Vše ztratilo drivejši samozrejmost -Existenciální prvky v rané povídkové tvorbe Karla Čapka (Boži muka, Trapné povidky)
Agnieszka Janiec-Nyitrai
Eotvos Lóránd Tudomány Egyetem, Szláv és Balti Filológiai Intézet, HU- 1088 Budapest; Múzeum krt. 4/D, janiec.nyitrai@gmail.com
- SCN VIII/2 [2015], 51-64 -
Namen prispevka je odkriti in predstaviti možne sledi eksistencializma v zgodnjih kratkih zgodbah Karla Čapka (Boži muka - Kalvarija, Trapne povidky - Smešne pripovedke) ter opredeliti način njihovega upodabljanja. Avtorica skuša spremljati spremembe v razmišljanju češkega pisatelja, ki jih je mogoče zaslediti v dveh analiziranih kratkih zgodbah, in jih predstaviti v eksistencialističnem konktekstu.
The aim of this article is to find and characterize possible traces of existential motifs in the early short stories of Karel Čapek (Crossroads, Painful stories) and define the particular realizations of these motifs. In the context of existentialist literature the author attempts to follow and describe the development of Čapek's thinking, which is reflected in the differences between the two collections of short stories.
Ključne besede: Karel Čapek, eksistencializem, kratka zgodba, češka knijževnost
Key words: Karel Čapek, existentialism, short story, Czech literature
V nedávno publikovaném clánku, ktery vzniki u priležitosti 125. vyroči na-rození Karla Čapka, britsky bohemista Jan Čulik prichází s pozoruhodnou myšlenkou tykající se Čapkovy tvorby - jistá Čapkova díla vnímá Čulik totiž jako anticipaci existenciálních a postmoderních tendenci (Čulik 2015: 1). Stopy postmodernismu v Čapkove tvorbe se na jedné strane zdají byt diskutabilní a jejich vypovední hodnota je problematická, jak zdurazñuje napr. Petr A. Bílek (Bílek 2003: 735), na strane druhé se touto otázkou na základe analyzy „Kraka-titu" fundovane zabyvala napr. Dagmar Mocná (Mocná 1994: 6-7) nebo dríve Halina Janaszek-Ivanicková (Ivanicková 1989: 47-51). Navíc se jeví zkoumání Čapkovy tvorby v kontextu existencialismu jako opodstatnené a prínosné, ote-vírá totiž nové interpretačni perspektivy a dovoluje v jeho tvorbe nalézat nové,
— 51 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
dosud nezname anebo ne zcela odhalene hodnoty. V ranejšich Čapkovych dilech - hlavne v povidkovych sbirkach Boži muka a Trapne povidky - lze mluvit o jistych existencialnich obrazech a modalitach, ktere se pak staly stežejnimi a charakteristickymi pro existencialni prozu. Pozoruhodne paralely mezi tvor-bou Karla Čapka a Franze Kafky, jehož jmeno se objevuje mezi predchudci existencialni literatury zcela bežne, se rysuji již v rozhovoru Ferdinanda Pe-routky s Johannesem Urzidilem, v nemž oba dospivaji k nazoru, že povidku „Šlepej" z Božich muk by mohl klidne napsat Franz Kafka (Peroutka, Urzidil 2008: 35-36). V pripade českeho kontextu lze o stopach existencialni poetiky v literarni tvorbe mluvit predevšim u autoru (hlavne basniku), kteri tvorili v obdobi protektoratu (Jiri Orten, Kamil Bednar a dalši), tj. ješte pred obdobim „vlastniho" existencialismu reprezentovaneho Sartrem nebo Camusem (Pechar 2008: 138-139). Pozdeji jsou mezi autory existencialni literatury razeni napr. Egon Hostovsky nebo Jan Čep. Jiri Pechar proto navrhuje mluvit spiše o česke existencialni poezii a proze než o existencialismu jako takovem.
Aleš Haman vyjmenovava hlavni tematicke toposy existencialni filozofie, ktere našly svuj odraz v literature „dotčene" existencialismem, mj. mezni situ-ace, svobodu, nutnost volby, vlastni identitu, odcizeni, a pripomina, že „tento pojmovy aparat sloužil k vyjadreni situovanosti jedince ve svete, ktery pozbyl radu a ztratil smysl, stal se absurdnim" (Haman 2003: 746). Cilem tohoto članku bude vysledovat a charakterizovat pripadne stopy techto existencialnich toposu v ranem povidkovem dile Karla Čapka, vymezit konkretni realizace techto obrazu, a zaroven sledovat jisty vyvoj Čapkova myšleni, ktery se zrcadli v odlišnosti obou sbirek prave v kontextu existencialni literatury.
V tomto članku bych se chtela soustredit na samotny Čapkuv text. Nebudu se pouštet do filozofickeho uvažovani, což by mohlo byt kvuli nejednoznačnemu hodnoceni existencialismu, jak doklada česky badatel Jan Zouhar, zkoumaje jen kratky usek dejin mezi lety 1945-1948 v Československu (Zouhar 2013: 37-46), zavadejici a nekonkretni. Pri zkoumani motivu, symbolu a demonstrace lidske existence si musime byt vedomi toho, že samotny existencialismus jako konglomerat ruznych filozofickych postoju, ktere se navic odražely do značne miry v literature, netvori koherentni celek, a i v myšleni jednotlivych pred-stavitelu lze občas vysledovat jiste neduslednosti. Jejich postoje se vyvijely a menily (Kossak 1976: 39-40). V pripade existencialismu je však pozoruhodne prave ono propojeni filozofie a literatury a prave v literarnich dilech se nejlepe zrcadli existencialni myšleni.
