin jostakin vuoripurosta. Sifoninen taakka, jonka olet sälyttänyt lastesi harteille samalla tavalla kuin sota itsekkäästi sälyttää ruumiit ja verisen muiston myytin läpitunkemattomaan kehään ja hautaa sen maallisen kirjan lehtien väliin tulevien sukupolvien varalle, valtavaan julkaisemattomaan hardbackiin ilman korrehtuuria, ilman toimittajaa. Oliko Jumala piilossa kikherneiden joukossa, auringonkukansiementen ja porkkanoiden joukossa, kotimatkalla olevien kehitysvammaisten vankien joukossa? Oliko Jumala piilossa niiden pistoolien mykissä rumpukalvoissa, joilla Gestapon miehet osoittivat sinua Wienissä, kun te sällit sirottelitte hiekkaa junan akselien väliin? Oliko Jumala piilossa Jaroslavissa, ensimmäisen maailmansodan leirissä, vankien yli hyppivien mutta heidät ihme kyllä puremilta säästämien rottien hampaissa? Äidin Jumala vai sinun Epäjumalasi? Kumpikin kirjoitettuna isolla alkukirjaimella. kumpikin vastausta vailla pimeyden keskelle ahdistettua, kumpikin lamaantuneena ja heiveröisenä kuin Mohojeva bolotan suljetussa tynnyrissä kököttäen. Ei Venäjän rintama, ei nälkä, ei viini, ei opiskelu, ei – nothing matters but the quality of the affection – in the end – that has carved the trace in mind dove sta memoria – vaan minun äitini mobilisoi isän elämään, lempeä ja järkähtämätön rakkaus, jonka nimi oli Zorka. Translated by KARI KLEMELÄ From French translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Dekleva (1946) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Le rire de Vermeer quelque part il y a une épée, trop aiguisée dans une main malveillante, ailleurs un baiser, qui s’est ébréché dans la rouille de l’étranger, l’endeavour voyage, il s’emmêle dans les étoiles nues le sang cinq fois grillé noirci comprime le cadavre dans le sol les touristes lèchent la réplique de la fronde de david, socrate est numérique, raidit et blanc à cause de la ciguë. plus personne n’est plus grand que l’ombre de son nom, en face de la dernière chanson voilà moïse et le buisson ardent dieu a mal. qui voudrait être défini en tout, et ne souffrir pour rien ? je suis toi, je suis lui, debout à la lisière de la forêt dans la démesure de la beauté, le tape à l’oeil d’une potica* et vide comme l’éternité. je ne sais pas ce que je suis, mais être là est déjà trop. maintenant je m’en vais. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT _________________________________ *potica – gâteau traditionnel slovène * * * je me rappelle toujours les fleurs blanches du cerisier abattu. maintenant je le sais, la sensibilité n’est pas une course de bienveillance, ce n’est pas une mesure, utile parmi les animaux. la sensibilité est une comparaison, par laquelle nous approche l’éternité, elle se penche au-dessous de nous comme une mère et nous contemple. parfois, envoûtés, elle nous embrasse. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * sur le quai étroit du silence de la nuit une feuille de journal me réveille. comme une phalène elle frôle ma joue. dans le coin droit au-dessous du trait rose je lis : le soleil se lève à 6h24, se couche à 19h32. que c’est touchant cet horaire local sur la gare campagnarde de la galaxie provinciale! Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * en moi il y a encore quelqu’un, différent. je ne le connais pas, car il se retire toujours, si je m’adresse à lui. il se cache derrière les choses qui dépassent son ombre, ensuite il rit, retardé comme une fougère. quand il se transvase dans la tasse de café et simule le mort, je préfère partir. car lui n’est pas du genre à céder si je marche dans la trop profonde soirée d’été, accroché sur le ciel avec l’azur insoutenable, il tape sur mon épaule et halète : vois tu ton dieu maintenant que tu t’es abandonné? je me retourne, et aussitôt il s’abrite dans la thyroïde où je ne peux pas le tuer. il faudra attendre encore un peu, je l’entends déjà. il piétine méchamment sûr, il faudra, patienter encore un peu, rainman Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * la fleur qui s’effeuille pendant que la mort essaye de l’attraper par la tige devient impatiente. les graines sont sa terre fertile. pour sa beauté fanée – elle se croit audrey hepburn – il n’y a pas de solution, parce que l’horizon de l’éternité est toujours la punition pour ce qui existe dans le temps, c’est l’humiliation d’être. entends-tu le balai de l’élève bouddhique dans le temple de chengdu? il balayait de la poussière d’au-delà, de là, où le vide empestait la vie empoisonnée. ont la fleur, hollywood, l’orange rasée de près, l’industrie pétrolière chinoise et nos doigts entrelacés compris la surenchère de la vérité? Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * l’eau du ciel l’eau de la terre l’eau de la mer se côtoient. entre eux notre amour, la rencontre humaine de la glaise deux fois recuite. nous écoutons la nuit, modelée en forme d’un petit sourd-muet, la bouche lâche de la pluie au-dessous de la jungle perdue de l’île perdue, au milieu de l’océan, au milieu du géant, que personne n’a encore découvert. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * quand tu tires Lg2 et que les yeux du chasseur se mouillent, dans le courant d’air de la plus longue diagonale, je me dis, que dans ma vie, je n’ai jamais appris à perdre, et que cela est drôle, car la vie est une chronotopie des échecs. quand nous étions assis devant le petit café à delft, attrapant le soleil et espérant que l’ombre de la vieille église ne s’écroulerait pas sur nous, nous rions aux éclats comme des fous. même les autochtones habitués à tout, assis sur les seuils de leurs maisons, observaient méfiant les larmes que nous essuyions avec ténacité. tout était drôle : les chancelantes façades serrées à la ceinture, les jappements chiffonnés des petits chiens, la face enfumée des pupilles des jeunes sac-à-dos-iens et l’azur profond des toiles de vermeer, qui est le fait du fait que le ciel plane à delft au niveau des yeux de l’homme. notre rire était amusant car il ne s’agissait pas d’aiguille ni d’absence mais plutôt de l’existence incorporelle dans l’obscurité totale du centre cosmique dans le quel nous glissions heureux ensemble. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Andrej Medved (1947) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Poèmes du recueil Méditerraneo * * * Avec le dos tourné vers la réminiscence, dans les rituels, dans l’enchantement de la nécessité absolue de l’écrit. Dans les jurons, formé dans les sciences occultes, avec des promenades à travers l’hésitation de l’ère, il élimine les miracles avec éloges et conscience dans l’arc-en-ciel, dans l’atlas qui se détourne sur les bords, par centaines d’écrits qui expriment des souhaits, des fêtes, sur une feuille blanche. Dans l’étendue des cartes géographiques qui jaillissent du pays, dans la course des pas vers la naissance des empreintes dans le miroir, au milieu des battements d’ailes, avec des éventails, avec des messagers, qui font entendre une voix anxieuse, avec des mensonges, les prisonniers de la passion, dans la braise, dans la poussière. C’est ainsi que se chante sur les lèvres, comme né de nouveau dans de frêles échos, dans l’espoir qui s’élève vers les hauteurs, la menace dans l’oreiller et avec une lueur de ruine dans les ombres, avec de la lumière venant de lustres éteints. Pour qu’il se volatilise dans l’orgueil et la nuit, arrose l’espace du secret maléfique, pour qu’il cache la terre dans des fosses vides en donnant des coups de pieds dans des squelettes d’ailes, à travers les siècles givrés, quand arrive le jour, dans le témoignage, dans la malédiction, pousse une nouvelle étoile. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * Pendant les veilles, dans le chagrin, dans la verroterie des bouches, qui s’évapore dans le pourpre, dans la mousse, qui conserve les rêves dans le miel, dans les amphores résonnant, à l’intérieur de l’empressement de la chambre vide ; dans les volées nébuleuses, avec des perles dans le cou, dans les puits des bois, dans la durée des nombres, dans les noms des ancêtres, dans les prisonniers de l’âtre, chargée des âmes, dans la source. Comme le gaz de la mâchoire qui brille dans les lanternes, sur le seuil des maisons, dans les murs secs, avec des voiles d’intemporalité. Comme avec les voix qui effacent les sens, taillés dans la plaque, les dépôts de la rivière répandus comme le bord du granit après l’orage, avec la main enfantine dans la bouche qui apaise la soif avec les souvenirs de fétiches, qui avec un cri de tourterelle dans le tissu de la peau, dans le parchemin, annoncent des mots avec de la magie, dans les hiéroglyphes, les chansons issues de devinettes prophétiques, qui dans la corne d’or, dans la fumée des balles, qui planent dans la lumière, prédisent la venue des rois ; avec des papillons dans la bouche, avec le fil rayonnant de la cendre. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * Dans la lenteur des voyages, dans les cercles incertains qui dispersent le sommet glacé de la montagne, avec des éclairs, avec les dents dans le crépuscule, dans le passé, où poussent des tribus dans l’héritage de la danse, qui freine mon pas à travers la dernière porte. Les eaux torrentielles qui interrompent l’inépuisable respiration, dans le dédoublement du fil dans le filet pour voler, des rêves célestes, annoncent, avec l’unanimité de la voix de l’anéanti dans l’écoulement, le touché excavé du glacier; avec dérision, dans le bec du coq, dans les tonnerres, sur les roues, et dans la pierre basaltique, dans les débris, avec des visages en argent ils déploient les voiles de la voix des sirènes et avec le froid dans les os, avec des figures des dragons en feu, des naufragés heureux, qui cherchent le chemin vers la maison au beau milieu de l’océan, dans les habits parfumés avec des rayons sur l’horizon. Sur les mains, avec du lait dans la chair, avec des mamelons de sel sur la poitrine, sur les traces des êtres disparus, ils allument des phares en âme, dans les airs qui chantent les trésors des caves sur une île lointaine ; dans l’indifférence, dans le manque, avec des oiseaux pour messagers sur d’anciennes gravures de bois. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * Quand la rosée tombe dans les plaintes sur l’herbe brûlée, la bête féroce, sous le prétexte de la proie, réveille et guette le troupeau de brebis, avec pétulance et sauts, sous les statues dans les celliers, dans les forêts vierges, dans la contrée sauvage. pour que cet instinct impulsif, crevant d’envie, pénètre dans le gouffre avec des coups de foudre et des yeux troubles et arrache les âmes, dans l’air écarlate. Le voyageur chassé pas à pas, s’enfonce, dans l’étouffement de la grotte ; sans témoin, heureux magicien, sorti des ombres de la haine des nuages, dans le jardin avec des palmes, dans le ventre de la baleine le refuge, où planent les pensées mystérieuses, avec le grès, avec les dattes, avec des flocons dans les narines, du pressentiment de l’obsession de la langue de la nuit des temps ; et les hannetons, les scarabées d’or, qui se font attraper dans les ailes des papillons. Pour évider les rivières et les rapaces au dessus du désert, des racines vers la moelle épinière, du poison des serpents dans la sagesse du bonheur. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Meta Kušar (1952) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT La colline de la Lune Monstre Il m’est impossible de chercher refuge sous les plumes d’un hibou. En sortant de la ville j’épingle sur ma poitrine un aigle avec les ailes déployées. Il regarde à ma place droit dans le soleil, pendant que le monstre se change en un énorme serpent noir, qui vu de près est une grande pelote de cervelle. Le ciel est rouge d’obscurité. Comme jadis, lorsque la puissante main gauche d’Iscariot rampait lentement autour du cou du monde. La sombre peau brillante et les baisers séduisent La peau brillante et les baisers. Le regard omniscient s’évapore au raz de l’accident, sans l’oeil droit. Il a prit un morceau de poisson grillé et l’a mangé devant tout le monde. Le paradis n’est pas un lieu clôt, c’est nous qui sommes bornés. C’est dans l’étreinte que les deux brûlent. Je cherche le courage de dire : Monstre! Il dit: Marie est ma croix. Combien de temps faut il garder la bouche fermée, Pour qu’il en sorte un livre entier des meilleurs mots? Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Les moustaches ont inventé l’enfer Nous admirons les prédateurs. Les étoiles nous saupoudrent avec Cette idée, pour préserver les cieux. La vieille faim saute de la langue Sur la grosse reine, sur la seule graisse précieuse du désert. Maintenant c’est la science qui guette après elle, cette mère des termites. La révolution est son instinct. L’envie. L’envie sauvage. Avec ses poils Rares elle définit la fréquence de sa proie. L’odeur attrayante des mâles coupe largement les âmes en peine, La graisse blanche se réveille et envoie ses rois avec des cadeaux. Les grenouille, grandes comme des assiettes dans des cages, se réveillent sous la pluie. Enivrées elles sont parties à reculons. Les princes de toutes les sciences Se sont perdus en elles car ils ne savaient pas se tenir aussi droits qu’un sceptre. Avec le sceptre ils tapaient sur la roche, de sorte que la violence étincelait Par-dessus les montagnes et les vallées. Seule le rapace, caché sous les nuages noirs, porte la nourriture simple. Les hommes ascenseurs la mangent, mais pas les amants boueux Devant ou derrière la muraille. Je crois, que les détenus Des deux côtés donneraient tout pour une seule liberté. Quand ils donnent, ils se muent et s’engouffrent aussitôt. Ils en voient des choses ! D’où observent-ils ? Tu dis, que les douleurs récentes du tombeau du Kalahari sont tempérées par rapport aux vieilles. Nous nous tenons sous un parapluie, nous prions, pour tous ceux, qui ressentent en eux la fièvre de l’enfer. Pour les pilotes des Lancastres, qui portent encore la masse bouillante sur leurs joues avec laquelle ils arrosaient Dresde. Le diable a monté son tas de force des horreurs européennes, sans que ses moustaches ne tressaillent. Raspoutine non plus, n’a pas tressailli lorsqu’il a bu le cyanure de potassium dans ses pirojki. Le cuisinier est tombé parterre. Même les balles anglaises Ne l’ont pas achevées. Le sang ne s’écoulait pas. Le palais de Félix Brillait comme le jeune d’oeuf, quand ils ont tiré l’obsédé Sur la glace, jusqu’à la croûte épaisse de Mojka. C’est une fois dans l’eau glacée Qu’il a perdu le souffle. Félix Youssoufia savait bien qu’il y a Des provisions de mal dans les moustaches. Quand on les coupe ça repousse aussitôt. La première loi de l’univers invisible est l’équilibre. J’appuie le livre sur mon front de toute ma force. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT La colline de la Lune Les tiens font de l’obscurité avec la même peine Que la lumière. Accuser l’éducation après la cinquantaine est un billet Que le lapin ramène sur sa queue. Ma maison est une ville. Une chambre un quartier. J’ai peur des rimes. Les anankastiques font des rimes. Benjamin n’est pas un anankastique. Il a quitté l’Amérique En marchant sur des aimants étroits sous l’eau. Il signe Amerigo. Tout seul parmi les horribles. Seul. Seul, seul. Seul comme toi. Tu écoutes leurs coeurs. Pourquoi tout est il permis aux femmes horribles ? Ils ne les taillent jamais et la forêt noire s’emmêle. C’est avec ça que la partie à couvert ses enfants. Amerigo se crispe à chaque pas. Ses chaussons en caoutchouc geignent pareillement Que les roues du fauteuil roulant. Tu es la preuve, que l’on n’a pas besoin de main ni de pieds Pour entailler. Pendant que ton ouïe Reste intacte. C’est ça ! Ou est ta clarinette ? Qui le joue maintenant? La psychologie est solfeggio. La littérature est psychologie. Regarder à l’intérieur est baptême, confirmation et mariage, Et l’extrême onction et le toboggan. Ssst! Les visions assiégent toutes les castes. Les miettes sont le pain, mais quand les piliers cèdent Le gouffre éclabousse et la profondeur des années transforme les miettes en ennemies. La personne ne se délabre pas d’un coup. La tête se décompose dans les ferrures. La maladie seule possède les poches pour le temps. Tous les jours j’implore le pigeon blanc Pour les assassinés et les fous. Chez vous, connaît-on encore La maison escarpée dans laquelle est cachée l’alchimie ? Là bas le chevalier fait serviteur, ayant le temps de mijoter La vérité. Il pouponne les grains qui s’endorment Avant il les range sous la terre. Si nécessaire, Il transforme l’or assoupi en germe. Paracelsus boit comme un fou, mais il n’est pas fou. Toute la vie nous apprenons comment rentrer dans les yeux. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Zoran Pevec (1955) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT (Un homme dans une pièce) V Un homme dans une pièce Ecoute de la musique – Bryars, A man in a room, Gambling. Il pose les cartes, Sur la table, Il joue au poker Avec lui même. Détendu, il retourne la première carte – ROI ! Il retourne ensuite la deuxième Espérant de nouveau un roi. Ce qui arrive rarement En fait presque jamais. Mais l’espérance passionnelle Persiste Jusqu’à la fin de la vie. (Un homme dans une pièce) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT XXXV Un homme dans une pièce. L’après-midi ensoleillé. Il pense à la promenade au jardin – Il se retourne vers le ciel, Vers la cime des arbres. Sur une branche est perché un oiseau. Il chante. L’homme grimpe sur l’arbre. Il écoute l’oiseau, Il essaye d’imiter sa voix. Ensuite il regarde vers le bas Et se regarde Tomber de l’arbre. (Un homme dans une pièce) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT XXXII Un homme dans une pièce Anonne la maxime bien connue – Tout ce que nous disons n’est que mensonges. C’est ici qu’il bâti le port, C’est d’ici qu’il aime son prochain Il pense avec des sentiments imprévisibles Il existe dans la prédestination Qui lui a été donnée. L’homme dans la pièce Répète plusieurs fois la maxime précédente Puisqu’il n’arrive pas à en saisir le sens. Quand il en a assez Il grommelle : « Ainsi parlait un homme dans une pièce. » (Un homme dans une pièce) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT POUPEE (le début et la fin m’indiffèrent) (je souhaite savoir à quel moment la question trouve son mobile) (dans ces voix je suis à la recherche de moi) (d’une amante) (d’amour) (je passe à côté de la vitrine) (à l’intérieur, une poupée qui me cligne de l’oeil) (je cligne de l’oeil aussi) (par là nous nous ressemblons) (l’ignorant je présume) (je dis) (la poupée sera mon amour) (je suis intéressé par l’extase) (je claque des mains) (la couleur des paumes des mains change) (la poupée reste inchangée) (A point nommé) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT L’ITINERAIRE DANS UN LIEU LOINTAIN (l’itinéraire dans la vie) (dans un lieu lointain) (la vitesse est collée au temps) (un fragment du caractère permet une plage privée) (tout est à sa place) (divertissement loquace en retard de quelques minutes) (à vrai dire tout avec le retard) (le symptôme de la disparition) (l’amant de la vitesse) (l’impression marquée entre les lignes du cahier) (il réfléchit avec des écrits de l’inflation) (le pistolet à la ceinture) (avec le coup de feu dans la tête) (A point nommé) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT A POINT NOMME visage) (fixation de la silhouette) (léger sourire) (ombre d’adieux) (dehors il faisait sombre) (comme un trait fin tu te tenais debout dans le temps taillé) (avec le doigt tu montrais dans le crépuscule et je tendais la jeunesse à l’oreille) (frisson du souvenir étendu) (en vélo je passe devant ta fenêtre) (les regards s’évaporent là bas) (quelqu’un prend la parole sans réponse là-bas) (variantes de solitude) (tu peux voir ce qui fait ce que je suis) (je tiens une boite de tes baisers dans ma main) (surpris de la rupture du ruban de l’angoisse chaque nuit je m’imagine dormir avec une femme qui porte au bord des lèvres un long mot) (personne ne la connaît) (je suis et je ne suis pas fatigué de nos rencontres et de notre éloignement) (tu trembles dans la peau translucide) (qui sait de combien de voix sont couverts nos poèmes) (l’air ondule quand le silence est posé sur tes épaules) (la pluie tombante dans la journée qui somnole) (tu dis que tu voyages sur les ailes de la solitude noire) (moi je ne dis rien) (il se fait tard) (les étoiles secouent l’imagination des cieux) (un peu de confusion) (un peu de souffle sur le miroir) (une petite cachette quand tu fermes les yeux) (pendant ce temps là, tu déclines une attente scintillante avec le nom d’un autre) (et tu attends le silence des pas avant une lente entrée dans la nouvelle journée) (tout à point nommé que choisit le sommeil pour rêve) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT LA MULTIPLICATION DE L’ETERNITE Le triptyque de la protection des monuments historiques. La baguette magique des sorts. Le secret s’ébroue dans l’irrégularité du savoir-vivre symétrique. L’affaire de la vie est un tissu de circonstances multipliées avec une pomme pourrie. L’homme a un souci avec le silence. Il reste toujours identique. Son propriétaire est une façade de pierre invisible. Je change la vis sur le vélo et cela tourne à l’infini. Je m’appuie sur l’arbre de la vie. Au-dessus de mois chante l’oiseau migrateur. L’immobilité de la scène est née dans la tentation, qui se cambre de l’allée des désirs. Je regarde sur la montre. L’aiguille est dirigée vers l’idée de la descendance de l’espoir. La légende mousseuse de colocataire qui tient toujours ses promesses. Il déverrouille la porte dans la journée. La nuit il tire le verrou sur son coeur. Je rentre dans la naïveté de l’enfant de néon. Je m’enroule dans la couverture chaude. A partir de cette perspective j’imite la statue de mon père en somnolant. Avec un plumet sur la tête nous partons dans un labyrinthe qui frémit une nature morte devant nous de jour en jour. Ensuite nous répétons tout ça plusieurs fois. (Du recueil en chantier : Dibuk) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT LE JOUR CAILLOUTEUX Le coloris d’une large gamme de futilités. La confession d’un héros. Le drôle de début. Je l’ai dans un recueil d’inutile conversation. L’article de journal sur la tristesse. Je m’habille dans la tâche. Derrière le rideau l’image de la chambre. La leçon du moment y est piégée. Madame tient dans ses bras son amant. Elle le regarde dans les yeux. De la main, elle lui caresse l’organe génital. La déformation muette du moment. Les images aveugles de concupiscences. Les bruissements aveugles de la coquille. Ensuite tout est calme. Shalom. Ensuite un coup de fouet soudain. Le frottement des doigts sur les lèvres. La magie d’un jardin dans un pot de fleurs. Ô petite racine des rêves* – pourquoi me dis tu, chérie, qu’ils n’existent pas. Existent ils ? Je sais qu’il n’y en a pas! Ainsi tout pleut sur le tas. Dans la flaque brune; dans le lapidaire des pensées ridées. Sans fonds. Sans tête. Sans jambe. Silencieusement, à moitié pour de vrai. A moitié mensonge. Le mythe. La pitié. La cachette recommandée du déserteur du silence. Le jour de papier. Duquel je fabrique un avion. Je le lance de ma chambre du huitième étage. Il descend en tournant. Ainsi je tomberais bien aussi … ___________ * Paul Celan (Du recueil en chantier : Dibuk) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Vincetič (1957–2017) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT (Poèmes du cycle Romances) à Vida Premier Je ne peux pas ôter mes yeux des tiens des cheveux qui s’ventent et des mains qui se taisent jusqu’aux miennes et encore pour que je me réveille sans être endormi de tes yeux que je ne peux pas ôter des miens Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Deuxième Quand il aura envie Qu’il feuillette Le midi sur le front De la biche au-dessous des paupières Et le vent du sud sur les lèvres Comme il lui plaît Comme tu lui plais Qu’il me plie De ton côté De mon côté Et encore plus sur les deux Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Troisième Tu tintes des boucles je traverse ma calvitie le chemisier colle sur toi la chemise sur moi tu marches sur la jupe ma fermeture éclair se casse pour que nous décollions toi comme sortie de la mère moi d’après mon père dans la dualité multipliante Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Quatrième La lune que tu as pressée dans la théière avait la couleur de ton cou de la cire de ta peau et des crayons de tes ongles pour qu’ils puissent sans faire attention aussi bien la pelure comme le pépin et moi Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Cinquième Même si je ne te tu es sous mes doigts sous ma langue et dans mes pieds en dépit de je suis dans la veine sous le rouge à lèvre et dans les plis que je sirote goutte à goutte et tout d’un coup Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Sixième Chaque fois tu es ce petit grand cadeau le bonbon qui s’épluche la pomme hissée sur le dos d’un hérisson où la lettre qui répond toujours et chaque fois pour qu’ils se retirent les jours bissextiles qui n’ont pas ton teint ni les hanches de tes seins attendue Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Septième Je ne peux pas fermer mes yeux dans les tiens dans les cheveux qui se laissent dans les mains qui s’attardent des miens et encore plus loin pour que je m’endorme sans m’éveiller dans tes yeux que je ne peux pas fermer réciproquement Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Extraits des cinq volumes de : Dictionnaire de la mélancolie et de la joie de vivre absurde Quand le premier a été crucifié, ils l’ont fixé avec une pierre pointue. L’homme barbu se tut instantanément, il ne gémit pas longtemps pour son idée. Quand ils crucifièrent la deuxième fois, ils lui attachèrent les pieds avec une liane. La forte pluie le lavait la première nuit mais les noeuds ne ramollissaient pas. La troisième fois ils le crucifièrent avec des clous et une couronne d’épines. L’être barbu leur pardonna, mais la rouille ne vint pas, pour faire céder la crampe de ses mains, le crampon à travers les os des chevilles … Les pieds, les mains et le cou du quatrième martyre furent attachés sur la croix avec des foulards blancs, mais son corps ne se leva jamais au ciel. Aujourd’hui ils crucifient différemment : sans cordes, sans pierre pointue ou liane, sans clous et couronne d’épines ; les crucifiés se rencontrent : avec des mouchoirs blancs, avec des crampons, des agrafes ; ils se rencontrent pour définir qui d’entre eux est plus célèbre, qui d’entre eux porte la plus profonde plaie ; ils tutoient la Vie, comme nous tutoyons la Mort. (Extrait du recueil : La rosée ne m’a pas oublié) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT atelier (6) Une commande à la va vite. Un beau soir de riz une jeune poétesse avec un ver de terre sur ses bottes entre et demande : « Sur quoi pourrais-je bien écrire; Sappho de Lesbos n’a-t-elle pas déjà tout dit? » Le ver de terre – un vrai asticot – se décolle de la botte bleue et serpente sur le plancher. (Ateliers du spleen, d. o. o., Au lointains) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT atelier (8) La commande de sandalettes pour la route dans la jungle. Avec quelle sorte de sandalettes partir sur la route à travers la jungle, si je pars là bas du côté sec de l’argile ? Dans la peau fine d’une bête féroce, s’il fait froid ici alors qu’il y a la fraîcheur printanière là bas. Dans le cuir des animaux paisibles grossièrement tanné, puisque là bas il y aura une agitation plus importante. Avec des lanières douces de mer, salées pour les plus grandes profondeurs. Avec des lianes enroulées autours des talons, et par-dessous les os de la cheville droite, pour