Revenantstvi v česke lidove tradici jako obraz ciziho, nepratelskeho sveta
Alexandra Navratilova
The article deals with dead persons believed to have come back as ghosts in the territory of Bohemia, Moravia and Silesia. On the basis of literary sources that originated not only in the 19th and 20th centuries, but also in older times, it treats the revenantism as reflected in the imaginations, customs and folklore. It shows the bases from which this phenomenon was growing and the ways in which it expressed various features of the folk life, its mentality, view of the world, morality and ethics. The souls of the so called impure departed persons whose death was instant or violent, or who outran the laws of proper life in some way, came back to earth in the form of eerie ghosts and demons. This faith became a significant part of the folk demonology embedded in the fatefully conceived conflictful relation between the living and the dead persons.
Vira v navraty zemrelych (v revenantstvi) a v jejich zjevovani se v ruznych podobach ma prastary puvod. Jeji počatky sahaji do predkrestanskych dob a jsou spjaty s predstavami, tykajici se duše, zahrobi a kultu predku. V českem prostredi, kde od raneho stredoveku existovalo pohanstvi a krestanstvi vedle sebe, se v techto predstavach misily, slučovaly a prevrstvovaly složky a prvky obou naboženstvi. Krome predkrestanske, zejmena slovanske mytologie (demonologie) a krestanske ideologie v nich nachazime take pozustatky jinych kulturnich tradic a mnohe maji obecne lidsky zaklad. Všechny tyto elementy vytvo-rily složity, presne nevyhraneny a neuzavreny konglomerat lidove demonologie - systemu nazoru, pover, predstav a obyčejovych ukonu, menicich se v čase i prostoru.
Jestliže pomineme starši prace, pojednavajici o slovanske demonologii (Machal 1891; Niederle 1916), nebyla tomuto tematu v česke etnologii až na nektere vyjimky (Navratilova 1992, 1996, 2004) venovana naležita pozornost. Z literarnevedniho hlediska zpracoval obsahlou srovnavaci studii o povestech s vampyrickymi motivy ve stredni Evrope Frank Wollman (1920, 1923, 1926), ktery vedle narodopisnych zprav prihliži i k historickym a cirkevnim pramenum. S predstavami o posmrtnem zjevovani zemrelych se setkavame predevšim v ustnim podani. Promitly se i do obyčeju, z nichž nektere - jak nasvedčuji prameny - pretrvaly až do prelomu 19. a 20. stoleti. Chceme ukazat, z jakych zakladu tyto predstavy a obyčeje vyrustaly a jak odražely jednotlive stranky života českeho lidu, jeho mentalitu, svetovy nazor, zkušenosti, moralku a etiku. Zamerime se na historicke uzemi Čech, Moravy a Slezska, pričemž vychazime - vedle vlastnich vyzkumu - zejmena z pramenu pisemne povahy, pochazejicich prevažne z 19. a 20. stoleti.1
Studie je upravenou verzi kapitoly, prevzate z publikace A. Navratilove, Narozeni a smrt v česke lidove kulture (2004).
eft
m o o
< U
HH
>
<
c/5 <
U
HH
O O
hJ
o K
H >i
Q
P H
c/5
Prizraky mrtvych
Obyčeje, spjaté se smrti a pohrbem, prostupuje problém dichotomie sveta živych a mrtvych. Jeho zaklad spočiva ve strachu a respektu pred smrti, a ve vire v existenci nesmrtelné duše. Etnologické materialy z evropskych i mimoevropskych uzemi prinaše-ji doklady o predstavach duše jako uraté nehmotné substance, ktera pretrvava fyzickou smrt a je schopna samostatného života v rûznych podobach. U Slovanû šlo vetšinou o duši v podobe zvirete, které prijalo vlastnosti človeka a časté bylo i vteleni duše do stromû a rostlin (Mencej 1996; Tolstaja 2000). Vira v prevtelovani duši do zvireci podoby pred-stavuje velmi archaickou vrstvu lidového myšleni a rovnež spojeni duše se stromem ma predkrest'ansky, animisticky zaklad.
K prevteleni duše melo dochazet v rûznych časovych usecich (Mencej 1996:286).
V české lidové tradici vystupuji paralelne dva nazory na dobu, v niž mela duše opustit telo. Podle jednoho, ktery odpovidal katolické doktrine, se duše ihned po skonu odeb-ere do nebe, očistce či pekla, zatimco podle druhého zûstava po určitou dobu pripoutana k telu. Srovnanim s analogiemi u jinych narodû se druhy nazor zda byt archaičtejši a vypovida o predkrest'anském zakladu. Predstava o tzv. pripoutané duši, ktera je vazana na nezetlelé telo, je zakladnim predpokladem revenantstvi. Verilo se, že nebožtik vlastne hluboce spi, jestliže je však s nečim nespokojen, jeho duše, ktera je stale ve spojeni s te-lem, se od nej mûže oddelit, vratit se na zem, bloudit, obtežovat pozûstalé a dokonce jim i ubližovat. Zemreli, kteri v podobe rûznych prizrakû znepokojovali živé, vyvolavali hrûzu a desili, byli všichni ti, kteri se nejakym zpûsobem vymkli zakonûm radného života - vrazi, zločinci a dalši provinilci. Nebezpečni však byli také jedinci, jež ukončili svûj život nah-lym, nasilnym nebo jinak neprirozenym zpûsobem, za tajemnych nebo nešt'astnych okol-nosti. Jejich smrt vzbuzovala strach a znepokojeni. Byla považovana za dûsledek pûsobeni nejaké negativni duchovni sily (zlych démonû) a pozdeji, v krest'ansky ovlivneném lido-vém vedomi, mela byt trestem za spachany hrich a protiveni se Bohu. Proto duše techto tzv. nečistych zemrelych nenachazely po smrti pokoj. Obrady, spjaté s jejich pohrbivanim, byly prostoupeny presvedčenim, že tragicka a predčasna smrt je povede k pomste a mûže ohrozit rovnovahu vztahû ve společenstvi. Strach z této možnosti vedl k vymezeni toho, co je „nečisté" a zlé, motivoval vznik praktik a opatreni, smerujicich k definitivni odluce takovychto zemrelych od sveta živych.