Velke sily a podmanivosti Čapkovych pribehu z rane faze jeho tvorby, je-jich potencialu sumarizace komplikovanosti lidskeho udelu si všiml už Vaclav Černy, ktery o Božich mukach napsal, že čtenare dokažou uvest do velkych rozpaku a staveji ho virtuozne, i pres jistou všednost prezentovanych udalosti, pred zakladni problemy lidskeho života. (Černy 1936: 8). Koneckoncu Černeho uvažovani o rane proze Karla Čapka je možno vnimat jako jakousi anticipaci kritikova pozdejšiho zajmu o literaturu existencialismu, kdy vymezuje tento smer coby „usili, jimž se subjektivni existence privadi k nejplnejšimu vedomi sve povahy" (Černy 1992: 26).
— 52 —
i-S^av-iiO. (Centra.
- Vše ztratilo drívéjsí samozrejmost - Existenciální prvky v rané povídkové ... -
Mezi válkou a nemocí - pozadí vzniku Čapkovych ranych povídek
První dve samostatné Čapkovy sbírky povídek vznikly ve velmi složité a neleh-ké dobe. Sbírka Boži muka (1917) obsahuje povídky z let 1916-1917 a Trapné povídky (1921) texty napsané tesne po 1. svétové válce, v letech 1918-1920. Tato doba byla pro autora mimorádné téžká a traumatizující ze dvou hlavních duvodu. Na jedné strané stála první svétová válka, na strané druhé domnélá smrtelná nemoc, která byla u mladého autora diagnostikována. Až po mnoha letech sám Čapek vysvétlil zázemí vzniku téchto textu. V roce 1928 expli-citné piše o téchto dvou faktorech, které ovlivnily filozoficky obsah a celkové vyznéní jeho povídek:
Vlastni motiv Božich muk je jednak válka a cekání zázraku, že to pro nás dopadne dobre, jednak - na základé chybné diagnosy - domnélá smrtelná nemoc a tedy jaksi úctování se životem (Čapek 1959: 82).
Odrazy války v této sbírce nebyly soudobou kritikou hned odhaleny. V pod-staté je v Čapkové rané tvorbé nejdúslednéji vystopoval Stanislav Kostka Neumann, ktery mél však tu vyhodu, že mohl využft i samotné Čapkovy interpretace obsažené v jejich spolecné korespondenci (Kudélka 1987: 16). O soustavnou analyzu válecného pozadí povídek z této sbírky se pokusil teprve v roce 1952 Oldrich Králík. Ostravsky védec své bádání sumarizuje takto:
Zkoušku válecnych let 1915-1917 pntóíval Karel Čapek velice citlivé - clovék bez pe-vného zaméstnání a zachváceny panikou domnélé neodvratné vlastní smrti. Ve strašli-vém náporu se Čapkovi zlomil život na mrtvou, teprve pozdéji zase ožívající minulost a na vzyvání spasitelného zázraku. Osobní tryzeñ básníkova méla ješté nadosobní tvár, Čapek byl navíc zmučen krvavym panoramatem a dramatem svétové války. V „Božfch mukách" jsou vydestilována muka válecnych dní a let, jednak agónie cekání na konec, jednak vidmo bitevního pole (Králík 1972: 71).
Právé tyto dva faktory, které ovlivnily ranou tvorbu mladš^o Čapka -bezprostrední ohrožem života a straŠM (i když neprímá) zkušenost 1. svétové války, lze považovat za mezní situace, které jsou jedním ze základnách pojmu existenciální filozofie a tvorí základ existenciální literatury. Válka se pro Čapka stala jistym katalyzátorem vnitrních pocitu vyvolanych úzkostí a strachem o vlastní život, jak obrazné píše v jednom z dopisu z roku 1917 urceném St. K. Neumannovi:
Válka vrhla clovéka straši do jeho vlastního nitra; a když byl clovék nejhure stísnén, cítil v sobé néco neheroického ovšem, vydéšeného a smutného, ale prece svobodného a nezotrocitelného, vlastní duši (Dyk, Neumann, Bratri Čapb^ 1962: 191-192).
Trauma války a tragickych událostí na frontách celé Evropy Čapkovi dovo -lilo pocítit celou škálu všech dojmu, a tak mohl zakusit neheroické a smutné, občas horké a nesnesitelné, ale prece jen opravdové lidskosti. Hana Kucerová v doslovu k obéma sbírkám zdurazñuje, že se tehdy spisovatelé, a mezi nimi
— 53 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
i Karel Čapek, snažili „uniknout z tlaku predvalečne a valečne atmosfery do sveta neomezene vnitrni svobody" (Kučerova 1981: 230). Tento utek do vlast-niho nitra nebyl však jen radostnou exploraci svetlych stranek lidske duše, ale mnohdy take težkou a traumatizujici zkušenosti.
V Čapkove pojeti maji mezni situace, ktere se objevuji v jeho rane tvorbe, prave takovy neheroicky, bolestny, občas až trivialni charakter. V textech z obou sbirek lze jen zridka najit prime odkazy na valku nebo konkretni te-matizaci smrti/nemoci. Nicmene situace, do nichž autor sve hrdiny dostava, maji stejny vysledek: lidsky život je ukazan jako nejiste a neustale čekani na spasu, čimž je odhalena absurdita a paradoxnost lidskeho udelu. Hrdinove se dostavaji do situaci ponižujicich a trapnych, ktere odkryvaji jejich slabošstvi, zbabelost, malost, ale zaroven odhaluji jejich touhu po idealu, po krase a pravde. A prave onu arci lidskou touhu po pravde, po zazraku Boži muka tematizuji. Zachycuji lidskou viru v neco metafyzickeho, co človeka dokaže osvobodit od všednosti, ale zaroven tento zazrak a spasa nemaji žadnou spojitost s bohem, s virou nebo s naboženstvim v tradičnim pojeti.