la fuite et un retour blessé. Du caoutchouc naturel, avec l’odeur pour les proches d’écorces de voyage. Du bois de tilleul pour traverser les route caillouteuses et des échos des cavernes. Du papier pour y imprimer toutes les frayeurs. Pieds nu, avec du sang aiguillé sur la plante du pied, pour que les bêtes solitaires t’acceptent dans leur groupe de la quête perpétuelle. (Ateliers du spleen, d. o. o., Au lointains) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT élixir D’abord mélanger de la liqueur de rêves à la pâte épaisse du spleen. Attendre que le spleen lève. Ensuite égoutter le marc chaud et ne pas le faire bouillir. Rajouter dans le liquide échaudé l’exhalaison de la racine centenaire et une petite larme de jeune absinthe. Quand le liquide rouge devient terne, verser un demi-litre de peur en ébullition et édulcorer avec une pointe de couteau d’espoir. Tremper une vrille sèche d’horreur et rajouter un huitième de doute mielleux. Presser encore un peu d’écaille de serpent et couvrir avec des feuilles de typha. Par-dessus, poser les sphaignes et charger avec des pierres légères. Laisser mûrir dans la pénombre et dans le silence tout près de l’eau organique. Avec le marc égoutté tartiner la pierre. Quand après quelques années il commence à rosir dans la rosée, tu peux le soulever. (Triangle) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT érogène Quand je te dis, ma chère rivière, emmène-moi là-bas, parmi les vagues douces, je ne joue pas au poker pour la peur ou pour l’espoir, mais je t’invite aux préliminaires d’amour. Quand silencieusement je t’appelle par ton nom, Hippocrène, ma rivière, en toi je suis déjà et tout à toi. Je n’entends aucun bruissement. Tout l’univers est à moi. Quand je te supplie, laisse moi partir là-bas, je ne cherche pas de pitié en toi. De nos profondeurs flambent des voiles blanches dans l’obscurité déchirée. Mais quand, ma rivière, je te chouchoute, aimons-nous encore une fois, viens à moi. Là-bas jusqu’au fond noir nous irons trouver le plus haut sommet. (Triangle) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT 33. CAVERNE, CAVERNE* argileuse Je pense à toi, caverne dans ma tête. En toi les pierres enlacées nous sommes amadoués jour et nuit (loin des rimes), contenant l’obscurité l’un de l’autre. Sous l’éclipse du mot originel nous agitons chacun une corde vocale au-dessous de l’abîme du corps, dans lequel nous tombons tout seul. Avons-nous jamais déménagé des fondements de la naissance, de la nuée de l’obscurité? Le crépuscule nous poursuit de l’ancienne grotte, où la glace a été fondue par les os du mammouth et que les peaux animales ont fondu jusqu’aux plaies pour que nous puissions poser nos ancêtres sur les tapis des fleurs du printemps ; où les cimes des seins ont colorié nos deux corps, où les cerfs en sang apportaient la chance de la chasse, et les statuettes en ivoire. L’argile cuit à t-il su retenir autant de sang intercepté, de sang? P. S. Et raccordé les lèvres des vents, des vents? * * l’écho de mot : quelque fois tout le poème résonne dans la caverne, mais le plus souvent rien ne résonne des murs sourds. (Je pense à toi, caverne dans ma tête) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT 4. CAVERNE, CAVERNE éloge F Les toiles d’araignes pétrifiées de tes caresses se sont engouffrées dans le corps. Elles coulent avec des toiles invisibles dans la nuit, au plus profond de l’obscurité. Attachée sur la proue, tu es le fil, dévouée au timonier. Chaque jour, déchirée par la solitude, attends ta couture. Tu brodes la tendre symphonie d’herbe, tu charpentes les mimétismes des éraflures ; dans les couches tu arraches le drap blanc, avec des bouts de seins tu perces le nuage masculin. Tu jaillis dans les veines, tu t’engouffres dans les balafres. Voyageuse sur le mulet tu chevauches à travers la pâte levée. L’obscurité a besoin d’un fil ardant, pour grimper jusqu’au contraste aimé. Tu n’es pas tout au fond. Semblable au dieu tu es en haut – amante de dieu du soleil, de dieu. P. S. Si l’ongle de mots sur les petites fesses du pays slovène laisse une trace, une trace. (Je pense à toi, caverne dans ma tête) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT BOIS : temps (XXI) Long, infini, immobile dans le cou est le jour du cygne sous ton aile. Je pense l’embouchure, je pense l’utérus, je pense les crevasses incandescentes des lèvres – je pense la langue lèche, je pense l’inaccessibilité du sang-fendu de la propagation du mot. Sur le champs blanc du mélancolique, au-dessous de la colline grise, entre les tiges creuses, par-dessous la fleur parcheminée, au-dessous des rayons de miel vierges je pense l’hiver, je pense la rigole. Je pense le nid, pendu dans un écrit réfrangible (les bruissements illisibles le lisent par syllabes). Et si les mots n’existent pas et que tout n’est que crépuscule au-dessous du râteau des yeux, tendus par-dessus la peau vivante, tannée. (Retour ver l’animal/Livre des bruissements) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT DIA : temps (XXII) Tous ces mots, gagnés et perdus au jeu, volés et prostitués (toujours dans les mêmes dictionnaires de la mélancolie), sont un grand pêle-mêle malade des rêves étrangers! Il faut tisser des rêves sur les nouvelles toiles d’araignées, il faut être rêvé sur ses propres fils. Sans combat perdu pour les rêves tu n’existes dans aucune toile – au-dessous d’aucune araignée, par-dessus aucune clarté, dans aucune nouvelle alliance. Mais tu voudrais être : Babylone entre les Babylones (toi, qui dessine le corps et qui verse les bruissements du printemps); qui voudrait être le hasard entre les hasards : la roulette russe (avec des rêves osés dans le barillet), mais le revolver sur ton front n’existe pas en réalité : il n’y a pas de toile d’araignée, il n’y a pas d’araignée sur tes dentelles; Mais regarde : combien de cordes, combien de gaz sans forme, combien d’eaux profondes, combien de hauteurs bienheureuses, combien de dynamite au-dessous de la langue slovène, combien d’héroïnes sous l’Europe Unie, combien sans peur avec la rase inconnue dans le lit … Aucun poème ne peut donner des rêves, si tu n’es pas dans sa toile utopique. (Retour ver l’animal/Livre des bruissements) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT ROCHE : Si (4) ~ dans le poème il n’y a pas d’enfant, qui sèmerait les étoiles douces, les deux mots couverts sur le miroir du ciel brisé et jouent tous seuls avec des lettres tranchantes de déchirement du monde; avec des ombres qui tombent au fond, sur la terre, et font l’amour avec le ciel; ~ le mot s’égare dans le crépuscule, son sabot doit retourner à la pierre, en retour vers l’animal, pour fendre la roche dans l’homme et lui tailler un corps de quadrupède. (Retour ver l’animal/Livre des bruissements) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Slavica Šavli (1968) Translated by MATEJA BIZJAK PETIT Poèmes choisis du recueil : Inja par ici l’éclat d’une myrtille, par là une mûre, une framboise on attend tout de dieu et pourtant c’est dieu qui damne comme l’oiseau, il engloutit et dire que l’âme est éternelle les ponts sont construis avec arrogance dans la nuit et tu me regardes comme la nuit pour que je m’offre à toi, même si, et c’est vrai il marche à travers moi je ne l’ai pas nous ne faisons que nous transiter nous nous examinons pour de brefs instants tu peux l’avoir puisque la frayeur ne provient pas de la nuit, elle arrive par derrière les yeux de l’agenouillé, du damneur qui peut sauver ceux qu’il damne, car tu es l’ouverture qui malgré les meilleurs voeux n’octroies pas la parole à la myrtille Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * Allonger le pas au jeune printemps quand le vert de l’herbe est brun Et les feuilles de l’an dernier dégringolent de la pente tu écoutes par égarement et avec frayeur si quelqu’un est derrière toi tu te retournes avec tes tentacules grises pour voir si quelqu’un te poursuit c’est peut être un sauvage, d’une faim étincelante le bûcheron avec son visage enraciné dans l’acier le promeneur déformé qui furète après les oranges hallucinogènes. Pourtant maintenant, c’est pour de vrai Feuilles mortes, le vent les claquette. Cueilli des temps entourant l’eau. Le vent dans le pas comme un soupir convulsif dans les traces de plantes de pieds. Eloigné, pour qu’il dure sauvagement, pour qu’il frappe la prière de la chaîne Qui n’était pas une prière. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * Tu peux courir les cent strades de la vie A ’heure qui court sans toi Tu te reconstitueras de nouveau dans le trou chancelant, absorbant. Dans la moelle creusée goutte sur tes paupières ramollies. La nuit déshabille son appel menu et la pleine lune est absente. Comme cachée, elle s’est recroquevillée Elle s’est avalée, quand elle n’était pas. Elle déglutit à nouveau ses roches sombres Dans les veines inoubliées s’épaississent les tensions attendues, qui doivent se dévorer. Les temps de pleinellune qui t’abattent les entrailles. Les prunes transparentes se coulent à travers tes brèches dèautoroutes Elles raclent avec des noyaux invisibles. Elles appellent la chouette avec ta flûte. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * vertement vertes paroles derrière l’obscurité verte silencieuse comment voire l’oscillation à ras bord qui s’est enflammée s’est effondrée et dispersée par cette vieille dame la mort, qui saupoudre comme du poivre la poussière d’or dans ton assiette, qui est celle qui appelle derrière le délabrement, qui t’a rongé, pour que tu résonnes terriblement, sans paroles, pour qu’elles n’alternent pas, avec la force, pas avec la force, la hulotte, derrière la tombe tu rapportes l’esprit du serpent, avec sa tête rouge éteinte, scindée, tu appelles à travers le bec oreilleté, l’appelante de derrière le délabrement, raclée par le rouage, es-tu silencieuse, que tu restes, que tu ne restes pas Translated by MATEJA BIZJAK PETIT L’effigie La tendance sans importance. Basse mesure. La lecture ne montre aucune divergence. La frontière s’effeuille, avec elle s’effeuille la voix Les redditions se promènent dans la poussière. Elle était là-bas, la tour périlleuse. La tension impénétrable comme une distance assignée. La force est-elle dans le sang qui se répand à travers les cloisons piégées ? Tu entres dans le sang – en quoi entres-tu ? Un investissement dans le sang. Ce jeu avec le temps est absolument inadéquat et il s’est sauvé, bien, il en est demeuré jaillissement de la lumière, qui anéantit, n’anéantit pas, qui dérange, qui donne cent jours pour la maîtrise de l’extase. Dans l’effigie du départ. Dans laquelle tu as déposé toutes les valeurs connues, et en a inventé encore quelques unes. L’effigie, qui s’en va de ta conscience, tout le temps que tu sois conscient. Et les grenouilles se l’offrent pour de bon. Nues comme hier demain Remplissent tes jardins, chemins. Hm. Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * Les branches souples fleurissent, De la bouche Oh merveille ! Oui, oui, Si tu ne la chasses pas jeune, Comme elle te remercie, Le fosse des sifflements, Château Palmer puis les papattes des lapins. Sur la rue marchent maintenant des gens bruyants. Ainsi s’éloignent les fondamentaux, Tu ne sais presque pas comment Ils pendent de toi, En guise de sourire, Qu’on pourrait presque étaler, Voire autrement, Proscrire avec du thé – Le trouble, retenu avec des clefs, avec Oh les clefs ! et avec des filets, avec la porte ouverte. Ce regard, cette étendue du regard, Comme si on pouvait faire avec, Comme si c’était ça. Telle, pour toujours l’entrée Ouverte par erreur. Le méconnaissable de toute façon Oh l’entrée dans l’entrée Translated by MATEJA BIZJAK PETIT * * * La nuit s’est imposée au châtaigner. Elle s’est imposée à cette écorce en guise du songe. Aujourd’hui l’icône appuyée sur l’orage arrache mes persiennes de la chambre, jette les châtaignes sur la fenêtre, entre à l’heure de la préparation, entre avec force. L’ouverture est dans la maxime. Elle la tourne dans la crevasse, pour l’ajuster. Elle s’est imprégnée de châtaigne – la goutte, il s’est imprégné de l’infini – le verre, si aisément, sans scrupules germe la blessure dans la nuit. Je l’évite, quand elle fait signe, je l’évite. Elle fait signe avec la lumière rouge et noire, délicate et effilée, n’arrête pas de faire signe, inscrit son c c – châtaigne c – cristaux du cristal et l’océan dans le chuintement du sang Translated by MATEJA BIZJAK PETIT From French translations of XXIst century Slovenian poetry Barbara Pogačnik (1973) Translated by STÉPHANE BOUQUET LIEUX DÉMÉNAGEMENT Les portes se mettent en torse, une jambe se prend dans un sourire et l’appartement entier s’abandonne au retard. Les déménageurs viennent de partout, glissant leurs mètres même dans les fissures du mur, les rouleaux de scotch claquent jusqu’à la rue. J’attends qu’ils emballent toutes les images de la télé, les odeurs des restaurants, les gestes, le flux des gens. Ces mesureurs des jours heureux & des heures de cris familiaux pénètrent dans les prises et les tuyaux. Tout ce que nous avons un jour caché derrière les placards & sous les planchers socialise désormais ouvertement avec ces ratons laveurs à longue queue. Les yeux nus, nous nous tenons au centre de toutes les pièces. Sous le choc des ombres brisées et de tous les thés bus jusqu’à la lie, quelques miettes encore se soustraient à nos nombreux et invisibles départs. C’est drôle : comme si les miettes s’étaient posées toutes seules entre les appels & que je sois piégée avec elles dans l’intervalle sonore & comme si les pièces en se fondant allaient me soulever dans l’air plutôt que m’écarteler Translated by STÉPHANE BOUQUET NOTRE ÎLE À LA COUR DU ROI AVANT LA RÉVOLUTION Une poutre me fait mal à l’oeil mais tout les gens me disent qu’ils ne voient rien. Longtemps après qu’elle aurait dû faire surface je la sens encore dans le grain de sable logé sous ma paupière. Ce grain est notre île où chaque jour à nouveau on oublie. Au milieu du grain, nous mangeons des plats raffinés, on en veut encore. De plus en plus de doutes s’amassent sur les lèvres, s’interpellant bruyamment les uns les autres, des volées de pigeons à Paris becquetant les poubelles détrempées, les escaliers roulants qui descendent dans les égouts de la civilisation sont bouchés. Nous faisons descendre avidement l’île slovène vers le grain de sable. Un coup de vent jette les gens à vélo sur l’asphalte – les poissons ne peuvent pas commencer à nager sur le sable sec. L’île aussi frissonne sous les rafales du vent, se froissant comme une fenêtre sablonneuse Pour un instant, dans le reflet aérien de cette fenêtre notre image se fracture, mais tant qu’on est en voiture cela ne se remarque pas. Des voitures de marque lourde fixent les gens comme des carpes obèses, de petites queues sur les cils de leurs faux yeux. Pendant les battements maladroits de leurs queues, je tombe en arc vers l’asphalte, et la robe de Marie Antoinette me serre la taille. Le temps dépose doucement une armure près de sa tête. Le temps, pour le dire d’un mot : je dis non merci à la vue depuis la cage de la voiture. Mais les conserves en métal noir se foutent qu’on veuille interrompre leur nage maladroite à travers la terre salée. ÉLÉMENTS ELEMENTS : EAU ROUGE Le bateau est reconstruit, il se tient tranquille en rouge, je plonge en haut vol de son pont, je nage toutes les nages. Sur la rive, nous avons arrangé les lieux dans un palais d’os où les voiles frémissent sous la voûte du matin citronné. L’eau est infusée de sang, c’est ce que voit le bateau rouge. Très haut s’incline son cou aquatique lors du retour dans les ports. À deux, ils vont jusqu’au rebord de la mer, il y a une blancheur à sa surface, ils la touchent et c’est rugueux – la neige tendre est plissée sur la peau de l’eau, sous les voûtes sveltes du matin citronné. Ultima Thulé avait été si proche à l’instant où ils l’ont touchée. Translated by STÉPHANE BOUQUET ELEMENTS : OSIER Des épées lourdes dans le coeur nous attendent, les salles remplies de neige massive : où les mères lèvent la tête. Pendant qu’on était en train de couper l’osier, je devais avouer ce que j’avais rêvé, comment se fait-il que les lettres soient arrivées dans le panier, avouer que c’était moi qui en pensée les écrivait, et il semblait qu’au centre, tous mouraient, saturés de soleil, comme si tous voulaient mourir dans le fluide rougi, dense et aveuglant. C’était la mise à mort de la forme ; au-delà, il nous faut accepter l’amour comme il est, foudroyant orageux grimpé sur un cheval, ne pas se retourner sur les bogues que les jaloux jettent sous les sabots – Translated by STÉPHANE BOUQUET ELEMENTS : EAU SOLEIL (poème héraclitéen) Il était une fois qui flamboie à travers la rue, qui descend, qui afflue vers le vent verdi, une envie d’une pierre solide nous a pris, qu’elle nous tienne et que nous voyions comment le jour a échappé à l’eau. Dans de nombreux bâtiments des Hôpitaux de la ville, mains, jambes, estomacs, poumons rassemblés abandonnent les mois qu’ils ont traversés : aurait-il été mieux de céder même le jardin aux barbares ? Avec une colère qui écrase, comme les lavandières jadis battaient les draps, un jour déserté flamboie par la rue : tous ces sous-bois inutiles, ces branches trop touffues. Tout ce qui est en train de croître vers le ciel rose, raflé par les flammes de la journée. La rue aux fenêtres brisées brille à travers la rivière follet et même l’écriture amère dispose d’un portillon branlant. Nous sommes encore au mois de mars, disent les archives. Il n’y a pas de voûte lisse, et la rue entière se brise aux fenêtres. Les cascades qui continuent de charrier ont fait taire le mois de mars. Que le regard tâte le jardin ou le jardin sera submergé. Translated by STÉPHANE BOUQUET ELEMENTS : AIR Aujourd’hui, l’Europe n’est qu’un océan vide avec une nuage d’île où nous buvons des cocktails multicolores, libres de tout souci. Les continents sont partis. Nous avons convenu qu’il vaut mieux qu’ils disparaissent. Une femme faite de la voile verte du chant des cigales ramasse, un à un, comme des cailloux, les continents. Dans la gorge, une miette de lumière pique. Une brise ensoleillée souffle sur l’ex-terre ferme, les continents sont partis. Et l’Europe, émerveillée et pleine de silence, s’aplatit. Translated by STÉPHANE BOUQUET From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Zoran Pevec (1955) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ Muškarac u sobi XLIII Muškarac u sobi zadržava poglede dječačke žudnje. Ponekad odsutno sklizne u užitak odmora, u kojem se prepušta prošlosti. Hoda po tajnim hodnicima života gdje je vječnost lažna religija, gdje je nacrtana slika izazova i gdje su mu najveća zakletva stvari koje su u stvarnom svijetu poznate kao obične besmislice. Pita se o mogućnosti čiste matematike, dok u obližnjem zvoniku svako sat vremena zvone zvona, besmisleno mjereći vrijeme onome što je vječno. Muškarac u sobi podsjeća na putnika iz istoimenog filma, koji preciznim mjerenjem određuje dužinu pogleda, visinu razbješnjelog vala ili vlažnost poljupca nakon prvih pet minuta prepletanja dvaju jezika, njega i njegove nesuđene ljubavnice. U međuvremenu počne iznenada padati kiša, kapi mu s čela klize do usana, koje su još maloprije bile izvor empiričkog istraživanja o ljubljenju s već spomenutom odabranicom. Muškarac u sobi, mokar kao miš, zavlači se u svoju rupu, gdje čeka na novu veliku priliku. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ TJESKOBNA NAPETOST Tko zna odgovor na šutnju? U obliku odlagača tjeskobe. U dizalu bez tajni. Na visoravni nevidljive umjetnosti. Pred božjim obličjem. U cementu zla.* U prijetnji smrti. Pred urednikom koji misli na čitatelja. Privlačne pjesme. Ružičasti grm. Pretvaranje bez zaustavljanja. Predviđamo se u bojama. U duhu problema. Možemo li kupiti državljanstvo Pjesništva? Pretvaramo se u zvijezde na nebu. Napuštamo planove. Govorimo kao da smo bez listova. Kao obožavatelji tumora. Kapi samoće. Čuda u kući više od jednog ega, u vrevi tajni i nenastanjenih misli. U crnoj kutiji bezbrižnosti. Lutanje u odnosu do neprocjenjivog bola iznenađenja. Na rubu zvuka. Privilegija nenastanjenog zaljeva zavičajne nostalgije. Kad zatvorimo usta počinje tišina. Kad zatvorimo oči rodi se ljubav. Kad ušuti pjesnik napiše se pjesma. U ovom je trenutku tjeskobna napetost dodirivanje mjeseca. To bi bilo dobro zapamtiti. Tako bi nas nasljednici lakše razumjeli. I svi bismo imali više vremena za duge poglede u svoju samotnost. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ __________ * Paul Ricoeur, Živ sve do smrti PUTUJUĆI PJESNIK Nosi li u sebi ponor rođenja? U pjesmi tišina. U daljini drugi svijet. Jučerašnji događaj nova mjesečina. Dozivanje trgovina suvenirima od kretanja vjernih nebeskih oblaka. Prošlost usirena u nesigurnosti stiha. Pjesnički red promatranja i čuđenja. Područje erosa. Život u prisutnoj sitnici. Minijatura blagosiljanja personifikacije – mrtvi ožive, drveće progovara. Magla ulica. Čežnja šutnje. Putujemo u gustinu nadgrobnih spomenika. U slavu laži. U licemjerje drhtavih usana, iz kojih se puši dim glasova. Deklamacija kadiša.* Pogled osposobljen za dijagnozu virtualnog trenutka svemira. Greška u odgoju bogova. Uključen je zagrljaj bolne ljubavi. Molitva za neprolaznost. Robovanje zasićenosti i brze vožnje sa slovima između redova. Liječnik unutrašnje transcendencije. Ubojica samilosti. Od krvi i mesa. Od točkica u dahu jeseni.** Putujući izaslanik početnog malog slova. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ __________ * kadiš – molitva za mrtve u židovstvu. ** Georg Trakl – iz pjesme Povratak. to nije Popravljanje zida to nije Popravljanje zida Roberta Frosta kamena je prepreka tu već od davnina zid granice očiju polako ali ustrajno pored njega raste hrast i mi kao i naše ograde starimo s njim to nisu slova koja sve tiho promatraju ništa ne misle ni ne trznu veliki svijetli fragmenti kada se na zid nasloni mladić i u deblo nožićem ureže svoje ime to nije hrast koji raste muškarac koji stari postoji samo pogled koji se malo vara misli da će sutra sve izgledati isto kada netko drugi bude posjekao drvo s njegovim imenom Translated by ŽELJKO PEROVIĆ to nije Azra to nije Azra i Štulićeva Balkane Balkane Balkane moj na poleđini bivše države s morskom obalom s morem valova u južnjačkom naglasku to nisu izgubljeni s brzim korakom izbjeglica i sporom pričom narodā koji se prepiru o prešućenoj prihvatljivosti o konturi nasilnog zaborava to nije žena crne kose kao ugljen koja te nostalgično zagrli kada se nakon mnogo godina vratiš u Ćupriju i zagledaš se u brata bez zvijezde na čelu s podrezanim malo posivjelim brcima pod nosom Translated by ŽELJKO PEROVIĆ MELETE THANATOU Tko god da si, dođi i otvori vrata, reci mi da je u pukotinama kamenje i da između njega nema ni mrvice prostora, nakon kišnog popodneva ponudi mi golo tijelo; od papira napravi čipkast rupčić, prostirku za zajednički put, uvježbavaj ljubljenje sa mnom, grlimo se kad od straha cvokoćem zubima i kad besano kao Herkul ričem od hrabrosti. I svaki ćemo tren leći u djelić pokajničkog sna, gledajući razroku pticu koja letom reže nebo na dva dijela. Nikad više nećemo biti kao sad. Zajedno vježbamo čučnjeve, šetnje po gradskoj ulici, očijukamo s kazaljkama na satu; kada se budim imam tvoje oči, tvoje misli i tvoj zagonetni osmijeh. Toliko si moja i ja sam toliko tvoj da se nikada nećemo rastati bez ruku na bedrima. Je li u tome naša nedužnost? Što jedno o drugom znamo reći nego to da smo u iščekivanju. I već je crvljivo sjećanje. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ SPLAV MEDUZE Englezi jedu samo noge, a Rusi dušu. (Charles Simic) Napraviš pjesmu, tražiš jutra i večeri, putuješ u svemir, misliš na zvijezdu, unatraške izbjegavaš pitanja, vičeš: »The Ink Spots – Maybe! Maybe!« Tako si sam da zaboravljaš otvoriti prozor, tako si sam da ne podnosiš uspomene, samaritanac laganog daha; s dignutim prstom nad tipkovnicom fiksiraš se u pozornosti, sastaviš splav od stihova, a zatim ih seciraš, luđak u luđačkoj košulji. Samom sebi kažeš: »Pjesnik« i čini ti se da neki više vole rime, drugi opet slova u riječima … I kada napišeš: »Ti si lijepa žena« ponekad pomisliš na duge noge, a drugi put sanjariš o dugim bestežinskim ljetnim noćima. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Cvetka Bevc (1960) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ CIGARETNI DIM Prvo kresne upaljač. Preda mnom zapleše ruka. Plamen. S tankom kožom i izgrizenim srednjakom. Pripalim cigaretu. I ujedno radoznalost. Dim, pijan od ljubičasta svjetla, zgusne se nad tvojim nosom i zastane na usnama posutim duhanskim sjemenima s makedonskih polja da se moram oviti listovima i žvakati tvoj pogled kao mirisne stabljike. Otpuhnem u pod pljevu oprljenih cvjetova, a dim, taj izdajica, zavlači se među moje stisnute potkoljenice, primiče tvoju stolicu. Riječ. Čašu. Osmijeh. Vučem u sebe bojažljivost. Tko si? Iza dimne zavjese skriveni, nježni svate, kojega nikada neću moliti da uđe u me? Mladac? Starac? Nosiš prsten? Imaš kožu? Aktovku? Sjećanja? Neke zajedničke stvari? Cigareta objavljuje škampe u umaku. Pacifizam. Baudelaira. Vještinu konja. Pravila bontona. Između ognja i pepela zavrti se svijet, jer moja cigareta predugo tinja. Pušenje ubija. Među opušcima dižu se duhovi, šapću besramnosti, u pepeljari grebu svoje utopije. Postaju otpad. Na tlu gasim cigaretu, gazim kraj večeri. Dim se razilazi. Tvoja ruka zadržava zadnji oblak. Na njega se hvata kažiprst s ružičastim noktom i upozaravajući priprijeti. Tu netko živi. Puši. Grize hrabrost. Iznova nudi cigaretu. Skrivalice. Obrise plamenja. Disanje. Postajem usnik za slutnju noći. Tjedana. Godina. Za tisuću i jednu priču koja se već odvija. Upijam u sebe miris cigareta i ustajem od stola, sva prhka. Kao tanki papir među tvojim prstima gdje se pale već napukle dvojbe, pa sve brže otpuhujem račune vjerojatnosti. Nagađanja. Željnost. I gasim cigaretu kad me, prozornu kao dim, oviješ zagrljajem. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ ŽLI Kad se na žalima obazireš za bogom mora, hodam polako. Promišljeno budim moć žene koja pretvara kamen u pijesak. Pijesak u vodu. U more što nagriza zavjet Lota i stupa, stoljećima prosijanog kroz trepet soli. Zauzlaj me u tešku zvjezdanu vodu, prelomi u naplavine zemlje, pod pretakanje pijeska, pod oštrice obalne trave. Dok tiktaka plankton u ustima riba, lomi me pod lučnom svjetiljkom nebeskom. Izdržat ću. Moja je ljubav postala veliko uho, slijedi tvoje korake u srčiku kokosove palme, kad za tren pod šumnim granama zauzdaš požudu i trgaš orahe, sav željan bijelog mlijeka. Daj, ugasi žeđ, prije nego se odapneš u slutnju, i iz dubina stabla uzmi dlijeto. U pijesku iskleši sljepilo zaljubljenih stijena da stvorimo poljubac za cijeli svijet. Uvjeri me, zaustavi vrijeme, strgni s mene svu površinu, izgrebi mi iz kože dvojbu. U pomoć pozovi bića koja nikada neće nestati. Nek nas umire spoznajom da otječemo pod naplavljenim pijeskom, puštajući u more sve ono što dolazi u mene i u tebe, i što još treba doći s vjetrom. Ostat će nam mnogo. Drhtavo srce mora, savršeno ravnodušnog do mene i tebe. Lukavac čeka da se smiriš, označena uda, da se vratim i uspavam dojilje Lotovih žena. A onda nas, samo nas dvoje, zanosi u pješčano paperje, koje će jednom odnijeti voda. