151 Jezikoslovni zapiski 23  2017  2 i lona Janyšková k výkladu českých názvů janovce (saRothamnus) Cobiss : 1.01 K razlagi čeških imen za košeničico (Sarothamnus) Članek podaja pregled dosedanjih razlag etimološko ne povsem jasnega češkega botanič- nega termina janovec. Pojasnjuje semantično motivacijo čeških narečnih poimenovanj košeničice glede na semantične vzporednice v drugih jezikih. Ključne besede: etimologija, semantična motivacija, češčina, ljudsko poimenovanje rastlin Interpretation of Czech names for broom (Sarothamnus) This article reviews interpretations of the etymologically unclear Czech botanical term janovec ‘broom’. It clarifies the semantic motivation of Czech dialect names for broom, taking into account semantic parallels in other languages. Keywords: etymology, semantic motivation, Czech, popular plant names K rostlinám, které mají v češtině řadu nářečních ekvivalentů, a jsou tak zajíma- vé z hlediska jazykového, patří janovec. Janovec metlatý (Sarothamnus scoparius (L.) Koch) je keř z čeledi bobovitých (Fabaceae) s četnými prutovitými větvemi a nápadnými žlutými květy; plody jsou podlouhlé zploštělé lusky s četnými semeny. Celá rostlina je jedovatá, o jejích léčivých účincích se dozvídáme již z děl starově- kých lékařů a farmakologů (Mathioli 1596: 453D). Botanický termín janovec Rodové jméno janovec představuje z hlediska etymologického tvrdý oříšek. Z po- hledu jazykového je situace komplikována tím, že české janovec (s řadou variant ve staré češtině i v nářečích, viz níže) nemůžeme oddělit od tvarů s iniciálním z- (např. české dial. zanovec – Machek 1954: 118) či – v rámci ostatních jazyků slovan- ských – s iniciálním ž- (např. (staro)polské żarnowiec – Rostafiński 1900 1: 207). Navíc mezi příbuznými rody rostlin patřících do čeledi bobovitých (motýlokvě- tých) – týká se to zejména rodů janovec/Sarothamnus, čilimník/Cytisus, kručinka/ Genista, jehlice/Ononis, žanovec/Colutea aj. – docházelo k záměně názvů rostlin, které spojovaly některé další charakteristické rysy (např. žlutá barva květů). České janovec má řadu forem ve staré češtině, srov. janofít, janofiet, janosít, janosiet, janoset, janovít, janoviet, janobít, janobiet, janbik ‘janovec’ i ‘kručinka barvířská / Genista tinctoria’ (ESStč), ale i v dialektech, srov. janoch, jenestr (ALJ), janestr, Článek vznikl v rámci projektu GA ČR č. 13–17435S. 152 Ilona Janyšková  K výKladu česKých názvů janovce (sarothamnus) 152 zanovec (Machek 1954: 118–119), jenestří (Kosík 1941: 42; Hubáček 1949: 83), ja- noví (Hadač 1958: 57), šenestr (ALJ; Hadač 1958: 57) ‘janovec’, jenestr ‘janovec’ i ‘žanovec/Colutea’ (Kott 1910: 37). Pro ilustraci uvedeme alespoň několik příkladů i z dalších slovanských jazyků, které rovněž dokazují formální i významovou kon- fuzi: slovenské starší zanoveť ‘Cytisus’, žanovec ‘Colutea’ (Buffa 1972: 385, 390), hornolužické žanowc ‘Colutea’ (Lajnert 1954: 62), dolnolužické zanowjeś ‘jehlice trnitá / Ononis spinosa’ (Schuster-Šewc 1978–1996 4: 1780), polské janowiec ‘Ge- nista’, żarnowiec ‘Sarothamnus’ aj. Ve východoslovanských jazycích je doloženo např. ukrajinské зíнóвать ‘čilimník/Cytisus’, dial. ‘kručinka/Genista’, зáновать ‘štírovník/Lotus’ (Makowiecki 1936: 163–164, 216), ruské dial. жерновéц ‘jano- vec’ (Annenkov 1878: 153; SRNG 9: 142), z jazyků jihoslovanských sem patří například bulharské