Dalši sbirka jde o krok dale. V Trapnych povidkach Čapek sleduje zapas človeka v kritickych, dramatickych okamžicich, ktere jsou mnohdy zrovna tak trapne, banalni či všedni. Je to zapas o lidskou čest, o vlastni sebeuctu, zapas mnohokrat prohrany už na začatku, zapas odsouzeny k neuspechu. I presto, že se obe sbirky povidek soustreduji na jinou tematiku, je mezi nimi viditelna jista pribuznost, což zduraznil i samotny autor (Čapek 1959: 82). Vaclav Čer-ny vnimal Trapne povidky dokonce jako jiste pokračovani prvni sbirky, jako domyšleni a rozvinuti myšlenek z Božich muk (Černy 1936: 10). Proto se zda byt opodstatnene sledovat existencialni kontext obou sbirek současne.
Hrdinove na rozcesti a na scesti
Postavy z Božich muk se nachazeji na rozcesti. Nevedi, kterym smerem se maji vydat (Bradbrookova 2006: 147), čekaji na spasu, čekaji na zazrak. Vetšinou ješte neprišly o nadeji. Postavy z Trapnych povidek se nachazeji jakoby na jine urovni zasveceni. Zvolily už jistou cestu (nebo spiše byly prinuceny tuto cestu zvolit) a tato cesta se zda byt špatnym, trapnym, mučivym rešenim, nepoda-renym rozhodnutim, kdy nadeje se ukazala byt pouhym preludem, tragickou fata morganou. (Nakonec je však očividne, že by i ta druha, potencialni, nezvolena cesta nebyla o nic lepši.) Lidska existence, jak ji zobrazuje Čapek ve svych ranych povidkach, osciluje mezi zablesky svobody (Dyk, Neumann, bratri Čapkove 1962: 191) a tragickym zklamanim. Život je tedy jakousi pasti, do niž lide padaji a z niž se snaži vysvobodit. Zde vysvita pro existencialni literaturu typicka situace človeka uvezneneho ve svem živote, kterou emocionalne komentuje Vaclav Černy:
Čapek bere sve hrdiny ve chvili, kdy jim osud nebo bližni nečekanou podlosti mrzači
život a duši, a tu človek, zdešeny nad tim, co se v nem otvira, nahledne do rozsedliny a
— 54 —
i-S^av-iiO. (Centra.
	 Vše ztratilo drívéjsí samozrejmost - Existenciální prvky v rané povídkové ... 	
dá do ní nahlédnout i druhému. Jaké prapodivné monstrum je clovék! A jak nebezpecny sobé i svétu a lidsky je takovy clovék zmuceny! (Cerny 1936: 10)
Hrdinové Capkovych ranych povídek proživaji tedy celou škálu rozporuplnych pocitu - od vnitrních záchvévu štéstí vyvolanych probouzející se nadéjí, od záblesku domnélého poznání až po pocity zklamání, tragického osaméní, degradad clovéka na pouhou loutku, po strasny pocit vlastní trapnosti, po bolestné buzení se nocní murou bezvychodné situace.
Je treba jasné ríci, že postavy z obou sbírek nejsou postavy z realistické prózy. Vyznéní Capkovych povídek dalece presahuje rámec realistické litera-tury. Tyto texty totiž popisují svét v celé jeho nejednoznačnosti a filozofické hloubce. Capek ukazuje svét jako strukturu, která je v neustálém pohybu, která zrcadlí krizi hodnot, která je univerzální složkou lidského údélu. Ivo Pospíšil tak vystiž^ charakterizuje obsahovou složku Trapnych povídek:
Noetická krize vyplyvá z rozpornosti hodnoty a z nekonecné promény hodnotového žebnčku: co je vysoko, klesá, co je nízko, stoupá, slabé se stává silnym a silné slábne (Pospísil 1998: 88).
Právé proto nelze císt Capkovy povídky jako realistické romány z 19. století, jež bychom samozrejmé nemohli zkoumat prizmatem existencialismu. Capkovy postavy jsou jistym konstruktem, ktery má nést určitou vypovédní hodnotu. Jedná se o jisté modely, prostrednictvím nichž Capek vyjadruje pocity, dojmy, postoje či ideje (Dyk, Neumann, bratrí Capkové 1962: 191). Právé s touto vytkou prichází Helena Koželuhová, neter bratrí Capku:
Jeho postavy byly vétsinou pomucky, které mély dokázat platnost teze, již v nich chtél podat. Tím leckdy postrádají vérohodnosti a vnitrní pravdivosti (KMeluhová 1994: 98).
Nicméné co muže byt chybou z hlediska realistického románu, je nécím vítanym, ba ocekávanym v kontextu existenciální prózy. Pro ni jsou typické právé postavy-fantomy, cistí nositelé ideového poselství (Papoušek 2004: 84). Prožitky jednotlivych hrdinu jsou unifikovány, typizovány, aby byly jistymi modely obecnéj sího rázu, a ne, j ak by chtéla Koželuhová, „lidmi z masa a krve."
Trapnost a trpnost človčka
Bedrich Václavek ve studii analyzující Capkovu ranou tvorbu obrazné vyjádril podstatu Trapnych povídek, použrvaje z dnesního hlediska již zastaralé paralely mezi autorovou osobností a jeho dílem:
Nejbolavéjsí, nejhnisavéjsí místo své osobnosti odhalil Karel Capek v „Trapnych po-vídkách". Jest to lidsky pesimismus, nevíra v clovéka. Capek vyhledává v téchto po-vídkách úporné, co je v lidském životé tížícího, v lidech úpadkového a rozkládajícího se. Ne tragické, ale vpravdé trapné jsou zápletky jejich, plynoucí z pasivity jejich osob, nerozhodnosti v rozhodování, volní ochablosti a problematičnosti (Václavek 1949: 38).