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ ŽENA U TAMI Samo tebi znam razotkriti zašto sam zatvorila škure, i čvrstim ti poljupcima obasula vjeđe. Moja je koža odjevena u krljušti, noge sapete u peraje, pa ti migoljim među prstima kao morska sirena. Ne svlačiš mi odjeću, bolno nježno trgaš moje krljušti, dok još sav smeten tragaš za drhtajem želje i sjećanjem ukletih bića vode. Na udicu nižem razbacanu kožu, komadiće tvoje košulje i ustrajno obuzdavanje svoje žurbe. U taj si posljednji mamac zagrizao snagom ugaslih zvijezda kojima potpaljuješ i naše disanje i šapat riječi. Mračno je na vodenoj postelji. Za tren, beznađe u blijesku misli koja mi došaptava da je u mraku lakše krasti. Lakše lagati. Prikrivati. Uzimati. Davati. U mraku je lakše disati. U mraku je lakše biti žena. I teže biti muškarac. Zato si ne pripisujem zasluge kad mi izuješ peraja. Ili kad mijesiš moju želju. Ili kad se oštriš na pješčanim žalima, gdje ti nudim sunčane pjege na svojim prsima. Samo mijenjam zvuk susjedova televizora za pjesmu sirena. Ne želim znati tvoje snove. Ne želim znati za svoje snove, dok me trgaš u bokovima kao pobješnjeli ribar s rastrganom mrežom u rukama. U meni je želiš zakrpiti, preplićući pokrete tisuće igala da bi konačno uhvatio morsku sirenu bijelih nogu i zauzdao njenu čežnju za dalekim morima. A ja sam sva svijetla dok se potapam u te i krajičkom lijevog oka opažam kako se razmiču škure i u tebe ulazi more s jatima riba i glasanjem delfina. Tu poslasticu bez strasti prepuštam tebi i zaplivam u svijet kao tvoja žena u tami. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ KIŠA Tišinu cijedimo čak iz rominjanja kapi koje su sprale konture naših prstiju, pokrenutih tek iz navike. Ruke su već lopataste, zrače snagom kao da su ih kreirali naivni slikari. S istinom u želji. I s nježnošću. Valjda zato opet otvaram Kirkino oko, okruženo repovima zmajeva, polijepljeno osjetima krilatih životinja, naseljenih uz rub vječnih cesta. Godinama smo vjenčani s našom armijom zvukova koji ne žele zapamtiti kako smo zvučali jučer, tako nepopustljivo isklesani u više nego jedno tijelo. Dugo smo zajedno bez čarolija. I upravo zato oblaci za nama pocupkuju šepavim korakom, zastalim u raštrkanoj vokalizi, bez skladnosti, samo s kišom kao instrumentom nepredvidljivih bogova. A izgleda da ćemo i zatvorenih usta hvatati kapi, kada iza nas bude kraj i naš zadnji dan. Padat će i padati kiša, uzbudljivo polako, za trenutak zastati i obrušiti se u mrak. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ NADA OCEANA Stojimo uz prozor i gledamo kako uzmiče noć. Ili pak noć zuri u nas dvoje, s pitanjem tragamo li to možda za ljubavlju staru milijune godine, pa se stoga ja zgušnjavam u vodeno jaje, a ti umnožavaš u ruke božanstva morā. Voda nas moli da jedno drugom govorimo njenu priču, u valovima slapova, jureći u početak, nikada zapunjen, nikada ispražnjen, nikada sam. I ja tebe molim, spravi mi napitak od sedmoro sunaca da mogu bez čuđenja gledati rođenje oceana, kao sestra rađanja. Kao žena koja će biti majka. Kao predana vestalka svoje biti. Kao vječni zašto. Čuđenje mi je potrebno za stvarnost tvoje ljubavi. Ne boj se, neću potonuti od težine spoznaja, lagana od strasti zaplivat ću do obale koja bolje od vode same zna istinu njenu. I tebe. Tada progovori, reci, tko si, moj mužjače, tada me opet oživi krvlju krilatih konja, tada budi sjeme, strpljiva radost začeća da zavežeš glasove sirenama. Ne trebaju ti, ukrala sam im viđenje, kao zakašnjelu kap koja će se zadnji put spustiti u oko oceana. To je njegova nada, ne postoji uzalud. Kao što ni nas dvoje ne prolazimo zalud kroz prozor, spojeni sa svijetom i noću, čekajući da se odnekud pojave pelikani i odnesu nas za uspavanku svojoj djeci. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ POD TVOJIM PROZOROM Kada u očima dobiješ mjesečeve krajolike koje ne mogu pratiti, pogledam kroz prozor. Dolje usprvnih leđa plešu mačke, raspoređene u kolo nagađanja o suštini stvari. Mit o muškarcu dobacuju si kao svježe usoljenu ribu, tu i tamo bojažljivo obliznu spoznaju kao miševi što trčkaraju pod parketom koji ječi pod težinom tvoga savijenoga koljena. I zijevajuće slasti. Nikada više neću zaspati, pobijedila sam šutnju, i takođe tišinu koja je među nama potom kada je sve tiho. Kada sve tiše odjekuješ u meni kao životinja pokrivena snijegom umornim od padanja. Pa ako ne mogu vidjeti što je sve iza tvojih očiju, voljela bih barem razumjeti, strpati u ostatak osjećanja, zašto si najprije otvorio put pod lijevim bokom i ne drugdje. Zašto ti je tamo dragocjena moja kolebljiva podatnost, koja je čak i mačkama na cesti saplela korake da su se na sve četiri odvukle i zaboravile na ples. Sada piju mlijeko i smekšanih se njuški dodvoravaju šalici na pločniku u kojoj se zrcali moj pogled. Nisu od toga naježile dlake i dale se u bijeg. Ti si im otkrio, izbrbljao u mislima usred strasti, kamo me vodiš, kamo pripinješ moje lepršanje, kamo putuješ sam, bez mene, i ujedno sa mnom. U mjesečevu si im jeziku govorio o nastanku bića, nevidljivog, nečujnog, s kućom pod tvojim čelom, tako veoma ranjivog, od ranjivosti voljenog da si ga kao ženu pod tvojim prozorom uvjerio nek se za mene iskrade iz zagrljaja beskonačnosti. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ ZRAK Zgužvali smo plahte u veliku skulpturu, bezgrešno biće hranili pištanjem plućnih krajičaka, siktanjem magme u najudaljenijim mjestima prozirnih predjela, naseljenih našim dvjema kuštravim dušama. Ništa nije tako ranjivo kao zrak pripet na uzdah. Pročešljani rijetkim češljem jurimo jedno kroz drugo kao čunak na razboju. Čudan smo mi par. Ja kornjača s rascijepljenim oklopom, ti zec snježno bijelih nogu. Bez rivalstva. Oboje bez razmišljanja o brojevima ili prolaznosti. Svakako bih znala, ali me strah živjeti bez ljubavi koja razmjeni laku noć i jedva dodiruje zrak. Tada – kada me prožme ognjeni repatac, pa sam kao gumena igračka u zažagrenim očima. Tada – kada se izvijem iz tvojih pluća, sebi nepoznata, puna pitanja otkuda-sve-to i zašto. Zrak nije neznalica. I zna od čega ni ne znajući živi. I upravo te zrak donosi kao fauna koji se u svatovskom plesu prisisao na bradavice kopčevih nevjesta. Zrak me potegne poda te kao razmahanu pticu koja je vladavinu smrti zaokrenula u drugom pravcu. Tamo je zrak gušći i čišći. I samo još – zrak. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Željko Perović (1961) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ U KLIZAJU DAHA u nizanju nezavršenih kadrova (čega se sve sjetiš, razbibriga – u nekom bi slučaju mogla biti dobar prijevod slovenske riječi kratkočasje, to treba zapamtiti) realije su splet osjeta i osjećaja, puls prostora, danja te svjetlost otvara za plavo, u plavom i mjesec visi o koncu i sam svoje njihaje stiže, s lúka sidra cijede se molekule znoja nečijih zadnjih ljetovanja, dolasci, prolasci, izbrazdani klizajima daha, kad do stiha vodi kamena rijeka, riječi bi se kupale u pivu, ništa nije dohvatljivo, i smrtni je čas samo lelujavi tren koji koleba Translated by ŽELJKO PEROVIĆ NIJANSE i danas su trenuci tvog jutarnjeg stanja bili nijemi slijed u rječniku bićā i stvarī, u vidokrugu je bio nadohvat zavodljivi dio svijeta koji je naravno sobom opet nosio i nijanse svoje sjene, cijelom si se doživljaju tako prepuštao i poslije se s osmijehom prisjećao kako si već nemalo puta u takvim prilikama pomislio: tko zna, možda je to zadnje što vidiš Translated by ŽELJKO PEROVIĆ UZLET (NISKO POD OBZOROM) treći program radija, stihovi s Madagaskara iz tridesetih godina prošlog stoljeća dobivaju uzlet, kroz misli prhne pritajeni vjetar oblikā koji je i tada brusio – sad igra ulogu vremenskog vodoskoka u parku Balkana, gdje noćas čekaš sâm u redu, dok ti kroz stanične membrane vibrira neka vrsta džeza kojeg je urednik smatrao prikladnim za tu priliku, ne znajući da će titraji te čarolije leći nekome u oko, nisko pod obzorom Translated by ŽELJKO PEROVIĆ U POLJU diše samonikla sintaksa, stanje je neponovljivo i dobro poznato polje bivanja (slijepi se šutljivac budi, u prsima ti treperi njegova vjeđa, diže se sa zastavom jutra, k darivanju s rubova, u taj čas njegov glas, ljeskutavi izotop, klizi ti po suznim prstima: tako rasti, tako pasti) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ BOB ROCK ZA XXI ST. u mariborskom Satchmu baš je pravi trenutak, o svojoj se misli pitaš, o moći i nemoći glasa, otkud »komadić orijenta« u tvojoj kćeri, otkud na jeziku njenom zora saharska, otkad pada, otkad raste najviše što može, tko će znati o čemu sad pjeva ovaj što svira gitaru, kaže da pjesma govori priču o našim životima (dok stado njegovo po mliječnoj stazi pase, što bi rekao Omar Hajam u ovom ambijentu, žao bi mu bilo što ne smije zapaliti cigaretu) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ SLIJEPA kada bi mogao biti nijansa najtišega glasa, možda bi ti uspjelo biti i biljka koja godišnja doba sluti prije nego se rodi, možda sandala stopala koje predugo čeka na te, trag zadnjeg pasjeg pogleda, sjenka želje Urškinog okreta, akord njenog posljednjeg koraka … ali pod crtom zapisa, duboko iznad granice prisebnosti gdje srčeš rosu s grčkog kopita, samo padaju listovi s pèra slijepoga oka Translated by ŽELJKO PEROVIĆ VJETAR (Riders On The Storm) niz nedirnute padine (mi krećemo) Toni Sailer jodla i razvlači harmoniku, za intermeco, Admiral Mahić sjeća se Killya, procesira i Franza K. (nije Kafka nego Klammer) koji tu u Velenju sa 112 km/h ulazi u krivinu ciljne ravnine, u Večer ob jezeru, da nazdravimo (au – kakav vjetar!) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ * * * jedna kratka oduvjek traje – MIGRANT pola rijeke, djelić mora, komadić zemlje, vjetar bez putne isprave Translated by ŽELJKO PEROVIĆ From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Maja Vidmar (1961) Translated by ZDRAVKO KECMAN VRATA Pred vratima stoji Lotova žena. Opet se okamenila u bezvremenu između guraj i vuci. Za uvijek je zaboravila svoje ime. Pod tuđim imenom bi svjedočila još stoljeća o gužvi pred vratima. Translated by ZDRAVKO KECMAN From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Barbara Korun (1963) Translated by ZDRAVKO KECMAN DOLAZIM ODMAH * * * I svi su me predmeti u kući milovali, odmah, od prvoga trena. Kad sam se prvi put sklonila pod nadstreh, kućica se zaoblila i usrknula me u se tako samorazumljivo, da je moje srece još do jutra bilo ushićeno. Četvoronožna i četvororučna životinja na ležaju je čitavu bezgraničnu noć uzdisala sa dvama glasovima, gunđala, smijala se, ridala; šuškala i pucketala je duša, opet jedna, opet cijela, i zvijezde su zvonckale po dvorištu. Čuješ, čuješ, jesi li gunđava od sna, ovijena u pređu blizine, počuj. To je zvijezdino mlijeko, koje kaplje po žlijebu, to je krzanje praznine, koja se tare o kućicu (svemirski škrgut!), to je škripanje svemirskog praha. Ne, to škripi snijeg, minus deset je. To je tvoj dah, to je moj otkucaj, to je naša toplina, međugalaktički prostor zvižduka. Kosmos. Kosmos. Šššt-t-t-t, ššt, ne kriči, ne kriči. Zašto ne stupiš u moj krik? Kakav beskonačan prostor otvori! Znaš, da si u mojim rukama opet dječak? I ti maloljetnica? čitavo afričko pleme. Ne dotiči me se! Nemoj me dodidrivati. Ma kakvi! Ljubkaću te čitavu noć. Mmmmmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm Translated by ZDRAVKO KECMAN From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ Translated by ZDRAVKO KECMAN labrnja pjesnike treba natjerati da zidaju elektrane, čiste snijeg, kopaju ugljen, grade tunele; pjesnike treba rastjerati: iz gostionica, iz crkava, iz šuma da nam ne izađu iz tamne sjene; pjesnike treba utišati, preglasno ulaze iz svoje tišine; ali utoviti ih ipak treba da osvajači ne dobiju osjećaj da nam jezik vene; pjesnike treba preparirati, izložiti ih u muzeju novije revolucije i promatrati njihove spore ili brze oblike raspadanja; preparatorke muza, da li biste išle skupa s njima, iz čiste ljubomore do nadahnuća Translated by ŽELJKO PEROVIĆ djevòjčica Mokrim poljupcima i vrelim dodirima na stablu zimzelena pravimo djevojčicu. Nek’ ima tvoje obraze, nacrtaj joj čarobne oči – ti, što crtaš tijelo. Kada djevojka dozrije, nek’ joj se po koži raspu zlatna pšenica i mak. Djevojčicu pravimo, od snježna platna, od tihih žitnih poljana. Mijenjamo godišnja doba. Tapkamo, rastresamo, zalijevamo gredice. Ispod pazuha lepršaju vrane, rode, trepetljike. Trepere johe, breze i sjenice. Iz oznojene ilovače diže se čar golih trava. Djevojčicu pravimo, od crnog vina, od raženoga kruha. Tako sam se sjetio kako je jedna mlada Primorka točila teran i cvrkutala u bokovima. Tako sam se sjetio kako je jedna planinka Pohorka služila raževu pogaču i za predžeđ večeri komad za komadom namakala je u kiselo mlijeko. Djevojčicu pravimo, od nezavršenih pjesama, od snijegom zasutih rukopisa. Po radionici leže ogrisci tihih priča. Rime su pod otvorenim lusterom kao komarci obučeni u kratke suknje. Nad slatkim su vinom stišani divlji ritmovi … Ne, to ne može biti sin. (amor) Translated by ŽELJKO PEROVIĆ BIJELI ŽITAR I Već nekoliko večeri posjećuje me Svevideći faun, zaboravio sam ime njegovog polja; bijeli je žitar, i zapamtio sam da je blizu velika rijeka. Osam riječi ime njegova sela tvori i svaki put kad ga doziva, drugim redom riječi zbori; još nisam sreo čovjeka koji bi s takvom ljubavlju o svom domu govorio. Koliko je samo greda pod visokim sljemenima već dotaknuo. Njegova kuća pored vode ima veliko mlinsko kolo, a njegova kuća preko polja kameni vinski podrum. Svevideći faun izražava se u krajolicima, on nikoga nema u vlasti i nitko nije vlast nad njim. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ II Svevideći faun više ni ne kuca, smiješna su mu svaka vrata, još nikada nije vidio ključ i nikada ne zna da li kvaku povući gore ili pritisnuti dolje. Svevideći faun dođe i mirno sjedne, uvijek sjedne tamo gdje je sjeo prvi put. – Tvoja je kuća u velikom neredu, kaže mi Faun, i to je dobro, u neredu tražimo i uvijek nešto nađemo, jednom pribadaču iz košulje, drugi put košulju; kada tražimo nikada nam nije hladno, toplo nam je oko srca, i još toplije postane kao mladoj žeravici u vatri kada iščeprkamo komad prošlosti koja je prije nas bila cjelina. Ovaj tupi vršak, naprimjer, nekada je bio oštro koplje za lov tvoga pretka, tako je taj čovjek svojevremeno uspio preživjeti. A bi li ti znao preživjeti s kopljem? – Bih – kažem. – Onda je dobro – odvrati Faun – onda ćeš možda dočekati starost koja ti je namijenjena i biti nekad gost u mojoj kući. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ 33. ŠPILJA, ŠPILJA glinena Na tebe mislim, špiljo u glavi. Grleći se u tebi, dva kamena, krešemo dan i noć (rime na odstojanju), mrak jedno drugog opsežući. Pod pomračenjem prariječi, nad bezdanom tijela u koje padaš sam, svakō jednu glasnicu tresemo. Jesmo li se nas dvoje uopće ikad iselili iz temelja rođenja, iz roja mraka? Mračnost nas prati iz davne jame, gdje su mamutove kosti led lomile, a životinjske ga kože topile do rane da smo mogli pretke na ćilime proljetnoga cvijeća položiti; gdje su nam vrhovi dojki tijela šarali, krvavi jeleni donosili sreću u lovu i figurice od rožine. Je li pečena glina zadržala dovoljno uhvaćene krvi, krvi? P. S. I zavezala usta vjetrovima, vjetrovima? Translated by ŽELJKO PEROVIĆ Tamo … ~ pod nepostrugani vosak ući, ~ u slobodni utisak udahnuti neprirođenu dušu; ~, u praznu se špilju useliti, u stihokop; ~ k večernjoj rijeci, ~ pod šutljivu zastavu. ~, sasvim blizu njenog tijela ponirati; u ujed, samoću; ~, u zmijski se svlak uvući, u njegov tinjajući gaz, u ovčju krv; ~ u bajku, pod njene bijele šapice. ~, preko klesanja trenutka gaziti strahonadu. ~ preko uskih vokala, ~ preko pijanosti! ~ pod grudnjak … ~, preko brda pelena pod mliječne svodove. I ~ u jesensku objavu zašumjeti: ~, tješiti treba ovaj svijet bez početka, bez kraja, i u njemu navijati oprugu za tihe tiktaje rijéči, rijéči* Translated by ŽELJKO PEROVIĆ ____________ * odjek rijêči (ponekad u špilji glave odjekuje cijela pjesma, ali najčešće od gluhih zidova ne odjekuje ništa) JEZIK INTIMISTA (General i Jezik) GENERAL: Koji ću jezik govoriti kada budem osvojio sve balkanske zemlje? Moji su vojnici bili veliki pjesnici: među njima takvi romantične duše i proročanski simbolisti … Obadvoji su se slomili, nijedan se nadrealist nije održao na bojnoj crti! Moji najhrabriji vojnici su futuristi, oni će dočekati smisao i slaviti na crvenoj zemlji – JEZIK: I kad bi osvojio svo kopno govorit ćeš jezik intimista, svake noći govorit ćeš jezik one zemlje kojoj će se približiti mrtvi vojnik. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ 35. špilja, špilja glas jutra: Promijenio ti se glas, promijenio. U godinama dugoj noći glodao si mišje tiho prosijevanje. Sad škripiš s injem na vjeđama, na glasnicama, na rascvjetanoj zovi u prsima. Sad oči znaju imenovati nepogode iza maminog cvijeća na prozorima i tamo u daljini ugledati punu pregršt davnih darova, zapaučenog saća, kojeg konačno otvaraš. Nepogode se smire. Ogledala zažare. Zbirka prašnjavih maski bulji očima špilje, a ti ih trljaš i noću i danju, danju – P. S. (već u glasu noći): Ali ih ne možeš zatvoriti, zatvoriti. Translated by ŽELJKO PEROVIĆ ГЊИЈЕ ПОЕЗИЈА (похвала ружном) Посвуда, на свим континентима ~ ~, болно и непомично: гњије на часовима матерњег језика, ~ у адвокатовој актовки, ~ на директоровом фикусу, ~ под предсједниковом софом, ~ у ранцу матуранта, ~ у економлонцу компаративисте; гњије по старетинарнама, ~ у нуковом обавезном примјерку, ~ у ватиканској библиотеци, ~ у посланичким клупама, ~ на јахти министарке културе, ~ у шиваоницама застава, ~ у празном гробу кочевског војника, ~ у фараоновој гробници; поезија у џепићу Титове униформе на Дедињу, ~ у споредној олтарској кући, ~ на хладној хљебној пећи, ~ у крематорију, ~ у ватрогасној књизи, ~ у опоруци, ~ у видовданском уставу, ~ у кашици поквареног багера, ~ у ватри, ~ под мачем; у депешама гњије поезија, под божићним дрветом, ~ ~, у Аљажевом стубу ~ ~, у Пиранском заливу ~ ~, у родином димњаку ~ ~, под топларјем ~ ~, у Аугустиновим Исповиједима ~ ~, у Прешерновој Врби, Врби, ~ ~ P. S. Јејтсовом бауделаирју ~ ~, Из те гњилежи народ сије – гњије, гњије! (Нате мислим, шупљина у глави) Translated by ZDRAVKO KECMAN From Croatian & Serbian translations of XXIst century Slovenian poetry Primož Repar (1967) Translated by ZDRAVKO KECMAN IGRA Čovjek pobjeđuje samo u igri. U igri se život promijeni iz tragičnog u komično. To je jedini način preživljavanja. Jedini način, da te sunce ne oslijepi, je, da skriješ pogled. To je sva umjetnost. Bjeg i igra. Samo sam se šalio … Translated by ZDRAVKO KECMAN From Italian translations of XXIst century Slovenian poetry Brane Mozetič (1958) Translated by JOLKA MILIČ Dalla raccolta Banalità Il cane scorrazza per il prato e io lo osservo. Ogni tanto si ferma, annusa e riprende a correre Fa circoli. Soprattutto fruga le tane delle talpe. Si ficca proprio dentro. Allora mi distrae il ronzìo del cellulare in tasca. A momenti torno. Cosa fai, mi chiede una nota poetessa. Stai leggendo? Scrivi? Nel parco probabilmente è bello. No, no, mi confondo. Guardo le tane delle talpe … e il cane che ficca il muso dentro. Ah, cosììì? Credevo che lavorassi. Beh, ti telefono appena finisco. Adesso sta frugando la più grande. Scava con foga e fiuta. Sono troppo sciocco per scrivere poesie sensate. Gli corro dietro poiché sta già esagerando. Grido, ma neanche si cura di me. Lo tiro via, m'inginocchio, aggiusto il cunicolo che porta al paese delle talpe.* Vedo che ne ha ammazzato una. Ma dietro, in preda al panico, qualcuno mette in salvo le scorze. Un piccolo poeta delle talpe che sta componendo il suo libro. Lo porterà più in basso, sottoterra, lo farà rilegare e dopo attraverso mille e mille gallerie raggiungerà la biblioteca centrale delle talpe, dove ormai milioni di libri narrano la loro storia. Sorrido, nella tasca il telefonino ronza di nuovo. Che ronzi. Mi alzo, mi scosto, il cane mi guarda, e quando mi volto, sa, che può annientare quello che ancora è rimasto. Translated by JOLKA MILIČ __________ * In sloveno il paese delle talpe (krtova dežela) è una metafora scherzosa dell' aldilà. Ho paura di passare davanti alla tua casa. Ti temevo sempre, temevo le tue attese, la tua comprensione. Eri più forte di me. Scenate, piatti rotti, o quando sei saltata dall'auto, ti sei distesa davanti ai pneumatici mettendoti a gridare: Su, buttami sotto! Alla luce dei fari era spaventoso. Tremavo quando cominciasti a rientrare tardi, o sul far dell'alba. I miei nervi si torcevano sotto i tuoi sguardi. Abbiamo discusso lunghi mesi per accettarci. Finché non ne avesti abbastanza demolendomi poi con tre parole. Forse sono state pronunciate apposta. Di continuo si agitano nella mia mente, distruggono i miei amori. Ho paura di passare davanti alla tua casa. Di notte pianti chiodi nella parete. Come se li piantassi nella mia testa. Che tormento! Darei dei chilometri perché tu smettessi di fare così. E ritrattassi quelle parole. Translated by JOLKA MILIČ Non mi hanno dato niente di tutto ciò che mi avrebbe aiutato a sopravvivere. Nessuna fede per potere sperare, pentirmi, pregare e redimermi. Nessun amore da spargere intorno, a salvaguardia dagli scontri, per non elemosinare attenzione, tenerezza e braccia che mi cingerebbero con passione. Non mi hanno dato vecchie abitudini, usanze, tutti i giorni sono uguali e non mi aspetto nessuno in particolare né me ne rallegro. Mi hanno dato la capacità di provare dolore già al muoversi di una foglia e assieme di sopportarlo. A denti stretti. Mi hanno dato la severa esattezza che ogni tanto scoppia facendomi precipitare in un abisso. Mi hanno dato il mondo che percorro barcollante e non lo sento. Vedo solo molti uomini che si sono arresi, sopraffatti. Hanno indossato le maglie con la scritta: I'm nobody. Who are you? C'incontriamo per strada, in ufficio, al cinema nei locali e così conversiamo, ponendoci domande e risposte. Dolorose. Ma non sappiamo agire diversamente. Translated by JOLKA MILIČ Sogno di essere una pantera. Dal folto pelo nero e dagli occhi lucenti. Ti vado dietro lentamente. Ti volti e non osi accelerare il passo, rallentarlo, oppure fermarti. M'infastidisce il largo viale, gli alti grattacieli, l'asfalto rovente, mi disturbano le case basse, i cani spaventati, la gente che salta in disparte. Stanco ti siedi davanti a un caffè, io invece mi sdraio ai tuoi piedi. Aspetti. Nessuno si avvicina per servirti. Osservano da lontano credendo che si tratta di uno spettacolo, di un'esibizione, forse qualcuno applaude, mantenendo comunque le distanze. Verso sera torniamo stanchi a casa. Non hai parlato con nessuno, nessuno ti ha dato da mangiare, da bere. Ti guardavano con paura. Mi alzo sulle zampe posteriori e apro la porta. Non puoi fuggire. Ti corichi e vorresti morire. Con i denti ti strappo le vesti, ti lecco con la lingua e tu tremi. Sento ululare le sirene, un baccano insopportabile davanti alla porta, voci umane stridenti al megafono, i fischi delle bombe lacrimogene, si alza il fumo, mi stringo ancora di più a te, ti copro con il mio corpo per difenderti, sento gli spari, gli spari. Translated by JOLKA MILIČ From Italian translations of XXIst century Slovenian poetry Vanja Strle (1960) Translated by JOLKA MILIČ MI BRUCIA La mia notte come la morte dove si fonde la cera del tempo. La mia notte come il nero camoscio in mezzo alla tua nudità. L'urlo affogato, sciolto tra i sogni, tra i ceri di una luna. Mi brucia, mi brucia questa maledetta luce, questa pazza sanguisuga nel mio petto. Aperto e grondante è il morso annegato, canto eternamente vivo. Questo canto! Translated by JOLKA MILIČ COMPONIMENTO LIBERO Detesto le rime e non sono romantica. Non ho soldi e nemmeno fiori nell'appartamento. Appesi alle pareti disegni infantili e armadi pieni di mie poesie. Noi tre sediamo sul divano e ridiamo e ridiamo e ridiamo di gusto … Translated by JOLKA MILIČ QUANDO VIENI DA ME Quando vieni da me il tempo si ferma. Le nostre braccia e le gambe s'intrecciano e le bocche ci aiutano a superare le dimensioni dei corpi, a congiungerli in un solo corpo; anche le cose, stupefatte, si collocano sul piano del letto. Noi due, sdraiati sopra, siamo vicinissimi alle stelle. Translated by JOLKA MILIČ TRA LA VICINANZA DELLA NOTTE E IL TRAMONTO E la morte, senza nemmeno venire, era qui. Sezionata sul piano liscio dell’istante cercava l’elemento dell’alba, cercava l’alba. E mi ha offerto il cuore delle corolle; tra la vicinanza della notte e il tramonto mi ha dato l’amore. Translated by JOLKA MILIČ From Lithuanian translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by LAIMA MASYTĖ ŠEIVAMEDŽIO LAIKAS (1): Kuris mane triskart nuskynei ir septyniskart prisiekei šnypščiančiu šimtmečiu! ką padarei su tampria oda? kuri šikšnosparnio sparnais plasnoja po išsivadėjusią karalystę. Kuri juodų akių taškeliuose dusina ir žlugdo … Tos, kurios neišsukinėjo ragų, negainiojo vėjo ir kėlė į saulę ne tik sūnus! Ką tu padarei su šeivamedžio rankomis? kurios jau nekiloja baltų karstelių demoniško laiko! bergždžio laiko! … Tos, kurios keliavo iš suodinų katilų ir pūškuojančių samovarų iki pasakų šalies upių! ką tu padarei akims užsisvajojusioms? kurios mane šlaksto verdančiu vandeniu ir pasaldina šlakeliu mano kraujo … Ką tu padarei su esmės talpa? kuri mane skabo ir grubiai liežia. Ką tu padarei su negyvu dantim? kuris mane graužia ir paverčia šlamesiu … Neišgirstas tavo Šeivamedis Laukinis Translated by LAIMA MASYTĖ padėkos žodis anamnezei Visų atvertų pasaulių, visų atvertų kapų raktas … vienatvės ir hipokreniško vyno gurkšnio raktas, atloši galvą į baimęviltį ir saldų tylėjimą … į baltas balandes Lipicų žirgų širdyse … į pasiklydusias kometas … tenai, žemyn po dangumi, po vaivorykštiniais sparnais, po debesim … Tarsi kvailam mėnuly jaustumėmės kaip namie! Tarsi gyventume kažkokią pasakišką paslaptį?! Ačiū už Adomo šonkaulį! Už moters plyšį! Už sutrūnijusį lieptelį … už permatomą lietų, nepaliaujantį lyti ir prausti pakirdusius lango stiklus … ačiū už upes, nuščiūsiančias jūrose … Translated by LAIMA MASYTĖ skysčiai Kartais nesuprantame žodžių, perlietų tarp dangaus ir žemės; stoja prisunkta rimtis ir galvoje neršia žuvys … Kartais nesuprantame kraujo, pamaišyto su ledu ir vynu; jis užverda ir perverda, lyg per amžių amžius glamonėjančios gyslos … Kartais nesuprantame ašarų, ištrūkusių iš nakties akivarų … nesuprantame tylėjimo gyvo liežuvio … Kartais nesuprantame laiko, tauškiančio dulkių ir sušaukto išlikusių žmonių susirinkimo žargonu … P. S. Nesuprantamai ir neprotingai šlakstomės nuo tviskančio pasaulio paviršiaus; viename pusrutuly susėdę ant kito linguojančių duženų sau skirto apsikabinimo … Translated by LAIMA MASYTĖ slyva (pelėsiai 10) Kartais medis neįtelpa tavyje nuvytusių žiedų, suglebusių lapų šakomis … Pernelyg švelnus alsavimas paunksnėj šokantiems tau … Kada nors saulė nuriedės žemyn, į aprūdijusį lataką prie slyvos viršūnės; ji atšoks prieš tave, atkiš porą krūtų ir bambą … Jei dar nebus užgesusi, išlies spenelius ir po įdrėskimu nušvies sprogusią auksiniai geltoną slyvą … Kartais kalba neįtelpa tavyje … nė viena raide … Juslės įsikerta į aitrią odelę, įsėlina burnos gelmėn, apseilėja salsvus miltelius … Išpampęs kamienas slysta iki pat dangaus, kur tu ilgai kvepi išdorotu vaisiu … Kartais dangus neįtelpa tavyje … o tu – jame … Bet visa, visa tai kada nors tave apsikabins … žvilgsnio blakstiena … beprasmybės nagu … virpesių lezgeliu … lipnių mirksnių apnašom … deginančios slyvinės taurele … neišrėktu minuskulupo negyvu gimusiu debesimi, neįtelpančiu tavyje … P. S. Tu (plačiai pastačius šaltas pėdas ant mano įplyšusių lūpų): Kiekvienam žiedui savas išsiskleidimo metas … – Aš (iš tavo žydėjimo ištrauktas kuokelis): Nesibaigiantys yra jaustukai sultingo kamieno kryčiuose! – Išdžiūvęs latakas (šnabžda auksinei pleventojai virš mudviejų): Suglebki dar kada nors slyvos svaiguly … Translated by LAIMA MASYTĖ laikas (VI) Galbūt kada nors priartėsime prie tylų, nes pliurpiame šurmulį. Jau ilgokai jas dėliojame iš bukojo į smailųjį kampą, bet niekaip nenutildome iki duženų savy … Týlos sugeria gyvenimo bordelį. Vienos tylos per maža, kad įsiklausytum į baimę, iščiupinėtą stetoskopais. Naktis uždusus krinta, vietoj akių rasoja