Mezi folklorem a umenim, mezi zememi a existenci
LiBOR Pavera
Univerza v Bielskem-Biali, Fakulteta za humanistiko in družbene vede, Ul. Willova 2, PL - 43-309 Bielsko-Biala, lpavera@ath.biel.sko.pl
_ scn ii/1 [2009], 95-105 _
Prispevek obravnava avtorico, ki je živela in ustvarjala na geograf-sko-jezikovno-kulturni meji, kar se kaže v njenih delih, umeščenih med leposlovje in folkloro. Avtor opozarja tudi na uporabo zgledov, čas in prostor ter topiko prostora.
The author deals with a writer who lived and wrote on a geographical borderline, as well as on linguistic and cultural borderlines, which is reflected in her work. It is placed between artistic literature and folklore. The author also considers several special motifs, e.g., the use of exemplum, time and space and the topic of place.
Ključne besede: folklora, leposlovje, odnosi med folkloro in umetnostjo, pripovedništvo, topos
Key words: artistic literature, folklore, relationship between folklore and art, narration, topoi
1 Hledani a poznavam tranzitivnich zon
Obecne lze fici, že z vnejšiho pohledu v Evropske unii probihaji pfedevšim sjednocujici, unifikačni tendence. Ale tyto unifikačni tendence vyvolavaji ro-vnež sily protichudne, ruzne intenzity, jež navic ve vysledku maji určita pozitiva i negativa. Jednim z pozitiv je vytvafeni tzv. euroregionu a to, že se ve vede začal klast duraz na poznavani mist na hranici, tranzitivnich zon: v podstate se propaguji regiony, „male vlasti", „kresy", cosi „okrajoveho" a „hraničniho", co dfive bylo vulgarne a nespravne nazyvano periferii. Meni se vztah mezi centrem a okrajem, zejmena pod vlivem žanru elektronicke komunikace, jež vlastne v pozici vyrazneho informačniho prostfednika umožnuje stirani rozdilu mezi centrem a periferii a jejich zrovnopravnovani, nebof i z mista na periferii lze ovladat a ovlivnovat centrum; uvažovani v kategoriich centrum a periferie
— 95 —
Libor Pavera
se tak jeví nejen jako značne problematické, ale již i nepatricné. Vubec s ním pak již nelze pracovat v oblasti axiologické (napr. pri hodnocení textu v kritice literatury nebo v literární historii). Zájem je tak nejen o artistní tvorbu (umelou či umeleckou literaturu), ale i o projevy folkloru. „Ostatnio rosnie zaintereso-wanie przeszlosci^ kulturow^ Europy, szukamy wspólnych korzeni, tego co nas l^czy, wspólnych systemów odniesienia, wspólnych tradycji. Coraz wi?cej powstaje prac na temat cywilizacji i tozsamosci Europy. Osobom nie zajmu-j^cym si? folklorem trudno uwierzyc, iz najwi?cej materialów do europejskiej tozsamosci znajduje si? w opowiadaniach ludowych" (Simonides 2006: 55).
Mohutny a ve vede vyrazny návrat k místum na hranici a k místum „mezi" se ukazuje byt nesmírne plodny, nebot' ve vysledku poukazuje na jevy ne-právem zapomínané, opomíjené a mylne interpretované. Ve vede o literature tak objevujeme množs^ nesmírne zajímavych puvodních autoru, ale i sberatelu folkloru, kterí byli mylne považováni za „okrajové", „málo nosné", „regionální", „zatížené folklorem" apod. Soucasná promena v chápání míst na okraji nebo míst „mezi" je zároveñ vyzvou nejen pro literární historii, ale i pro literární teorii a metody literárnevedné práce.
2 Autorka žijici „mezi", „na hranici" svétú
K autorkám, které nejen fyzicky, ale i ve svete predstavovém žily v neustálém časoprostoru „mezi", jako by rovnou „na hranici" nekolika svetu, patrila Ludmi-la Horká (narozena 26. 4. 1892, Stítina /osada Dvorisko, dnes Kravare-Dvorisko u Opavy/, zemrela 4. 10. 1966, Opava). Byla nejen prozaičkou, ale daleko dríve, než začala psát umelou, artistní tvorbu, sbírala folklor v celém spektru jeho žánrú (porekadla, písne, tance), psala básne (zprvu pod silnym vlivem poetiky folkloru) a sama byla rovnež lidovou vypravečkou - narátorkou.