— 55 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
Nelze souhlasit se všemi Vaclavkovymi nazory prezentovanymi v teto kratke ukazce, protože trapnost muže byt take považovana za jisty druh tragismu a motivaci vzniku techto povidek bychom meli hledat spiše v jinych zdrojich než v nevire v človeka. Sam Čapek jakoby programove vyjadruje svou viru v človeka, ktery mravne upada:
/.../ tady lide jednaji špatne, zbabele, krute nebo slabošsky, jednim slovem trapne, a cely vtip je v tom, že nikoho z nich nemužete odsoudit, po nikom hodit kamenem; podaril--li se mi aspon trochu tento povidkovy cyklus, musel jsem docilit mučiveho dojmu, že neni koho soudit. Chtel jsem ukazat človeka v poniženi a slabosti, aniž by byla snižena jeho lidska hodnota. Konec koncu i to je pokus o zhodnoceni človeka a života. Ja vim, že jiny liči vrcholy dokonalosti, vysoke a naramne duše, absolutni pravdy, nadosobni idealy a podobne veci, co je však platna tato dokonalost, když z jeji vyše se mi jevi život prvniho bližniho, ktereho potkam, tim bezcennejši, malichernejši a nevykoupenejši? (Čapek 1959: 94)
Nicmene Vaclavek ve svem textu narazil na podstatny rys temer všech hrdinu Trapnych povidek - osudovou, tragickou pasivitu človeka, ktery neni schopen čelit svemu osudu.
Vladimir Papoušek na zaklade zevrubneho vyzkumu česke existencialni prozy dospel k nazoru, že se v česke literature často vyskytuje nevšedni kom-binace dvou typu hrdiny: revolucionare a tragickeho vezne:
Napr. u Egona Hostovskeho, kde se hojne objevuje postava buriče, ktery se však nakonec ukaže na svou vzpouru či na ziskanou svobodu priliš slaby (Papoušek 2004: 79).
Nejinak je tomu v pripade hrdinu Trapnych povidek. Titulni postava v po-vidce „Uraženy", prumerny urednik, ktery je nepravem obžalovan z chyby, chce najednou skončit se svym klidnym, vzornym životem a stat se filozofem, pomahat chudym. Chce odejit od sveho dosavadniho života, ktery se mu zda po-krytecky, tuctovy, nudny, chce reformovat svet a zakusit extremu (Čapek 1981: 204-205). Nakonec však rezignuje na svou nečekanou promenu a vrati se ke svemu staremu životu, ktery se mu ješte pred chvili tak hnusil. Hrdina povidky „Surovec" nema tolik sily (i presto, že ho laka jeho vlastni velkorysost), aby vysvobodil svou manželku a nechal ji odejit k človeku, ktereho opravdu miluje. V povidce „Penize" se hrdina, ktery chce finančne pomahat sestram v tisni, nakonec uzavira pred svetem, odmita pomoc, protože si najednou uvedomuje chamtivost a zavistivost obou sester. Nedokaže se povznest nad jejich prizem-nost a radeji se izoluje v prokletem kruhu sve osamelosti. Nakonec hrdinove voli rešeni, ktera jsou od nich očekavana, rešeni, ktera nevyžaduji vysoke eticke hodnoty. Radeji rezignuji na vzpouru, na mravni hodnoty a idealy, aby ve svych životech nemuseli nic menit. Zablesk hrdinstvi je rychle zašlapan pod povrch všednosti, automatismu, pohodlnosti. Nejtragičtejši podobu ma ona pasivita prave v povidce „Na zamku", v niž se hlavni hrdinka - soustavne ponižovana vychovatelka v bohate šlechticke rodine - rozhodne odejit a začit novy život, ale po obdrženi dopisu z domova (kde jeji otec umira) je prinucena zustat, protože krome ni neni nikoho, kdo by uživil jeji chudou rodinu. Všichni hrdinove ve
- 56 --Slavia Centralis 2/2015
	 Vše ztratilo drívéjsí samozrejmost - Existenciální prvky v rané povídkové ... 	
svém hrdinství, idealismu, ochotë pomáhat sobé i jinym, najednou ochabují, jak obraznë piše Václav Černy, a vrací se do otroctví zvyku (Černy 1936: 11).
Pasivita se jeví jako démon, ktery dokáže ovládat clovëka a ktery niči jeho vuli. Človëk se stává loutkou, je zbaven vlastní vule stejnë jako hrdinka povídek „Lída" a „Lída II" z Božich muk.
Lída je posedlá, myslil si. Je posedlá démonem pasivity. Nedrži se bolesti z vlastní vùle, bolest a hanba ji dm tím, co mají podmanivého a podrobujícího. Ke každé radosti je treba premnoha vlastní čilosti, z tvych vlastních podnëtù se rodí tvoje radost, utrpení však nežádá nic, než aby ses podrobil. Snad je s tím temnë spokojena, cítí se nesena, ovládána, opredena, stačí jen poddati se, nic více, nic více než to. Zajisté, v nejhlubsí hloubi každé porážky je nëco hrozného a sladkého, ochromení, které të zprošfuje vùle (Čapek 1981: 55-56).
Človëk se jeví jako loutka zmítaná vëtrem náhod a zbavená vnitrní síly, jako vëc, jako zavazadlo predávané z ruky do ruky. Zde lze spatrit jistou paralelu mezi osudem človëka a osudem vojáka, ktery také nepatrí sám sobë, ktery musí plnit rozkazy velitele a zapomenout na své názory, což je zdrojem jeho frustrace a soužern.
Podstata organizace: udëlat z tebe hmotu. Jsi tëleso vykonné, vedené cizí vùli, jsi část - a tedy vëc podstatnë závislá. Uznav vùdce, preložils motivy a cíl, vùli a rozhodování do nëho, i nezbyvá tobë než duše pasívní, kterou cítís jako utrpení (Čapek 1981: 40).
Takovy civilista navlečeny do uniformy vojáka propadá pasivitë, mëní se v bytost podobnou tisícúm jinych, prichází o svou vyjimečnost.