Presvedčeni o pomstychtivosti a zlovolnosti „neradne" zemrelych nebožtiM, kteri se projevovali jako nejmznejši strašidelna zjeveni, lze pokladat za obecne antropologic-ky rys v lidskych kulturach. Podle nekterych, predevšim psychoanalyticky orientovanych kulturnich antropologû, byl pojem zlého ducha odvozen z tela mrtvého, nebot' pûvodne všichni mrtvi nevražili na ž^ a snažili se jim uškodit. Teprve pozdeji se tato zlovûle spojila jen s určitymi kategoriemi zemrelych, jimž bylo treba priznat pravo na hnev a kteri byli obecne považovani za nečisté. Vztah mezi mrtvymi a živymi je charakterizovan situaci, kdy mrtvi k sobe "krvelačne" pritahuji živé (Freud 1991: 46-48). Tomuto nazoru odpo-vidaly i obyčeje a ukony, provadené pozûstalymi bezprostredne po skonu, rozširené na celém uzemi Čech, Moravy a Slezska, napr. zatlačovani oči a zastirani zrcadel, aby si mrtvy nemohl nikoho vyhlédnout s sebou nebo podvazovani ust šatkem, aby nikoho "neshltl".2 Existovala predstava, že až do svého pohrbu nebožtik obchazi dûm a čeka, koho by uchva-
2 Takovy šatek pak nazyvali podbradek mrtvého a podle lidové viry byl (podobne jako jiné predmety, které prišly do styku s mrtvolou) nadan čarovnou moci. Mladenci mohl privolat lasku divky nebo zamezit jeho odvedeni na vojnu, pomahal pri ^čeni lidi i dobytka, zajistil zdar v hospodarstvi atd.
til, proto meli lide strach jen pohlednout z okna. V jižnich Čechach vypravovala jedna starenka, že jeji sestra vyhledla tu noc, co jim zemrel otec, z okna a musela pak zemrit, nebot' ho spatrila, jak stoji v bilem rubaši pod hruškou (Domorazek 1895:242).
Cirkevne krest'anske myšleni vneslo do faktu posmrtneho zjevovani zemrelych novy rozmer, založeny na vire, že podle miry hrišnosti, kajicnosti a pokani je duši souzeno spa-seni v raji nebo zatraceni v pekle. Jak poukazali nekteri historici, v obdobi stredoveku se vytvoril obraz neštastneho a kajicneho ducha, ktery nesplnil cirkevni prikazani, a proto umira v smrtelnem hrichu (Le Goff 1981; Schmitt 1994; Lecouteux 1997). Prototyp očistce pak poskytl lidove tradici možnost noveho zduvodneni zjevovani se mrtvych v podobe strašidel jako demonu nebo bytosti, posedlych dablem. Ukazuji se tam, kde žili a zhrešili, a teprve očistec jim dava možnost svou vinu odpykat - za predpokladu, že živi budou za ne orodovat modlitbou, sveceninami, milodary a dalšimi dobrymi skutky. Presvedčeni o tom, že mrtvi vychazeji v podobe strašidelnych bytosti ze zahrobi a zneklidnuji žive, preživalo v česke lidove tradici misty až do prelomu 19. a 20. stoleti. Je doloženo v mno-ha obyčejich, poverach a v ustnim podani, tradujicim se z pokoleni na pokoleni. Duše zemrelych se ukazovaly na ruznych mistech. Jejich podoby i zpusoby exhibice byly velmi rozmanite (Navratilova 1992; 1996), menily se v čase i prostoru a tvori vyznamnou sou-čast lidove demonologie. Na geneticke spojeni duši nečistych zemrelych s jednotlivymi postavami slovanske demonologie upozornil Kazimierz Moszynski (1967) a zminuji ho i dalši badatele.3
Pres značnou variabilnost predstav o navratech nebožtiku a s vedomim ruznorodo-sti forem, v nichž se mely jejich duše zjevovat, se pokusime rozčlenit je alespon do dvou zakladnich kategorii a charakterizovat jejich specificke rysy. Jsme si vedomi toho, že jde o nadprirozene bytosti, u nichž nelze stanovit presnou systematiku.4 Jde o konstrukt, jenž nas ma privest k roztrideni jevu, ktery je symbiozou mytologie, naboženstvi, etiky, lidove fantazie a v nemž se uplatnuji i prvky psychologicke a parapsychologicke. Priznačnym rysem česke lidove demonologie je skutečnost, že v ni nachazime i dobre duchy, nebot "demonicke", na rozdil od katolicke demonologie (stredoveke i novoveke), v ni neni spo-jovano vylučne se zlem.
Prvni kategorii tvori navraty, v prevažujici mire založene na nezavinenem posmrtnem udelu zemreleho. Jejich duvodem bylo kuprikladu zanedbani nektere z povinnosti pozustalych zajistit všechny naležitosti k pohrbeni podle mistnich tradic a viry. Revenanti, zahrnuti do teto kategorie, se vyznačuji predevšim tim, že jsou ztelesnenim odplaty za zpusobenou krivdu. Zneklidnuji a straši s cilem donutit pozustale k naprave stavu; nekdy prosi o pomoc, aby odstranili duvody sveho zoufalstvi, bloudeni a tekani. Stane-li se tak, jsou osvobozeni od sveho udelu a jejich duše muže klidne odpočivat. Material, sebrany na Litomyšlsku ve vychodnich Čechach z prelomu 19. a 20. stoleti doklada predstavu, že z takovychto zemrelych se dlouhym stradanim stavali zli duchove, kteri tryznili lidi - vyska-kovali jim na zada, posmivali se a strašili. Projevovali se take hlukem a ruznymi zvuky. Pro svou nehmotnou podobu však nemohli zpusobit žadnou škodu - zapalili a nic neshorelo, uderili kamenem a nebolelo to. Pusobili spiše mravni uhonu, vydesili bojacne a zlomyslne lidi, posmevačky a nactiutrhače (Tomiček 1926).
3	Viz napr. Z. Šmitek (2003). Podrobneji k tomu tematu srovnej L. N. Vinogradova (2000), kde je uvedena dalši literatura.
4	O narodopisnou definici nadprirozenych bytosti se pokusili napr. L. Petzold (1990) a L. Röhrich (1999).
Druhou velkou kategorii predstavují návraty zemrelych, kterí néjakym zpüsobem prestoupili rád obce - at' svétské či církevní. Jde o revenantství, vzniklé jako düsledek vlastního provinéní, poprípadé zločinu, pri nemž se již uplatñují nékteré vampyrické prv-ky. Po^vadž podle lidového názoru tito nebožtici nenalézali klidu a nebylo mož^ je osvobodit odpusténím od živych, bylo treba zničit v nich zlého ducha. Jejich údél trval často véky a ztélesñoval hrüznost vykonaného činu, kterou nebylo mož^ smyt.
V	lidovém védomí pak všichni zemrelí, kterí skonali ve stavu nesmírení, zloby, izo-lace, s védomím krivdy či zlého činu neodpočfrali v pokoji, museli désit a škodit. Mnozí z nich se ocitli na pomezí mezi uvedenymi kategoriemi, napr. nešt'astníci, zemrelí násil-nou smrtí. Osobitou skupinu mezi nimi tvorili sebevrazi, kterí byli chápáni jako posedlí d'áblem. Ze všech téchto mrtvych se potom rekrutovali nečisti zemrelí, které ani zem ne-chtéla strávit.
Máme za to, že základem predstav o revenantech byl postoj společenstv k ohrožem, zlu a odplaté, odpovédnosti a odptóténí, dobru a spasení. Šlo o kolektivní reakci na potre-bu jasné definovat dobro a zlo a o společnou shodu ve verejném mínéní. Uvedené pred-stavy tvorí bohaty empiricky materiál, predávany kulturní pamétí v príbézích, pojímanych jako skutečné události. Uvedme alespoñ nékteré z mnoha variant téchto projevü, které se lidová tradice snažila vytésnit do ne-lidského svéta negativity a zoufalství.