Puvodne se jmenovala Marie Sindelárová, pseudonym si zvolila podle svého osudu - ten byl horky, tedy pojmenovala se „horká". Po cely svuj život, s vyjim-kou nekolika cest, které vykonala nejčasteji do Prahy (zejména do rozhlasu) nebo do vetšfch mest, žila v oblasti Hlučmska. Byl to kraj a dodnes je to kraj ponekud zvMštmch osudu. Hlučmsko patrilo kdysi Habsburkum. Náleželo do Slezska, což byla od 16. století jedna z nejbohatšfch habsburskych zemí. Zejména se zde zpracovávaly látky, textilie, které se odsud vyvážely do Holandska a jinych západních zemí. Když císarovna Marie Terezie prohrála část habsburskych držav ve slezskych válkách, ztratila roku 1742 v tzv. vratislavském míru celé toto území, resp. došlo k jeho delení. Malou část Slezska panovnice sice ješte získala zpet, avšak vetšinu území získal prusky král. Zisk pak Prusko potvrdilo ješte ve válce sedmileté (1756-1763). Došlo k delení území, ale na rty se prímo t^í sugestivní otázka: mohl byt pri politickém a správním delení rozdelen také človek se svymi myšlenkami a pocitovym svetem, rodiny, urcité spo^enství? Mohly byt vá^nou smlouvou rozdeleny také tradice, kultura, folklor? Je jednoduché scelovat, unifikovat, ale daleko složitejší je rozdelovat ... Existuje zde práve tradice, cosi společ^ho jedincum žijícím v jistém prostoru a čase,
- 96 --Slavia Centralis 1/2009
Mezi folklorem a umenim, mezi zememi a existenci
napr. prave folklor, ktery zpravidla byva nejtypičtejšim znakem, signifikantem určite oblasti a jejich obyvatel. Tradice vytvari spolu s jinymi znaky společnou pamet' mista, ktera se jen tak snadno nevytraci z lidskeho vedomi; užit lze v teto souvislosti rovnež terminu kolektivni pamet' nebo socialni pamet'. Kon-tinuuje v lidskych dejinach - a často po velice dlouhy časovy usek - poselstvi určite society. Společnapamet mista je ponorna reka: dokaže zmizet ze sceny, ale stejne rychle svede v jistem okamžiku vytrysknout na povrch a prinest na svetlo prvky již zdanlive odumrele, a i když se na prvy pohled jevi, že misto neni živou bytosti a nema pamet', zpravidla tomu tak nebyva (vzpomenme na to, jak se nektere pribehy puvodne z umele tvorby dostaly do folkloru a pak již jako folklorni vrstva zustaly - dokonce v cizojazyčnem prostredi - pritom-nym fermentem kultury po dlouhy časovy usek a po letech byly zapsany jako rezidua ustni lidove kultury a znovu se staly současti artistni, umele literatury).
Autorka, o jejichž textech se stručne zminime, žila tedy v oblasti „hranični", „mezi" dvema cisarstvimi, rakouskym a nemeckym (pruskym). V oblasti, kde si ruce podavaly ruzne narodnosti, ruzne kultury, kde dochazelo k vzajemnemu dialogu, o nemž samozrejme obecne plati, že nemusi fungovat jako skutečny hlasity dialog, ale muže mit i podobu mlčeni - vždy podle konkretniho dobo-veho kontextu.
Co vime o Horke z jeji biografie? Horka byla dcerou hostinskeho. Velike vzdelani nemela, chodila do dvoutridni obecne školy, nejdrive nemecke v Kravarich, pak do česke ve Štitine. Kratce navštevovala take rodinnou školu. V deviti letech ji zemrela matka a po otcove novem snatku vyrustala u tety v Kravarich a již tehdy pomahala v otcove hostinci, ktery pozdeji po smrti otce rovnež po nekolik desitek let vedla (1915-1958). Na počatku dvacatych let se stala členkou a pak i vedouci pobočky narodopisneho sdruženi Sedlišfane v Kravarich za prispeni etnografu Jana Vyhlidala a Františka Myslivce sbera-telkou pisnoveho a slovesneho folkloru (srov. Satke 1968, 1972, 1986, 1993 aj.).