Hrdinové obou sbírek jsou ponoreni do všednosti a jejich trapnost pramení také z absence jedinečnych vlastností. Jejich životy jsou tuctové, jejich pro-blémy bëžné, obzvlášf ve sbírce Trapné povidky. Vladimír Papoušek zaradil právë onu citlivost v zobrazování všednosti mezi podstatné vlastnosti prózy existenciálního charakteru:
Detaily každodenní všednosti jsou predmëtem vypravëčova údivu a zájmu, ale nevzbu-zují žádné hyperbolizované emoce. /.../Tato suchá evidence skutečnosti a pozornost ke konkrétním všedním jednotlivostem, které mohou odhalit nëco podstatného pro aktuální bytí hrdiny, rov^ž patrí k postupnë se rozvíjejícím a klMovym momentùm existenciální imaginace (Papoušek 2004: 34).
Hrdinové jsou jakoby opredeni pavučinou všednosti a jen v krátkych momen-tech prozrení dokáží pretrhat své okovy jako treba hlavní postava z povídky „Ztracená cesta" ze sbírky Boži muka, která pravë tehdy, když zabloudila, když se dostala se z vyjetych kolejí svého života, pochopila najednou celou pravdu o sobë.1 Život se jí najednou ukázal jako proud utrpení a nesvobody:
1 Velmi zajímavou paralelu mezi trapností a prozrením vytvárí Aleš Haman, ktery vnímá román Žert od Milana Kundery, jenž je pro nëj jakymsi dozníváním existenciální prózy, pravë jako sled rùznych trapnych situací, které odhalují pravou podobu jedince žijícího doposud v nëjakém klamu o své vlastní povaze (Haman 2003: 748).
— 57 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
To tedy mi vysvitlo, co jsem byl a jak jsem nevéda trpél, a všechno bylo marné a mylné, a ùzké jako vézeni, a mné bylo strasné, když cely mùj život se mi vytratil jako nalezena chyba (Čapek 1981: 90).
Tento stav trva jen kratce, hrdina nachazi ztracenou cestu, ale prichazi o pravdu, kterou pri svém scesti našel. Citi se trapné jako clovék, kterému bylo vše vzato: „Uniklo mi to. Všechno jsem ztratil, a už nikdy to nebudu vëdëf (Čapek 1981: 91). Človék najednou poznal nonsens svého života i jeho paradoxnost. Podobné je tomu také v pripadé hrdiny povidky „Pomoc!", kde zahadny hlas spoušti celou lavinu pocitù v hrdinové nitru:
Vždyf je to vézeni, pochopil zdéšen, tolik let jsem žil jako ve vézeni! Široce utkvél očima: bylo mu jako by se všechna ta léta smutné rozsvétlila: divné cizi, divnéji znama, vše, nic, dny bez počtu... Ach, vézeni, vytrhl se Brož (Čapek 1981: 113).
V Čapkové sbirce lze rovnéž najit v existencialni proze velmi časty modus nicoty, o némž piše Vladimir Papoušek. Jedna se o fatalni ulpéni v čase, totalni, deprimujici lhostejnost (Papoušek 2004: 14). Nejjasnéji to Čapek zobrazil v kratkém textu z Božich muk s nazvem „Utkvéni času". Človék pripomina stébla zamrzla v ledu (Čapek 1981: 81), ponorena do hladiny véci, z niž se nemùže vysvobodit.
Všude hladina se smutnym, mrtvym povrchem. A toto, co stoji, jest čas; kdyby bylo možno pohnout jim, rozpadl by se ihned na tisice vterin, jež by se snesly, mrtvé jako prach. Než človék u stolu se boji sebou hnout; s veškerou svou ùzkosti a nemohoucnosti je uložen v tichu jako hmyz v prùhledném jantaru; je naprosto zastaven (Čapek 1981: 82).
Hlavni hrdina je zbaven vlastni vùle, je jako vézen, ktery pyka za čin, jenž nespachal, pasivné a lhostejné pozoruje okoli a nevidi pro sebe žadnou zachra-nu. Podobné je tomu v povidce „Čekarna", kde hrdinové pripominajici padlé vojaky čekaji na vlak. Plynuti času je zobrazeno jako ntôivé, mučici a bolestné a hrdinové jsou v ném chyceni jako v pasti. Nemohou se nikam hnout, jsou ponoreni do čekani, odsouzeni k trpnosti a trapnosti (Čapek 1981: 105).
Rozpad jistoty
Postavy Čapkovych povidek ze dvou ranych sbirek žiji v nejistoté, ktera je hlavni vlastnosti všeho, co človéka obklopuje. Stoprocentni jistota neni možna ani v pripadé minulosti, kterou človék nemùže poznat, i když už je definitivné ukončena, neménna. Hrdina povidky „Napis", nemocny človék pripoutany k ^žku ponoreny do vlastniho nitra, nachazi na zdi zahadny napis „nazpét" a ke svému ùdivu zjišfuje, že byl napsan jeho vlastni rukou. Človék najednou ztraci jistotu prožitého a prestava dùvérovat vlastni paméti, ktera se mu zda fragmentarni a neùplna.
— 58 —
'-SëaaViiO. Centra.
— Vše ztratilo drivejši samozrejmost - Existencialni prvky v rane povidkove ... 	
Minulost neni tak samozrejma, jak jsem si myslil. /.../ Je nesmirne nejasna. Časem staly se podivne a nemožne veci. Pripada mne jako bych stal na kraji poloneznameho sveta, neco jsem už objevil, ale ostatek jde nekonečne dale a šire, než jsem tušil. /./ Všechno minule je jako napoved, vše zustalo nedokončeno, naznačeno jako počatek a tušeni... Nazpet! Snad každy to nekdy počiti a chtel by se vratit, jako by to bylo domu - nazpet. Neni, ach neni to navrat k svym počatkum, - k prvnim krokum, ale nazpet ke koncum, k dopovedeni a dokončeni sebe sama, k poslednim krokum. Nemožny navrat! Nikdy nazpet! (Čapek 1981: 94-95)
Všedni, banalni a tuctova situace vede k nejzakladnejšim otazkam lidskeho byti, k pochybovani o vlastni identite. Minulost se najednou objevuje v uplne jine podobe.