teleskopų, kompasų stiklai … Dėl išsimagnetinusios strėlikės nerandame ieškomo lizdo. Negirdime čirškesio perkaitusių žvaigždžių, tariamai priartintų, mirguliuojančių prasmės tylą … Chronografais ir seismografais fiksuojame neegzistuojančius įvykius. Nė vienas žmogaus sukurtas įtaisas neatskleis mudviem erotiškesnio melo: sustingusios lavos tylos, užgesusio vulkano tylos … Translated by LAIMA MASYTĖ laikas (IX) Nearchyvuoji laiško, parašyto drėgnu akies voku. Tai, ką tau sakau, yra persileidusios eilės … Nuo balkono žvelgiu į įdegusius statytojus, jie nuo ryto lig vakaro vaidina mesiją. Sakau tau, ir šis pastatas nebus skirtas poezijai … Neàtplėši pavojingos bulės per anksti. O ką, jei čia tyko audringa depeša, per naktį išdžiovinta ir pabrinkusi. Dalgio džeržgesys, vis garsesnis, jis sustabdo raitininkus. Dar štai ką tau pasakysiu, liesis kraujas, bet kelio atgal nebėra … Nėra išsigelbėjimo, jei išganingame šešėly neatpažinsi atominio grybo. Tavo smakru varva seilės į chemijos apeigas, prikeltas šarvuočių knibždynas užstoja vėjo aršumą … Tame laiške buvo parašyta, su beždžionėle ant peties neišsaugosime suledėjusios eilės. Praradimui neegzistuoja taisyklės, per amžių amžius … Translated by LAIMA MASYTĖ laikas (VII) Dar graužti dešinės rankos nagus ir juos nukarpyti artimajam ant pavargusių kojų … Dar sudėti į skrandį dienas ir savaites; dar užšaldyti skrynioje mėnesius ir metus ir kada nors mikrobanginėje atšildyti tuos kelis dešimtmečius … Dar prišnabždėti imperatoriui: balta vėliava pridengta imperatorienės gėda; ir liaudžiai patiesti: Teresės kelnaitės plazda, nuleistos ik pusės stiebo … Dar pakiliai šlovinti: o paveldėjimo sėklele, meilėje šaunanti į šviesą ir įsigerianti į tarpelius, tave kandžioja laiko penis … Translated by LAIMA MASYTĖ laikas (1) Virš nušienautų laukinių metų nebeturime jokios galios lizduose, tuoj ims kriūkauti skurdžių tapytojų pilvai, atidarysime pereitų metų degtinę ir išgersime pasaulį iš naujo, prigersime kepenis, įgarsinsime plaučių uždegimą, palįsime po storais moterų sijonais. Bus toks laikas, ne žiema, audringas dauginimasis šernų su neperšaunamu šilku, kuris mus apakins ir pavers menkais, menkesniais nei būtų pavertusi balta vėliava. Tačiau jau dabar tau pergalingai pareiškiu, stebuklinėje pasakoje apsirijėliams pristigo maisto, šitaip praeis ir naujas dinozaurų laikas. Translated by LAIMA MASYTĖ From Hungarian translations of XXIst century Slovenian poetry Miklavž Komelj (1973) Translated by GÁBOR CSORDÁS * * * Képzeld, hogy e betűk itt hangjegyek. Hogy előttük nem volt egyetlen egy sem. Hogy ékesebb a rendjük képzeletben. Hogy mind keggyel, jósággal teljesek. Bocsáss meg nekem, könyörögve kérlek. Hogy mi miatt, azt neked tudni kell. Mert a mesékben sárkány szerepel. Mert álmaidban felbukkan a jéghegy. Amiatt, mert Kínában földrengés volt. Mert márványnénédnek letört a karja. Mert sokakban csalódást kelt az égbolt. Mert az ösvényen halott sün rohad. Mert hamar jön a tél, és betakarja. Mert az igazi ok titok marad. Translated by GÁBOR CSORDÁS * * * Nem szállhatok a mennybe vékonyulva, lélap alattam, mégis merre szálljak, ha nincsen szárnyam, mint a szent bogárnak. A nyártól minden szellem megvadult ma. A nyelvemen egy röpke súly ha lebben és áhítatos nyálam felragadja, én jól tudom, mi az: a szó agyagja. Megin saját hálómba keveredtem. A Nyelv szó egy titokkal teljes asszony. Körülharapva, hogy maga maradjon. Büszkén szenved, hogy nincs a ríme híme. És ha a rímvágy benne újra lángol, nem szabadulhatok extázisából. Nem leszek többé. Én leszek a Ríme. Translated by GÁBOR CSORDÁS From Macedonian translations of XXIst century Slovenian poetry Boris A. Novak (1953) Translated by EFTIM KLETNIKOV Крунисување 1 Крилјата прастари ги отвора овој спомен. Опојна, смртта од афионот во нас трае. Кајшто просторот тесен за чекорот не знае, Сал гласот в гнездото на мртва птица е вдомен. Судбинска е слободата во зборот вселена, И незаменлива крвта на изворот штрека. Таен снег на столетијата тука нй чека, Темен од саѓи, испран ко мирис од пелена. Почнувам песна, млекото сега го фалам јас. Овој јазик е словенски молк на дамнината. Зборот е прамајка за човекот и за нас. Премалку сме. Само шепотот на двоината го стиска катот, кајшто реката пуштила глас. Бoraтcтвo штo боли, името на тишината. Translated by EFTIM KLETNIKOV 2 Богатство што боли: името на тишината. Насекаде погледи и огнови горат. Конечно сам, забуни слатки ме морат, Целивам раце на луѓето: нека е мината Оваа синевина од богатството што стега. Сал еднаш да бидеш во средиштето, вреди, меѓу денот и ноќта, врз смртните следи. Богат е светот. Ќе умрам од милина сега. Ги имам двете раце, десна и лева. Cо двете правам гнездо на облината на телото, море длабоко што се крева. Увото е школка на звукот и тишината Среде песокот на времето, низ прсти што се слева. Само сништата од плунка ја ткаат иднината. Translated by EFTIM KLETNIKOV 4 Волшебно огледало: лика строга Од млеко, под стакло што се мрешка свечена. Породилна вода, уште неистечена, Со молк на свештеничка чува оган. При првата болка перачките-слуги Ќе го исперат сјајот на сводот велик. Железото ја цврсне крвта како челик. Како скали се стварите едни со други. Космосот се отвора, породилно крика! Телото е поле — клас пред жнејачки што паѓа. Гледај: зрното расте во висока слика. Зрно малечко, помало од зеница, Чудно слично: од мало големото блика. На работ, ене, вистината се раѓа. Translated by EFTIM KLETNIKOV 6 Детето го гради светот жив од глината. За него вратата не е раѓање на просторот што трае — Таа е самиот простор: детето мора да знае Да го отвори и да стане принц на широчината. Sидот не е прекин за просторот на далечината. И не е прозорот во ѕидовите сал пора — Самата бездна е тој: секое дете мора Да ја отвори неа, секој принц на близината. Како ризница древна детството в шкафот се скрива. Во наборите на скутот не е прекината, Идилата нежна мало божество бива. Ја отворив вратата правлива на татковината: Волшебен плач - возрасноста е болка жива. Замокот од песок е погруб од празнината. Translated by EFTIM KLETNIKOV 9 Како завеса се отвора мачнината сега. Миг на тишина пред бура е стихов кобен, Што го собира светот на парчиња здробен. Со див ритам на танцот од ужасот бегам. Се крева времето тајно како кипарис стамен Над гробот празен на историјата замината; А во небото, како мфра од дамнината, Темнее призракот на тркалото од пламен. Глеј го песот со муцка крвава и скината! Кога стихот е страви зората темникава А градот кула од стакло и беснило под синевината, Детето го спасува просторот за чудо и слава. Детето е празник, роден од празнината. Детето е круна. Животе, круна ти ставам. Translated by EFTIM KLETNIKOV 11 Магновение: страшно е златото на телото, Руда раcфрлана, зрно на текот. Како да ја најде лакот бојата на звукот Што е зат во споменот на увото. Mpaкот уште потемно отаде огнот се глси. Иднината, сета светлина и пророчка лага, Ке исчезне подарката триумфална без трага. Како од земјотреслулката да се спаси. Плисокот на крвта ќе ја избрише школската креда. Снежниот човек ќе се убие со топење. Само уште во песната зборот има следа: На децата им црта крилја за летање. Како да изгради дом окото и да го гледа. Расцутот на светот бара свето бдеење. Translated by EFTIM KLETNIKOV 13 Дете мое, ти го завештам чудото целото. Јас, поет меѓу поетите,ја сложувам секоја рима На кралската неранливост: во мојот збор има Болка. Песната е тело на телото. Ти ги оставам очите и моќта на дрвото, Прегратките што цветаат среде зима глува, Тајните во кои криковите ги чуваш: Не сум во нив ризница звучна ни клуч од увото. Ти пеев за врвот син на длабочината, Кај паѓа водата на времето ко водопад. Не плаши се. Мост сум над стравот и височината. Секој врв е праг кон празнина и пад. Не плаши се. Светотнема да го здроби тишината Ha Колената, кајшто те нишам во растот млад. From German translations of XXIst century Slovenian poetry Josip Osti (1945) Translated by LUDWIG HARTINGER Nackt liegen wir mitten im Garten Nackt liegen wir mitten im Garten. Vor der nackten weißen Lilie. Nackt ist der Himmel über uns. Nackt ist das Gras unter uns. Es ertönt der Laut einer nackten Nachtigall, die mit diamantenem Schnabel das Glas der nackten Zeit ritzt. Translated by LUDWIG HARTINGER From German translations of XXIst century Slovenian poetry Zoran Pevec (1955) Translated by DANIELA KOCMUT AN EINEM PUNKT (ein Gesicht) (Fixierung der Silhouette) (ein sanftes Lächeln) (deine Hand) (wenige Umarmungen) (du weißt es) (dann noch ein Lächeln) (der Schatten des Abschieds) (draußen war es dunkel) (wie eine feine Linie standest du in der geschnitzten Zeit) (du zeigtest mit dem Finger in die Dämmerung und ich lehnte meine Jugend an dein Ohr) (ein Erzittern der ausgebreiteten Erinnerung) (ich fahre mit dem Fahrrad an deinem Fenster vorbei) (dort verdunsten die Blicke) (dort ergreift jemand das Wort ohne zu antworten) (die Unterschiedlichkeit der Einsamkeit) (du kannst sehen was mich zu dem macht was ich bin) (in meinen Händen halte ich eine Schachtel mit deinen Küssen) (verwundert über den gerissenen Faden der Beklommenheit schlafe ich in Gedanken jede Nacht mit der Frau mit einem langen Wort am Rand ihrer Lippen) (niemand kennt sie) (ich bin müde aber nicht wegen unserer Treffen und wegen unserer Entfernung) (du bebst in deiner durchsichtigen Haut) (wer weiß mit wie vielen Stimmen unsere Lieder bedeckt sind) (die Luft wogt wenn Stille auf unseren Schultern hockt) (fallender Regen im schlummernden Tag) (du sagst du reist auf den Flügeln schwarzer Einsamkeit) (ich sage nichts) (es ist spätnachts) (die Sterne schütteln die Phantasie vom Himmel) (ein bisschen unklar) (ein bisschen hauchen in den Spiegel) (ein bisschen wie ein Versteck wenn du die Augen schließt) (in der Zwischenzeit deklinierst du aus dem Namen des Anderen das Leuchten der Erwartung) (und du wartest auf die Lautlosigkeit der Grade vor dem langsamen Auftakt in den neuen Tag) (alles an einem Punkt den sich der Schlaf für den Traum aussucht) Translated by DANIELA KOCMUT IN FRAGEN BLÄTTERN Wo ist die Trostmauer? Sie fallen wie überreife Pflaumen vom Baum. Ist die Liebe ein Prophet des Wahnsinns? Ist Langeweile die Provinz des Dichters? Hinke ich mit meiner Stimme? Ist Ausdauer ein seliger Schmerz? So zerreiße ich mit meinen Zähnen meine Schwäche. Wann erlöschen die Lichter in der Konditorei, wo einige Kinder abwesend das bunte Tagebuch der Eltern vermissen? Alles ist ein Blättern von Worten, wie im Schnarchen des Eichenwaldes. Nackte Füße von Lebensbedingungen. Warum ist das Innere der Identität der elastischen Metapher für Verlegenheit so aufgeweicht? Dem schreibe ich keine besondere Bedeutung zu. Solange meine Hand nicht in der Narbe der Ungeschicklichkeit stecken bleibt. Als ich jünger war, hätte ich alle Hamster aus den Käfigen freigelassen. Was war zuerst der Leuchtturm oder das Meer? Ich bin ein Spion des Geschwafels. Wo sind die Daten zu seiner Struktur? Liegt alles im Wurf der Würfel? Ist das Würfelspiel eine nützliche Tätigkeit? Der Meister wetzt seine Drachen- Krallen und wetteifert im Feuerspeien. Die Gläubigen sind an Beatmungsgeräte angeschlossen. Warum sind die Stimmen der Fragen so dünn? Liegt das Geheimnis der Poesie im Empfangen von Schlägen mit der Kusshand? Translated by DANIELA KOCMUT DER STERNENGARTEN Ist der Traum der Beginn der Reise? Ein Bündel der Kosmologie. Du denkst an das lange Vertrauen in die weiche Distel. Eine Galerie der Tradition. Du beobachtest eine Frau, die ein abgerissenes Stück Leben anhat. Betört blickst du zum Himmel. Wessen Eigentum ist er. Wie viele Horizonte sind darin gezeichnet. Ein Stadtabend. Du glaubst nicht, dass du alle Seelen mit zwei Versen zum Vergnügen nähren könntest. Eine Dosis Sterne bietet das Abbild entrückter aufblitzender Körper. In einer deiner Laden liegt ein Kompass mit bebendem Atem. Ein Stückchen erkälteter Mondlandschaft. Der Zaun für das Gravitationsgesetz ist repariert. Es schleudert dich nach links oder rechts. Das aber perfekt. Du bist willkommen im Restaurant mit dem Licht der angeschnittenen Planeten. Deine Knie sind aufgesprungen von der ständigen Annäherung des Kosmos. Die Straße ist der Beginn der Nacht. Dein Gesicht ist verschwenderisch in Richtung der zweigeteilten Nachkommen gewandt. Translated by DANIELA KOCMUT DER GESANG DES REGENS Wohin blicke ich, wenn ich in deine Augen blicke? Stille beinahe. Am Himmel eine Wolke. An den Gesang des Regens gelehnt kreise ich in ein gebogenes Lächeln. Nah bist du. Nah bin ich. Die SMS ist eine Station unserer Beziehung. Die Wurzel der Frage. Tröpfelnd gleitet der wehmütige Zauber verborgener Hingabe über unsichere Möglichkeiten. Sieh, der Atem fällt in die Handflächen. In einer Faser der Harmonie liegt der Rückkehrpunkt der Unvollkommenheit. Wo bin ich zu Hause? Ist alles eine Ebene des Liebesspiels? Das geheime Leben der Flüchtlinge. Ein gepackter Koffer in der Ecke. Eine Wendeltreppe nach unten. Wir beide sind ein Körper der Trauer. Eine Bewegung der Hoffnung. Diener des heiligen Landes der Blicke. Einschlafen in den Augenblick des Schmerzes. Wir wiegen uns in eine Schicht des Abendhimmels. Die Nacht vergeht. Es vergeht der Tag. Im Adjektiv der bebenden Umarmung liegt die Erwartung des Wiedersehens. Wir sitzen auf dem Bett und du sagst, wir seien Komponisten der erschlafften Rast. Du gehst wie ein Mädchen. Du träumst wie ein Vogel. An der Wand ist der Schatten des leidenschaftlichen Genusses zu sehen – ein Schleier des Wahnsinns. Sind wir zwei deshalb hier? Sind wir hier, weil ich lediglich deine zweite Hälfte bin? Translated by DANIELA KOCMUT DAS IST NICHT MICHEL FOUCAULT Ceci n’est pas une pipe (René Magritte) das ist nicht Michel Foucault und keine Philosophie die künstliche Katze schnurrt in der Ecke und kein Wahnsinn auch kein anderer Stil des Wahnsinns eine Niederschrift der Paranoiaerfahrung die in den Versen steckt der sichtbare Weg der Onomatopöie eine Frage innerhalb einer Frage die Demut des Buchstabens im Wort Celans Laub der Jahre etwas über das Sitzen im Korbstuhl das unversiegbare Summen der Zeit warum nicht lieber nichts als das Plätschern der Erinnerung Translated by DANIELA KOCMUT * * * das sind nicht Azra und Štulić’ Balkane Balkane Balkane moj auf der Rückseite des ehemaligen Staates mit der Küste am Meer mit dem Meer von Wellen in südländischem Akzent das sind keine Verirrten mit dem schnellen Schritt der Flüchtlinge und der langsamen Gechichte der Völker die miteinander streiten über die verschwigene Hinnahme über die Konturen des gewaltsamen Vergessens das ist nicht die Frau mit dem rabenschwarzen Haar die dich nostalgisch umarmt als du nach langen Jahren nach Ćuprija zurückkehrst und den Bruder fixierst ohne Stern auf seiner Stirn und den gestutzen leicht ergrauten Schnurrbart unter seiner Nase Translated by DANIELA KOCMUT * * * das ist nicht die Geschichte über das Buch das aus dem Sand aufkeimte der Dichter ist der Phallus Gottes das sind nicht die Namen aus Adams Benennung aller Dinge Tiere und des großteils der Dummheit die Zukunft aus dem Anfang der Schlüssel der die Welt verdolmetscht ein Anhänger an einer Schnur das Geheimnis des Unentdeckten die Vereinsamung des Übersetzers der Vollkommenheit das Reißen der Adern im Körper eine Jacke mit der Aufschrift Fuck off die Schwere der Aussage Orphan mach mit mir einen Spaziergang Translated by DANIELA KOCMUT * * * das ist nicht das Ende der Welt an einem Stein verharrt ein Fluss weiblichen Geschlechts er betastet die Form des Morgens er fließt am Himmel vorbei du wirfst den Stein ins Wasser und er geht nicht unter er bleibt an der Oberfläche der Geduld wenn die Sonne untergeht schlägt der Stein Wellen du blickst in den Tod der dich immerzu anstarrt und du sagst laut die Leblosigkeit wächst mit mir das ist kein Stein ohne Welt Translated by DANIELA KOCMUT From German translations of XXIst century Slovenian poetry Željko Perović (1961) Translated by DANIELA KOCMUT DER FILM (Ein Ausschnitt mit Horizont) manchmal wirst du in den Morgenstunden ertappt wenn ein Wort sich in dir regt, ist es ein Bote oder eine Botschaft, was nährt sie, sie hungert, in der unendlichen Bewegung halten die Hände inne, auf der Suche nach dem Tempel, um den Randaugenblick des Raums zu betreten, die Filmszenen reihen sich aneinander, zerstreute Sinngehalte, verlorene Jahreszeiten, du versuchst sie in den Morgen zu führen, obwohl du nicht weißt, sind sie geöffnet, es tagt, oder der Mond wütet, oder zeichnen in Fauns Garten die Stahlseile noch immer Horizontlinien Translated by DANIELA KOCMUT DU KNETEST, DU KNETEST endlich verschmilzt du mit den Notizen und bist einer von den ihren unter den ihren, dann wartest du mit einem Bein, das andere lässt du wer weiß wo, in den Rhythmen, als du auf Zehenspitzen gegangen und mit den Stimmbändern gewinkt hast, du knetest Gedankenspiele, sollte man den Zeitgeist berücksichtigen und einen griechischen Mythos oder Archetyp wiederverwerten, das Drama ruht schließlich nie, und auch ein wenig deine Zeit streicheln, sie stülpt sich über deine Gedanken und Stimme, den Blick ohne Nistplatz, ohne Angelpunkt, damit du nicht sagen kannst wohin über das andächtige Feld verstummter Worte Translated by DANIELA KOCMUT PAARUNG du wankst vor der Membran des Alltags, das Radio spielt die Kulisse, das Fenster ist Medium, die Grenzen fließen mit dem Atem ab, im Nachmittag sickert die Zwischenwelt durch die Bühne des Verschwindens, die einmal Flugschanze einmal Sickerfluss ist, zwei Fasanenhennen halten auf der sprießenden Wiese eine zweifelhaften Abstand ein, nur so weit, um dem Ansprung des Hahns auszuweichen und dieses Spiel dauert ewig und wenn du dich wieder umsiehst, sind sie längst weg, nur auf deiner Stirn lösen sich Stunden auf und die Gedanken vermögen keine Urteilsstimme mehr, es kriecht regelrecht zwischen den Lippen hervor, nur ein Hauch von Materie, die Flaum treibt Translated by DANIELA KOCMUT WÄHREND beim Zwischenstopp am Schlossplatz wird der Glühwein zu einem Vollbad für den Atem, du horchst, wie an diesem Dezemberabend die Strukturen pulsieren nur-etwas-fühlen und hinter den Lidern stecken Umrisse von Geschichten, die eine ein Seufzer, die andere dreht eine Vertikale in einen Bogen aus, die dritte durchzucken eingekreiste Worte, einige sind Geliebte der Sprache und sie klammert sich an sie, wenn sie eine Startbahn fürs Gleiten sind, wo sind die Feuer, wo sind sie, klagt jemand im Raum, in den Adern erzittert der Keim der Stimme, während Konfetti vom Himmel fällt und dir mit der Sprache der Dinge der Bote der Zeit entgegenkommt Translated by DANIELA KOCMUT DIE ERNTE lockert die gelockerte Wirklichkeit, verdichtet die dichte Zeit, du spürst, wie dein innerer Beobachtungsposten den Wortschatz öffnet, was für eine Regung, er zögert, du aber bist mit dem Weizen auf dem Feld am Hang verbunden, schon lange ein Zeuge, wenn es welkt, man sagt, es reift, glücklich, wenn es vom Hagel umgangen wird, auch hier wird die Fruchtfolge eingehalten, du hoffst, dir werde das kommende Jahr gegeben sein, um dem Mais die Daumen zu halten, du betrittst Schlupfwinkel, tappst in Bereichen, wo große herzförmige Einlagen ihre Spuren hinterließen, noch immer fließen sie in den Kammern, in den Senken der Herzaushöhlung hallt das Wesen der Stimme wider und prallt gegen die Welt, schon brummen die Maschinen, bis zum Morgen wird es nicht einmal Stoppelfelder geben Translated by DANIELA KOCMUT From German translations of XXIst century Slovenian poetry Uroš Zupan (1963) Translated by FABJAN HAFNER (1966–2016) Immer bleibt das Andere Es ist gut, von Leben zu Leben zu wandern. Die Luft wird stickig, das Gedränge unerträglich. Die Alten meinen, mit ihnen höre alles auf, die Jungen, alles beginne mit ihnen. Du öffnest die Tür und gehst, hast keinem was getan. Hast eine Spur hinterlassen, keine, einen Fingerabdruck, keinen, vielleicht den Duft der vergangenen Jahre (denn die Liebe verliert ihren Duft nicht), keinen, auch gut. Man wird dich zitieren, von dir sprechen mit Achtung und Angst, dich vorführen als Inbegriff von Dummheit und schlechtem Geschmack, auch gut. Jede Einbahnstraße ist irgendwo zu Ende. Die Dinge sind Schlecht, wenn sie dich nicht zu sich bringen, wie diese Spätnachmittagsonne, wie die verlorene Wärme, wie der aus der Luft gerissene Wind, der das Laub von beiden Seiten verfärbt. Der Wörter wirst du überdrüssig und bringst sie zu Ende. Die Stille, die sie trennt, ist auch irgendwo zu Ende. Es bleiben zwei Achsen, die sich auf dem Glas küssen, und die unbestimmte Vorstellung von den Boxes Joseph Cornells. Lebenszeit, auf der Straße aufgelesen und der Phantasie überlassen zum Gebrauch. Es bleibt das Andere. Ein Paradies, das nicht ausschließlich still ist. Eine Hölle, die nicht nur statisch ist und gefährlich. Es bleibt das Andere. Schriftsteller sein ist äußerst langweilig; seine Hände verwendet man nur zum Tippen. (Immer bleibt das Andere) Translated by FABJAN HAFNER Die sichtbare Welt Der Himmel ist geräumig und dunkelblau, unterwegs zu den Zollstationen der Schwärze. Die Straßenbeleuchtung auf langen Metallstängeln geht an. Magrittes Das Reich der Lichter ist lebendig geworden und aus einer belgischen Sammlung in die Nachbarschaft übersiedelt. An jedem klaren und vom Wind ausgeblasenen Abend werde ich zu einem seiner zahlreichen Besitzer. Translated by FABJAN HAFNER Schlappen zum Wandern durch China Ruhige Dschunken. Hoher Bambus. Wimmelndes Moor. Alles Sichtbare beschrieben wie das unwissentliche Zurechtstutzen von Zwergbaumwipfeln. Mondscheinbahnen auf Blumen und Schlammigen Fahrwassern. Unsichtbare Sterne, abgelegt in Räubergeschichten und weggesperrt in verblasstes Vergoldetes. Alles Hörbare beschrieben durch den Flug leuchtender Glühwürmchen im schwingenden Schilf. Dorthin brechen wir auf und kehren wir wieder als hielten wir uns fest am Äther und den finsteren Winkeln unserer Kindheit. Ohne Abwesenheit. Ohne Anker. Ohne Worte. Translated by FABJAN HAFNER Von der Soap zum Melodram »Ich brauche mehr Platz!« – blitze es durch die farblose Stille, als hätte der Hauptdarsteller (vielleicht die Hauptdarstellerin) eine flackernde Neonschrift ausgespuckt. Es war die erwartete – Leerstelle. Das Sonnenlicht hatte sich schon seit Monaten in den Winkeln gesammelt und zu Staub verwandelt. Der Regen war nicht mehr die sanfte Musik, die Stütze für Körper, die von ständiger Nähe ermattet, in der Luft Halt suchen. »Ist dein russischer Lieblingsroman immer noch Anna Karenina? Und dein französischer Madame Bovary? Oder etwas Trashigeres – ein Spiegel für das langsam rostende Blech und die Leute, die in Seitengassen verschwinden, wenn sie wegen der Hast ihres Verschwindens ihre eigenen Rücken berühren?« Wir sahen und wurden gesehen. Wir lasen und wurden gelesen. Das Leben, aus dem die Nachmittagslektüre gemacht war, die uns hätte belehren und unterhalten sollen, war unseres. Es floß unter der gefrorenen Rinde, im Hintergrund der Sätze. Wir reichten sie gleichgültig weiter, als führten wir in einem verdunkelten Saal schlecht einstudierte Tanzbilder vor. Zum Beispiel: »Woody Woodpecker ist der Sexyste Held unserer Zeit, doch was soll's, wo auch er nur der Unbeständigkeit untertan ist, die uns geschenkt wurde wie Kleider, die schon längst aus der Mode gekommen sind, obwohl man sie immer noch trägt.« Zittern und Seufzen fielen ins Dunkel, hinter die Kulissen einfach eingerichteter Küchen, während wir auf die Knie fielen in der Hoffnung auf einen neuen Aufstieg, so daß wir durch glitzernde Sphären wachsen, von denen wir gemeint hatten (und immer noch meinen und andere meinen es auch), daß in ihnen alles seinen Anfang nimmt. Doch wir blieben, wo wir stecken geblieben sind. Der Wind blätterte die eng bedruckten Seiten der Taschenbuchausgaben der Klassiker um, die langsam vergilbten. Der Raum, in dem jemand mehr Platz gebraucht hatte, weitete sich. Und alle ausgesprochenen Worte, die wir gehört hatten, waren vor langer Zeit von unseren Lippen gerissen worden. »Was soll ich nun tun?« – »Hier unterschreiben.