dial. зáновец, зáновет, зáновит ‘čilimník/Cytisus’ (Achtarov 1939: 150; BER 1: 600), chorvatské zȁnovijet, srbské зановет, зановиjет ‘Cyti- sus’ (Šulek 1879: 453; Simonović 1959: 160); 1 sln. zánovet tv. je – dle Pleteršnika – přejato ze srbochorvatštiny (Pleteršnik 1894–1895 2: 858). Není jednoty ve výkladu uvedených slov, není ani možné rekonstruovat ně- jaké společné slovanské východisko. Miklošič (1886: 399) uváděl pod záhlavím zanovětь tvary s iniciálním za- (např. polské zanowiec) i ja- (polské janowiec) ‘Genista’, které srovnával se středolatinským janestaria ‘ager genistis obsitus’. 2 Nejčastěji se uvažuje o románském původu s východiskem v latině. Latinské geni- sta, genesta označovalo kručinku, konkrétně kručinku barvířskou (Genista tinc- toria), která se od dávných dob používala v celé Evropě k barvení látek na žlu- to. Latinské genista, vulg. latinské genestra, genistra, jež jsou nejasného původu (Ernout – Meillet 1959: 270), možná etruského (Walde – Hofmann 1938–1956 1: 591), mají pokračování v jazycích románských (např. starofrancouzské genest, ginest, francouzské genêt, italské ginestra) a jejich prostřednictvím i v jazycích germánských (německé Ginster, srov. EW Ahd 4: 162–163). Ve slovanských ja- zycích slovo prodělalo změny ve slovotvorbě (srov. zakončení slov) a v důsledku lidové etymologie zejména v první části slova. Předpokládáme, že původní jsou tvary na ja- a že lidově etymologické spojování s vlastním jménem Jan v češtině je až sekundární (je zřejmě spojeno s datem 24. června, svátkem Jana Křtitele: v tomto období se sbíral květ i nať janovce pro využití v lidovém léčitelství). Jiného názoru je Machek 1954: 118–119 (rovněž Machek 1957: 170; 1968: 216), který považoval za primární podobu zanovec z původního za nova (tj. měsíce), kdy se údajně měla tato magická rostlina 3 sbírat, tvary na ja- vysvětloval rovněž přikloněním ke jménu Jan; pouze pro nářeční tvary janestr, jenestr předpokládal 1 Ke vztahu fytonyma зановет ‘Cytisus’ a slovesa зановетати ‘žvanit, tlachat, žertovat aj.’ v. Bjeletić 2009: 29–34. 2 O spojení se středolatinským janestaria ‘pole porostlé kručinkou’ uvažoval ovšem již dříve Matzenauer 1870: 183. 3 Kašubské názvy janovce djåbli ogȯn a djåblė zelė (Sychta 1967–1976 1: 216; 6: 210) dokazují, že janovec je mezi lidem považován za magickou rostlinu. 153 Jezikoslovni zapiski 23  2017  2 153 Machek původ ze středolatinského *jenestra. Ještě jinak vysvětluje české janovec, zanovec a další výše uvedené slovanské názvy Varbotová 1975: 32–33: rostliny řadí ke kořeni *nāu‑/*nū‑ (> *naviti ‘unavovat, vyčerpávat’, *nyti ‘chřadnout’) a předpokládá starobylé střídání iniciálního ja‑/za‑; sémantickou motivací je pro ni jedovatost mnohých výše zmíněných rostlin (odmítl Schuster-Šewc 1978–1996 4: 1781 s poukazem na nedostatečné objasnění začátku slova). Loma (1990: 94–95) vidí ve fytonymu *zanovětь ‘Cytisus’ kompozitum, jehož první částí je psl. *zona ‘prázdné obilné zrno’ (< ie. *en‑/*on‑ ‘prázdný’), druhá část slova odpovídá staroslověnskému větvь ‘větev’, s nímž příbuzné je psl. *vitva, odkud je např. i polské witwa ‘vrba košíkářská / Salix viminalis’. Původní význam kompozita by tak podle Lomy byl ‘škodlivý keř’ v souvislosti s jeho jedovatostí. Ostatní názvy Lidé pojmenovávají rostliny z jiného pohledu než terminologického, všímají si místa a doby