Návraty spravedlivych
V	lidovém podání se setkáváme s nebožtiky, kterí se zjevují svym blízkym tak dlou-ho, dokud není jejich télo pochováno, a j^té určity čas po pohrbu. Vracejí se, ačkoli žili spravedlivym a poctivym životem. Zrejmé zde püsobila predstava, že svét mrtvych je pro né cizí a že totóí züstávat ve stálém spojení s živymi. Tito mrtví se podle lidové mentality ukazovali vétšinou v podobé bílé postavy, částečné odhmotnéné - jako dobry duch, ktery nemá zlé úmysly. Büh jim dovoloval, aby v určity čas pricházeli z onoho svéta téšit se ze svych détí nebo je napomínat. K dobrym duchüm patrili v české tradici napr. Rybrcoul v Krkonoších nebo Bílá paní, bloudící po hradech a zámcích (Dostál 1882: 492). Predevšm však to byli zemrelí predkové - domácí büžkové (hospodáríčkové), kterí se vraceli, aby dohlédli na chod domácnosti a hospodárství a ochrañovali členy rodiny. Nékdy pricházeli proto, aby označili ty, kterí mají zanedlouho také zemrít. Na Valašsku si jeden hospodár, když domácí lidé odešli poklízet, na chvíli lehl a pokuroval. Tu se mu zjevil jeho otec, ze-mrely pred nékolika lety, a ptal se ho, jestli prodal voly. Když rekl, že ano, otec prosil, aby za néj dal sloužit mši, ale když se ho hospodár chtél j^té na néco zeptat, duch nes^né zmizel (Václavík 1930: 381).
K tomuto typu lze priradit i velkou skupinu zemrelych, jejichž návraty mély napravit nedostatky a chyby, vzniklé za jejich života a pokud toho docílili, byli od svého údélu osvo-bozeni. Napr. nespokojení nebožtici, kterí vymáhali na svych blízkych rüzné pozornosti: do rakve jim nevložili část odévu či oblíbeny predmét, hlavu jim podložili poduškou ze slepraho perí apod. Obecné se vérilo, že nebožtik musí mít košili z neobnoše^ho nového plátna, jinak se stane upírem, a na nohou nesmí mít strevíce ani boty: chodil by po svété tak dlouho, dokud by je neroztrhal. Do rakve nepatrilo nic, co by rychle nezetlelo, jinak by mrtvola obživla (napr. koženy opasek). Do této skupiny zemrelych patrili také ti, kterí nebyli vinou pozüstalych pohrbeni Mležitym zpüsobem (napr. vynecháním nékterého úkonu či nevystrojením hostiny), skonali nezaopatreni knézem, nestačili požehnat svym détem nebo byli pnliš oplakáváni. Ve vychodních Cechách (v Bítovanech na Chrudimsku)
zemrel sedlák a vdova po nem ustavične narikala a volala, aby se vrátil zpet. Jednou vkro-čil nebožtik do svetnice, bledy a zasmušily, a bolestne rekl: "Ech, kdybys védela, jak zlá je ta cesta zpátecní a jak hrozné útrapy mi svym rouhavym a pošetilym nárkem püsobís, jisté bys ustala v marném volání mne na tento svét. Zanech tedy toho a radéji se modli za spásu mojí duše" (Blažek 1900: 256).
Mnozí se vraceli, ponevadž zemreli bez rozloučeni nebo neusmireni, jiní chteli sta-novit poslední vüli nebo pomocí živych napravit a splnit neuskutečneM práni či sliby, často dané v prübéhu téžké nemoci. V Radimi na Chrudimsku sliboval jeden soused, že na svüj náklad postavi v obci križ, což odkládal tak dlouho, až zemrel. Po smrti pak nemel v hrobe pokoj a chodival v noci po návsi s križem v rukou. Nekteri zemreli chteli, aby jim bylo obetováno na usmireni viny, a to v souladu s krest'anskymi tradicemi napr. vykoná-nim poute. Podle jednoho vypraveni se v Neresticich na Mirovicku v Cechách pres noc ztratila kterási žena a objevila se až za nekolik dni. Teprve po čase prozradila, co se s ni delo: v noci se ji zjevila dávno zemrelá osoba s prosbou, aby si vzala nejnutnejši šat a šla s ni ihned na Sv. Horu. Povedela ji, aby se nebála, ukázala, u kterého križe se má pomodlit, jaké posty zachovat, klekala spolu s ni, ale slova nepromluvila. Když žena svüj úkol dokon-čila, uslyšela hlas: "zaplat' ti to Pán Büh" a videla, jak k nebesüm leti bilá holubička. Jméno té mrtvé osoby však žena nikdy neprozradila (Dubec 1913: 384).
Do uvedené skupiny patrily i pripady, kdy duše zemrelych trpely za hrichy živych. Stary hospodár Hrbek z Jemnice na Morave šel k večeru z pole domü a potkal ženu, která byla od nohou k pasu odena černe, od pasu nahoru bile. Na dotaz, kam jde, pravila, že z Otóné ze hrbitova. Muž ji rekl, že nejde dobre, a ona mu odvetila, že musi tak dlouho putovat, dokud nebudou všichni lidé mbožni: teprve potom bude vysvobozena. Pak šla k rybniku a pres jeho vodu prešla suchou nohou. Pry ji tak vidávalo vice lidi (Menšik 1856: 123).
Mezi temito zemrelymi zaujimaly zvMštni misto osoby, zahynulé bez vlastni viny, nešt'astnym zpüsobem (zmrznutim, utonutim, uhorenim apod.), zabité v boji či hádce, zavražde^. O strašeni takovych nebožtiM se vykládalo mnoho historek. Napr. v jedné vsi na Brnensku se vždy v jedenáct hodin v noci otevrely dvere a okna v dome vedle fary u Sykorü a pritomni dostali pohlavek, nejvetši ránu pak ten, kdo sedel pri zdi nad skle-pem. Když tam hledali, našli kosti plátenikü, kteri byly ve sklepe zákerne zabiti; po jejich pohrbeni již strašeni prestalo (Ošmera 1940: 31). Na Rychnovsku v severovychodnich Cechách za vesnici Sáchov stávala na kraji lesa malá chalupa, ve které muž zabil ženu, protože pry nechtela pracovat. Zakopal ji v prikope do trni. Každy večer v jedenáct hodin prichá-zela zavraždeM k jeho loži, vzala ho za ruku, vedla k mistu, kde ji zakopal, a tam se ztratila. Teprve když vrah dal na tom miste postavit križ, mela pokoj (Rychnovsko 1924: 269). Z Hrivného Újezda na Slovácku pocházi pribeh o muži, ktery do krve bil svou ženu, až mu plačky rekla: "Počkaj, Jakube, počkaj, šak už na ty nebudeš dlho katovat! " Když poté umre-la, zjevila se uprostred jizby a rozčesávala si zakrvavené vlasy. To se opakovalo dlouho, až se muž odstehoval do Rakous a znovu sa oženil. Ale jeho nová žena začala najednou v noci kričet, vzbudila ho, a oba videli nebožku pri posteli. Tak milá robka toho muža opustila. On sa pak toulal ješte nejaky čas po svete a potom se kdesi obesil (Václavik 1930:380).