« (Immer bleibt das Andere) Translated by FABJAN HAFNER From German translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by DANIELA KOCMUT Von Millionen von Rassen angepisste Fußgängerwege (labyrinthische, leiernde, liebeslastige, lubrikante, …) (Aus dem Lyrikband XXXL – Große Lieben) die leichtsinnige Tagsüber teilweise bewölkt … aus einem Kopfstand auf einer Minarettspitze, aus den Göttern gestohlenem Feuer, aus dem Gleichgewicht der Balancekünstlerin, auf einem Seil zwischen dem Koran und der Bibel: aus dem Piercing an einer Leibesfrucht in der Gebärmutter, aus der Swingerpeitsche aus Latex, aus der dekadenten Story fickefickehündchenmein; aus der Hinterndimension: aus der Blindenperspektive, aus der Phalluslänge zwischen ausgelegte Nägel; aus dem verworfenen Alphabet: aus zu eilig ausgeteilten Nummern, aus den Entdeckungen der Sattelkunst, aus geheimnisvollen Kräuterkräften; aus dem Salto mortale über das lyrische Subjekt Translated by DANIELA KOCMUT die leichtgläubige Es weht mäßiger Nord-bis Nordwestwind, der in den Abendstunden stark auffrischen kann … es gibt keine großen Lieben, es gibt nur große Felsen und verlassene Wiesen, die nach unten über dich hinauswachsen; es gibt nur kleine Schlangen gegen fette Eidechsen; großen Worten darf man niemals Glauben schenken, sie sind so verhängnisvoll: aus dem Mund einer Schauspielerin, zwischen den Zähnen der Totengräberin hervor, aus den stechenden Augen der Illusionistin; kleine Lieben sind aus kleinen Worten gemacht, aus flüchtigem Zuzwinkern, aus Küssen, mit der Hand verschickt; die größten Lieben sind ohne Worte Translated by DANIELA KOCMUT die lasterhafte Beim Einholen der Schnecke kurz vor ihrem Haus … alle Musen haben gehurt im Krautbottich, als sie nackt diese durchgeblätterte Welt stampften: aus alten Schnecken, aus Erinnerungsgeschimpfe, aus Hahnenerotik, aus silmultanen Dolmetschungen; aus einer kalten Dusche, aus der Dildodressur, aus dem Füllen des Mundes, aus der durchbissenen Vorhaut; aus der Sechs über der Neun, aus der Neun vor der Sechs, aus der Annäherung des ausbrennenden Höllensteins; aus der Rückkehr zur Kartoffel, aus dem Durchbrechen des Lattenrosts; lösch das alles aus, wenn du willst, du musenloses Hündchen Translated by DANIELA KOCMUT die legende Illusionisten, volle Mülltonnen warten auf euch! kommt die Poesie, diese Schlange, zu ihrem Begräbnis und fragt: mein Liebster ist gestorben, worüber soll man keine Gedichte schreiben * * * die lesbe Der Dual ist der Numerus der Lebenslust … zuerst das Meisterwerk, dann der Inhalt; nein, zuerst ein Kuss, so weit es geht Translated by DANIELA KOCMUT die lindene Der Dichter eines Morgens (in dunkler Kleidung und schwarzem Hut über das gedämpfte Knarren des Holzbodens) … sei es wenigstens einer von unseren, so einer vom Tod von allen Seiten: woraus besteht ein slowenischer Sarg: einem Boden aus Lindenholz, einem Deckel aus Nussholz, Leinenkissen, glänzendem Lack, einem gesegneten Kreuz, Nägeln zum Beschlagen und drinnen einem Hammer Translated by DANIELA KOCMUT die lyrische (1) der Haut zu folgen, den Duft der Blume zu schnuppern, aus sanftem Sinken tief hinab … manchmal kann der Baum nicht in dich mit seinen Ästen mit zusammengesunkenen Blüten, den schlaffen Blättern; zu sanft ist der Hauch in den Blattachseln, die für dich tanzen; eines Tages aber wird die Sonne hinunterdonnern, in die rostige Rinne neben dem Wipfel des Pflaumenbaums; sie wird vor dir abprallen, ein paar Brüste und einen Nabel auswölben; wenn sie noch nicht verglüht sein wird, zwei Brustwarzen gießen und unter der eingesenkten Narbe die aufgeplatzte goldgelbe Pflaume anstrahlen Translated by DANIELA KOCMUT die lyrische (2) Aus dem Keuchen, aus ausmergelnder Arbeit mit taunassem Körper … manchmal kann die Sprache nicht in dich, mit keinem einzigen Buchstaben, die Sinne beißen in die bittere Schale, sie schleichen sich in die Tiefen der Mundhöhle; speicheln das süße Mehl ein; der geschwollene Baumstamm gleitet bis zum Himmel, wo du noch lange nach der entkernten Frucht duftest Translated by DANIELA KOCMUT die lyrische (3) Aus dem Klöppel, der hin und her schwingt und zuckend nicht die erhörenden Wände zu erreichen vermag … manchmal kann der Himmel nicht in dich und du nicht in ihn, aber alles, alles wird dich eines Tages mit der Wimper eines Blicks umarmen; mit dem Nagel des Nonsens, mit dem Ohrläppchen aus Zuckungen, mit dem Reif klebriger Augenblicke, mit einem Schnapsglas des brennenden Sliwowitz; mit der nicht hinausgeschrienen Minuskel unter der tot geborenen Wolke, die nicht in dich hinein kann Translated by DANIELA KOCMUT die lyrische (4) Aus sechs Lippen, aus drei halbgeöffneten Mündern, zwei Zungen … und du (mit Grätschstand und kalten Fußsohlen auf meinen gesprungenen Lippen): jede Blüte braucht ihre Zeit, um sich zu öffnen; und ich (deinem Blühen entzogenes Staubblatt): unendlich sind die Interjektionen im Fallen des im Saft stehenden Stängels; und die ausgetrocknete Rinne (flüstert der goldenen Schweberin über uns zu): erschlaffe wieder einmal in den Rausch der Pflaume Translated by DANIELA KOCMUT die lyrische (5) Aus dem Eintreten und dort verweilen … manchmal verstehen wir die Worte nicht, vergossen zwischen Himmel und Erde; trunkene Windstille dazwischen und im Schädel laichen Fische; manchmal verstehen wir das Blut nicht, mit Eis und Wein vermischt; es kocht und läuft über, wie für alle Ewigkeit die Adern Liebeleien haben; manchmal verstehen wir die Tränen nicht, entronnen den Untiefen der Nacht; wir verstehen nicht das Schweigen hinter lebendigen Zähnen; machmal verstehen wir die Zeit nicht, spitzzüngig im staubigen Jargon und dem verstimmten Chor aus dem Überbleibsel der Menschen Translated by DANIELA KOCMUT die lyrische (6) Aus dem Abschied und dem dorthin Zurückkehren … unbegreiflich und unverständig benetzen wir einander von der glänzenden Oberfläche der Welt; die eine Halbkugel auf der anderen gestrandet, auf den schaukelnden Wracks der uns selbst beschiedenen Umarmung Translated by DANIELA KOCMUT From German translations of XXIst century Slovenian poetry Marjetka Krapež (1966) Translated by TINA ŠTRANCAR DAS GEBET EINER JUNGEN FRAU Herr, lass nicht zu, dass ich mich nach dem fremden Modell forme, damit ich nicht bloß ein Gefäß für die Leere in mir werde. Gib mir zu erkennen, dass das Geld nur Illusionen erschafft, dass die Haut eine schussfeste Weste ist. Mein Kampf mit der Welt soll unschuldig sein, so wie der Kampf gegen die Windmühlen. Und ich soll keine Angst haben, vor Angst wird der See zum Teich. Ich soll die Pflichtmaschen pflegen und aus Eitelkeit keine Zeit in der Ecke liegen lassen. Verzeihe mir das Anlächeln eines Fremden und die wilden Rosen in meinem Lustgarten. Und lass mich dem Sohn und der Tochter Schlaflieder singen. Stärke mein Glauben daran, dass ich für Dich ihn und mich für immer die einzige Ausnahme bleibe. Amen. Translated by TINA ŠTRANCAR DAS GEBET EINER ALTEN FRAU Herr, Du weißt, dass ich auf dem Weg zu meiner Einsamkeit bin, doch, lass mich bis zum Ende an die Legende der Liebe glauben. Verzeihe, dass ich meine Liebe in der Festung hinter den Augen gefangen hielt. Du weiß es, dass mein Leben aus seinem Kommen und Gehen bestand, inzwischen führte ich eine Schlacht mit dem Geheimnis und der Wahrheit; kehrte den Rücken mir selber zu. Vergib mir die verlorene Beherrschung. Und sieh, wie ich mit Behutsamkeit die heimische Herde beschützte, an der ich das Zartgefühl stopfte für den Sohn und die Tochter. Ich bin noch keine reife Frucht, es ist noch längst nicht alles getan, daher bitte ich Dich, um die Gnade der Zeit. Jetzt ist die Zeit die einzige Ausnahme. Amen. Translated by TINA ŠTRANCAR BRUCHSTRICH ich bin ein bruchstrich und das meer und das schiff und das ufer das weiße taschentuch, das in jeder tasche auf seine eigene art schmutzig wird die vertrocknete rosine, die durch das kaleidoskop der bildnisse kullert ich will noch einen arm haben, oder ein bein oder ein herz, damit ich leichter umgehen könnte mit gepflasterten straßen, mit bäumen und männern und koffern und schreibmaschinen, mit dem nebel und dem unerklärbaren kinderweinen und mit satelliten, die es sind oder nicht, und mit masken und bettlern und echsen vielleicht passiert nichts, weder unten noch oben solange sich arme und beine und alle organe nicht in sich selbst zurückziehen nur die sprache will den vogelflug schmecken, das aroma vom nahen restaurant, die stürmische nacht, das sonnensystem, das schwanenweiß, den rosenduft, das rückenschwimmen, alles doch der verstand lässt es nicht zu Translated by TINA ŠTRANCAR DER ALLTAG In Regale lege ich gebügelte Tage, aus durchgesiebtem Lächeln mache ich Brot, die ganze Freiheit geht ins gehackte Gemüse. Ich erkenne mich im Schatten der Eiche wieder, der auf den Tisch fällt. Beim Gehen atme ich flach und belle mit dem Nachbarshund. Abends fege ich Brotkrümel und tote Schmetterlinge. Bin ich nicht schon seit jenem Frühling im Reinen. Translated by TINA ŠTRANCAR AHNUNG Beeile dich, meine Welt läuft aus, die Schwäche nimmt mich mit sich, vor mir spüre ich nur die Entfernung der Milchstraße. Mein Mund spricht von außen, ich brauche den Schutz vor fliegenden Unsterblichen, vor dem wildgewordenen Mond, dem rollenden weißen Ballen, in leerer Wildnis. Translated by TINA ŠTRANCAR DU WARTEST LANGE Du wartest lange, bevor du erfährst, wie man überdauert, jede Antwort ist nur die gezierte Unwissenheit. Du bist ein sich verfolgendes Rudel, das sich selbst nicht fängt. Einmal wirst du erwachen als verrostetes Schloss oder kaltes Tierblut oder ausbleibende Rückkehr. Manchmal träumst du den karmesinroten Tanz von allem, was es gibt. Aber die Welt reicht nur von der linken bis zur rechten Schulter, und du wirst nie mehr sein, als du liebst. Du bist die letzte Stufe, die du nicht mehr erreichst, und die große Stadt und die Ecke hinter der Wand, und das Gedicht in Prosa. Translated by TINA ŠTRANCAR FREUNDSCHAFT Wenn ich vom Zweifel tief versengt bin, bist du die Arznei gegen die Gleichgültigkeit. Wenn es vom fernen Kirchturm läutet, bist du mein Wanderstab. Wenn ich mir selber hinderlich bin, versteckst du mich vor mir selber. Du lehnst mir die Leiter an, damit ich mich leichter finde, im Lärm des fliehenden Lebens bist du die stille Ahnung vom Anderen. Translated by TINA ŠTRANCAR WIE ICH EINE MÖWE WURDE An diesem Tag war der Morgen abendlich und die Wolken trieben keine Unruhe am Himmel, der Regen machte Sein und Schein nass und du schautest mich länger an als ein Blick währt. Zierlich krachte es zwischen uns wie ein Riss im Ei der Meise. Hilflos hob ich die Arme und spürte dort einen Schmerz, wo aus der Sehnsucht die Möwenflügel wuchsen. Translated by TINA ŠTRANCAR From Dutch translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by DRAGA RINKEMA & HANK GEERTS 37. Een hol, een hol Faustiaans Je weet het wel hoe ik knabbelen kan op rode radijsjes; ze ontdoen van hun zachte kruidige loof. Er zijn beten in de broze snoepjes, scherp van smaak; het in zijn rode velletje gebeten lijf verlangt naar zout (loopt ergens een wond die niet bijt?). Binnen blozende wangen bijt je soms in een beurs binnenste – je eet een heel veldje van lege woorden, je zaait er wat de wijde wereld in en vertelt: De woordenkrans van waarheid, die verwelkt (haaa, het verborgen zuchten) … De tijd rijpt uit worteltjes als muizenstaarten (Greenwichtijd; de tijd van het heden, democratisch gemaskerd) … Uitgerukte, afgestorven en korte kruiden verspreiden de moedergeur (en die van vader en diens vergankelijke, tot stof vergane erfgoed van veelzeggend stilzwijgen) … De dagen dijen uit, de nacht heeft geen respijt (och, nachten, die met onbekenden het meeste zon verwekken) … Zonet nog lag hier rondom een wit veld (van papier). Nu liggen er rode radijsjes in een jonge moestuin als een echelon van flirtende harten: Ruk me uit, bijt en eet me op, eet me op! P. S. (Ik geef je radijsjes, rood! En jij leert me over het zaad dat in een ondiepe kuil valt om ze wederom te doen ontspruiten aan de zanderige bodem in verscherpte zinnen, zinnen.) Translated by DRAGA RINKEMA & HANK GEERTS From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Dekleva (1946) Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Translated by MARLENA GRUDA Daleka dal Dal się oddala. Kiedyś sypiała nam przy stopach i grzała kłębki białych uroków. Mieszkała w sąsiedztwie wygłodniałych psów i w spojeniach kościelnych dachów, by kopiści ksiąg mogli znaleźć Słowo. Śniła o żywych i martwych językach w językach żywych i umarłych, czuła piasek, sól, rosę, skórkę nicości. Podróżując, obejmowała tą samą falę i obnażała pierś tego samego wiatru, a świat stawał się dla niej przejrzysty jak rozum. A teraz – teraz wszystko tkwi ściśnięte obietnicą narodzin – bez dali. Inaczej dźwięczy płacz dziecka w tej pustce. Jakby z oddali. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Dal podróżnych Niepokój, niepokój oto dal podróżnych. Popycha ich w słony wiatr wypala im oczy. Czują, że zbliża się zima, mimo to idą, idą. Wchodzą do czarnego lasu i uśmiechają się do cieni. We fiordzie, gdzie niebo powtarza kształt poroża, słyszą pustkę. Od zimna ich ciała usychają niczym dorsze. Wiedzą, że nad górami spokój przybrał kształt kryształu, to wiedzą, uzależnieni od dali odkrawają jednak serce i wchodzą do wnętrza swego brzucha. Wtem widzą, że to niewłaściwa droga, że właściwie błądzą, i że to właściwie jest szczęście. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Oczy – maszyna do liczenia gwiazd Światło zamienia się w nich w snop i kiść i liść i grudę. I w śmiertelny deszcz, co ciemnieje z sensu w objawienie. Oczy zostają w pamięci najdłużej, gdy zdjęcie już dawno wyblakłe i papier, figura, głos i twarz. Bo to, co widzą oczy, to jest pierwszy i ostatni raz. A między tym pas, co jak żar się nam należy. Tylko dla oczu nowy bywa każdy cień i każda zorza nowa. Oczy to maszyna do przetwarzania snów w spokój – dla poczęcia. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK * * * Usta miała dzikie jak wiatr Arabii i złość ogromną w ciemnych biodrach. Z duszą, którą cygan zaczynił w plecach gitary, walczyły gwiazda i ludzka pamięć, od kiedy tylko rozbłysły. Duszo miła, przewrotna, co począć mam w tej krainie rozłożystej? Proś, łajdaku gałganiasty, proś kłapouchy łazęgo, proś, żeby mięso twardsze było od krzywdy, krzycz, a jak tego będzie mało, zawyj! Może obudzisz całą ziemię, zanurzoną w przeszłości, niech się wzburzy i pod niebo wzniesie razem ze wstydliwymi cedrami i wypieszczonymi kotkami, niech się wzburzy, wzniesie, podniesie wisior piękna i stanie białą niewinnością, śpiewające nic z warkoczykiem uroczej świnki. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Aksjomat ideału Anaksymandra Rzeczy spadają w kierunku odwrotnym do kierunku wzrostu: prawo pionu. Ruch przynależy do nieskończoności, bezruch do skończoności: prawo poziomu. Myśl wymyśla się z pamięci: prawo krążenia. Człowiek wstaje do przyszłości, wchodzi do teraźniejszości, kładzie się do przeszłości: prawo krzyżowania się. Możliwość odmłodzenia świata bierze się z jego przestarzałości: aksjomat ideału. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Prawo równoległości Anaksymandra Ja, Anaksymander, klin wbity w kobietę, półbóg, półszczenię. Mój joński członek napięty jambicznie. Ocieramy się ku czci miłości: znaczenie równoległych to nieskończoność. Nieskończoność to nic. Bez ciebie nie mógłbym być niczym, ja, Anaksymander. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Anaksymander odlicza Pięć zmysłów na jedno serce. Cztery strony nieba na jedną ziemię. Trzy wymiary na jedną przestrzeń. Dwie istoty na jedno dziecko. Jedno życie na jedną śmierć. Brak słowa na bezkres, który łączy serce, ziemię, przestrzeń, dziecko i śmierć. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK * * * ktoś bawi się prędkością serca. wiesz. drzewa oliwne to soczewki światła. podróżuje z nami spokój, jak trzęsienia ziemi. ale w którym miejscu wstrząśniesz rzeczami i sprawisz, że się pokochają? czy wzgórze bukszpanu stało się świątynią? gorącem skóry zmieniasz glinę w cegłę. skargi rzucają się w śmiech który cię kocha w trawie. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK * * * Oj, zakorzenienie góry, chrząstko, oddychać z tobą, która między łopatkami zagłębienie masz dla męskiej głowy. Słyszeć stan srebrności. Sekundę pojedynczości. A jeżeli krzyknie ciało, wiedzieć: gdzie indziej. Nie być swoim: jest jeszcze gdzie indziej, które wchodzi do pozaprzestrzeni dotkniętej. Jakże spowolnione! Wyciszone czczenie chodu, gdy dłoń równoległa do sentymentu! Koszulkę na piersiach masz wykrzywioną jak literkę w greckim abecadle, miedź mowy. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Człowiek, zużyte nasienie To jest wiek wysokiego księżyca. Liście blado tlą się w prawie bezczasowej przemianie energii. W kręgu zaklęć trzeba będzie zamknąć strach, co osądza dusze pincetą. Istnieje coś, co stale opuszcza samotność rzeczy i osiedla się w spojrzeniach narastającego porządku i nadwrażliwości ludzi. Człowiek, zużyte nasienie. Człowiek, nieudany upór, najgłębsza bruzda ciszy, łuska zdumienia, łupina, zabawa w pilnowanie tajemnicy, kłamie, by z nami spać. Przecież tak naprawdę nie oddycha spod kołdry na skórze przebudzeń też nie ma jej odcisków ani śladów. Istnieje coś, co stale nas pieści i pozwala wejść w samotność rzeczy. Istnieje coś, co pozwala nam być tylko wtedy, gdy nas nie ma. Translated by AGNIESZKA BĘDKOWSKA KOPCZYK Magnez przyciąga żelazne słowa Magnez przyciąga żelazne słowa: żelazko i lokomotywę, trutkę na myszy i detektywa, młynki i widły, sztuczne zęby i pilniki. Magnez, dla jasności: Rosjan pcha między osły, Polaków wciska do pociągów. I, ponieważ przyciąga zakochane pary, kury i noże i gorące wywary, muszę powtórzyć jeszcze raz: magnez to cały świat! Translated by MARLENA GRUDA Grzeszny śmiech Prawdziwy smutek bytuje w rzeczach stworzonych. Ziarno nieśmiałe tuż przed kiełkowaniem, kwiat niestały między pięknem i plonem. Niemota zamieszkuje duszę, obecna tutaj, lecz nie stąd. Prawdziwy smutek bytuje w rzeczach stworzonych. W nich jest wspomnienie miłości, połączenie, przedwczesne próby śmierci. Jakże zwyczajne są ryby wrzucone do wody! Nie jak rozproszone wojsko, klęczące, niezdecydowane, zaślepione Boskim dziełem. Prawdziwy smutek bytuje w rzeczach stworzonych. I one są tu. Nadmiar pożądania. Grzeszny śmiech. Translated by MARLENA GRUDA Sto smutnych i jeszcze jeden mniej wesoły XVI. Kiedyś wiersz płynął. Miał źródło, teraz ma swój początek w suchym korycie rozdrabnia się w piaszczystym, pustym spokoju. Nie ma żadnych perspektyw po wielkiej dżumie, która zrodziła się z ognia nadczłowieka: być nadrzeczą to trochę za mało dla słowa – z kochania chciałoby powstać i stać się rzeką. Translated by MARLENA GRUDA XLIV. Stoję u progu dnia, patrzę w deszcz. W każdej kropli en Passoa. Czujesz jak pełzam po twojej duszy. Nieopanowanie, z napiętą gilotyną pragnienia. Nie znam się na praliczbach. Nie wiem, kim jesteś, lecz to tylko dlatego, że byłem z tobą zanim cię jeszcze poznałem, jeszcze biały i niemy. Translated by MARLENA GRUDA XLIII. Prawda jest jak wieczność: zlanie czasu w to, co nie bywa. Niczemu nie jest winna, że mamy ją za matkę wszystkich mian. Wiemy tylko tyle, że jest – ludzka – kawałkiem i polem sensu. Sensu? Śmiertelnego sensu, abecadła wojen, patologii uczuć, zachłannych pomyłek. Prawda jest ociemnieniem, czarną czernią czarnej pomyłki. Translated by MARLENA GRUDA LXVIII. Dokąd pójdzie wyrosły smutek? Wyłoni się z bezsenności zasłon, z makadamu i cieplarnianych trucizn, wydalanych przez chorego na śmierć człowieka, nieudana reklama czarnej, niepodzielnej duszy. Tam bywał spokój, nic poza spokojem, spokój zwierzęcy. Dokąd się uda nabrzmiały chaos, dokąd pójdą omamy? Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Andrej Medved (1947) Translated by MARLENA GRUDA Tłumacz snów * * * Ciało, wznoszone przez oko wahaniem rąk, pożeranych przez mrowiska; jest jakby rozpływające się w zwierciadle, daleko wślizgujące w kamień, ścierany szklanymi sierpami, zepchnięty do drugiej połowy snu, odciętymi palcami; w opuszczone piersi, przypływa na huśtawce, z ziarnem zbożowym na drzewie; jakby się przybliżało przez dziurki w gardle, na dzień odejścia, przez pierścionki, zmieniające się w ciekłą lawę, oplecioną włosami rozłożonymi mapami nad chmurami. Translated by MARLENA GRUDA * * * Dłońmi gasisz maskę zakrywającą oczy, i ręce, które cudem połyskują w pokojach z zamkami, z siecią i złotem zwapnionymi ścianami, zwróconymi na zewnątrz, ciężar połamanego ciała topisz w świetle miliardów lunarnych iskier na zrębie, przez kratki deszczu lodowego w spróchniałym pniu, z gnieżdżącym się jastrzębiem, wlepionym w światło reflektora; w wylęgarnię ognistych kul śnieżnych, padających na zaśnieżoną rzekę. Jak szybko przychodzisz, tak szybko odchodzisz, wstrzemięźliwie całując zmiękczone ramy sklepienia niebieskiego, z potworami o anielskiej twarzy, ściśniętej w pawim głosie, czekając. Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Jesih (1950) Translated by MARLENA GRUDA Tak mówiąc * * * Tak jakby niebo nie było tym niebem tej nocy i jakby cisza była inna niż zwykle nie swoim głosem szepcząca: ‘Mój! mój!’ i wiatr, obcy powiew, z czoła mi pot ocierający; na kartce przede mną tekst – kto by to czytał! – zbyt małe i zbyt duże litery: słów nieuchwytnego języka jakaś myśl się z trudem wzrusza, albo coś już dopowiada obraz, i w mrocznej dali trzepocze na wietrze; teraz – gdy widzę ją pierwszy raz – moja ręka się porusza i ją intensywnie dookreśla w dodatku purpurą gasnącego blasku, i szybko niecierpliwie go wykreśla, jakoby bez niego miał tylko poprawić atmosferę wieczoru. Może w tym czasie w głębi ogrodu bezimienne ptaki poruszy nie ich wrzask, jak długo, jak smutno zamiera –. Wreszcie znane, niewzruszone nic. Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Boris A. Novak (1953) Translated by MARLENA GRUDA Zawroty głowy Otworzyła się pode mną otchłań jak ciemna jama wszech tajemnic, magnez wciągający do studni szaleństwa, prastrach, głos podciętego gardła. Opętany chłopięcym lękiem przed upadkiem, pokryję bezdeń gładką taflą: rtęcią na tym wybrzeżu połyskują rzeczy niczym baśniowe skarby. Zwierciadlane odbicie rozmnoży obecność w przestrzeń najciaśniejszą, w nieskończoność, gładź szkła i gładź pnia. Już nie boję się wpatrywać w otchłań. Teraz zaczynam się bać śliskości zwierciadła, zawrotów głowy przed płaszczyzną. Translated by MARLENA GRUDA Nieobecność Nieobecność mnie zawiera jak szklana kula z powietrzem, cichy, miękki kurz, który trwa po każdym wykonanym kroku jednem. Nieobecność przypomina mi niesłychanie znaną twarz, tajemnicza jak skrzynia, którą zapieczętował czas. Wspomnienie, jedyne wyjaśnienie nieobecności w bezdennym z tysięcy oczu wypływającym skrzeniu. Boli mnie, gdy wchodzę w nią, jestem otwartym całym swym ciałem, nieobecność, najżywsza ze wszystkich, śmierć. Translated by MARLENA GRUDA Miłość do słów Kto jest poetą? Poeta jest ogrodnikiem słów. Poeta sadzi i troszczy się o słowa. Słowa wyrastają w wierszu. Dorośli słuchają słów, nie słysząc ich. – A poeta jest człowiekiem, który zna melodię słów. Dorośli czytają słowa, nie czując ich. – A poeta jest człowiekiem, który wyczuwa słowa. Dorośli wymawiają słowa, nie kosztując ich. – A poeta jest człowiekiem, który smakuje słowa. Dorośli piszą słowa, nie wąchając ich. – A poeta jest człowiekiem, który zna zapach słów. Dorośli podczas rozmowy w ogóle nie zwracają uwagi na słowa, dlatego słowa więdną z samotności i smutku. – A poeta budzi słowa do życia wierszem, że te kwitną i brzmią. Bo poeta jest zakochany w słowach. Dlatego i słowa są zakochane w poecie. Dorośli używają słów, nie kochając ich. W ten sposób słowa się psują i starzeją. – A dzieci są inne. Dzieci bawią się słowami. Zabawa naprawia zepsute słowa. Zabawa zdziera rdzę ze starych słów, przywracając im młodzieńczy blask. Zabawa rodzi nowe, niezasłyszane, niesłychanie piękne słowa. Dzieci słuchają słów. Słowa są muzyką ludzkich głosów. Dzieci czują słowa: są miękkie? twarde? okrągłe? spiczaste? Dzieci kosztują słowa: są słodkie? słone? kwaśne? gorzkie? Dzieci wąchają słowa. Słowa są pyłem kwiatowym na kwiatach rzeczy. Dzieci lubią słowa. Dlatego słowa lubią dzieci. Każdy poeta jest dużym dzieckiem. I każde dziecko jest małym poetą. Dzieciństwo jest poezją życia. Poezja jest dzieciństwem świata. Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Zoran Pevec (1955) Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA Translated by MARLENA GRUDA Mężczyzna w pokoju I Mężczyzna w pokoju, cztery ściany, w nich dwa otwory, na okno i drzwi. Rozmyśla, hm, jak zwykle. Obserwuje cień ciała. Gdy przesunie się w lewo, cień porusza się w prawo. I to wciąż się zdarza. Mężczyzna w pokoju nigdy nie może schwytać własnego cienia. Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA II Mężczyzna w pokoju, siedzi na krześle. Rozmyśla, wciąż jeszcze. W wyobraźni rysuje sobie kobietę. Ma ona długie lub krótkie włosy, duże niebieskie lub jakieś podobne oczy, przeświecającą bluzkę, przez którą prześwitują czubeczki nabrzmiałych piersi; bosymi stopami stąpa po zwojach mózgowych męskiej wyobraźni. Mężczyzna w pokoju, nieruchomo wpatrzony w postać, która mu przytakuje. Potem zastanawia się, czy zmyślona kobieta wie już, o czym on rozmyśla I oczywiście wie, że się nie myli. Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA III Mężczyzna w pokoju, coś sobie zapisuje. Myśli w innym świecie, a pisze o tym, w którym żyje. Sześć kroków wzdłuż, cztery wszerz. Wszystko ma dobrze wymierzone, tak że zna wymiary otoczenia ze szczegółami. Lecz jest w nim ciągła tęsknota, żeby po tym, kiedy wymierzył swój pokój, przemierzyć też wszystkie pozostałe. A tych jest nieskończenie wiele. Chęci na pewno mu nie zabraknie do końca życia. Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA V Mężczyzna w pokoju, słucha muzyki – Bryarsa, A man in a room, Gambling. Na stół kładzie karty. Gra w pokera, sam ze sobą. Swobodnie odwraca pierwszą kartę – KRÓL! Potem odwraca drugą i myśli, że znów będzie król. To rzadko kiedy się zdarza, właściwie prawie nigdy. Namiętne oczekiwanie oczywiście zostaje, do końca życia. Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA XXXV Mężczyzna w pokoju. Słoneczne popołudnie. Myśli o spacerze po parku – spogląda na niebo, na korony drzew. Na gałęzi siedzi ptak. Śpiewa. Mężczyzna wspina się na drzewo. Słucha śpiewu ptaka, próbuje naśladować jego głos. Potem patrzy w dół i widzi samega siebie, jak spada z drzewa. Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA XXXVII Mężczyzna w pokoju, wypowiada słowo a potem je zapisuje i tak powstaje książka. Kartka za kartką, pełna liter. Kiedy po wielu latach wydaje mu się, że praca jest skończona, zaczyna czytać. Najpierw pierwsze słowo, potem drugie i tak aż do końca. Zdziwiony stwierdza coś, czego podczas samego pisania w ogóle nie zauważył – mianowicie, że wszystkie słowa, od pierwszego do ostatniego, są całkowicie takie same i to razem z tytułem – brzmi on: MÓJ ŚWIAT. Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA W pewnym punkcie (twarz) (fiksacja sylwetki) (delikatny uśmiech) (twoja dłoń) (niewiele uścisków) (wiesz) (potem ponownie uśmiech) (cień pożegnań) (na zewnątrz było ciemno) (jak delikatna linia stałaś w wyrzeźbionym czasie) (palcem wskazywałaś w mrok i przystawiłem młodość do ucha) (dreszcz rozpostartego wspomnienia) (na rowerze przejeżdżam pod twoim oknem) (tam wyparowują spojrzenia) (tam ktoś odzywa się bez odpowiedzi) (różnorodność samotności) (ty jesteś w stanie zobaczyć co czyni mnie takiego jakim jestem) (w rękach trzymam szkatułkę z twoimi pocałunkami) (zdumiony zerwaną tasiemką przygnębienia w myślach co noc sypiam z kobietą której długi wyraz pozostał na krawędzi ust) (nikt go nie zna) (zmęczony jestem i nie jestem naszymi spotkaniami i naszą odległością) (drżysz w przezroczystej skórze) (któż to wie iloma głosami przykryte są nasze wiersze) (powietrze faluje kiedy cisza tkwi na ramionach) (padający deszcz w ospały dzień) (mówisz że podróżujesz na skrzydłach czarnego osamotnienia) (ja nie mówię nic) (jest późno w nocy) (gwiazdy strząsają wyobraźnię z nieba) (nieco niejasności) (nieco oddechu w lustro) (nieco schronienia kiedy zamykasz oczy) (wtedy z imienia innego odmieniasz świecenie oczekiwania) (i czekasz na bezdźwięczność kroków przed powolnym wprowadzeniem do nowego dnia) (wszystko w pewnym punkcie który zostanie wybrany przez sen by zasnąć) Translated by MARCIN MIELCZAREK & MARIA KAMIŃSKA To nie jest apofaza Ceci n’est pas une pipe (René Magritte) to nie jest zwyczajna pomyłka biały ptak z żelaza przedmowa w trakcie czekania krótka informacja między kartkowaniem książek rozwiąż jedną i ta rozwiąże wszystko checkboard kwadratowe podobieństwo człowieka do człowieka przesłanie opowieści mitologicznych skradziona barwa uśmiechów echo błądzącej bogini snu to nie są dwa takie same drzewa jedno obok drugiego obszerność kałuż przy drodze to kamień milczenia głos długości zaufania V poljščino prevedla MARLENA GRUDA * * * to nie jest płot wygnania świeżo wyprana chwila dojrzałości na słońcu spalony pępek śmierci atrament czasopism gdzie zapisany jest kawałek wirującego dnia załoga slangowych wygłupów wózeczek do pieczenia bułeczek terra incognita zapisana flamastrem rozpylaczem do płodzenia królików doświadczalnych podawaczem zbioru obietnic banknot dla prostytutki perspektywa lustra wizażystki matryca symbolicznej strony prawdy dym nadzieje oczy czas kołysania w parku miejskim V poljščino prevedla MARLENA GRUDA * * * To nie jest apofaza ocalenie luźnego zdania zaprzeczone wymówienie myśli niezrównoważonej wyrzeźbione skrzypienie piasku powracające myśli mowy zwierciadlany obraz wytrwałości płynącego pod prąd ochrona męskości biedak na szafce nocnej tylko grozi palcem sąsiad oferuje ci żonę do porannego budzenia melancholia spranego nieba zaczynasz się dziwić czasem cię to ocala czasem złości V poljščino prevedla MARLENA GRUDA * * * to nie jest wyprawa do domu wczasowego rozluźnienie mięśni twarzy magazyn oleandrów podręczna walizka z narzędziami instrukcja obsługi strony nieba jest sokiem cieknącym z nadgarstka biało biało dźgnął poeta siebie rozrysowanymi perłami w dłoni kiedyś upiększających szyję największej miłości w drugiej linijce na trzeciej stronie nagrodzone tomiki poezji ulubienica wymagała dobrej książki ze wszystkimi zaletami nieposkromionej próżności V poljščino prevedla MARLENA GRUDA * * * to nie jest eksperyment siedzicie przy kwitnącej lilii uderzcie się po palcach myśl prawdziwego ja intencja zapachu i bólu konstrukcja świadomości naśladowanie przeżycia skoncentrowanie na sobie zamknijcie oczy myślcie o doświadczeniu co wam przynosi myśl prawdziwą transcendencję gdzie jest kwitnąca lilia gdzie jest jej zapach i ból czy ten zniknie V poljščino prevedla MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Milan Vincetič (1957–2017) Translated by MARLENA GRUDA Gołębiarz Ja ten który jestem czarnym murarzem ja ten który jestem królem wszystkich króli ja ten który jestem po stokroć częściej sam jak samotność wszystkich katedr wyruszam w końcu do nieba by zamurować się między tu i gdzieś ja ten który znoszę tajemnicę w snach niedobrego chłopca wchodzącego pod oślą ławkę gdy zaskrzypi spowiednica Translated by MARLENA GRUDA Pożegnanie Zasługuję by mnie zabrakło wśród twoich włosów między skrajami lasów i stanjewskim mleczem zasługuję byś zasnęła ciasno wtulona i bym cię oddechem spisał na sobie zasługuję byś mnie pokolorowała grzebieniem albo zmierzchem zasługuję i to jeszcze jak zasługuję tylko mnie nie budź huńskim czernidłem kusicielko Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Vinko Möderndorfer (1958) Translated by MARLENA GRUDA 1. moja droga tego co było nie da się złożyć załatać zaleczyć o tym co będzie nie da się na zapas myśleć ani marzyć a tym bardziej kochać można tylko rozłożyć się na trawie i wpatrywać się w niebo porównywać kształt chmur i twoich piersi obok mnie dla tego co było i tego co będzie nie ma wyjścia Translated by MARLENA GRUDA 2. każdy wiersz miłosny zawsze spotka się z drwiną tego kto nie potrafi kochać każdy wiersz miłosny wzbudza zazdrość kogoś kto właśnie teraz pisze wiersze miłosne każdy wiersz miłosny ginie jeśli zostanie niewypowiedziany przemilczany jak grób każdy wiersz miłosny zmienia się w wiersz pożegnania lecz zawsze zostaje wierszem Translated by MARLENA GRUDA 3. podróż po wspomnieniach jest najbardziej niewdzięczną podróżą podróży poruszasz się nie poruszając się stoisz w miejscu i ciśniesz w dół w błoto w muł w żywy piasek zamiast otwierania lądów zwodzisz i boli Translated by MARLENA GRUDA 5. dotykać spotkania dotykać ciemnej strony światła dotykać wnętrza od zewnątrz próbować dosięgnąć sensu dotykać słów brzmienia równowagi dotykać ostrych krawędzi bezkrwawo dotykać ostrza różnorodności skrzyżowania węzłów dotykać bólu dotykiem leczyć krainy uzdrawiać dotykiem złość nienawiść zazdrość dotykać mnie ciebie nas tego moja droga nie potrafiliśmy Translated by MARLENA GRUDA 8. pieszczota napełnia obecnością dotykanie nie jest niczym innym jak poznawaniem zapachy są jak początek długiej drogi i składanie rąk i rozczesywanie twoich niesfornych włosów wszystko mnie wypełnia dzięki wszystkiemu staję się lepszy tak myślałem Translated by MARLENA GRUDA 9. w snach cię pieściłem w rzeczywistości raniłem w snach zbliżałem się w rzeczywistości uciekałem w snach szeptałem w rzeczywistości krzyczałem w snach cię kochałem w rzeczywistości nienawidziłem Translated by MARLENA GRUDA 10. trzeba będzie odejść pogodzić się wytoczyć kamień z serca przełknąć górę jak ból włączyć wycieranie czyszczenie zniknięcie obrazów smaku pocałunków to będzie najtrudniejsze Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Ivo Stropnik (1966) Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA Translated by MARLENA GRUDA Leksykalizacja melancholii i radości życia fagot: Głębokie ślady łapek w wiosennym śniegu są Mufiego. Mufi to biały pies z twoimi oczami, z sierścią potomka, młodzieńczo wystraszony, z głuchoniemym sercem. Wilczy przodkowie w samotności, owce w przeczuciu kochają taką krew. Wieczorna bajka opowiada: Czarno-cieniste długowłose zwierze zapala światło księżyca. Dniem nie ma oczu, nocą nie sypia – Mieszany z głębokimi ugryzieniami, skrzyżowany z nieubłagalną bielą, upokorzony głaskaniem. Słony jest twój język, zgryziony. Jak się pod tobą ugina czarny śnieg, jak ci mróz zapiera szczekanie. Podwijasz ogon na płytkich, przez sukę w śniegu wydeptanych ścieżkach, wbijasz kryształowy wzrok. Mufi, pod tym szronem nie ma czarodziejskich kości. Najsłodsza kość to budka we mnie. Zakradnij się! Tu, tu, tu – tam, tam, tam! Żeby rodowodowe pudle nie wydrapały ci oczu, żebyś się nie wykrwawił na ich literackich sofach. Niech zmarznięte łapki drepczą po mnie, nasz tu i tam wydeptany śnieg jest wiecznie biały. Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA fantastyczna O tobie myślę, upojnie zaczarowany śniegu. Nadzwyczajny w nie zimowy czas. Na twej połaci dwa leżące kryształy oczekujemy dotyku (bez przemyconego wokalu), odbijający promienie światła. Niech blask między nami trwa choć chwilkę, zanim wyrzeźbimy zeń lodowiec. Bez rakiet suniemy przez pieluchy, bez raków pełzniemy przez dwa wzgórki piersi; w oszronionym przesmyku ciemno aż strach. Pod mlecznym sklepieniem usta wilgotnieją od szadzi. Ręka nie odkrywa piersi, stanik nie skrywa rąk; zziębnięte palce zanurzają się, paznokcie wtapiają się w wiosnę; biała cisza pogrąża się w bożonarodzeniowy chleb, w żytnim ziarnie zaczyna brakować dobrego ducha; w martwym punkcie przodków zanurzamy się głęboko do ust – i jeszcze się pogrąża milczenie, które nie przestaje być milczeniem; i jeszcze się pogrąża spojrzenie kryształów na gałęziach – zajączki, których ktoś w koniczynie zapomniał – śnieg, który nie przestaje być śniegiem. Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA gliniana O tobie myślę, pustko w głowie. W tobie obejmujące się dwa kamienie krzeszemy noc i dzień (z daleka od rymów), ogarniamy wzajemnie swoją ciemność. W mroku prasłowa szarpiemy każde jedną ze strun głosu nad otchłanią ciała, w którą spadasz sam. Czy wyemigrowaliśmy w ogóle kiedyś z fundamentów narodzin, z roju ciemności? Ponurość śledzi nas z pradawnej jamy, gdzie lód rozłupały mamucie kości i zwierzęce skóry stajały go do rany, tak że mogliśmy położyć przodków na dywanie z wiosennych kwiatów; gdzie czubki piersi porysowały nasze ciała, krwawe jelenie przynosiły łowieckie szczęście i rogowe figurki. Czy palona glina zatrzymała wystarczająco zebranej krwi i zawiązała usta wiatrom? Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA pochwała amnezji Klucz do wszystkich otwartych światów, do wszystkich otwartych grobów; klucz do samotności i łyk hipokrejskiego wina, gdzie zanosisz głowę ku strachowi i nadziei, i słodkiemu milczeniu; tam ku białym gołębicom w sercach lipicanów; tam ku zagubionym kometom – tam w dół: pod niebo, pod tęczowe skrzydła, pod obłoki – Jakbyśmy na durnym księżycu byli w domu! Jakbyśmy może żywili jakąś bajeczną tajemnicę!? Dzięki za żebro Adama! za kobiecą szparkę! za wątłą kładkę; za przejrzysty deszcz, który nie przestaje padać i zmywać rozmarzonych szyb; i za rzeki, które muszą ucichnąć w morzach. Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA pochwała deszczu To jest ten majowy deszcz, który cię głaszcze w imieniu słonecznych piegów; skóra chciałaby zaręczyć się – stopić ze słońcem, z deszczem, z obłokiem – między prześcieradła nie chciałaby już kłaść się sama. Jak długo trwa pocałunek słońca? Wszystkie obłoki są niestałe. Majowy deszcz pada, pada – z ciszą zaręczynowej chwili, z ciszą rozpalonego nieba. – O innych porach roku deszcz jest bardziej stały, nie jest z nim samotna głaskana skóra. Deszcz pada, pada i baja o krajach Miłości. Kochają cię deszczowe demoniczne wieczory. Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA pochwała F Skamieniałe pajęczyny twoich pieszczot wniknęły w ciało. Toną pod niewidzialnymi żaglami w noc, jeszcze głębiej w ciemność. Na dziobie przykotwiczoną nicią jesteś, powierzona sternikowi. Każdy dzień, którym targa samotność, oczekuje na twój szew. Wyszywasz miękką symfonię traw, ciosasz mimikrę zadrapań; na pieluchy rwiesz białe prześcieradło, sutkami piersi przekłówasz męski obłok. Przenikasz do żył, pogrążasz się w bliznach. W podróży na mule jeździsz przez wyrośnięte ciasto. Nie słabniesz przy dzwonie, nie ucichniesz w przekłótym obłoku. Haniebnie jeżysz futerko, czarne jagody toczysz w szczelinę. Tam braknie wina dla wszystkich dotyków, pocałunków dla wszystkich żagli. Ciemność potrzebuje żarzącej się nici, żeby się po niej wspiąć do ukochanej sprzeczności. Nie ma cię na dnie. Jak bóg jesteś na górze – kochanka słonecznego boga. I tak paznokieć słów na tyłku bladej słoweńskiej krainy porzuci śnieg. Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA pochwała G O słoweńska literaturo, protestancko przepita sznapsem i cvičkiem;* o postmodernistycznie zalane wniebowzięcie refoška,** europejskiego piwa i amerykańskiej whisky; o światowy kanonie, święcony koktajlem! Kielichy bytu, odbite szpunty czasu! Z perwersyjną Europą polizał się słoweński burdelik i słoweński języczek jest tylko małym zwodniczkiem. Egzotyczna gra wstępna słów! Nacionalne krocze K. Jeśli państwem – nie tylko po kryjomu – rządziłyby »ukrainki«, poeci zaproponowali by separatystyczny pokój. Tak też zmora zrywa głos skrzypiec, dziewczęcy anioł odpina sobie spleen. Komu – dzyń, dzyń? Translated by MARTA OZIĘBLOWSKA __________ * cviček – lekko kwaśne, czerwone wino z regionu Dolnej Krainy. ** refošk – wysokiej jakości, czerwone, wytrawne wino z regionu Przymorza. LOG: czas (VIII) Z radości życia czerpiesz melancholię, którą żyjesz. Nigdy nie zmienisz się z suszonego kawałka jabłka w kwitnącą jabłoń … Filiżanki nieprzelewającej się atmosfery będą wkrótce twoje. Na kawarnianych stolikach oblizane łyżeczki słodzą poranek … Dokąd z kruchą litością, wymykającą się z objęć. Pocałunek uwięziony poza zasięgiem wzroku, budzącym się w pustce … Co zostanie zobaczone, nie zostanie zasłyszane. Słyszysz miasto tulipanów, rumorem śmietników je oglądasz … Translated by MARLENA GRUDA LOG: czas (XII) Jak możesz być prawdziwy, jeśli nikt nie widzi cię w żywym bycie? Już wyprzedzasz, jeszcze doganiasz samego siebie … Swoją wielkość mierzysz wylizaną klepsydrą. Bawisz się słonecznikiem, choć nie jesteś słońcem … W cyferblatach, wskazówkach i tykających mechanizmach ukryłeś największy wyrzut sumienia … A przecież nie ma granic pszenicy wzrost, nie ma miary jej dojrzewanie i sumienia twojego brezdenność … (Długa, niedokończona, w karku nieruchoma …) Translated by MARLENA GRUDA Cipka nie jest kluczowym organem inspirującej muzy … piękna gdzieś jeszcze musi czesać grzebień niewinnych snów (spoglądających z balkonu w rozświetlone okno na poddaszu); gdy świat jeszcze był tak zwyczajnie twój; ważyłeś go w dziurawej kieszeni, zapomnienie go nie odbarwiło: nie zasłoniło gwieździstego okna; nie wyprało pachnącej chusteczki; nie rozczesało młodo zakochanych snów Translated by MARLENA GRUDA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Tanja Hohler Petelinek (1967) Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Robaczek świętojański Robaczek świętojański. Uciekł z ciemności. Osmolonych jedwabnych skrzydeł. Zakochany w kruchej chwale dnia. W przeplataniu wiatru i rymie, żarłocznym łoskocie zimnego światła. Z wilczym głodem samotnej duszy. Złapany pomiędzy złudzenia i prawdę. Niczyj. Zagubiony w ślepym mknięciu poprzez zmarszczki czasu. W podróży do zapomnienia. Otulony w milczenie ze słów. Pustych. Przeźroczystych. Opętany sprawdzaniem ostrości własnych konturów, analizowaniem wzburzonych myśli, gumowaniem odbłysku przeszłości. Zredukowany do samego siebie. Szpilką przypięty do wczoraj. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Wszystko zostaje Wszystko zostaje … Stawiane po omacku kroki w odległościach niesłyszalności, między nieposianymi kwiatami, potarganymi koronami. Fragmenty długich popołudniowych cieni oddalone wystarczająco dosyć aby łowić niuanse piekącego nieba, kładzenie pocałunków na fałszywy wiatr, rysowanie pajacyków na miękkości śnieżynek. Korzenie rozpostarte w świeżych bruzdach, zbyt powierzchownie rozczesane aby przetrwać, zbyt głębokie aby uciec w otwartą dal. Wszystko zostaje, a ja wplatam własne kontury w okrąg przychodzenia i odchodzenia. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Pęknięcia Nieśmiertelności nie ma i nie ma naszej wieczności. Jest przejrzysty ślad falującego oddechu na nagich piersiach. Zapach obcej skóry. Zasuszona róża. Są pstre mgiełki przekwitniętych obietnic i przewrócone kieliszki. Wodniste spojrzenie. W nim kobieta upada na kolana. Bez schronienia w sobie. Odpędza zwierzę. Czas nie załata pęknięć przeszłości. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Zapach obłędu Zmięte resztki nocy przeplatają kolory spojrzeń. Przeźroczysta skóra pruje się pod poduszeczkami palców. Winem mi rozcieńczasz ostatnie krople rozumu. Kłamliwe śnieżynki na szybie rozmazane w czarne plamy. W drżącym powietrzu zapach obłędu. Obojętnie wnika we mnie. Do porowatego rozsądku. Odcisków mętnych kałuż. Z nich znów zakwitają kolczaste róże. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Szukam cię pośród słów Szukam cię pośród słów. W książce podarowanej pod skrzydłami nocy świętojańskiej. Metafora w metaforze. Tajemnica sprytnie zawiązana w litery. Wszystko ty. Odważnie rozplątuję przędzę między krzykami cierpliwych wypowiedzi. Leniwie igram z promieniami światła, które skrycie pełzną przez szczeliny świadomości. Pod przymkniętymi powiekami rysuję sylwetkę mężczyzny, ujmuję dźwięk głosu i doznaję bezsennego strachu, przebranego w ostrożność. Ciągle jeszcze nie wiem, kim jesteś. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Za późna Wodospady słów. Śmietankowo słodkich. Rozlane z miękkości gwiezdnego łuku. Z rozpostartymi dłońmi zbiegnę za nimi. Jakbym łowiła ćmy. Uciekające zjawy. Spadam w spiralny sen, pstry bezkres wietrznych krain. Świt budzi mnie w niepokoju spóźnionego objęcia. Za późna. Jak zawsze. Z pełnego naręcza wierszy strząsnę popiół. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA W pułapce Ręce złożone aż do pobielałych kostek. Nie jak uczyli dziewczynkę. Mocniej. Ze wszystkich sił wzburzonego istnienia. O moment za długie nadzieje niedbale rozrzucone na strunach pożądania. Obracam się w pułapce. Przywołuję do niej obraz. W zmieniającym się wspomnieniu mógłby należeć do boga. Prawie identycznie niedawno malowały dziecięce oczy. Odblask ironii w uśmiechu. Spojrzenie przenika mnie. Ziębi. Zadrżę. Zanurzam się w jeziorze, które mnie urzekło. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA Między pajęczyną Wczasy dzieciństwa. Spocona dłoń na klamce. Nieprzemijanie momentu. Promień rozproszonego światła obrzuci zdeptane schody. Z najeżoną skórą wspinam się. Z szacunkiem. Jak wtedy, gdy wchodzę do zakurzonej świątyni zapomnianej bogini. Trzepocząc się pełznę między pajęczyną lat. Wzrok szuka. Śledzi ukryte szlochanie. W wzbudzającej dreszcze próżni głaszcze przemarznięte palce opuszczonej dziewczynki. Translated by ALEKSANDRA PLEWNIA From Polish translations of XXIst century Slovenian poetry Primož Čučnik (1971) Translated by ADAM WIEDEMAN Bez przerwy się dzieje jak ciepło w rurach centralnego albo biegacze w Central Parku. Szkoda mi, że odchodzę, ale to jedyny sposób, żeby iść. Odrywam się od okna wieżowca i lecę w stronę ziemi, ale unosząc się lekko jak puch, z którym zabawił się wietrzyk. I wierzę, że potrafię się zatrzymać jak płatek śniegu albo para butów przewieszona za sznurowadła przez drut wysokiego napięcia. Kilkutonowy prom rozwala molo, kiedy sternika uśpi nocny kurs. To się dzieje bez przerwy. Mężczyzna jest piechurem, przemierza miasto z jednego krańca na drugi, przekonany, że nie ma domu. Niekiedy zatrzymuje się na stacji, lecz nie może się pozbyć wrażenia. Zdaje mu się, że wypadł z wielkiego wieżowca i prawie dosięgnął kosmosu, ale teraz szlifuje bruki, bo to jedyny sposób. Nikt tego nie zauważa, giełdy nie reagują. Mam wrażenie, jakbym spadł z księżyca i że znów stawiam drinka śmierci, jakimś oczom, które się patrzą na mnie z zainteresowaniem. Ale nie, jednak nie czuję się zaproszony. Najsmutniejszych piosenek słucham z gardła wróbla, któremu zima podetnie skrzydełka. Translated by ADAM WIEDEMAN Czarne scenariusze Ten człowiek na moście jest na pewno tam. Zajęty wydobyciem odrobiny kasy od nas, którzy wydobyliśmy ją od fundacji i teraz od niechcenia wydajemy. Wciąż jest kwiecień, a dla nas zawsze pierwszy. Miasto zwykle oferuje coś doniosłego. Chory w karetce. Tyrania oszczędności w rękach kryminalistów. Czerwona nitka zrywa się ze strzałem i trzeba wracać na start. Lecz jeśli ma to być żart, to w takim razie kiepski. Mnóstwo pustych butelek i pełnych kanistrów, południki przebite igłami, w zenicie wszystkie miłości są wieczne, w negatywie nieprzebolane, wymienne. Potem każdy sam szlocha, wiatr mu dmucha do łóżka, on się wali w pościel uszytą z resztek, zjada to co pies i pije wodę z podziwianej fontanny. Trochę tutaj, trochę myślami gdzie indziej, tak żyjemy na drodze, na przeklętym deszczu, w tej chlabrze i w tym błocie, słuchamy bulgotów kanalizacji. Śmierdzę, mało pamiętam, za paznokciami mam czarno i daję z siebie tyle, ile tylko można. Translated by ADAM WIEDEMAN Muzyka i aktualności Miałem bilet i nie poszedłem do teatru, byłem na jakimś filmie, widziałem ciąg dalszy, utonąłem w literce, najpierw ją oblawszy, kto bowiem sieje burzę, ten nie zbiera wiatru. Przeszuka parę szuflad i resztę pokoju, gdy już będzie po prostu bez woli i siły, zremiksuje kawałek Miłość to plac boju albo Rzeczy realne tylko mi się śniły. Zje kasztana i pośle serię esemesów, szczęściarz jak Dostojewski przy pisaniu Biesów, usłyszy czystą formę, oddźwięk świata tonów, wątpliwą przędzę zlepi znów do kupy. Tylko że nie przewidzi niepotrzebnych zgonów: bo kto wcześniej umiera, ten dłużej jest trupem. Translated by ADAM WIEDEMAN From Slovakian translations of XXIst century Slovenian poetry Andrej Brvar (1945) Translated by KAROL CHMEL Naplaveniny Tento ustavičný hustý dážď Večer, keď som sa vracal od zubára a neznámy s cigaretou ma zastavil a požiadal o oheň, už pršalo. Uprostred noci, keď som sa odpotácal na záchod a cestou som sa zhrozil nad ruinou vlastnej tváre v zrkadle, ešte vždy pršalo. Ráno, keď som v spálni otvoril okná a sused oproti už cvičil na balkóne, ešte stále pršalo. Teraz, keď strojovým olejom natieram pánty na dverách, a polievka na sporáku vrie, stále len prší a prší … Akú špinu, aké hriechy, aké strašné hrôzy zmýva zo sveta tento ustavičný hustý dážď? Translated by KAROL CHMEL Prelúdium Čelistove oči možno videli druhú svetovú vojnu, možno ho zasypalo pri reťazovom nálete, možno ho vyhnali, viezli v dobytčiaku, bez vody, možno bol zmobilizovaný, poslali do Calais alebo Oostende, kde prvý raz videl more; fagotistu možno po vojne zatkli, zatvorili kvôli nadšeniu pre ruskú hudbu, možno zblízka spoznal Goli otok alebo Sriemsku Mitrovicu. Možno nevydržal, možno kšeftoval a mlátil ostatných väzňov, takže teraz v noci vykrikuje a prebúdza sa celý spotený; prvej huslistke možno umrel syn, jedináčik, znenazdajky, v piatej triede základnej školy, možno sa onedlho potom rozišla s mužom a takto, celkom na dne, zrazu objavila Boha; klarinetistu možno trápi rana na konci jazyka, rana, ktorá sa nezaceľuje, ale rastie a často krváca; trombonista sa možno zasa dusí ako ryba na suchu, možno sa mu život opäť javí ako maškaráda, ktorú treba čím skôr ukončiť; možnože flautistka je bláznivo zaľúbená do kontrabasistu, možno ju kontrabasista odmietol, lebo má rád harfistku s dlhými tenkými prstami; tympánista má možno narodeniny a má preto dobrú náladu; huslista možno pred hodinou zmlátil dieťa a vlastne ani nevedel prečo; saxofonista sa možno pred hodinou pohádal so ženou pre finančné záležitosti; možno sa pohádal aj lesný roh s tou svojou, lebo má slabú vôľu, keď je šťastná, a hobojista so svojou, lebo si myslí, že bude mať usporiadaný život, ak bude mať uprataný byt … Nech je, ako chce: teraz sú tu, zhromaždení v orchestri, pripravení pri svojich nástrojoch, aby nás, ich pomocou, zdvihli zo sedadiel, odtrhli od zemskej príťažlivosti a prikovanosti k tu a teraz a, oslobodených, nás v rýchlom lete odniesli hore, mimo a cez – nad, do Beethovenovej tretej, nazývanej Eroica. Translated by KAROL CHMEL Hazardér Smrť, drahá smrť, tebe som vďačný, tebe, ktorá mi dávaš silu usporadúvať slová do veršov, tebe, ktorá mi tým automaticky otváraš dvere do možnosti všetkých možností – žiť, ach, žiť aj z druhej strany štipky popola a prachu! Translated by KAROL CHMEL Znovu, ach, znovu V očiach ti rozkvitajú motýle, pazuchy ti voňajú ako ovocný sad, v ústrety mi prichádza vôňa tvojich úst ako vôňa nejakej ruže, tmavočervenej, otvorenej, jas, ktorý vstupuje cez okno, ti jasnou červeňou presvecuje uši, uši a ušné lalôčky, prepichnuté pre náušnice, pod bozkom na krku cítim pulzovanie žily, vidím ti tvár zboku, vidím nosné dierky, ako sa rozširujú, privreté viečka, mokré od potu, tieň nosa, ktorý dopadá na pery, suché od čoraz rýchlejšieho dýchania, oblizuješ ich a zvlhčuješ, napučila si ich a odfukuješ vlas z čela, tvoje vlasy sa mi v cícerkoch lejú medzerami medzi prstami, prsty na tvojich nohách sú usporiadané do radu, na holeni svietia chĺpky, svietia a ježia sa, kolená sa trú o seba, narážajú jedno o druhé, tvoja ľavica smeruje hore, na môj chrbát, moja pravica krúži po tvojich bokoch, som čoraz väčšmi pri tebe, čoraz menej pri sebe, tvoje boky sa lesknú a obracajú, jazyk za zubami ti horí, víri, zachytáva sa, sŕka, počujem šepot v pravom uchu, dvíhaš sa na lakťoch, padáš naspäť, zadržiavaš dych, vlníš panenskou rovinou brucha, priehlbinou pupka, malým bielym trojuholníkom na tehlovej koži, lepkavej a klzkej od potu, kde si? si tu ešte? kde som? som tu ešte? nevidím, nepočujem ťa, drahá, rozpadávam sa, odtekám, vychádzam sám zo seba, vychádzam, ako raz vyjdem už nenávratne, navždy, navždy do tohto mierneho svetla, navždy do tohto svetelného mieru, do tohto mieru a ticha bez koncakraja … Znovu, ach, znovu ti v očiach rozkvitajú motýle … Translated by KAROL CHMEL Žalm Vysoký šálový golier, široké vykasané rukávy, zvonový strih – tá bunda, tá dlhá bunda z kožušiny striebornej líšky: jej posledná túžba, posledná nádej beznádeje, posledný výkrik jej štyridsaťročnej ženskosti – ach, pôžitky zvodnosti, elegancie, zámožnosti, výzoru; tá bunda, tá dlhá bunda z kožušiny striebornej líšky, ktorú si prvý a posledný raz obliekla vtedy, uprostred rozihraného predvianočného decembra: bolo popoludnie so suchým páperovým snehom na uliciach, keď celkom znenazdajky vošla do divadelnej kaviarne, sadla si k nášmu stolu a vypila si s nami pohár šampanského. Translated by KAROL CHMEL From Slovakian translations of XXIst century Slovenian poetry Uroš Zupan (1963) Translated by KAROL CHMEL Takmer japonská báseň Kvitnú čerešne a jablone, slivky a marhule. Okraje lesov pozdĺž rieky opatrne vystrkujú prvé zelené výhonky. Rieka nie je obozretná, pokojne tečie vpred, obložená oneskorenou garderóbou, čo jej zostala od poslednej zimy. Tráva je skoro každú minútu vyššia. Výhľad cez nemocničné okná a ďalšie okná, čím ďalej jasnejší a čistejší. Menej spíme a viac bdieme, ohromeni, ako veľkodušne a bezbolestne sa rozostupuje vzduch pred nami, keď chodíme. Prichádzajú rána a večery a búrky, aby nás utvrdili v presvedčení, že stromy sa môžu celkom pomaly vznášať nad zemou a za dažďa sa nečujne blížia k našim domovom. Translated by KAROL CHMEL From Slovakian translations of XXIst century Slovenian poetry Peter Semolič (1967) Translated by KAROL CHMEL Atlantída Už tri dni prinášajú vlny na breh mŕtvoly. Už tri dni ich zbierame. Obité skalami, ohlodané rybami. Pri odlive sa pozeráme, ako sa nafúknuté bruchá pohojdávajú v zálive. Počas prílivu vystupujeme na útesy a hľadíme do ich spuchnutých tvárí. Nevieme, odkiaľ prichádzajú, nepoznáme ich mená. Pochovávame ich na brehu, bez označenia, lebo kňazi učia, že takto umierajú hriešnici. Hovorí sa, že faraónove lode odplávali na šíre more hľadať krajinu utopencov. Hovorí sa, že sa vrátili so spustenými veslami. Nikto ich nepozná. Nikto nevie, odkiaľ sú. Niet nikoho, čo by za nimi smútil. A kňazi prikazujú, aby sme na nich zabudli, zabudli na hrob na pobreží. Translated by KAROL CHMEL Domov a svet Svet je keď si Angličan ľahne do trávy v parku v Montsouris. Svet je, keď na čašníkovu otázku, čo si objednáte, prečítaš odpoveď z bedekra, alebo, čo je ešte horšie, z pokrčeného lístka. Svet je, keď ideš kúpiť chlieb a vrátiš sa s fľašou vína. Svet je, keď stratený medzi slepými uličkami, ktorých mená nepoznáš, uvidíš tváre priateľov prilepené na tváre neznámych okoloidúcich. Svet je, keď znenazdajky v tridsiatke začneš snívať o svojom detstve alebo dokonca snívať sny z detstva. Svet je, keď ti telekom pošle astronomický účet. Svet je, keď nejdeš do kina len preto, lebo film je dabovaný. Svet je, keď na deň všetkých svätých zostaneš doma a zapáliš sviecu vedľa zápalkovej škatuľky, v ktorej je mucha, čo si ju práve zabil. Svet je, keď ťa po krátkom rozhovore v pekárni rozbolia ruky. Najviac sveta je, keď sa ocitneš v zemepisnom bode, ktorý by mal byť tvojím domovom, v spoločnosti ľudí, ktorí tvrdia, že sú tvoji známi, no tebe sa zacnie za tým arabským bagetárom z bulváru Jourdan. Doba Vodnára Teraz je dobre. Všetko zlé je preč. Vojna, hlad, prirodzené straty. Zaspi. Odpočívaj. Pozeraj TV. Čítaj časopisy. Počúvaj drozda, čo spieva na gaštane. Ťažké planéty sa kĺžu do znamenia vodnára. Všade je láska. V každej obývačke, v každom aute. Pekne zabalená do pestrých škatuliek hygienických vložiek, savých plienok. Si suchý. Nakŕmený. Uhasil si smäd. Svalová hmota ti rastie ako kysnuté cesto. Už si niekedy videl niečo také krásne, niečo také úplné, ako sú dievčatá na pláži v San Simone? Prečo teda žlč? Prečo čistenie pečene? Zaspi. Odovzdaj sa tancu. Odovzdaj sa extáze. Bohovia sa prechádzajú medzi nami. Gracias a la vida. Translated by KAROL CHMEL From Slovakian translations of XXIst century Slovenian poetry Lucija Stupica (1971) Translated by ANDREJ PLETERSKI & KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ Nádherní zatratenci Argonauti našli zlaté rúno, možno prešli cez Kras, kde nepocítiš, že si starý. Starý je kameň, a obkolesuje ťa ako vietor, ktorý míňa melancholické myšlienky. A samota je nežná zaľúbenosť, rozptýlené zabudnutie v uliciach mesta, ktorého múry staviaš sám, ako aj bludiská ciest, okrúhle dvory, opustené átriá, a také, kde obyvatelia z balkónov prášia pohľad, tretie poschodia, kde Bukowski čaká, že sa prihodí niečo literárne alebo symfonické, spolu čakáte a hľadíte na dievča, oblečené v ľahkom zelenom svetríku. Cez okno vytrasieš prahnutie, nevšímavo sa pohneš k slovu. Než sa skončí, pozveš ho k sebe. Všetko závisí od prehĺtania spermií, ktoré život vystrelí do pominuteľnosti, od vnímania tmy a od toho, ako ťa zasiahne prepych slnka. Translated by ANDREJ PLETERSKI & KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ Spytujem sa Davidovi Vedieme svoje boje na krajoch tichého sveta a občas podľahneme, necháme sa prehovoriť, unavení prestaneme. Máme odvahu a svoju plachosť. Pomyslel si na to, že sme zapísaní krvou na obraze minulosti a to až po hrob? Tvoja amplitúda kolíše inak než moja, občas sa zhodnú a potom spolu tancujeme v snoch, dupoceme od smiechu a plačeme do vysokých cyprusov, ktorým odrezávame vrcholky, aby sme ešte dovideli na nebo. Z času na čas je dobré obrátiť sa k nebu a objať ho. Až ťa modro uchváti a pod nohami pocítiš štipku hliny, ktorá sa neprepadáva. Až si uvedomíš, že život nie je podvod, hoci sa slnko niekedy zapáli v nesprávnom čase a trochu luny vykĺzne a rozdá sa inej časti neba. Zem je odpoveď predkov. Zem ti darujem v jazyku, v dlani, v mene, brat. Keďže nebo je až príliš ďaleko. Translated by ANDREJ PLETERSKI & KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ Život na ostrovoch Kyprím pobrežie nostalgických spomienok a ešte vždy nie som more. Mesto opäť vztýčilo svoje hradby, a keď vedľa betónovej bunky kvetov zastavím bicykel, zarehoce sa rozžeravený plech. Pošliapaný je duch zdanlivej tíšiny a prehlušená arabeska šumu vody. Trma-vrma svet je zaľudnený vandrákmi vesmíru, záľahami veľkých detí, ktoré svoje svety možno raz objavia medzi roztvorenými dlaňami alebo medzi zvráskavenou pokožkou, ktorú jedno popoludnie vyplaví na pobrežie pamäte. Vlastne som chcela povedať prostý príbeh, jeden z mnohých, skôr než by som upadla do zabudnutia. Keď ho napíšem, budem vedieť, že život na ostrovoch nie je nešťastná voľba. Translated by ANDREJ PLETERSKI & KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ Básnikova záhrada Taký už je deň. Dva vrabce sa pobili v kríkoch, vedľa psa sa vlnil slepúch, no nemykol sa. Za tvojím pohľadom plynie cesta, počuješ ju, no nenasleduješ. Taký je ten deň. Dopustil si sa chyby. Chybného dotyku rany, o ktorej si nevedel. Potom si ľahneš na chrbát do trávy, nebo sa stane pokrývkou nad tebou, ty cestou mravcom, si mostom, ktorý je rozprestretý telom, konečnou vlnou, ktorá sa neupokojuje; tráva rastie pomaly, a predsa rýchlejšie než my, a báseň, ktorá sa píše, je žalmom pre jarný obrad. Mnohokrát akási chyba. Zostavuje ťa. Kvôli nej si neúplne úplný. A nechtiac ju znovu spravíš. Jednoducho zabudneš vybrať čiarku z výkladu znamienok. Otočíš sa na slnečnej