výskytu, nápadných vnějších znaků rostliny (barvy, tvaru květů, plo- denství aj.), charakteristického pachu rostliny či jejích částí, využití rostliny (např. jako materiálu pro různá řemesla, na krmení, jako potravy lesní zvěři, v lidovém léčitelství) aj. V následujících řádcích představíme zejména lidové názvy janovce, které žily či žijí na území naší vlasti, a které dokládají bohatou fantazii našich předků. Celkový vzhled rostliny Janovec je keř s četnými prutovitými větvemi, což reflektují i následující deriváty psl. *prǫtъ ‘prut’: české dial. zajičí proutí (Hadač – Hadačová – Spal 1964: 19; Ha- dač 1996: 15) a zelený proutky (Hadač 1958: 57; 1996: 15); stejné východisko platí i pro slovenský botanický termín prútnatec ‘Sarothamnus’ (Buffa 1972: 349) a pro hornolužické starší prutowc tv. (SSA 3: 308). Podobně motivováno je v druhé části kompozita i německé dial. Hasenrute (Marzell 1943–1979 4: 114), jež jako celek současně napovídá, že pruty janovce slouží jako potrava zajícům (viz níže). Keře janovce tvořící hustý porost připomínají remíz, tj. křovinatý lesík v poli sloužící k úkrytu drobné zvěře. Tak objasníme motivaci pojmenování českého dial. remís ‘Sarothamnus’ (Hadač 1996: 15) a revízek tv. (Königsmark 1942: 28). Pro srovnání uvádíme i německé dial. Heidenbusch ‘Sarothamnus scoparius’ (Marzell 1943–1979 4: 120). Žlutá barva květů Nápadná žlutá barva květů janovce je motivačním východiskem pro pojmenová- ní kočičí zlato ‘nepravé, falešné zlato’, 4 jež jako lidový název pro ‘Sarothamnus scoparius’ uvádí bez lokace Rystonová (2007: 202); srov. i bulharské dial. жълт цветилник tv. (Achtarov 1939: 274). 4 Srov. popis janovce u Mathiola 1596: 453D „… nese květ žlutý co zlato“. 154 Ilona Janyšková  K výKladu česKých názvů janovce (sarothamnus) Tvar květů Květy janovce tvarem připomínají ženskou botu, odtud pramení jeho jihozápa- dočeské nářeční názvy pantoflíčky (Kosík 1941: 84; Machek 1954: 119; Hadač 1958: 57; Hadač – Hadačová – Spal 1964: 18; Hadač 1996: 15, ALJ), střevíček (ALJ), střevíčky (Machek 1954: 119; Hadač 1958: 57). Sémantickou paralelu na- bízejí německé dial. Frauenschuh a Pantoffeln ‘Sarothamnus scoparius ’ (Marzell 1943–1979 4: 115). Název krutopysk ‘Sarothamnus scoparius’ (uvádí mezi českými lidovými ná- zvy janovce Rystonová 2007: 202), který by se sem motivací hodil, je slovenský – z Reussovy Květny Slovenska z roku 1854 (Buffa 1972: 315). Doba květu České dial. jánský kvítí ‘Sarothamnus scoparius’ (Hadač 1995: 163) představuje sousloví se specifikujícím adjektivem podle doby květu na svátek Jana Křtite- le (24. června). Německý dial. název janovce Pfingstblumen, Pfingstenblumen (Marzell 1943–1979 4: 115) naznačuje, že janovec kvete o svatodušních svát- cích. Vlastnost plodů České dial. třesk ‘janovec’ bylo zaznamenáno v Podkrkonoší: „třesk se bere na košťata“ (ALJ). Jde o deverbativum od onomatopoického slovesa třeskat ‘práskat, bouchat’. Motivace pojmenování je následující: zralé lusky se s chřestivým pras- kotem zkrucují a odmršťují daleko semena. Připodobnění rostliny živočichům Na Chodsku se pro janovec používají výrazy švabí (Jindřich 2007: 306), švábí a šváboví (Hadač – Hadačová – Spal 1964: 18–19), švabín (ALJ). Možné spojení se šváby vysvětluje Hadač 1996: 6 takto: „V práci Hadač et al. (1964) [= Hadač – Hadačová – Spal 1964: 48] jsme uvedli, že jméno šváboví pro janovec se vztahuje na černé lusky, které „rozšlápnuty hlasitě praskají.