K této skupine revenantü radime také ty, kteri z nejmznejšich pričin nemohli na-plnit osudem predurčenou délku svého života a své posláni: tehotné ženy, šestinedelky, nepokrtené deti a také mladé neoženéné a neprovdané lidi, jejichž posmrtny údel mohl byt podle lidové tradice zmirnen napodobenim svatby v rámci pohrebniho obradu. Mnozi
z techto rozhofčenych nebožtiku se vraceli na zem a vyžadovali napravení kfivdy, pomstu za smrt, za nespravedlivé odsouzení, za nevinne prolitou krev. Matky, zemfelé v šestinede-lí, obcházely podle lidové víry po šest tydnü stavení a kdo je spatfil, musel do roka zemfít. Všebecne rozšífená byla víra, že zemfelá šestinedelka po šest tydnü pfichází v noci do domu, aby vykoupala a nakojila díte. Proto jí domácí lidé ponechávali na stole mycí a šicí potfeby a nekdy pry dokonce nacházeli její Mžko pomackané.
K revenantüm, ktefí - ačkoli se neprovinili - nenacházeli v hrobe pokoj, patfili i mrtví bojovníci, jenž po smrti svádeli bitvy. Napf. na Berounsku se ukazoval švédsky bu-beník s vojáky, na Kladsku se zjevovali husité u kaple, postavené na pamet' Jana z Münsterberka, zabitého v bitve proti husitüm (Wollman 1921:35).
Početnou skupinu nešt'astnych a zavrženych duší tvofily duše nepokftenych detí, ze-jména tech, které byly utraceny matkami ješte pfed narozením či tesne po nem, často tajne zakopány nebo jen pohozeny. Na Morave je nazyvali zahubenča, zahubenčata, zababon-čata. Lidé na Valašsku si je pfedstavovali jako oškl^ bytosti s velkym bfichem a hlavou a s tenkyma rukama a nohama. Behaly pospolu v celych hejnech, zjevovaly se nejčasteji v poledne v obilí a velkym náfkem desily kolemjdoucí. K jejich vysvobození bylo tfeba se jich pozpátku zeptat, co potfebují. Když odpovedely, že košilku a svaty kfest, mel jim človek hodit kus svého odevu a druhy den donést košilku, kterou pfedem pokf til svecenou vodou na dírcí i chlapecké jméno. Jakmile zahubenča dostalo košilku, podle lidové víry se na ne pfenesl kfest svaty a bylo vysvobozeno. V jednom vyprávení potkal stryc Matúš v noci u potoka takovéto dušisko s velkou hlavou, které mu feklo, že je zahubenča, už sto let se toulá kolem této neštast^ vody a musí ho roztrhat na sto kusü. Stryc se zachránil tím, že vylezl na vrbu, nebot' vedel, že všechny stromy, z nichž se berou kočičky ke svecení na Kvetnou nedeli, má zahubenča zapovezené. To však alespoñ roztrhalo strycovu botu, na kterou dosáhlo, a začalo ohromnou silou s vrbou tfepat. Teprve až zakokrhal kohout, se ztratilo (Karas 1926: 3-4).
O nepokftenych detech kolovaly pfedstavy, že jejich duše bloudí po svete sedm ma-gickych let a potom se z nich stávají zlí duchové, ktefí znepokojují rodiče i náhodné kolemjdoucí.5 Vysvobodit je bylo mož^ vyfčením kfestní formule nebo oslovením nejakym jménem. Stafí Cechové meli za to, že duše nekfteñátek jsou skfítkové, objevovaly se však i v jinych podobách - jako padající hvézdy, rusalky, müry, dusící lidi ve spánku, apod. Ve Slezsku mely jejich dušičky v podobe ptáčkü létat na svátek Všech svatych kolem kfížü na hfbitove, a stejná víra byla zaznamenána též v Cechách a v severním Nemecku. Nejčasteji se ovšem vefilo, že se duše nekfteñátek zjevují jako bludičky (svétylka), na Železnobrodsku nazyvané cvendy a na Kladsku vejžlata, jinde jako ohnivá défátka. V Cechách vefili, že bludičky svádejí hlavne své provinilé rodiče. Bránili se proti nim tím, že s sebou nosili síru a sirky nebo si oblékali obrácene košili (Grohmann 1864: 111). Košile, jako nejstaréí odev-ní sotóástka, mela v magickych úkonech pfi narození a smrti značny vyznam. Ponevadž se oblékala bezprostfedne na lidské telo, lidé vefili, že jejím prostfednictvím lze pfemšet vlastnosti osoby, které patfila a obrácená na ruby mela sloužit k odehnání zlych démonü.
V lidovém podání nacházíme mnoho pfíbehü o svétylkách. Jsou dovádivá, rozpusti-lá, potmešiM a nebezpečm tím, že večer zavádejí lidi do lesü a bažin a pak mizí. Kdo se jim posmívá či protiví, toho potrestají - srazí na zem a podupou. V Cechách se v rüz-
5 U vychodních Slovanü byly duše takovychto detí nazyvány mafky , u jižmch také mavje, mavjaki, navy, navje, navki (v antickém svete značí duše zemfelych). Zlobily se na lidi, ktefí je nechali zemfít bez kftu, kolébaly se na bfízách a kvílely (Máchal 1891:120).
nych obmenách vypravovaly historky o bednáfi, ktery šel pfes les odvádet nové necky, byl pfepaden svétylky a ubránil se tím, že si lehl a necky pfeklopil pfes sebe. Svétylka po nich zufive dupala a k smrti uštvany bednáf se teprve k ránu vrátil domü. Na míste, kde byl pfepaden, se našly ve snehu stopy detskych chodidel. Na Vizovicku se fíkalo, že proti bludickám a svétlonosúm chrání voda - kdo ji pije, toho nevodí. Na Blatensku v jižnich Cechách vefili, že čim vice se nekdo modlí, aby bludicky zažehnal, tím vice se jich zjevuje a tím více doražejL Zbavit se jich lze jedine klením (Smola 1886:151). Nekdy však svétylka lidem pomáhala a ujímala se zbloudilych. Podle vyprávení místních lidí nebyla na Šumave ješte v první polovine dvacátych let nijak vzácnym jevem (Weis 1932: 80).
Podnetny srovnávací pohled na rozličné svétélkující jevy ze slovinské, širší slovanské a západoevropské folklorní tradice podala Mirjam Mencej (2000). Pfed nekteré odlišnos-ti, dané pfedevšm interpretací tohoto fenoménu v rüznych poverečnych paradigmatech, zdürazñuje jejich spojitost s dušemi nečistych zemfelych.