Podobny motiv lze konečne najit i v Čapkove romanu Obyčejny život, kdy zpetne uvažovani o lidskem živote vede k jakemusi soustavnemu a metodic-kemu odcizovani se od tohoto života, ke „zcizeni" minulych udalosti a nakonec v krajni podobe k rozpadu predpokladane jednoty lidskeho života, jak piše Miroslav Kotasek v pozoruhodne analyze posledni časti Čapkovy noeticke trilogie (Kotasek 2013: 326). Takto dochazi (jak v romanu Obyčejny život, tak v povidce „Napis") k rozpadu jistoty sveta, k traumatizujicimu znejisteni zakladnich hodnot. Banalni udalost - nalezeni stareho napisu na zdi - odstartovala celou lavinu myšlenek. Hrdina začina uvažovat: Proč jsem to tam napsal? Co to zna-menalo? Co jsem tehdy prožival? Človek, ktery kdysi napsal toto jedno jedine slovo, se mu jevi jako nekdo zcela jiny, cizi, jako bytost z minulosti, ktera nema nic společneho s jeho dnešnim ,ja". Z tohoto citelneho rozkolisani zakladni jistoty prameni uzkost hlavniho hrdiny. Vlastni existence človeka se jevi jako cizi: nevim, kdo jsem, neznam ani svou minulost, ani ji nedokažu porozumet. Ke stejne desivym zaverum dospiva hrdina povidky „Lida":
Najednou se setkame s nečim neosobnim ve svych vlastnich činech, najednou shledame, že naše vule je jenom zdani a predtucha skutku, ktere na nas nezaviseji (Čapek 1981: 28).
Človek je do velke miry vystaven vlivu nahody, ktera čini lidske činy cizimi a nepochopitelnymi.
Podobnou funkci jako onen zlovestny, znejisfujici napis „nazpet" ma titulni povidka „Šlepej", ktera niči vžite myšlenkove predstavy, niči samozrejmost svou absurditou a nemistnosti. Človek vidi osamelou šlepej na snehu a snaži se dopatrat jejiho puvodu. Ten ale neni logicky vysvetlitelny. Šlepej, stejne jako napis na zdi, je zvlaštnim, malichernym, nejasnym zazrakem, emanaci jakesi bezvyznamne sily, nečeho častečne metafyzickeho, ale zaroven velmi všedniho a banalniho. Hrdina povidky „Šlepej" si stežuje:
Ale i ja chci byt spasen a čekam na zazrak - že neco prijde a obrati muj život. Ta šlepej mne neobrati a nespasi a z ničeho mne nevyvede, jenom me trapi, utkvela mi tady a nemohu se ji zbavit. A ja ji neverim: zazrak by mne uspokojil, ale ta šlepej je prvni krok do nejistoty (Čapek 1981: 14).
— 59 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
Slépéj a nápis jsou jakési záblesky, prisliby nečeho velkého, božského bez boha, což však nakonec človeka jen zneklidñuje. Vynoruji se náhle z událostí a odhalují nesamozrejmost okolního sveta. Hrdina dívaje se na šlépéj se smutkem priznává: „Bylo by lépe, kdybych ji byl nevidéf (Čapek 1981: 14), protože snad-nejši je žit v nevédomosti, ale jistoté, zbavené všech očividnych znejisfujících okolností, které narušuji zdánlivé existující (i když vskutku fiktivni) porádek.
Rozechvéní dosavadního statusu quo muže byt zpusobeno bud' objevenim se jisté nové hodnoty (jako nápis na zdi nebo šlépéj), anebo náhlym odstranéním čMnku jistého retézce, jak je tomu napr. v povídkách „Lida" a „Milostná píseñ. (Lída II)". Titulni hrdinka záhadné mizi, nakonec se však ukáže, že se nejed-ná o žádnou vyjimečnou událost, ale že hrdinka utekla s milencem. Po onom záblesku ^čeho jiného, což rozvrátilo jistotu a dosavadni rád, už neni mož^ vrátit se do starych koleji.
Vše ztratilo drivéjsi samozrejmost, a prece všichni se báli čimkoliv hnouti ve své horouci touze: budiž vše zase jako byvalo. Zdálo se jim, že každá zevni zména by pripomnéla straši a surové datum Lidina útéku, i žili po starém, každy pro sebe polykaje zoufalou preménu všeho (Čapek 1981: 53).
Právé zobrazeni oné nesamozrejmosti lidského byti, vytvoreni určitého komplexniho obrazu neevidentnosti lidského údélu a obtižnost lidské existence je podle Vladimira Papouška jednim ze základnich znaku dél pracujicich s existenciálnimi fenomény (Papoušek 2004: 20).
Vyznam minulosti jako jistého hodnotového útočišté je neprehlédnutelny, protože právé jistota a neménnost minulosti (ačkoli tu lze vyvrátit, jak jsem o tom psala vyše v kontextu povidky „Nápis") mohou byt záchranou v krizovych situacich. Ztracenou jistotu (nebo presnéji rečeno iluzi této jistoty) lze zpétné hledat v drobnych událostech z minulosti, která zatim nebyla zasažena celko-vym rozkladem a rozpadem, jak tomu bylo v pripadé titulni postavy z povidky „Milostná piseñ. (Lida II)":
Potmé ozval se tichy a smutny, zastreny, spanily alt Lidin, rozpovidala se o nejstaršich vzpominkách svého détstvi, o prvni zpovédi, o venkové, o šatičkšch, o tom, jak se ztratila v lese, o sterych velmi dalekych a velmi malych prihodách /_/ Holub se s podi-vem zamyšlel nad tim, jak tajné, útlé a nepatrné jsou ty nejdychtivéjší korinky života (Čapek 1981: 57).