“ Nedořečeno bylo „jako když je rozšlápnut šváb. Ale k tomuto prasknutí není třeba rozšlapávat lusk. Za sluneč- ného počasí přezrálé lusky samy hlasitě praskají a vystřelují svá semena do okolí, což jistě vzbudilo pozornost dobrých venkovských pozorovatelů.“ Jiné vysvětlení nabízí při výkladu německého dial. Schwoabekraut ‘Sarothamnus scoparius’ Mar- zell 1943–1979 4: 122: „Der Strauch wird im Hause ausgelegt, dann kriechen die Schwaben (Küchenschaben, Blatta) darunter und gehen zugrunde oder können in ihrer Betäubung leicht gefangen und vernichtet werden.“ Rostlina jako potrava pro živočichy Motivace následujících českých názvů je jasná, neboť zelené větve janovce slou- ží hlavně v zimě jako potrava především pro zajíce a srnčí zvěř: zaječí, zaječinec (Hadač 1958: 57), zajičák (Hadač – Tomková-Součková 1994: 14), zaječina, 155 Jezikoslovni zapiski 23  2017  2 zajči/zaječí chleba, zaječí zelí, 5 zaječí sanejstří (ALJ), zaječoví, zaječí jetel, 6 zaječí proutí, zaječí žrádlo (Hadač – Hadačová – Spal 1964: 51), zaječí kvítí, zaječí listí (Hadač 1996: 15). Četné jsou paralely nejen u jiných Slovanů, např. v dolnolužickém dial. uchacyna, uchacovyna (< uchac ‘zajíc’) (SSA 3: 308), ale i například v německých dial. Hasenkraut, 7 Hasenruten aj. (Marzell 1943–1979 4: 114, 116). Ve východomoravských nářečích (Kyjovsko) je ojediněle doloženo spojení srnčí zelí (ALJ), srov. německé dial. Rehkraut tv. (Marzell 1943–1979 4: 117). Praktické využití rostliny Tenkých ohebných větví janovce se používalo na výrobu košťat, jak dokládá čes- ké dial. metlica (Čouka 1929: 124); Jirásek – Zadina – Blažek 1957: 273 a Ry- stonová 2007: 202 uvádějí ještě jako lidové názvy metlovka, metlovník a metlínie (k poslednímu srov. slovenské metlíní u Palkoviče 1820–1821 1: 887) a rovněž chvoště a chvoštěnka, na Plzeňsku i košťata, zelený na košťata (Hadač 1958: 57). Názvy metlica aj. jsou deriváty praslovanského a všeslovanského *metъla, deri- vátu slovesa *mesti ‘mést, zametat’, chvoště a chvoštěnka (ke změně chvoště > koště srov. Gebauer 1894–1929 1: 461) vycházejí z původního *chvostъ, snad deverbativa od *chvostati (srov. stč. chvostati ‘šlehat, mrskat’ – ESStč) (Machek 1968: 282; Rejzek 2008: 80–81). Předpokládáme (třebaže nemáme doloženu lo- kaci názvů chvoště a chvoštěnka), že obě skupiny názvů (metlica versus chvoš- tě) korespondují s diferenciací nářečního pojmenování pro svazek prutů sloužící k zametání, jak dokládá mapa ČJA 1: 343 (v Čechách koště, na Moravě met- la). Stejný typ pojmenování janovce nacházíme v jazycích slovanských, např. v hornolužickém chošćowc (Lajnert 1954: 62), odvozeném od chošćo ‘koště’, v bulharském dial. черна метла (Achtarov 1939: 274) aj., v němčině, srov. ně- mecké dial. Bese(n), Besenkraut aj. ‘Sarothamnus scoparius’ (Marzell 1943–1979 4: 117–118) či v latinském botanickém termínu Sarothamnus, což je složenina z řeckého σάρον ‘koště’ a θάμνος ‘keř’ (Carnoy 1959: 235). Přejaté názvy Ve starších botanických příručkách (např. Sloboda 1852: 528; Polívka 1900–1904 2: 406 aj.) se pro Sarothamnus scoparius vyskytuje rovněž název vítečník. Podrob- ně o něm psal Machek (1954: 119), jehož názor zde stručně interpretujeme. Jméno vítečník zavedl J. S. Presl v díle (které napsal spolu s bratrem K. B. Preslem) Flora 5 Na Moravě je zaječí zelí nejběžnějším nářečním pojmenováním šťavele (Oxalis) (ČJA 2: 229). 