Návraty zlovolnych duši
Do druhé kategorie revenantü zafazujeme početnou skupinu zločincu a rüznych jinych provinilcü, pykajících za zlé skutky. Ponevadž za ne nebyli za živa potrestáni, do-žadovaly se jejich duše očištem. Jednalo se nejen o porušen etickych a právních norem rodinného a společenského života, jako byly krádež, dluhy, manželská nevera, opilství, špatná péče o deti či staré rodiče apod., ale i o téžké hfíchy, k nimž v lidovém povedo-mí patfilo krivoprisežnictvl, zpronevera, posunutí mezního kamene, vražda. K pykajícím hnšmkum Mleželi i páni, krutí ke svym poddanym, hospodáfi, ktefí šidili čeled' na mzde, osoby, pfíliš lpící na svém majetku či na živote, a mnoho dalších. Povesti o jejich zjevování známe z celého území Cech, Moravy i Slezska. V nekterych z nich se napf. vypravuje, jak s nespravedlivymi lidmi po smrti oral čert. U Janovic v jižmch Cechách si lidé ukazovali strouhu, kterou pry čert vyoral s panem nadlesním, jenž nespravedlive pfipravil sedláky o kus lesa (Charvat 1898:157).
Za svatokradež byla mezi venkovskymi lidmi pokládána kradež püdy, a tak nepfe-kvapuje, že k nejrozšífenéjším motivüm po celém našem území patfí motiv o hnšmku, ktery v noci chodil odorávat pro sebe kus sousedova pole nebo meze a pfesazovat hraničm kámen (mezník). Tento kámen pak musel po smrti nosit na ramenou, z tela mu šlehaly plamínky, nafíkal a prosil kolemjdoucí, aby ho vysvobodili. Teprve až mu nekdo fekl, at' ho dá tam, kde ho vzal, poslechl a byl vysvobozen. Jindy mel takovy človek podobu psa, ktery se neustále zmenšoval, a když se rozednilo, züstala z neho hromádka popela. Mnohé povesti Hčily neklid nebožtiku, zavineny nestejnym rozdelením dedictví, zatajením po-kladu nebo penez apod. Velké množství povídek a povestí o zjevujících se lakomcích, nespravedlivych a zlych pánech, hrabenkách apod. shromáždil napf. Ignác Hošek z oblasti Ceskomoravské vrchoviny. K tem nejznámej^ím patfil napf. motiv o zlém vrchním (nebo düchodním) Ulrichovi, ktery se po smrti objevoval v noci v kočáfe s ohnivymi koñmi. Ve Stržanove se vyprávelo o bohatém mlynáfi, ktery pfed smrtí fekl své žene, aby neprodá-vala obilí, dokud nenastane drahota a chudí lidé se nebudou pást jako dobytek. Po smrti se pak v poledne chodil pást na svou vlastní zahradu, a to tak dlouho, dokud se neosmelil jeden hospodáf, zbil ho bičem a tím ho vysvobodil (Hošek 1905:18).
Nekdy duše provinilych a pykajících zemfelych bloudily, jindy byly pfipoutány k telu nebo k místüm, kde zemfely či zhfešily. Zjevovaly se jako stín, bílá postava nebo zvífe v blízkosti hrobü, na opuštenych místech nebo tam, kde se odehrála nejaká tragická
událost. Nékteré byly po smrti odsouzeny strežit poklady v podobe plaménkü nebo psü a koček na zborenistích, ve starych hradech, sklepech a zahradách.6 Pripojovaly se rovnež k prírodním duchüm, zaklety do skal, vétrü, vod, lesü, a vtélovaly se do rüznych démo-nü, napr. do vodníka, ohnivého muže (ohnivce, svetlonoše), hejkala (hejkače), rusalky, víly, polednice, klekánice, skrítka, vlkodlaka, müry, upíra a jinych povétónych bytostí, které vznikly na podkladé manismu nebo animismu. V téchto prípadech jde o osobité skupiny nebožtiM, souvisejících s vírou v prevtélování dusí. Mnozí autori zastávají názor, že zákla-dem mytologického "odusevñování" prírody je skutečnost, že všichni zemrelí se posléze stávají součástí prírody a ti, kterí zemreli násilnou nebo predčasnou smrtí, mají schopnost nakládat s prírodními silami.7
Na Moravé byla rozsírena víra v slibky - prevtélené duše zemrelych nevést, které nezachovaly vérnost, nebo dívek, které opustili jejich milenci. Poletovaly v horách jako bílí ptáci a kdo se ozval na jejich t'ukání, toho prinutily tancovat až k smrti. K podobnym bytostem lze radit i víly a rusalky, které nékdy skodily, ale jindy prospívaly. V lesích se zdržovali hejkalové. Na Táborsku v jižmch Cechách to mély byt duše nepoctivych mys-livcü, kterí kradli panské dríví a museli hlídat les tak dlouho, dokud jiní myslivci nevzali tolik, co oni za svého života (Homolka 1912: 56). Zakleté duše predstavovali rov^ž diví lidé - muži diváci, divizáci, véščáci, kurozáci nebo divousi, kterí skádlili myslivce, chytali mladé dívky a brali si je za ženy, poutníky zavádéli do bažin atp. Byly i divé déti. Napr. v Sobülkách na Slovácku strašilo takové díté v Hrubém lese: leželo na cesté a porád kričelo. Lidem, kterí ho vidéli a slyšeli, ho bylo líto, ale když ho nékdo chtél vzít na ruku a utéšit, décko vyskočilo, stal se z ného obr, ktery človéka hned roztrhal. Když to udélal vícekrát, už si ho radéji nevšmali (Vozar 1949: 271). Více známé byly divoženky (lesnípanny, kuzlorky, koruženky), které rády zpívaly a tančily. Nékdy pomáhaly (napr. predly len nebo pomohly poznávat ^ivé byliny) a pricházely k lidem najíst se a ohrát. Jindy však ubližovaly, ze-jména matkám po porodu zaméñovaly déti za škaredé a neduživé tvory a mohly zavinit i narození mrtvého dítéte. Pred divymi lidmi chránil stroužek česneku nebo bíly chléb, jak svédčí i rčem chlebiček s bílou kürkou - uchránípred zlou žinkou (Koštal 1889).
Znač^ rozšírené byly predstavy o bytostech, spjatych s ohném a rüznymi svétylky, probleskujícími na hrbitovech, v korenech stromü a na podobnych místech. Mély pred-stavovat i duše obéšenych a utopenych lidí, nebo lakomcü, hlídajících poklady. Na Rych-novsku vyhHžela svétylka jako malé détičky s horícími koštaty, na Moravé to byli malí m^féci s lucerničkami. Jako bludné duše se zjevovali ohniví či žhavi muži nebo svetlonoši - neštastmci, kterí pro svüj hríšny život nenalézali v hrobé pokoj a bloudili. Byli to napr. ti, kterí za života okrádali své sousedy, šenkyri, již lili do piva nebo vína vodu, pytláci nebo paliči. Také koñští handlíri, kterí za živa méli ve zvyku hodné nadávat a klít, a proto se po smrti museli potulovat tak dlouho, dokud je nékdo nevysvobodil. Jednou se pár mladíkü vracelo z Tunéchod na Chrudimsku od muziky a v polích potkali ohnivého muže. Jeden z nich chtél ukázat, že se ho nebojí, a pres varování druhü si na néj sáhl. Druhy den mu ruka zčernala a tretí den zemrel (Blažek 1912: 194). V jiném príbéhu pomohl ohnivy muž vozkovi v noci vyprostit vüz. Pritom mu rekl, že byl za živa mlynárem, máčel obilí a tak poškozoval chudé lidi. Za to že nemá po smrti pokoje a v této podobé musí choditi svétem
6	Podle krestanského vykladu to mély byt duše téch zemrelych, kterí nesvétili svdtečm den a pracovali (Dostál 1882:492).
7	U vychodních Slovanü nazyvají takovéto zemrelé "založnyje pokojniki " a podle lidové víry se stávali "stichij-nymi duchami" (Vinogradova 2000: 47).