posteli, vstaneš, hodíš loptu psovi, nech sa rozbehne, a ty zavoláš, nahlas, do neba. Taký už je deň, ľúbi ťa zo všetkých strán. Translated by ANDREJ PLETERSKI & KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ Dom z básní Silence is all we dread. There’s Ransom in a Voice But Silence is Infinity. (E. Dickinson) Rozličné sú pozície v knihe snov, mnoho nás je, čo obraciame strany, Neruda veril, že husle budú voňať lunou, ticho postrehnem už pri vchode, keď ho prestúpim, som už iba vnútri, a vnútri je ako doma – chápem, prečo, Emily Dickinson milovala svoje útočisko, Ako vonia luna, opýtam sa jej pri pozdrave, keď vstupujem, opatrne, potichu, schody sú drevené a drevo je živé a v noci hovorí o všetkých stopách a tieňoch a stopách, cez deň sa dom posype vôňou gardénií – zostala by som vnútri, listovala vo svojich snoch a opierala sa o rána a poobedia, von nech prší alebo sa rozlieva slnko, no neskôr treba ísť na vzduch, pohľadať hlas ľudu a rozsypať ho medzi vetry, napísať nové riadky, ktoré budú možno najclivejšie alebo najveselšie, aké sa kedy zapísali, pohľadať svoje hlasy a vzoprieť sa tým, ktoré vládnu, lebo nevládnu mne, hoci na chvíľu som iba číslom domu a znakom na dverách a môj život sa odvíja cez kódové systémy – ako len sny preložiť im, čo neveria v bezhraničnosť ticha. Translated by ANDREJ PLETERSKI & KRISTINA POTOČŇÁKOVÁ From Slovakian translations of XXIst century Slovenian poetry Stanka Hrastelj (1975) Translated by KAROL CHMEL Vôňa papiera Dážď vonia po papieri, rovnako Versaceho Black Jeans, preto dnes čítam a píšem, píšem a čítam. a učím sa žiť, aj keď sa to nedá porovnávať so zmenami, aké prináša marec alebo s Alešovým presvedčením, že je dobrý milenec, ktorému začali veriť aj chalani. Do papiera vstupujem ako do Ríma, bosá cez Rubikon, prikázal Fellini. spúšťam sa po stránkach ako po dúhe, verím, že v parfume je aj korenie, ale muži nevoňajú po korení ani po papieri, až do konca budú používať starý nudný Old Spice a každé zapaľovanie sviečok pokladajú za posadnutosť romantikou. Bolo by asi príliš poznamenať, že o žene nič nevedia, veď o žene čo-to vedeli ešte aj Andrej Rubľov, Peter Abélard a Ján Krstiteľ. A čo vlastne kto o kom vie? Naposledy som zapálila všetky sviece, aké som našla, obliekla si šaty a okolo bokov si ovinula stuhu s riasami a mušľami a zatancovala brušný tanec. Ale fór nie je v romantike, uznal môj frajer a z časopisu nahlas prečítal Maternica netúži po dieťati, ale po faluse. Kto o kom čo vie? Slová nás celkom neodhalia, ale ani činy, aj keď to, že v našej knižnici nemôžeš sposoditi Seferisa, prezradí veľa, no možno nič. Knihovník mi vtisol do rúk Richarda Burnsa a prevrátil oči. Aj toto ťa zachráni, potom nás stiahni za sebou. Zo svetovej literatúry by radi zostavili knihu kníh. Pentateuch by nahradili Gričskou čarodejnicou. Knihu Józuovu Americkým psychom, Sudcov Menom ruže a tak ďalej, až po Apokalypsu. Skončili sa časy čítania Biblie a Koránu, zostarelo židovstvo a manicheizmus, Kristove poučenia stratili pružnosť. Nežiadam veľa, povedal Richard Burns, Nežiadam veľa, len prirodzený zázrak. Dnes čítam a píšem, píšem a čítam a učím sa žiť, kníh sa dotýkam ako ostrého noža, rovnako mi to vďačne vracajú, aj keď v nich nie sú veľké udalosti, nijaké Ofélie v bielom, iba drobná ľudská krehkosť, pod ktorou sa prebára zem. Poézia, že Boh nemusí stvoriť všetko, skutočnosť, že diabol má čisté svedomie. Translated by KAROL CHMEL Čas, keď vysedávaš Čas, keď vysedávaš v kaviarni či v tráve je dôkladne odmeraný: ako mlčanie, ktoré naleješ do šálky, keď treba hovoriť o všednosti, lebo nič na svete nie všedné a občas sa preleje cez okraj. Ešte sú veci, ktoré ma prekvapujú: tvoj záujem o baroko, miska sliviek v chladničke alebo to, ako na chvíľu podržíš ruku na kľučke predtým, než mi otvoríš. Translated by KAROL CHMEL From Spanish translations of XXIst century Slovenian poetry Tomaž Šalamun (1941–2014) Translated by PABLO JUAN FAJDIGA en silencio flamean los ángeles inmortalidad, verbos del sol deteneos, descansad, apoyad vuestras flautas navego, navego hacia la silenciosa semilla de los animales al círculo de la rotación, al andamiaje deshecho de la noche piedra, pan, montañas de firmeza idus de marzo, puerta del alba mil mares, lava de cenizas, mil surcos de la paz estoy entregado, pisoteado, soy grande a los ojos pequeños de los insectos inclinado hacia atrás oh, ardientes cascos de los israelitas, de los carros de la salvajina armónicos denominadores de días claros invoco al agua, entrego al cordero del sacrificio brillo de la majada, verde flor de la piedra estoy cayendo en la cal de la gracia ¿quién arranca margaritas, blancas flores del anhelo? sobre quién gotea la gota alegría, viento, pizarra de luz, mar de carga levantaos, peones, en nombre de dios amanece recoged helechos descansad, fatigados ríos, la avalancha amenaza a ti, israel, te mataré el cuerpo de gilgamesh depositado entre flores uruk, cebo, indios en balsas blancos del día, pechos y trastos de la gente entrañas, palos, estacas, jefe de amplias carreteras en silencio flamean los ángeles, en silencio están en las redes de las estrellas no seré arrancado, no estaré arrodillado en las huellas de los trenes no me despertarán los pastores respiraré luz, proclamaré los objetivos la fuerza del cuerpo, desplegaré la avalancha oiré flautas, plantaré un árbol que quede en claro qué son las manos del rey que quede claro el monte, clara la vida claros los trayectos de las vías romanas, claro el don huelo caballos en Polonia huelo caballos en Polonia, ruinas en Elblang huelo agua, sangre, enormes tablas colocadas sobre estantes en Tatra desaparece Juergen, con antorchas y perros lo sacaron cuando ya no respiraba frescos en Campo Santo, cada día descargo ocho toneladas las calles de Manhattan huelo, salpica el vapor, con la cabeza golpeo contra los techos de los /taxis huelo gas, huelo montañas heladas a través de la ventana del jet de Lufthansa epopeyas serbias huelo, en Dečani, en Ravenna huelo tierra al pie de Hilandar, duermo en Janina mimetismo huelo, huelo Monterey huelo los abrigos repugnantes de los años cincuenta, toco el piano béisbol huelo en Brooklyn, el esperma de un cherokee huelo leña para el ferrocarril de la línea Kočani Cardaklija, espero congelado huelo el papel del masajista, del cristal, de los físicos, de la basura huelo al contraérseme el estómago en Nabrežina todo lo he olido, las manos, huelo cal, me sumergí en el sánscrito, huelo sufíes huelo el terror de las culturas regionales, ángeles huelo la piel blanca de las amigas de la familia, huelo verbo huelo vanitas, apilo la lengua en carretillas, humo Mancini allí la anciana Baubo corre al monte huelo concordance des temps, contrabandeo Afganistán las carreras entre Cassirer y Fátima, huelo una puta sobre espaldas militares gute nacht liebe Barbele huelo, el cadáver de Pippa huelo un mudarse de ropa, un fósil, huelo la salida del sol la Penguin selection, las hormigas dejan su olor huelo catedrales, impasibles proletarios Femme de la señora Mann-Borghese, huelo adulación huelo astucia y crimen huelo transgresión, huelo, duermo Translated by PABLO JUAN FAJDIGA Dolmen Oh, la vista desde la ventana, al amanecer, desde el décimo piso, el mar, el faro y los vapores de Saint-Nazaire. La misma vista: desde el Keller bar, al final de la Christopher Street, los transatlánticos que se deslizan por el Hudson como aquí por el Loire. Aquí olímpico y lento, allí jugoso y fresco y negro, el negro que lloró en mi regazo me trajo hasta allí. La boca de los negros es más sedosa y rojiza que la boca de los blancos, más blanda, más terrible, más tierna y profunda. Más parecida al hocico de los terneros del Carso, que mueren inocentes aún antes de que los sacrifiquen. Tú eres mi piedra, Kosovel. Resina, sogas, tablones, alquitrán y el silencioso deslizarse de las gomas. Se oye más que el chapaloteo del mar. Moneda, que giras en silencio, caes y te elevas en el alcohol, no eres tú quien sisea, sisea la gasolina. Por qué en bandadas y por qué gritan. Se desgarran. La soda rasga la vista. Hasta que no vuelve a reposar verde, oh, peluche de bolitas. Con la tiza apenas tocas el palo. El mar tras el vidrio es el otro polo del choque y se lo bebe. La gente en verdad se desgarra. Se desgarra como si se desgarrasen pañuelos. Este continente es grande. Si te agarra los pulmones, te los puede aplastar. Aquí el Atlántico es macizo y gris, y se abreva en el Loire. Las piedras, estriadas como la eternidad y antiguas. Junto al Hudson, bestias frescas, una junto a la otra, desgarran montañas, ávidas, el mar es muy joven aún para brindar calma. From Spanish translations of XXIst century Slovenian poetry Peter Svetina (1970) Translated by BARBARA PREGELJ & Ivan Reymondez La cafetería en la primera planta LA CARTUJA El monasterio. Las ruinas, abandonadas hace tiempo. En el centro, la iglesia. Ni siquiera necesita ventanas. Tan solo dos ancianas junto a sus bastones y el humo alrededor del almuerzo de dos chimeneas destartaladas. Y el perro. Tres geometras jóvenes miden el terreno, tres viajeros leen en la guía acerca de la antigüedad de los muros y de la joventud del cielo más allá del techo. Translated by BARBARA PREGELJ & Ivan Reymondez DIARIO NORUEGA Molde Es una noche como aquella. Las gaviotas llaman a la ventana. Aquella vez en Molde llamaban al techo. Tres días estabamos descansando en una casa de madera con unos abedules debajo de la ventana. Cubrimos las bicis con el polivinilo, la cerradura era, al fin y al cabo, un decoro innecesario que por costumbre metíamos entre los rayos y el cuadro de las ruedas. Y nevaba aquellos días – las bicis estaban blancas de sal. Quizá nos desorientó el blanco: de vez en cuando entramos en el lienzo de pintura y condujimos por su marco inferior. Translated by BARBARA PREGELJ & Ivan Reymondez LA CAFETERÍA EN LA PRIMERA PLANTA Si nos sentáramos más cerca de la ventana, igual no tendríamos esta sensación. Pero ahora, sí, nos parece que hemos entrado en la cafetería de la primera planta. La escalera, por la que subes, parece, después de la calle ruidosa, casi religiosa – la paz se condensa con cada planta. En aquella cafetería en Bergen las servilletas eran grandes hojas blancas y en vez del ramo, las tizas en el cenicero – una galería de peces. No sé exactamente, qué dibujamos entonces. Hoy me he acordado que pudo haber sido un capuchino: café con ondulación. Translated by BARBARA PREGELJ & Ivan Reymondez AMOR JUNTO A LA BOLSITA DE TÉ I. Es deleznable como azúcar y su reflejo se ha capturado en la última bolsita de té que alternativamente remojamos en la propia taza de agua caliente. II. El torso femenino respira con una camisa transparente. De lado lo presiento. Una pena, sería una pena revelar el secreto. Translated by BARBARA PREGELJ & Ivan Reymondez III. Estaba sentada delante del espejo con una revista en la mano. Pasé tan rápidamente a su lado que permaneció como una niña, igual que en el cuadro. Detrás de mi espalda salió del marco y me siguió sin hacer ruido. IV. Un aliento en el espejo, una cascada de cabello peinado y la luz que llovizna a través de la ventana al cuarto de baño. Hace poco con los dedos, ahora apenas con los ojos, me deslizo por la obra del maestro. Translated by BARBARA PREGELJ & Ivan Reymondez From Spanish translations of XXIst century Slovenian poetry Stanka Hrastelj (1975) Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso 5.45 A Dominik Frelih a las 8.10 entra el médico, la expresión de su rostro lo dice todo aunque no hable, ni lo niegue con la cabeza ni tampoco diga Lo siento, aunque diera un paso atrás: y fueran las seis menos cuarto y el personal todavía estuviera tomando el café de por la mañana, seguiríamos conduciendo y chocaríamos otra vez, si tuviera que ser así, luego contarían los coches rotos, los huesos rotos, se rellenaría el informe, se levantaría el acta, lo firmaríamos todo, fue nuestra culpa, no frenamos, pagaríamos la multa, remunerarímos los daños, pero levántate Dominik, sacude de ti los trozos del vidrio, ven, vámonos a casa. Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso Nostalgia Entro a través de la puerta, abro la marquesina para que tire la sombra por el suelo del balcón, pienso que estoy envejeciendo. Hace tiempo o desde esta misma mañana. Me paro mirando su borde afilado, me acuerdo de nuestro viaje como lo recuerdan los viejos, con una nostalgia extraña que amasa la realidad como trozos de plastelina. Quizá fue distinto. Me acuerdo de que en la plaza de Simón Bolívar tomamos el café de las tazas rotas, esperando a un hombre llamado Jesús entre el museo del oro y el palacio de la inquisición. Tú fuiste la que lo vio primera. Cuando corriste hacia él se lanzaron a volar los pájaros desde las palmeras enredándose en tu pelo y tú gritaste de horror. Tal vez no fue así. – – Comíamos trozos de papaya que compramos del vendedor ambulante y dijiste de paso que tenías miedo de los pájaros y yo, entonces, reconocí a Jesús a lo lejos. Pero quizá este recuerdo no es mío sino que es un recuerdo de una natural sin dientes que aquella mañana estaba sentada en el parque y no esperaba a nadie. Miraba nuestra piel que entonces quemaba el sol colombiano y tiró a los pájaros un puño de migas justo en el momento que vino un hombre llamado Jesús Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso From Spanish translations of XXIst century Slovenian poetry Jana Putrle Srdić (1975) Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso sobre el balcón nos elevamos a la oscuridad una tarta de ciruela. o de frambuesa, pero sin bizcocho. y no me metáis en vuestra novela que no quiero ser responsable de los espíritus. algo de dinero para alguien cercano. para llenar el tanque y partir. por la noche terminé en un balcón conocido con la cerveza y con cinco mujeres ni demasiado jóvenes ni demasiado mayores. todavía tienen hambre, con polvo pesado en las pestañas. el caliente verano tardío duele como las hojas de afeitar de elfride jelinek. aprieta dulcemente con un recto corte claro y espera el chorro rojo. la piel suave de los brazos, hombros y cuellos femeninos brilla en la oscuridad. el brillo del cigarrillo, las latas y voces silenciosas. sobre hombres ya lo sabemos, persistentemente cansadas no hablamos sobre los pisos que se reducen, las paredes que oprimen las costillas. contamos cómo nos encontramos. Hablamos sobre amores colegiales cuando después de una larga noche nos rompíamos las medias en broma en el autobús de madrugada. horas de ballet, disciplina, suaves besos de mujeres. narramos cómo vivíamos juntas, cómo vivíamos separadas y cómo es cuando te quedas el último testigo en el piso vacío, cuando todos ya han partido. tócala otra vez, sam. me gusta tocar el pelo de las mujeres, pasar el dedo por los hombros. probablemente sólo me gusta tocar. el tanque de mi dolor cambia a alegría cambia al polvo. Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso las poetas para L., A. y F. con las dietas compran los bolsos en ciudades extranjeras, durante mucho tiempo pesan los libros para llevarlos en el tren, absortas entre las páginas perciben el tono de las palabras extranjeras de los compañeros de viaje, se hacen la ilusión de salir de una vida para entrar en la otra, ayudándose de buen tiempo, taxi barato, un baño sólido, huyen de los grupos, frotan sus abrigos contra los bancos de los parques, fijan sus miradas en los transeúntes, la expresión de sus rostros cambia como el tiempo: pasos rápidos de las nubes. Por las plazas de las ciudades grandes, totalmente imperceptibles entre la muchedumbre con cuidado palpan su pulida vejiga esperando sentir a través de ella por fin las costuras punzantes de las calles amasadas. con la mirada acechante, siempre de caza, encuentran las palabras en la somnolencia: se abren como la mano de la camarera con dinero suelto para el teléfono. Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso From Spanish translations of XXIst century Slovenian poetry Alja Adam (1976) Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso La chacra laríngea Primero hablamos de las cosas bellas. sobre la garza que al inicio del diciembre sobrevolaba la ciudad justo cuando debajo habían encendido por primera vez las luces festivas. y sobre la luz dorada que durante la meditación corre por las chacras abiertas. luego sobre la ansiedad cuando un hombre y una mujer que conocemos intercambian las últimas palabras en una habitación del hospital. como su cuerpo está conectado a los dispositivos que glogotean les parece que se encuentran muy hundidos en el agua: la sensación de flotar les saca de quicio cuando procuran agarrarse al borde de la cama. después dejamos de escucharnos uno al otro como si la bombilla de la atención se acabase de repente y nadie tuviese ganas de cambiarla. seguimos el paseo en silencio. Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso Día de San Valentín Mi tripa crece igual de rápido que cambian los escaparates de las tiendas. la conversación con otra embarazada se parece al andar por los túneles de neón en los supermercados: el aire se queda en la superficie y no puedes respirarlo, las piernas pesan, el irritante dolor baja por los muslos hacia abajo y la salida está cada vez más lejos, perdida entre los indicadores, las letras desordenadas y la gente que vaga por allí como si estuviera drogada. Preferiría comer tortillas con Jana y hablar sobre sueños eróticos. Cambio de posición en la silla, siento el peso de la tripa en su rostro solo hay preocupación, el gris se asienta sobre los hombros de las casas. Y luego un griterío histérico: “¡de veras quiero ser una buena mamá!” La humedad que se extiende por la calle, las gotas como agujas se resbalan entre los dedos. Translated by BARBARA PREGELJ & Gemma Santiago Alonso ENG / International Lirikonfest Velenje Introduction (Summary) International literary meeting in Velenje International Lirikonfest Velenje (MLFV) is a traditional year-round festival of 21st century lyrical arts – its main program being an international literary meeting in Velenje (in June or September), – which has been organized by Institution Velenje Literary Foundation and Velenika association in cooperation with foreign and Slovenian partners since 2002. Ivo Stropnik, an author, is the foundation’s initiator and program and organizational head of the festival. International Lirikonfest Velenje has been embedded in presentation and popularization of 21st century fine literature, its authors, translators, international intermediaries of Slovenian literature and language to other nations, organizers, editors and other experts in Slovenian, European and World literature for two and a half decades; it establishes and broadens international literary collaboration, especially with original and translated 21st century poetry and with contemplation about the cognitive, cohesive and critical role of literature in European society and beyond. Lirikonfest’s literary roundtables are designed in terms of essays and debates regarding contemporary European literary themes. International Lirikonfest Velenje combines literary projects going back several years (established in Velenje between 2002 and 2015), which present 2 x 21 European and other authors, translators, international intermediaries and other experts on contemporary European/World fine literature, with new works live every year in the main festival program. The year-round program of International Lirikonfest Velenje contains 21 productions, which are (with original and translated periodical publications in international Rp. Lirikon21, at festival readings, literary roundtables, residential creative stays and other events) presented to around one hundred foreign and Slovenian authors, translators, international intermediaries and other 21st century fine literature experts. Established and establishing European authors, translators, expert interpreters, editors, philosophers, aesthetes, international literary intermediaries and other experts and followers of original and translated fiction (especially 21st century poetry) are invited to participate at Lirikonfest. Lirikonfest’s events are open to public and they include a reading culture development program with literary subscriptions I’m opening the book (for adults and older youth) and Chocolate with a book (for children and younger youth) and Velenje Travelogue Spring / Winged Turtle’s Storytelling (selected Slovenian travel books). International Lirikonfest Velenje envelopes all circles from which Slovenian literature spreads among readers: it introduces the youngest to children literature; it enables younger authors to get their voices heard; it introduces the latest works of established Slovenian and foreign authors; it opens expert debates about contemporary themes in Slovenian and European literature at roundtables and others; it includes its own literary-periodical and occasionally fictional book production; it offers an assortment of literary events and it demonstrates international literary collaboration in Slovenian space and occasionally with tours or presentations abroad. Poetic Slovenia Academy / velenjica - čaša nesmrtnosti Poetic Slovenia Academy – has been a traditional literary-artistic event in Velenje since 2007 (beginning/2006 March 21st, World Poetry Day) with a gala all-Slovenian literary award ceremony for 10 years of outstanding poetic work of a Slovenian author, who has had an important impact on 21st century fine literature (this is with at least two high quality original poetry collections for adults or children/youth, which have first been published in Slovenian language in the last 10 years) called velenjica - čaša nesmrtnosti. – The award is demonstrated in the form of a deed and an artistic sculpture. The velenjica - čaša nesmrtnosti award has so far been received by the following distinguished Slovenian poets: 2006 – Andrej Medved, 2007 – Milan Vincetič, 2008 – Milan Dekleva, 2009 – Vinko Möderndorfer, 2010 – Boris A. Novak, 2011 – Milan Jesih, 2012 – Peter Kolšek, 2013 – Zoran Pevec, 2014 – Esad Babačić, 2015 – Maja Vidmar, 2016 – Peter Semolič, 2017 – Tone Škrjanec … International Pretnar award International Pretnar award is the central Slovenian acknowledgment with the honorary title of ambassador of Slovenian literature and language and Slavic cultures, which has been awarded in Velenje since 2004 for sustainable, years worth or one time important contributions in international cohesion or establishment of Slovenian literature and language abroad to those deserving individuals (two or a group as an exception), equal to foreign and Slovenian citizens, who make an effort to get to know Slovenian literature, Slovenian language and Slovenian authors around the world in the spirit of Tone Pretnar PhD (1945–1992). It’s an international acknowledgment for those cultural intermediaries, who spread live awareness and knowledge about Slovenian literature and language outside of Slovenia among other nations in the world or they establish sustainable international cultural dialogue, interest and cohesion (among other things: with learning about and translating contemporary Slovenian fine literature, encouraging and organizing Slovenian language lessons and translating Slovenian literature, establishing contemporary Slovenian authors etc.). The selection criteria evaluate all areas and genres of literary operation and creation, which show important international union and establishment of Slovenian literature and language. The suggested candidates can be citizens of any country in the world (even people without citizenship). – The award is honorary, presented in the form a deed and an artistic sculpture of an ambassador’s title. International Pretnar award has so far been awarded to: 2004 – Ludwig Hartinger (Austria), 2005 – František Benhart (Czech Republic), 2006 – Gančo Savov (Bolgaria), 2007 – Božena and Emil Tokarz (Poland), 2008 – Kari Klemelä (Finland), 2009 – Matjaž Kmecl and Andrej Rozman (Slovenia), 2010 – Nadežda Starikova (Russia), 2011 – Peter Scherber (Germany/Austria), 2012 – Evgen Bavčar (Slovenia-France) and Orsolya Gallos (Hungary), 2013 – Nikollë Berishaj (Albania), 2014 – Zdravko Kecman (Bosnia and Hercegovina/Republika Srbska), 2015 – Karol Chmel (Slovakia), 2016 – Zvonko Kovač (Croatia), 2017 – Joanna Pomorska (Poland) … Rp. Lirikon21 Rp. Lirikon21 (ISSN 1855–0207) is an international 21st century poetry and Lirikonfest’s matters journal (renamed and separate from the original Poetikon journal), which has been published by Institution Velenje Literary Foundation since 2005 or since 2007, as a specialized journal/festival anthology of original and translated 21st century poetry. The journal is mainly geared towards popularizing contemporary poetry – with releases in original languages, selected Slovenian translations and releases of selected translations of contemporary Slovenian poetry in other languages (occasionally also poetry and poetic playwrights for children, youth and adults); it’s open for literary essays (with themes of Lirikonfest literary roundtables) and it presents and documents Lirikonfest events, awards and acknowledgments. – Rp. Lirikon21 has been published as a journal-festival anthology/reading book of International Lirikonfest Velenje from the IX. to X. edition (2013/2014). Lirikonfest’s tastings UVKF/International Lirikonfest Velenje/Rp. Lirikon21 occasionally organize Lirikonfest’s tastings of selected Slovenian and translated poetry and other 21st century lyrical arts with journal presentations/poetic readings in Velenje and elsewhere across Slovenia and occasionally also at literary tours and festivals abroad in international partnership unions/collaborations. Lirikonov zlát UVKF/Rp. Lirikon21/International Lirikonfest Velenje have been awarding an international festival literary acknowledgment Lirikonov zlát since 2006/2007 for outstanding journal translations of 21st century poetry into Slovenian or from Slovenian to other languages (both with selected publications Rp. Lirikon21 festival anthology). – The acknowledgment is demonstrated with a deed and a commemorative plaque. The international translation award Lirikonov zlat has so far been awarded to: 2007 – Andrej Medved (SI), 2008 – Mateja Bizjak Petit (F), 2009 – Draga Rinkema (NL) and Urška Zupanec (SI), 2010 – Peter Kuhar (SI/CZ), 2011 – Tanja Petrič (SI), 2012 – Andrej Pleterski (SI), 2013 – Željko Perović (BA/SI) and Lenka Daňhelová (CZ) 2014 – Namita Subiotto (SI), 2015 – Daniela Kocmut (SI/A) and Andrej Pleterski (SI), 2016 – Mateja Komel Snoj (SI), 2017 – Katja Zakrajšek (SI) and Urška Zupanec (SI). Lirikonfest’s zlát Lirikonfest’s zlát is a biannual international festival literary acknowledgment (awarded since 2008) for the most substantial essay on a contemporary European topic of Lirikonfest’s roundtable. – The acknowledgment is exhibited with a deed and a commemorative plaque. The international essay acknowledgment Lirikonfestov zlát has so far been awarded to: 2008 – Mitja Čander (SI) and Meta Kušar (SI), 2012 – Manca Erzetič (SI), 2016 – Petra Koršič (SI); it wasn’t awarded in the biannual years of 2010 and 2014. The international literary-translation residency in Velenje The international literary-translation residency in Velenje, established in 2007 and organized by Institution Velenje Literary Foundation, is a cultural program of international literary collaboration in Slovenian space going back several years. It’s purpose is a creative stay for foreign and Slovenian authors, translators and international intermediaries of contemporary fine literature; preferentially for literary translators of 21st century Slovenian literature into other European languages; to those, who