6 U Kosíka 1941: 43 (s nespecifikovaným odkazem na Presla) nacházíme i název jetelice ‘Saro- thamnus’, derivát českého jetel. 7 Hasenkraut ‘Sarothamnus’ uvádí i Hadač 1996: 15, informátorem byl ovšem muž z Plané u Mariánských Lázní, který chodil do německé školy. Honzigraus tv. (Hadač – Tomková-Souč- ková 1994: 14) představuje zřejmě zkomoleninu, srov. německé dial. Hos’nkraut, Rehgrås aj. ‘Sarothamnus scoparius’ (Marzell 1913: 156). 156 Ilona Janyšková  K výKladu česKých názvů janovce (sarothamnus) čechica v roce 1819 pro Spartium scoparium, což je synonymní botanický termín pro Sarothamnus scoparius. V Mathioliho herbáři (Mathioli 1596: 453D) Presl zjistil, že pro Spartium má polština výraz witeczki, odtud zřejmě vytvořil české ví- tečník. Existuje i polský název witecznik, ten však označuje jinou rostlinu (Bosea) a je doložen později (Majewski 1889–1894 1: 483). Z hlediska etymologického je polské witecznik jasné: je to derivát od witka ‘tenká haluz’, deminutiva od wić ‘dlouhá větev, prut’, jež patří do rodiny slovanského viti ‘vít, plést’. Přenesené názvy Ze štědřence odvislého (Laburnum anagyroides), nazývaného zlatý déšť (Machek 1954: 118), byl název přenesen na janovec, srov. české dial. zlatej déšť ‘Sarotham- nus scoparius’ (Hadač 1958: 57; 1996: 15), zřejmě na základě podobnosti žlutých květů obou keřů. Že nejde o jev ojedinělý, dokazuje i existence německého dial. Wilder Goldregen ‘Sarothamnus scoparius’ (Marzell 1943–1979 4: 118). V Podkrkonoší je doložen pro janovec název zimolez (ALJ), který běžně po- jmenovává jiný keř, Lonicera. O důvodech přenesení názvu na janovec můžeme spekulovat, jistým pojítkem by mohla být skutečnost, že zelené ratolesti obou rost- lin, janovce i zimolezu, jsou dobrou zimní pastvou pro zvěř. Nejasná motivace Spojení babí hněv pro ‘Sarothamnus’ uvádějí různé příručky (např. Jirásek – Za- dina – Blažek 1957: 273; Rystonová 2007: 202 aj.), ovšem bez jakékoliv lokace. Uvedené sousloví je etymologicky průhledné, obtížné je však odhalit důvod této motivace. Sousloví babí hněv je sice v českých nářečích známo, ale v odlišném významu ‘jehlice trnitá / Ononis spinosa’ (Sloboda 1852: 537; Bartoš 1886–1895 2: 505; 1906: 8) a ‘plody lopuchu (rod Arctium)’ (ČJA 2: 282). Název babí hněv lze v uvedených případech chápat jako metaforické žertovné pojmenování, jehož negativní charakter souvisí s ostnatostí jak keře Ononis spinosa, tak plodů lopu- chu. Janovec ovšem žádné trny nemá. Záhadou pro nás zůstává české dial. jezumín ‘janovec’, jež je zaznamenáno ojediněle v jihočeských nářečích (ALJ). l iteRatuRa Achtarov 1939 = Материали за български ботаничен речник, събрани от Б. Давидов и А. Явашев, подредени от М. Шосев и П. Балабанова, допълнени и редактирани от Б. Ахтаров, София, 1939. ALJ = Archiv lidového jazyka českého uložený v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně. Annenkov 1878 = Николай И. Анненков, Ботанический словарь, Санкт-Петербург, 1878. Bartoš 1886–1895 = František Bartoš, Dialektologie moravská 1–2, Brno, 1886–1895. Bartoš 1906 = František Bartoš, Dialektologický slovník moravský, Praha, 1906. BER = Български етимологичен речник 1–, ред. В. И. Георгиев – И. Дуриданов – Т. А. Тодоров, София, 1971–. 