Návraty do minulosti mohou mit terapeutickou povahu a minulost je jedinym jistym bodem v souradnicich chaosu. Je to velmi časty motiv dél s existenciálni tematikou, jak zdurazñuje Vladimir Papoušek:
S minulosti byvaji spojeny obrazy hledáni vlastni identity, rekonstrukce paméti jako úniku z aktuálni nejistoty subjektu (Papoušek 2004: 12).
— 60 —

— Vše ztratilo drivejši samozrejmost - Existencialni prvky v rane povidkove ... 	
Na zaver
Jak je videt na zaklade predchozi analyzy nelze souhlasit s britskym bohemistou Robertem Pynsentem, ktery Trapne povidky hodnotil jako dilo neaktualni a zbavene univerzalnich rysu: „Predstavuji serii obrazu ženske nevernosti, staromodni, nest'astnou smesici Hermanna, Šimačka a Šramka" (Pynsent 1989: 191). Prave naopak. Pokud nechame stranou jiste rekvizity rodem z 19. stoleti, ktere podle me nejsou vubec podstatne, a nebudeme urputne lpet na zkoumani socialniho razu povidek, což si myslim je zaležitost zcela okrajova a vedlejši, osudy a pribehy hrdinu Božich muk a Trapnych povidek se budou jevit jako jiste modely lidskeho byti. Jejich osudy, jejich rozpaky, jejich trapne a utrpne hledani sveho mista ve svete, jejich zbabelost a slabošstvi, jejich poniženi a trapnost se stanou unifikujicim prožitkem společnym všem lidem. Jedna se o absolutizaci lidske situace ve svete (Papoušek 2004: 21) a ne o podrobne ličeni života vychovatelky na zamku nebo rozpaku uraženeho urednika.
Čapkovy rane povidky, obzvlašt' druha sbirka, v sobe nesou hluboke za-myšleni se nad smyslem lidske existence. Kolisaji mezi nadeji a beznadeji, prinašeji utechu v težkych chvilich, ale vyslovuji take extremni pesimismus:
Všechno je stejne nedobre. Zle je bit i nebit, soudit i promijet - všechno ma svuj stin i
svou vinu (Čapek 1981: 45).
Marny je každy čin, a neni vyhry ani vyherce (Čapek 1981: 66).
Lidsky svet je zbaven jistoty, ztraci svou prirozenost, svou samozrejmost. Človek je odkazan na večne nepochopeni a samotu.
Charakteristickym rysem proz využivajicich existencialnich obrazu a toposu je vyrazne rozdeleni skutečnosti, kdy vznika model dvoji reality - zjevne a nezjevne, což Vladimir Papoušek ukazuje na prikladech textu od Jana Čepa a Egona Hostovskeho (Papoušek 2004: 219). Tuto metodu dusledne využil Čapek v Trapnych povidkach, čemu se již podrobne venoval Jan Mukarovsky. Vyznamny česky vedec ve sve studii odhalil dvojite zobrazeni udalosti, což ma za nasledek vznik dusneho dojmu osudovosti (Mukarovsky 1982: 700). Jednota sveta je rozbita. To, co bylo jednoznačne, se najednou meni v mnohoznačne, težce uchopitelne, nejiste. Zdanlive jistoty unikaji z lidskych rukou jedna za druhou. Každa situace muže byt vnimana z dvojiho pohledu. Udalosti skryte (intimni), proživane samotnym hrdinou, jsou doplneny konvenčnim, obvyklym hodnocenim.
Skryte hodnoceni je predstavovano jako vyšši; nevyrovnany rozpor mezi nim a konvenci
je pocitovan jako cosi bolestneho a nespravedliveho (Mukarovsky 1982: 700).
Čapek kombinuje pohled zvnejšku s pohledem zevnitr, a timto zpusobem dosahuje velmi citelneho a cileneho rozštepeni jednoty sveta. Ve vysledku dochazi k odhaleni trapnosti každeho lidskeho činu, veličeni a znasobeni mučivych pocitu nejistoty a zbytečnosti lidskych činu. Hrdinove si uvedomuji vlastni zbabelost, prazdnotu mezilidskych vztahu, proživaji atrofii komunikace.
— 61 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
Ponorenim se do všednosti se sami stavaji všednimi, prumernymi. Podlehaji konvencim a automatismu. Ztraceji svoji nezavislost a stavaji se pouhymi lo-utkami. Timto se Čapkovy rane povidky radi k proudu prozy s existencialni tematikou. Čapek nezavisle na pozdeji tvoricich zapadnich autorech reagoval na hruzy valky a take na osobni krizi.
V prvni sbirce se Čapek soustredi na otazku nahleho a neočekavaneho prozreni, ktere však rychle mizi a nechava človeka v rozpacich. Druha sbirka tematizuje spiše problematiku lidske nesvobody, trapnosti lidskeho života a touhy po zmene, jež neprichazi. Podle mne predstavuji obe sbirky nedocenenou a nepravem opomijenou čast Čapkovy tvorby, ktera nam ma z hlediska dne-šniho človeka stale co rici, protože univerzalnim zpusobem liči svet chaoticky a v podstate nepratelsky, kde lide jako izolovane entity zapasi o svou svobodu a snaži se najit svou totožnost. Texty, ktere vznikly temer pred 100 lety, nabyvaji najednou nečekane aktualizace a stavaji se vypovedi o existencialni situaci dnešniho človeka.
BIBLIOGRAFIE
Petr A. BiLEK, 2003: Existencialismus v povalečne pröze a poezii - tematika a kladeni otazek. Ceska literatura 51/6, 735-737.
Bronislava BRADBROOK, 2006: Karel Capek. Hledani pravdy, poctivosti a pokory. Praha: Academia.