a činiti dobré skutky, aby aspon častečne vinu svoji napravil. Na otazku, zda mu lze nejak pomoci, odvetil, že ten, ktery ho ma vysvobodit, neni ješte ani v kolébce (Jakeš 1925: 8889). V okoli Vizovic verili, že kdo odorava sousedovi meze, z toho po smrti streva litaji po mezich jako svètlonosi. Podle jiné verze to byli dabli, kteri svadeji človeka, aby zhrešil a prišel za to do pekla. Svètlonosi se zjevovali v podobe ohnivého sudu, kotouče, zhavého snopu, ohnivého psa, zarici svinské hlavy apod. Často se vypravelo, jak se snažili lidem pomahat, aby odčinili svou vinu: vozkovi vyvedli kone z bahna, chudému ševci posvitili v noci na jeho praci, pocestnému, kterého bludičky zavedly do bažin, ukazali cestu. Nekdy ale lidi desili hrmotem a mamili svetlem.
Častou pričinou revenantstvi bylo volani mrtvych, což podle lidovych predstav ne-meli radi. Zejména pak nebožtiMm vadilo, když jim bylo neco odcizeno - čast tela (zub, lebka, kosti ), plachta z rakve apod., z bujného frajerstvi, k kčeni nebo čarovani. Napr. del-nik vzal ze hrbitova lebku, kterou doma varil v novém hrnku, aby mu zjevila čisla v loterii. Když ji po marném pokusu hodil do reky, každou noc se mu zjevoval bezhlavy kostlivec a žadal jeji vraceni. Delnik dlouho hledal lebku v rece, až pomohla cela ves, lebku odnesli na hrbitov a byl pokoj. Znama byla též latka lenorského typu o vareni kaše v lebce, což melo divce privolat ženicha ze zahrobi.
Specifickou skupinu po smrti strašicich prizrakû tvori upiri a vampyri. Dokazali oživit své telo, které v hrobe nezetlelo a o pûlnoci vychazeli z hrobû s umyslem škodit na majetku, na zdravi či na živote, ba dokonce vraždit. Zjevovali se i ve zvireci podobe - nejčasteji jako pes, vlk, kočka nebo žaba. Napadali lidi a sali jim krev, vyhazovali malé deti z posteli a mohli zapričinit i živelnou pohromu. K podobnym prizrakûm patri také mûra, ktera se jako bily stin, stéblo nebo paperi vkradla do staveni (nejčasteji kličovou dirkou), aby dusila a morila lidi ve spanku, a nekdy i davici vlkodlak.8 Zpet do hrobû se tyto bytosti vracely pri rannim zakokrhani kohouta. K jejich rozpoznani svedčil (krome nezetlelé mrtvoly) také propadly hrob a jisté vzhledové zvlaštnosti, napr. srostlé oboči, nezvykla, zvlašte červena barva Mže, mekké, neztuhlé udy, otevrené levé oko, vyčnivajici zuby. Vampyry se mohli stat podle lidové viry lidé, kteri zemreli neprirozenou smrti, a všichni ti, kteri se již za života odlišovali od ostatnich telesnymi, ale i povahovymi znaky: lidé samotaršti, namesični a zli, osoby, posedlé zlym duchem, nebo jedinci, jimž byly pri-suzovany nadprirozené schopnosti a vlastnosti (čarodèjové, čarodèjnice). Mûrou se stavali zejména novorozenci, kteri prišli na svet se zubem nebo se narodili v plodové blane, a dale deti, jejichž matka nerespektovala narizeni a zakazy v šestinedeli, napr. predčasne opustila kout, v nemž byla izolovana od ostatnich a chranena pred zlymi silami nebo prekročila prah kostela drive, než ji knez požehnal.
Nejstaršim pramenem, zminujicim tyto prizraky, je Homiliar Opatovicky, kde se v kazani Bonifacove hovori o strygach a smyslenych vlcich.9 Dva dalši doklady prinaši letopi-sec Neplach ze 14. stoleti. V Blove u Kadane obchazel pastyr Myslata v noci okolni osady, v nichž trapil a dusil lidi. Když byl v roce 1333 probodnut kûlem, volal: "Mnoho mi uškodili,
8	V ceské tradici se vlkodlak vyskytuje pomêrnê malo a podobne jako u Slovâkû byvâ smešovan s pojmem upir (Mjartan 1953:108). Mnohem vice vystupuje u jižnich a vychodnich Slovanû, mimo jiné i ve spojitosti s pas-tyrskou kulturou (Mencej 2001). Ve folklornim podani u techto narodû byvâ vlkodlak rovnež uvâdên mezi bytostmi, které snimaji s nebes telesa (hlavne mesic) a upijeji jejich svetla. V ceskych pramenech nachâzime pouze zprâvy o tom, že zatmeni mesice bylo považovano za zlovestny jev, zpûsobeny čarodejnicemi (Zibrt 1894: 117-119).
9	Na tuto zprâvu upozornuje Pulec (1958:101) s tim, že ji neuvâdeji lâdné jiné prameny a opomenul ji i Niederle.
nebot' mi dali hul, abych se proti psüm ohânèl." Po rûznych mukach byl upalen a koho v noci pred tim jmenoval, ten v tomtéž dni zemrel. Druha zprava pochazi z Levina, kde v roce 1340 zemrela žena, avšak po smrti vstavala a dusila lidi. Po^vadž nepomohlo ani jeji probodnuti, museli ji spalit (Zibrt 1894: 23-24).10
V ceské tradici se spiše než pojem upir vyskytoval morous.11 V lidovém podani se uvadéji také jiné nazvy - müra, murâk nebo morâk (na Moravé), mèchura (na Valašsku), loza (na Slovacku). Jednotlivé bytosti tohoto druhu maji mnoho shodnych rysû a nékteré splyvaji - napr. mora byva spojovana s divoženkou a carodèjnici. Na lidovych predstavach o mûre se zrejmé podilely fyziologické vlivy ^žky spanek, pocity dušnosti a tlaku na prsou) a tradice „vlči" promény clovéka méla prastary animisticky zaklad. Predstavivost lidi o sani krve a jinych vampyrickych ukazech mohla byt ovlivnéna nekrofilii, lykantro-pii nebo jinymi patologickymi jevy. Povésti o msticich se revenantech tak často nabyvaly vampyrické rysy: nebožtik žhavou rukou propalil kožich; muži se zjevil jeho zemrely bratr a ruka, kterou mu podal na usmirenou, mu uschla; jinému se propalila cela dlan a zname-ni se nedalo odstranit; kdosi prišel, jak slibil, po smrti ke svym pratelûm, "chmâtl jim do ksichtu" studenou rukou a oni zemreli atp.