Prožila dve svetove valky, dvakrat se provdala, jeji manžel zednik byl často bez zamestnani (zejmena po r. 1929 v dobe hospodarske krize) a rodina s jedenacti detmi často trpela bidou (Horka vedla sice hostinec, ale nemecky smyšlejici obyvatelstvo Dvoriska jeji hostinec bojkotovalo, nebof bylo obecneji znamo, že Horka prispivala do českych novin). Po zaboru pohraniči v rijnu 1938 se uchylila do Kostelce na Hane, po deseti mesicich se vratila do Dvoriska. V souvislosti se svou predvalečnou činnosti byla kratce veznena v Opave a mnohokrat vyslychana - nekdy lidmi, kteri ji udavali v dobe prvni svetove valky nebo v dobe mezi valkami ...
Nejprve začala Horka ve dvacatych letech 20. stoleti uverejnovat sbery lidove slovesnosti: pisne a pohadky; pozdeji pak pribyva i vlastni lyrika, spiše ohlasova (vydal ji posmrtne Antonin Satke, srov. Horka 1992). Jeji tvorbou lze listovat v časopisech Moravec (Hlučin), Česke slovo, Naš domov (Opava), Radostna zeme (Opava) aj. V rukopise zustala jeji sbirka vice než stovky lidovych pisni z Kravar a Dvoriska a kronika osady Dvorisko.
Jeji romany tvori svebytne, presto vzajemne se prostupujici celky: Doma klade na piedestal rodinu i zvyky a život slezske vesnice pred vypuknutim prvni
— 97 —
Libor Pavera
svetové války, román rozširuje pozdeji knihou Dolina, kde si všímá nezájmu centra o periferii a postupného ponemcování oblasti „na hranici", v Rece vypo-vídá o vesnici „na hranici" a „mezi" císarstvími, opet z vesnického prostredí je vybrán hlavní hrdina, nemecky voják, jehož životni osudy sleduje v románu Bílé punčochy. Mnoho autobiografickych prvku je zachováno v jejích drobnejšich prózách; práve u tech literární historikové poukazovali na cetné spojnice s pró-zami Boženy Nemcové, klasické autorky ceské literatury 19. století.
3 Horká v odborné literature
O autorce již zasvecene a informovane psalo nekolik literárních badatelu: Antonín Satke (srov. zde oddíl literatura) se zameril zejména na práci Horké s folklorem a na Horkou jako vypravečku a básnírku, prózám Horké se venovali Drahomír Šajtar a Jirí Svoboda, zatím naposledy o Horké vznikla syntetizující monografie Drahomíry Vlašínové (2008), presto zustává nekolik teoretickych otázek, ke kterym je potreba se vrátit v následujících poznámkách.
4 Vztah folkloru a umélé literatury u Horké
Predevšm nás musí zajímat vztah folkloru a umelé literatury. Predel mezi folklorem a umelou literaturou není u Horké vyrazny natolik, že by bylo možno hovorit jednou o autorce Horké-folklorní a podruhé Horké-artistní. Zejména v jejích básních prechod takrka nepostrehneme. Ona sama nejprve zapisovala folklor, pak na základe folkloru začala tvorit básne - literární teorie ríká takové tvorbe „ohlasy"; začaly vznikat v dobe, kdy J. G. Herder pobízel ke sberu a vykladum lidové písne, v níž spatroval vyraz národní duše - básníci pak tam, kde takovou lidovou píseñ nenacházeli, prirozene zaplñovali mezery pestováním „prostonárodní tvorby", v české literature je najdeme nejvyrazneji zastoupeny u F. L. Čelakovského (Ohlas písní ruskych, 1829; Ohlas písní českych, 1839), K. S. Šnajdra, J. V. Kamaryta, J. K. Chmelenského nebo V. J. Picka-Podsvijanského, kterí byli v podstate epigony ohlasové tvorby Čelakovského.