157 Jezikoslovni zapiski 23  2017  2 Bjeletić 2009 = Марта Бjелетић, Jош jедном о с.-х. занов(иj)етати (проблеми етимолошке праксе), in: Studia etymologica Brunensia 6, eds. I. Janyšková – H. Karlíková, Praha, 2009, 27–36. Buffa 1972 = Ferdinand Buffa, Vznik a vývin slovenskej botanickej nomenklatúry: k histórii sloven- ského odborného slovníka, Bratislava, 1972. Carnoy 1959 = Albert Carnoy, Dictionnaire étymologique des noms grecs de plantes, Louvain, 1959. ČJA = Český jazykový atlas 1–5, Praha, 1992–2005. Čouka 1929 = František Čouka, Lidové názvy rostlin z Moravy, in: Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 41–42 (1929), 122–124. Ernout – Meillet 1959 = Alfred Ernout – Antoine Meillet, Dictionnaire étymologique de la langue latine: histoire des mots, Paris, 4 1959. ESStč = Elektronický slovník staré češtiny 〈http://vokabular.ujc.cas.cz, 25. 7. 2017〉. EWAhd = Albert L. Loyd – Otto Springer – Rosemarie Lühr, Etymologisches Wörterbuch des Althoch- deutschen 1–, Göttingen – Zürich, 1988–. Gebauer 1894–1929 = Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého 1–4, Praha, 1894–1929. Hadač 1958 = Emil Hadač, Lidové názvy vyšších rostlin Plzeňského okresu, in: Sborník Vyšší Peda- gogické školy v Plzni: biologie – chemie, Praha, 1958, 37–70. Hadač 1996 = Emil Hadač, Lidová jména rostlin v západních Čechách, in: Sborník Západočeského muzea v Plzni: příroda 94 (1996), 5–22. Hadač – Hadačová – Spal 1964 = Emil Hadač – Alena Hadačová – Jaromír Spal, Jména rostlin na Chodsku, in: Sborník Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni: jazyk a literatura 5 (1964), 5–60. Hadač – Tomková-Součková 1994 = Emil Hadač – Milada Tomková-Součková, Lidová jména rostlin z Podorličí, in: Panorama 2 (1994), Dobré, 1–16. Hubáček 1949 = Jaroslav Hubáček, Lidové názvy rostlin na Uherskohradištsku, in: Vlastivědný sborník okresu Uherskohradištského 3, Uherské Hradiště, 1949, 82–83. Jindřich 2007 = Jindřich Jindřich, Chodský slovník, sestavil J. Kotal, Plzeň, 2007. Jirásek – Zadina – Blažek 1957 = Václav Jirásek – Rudolf Zadina – Zdeněk Blažek, Naše jedovaté rostliny, Praha, 1957. Königsmark 1942 = Josef Königsmark, Lidová jména rostlin na Rokycansku, Naše řeč 26 (1942), 28–29. Kosík 1941 = Vladimír Kosík, Slovník lidových názvů rostlin, Praha, 1941. Kott 1910 = František Št. Kott, Dodatky k Bartošovu Dialektickému slovníku moravskému, Praha, 1910. Lajnert 1954 = Jan Lajnert, Rostlinske mjena serbske – němske – łaćanske, Berlin, 1954. Loma 1990 = Александар Лома, Позаjмљенице из непознатог jезика у прасловенском (Georg Holzer, Entlehnungen aus einer bisher unbekannten indogermanischen Sprache im Urslavi- schen und Urbaltischen), Jужнословенски филолог 46 (1990), 87–122. Machek 1954 = Václav Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha, 1954. Machek 1957 = Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha, 1957. Machek 1968 = Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha, 1968. Majewski 1889–1894 = Erazm Majewski, Słownik nazwisk zoologicznych i botanicznych polskich 1–2, Warszawa, 1889–1894. Marzell 1913 = Heinrich Marzell, Die Tiere in deutschen Pflanzennamen, Heidelberg, 1913. Marzell 1943–1979 = Heinrich Marzell, Wörterbuch der deutschen Pflanzennamen 1–5, Leipzig, 1943–1979. Mathioli 1596 = Herbář aneb Bylinář... Petra Ondřeje Mathiola... z německého pak jazyka v český přeložený od Adama Hubera z Rysnbachu D. – Danyele Adama z Veleslavína, Praha, 1596. Matzenauer 1870 = Anton Matzenauer, Cizí slova ve slovanských řečech, Brno, 1870. Miklošič 1886 = Franz Miklosich, Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen, Wien, 1886. Palkovič 1820–1821 = Juraj Palkovič, Böhmisch‑deutsch‑lateinisches Wörterbuch 1–2, Praha, 1820–1821. Pleteršnik 1894–1895 = Maks Pleteršnik, Slovensko‑nemški slovar 1–2, Ljubljana, 1894–1895. 