create, translate, learn about, interpret, convey, popularize and promote contemporary fine literature and establish and spread sustainable international literary connections, organize international exchanges and tours, where Slovenian authors can participate etc. 21-day creative/residential stays in Velenje are awarded to foreign or Slovenian literary translators. The criteria for creative stays of foreign literary translators are an evaluation of a selection of the translator’s translations and the quality/references of translators/their translations; the criteria for foreign and Slovenian authors are the excellence of their literary works; the criteria for tours of international intermediaries of Slovenian literature are exhibited references of their continuous (co)work in this area. The International literary-translation residency in Velenje has hosted the following between 2007 and 2016: Marko Kravos (SI), Andrej Medved (SI), Milan Vincetič (SI), Tone Peršak (SI), Milan Dekleva (SI), Meta Kušar (SI), Mateja Bizjak Petit (SI/FR), Draga Rinkema (SI/NL), Lenka Daňhelová (CZ), Peter Kuhar (SI/CZ), Matjaž Kmecl (SI), Admiral Mahić (BA), Kristina Potočňáková (SK), Marlena Gruda (PL), Tanja Petrič (SI), Laima Masytė (LT), Feliciano Sánchez Chan (MX), Petr Mainuš (CZ), Žarko Milenić (BA), Milo Jukić (BA), Goran Gluvić (SI) … Velenje Travelogue Spring / Winged Turtle Velenje Travelogue Spring cycle of selected travel storytellings and the Winged Turtle literary award for the best Slovenian travelogue (of the past year) have been established as part of International Lirikonfest Velenje program in 2017 and are a novelty in Slovenia. Travelogue is becoming an increasingly popular literary genre, but it hasn’t achieved proper academic recognition so far. We want to popularise the travelogue genre and help establishing Slovenian travelogue writers with a cycle of travel storytellings and a new Slovenian literary award. The award is honorary, presented in the form a deed and an artistic sculpture. It can be financial in case of financing by a distinguished Slovenian company or government grants. Agata Tomažič was awarded the first Winged Turtle honorary literary award for the best travelogue of the past year (2016) in 2017. GER / Das internationale Lirikonfest Velenje Das Schutzgebiet für Poesie Das Festival von Lyrik und dem Gefühl der Reisebeschreibung Präsentation (Zusammenfassung) Das internationales literarisches Treffen in Velenje Das internationale Lirikonfest Velenje (MLFV) ist ein traditionelles, ganzjähriges Festival von lyrischen Künsten des 21. Jahrhundert. Das Hauptprogramm ist ein internationales literarisches Treffen in Velenje (im Juni oder September), welches von der Institution Velenjska Knjižna Fundacija und Velenika Vereinigung mit der Zusammenarbeit von ausländischen und slowenischen Partnern seit 2002 organisiert wird. Der Initiator der Stiftung und der Organisator des Festivals ist der Author, Ivo Stropnik. Das internationale Lirikonfest Velenje ist schon seit anderthalb Jahren verankert in die Präsentation und Popularization von der feinen Literatur des 21. Jahrunderts, ihren Authoren, Übersetzer, internationalen Vermittler der slowenischen Literatur und Sprache für andere Nationen, Organisatoren, Redakteuren und anderen Experten der Slowenischen-, Europäischen- und Weltliteratur für zweieinhalb Jahrzenten; es grundet und breitet die internationale literarische Zusammenarbeit, besonders mit der originellen und übersetzenen Poesie des 21. Jahrhundert und mit dem Nachdenken über kognitiver, kohesiver und kritischer Rolle von Literatur in der europäischen Gesellschaft und mehr. Die Lirikionfest literarische Konferenzen sind in Termen von Essays und Debatten im Hinblick auf die aktuellen europäischen literarischen Themen konzipiert. Das internationale Lirikonfest Velenje verbindet literarische Projekte, die schon ein paar Jahre zurückgehen (in Velenje zwischen 2002 und 2015 gegründet), und die 2 x 21 europäische und andere Authoren, Übersetzer, internationale Vermittler und andere Experten für aktuelle Europäische- und Weltliteratur mit neuen Werken, live jedes Jahr im Hauptprogramm des Festivales präsentiert. Das ganzjähriges Programm des Internationalen Lirikonfest Velenje enthält 21 Produktionen, die (mit originellen und übersetzenen periodischen Publikationen in den internationalen Rp. Lirikon21 an der Festivallesung, literarischen Konferenzen, kreativen Aufenthalten und anderen Events) zu ungefähr hundert ausländischen und slowenischen Authoren, Übersetzer, internationalen Vermittler und anderen Literaturexperten des 21. Jahrhunderts presentiert werden. Zum Lirikonfest sind bekannte und weniger bekannte Authoren, Übersetzer, Interpretexperten, Redakteure, Philosophen, Ästheten, internationale Literatur-Vermittler und Anhänger der originalen und übersetzener Fiktion (vor allem Poesie des 21. Jahrhundert) eingeladen. Die Lirikonfest-Ereignisse sind öffentlich für alle und enthalten ein Lesekulturentwicklungsprogramm mit literarischen Abonnement „Ich öffne das Buch“ (für Erwachsene und ältere Jugend), „Schokolade mit Buch“ (für Kinder und jungere Jugend) und „Velenje Reisebericht Frühling/die geflügelte Schildkröte erzählt“ (ausgewählte slowenische Reisebreichte). Das internationale Lirikonfest Velenje umfasst alle Kreise von denen sich die slowenische Literatur unter Lesern verbreitet: es stellt den jungsten die Jugendliteratur vor, es ermöglicht den jungen Authoren gehört zu werden; es stellt die neusten Werke von bekannten slowenischen und ausländischen Authoren; es öffnet Expertdebatten über moderne slowenische und europäische literarische Themen die am Konferenzen u.a. stattfinden; es enthält eine eigene literarisch-periodische und gelegentliche Buchproduktion; es bietet eine Auswahl von literarischen Ereignissen an und demonstriert die internationale literarsiche Zusammenarbeit im slowenischen Raum und manchmal mit Tours oder Präsentationen im Ausland. * * * Akademie Poetisches Slowenien Die Akademie Poetisches Slowenien ist seit 2007 (Anfang/ 21. März, Welttag der Poesie) ein traditionelles literarsich-artistisches Ereignis in Velenje mit einer Gala-ganzslowenischer Preisverleihung für 10 Jahre von außergewöhnlichen poetischen Werk eines slowenisches Authors, der einen großen Einfluss auf die feine Literatur des 21. Jahrhundert gemacht hat, (das sind zumindest zwei origenelle Sammlungen von höher Qualität für Erwachsene oder Kinder/Jugendtliche, die zuerst in der slowenischen Sprache in letzten 10 jahren erscheinen sind) „velenjica - čaša nesmrtnosti“ genannt. Mit dem „velenjica - čaša nesmrtnosti“ – Preis waren bis jetzt die nächsten hervorragenden slowenischen Poeten ausgezeichnet worden: 2006 – Andrej Medved, 2007 – Milan Vincetič, 2008 – Milan Dekleva, 2009 – Vinko Möderndorfer, 2010 – Boris A. Novak, 2011 – Milan Jesih, 2012 – Peter Kolšek, 2013 – Zoran Pevec, 2014 – Esad Babačić, 2015 – Maja Vidmar, 2016 – Peter Semolič, 2017 – Tone Škrjanec … Der internationale Pretnar – Preis Der internationale Pretnar – Preis ist die slowenische Haupanerkennung mit ehrenamtlichen Titel „der Botschafter der slowenischen Literatur, Sprache und slawischer Kultur“, der in Velenje seit 2004 für nachhaltige, mehrjährige oder einmalige wichtige Beiträge in den internationalen Zusammenhalt oder Unternehmen der slowenischen Literatur und Sprache, im Ausland für Einzelne, die es verdient haben (zwei oder eine Gruppe als eine Ausnahme), die gleichwerttig sind wie Ausländer und Slowenen, die sich anstrengen die slowenische Literatur, slowenische Sprache und slowenische Authoren um die ganze Welt in dem Geist von Tone Pretnar PhD (1945–1992) kennenzulernen, verliehen wird. Es ist eine internationale Anerkennung für kulturelle Vermittler, die das Bewusstsein und Wissen über die slowenische Sprache und Kultur außerhalb Slowenien verbreiten, oder dass sie nachhaltige internationale kulturelle Dialoge, Interessen und Kohäsion gründen (unter Anderen; mit lernen über das Übersetzen von moderner slowenischer Literatur, ünterstutzen und organisieren den Slowenischunterricht und das Übersetzten von slowenischer Literatur, moderne Authoren im Ausland durchzusetzten usw.) Die Kriterien bewerten alle Bereiche und Genren der literarischen Wirkung und Kreation, die eine wichtige internationale Union und Gründung der slowenischen Sprache und Kultur zeigen. Die Kandidaten können Staatsbürger jeder Staat aus der ganzen Welt sein (auch Menschen ohne Staatsbürgerschaft). Der Preis ist ehrenamtlich und zeigt sich in Form einer Tat und einer Skulptur des Botschaftertitels. Mit den internationalen Pretnar – Preis waren bis jetzt die nächsten ausgezeichnet worden: 2004 – Ludwig Hartinger (Österreich), 2005 – Františeč Benhart (Tschechein), 2006 – Gančo Savov (Bulgarien), 2007 – Božena und Emil Tokarz (Polen), 2008 – Kari Klemelä (Finnland), 2009 – Matjaž Kmecl und Andrej Rozman (Slowenien), 2010 – Nadežda Starikova (Russland), 2011 – Peter Scherber (Österreich/Deutschland), 2012 – Evgen Bavčar (Slowenien – Frankreich) und Orsolya Gallos (Ungarn), 2013 – Nikollë Berishaj (Albanien), 2014 – Zdravko Kecman (Bosnien und Herzegowina/Serbien), 2015 – Karol Chmel (Slovakien), 2016 – Zvonko Kovač (Croatien), 2017 – Joanna Pomorska (Polen) … Rp. Lirikon21 Rp. Lirikon21 (ISSN 1855–0207) ist eine internationale Zeitschrift für Poesie und Lirikonfest Angelegenheiten (unbennent und getrennt von den originalen Poetikon Tagebuch), die von der Institution Velenjska Knjižna Fundacija seit 2005 oder 2007, als eine spezalisierte Zeitschrift/Festivalanthologie der originellen und übersetzenen Poesie des 21. Jahrhundert veröffentlich wird. Die Zeitschrift neigt hauptsächlich zur Popularisierung der modernen Poesie – mit Veröffentlichungen in originellen Sprachen, ausgewählten slowenischen Übersetzungen und Veröffentlichungen von ausgewählten Übersetzungen der zeitgenössischer slowenischer Poesie in andere Sprachen (manchmal auch Poesie und poetische Dramatiker für Kinder, Jugendliche und Erwachsene); es ist offen für literarische Essays (mit Themen von Lirikonfest literarischen Konferenzen) und präsentiert und dokumentiert die Ereignisse des Lirikonfests, Preise und Annerkenungen. Rp. Lirikon21 war als eine Zeitschriftfestivalanthologie/Lesebuch des Internationalen LirikonFest Velenje von der IX. bis X. Edition (2013/2014) veröffentlicht. Lirikonfest Kostprobe UVKF/Internationale Lirikonfest Velenje/Rp. Lirikon21 organisiert manchmal die Lirikonfest Kostprobe von ausgewählter slowenischer und übersetzener Poesie und anderen lyrischen Arten des 21. Jahrundert mit Zeitschriftpräsentationen/Poetischer Lesung in Velenje und in anderen Teilen Sloweniens, manchmal auch literarische Tours und Festivalen im Ausland in internationaler Partnerschaft/Zusammenarbeit. Das Lirikon Gold UVKF/Rp. Lirikon21/Internationales Lirikonfest Velenje haben die internationale festivalischliterarische Anerkennung Lirikon Gold seit 2006/2007 für die ausergewöhnliche Zeitschriftübersetzung der Poesie des 21. Jahrhundert ins slowenische bzw. von slowenischen in andere Sprachen verleiht (beide mit ausgewählten Publikationen aus der Rp. Lirikon21 Festivalanthologie). Die Anerkennung ist mit einer Tat und einer Gedenktafel demonstriert. Der internationale Übersetzungspreis Lirikon Gold war bis jetzt verleiht an: 2007 – Andrej Medved (SI), 2008 – Mateja Bizjak Petit (F), 2009 – Draga Rinkema (NL) und Urška Zupanec (SI), 2010 – Peter Kuhar (SI/CZ), 2011 Tanja Petrič (SI), 2012 – Andrej Pleterski (SI), 2013 – Željko Perović (BA/SI) und Lenka Daňhelová (CZ), 2014 – Namita Subiotto (SI), 2015 – Daniela Kocmut (SI/A) und Andrej Pleterski (SI), 2016 – Mateja Komel Snoj (SI), 2017 – Katja Zakrajšek (SI) und Urška Zupanec (SI). Das Lirikonfest Gold Das Lirikonfest Gold ist eine festivalliterarische Anerkennung (seit 2008) für den bedeutesten Essay mit einem moderner europäischen Thema, der alle zwei jahre verleiht wird. Die Anerkennung ist mit einer Tat und einer Gedenktafel demonstriert. Der internationale Essayanerkennung Lirikonfest Gold war bis jetzt verleiht an: 2008 – Mitja Čander (SI) und Meta Kušar (SI), 2012 – Manca Erzetič (SI), 2016 – Petra Koršič (SI); es war in Jahren 2010 und 2014 nicht verleiht. Die internationale literarisch-übersetzungs Residenz in Velenje Die internationale literarisch-übersetzungs Residenz in Velenje, im Jahr 2007 von der Institution Velenjska Knjižna Fundacija gegründet und organisiert, ist ein Kulturprogramm der internationaler literarischer Zussamenarbeit im slowenischen Raum, der schon mehrere Jahre zurückgeht. Die Absicht ist ein kreativer Aufenthalt für ausländische und slowenische Authoren, Übersetzer und internationale Vermittler der modernen feinen Literatur; bevorzugt für literarische Übersetzer der slowenischen Literatur des 21. Jahrhundert in andere europäische Sprachen; zu denen die kreieren, übersetzen, lernen, interpretieren, befördern, popularisieren und promovieren moderne, feine Literatur und gründen und verbreiten nachhaltige internationale literarische Verbindungen, organisieren internationale Austauschungen und Tours, wo slowenische Authoren teilnehmen können usw. 21-tagige kreative/Residenz Aufenthalte in Velenje sind für slowenische und ausländische Übersetzer verleiht. Die Kriterien für kreative Aufenthalte von ausländischen Übersetzer sind Bewertungen von ausgewählten Übersetzungen und die Qualitäten/Referenzen des Übersetzers/Übersetzungen; das Kriterium für auslandische und slowenische Authoren ist die Vorzüglichkeit von ihren Werken; das Kriterum für Tours von internationalen Vermittler der slowenishcer Sprache sind die Referenzem von ihren dauernden Arbeitein im diesem Bereich. Die internationale literarisch-übersetzungs Residenz in Velenje hat von 2007 bis 2016 die Nächsten empfangen: Marko Kravos (SI), Andrej Medved (SI), Milan Vincetič (SI), Tone Peršak (SI), Milan Dekleva (SI), Meta Kušar (SI), Mateja Bizjak Petit (SI/FR), Draga Rinkema (SI/NL), Lenka Daňhelová (CZ), Peter Kuhar (SI/CZ), Matjaž Kmecl (SI), Admiral Mahić (BA), Kristina Potočňáková (SK), Marlena Gruda (PL), Tanja Petrič (SI), Laima Masytė (LT), Feliciano Sánchez Chan (MX), Petr Mainuš (CZ), Žarko Milenić (BA), Milo Jukić (BA), Goran Gluvić (SI) … Das Velenje Resiebericht-Frühling/Die geflügelte Schildkröte Der Velenje Reisebericht-Frühling Zyklus von ausgewählten Reiseberichten und der Geflügelte Schildkröte-Preis für den besten slowenischen Reisebericht (des letzten Jahres) sind als Teil den Internationalen Lirikonfest Velenje Programms im 2017 gegründet worden und sind eine Neuheit in Slowenien. Der Reisebericht ist ein literarisches Genre, das immer mehr populär wird, hat aber bis jetzt noch keine akademische Annerkenung bekommen. Wir wollen den Reisebericht popularisieren und für slowenische Reiseberichauthoren einen Zyklus von Reiseberichten und einen neuen slowenischen Literar-Preis gründen. Der Preis ist ehrenamtlich und in einer Form der Tat und Skulptur präsentiert. Es kann auch finanziell sein in einen Fall der Finanzierung von einem angesehenen Unternehmen oder einem Regierungsstipendium. Agata Tomažič war im Jahr 2017 die erste die den Geflügelte Schildkröte-Preis für den besten Reisebericht des letzen Jahres (2016) bekommen hat. * * * Mednarodno književno srečanje v Velenju Mednarodni Lirikonfest Velenje (MLFV) je tradicionalni celoletni literarni festival liričnih umetnosti XXI. st. – z osrednjim programom mednarodnega književnega srečanja v Velenju (v juniju ali septembru) –, ki ga od leta 2002 (do 2007 imenovan »Herbersteinsko srečanje slovenskih književnikov z mednarodno udeležbo«) organizirata Ustanova Velenjska knjižna fundacija (UVKF) in asociacija Velenika v sodelovanju s tujimi in slovenskimi partnerji. Pobudnik ustanovitve, programski in organizacijski vodja festivala je književnik Ivo Stropnik. Mednarodni Lirikonfest Velenje (»rezervat za poezijo«, »festival liričnega in potopisnega občutja«) je že poldrugo desetletje vpet v predstavitve in popularizacijo umetniške literature XXI. st., njenih ustvarjalcev, prevajalcev, mednarodnih posrednikov slovenske literature in jezika drugim narodom, organizatorjev, urednikov idr. poznavalcev slovenske, evropske in svetovne književnosti; vzpostavlja in širi mednarodna književna sodelovanja, zlasti z izvirno in prevedeno poezijo XXI. st. ter s premišljevanji o spoznavni, povezovalni in kritični vlogi literature v evropski družbi in širše. Lirikonfestova literarna omizja so zasnovana konceptualno, esejistično, potopisno in z debatami na evropsko aktualne književne teme. * * * Mednarodni Lirikonfest Velenje združuje večletne književne projekte (vzpostavljene v Velenju v letih od 2002 in 2017), ki v osrednjem festivalnem programu vsakoletno v živo predstavijo 2 x 21 evropskih idr. ustvarjalcev, prevajalcev, mednarodnih posrednikov idr. poznavalcev novejše evropske/svetovne umetniške literature. Celoletni program mednarodnega Lirikonfesta Velenje obsega 21 produkcij, s katerimi se (z izvirnimi in prevodnimi revijalnimi objavami v mednarodni Rp. Lirikon21, na festivalnih branjih, literarnih omizjih, rezidenčnih ustvarjalnih bivanjih idr. dogodkih) letno sreča ok. sto tujih in slovenskih književnih ustvarjalcev, prevajalcev, mednarodnih posrednikov idr. poznavalcev umetniške literature XXI. st. K Lirikonfestovi besedi so vabljeni uveljavljeni in uveljavljajoči se evropski književni ustvarjalci, prevajalci, strokovni interpreti, uredniki, filozofi, esteti, mednarodni literarni posredniki idr. poznavalci ter spremljevalci izvirnega in prevodnega leposlovja (zlasti poezije XXI. st.). Lirikonfestove prireditve so odprte za javnost in z literarnimi abonmaji (programskimi cikli) Požiram knjige (za odrasle in starejšo mladino), Čokolada s knjigo (za otroke in mlajšo mladino) in Velenjska potopisna pomlad/Krilata želva pripoveduje (izbrani slovenski knjižni potopisi) vključujejo program razvijanja bralne kulture. Mednarodni Lirikonfest Velenje zajema tako rekoč vse kroge, iz katerih se slovenska književnost širi med bralce: najmlajšim predstavlja mladinsko književnost; skrbi, da pridejo do glasu tudi mlajši književni ustvarjalci; predstavlja sveže stvaritve uveljavljenih slovenskih in tujih književnikov; na okroglih mizah/književnih omizjih odpira strokovne debate o aktualnih temah v slovenski in evropski književnosti ter tudi širše.; vključuje lastno književnorevijalno in občasno leposlovno knjižno produkcijo; širi bralno kulturo; nudi paleto literarnih prireditev in izkazuje mednarodno književno sodelovanje v slovenskem prostoru ter občasno z gostovanji oz. predstavitvami v tujini. Mednarodni Lirikonfest Velenje je bil med 2002 in 2017 z mednarodnimi festivalnimi sodelovanji in povezovanji, literarnimi gostovanji in branji Lirikonfestovih delegacij (festivalnih lavreatov idr. slovenskih ter tujih književnih ustvarjalcev) predstavljen v 18 evropskih državah (Avstrija, Češka, Poljska, Bolgarija, Bosna in Hercegovina, Finska, Srbija, Rusija, Nemčija, Francija, Nizozemska, Madžarska, Litva, Albanija, Črna gora, Slovaška, Italija, Hrvaška …) Večletni glavni pokrovitelj Mednarodnega Lirikonfesta Velenje je Mestna občina Velenje. Akademija Poetična Slovenija / velenjica - čaša nesmrtnosti Akademija Poetična Slovenija (APS) – od 2007 tradicionalna literarnoumetniška prireditev v Velenju v organizaciji UVKF-Lirikonfest (izhodiščno/2006 vzpostavljena v pozdrav svetovnemu dnevu poezije, 21. marca) s slavnostno podelitvijo častne književne nagrade velenjica - čaša nesmrtnosti (VČN) za vrhunski desetletni pesniški opus slovenskega književnika/-ce, ki pomembno zaznamuje umetniško literaturo XXI. st. (tj. z najmanj dvema vrhunskima izvirnima pesniškima zbirkama za odrasle ali otroke/mladino, prvič knjižno objavljenima v slovenskem jeziku v zadnjih desetih letih). Častno književno nagrado velenjica - čaša nesmrtnosti so doslej prejeli vrhunski slovenski pesniki: 2006 – Andrej Medved, 2007 – Milan Vincetič, 2008 – Milan Dekleva, 2009 – Vinko Möderndorfer, 2010 – Boris A. Novak, 2011 – Milan Jesih, 2012 – Peter Kolšek, 2013 – Zoran Pevec, 2014 – Esad Babačić, 2015 – Maja Vidmar, 2016 – Peter Semolič, 2017 – Tone Škrjanec… Mednarodna Pretnarjeva nagrada – častni naslov »ambasador slovenske književnosti in jezika« Mednarodna Pretnarjeva nagrada (MPN) je osrednja slovenska zahvala s častnim naslovom »ambasador slovenske književnosti in jezika (ASKJ)«, podeljevana v Velenju od leta 2004 (do 2007 na HSSK in od 2008 na preimenovanem MLFV) v partnerski organizaciji asociacije Velenika in Velenjske knjižne fundacije za trajnejše, večletne ali enkratne pomembne prispevke pri mednarodnem književnem povezovanju oz. uveljavljanju slovenske literature in jezika v tujini tistim zaslužnim posameznikom (izjemoma dvema ali skupini), enakovredno tujim in slovenskim državljanom, ki si po svetu v duhu dr. Toneta Pretnarja (1945–1992) svetovljansko prizadevajo za seznanjanje s slovensko literaturo, slovenskim jezikom in slovenskimi književniki. Je mednarodno priznanje tistim kulturnim posrednikom, ki izven Republike Slovenije, med drugimi narodi po svetu, širijo živo zavedanje in védenje o slovenski literaturi in jeziku, oziroma z njima vzpostavljajo trajnejši mednarodni kulturni dialog, zanimanje in povezovanje (mdr. s spoznavanjem in prevajanjem novejše slovenske umetniške literature, spodbujanjem in organiziranjem učenja slovenščine ter prevajanja slovenske književnosti, uveljavljanjem sodobnih slovenskih književnikov med drugimi narodi ipd.). Izborna merila vrednotijo vsa področja in zvrsti književnega oz. književniškega delovanja in ustvarjanja, s katerim je izkazano pomembno mednarodno povezovanje in uveljavljanje slovenske literature in jezika. Predlagani kandidati so lahko osebe katerega koli državljanstva na svetu (tudi osebe brez državljanstva). Mednarodno Pretnarjevo nagrado oz. častni naslov »ambasador slovenske književnosti in jezika« so doslej prejeli ugledni mednarodni književni posredniki: 2004 – Ludwig Hartinger (Avstrija), 2005 – František Benhart (Češka), 2006 – Gančo Savov (Bolgarija), 2007 – Božena in Emil Tokarz (Poljska), 2008 – Kari Klemelä (Finska), 2009 – Matjaž Kmecl in Andrej Rozman (Slovenija), 2010 – Nadežda Starikova (Rusija), 2011 – Peter Scherber (Nemčija/Avstrija), 2012 – Evgen Bavčar (Slovenija-Francija) in Orsolya Gallos (Madžarska), 2013 – Nikollë Berishaj (Albanija), 2014 – Zdravko Kecman (Bosna in Hercegovina/Republika Srbska), 2015 – Karol Chmel (Slovaška), 2016 – Zvonko Kovač (Hrvaška), 2017 – Joanna Pomorska (Poljska) … Rp. Lirikon21 Rp. Lirikon21 (ISSN 1855–0207) je mednarodna literarna revija za izvirno in prevedeno poezijo XXI. st. idr. Lirikonfestove zadeve (od leta 2017 tudi za izbrano kratko literarno potopisje), ki jo od 2005 oz. od 2007 (preimenovano in ločeno od izhodiščne/skupne revije Poetikon) kot specializirano revijo/festivalno antologijo izvirne (slovenske idr.) ter prevedene poezije XXI. st. izdaja Velenjska knjižna fundacija. – Revija je osrednje namenjena popularizaciji novejše poezije – z objavami v izvirnih jezikih, izbranih slovenskih prevodih ter z objavami izbranih prevodov novejše slovenske poezije v druge jezike; občasno tudi poezije in poetične dramatike za otroke, mladino in odrasle; odprta je za kratko literarno potopisje in esejistiko (s tematiko Lirikonfestovih književniških omizij idr.) ter predstavlja in dokumentira Lirikonfestove prireditve, nagrade in priznanja. – Rp. Lirikon21 od IX./X. letnika (2013/2014) izhaja kot festivalna antologija Mednarodnega Lirikonfesta Velenje. Lirikon(fest)ove degustacije liričnega občutja UVKF/Mednarodni Lirikonfest Velenje/Rp. Lirikon21 občasno prirejajo Lirikon(fest)ove degustacije liričnega občutja – izbrane slovenske in prevedene poezije idr. liričnih umetnosti XXI. st. (od 2017 tudi izbranega kratkega slovenskega potopisja), tj. z revijalnimi predstavitvami/literarnimi branji v Velenju idr. po Sloveniji ter občasno v mednarodnih partnerskih povezovanjih/sodelovanjih na književniških gostovanjih in festivalih v tujini. Lirikonov zlát UVKF, Rp./Lirikon21, Mednarodni Lirikonfest Velenje od 2006/2007 podeljujejo mednarodno festivalno književno priznanje Lirikonov zlát (LZ) za vrhunske revijalne prevode poezije XXI. st. v slovenščino in iz slovenščine v druge jezike (oboje z izbranimi objavami v festivalni Rp. Lirikon21). Mednarodno festivalno prevajalsko priznanje Lirikonov zlat so doslej prejeli slovenski in tuji prevajalci poezije XXI. st.: 2007 – Andrej Medved (SI), 2008 – Mateja Bizjak Petit (F), 2009 – Draga Rinkema (NL) in Urška Zupanec (SI), 2010 – Peter Kuhar (SI/CZ), 2011 – Tanja Petrič (SI), 2012 – Andrej Pleterski (SI), 2013 – Željko Perović (BA/SI) in Lenka Daňhelová (CZ), 2014 – Namita Subiotto (SI), 2015 – Daniela Kocmut (SI/A) in Andrej Pleterski (SI), 2016 – Mateja Komel Snoj (SI), 2017 – Katja Zakrajšek (SI) in Urška Zupanec (SI) … Lirikonfestov zlát Lirikonfestov zlát (LFZ) je bienalno mednarodno festivalno književno priznanje (podeljevano od 2008) za najtehtnejši esej na evropsko aktualno temo Lirikonfestovega književnega omizja. Bienalno mednarodno festivalno esejistično priznanje Lirikonfestov zlát so doslej prejeli: 2008 – Mitja Čander (SI) in Meta Kušar (SI), 2012 – Manca Erzetič (SI), 2016 – Petra Koršič (SI). – V bienalnih letih 2010 in 2014 priznanje ni bilo podeljeno. Mednarodna književniško-prevajalska rezidenca v Velenju Mednarodna književniško-prevajalska rezidenca v Velenju (MKPRV), vzpostavljena leta 2007 v organizaciji Ustanove Velenjska knjižna fundacija (UVKF), od 2008 z rezidenčnim kabinetom v programu Mednarodnega Lirikonfesta Velenje, je večletni kulturni program mednarodnega književnega sodelovanja v slovenskem prostoru, namenjen(a) ustvarjalnemu bivanju tujih in slovenskih književnikov, prevajalcev in mednarodnih posrednikov novejše umetniške literature; prednostno književnim prevajalcem slovenske literature XXI. st. v druge evropske jezike; tistim, ki ustvarjajo, prevajajo, spoznavajo, interpretirajo, posredujejo, popularizirajo in promovirajo novejšo umetniško literaturo ter s slovenskim prostorom vzpostavljajo in širijo trajnejše mednarodne književniške povezave, organizirajo mednarodne izmenjave in gostovanja z udeležbo slovenskih avtorjev ipd. Na mednarodni književniško-prevajalski rezidenci Velenjske knjižne fundacije so med 2007 in 2016 gostovali: Marko Kravos (SI), Andrej Medved (SI), Milan Vincetič (SI), Tone Peršak (SI), Milan Dekleva (SI), Meta Kušar (SI), Mateja Bizjak Petit (SI/FR), Draga Rinkema (SI/NL), Lenka Daňhelová (CZ), Peter Kuhar (SI/CZ), Matjaž Kmecl (SI), Admiral Mahić (BA), Kristina Potočňáková (SK), Marlena Gruda (PL), Tanja Petrič (SI), Laima Masytė (LT), Feliciano Sánchez Chan (MX), Petr Mainuš (CZ), Žarko Milenić (BA), Milo Jukić (BA), Goran Gluvić (SI) … Velenjska potopisna pomlad / krilata želva Cikel izbranih potopisnih pripovedovanj Velenjska potopisna pomlad in literarna nagrada »krilata želva« za najboljši slovenski knjižni potopis (preteklega leta) sta leta 2017 vzpostavljena v programu Mednarodnega Lirikonfesta Velenje in v slovenskem prostoru izkazujeta novost. Potopis je vse bolj priljubljena literarna zvrst, ki strokovno še ni ustrezno priznana. S ciklom izbranih potopisnih pripovedovanj in novo slovensko literarno nagrado želimo popularizirati potopisni žanr in prispevati k uveljavljanju slovenskih avtorjev potopisja. – Nagrada je bila prvo leto podelitve izkazana z nagradnim umetniškim kipom (stvaritev akad. kiparja Jurija Smoleta) in častno listino. – V primeru državnega financiranja festivalne nagrade ali pokroviteljstva uglednega slovenskega podjetja, organizacije ipd. je nagrada lahko tudi denarna. Prvo častno književno nagrado krilata želva za najboljši slovenski knjižni potopis preteklega leta (2016) je leta 2017 prejela Agata Tomažič.