V této souvislosti je velice zajímavá korespondence Vladimíra Holana (19051980) naší autorce. Prední česky básník Holan, známy v prekladech rovnež v zahrantóí, se s tvorbou Horké seznámil teprve na konci padesátych let 20. století, v dobe, kdy to byl autor již evropsky oceñovany. Není vubec náhodné, že o knihy Horké projevil zájem: méne se v literární historii píše o tom, že práve Holan s Františkem Halasem, dva predstavitelé nejartističtejší ze své generace, sestavili z folkloru antologii Láska a smrt (vyšla v červnu 1938). Prostredníkem seznámení Holana s tvorbou Horké byl Josef Vašica (1884-1968), knez a profesor staroslovenského jazyka a písemnictví. Pocházel ze Stítiny ve Slezsku a k rodnému kraji se po cely život navracel - ve vedecké práci i fyzickymi Mvštevami. I tím, že autory spjaté s krajem propagoval mezi svymi práteli a blízkymi. Mel kontakty na mnoho duchovne orientovanych spisovatelu (J. Čep,
- 98 --Slavia Centralis 1/2009
Mezi folklorem a umenim, mezi zememi a existenci
J. Durych, J. Zahradniček aj.), svedči o tom bohata korespondence (uložena v PNP v Praze), obraceli se na nej rovnež vedci a spisovatele s prosbami o radu či duchovni utechu. Jeho prostrednictvim se s Horkou seznamuje Holan a v jednom z dopisu Vašicovi piše, že jeji knihy zustanou „už proto, že nejsou literaturou!" Zastavme se u tohoto vyjadreni: „Nejsou literaturou"? Čim jinym tedy jsou než literaturou? Co mysli Holan v obdobne souvislosti „demony"?
Ani jedno z tazani nema jednoduchou odpoved; steži na ne odpovi jiny Holanuv dopis, ktery se v pozustalosti Horke zachoval. Presto musime vyjit z mala napovedi, jež zustaly uloženy v korespondenci, a ze znalosti teorie folkloru a vztahu mezi folklorem a artistni tvorbou. Tou se zabyvali v rovine prakticke prave Holan s Halasem, když pripravovali již uvedenou antologii Laska a smrt, v rovine teoreticke pak zejmena predstavitele strukturalisticky orientovane vedy Roman Jakobson a Petr Bogatyrev (srov. Bogatyrev 1971). Protože oba byli predevšim lingvisty, využivali de Sausurovy terminologie (terminologie ženevske školy) a terminy langue a parol uplatnili analogicky na vztah literatury a folkloru. Zatimco pro folklor je podle jmenovanych teoretiku typicky kolektiv a zamereni na langue (na existujici normu), pro literaturu je specificke zamereni na parole, na individualni vypoved.
langue	parole
folklor	literatura
(norma)	(individualni vypoved)
Ale z textu jednotlivych knih Horke je patrne, že se autorka zameruje spiše na langue. Svedči o tom nejen splynuti cenzury a dila, což je jeden ze zavažnych znaku folkloru, ale jeji text byva zpravidla i nadosobni, navic u ni nejednou dochazi k variacim na obdobne tema (Vlašinova v monografii o Horke upozor-nuje, že bereme-li „do rukou kteroukoliv z autorčinych knih, ... obirame se jen jednou časti, rekneme kapitolou, oddilem jedne velke knihy, knihy-cyklu .", Vlašinova 2008: 77). Podobne jako zpevak, jak poznamenal slavista Matija Murko, nedeklamuje jen pevny, ustaleny text, ale vždy znovu a znovu tvori text novy. Horka tvori vlastne vždy obmenu, mutaci, variantu, nikoliv novy text. Chova se vice a časteji jako tvurce folklorni .
Problematika vztahu mezi artistnim x folklornim je však u Horke ješte složi-tejši, než aby bylo jednoznačne rozhodnuta jedna nebo druha varianta, protože u ni z hlediska intertextualniho vidime text rozložen do nekolika vrstev: jednak je to vrstva folklornich projevu (1), jednak vlivu folkloru na literarni projevy (2) a konečne literarni projevy adaptovane folklorem (3). Tyto tri roviny se u ni stridaji, nektera z nich vždy v určity okamžik vystupuje do popredi a stava se planem vudčim. Bude tedy v budoucnu nutno u každeho jejiho jednotliveho textu rozlišit, ktery plan prevažuje nad ostatnimi. Z analyzy takto vytvorene muže byt kontrastivnim studiem pekne a plasticky ukazano, jak se autorka folkloru vzdalovala či se k jeho korenum navracela zpatky.