158 Ilona Janyšková  K výKladu česKých názvů janovce (sarothamnus) Polívka 1900–1904 = František Polívka, Názorná květena zemí koruny české 1–4, Olomouc, 1900– 1904. Rejzek 2008 = Jiří Rejzek, The Proto‑Slavic Word‑Initial ch-, Praha, 2008. Rostafiński 1900 = Józef Rostafiński, Symbola ad historiam naturalem medii aevi 1–2, Kraków, 1990. Rystonová 2007 = Ida Rystonová, Průvodce lidovými názvy rostlin i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů, Praha, 2007. Schuster-Šewc 1978–1996 = Heinz Schuster-Šewc, Historisch‑etymologisches Wörterbuch der ober‑ und niedersorbischen Sprache 1–5, Bautzen, 1978–1996. Simonović 1959 = Драгутин Симоновић, Ботанички речник: имена биљака, Београд, 1959. Sloboda 1852 = Daniel Sloboda, Rostlinnictví čili Návod k snadnému určení a pojmenování rostlin v Čechách, Moravě a jiných zemí rakouského mocnářství domácích, Praha, 1852. SRNG = Словарь русских народных говоров 1–, Москва – Ленинград / Санкт-Петербург, 1965–. SSA = Sorbischer Sprachatlas = Serbski rěčny atlas 1–15, Bautzen, 1965–1996. Sychta 1967–1976 = Bernard Sychta, Słownik gwar kaszubskich 1–7, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk, 1967–1976. Šulek 1879 = Bogoslav Šulek, Jugoslavenski imenik bilja, Zagreb, 1879. Varbot 1975 = Жанна Ж. Варбот, К реконструкции и этимологии некоторых праславянских глагольных основ и отглагольных имен, in: Этимология 1973, Москва, 1975, 23–33. Walde – Hofmann 1938–1956 = Lateinisches etymologisches Wörterbuch 1–2, von Alois Walde, 3., neubearbeitete Auflage von Johann B. Hofmann, Heidelberg, 1938–1956. Povzetek K razlagi čeških imen za košeničico (Sarothamnus) Češki botanični termin janovec je etimološko nejasna beseda, ob njej je zabeleženo tudi narečno zanovec v enakem pomenu. Najbolj pogosto se misli na romanski izvor z izhodi- ščem v latinščini. Latinsko genista, genesta je označevalo žoltovino (Genista tinctoria), ki se je nekdaj uporabljala po vsej Evropi za rumeno barvanje tkanin. Prvotne so očitno oblike na ja‑, medtem ko je ljudskoetimološko vezanje z imenom Jan šele drugotno. Po Machku je prvotna oblika zanovec < *za nova (meseca), Varbotova povezuje janovec z ide. korenom *nāu‑/*nū‑ ‘mučiti, slabeti, padati od utrujenosti’ glede na strupenost rastli- ne. Loma misli na *zanovětь < *zona ‘prazno žitno zrno’ in *větvь ‘veja’ s prvotnim po- menom *‘škodljiv grm’. Češka narečna imena so motivirana z zunanjim videzom rastline (zajičí proutí, zelený proutky, remís, revízek), barvo cvetov (kočičí zlato), obliko cvetov (pantoflíčky, střevíčky), časom cvetenja (jánský kvítí), lastnostjo plodov (třesk). V poime- novanju rastline so bogato zabeležena živalska imena (švábí, zaječí), motivacijska prvina je praktična uporaba rastline (metlica, chvoště). Prevzeto je vítečník, preneseno z drugih rastlin zlatej déšť in zimolez. Nejasna je motivacija v besedni zvezi babí hněv, nerazloženo ostaja češko nar. jezumín.