Podrobny prehled povést'ovych motivû o vampyrech a rûznych dalšich skupinach revenantû z ceského a témér celého stredoevropského uzemi, casové sahajici asi do konce prvni svétové valky, zpracoval Frank Wollman. Cely cyklus téchto povésti považuje za „stary majetek stredni Evropy" a poukazuje na jeho spolecny anticky zaklad, ktery se od stredovéku proménoval. V 16. stoleti v ném prevažovaly motivické latky o müre, vlkodlaku a carodèjnicich, v 18. a 19. stoleti to byly hlavné povésti o vampyrech (upirech), v 19. a 20. stoleti ponejvice rûzné revenantské motivy (Wollman 1920, 1921, 1926).
K zemrelym, zjevujicim se po smrti, mûžeme priradit také fexty (v literature uva-déni i jako festi, feksti) nebo zmrzlici. V podstaté šlo o mrtvé, jejichž télesna schranka se po smrti zcela nerozpadla - télo seschlo, Mže neshnila, kosti harašily "ve vyzablém obalu jako orechy v pytli". Kostry téchto jakoby mumifikovanych nebožtikû se kdysi nachazely ve venkovskych marnicich nebo na hrbitovech - tam, kde byla prizniva pûda, v niž mrtvi nepodléhali rychlému rozkladu (Vilde 1904: 328). Podle lidového vykladu to byli lidé, kteri se narodili v tzv. košilce (plodové blané). Takova blana se musela schovat a usušit a dotycny clovék ji mél nosit pod levou paži. Potom vynikal obrovskou silou, byl nezrani-telny a žadna kulka se ho nedotkla. Povésti o fekstech se proto vyskytovaly zv^té mezi vojaky nebo myslivci,12 kolovaly však i mezi vesnickym lidem. Napr. jeden vyminkar v Libiši na Mélnicku v severnich Čechach vypravél, že v roce 1830, kdy ve vsi ležela husar-ska posadka, se kterysi dûstojnik vsadil, že o pûlnoci prinese fexta z kostnice do hospody. Skutecné tak učinil, a když se všichni už dost pobavili s chresticimi hnaty, odešel s nim zpét. Dlouho se nevracel, a teprve ho po dlouhém hledani ho našli v bezvédomi u lesa. Po nékolika hodinach zemrel a pred smrti varoval, aby se o to již nikdo nepokoušel (Novotny 1904: 428).
10	Kronikarska zprava pozdéji pronikla i do literatury (Horsky 1921:466-467).
11	Čelakovsky (1949:495). Upir byl rozšireny predevšim u Polakû, Lužicam a Némcû, odkud se k nam dostal pravdépodobné literarni cestou.
12	V pruské valce roku 1866 dokonce prodavali néjaci lidé ceskym vojinûm fextové cedulky (Moravec 1909: 468).
Prostredky proti navratûm mrtvych
Oživli nebožtici byli narušenim prirozeného behu sveta. Jejich duše se nachazely v obtížné situaci - už nepatrily mezi živé a mrtvi je mezi sebe dosud neprijali. Potulovali se, dokud se jejich telesna schranka zcela nerozpadla. Strach z revenantstvi vedl ke vzniku rady zpûsobû a prostredkû proti navratûm, které ješte umocnovaly dojem negativni sily mrtvych. Mnohé z nich mely univerzalni platnost - použivaly se pri lidovém léceni, v obyčejich spjatych s narozenim a svatbou i v obradnim cyklu v prûbehu kalendarniho roku. Podle cile by se daly rozdelit na prostredky preventivni a osvobozujici; obe tyto funkce se v nich však často prolinaji. Preventivni učinek mely napriklad nekteré druhy rostlin, jako petržel nebo černobyl. Na Valašsku kladli pred dvere materidoušku, protože vytvorila pomyslnou zed', kterou zly duch nemohl projit do jizby (Vaclavek 1894:115). Ochrannou funkci mel kamen nebo železi predmety, vkladané dovnitr rakve, obranu poskytoval chléb, sûl, česnek a prostredky vzbuzujici ošklivost. Když hospodyne pripalila jidlo, nutila ostatni, aby to snedli, že je nebude dusit mora. Osvobozujici učinek melo napr. pradeno, zhotovené z prvniho konopi - když se hodilo za krk mrtvému, ktery chodil strašit; ten povedel, kdo je, a už neprišel (Bartoš 1906: 63). Napomahalo i svazovani končetin, vkladani šipkovych prutû pod chodidla nebožtika, ovazovani rakve retezem s uzamčenym zamkem a mnoho dalšich.
Magickou moc melo slovo - zaklinani, vyrčeni uratého vyroku, nebo pojmenovani mrtvého. "Ted' nastalo mezi knezama inši modleni jak bylo drif. Ted' dyž dou pochovâvat, dycky se ptaji, jaky je jeho meno, jak byl krtenej. Tady ho menuje a teprve pochova. Neboš-čik potom už nemUže choditpo smrti. Za stara kolikrat prišel neboščik spatky do domu."13 Mocnym ochrannym prostredkem byla samozrejme modlitba. Často se spojovalo vice magickych prostredkû dohromady nebo se kombinovaly s cirkevne naboženskymi sym-boly a ukony (križ, modlitba, svecena voda a krida, bohoslužba, zvoneni aj.), které mely jejich učinnost ješte posilit. Lidé verili, že ten, komu se zjevi duch, se ho ma trikrat otazat, co žada (potrebuje), a potom to provést - napr. jit bos do nekterého poutniho mista a po ceste libat vše žrv^, i kdyby to byla ropucha. Aby se mrtvy nevracel, lidé v dome všechno vykropili a na dvere napsali svecenou kridou jména svatych, jež vzyvali pri tzv. obnašeni umirajiciho (obchazeni jeho lože s rozžatou hromničkou). DMežity byl zpûsob, jakym se s mrtvym zachazelo v čase mezi umrtim a pohrbenim - napr. koho nevynesli ven nohama, ale hlavou, ten se stal morousem (vlkodlakem). Proti navratûm šestinedelky se mela v noci pred dvere nalit svecena voda, proti mûre pomohlo napr. košte, postavené pred kličovou dirku, rnž, položeny v hlavach postele, nakresleni „muri nohy" svecenou kridou. Rozšire-nym zpûsobem ochrany bylo obracené oblečeni košile, vesty či jiné časti odevu. K obecne uživanym „vysvobozovacim" prostredkûm patril chléb, rozdany chudym. V Rožnove na Valašsku se jednomu sousedovi zjevoval muž, zabity padem se strechy - nejdrive v podobe strapatého psa a potom jako černy chlap (morous) a tahal svou studenou rukou ze souseda a jeho ženy perinu. Podle rady farare se ho ptali, co si žada. Meli nakoupit vertel obili, nést ho na zadech až do Vidče a neohlédnout se, donést do mlyna a napéci z nej chleba a rozdat ho žebraMm ve Vidči. Poté meli dat v Zubrim a Zašové na mši (Wollman 192, 15: 30).