Nicmene z hlediska existence literarniho a folklorniho textu lze tu mluvit v obecne rovine o literature, tj. o zapsanych textech s intencionalnim zamerem
— 99 —
Libor Pavera
byt textem artistním. Predstavme si situaci asi následovne: sopečny vulkán, chrlící žhavou lávu - folklor, kterou nekdo v jistou chvíli ochlazením zastaví a petrifikuje do materializované podoby - textu.
5 Problematika návratú
Problém návratu - tak lze lakonicky pojmenovat dalši z látek, na kterou v tvorbe Horké pri podrobnejši četbe jejích textu narážíme. Návraty a locus amoenus. Autorčina pamet' se neustále navraci do minulosti a selektuje. Vybírá ze své osobni pameti urcité okamžiky, selektuje z celého korpusu podstatné a hodné zápisu - nejčasteji vzpomínky na detstvi. Detstvi, i když nebylo zcela šfastné a idylické, je pro ni dobou štastnych návratu, které se v jeji tvorbe neustále variuji. Vraci se neustále k loukám kolem vody, vzpominá na chvile, kdy jako malá divka pásala husy nebo si hrála s ostatnimi detmi. A očima detskyma, leckdy naivnima, pohliži na tehdejši svet. Samozrejme pamet lidská neni pamet počitače - leccos se z ni vytráci, leccos naopak s časem a pribyvajicimi léty v ni pribyvá. Nejčastejšim topoi je u ni nicméne locus amoenus. Tak vlastne - jako libezné a štast^ misto - vykresluje prostor, oblast, krajinu, ve které se jako dite ve svych návratech snadno pohybuje a z niž (povetšinou jako statista) pohliži na okolni svet.
V dobe, kdy autorka piše své knihy (prvotinu vydává 1943), má už medie-valista E. R. Curtius hotovou svoji koncepci knihy Europaiche Literatur und lateinisches Mittelalter, kterou vydal po skončeni 2. svetové války a v niž má mimo jiné rozsáhlou kapitolu venovanou loci communes - pojednáni o tzv. topice. (V současnosti byvá zameñována nesprávne s tzv. tematologii. Ale „vezeni", „kostel", „hora" atd. nejsou typickymi topoi v curtiovském pojeti, to jsou tematizovaná mista, „mista s tajemstvim", rečeno titulem známého spisu teoretičky Daniely Hodrové; spolu s Paulem Van Tieghemem je tu opravdu pripadnejši hovorit o tematologii.)
„Misto libezné" - to neni u Horké jen misto v geografickém smyslu, je to u ni rovnež misto či status v psychice, je to stav psychického rozpoloženi, mo-mentálni stav jeji duše. Misto libezné je u ni schopné žit nezávisle na reálném, skuteč^m prostoru a čase; k nemu se utiká v časech strádáni nebo vnejšiho ohroženi. Zustává v jeji pameti a odtud se obmeñováno dostává do jejich textu v ruznych variantách a variacich. Pochopitelne mechanismus návratu k „mistu libeznému" se spoušti povetšinou ve chvilich vnejšiho ohroženi. Text se tak stává mistem terapie z utrženych traumat a je citlivym seismografem časopro-storu, v nemž se autorka práve ocitá.
Curtius, jak známo, byl klasicky filolog, držel se historicity, sledoval, jak pozdne antické pribehy nebo motivy precházely do literatury stredoveké a odtud se v literature udržovaly po staleti. Je to rovnež pripad toposu locus amoenus, ktery v modifikované podobe nalézáme u Horké. Motivika locus amoenus za-znivá také z české státni hymny („Kde domov muj, kde domov muj, voda huči po lučinách . srov. Locus amoenus 1994), lze jej vlastne charakterizovat
- 100 --Slavia Centralis 1/2009
Mezi folklorem a umenim, mezi zememi a existenci
jako archetypalni touženi človeka po nečem čistem, bezstarostnem, po raji. ktery človek kdysi v hrichu ztratil. Svym zpusobem nemusi byt touženi po raji (zejmena v prostredi kresfanskem) chapano za touženi po libeznem miste, locus amoenus, ale za obecny kresfansky pocit spojeny s navratem do raje, se snahou každeho kresfana byt očišten.