Karel ČAPEK, 1959: Poznamky o tvorbe. Praha: Československy spisovatel.
—, 1981: Boži muka. Trapne povidky. Praha: Ceskoslovensky spisovatel.
Vaclav ČERNY, 1936: Postavy a dilo. Karel Capek. Praha: Nakl. F. Borovy.
—, 1992: Prvni a druhy sešit o existencialismu. Praha: Mlada fronta.
Jan ČULiK, 2015: Karel Čapek: a writer for our times? Russian Literature 77/1, 1-20.
Viktor DYK, Stanislav Kostka NEUMANN, Bratri ČAPKOVE, 1962: Korespondence z let 1905-1918. Praha: Československa akademie ved.
Halina JANASZEK-IVANIČKOVA, 1988: Karel Čapek a postmodernismus. Slavia Pragensia XXXIII, Philologica 4-5, 47-51.
Aleš HAMAN, 2003: Dozvuky existencialismu v česke pröze druhe poloviny 20. stoleti. Ceska literatura 51/6, 746-751.
Jerzy KOSSAK, 1976: Egzystencjalizm w filozofii i literaturze. Warszawa: Ksi^žka i Wiedza.
Miroslav KOTASEK, 2013: Pamet', trauma, smrt: intervence jazyka a narativu. Ceska literatura 61/3, 313-336.
Helena KOŽELUHOVA, 1994: Capci očima rodiny. Praha: Nakladatelstvi B. Just. Oldrich KRALiK, 1972: Prvni rada v dile Karla Capka. Ostrava: Profil.
— 62 —
i-S^av-iiO. (Centra.
— Vše ztratilo drivejši samozrejmost - Existencialni prvky v rane povidkove ... -
Viktor KUDELKA, 1987: Boje o Karla Čapka. Praha, Academia.
Hana KUČEROVA, 1981: Životni realita, jeji filozofie a tajemstvi. Boži muka. Trapne povidky. Praha: Československy spisovatel.
Dagmar MOCNA, 1994: Čapkuv Krakatit - predzvest postmoderny? Tvar 5/2, 6-7. Jan MUKAROVSKY, 1982: Studie z poetiky. Praha: Odeon.
Vladimir PAPOUŠEK, 2004: Existencialiste. Existencialm fenomeny v česke proze dvacateho stoleti. Praha: Torst.
Jiri PECHAR, 2008: Lze mluvit v česke literature o existencialismu? Studia Moravica 6, 137-140.
Ferdinand PEROUTKA, Johannes URZIDIL, 2008: O česke a nemecke kulture. Praha: Dokoran: Maj.
Ivo POSPiŠIL, 1998: Genologie a promeny literatury. Brno: Filozoficka fakulta Masa-rykovy univerzity.
Robert B. PYNSENT, 1988: Karel Čapek a nostalgie. Slavia Pragensia XXXIII, Philo-logica 4-5, 187-201.
Bedrich VACLAVEK, 1949: Od umeni k tvorbe. Praha: Svoboda.
Jan ZOUHAR, 2013: Existencialismus a česke myšleni 1945-1948. Studia Philosphica 60/1, 37-46.
VSE JE IZGUBILO NEKDANJO JASNOST - EKSISTENCIALISTIČNI ELEMENTI V ZGODNJIH KRATKIH ZGODBAH KARLA ČAPKA (BOŽI MUKA, TRAPNE POVtDKY)
Namen članka je najti in opredeliti eksistencialistične topose v zgodnjih kratkih zgodbah Karla Čapka iz zbirk Boži muka (Kalvarija) in Trapne povidky (Smešne pripovedke) ter določiti njihove značilnosti.
Prva zbirka kratkih zgodb je nastala kot odziv na osebno izkušnjo češkega pisatelja -morebitna smrtna bolezen in travmatične izkušnje prve svetovne vojne. Oba dejavnika sta se združila in povečala intenzivnost občutka travme in krize. Čapek v kratkih zgodbah problematizira tipične človeške potrebe po čudežu, pričakovanje odrešenja, opisuje metafizične situacije, ki pa nimajo več verskega konteksta. Prevladujoč element je banalnost, trivialnost situacij, v katere avtor umešča junake svojih kratkih zgodb, končni odzven teh besedil pa je filozofski.
Druga zbirka je posvečena neprijetnim, težavnim izkušnjam, ki odstirajo odtujenost človeka na svetu, predstavljajo njegovo osamljenost in praznino, ki ga obdaja. Čapek literarne osebe sooča z banalnimi, mejnimi situacijami - liki se morajo upreti lastni majhnosti, slabostim, strahopetnosti, zavejo se majhnosti svojega dotedanjega življenja. Čapek portretira človeka, ki je oropan svojih slepil, človeka, ki je primoran zavreči lastna prepričanja. Za svoje osebe namenoma izbira poražence, ki so na robu, obsojeni na nič, na poraz, ki pasivno opazujejo svoje življenje. Kljub temu nanje ne gleda s pomilovanjem, ampak s sočutjem, želi pokazati, da celo v trenutkih dvoma človek ostaja človek, slabost pa je človeška lastnost.
— 63 —
Agnieszka Janiec-Nyitrai
Češki avtor med svojim raziskovanjem človeka na obrobju predstavlja veliko elementov, ki so kasneje znani iz eksistencialistične literature - človek je predstavljen kot preveč pogreznjen v absurd, v njem se trgajo nasprotna občutja, pogreznjen je v kaos lastnih hrepenenj in dvomi o tem, kar je prej imel za gotovo in nespremenjeno resnico. Celo preteklost se izkaže kot negotova, tekoča, kot nekaj, kar lahko spreminja svoj status. V članku je predlagano novo branje Čapkovih zgodnjih kratkih zgodb prav v kontekstu eksistencialistične literature.
— 64 —
■-S^ta-viita Centra