Odkud se človek dovidal o raji? Odkud se o locus amoenus dovedela Horka? Nebyla renesančne sčetlym a vzdelanym intelektualem, ale presto k podobe „libezneho mista" ve svych textech dospela. Jednak je potreba uvažovat o tom, že vesnice v jeji dobe mela ješte tradični, kresfansky (presneji pozdne barokni) charakter života; duležitou roli v ni mel starosta, duchovni (knez) a učitel. Dlouho se ve vesnickem prostredi a v jeho pameti udržovalo vše to, co s sebou prinašela škola a kostel. Zejmena barokni zbožnost a jeji rezidua zanechala ve vesnickem prostredi vyraznou stopu. Nekteri badatele dokonce soudi, že baroko vlastne vytvorilo obraz krajiny, jaky v podstate zname pod-nes. Lidska pamef pak udržovala po desitky, ba stovky let pribehy, s nimiž se lide začali seznamovat prostrednictvim kancionalovych pisni a kazatelskych projevu. V kazanich byla uživana tzv. exempla, priklady, ktere mely za cil oživit kazani a približit nekterou obecnou pravdu bežnemu človeku, zživotnit ji a pragmatizovat. Tyto pribehy nebyly dlouhe, často to byl skutečny priklad bez nejake promyšlene narativni strategie. Nicmene tyto pribehy se v lidovem prostredi dlouho pamatovaly a ustnim podanim se udržovaly. Pamef navic ve folklornim prostredi tyto pribehy rozširovala - amplifikovala. (O „narustani" ve folkloru piše kupr. Mukarovsky 1942/1966; situaci si mužeme predstavit jako by šlo o navlekani koralku, kdy se na nit za jeden koralek pridavaji dalši a dalši.)
Tyto pribehy pak často opakovali v rozširene podobe nekteri vypraveči ze Slezska ješte ve 20. stoleti. Je nepochybne, že tyto pribehy znala rovnež Horka; zaznamenala tak ve svych knihach vlastne rezidua baroka a prip. ješte staršich kulturnehistorickych epoch. Sama navic byla vypravečkou - mela naratorsky talent, použivala vyrazne mimiky a originalnich gest pri vypraveni - tim se zabyval ve folkloru ve Slezsku hodne A. Satke, ktery od tamejšich vypraveču ziskal celou kolekci pribehu - z hlediska žanroveho šlo vetšinou o povidky, pohadky nebo humorky (srov. Satke 1984).
6 Snadny čas a prostor u Horke
Již v uvaze o navratech a pameti u Horke jsme si povšimli tzv. snadneho času a prostoru, s nimž se stretavame zejmena v pohadkach. Pohadkam se teoreticky venovala zejmena ruska veda, napr. V. J. Propp nebo D. S. Lichačov, ktery ve sve Poetice staroruske literatury se zabyva, mimo jine, nekterymi strategiemi uživanymi v pohadce. Je to zejmena zmineny tzv. snadny čas a prostor pohad-ky. S temito strategiemi se zpravidla setkavame v prozach Horke: snadno se ona v pozici vypravečky nebo jeji postavy premisfuji z jednoho prostoru do jineho, z jednoho času do druheho. Na pozadi pohadkoslovne tradice je treba chapat jeji knihy, jinak se nam samozrejme mohou začit jevit jako nedokonale
— 101 —
Libor Pavera
- nedokonale z hlediska optiky dnešniho čtenare a badatele. (Je tu treba vice než jinde pracovat s historickou poetikou. Mužeme uvest priklady z jeji prozy Mezivodky, kterä už näzvem vypovidä, že dej se odehrävä na pomezi, nekde na hranici, mezi dvema rüznymi svety. Svety rozdilnymi närodnostne, etnicky, jazykove, sociälne, demograficky atd. atd. Ale take mezi svetem skutečnym a fikčnim, mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrti ... Priklady jejiho jakehosi bezčasi či „snadneho" času (citace z Horkä 1975):
Dnes už davno te velike čtverhranne kaluže . (s. 10)
Ano, tak tomu tenkrat bylo.
Davno je tomu, davno ...
Tenkrat nebyla ješte kolem neho zahrädka.
Kolik ji bylo let, nikdo nevedel, ona take ne. (s. 11)
7	Na hranici druhu a žanru
Pokud již byl zminen žänr, je patrične v teto souvislosti pripodotknout, že Horkä sice vy^ivä určitych strategii priznačnych pro pohädku, ale piše zejmena v žänru, ktery lze pojmenovat jako balada v proze nebo prozaicka balada. Balada podle definice mä koreny již ve stredoveke tanečni pisni, ballare zna-menä tančit, pozdeji se stävä vyprävenim ve veršich o nejake tragedii, od 20. stoleti zträci veršovanou formu a časteji se již s baladou setkäväme v proze (srov. Nejedlä 1973). Posiluje se v jejim ustrojeni epickä složka, avšak lyricke pasäže i dialogickä forma zustävaji pritomny. Zbyvä zde ješte kontextove Horkou zaradit - mezi ostatni autory, kteri psali rovnež baladicke pribehy, a ukäzat na odstinene typy balady v proze. Je to žänrovä varianta oblibenä mezi českymi spisovateli od prelomu 19. a 20. stoleti (Šlejhar, Mrštik aj.) i ve 20. stoleti (Vančura, Čapek, Olbracht, Glazarovä, Majerovä, Novy aj.) až podnes (Slädkovä, Körner, Drozd aj.).
8	Existencialismus sui generis
Konečne nelze si nepovšimnout, že Horkä podävä v textech sve variace na tema domova, jeho obhajoby ve smyslu nenahraditelnosti v lidskem živote. Je to primo sveho druhu imperativ, ktery ve svych textech nabizi svym čtenärüm. Pritom je zvläštni, že nedorostla až k autorum, kteri se kategorii domova, samoty, vytrženi, absurdnosti života apod. zabyvali speciälne. Byla prece vrstevnici autoru tzv. existencialistü (srov. o česke podobe existencialismu zejmena präci V. Černeho 1992 - Druhy sešit o existencialismu). Ale präve tim, že Horkä byla v primem pusobeni a v blizkosti folkloru, zustävala mimo dosah všech evropskych literärnich i filozofickych smeru a proudu a jimi v zäsade nedotčena. Jde u ni o totälni identifikaci s prostredim, o jeho svojske vnimäni i interpretaci. Duchovne se identifikovala s prostredim, v nemž žila; svymi texty se vlastne do tohoto prostredi vepsala a tento prostor nikdy už nebude myslitelny bez ni a jejich textu.
- 102 --Slavia Centralis 1/2009
Mezi folklorem a umenim, mezi zememi a existenci
I po mnoha studiich a monografiich venovanych textum Horke zustävä ješte hodne nezodpovezenych otäzek. Nektere ješte nebyly ani artikuloväny, jine formuluje sama promenenä optika v dobe unifikačnich tendenci. Jejich širi stačil jen naznačit stručny prispevek.
LITERATURA
Petr BOGATYREV, 1971: Souvislosti tvorby. Cesty k strukture lidove kultury a divadla. Ed. Jaroslav Kolär a Bohuslav Beneš. Praha: Odeon.
Väclav ČERNY, 1992: Prvni a druhy sešit o existencialismu. Ed. Jarmila Víškovä. Praha: Mladä fronta.
Locus amoenus - Misto libezne, 1994. Praha: KLP.
Lumila HORKA, pozustalostni fond, Pamätnik Petra Bezruče. Opava (zde korespondence s bäsnikem V. Holanem).
--, 1975: Trnite cesty. Mezivodky, Bejatka, Hanys Bejamin. Ed. Jiri Svoboda.
Ostrava: Profil. 246.
—, 1992: Tesknice. Ed. Antonin Satke. Karvinä: Gramma.
František HALAS - Vladimir HOLAN, 1984: Läska a smrt. Vybor lidove poezie. Ed. J. Opelik. Praha: Odeon.
Dmitrij Sergejevič LICHAČOV, 1971: Poetika staroruske literatury. Prel. Ladislav Zadražil, doslov Svetla Mathauserovä. Praha: Odeon.
Jan MUKAROVSKY, 1942/1966: Detail jako zäkladni semantickä jednotka v li-dovem umeni. Studie z estetiky. Ed. Kvetoslav Chvatik. Praha: Odeon. 209-222.
Jaromira NEJEDLA, 1973: Kproblematice baladicke tvorby tricätych let. Praha: Univerzita Karlova.
Libor PAVERA, František VŠETIČKA, 2002: Lexikon literärnichpojmü. Olomouc: Nakladatelstvi Olomouc.
Antonin SATKE, 2002: Prozaickä ustni slovesnost. Tešinsko. 4 dil. Usporädal Jaroslav Štika. Šenov u Ostravy: Tilia. 121-218. [Společne s G. Sokolovou.]
--, 1968: Poezie Ludmily Horke (K nedožitym 75. narozeninäm spisovatelky).
Slezsky sbornik 66, 342-359.
—, 1972: L. Horkä, spisovatelka bolesti a nadeji hlučinskeho lidu. Slezsko 4/ 1-2, 16-19.
— (ed.), 1984: Pohädky, povidky a humorky ze Slezska. Studii o lidovych pohäd-käch a jejich vypravečich napsal, texty shromäždil, k vydäni pripravil a slovničkem i poznämkami a prilohami opatril A. Satke. Ostrava: Profil.
—, 1988: Ludmila Horkä a närodopis jejiho kraje. Vlastivedne listy 14/1, 31-32.
—, 1990: Z koledni tvorby Ludmily Horke. Vlastivedne listy 16/ 2, 32-37.
— 103 —
Libor Pavera
--, 1993: Spisovatelka mezi dvema kulturami. (K 100. vyroči narozeni Ludmily
Horke). Ceska literatura 1948-1956. Sbornikmaterialu z literarnevedne konference 35. Bezručovy Opavy. Red. Vladimir Pfeffer. Opava: SZM-Pamatnik Petra Bezruče a FPF SU. 127-136.
Dorota SIMONIDES, 2006: Europejski kontekst slowackich opowiadan ludowych. Slavista Frank Wollman v kontexte literatury a folkloru I-II. Ed. Hana Hloškova a Anna Zelenkova. Bratislava - Brno: Ustav etnologie SAV, Slavisticka společnost Franka Wollmana v Brne, Česka asociace slavistu, Slavisticky ustav Jana Stanislava SAV. 55-65.
Jiri SVOBODA, 1975: Doslov, in Hofka. 241-246.
—, 1974: Tvorba a region. Sedm kapitol o literatufe na Ostravsku. Ostrava: Profil.
Teoria literatury, Vyberz „formalnej metody", 1971. Ed. Mikulaš Bakoš. Bratislava: Pravda.
Drahomira VLAŠiNOVA, 2008: Ludmila Hofka. „Hofky život - hofke jmeno". Portret spisovatelky Ludmily Hofke. Opava: Matice slezska.
Dopis básníka Vladimira Holana autor-ce (uloženo ve fondech Památníku Petra Bezruče, Opava). / The letter of the poet Vladimír Holan to the author (in the collection of Památník Petra Bezruče, Opava). / Pismo pesnika Vladimirja Holana avtorici (zbirka: Památník Petra Bezruče, Opava).
Ludmila Horka pri vypraveni (u naratoru jsou duležite rovnež mimika a gesta). / Ludmila Horka in the process of narration (narrators value mimicry and gestures). / Ludmila Horka v času pripovedi (pri pripovedniku je pomemben tudi izraz obraza in kretnje).
104

1/2009
Mezi folklorem a umenim, mezi zememi a existenci
MED FOLKLORO IN UMETNIŠTVOM, MED DRŽAVAMI IN EKSISTENCO
Pisateljica, organizatorka ljudskih prireditev, zbirateljica folklore in pripovedovalka ljudskih zgodb Ludmila Horka (1892-1966) je svoje življenje preživela na Hlučinskem. To je v regiji, ki leži na območju dveh nekdanjih cesarstev: pruskega in avstro-ogrskega in se je skozi celo 20. stoletje narodnostno, politično in demografsko pa tudi drugače preoblikovala. Pisateljica je doživela politične prevrate, družinske in naravne tragedije, zelo dobro je spoznala izkušnje malih, a zanimivih ljudi, od katerih se je učila. Svoj dolg je povrnila s shranjevanjem metaforično poimenovane razbeljene lave (kot bi lahko opredelili folkloro). V njeni ustvarjalnosti lahko najdemo elemente lirike, epike in dramatike (svoja besedila - razen poezije - je pisala v žanru balada v prozi), folklore in drugih poskusov umetniške literature. Raziskovalca je zanimal tudi problem locus amoenus v ustvarjalnosti Horke, njenega avtoliterarnega odnosa do folklore in leposlovja ter motiv za vrnitev.
— 105 —