Zpûsoby pohrbivani nečistych zemrelych souvisely s prastarymi predstavami o tom, že ke koneč^mu odchodu duše z tela dojde až po jeho uplném rozkladu. Teprve tehdy
13 Roku 1900 vyprâvêl J. Zlich ze Svetnova, 57 let stary. Hošek (1905: 117).
mel by! nebožtik skutečne mrtvy.14 Tela osob, podezrelych z čarodejnictvi či ze spojeni s dablem, bylo treba radikalne zneškodnit - „utratit mečem a ohnem". K učinnym pro-stredkûm fyzické likvidace patrilo probodnuti mrtvoly osikovym nebo lipovym kûlem, oddeleni hlavy ryčem (setnutou hlavu pak kat obvykle vložil mrtvole pod levou paži) nebo spaleni tela ohnem. Zpûsoby, jakymi se zachazelo s temito zemrelymi, jsou blizké bud-dhistickym a staroegyptskym predstavam o tom, že dokud je telo nepor^ené, jeho duše tkvi nablizku a mûže škodit.15
Na zaklade etnologickych pramenû interpretuji archeologové nekteré neobvyklé zpûsoby pohrbivani virou ve vampyrismus. Strach z domnelych upirû se promitl jednak do umisteni jejich hrobû pri okraji pohrebišt', jednak nekterymi „protivampyrickymi" za-sahy, zjevnymi na kostrovych pohrebištich raného stredoveku: svazovani tela a končetin, zatiženi trupu velkym kamenem nebo množstvim menšich kamenû na očich, prsou, steh-nech a nad koleny. Archeologicky doložené jsou takové zakroky jako pritloukani nebožti-ka hreby ke dnu rakve, ucpavani jeho üst kameny nebo železnymi predmety, probodnuti tela kûlem, rozbiti obličejovych časti lebky kamenem.16
S praktikami poškozovani mrtvych tel souviselo i dodateč^ otvirani hrobû a naru-šovani mrtvol, o nichž panovalo presvedčeni, že jejich duše škodi. O tom vypovida napr. pribeh z Kladska. Ženu, ktera škodila dobytku a byla podezrela z čarodejnictvi, pocho-vali na rozcesti. Po trech dnech se však ocitla i s truhlou navrchu, druhy den zase a to se opakovalo nekolik dni. Vesn^ané se proto rozhodli prohnat ji prsa tremi olšovymi kûly a zakopat ji do zeme bez rakve (Kubin 1926:156-157). Spalovani bylo pokladano za nejü-činnejši protivampyrické opatreni, a to zejména ohnem z trni, ktery mel v lidovych obra-dech odedavna očistnou moc. Když se zapalil na hrbitove, dokazal označit hrob vampyra (čarodeje). Spalovani osob, podezrelych z čarodejnictvi, bylo pravdepodobne dMežitou složkou stredoveké justifikace, zejména ve Slezsku. Podle dobovych zprav byla nezetlelym mrtvolam utinana hlava a položena k noham, jejich duchové se však opakovane zjevovali dal - strašili, chrochtali, pohlavkovali, dusili lidi i zvirata, sali mléko kravam, zaplétali jim ohony atd., a to tak dlouho, dokud telo nebylo spaleno a popel vhozen do tekouci vody. V roce 1617 byl v Ivančicich na Morave ukazovan hrob jednoho meštana, ktery podle zprav verohodnych svedkû po smrti obchazel lidi a usmrcoval je, až byl vykopan a rozsekan. Z üst mu vytahli zavoj, ktery nebožtik vzal z hlavy své ženy a sežral. Rada zaznamû o takovych pripadech pochazi predevšim ze severni Moravy. Napr. v zapise z roku 1596 se uvadi, že v Arnolticich nechtela mrtvola ženy ztuhnout a krvacela, když ji bodli do prstû u nohou. Proto zûstala nepohrbena nekolik dni, než ji pochovali. Podle zpravy z ryma-rovské rukopisné kroniky musela byt z hrobu vyjmuta a spalena stara žena, ktera brzy po smrti pobihala jako živy dabel, kričela, tančila a desila lidi. Když roku 1732 poslaly ürady Libavé u Olomouce na akademie a univerzity cirkular o tom, jak je mesto znepokojovano nebožtiky, začala se odborna verejnost važne zajimat o problematiku vampyra, sajiciho
14	Na zaklade predstavy o totalni odluce duše od tela se v kulturach rûznych etnik vytvorila odlišna doba, ktera vedla k opakovanym pohrbûm. V Rumunsku pritom existovaly rozdily podle pohlavi: mrtvolu ditete exhumo-vali a znovu pohrbili za tri roky po jeho smrti, mrtvolu mladika či divky za pet let a mrtvolu starce za sedm. Teprve potom vznikla jistota, že se mrtvy nebude vracet (Bänäteanu 1962: 445).
15	V prehistorickém Egypte se nektera tela ukladala do hrobek již s ümyslne poškozenou kostrou, aby se urychlila jejich zkaza a napomohlo se odchodu ducha.
16	Pohrebište, celé sestavajici z "vampyrickych" hrobû, bylo nalezeno v roce 1966 v Čelakovicich u Prahy, datova-né zhruba do 10. a prvni poloviny 11. stoleti. Bylo umisténo kilometr od soudobého "normalniho" pohrebište a obsahovalo asi dvacet dospelych, zrejme mužskych jedincû (Špaček 1971).
krev z tela (Wollman 1921, 15: 54). Existence viry ve vampyry či upiry, spojena s navraty zemrelych mezi žrv^, byla v té dobe zaznamenavana i jinde ve stredni, jižni a vychodni Evrope, nazyvana také "posmrtnou magii". Množstvi pripadû, zejména z üzemi Moravy a Uher, prozkoumal osvicensky lékar Gerhard van Swieten a sestavil spis, ktery podnitil v roce 1755 Marii Terezii k zahajeni systematického usili k vymyceni této povery.17 Posledni vampyrické skandaly na Morave pochazely z let 1755-1756. Tehdy byla v jedné vesnici u Olomouce vykopana mrtvola Rosalie Polakové a spolu s dalšimi spalena podle narizeni biskupské konzistore. Poté bylo vydano narizeni proti paleni mrtvol a mizela uredni justi-fikace, avšak povery o upirech a opatrenich proti nim žily mezi lidmi dal (Wollman 1921: 50-55).
K velmi starym obyčepm, majicim zabranit navratu predevšim zavraždenych a za-bitych osob, naleželo hazeni vetvi a kamenû na jejich hroby. K tomuto ukonu, dokrâené-mu i z mimoevropskych uzemi, je v etnologické literature mnoho vykladû. Nejpravde-podobnejši se zda byt nazor, že kamen či vetev mely zabranit duši vyjit z hrobu. Socialne společensky aspekt obyčeje je patrny v povinnosti každého kolemjdouciho prihodit je na misto, kde byl takovy človek zahraban, s cilem napomoci jeho očiste (spase) a zaroven mu zabranit obtežovat živé. V našich krajich byly takto ješte v 18. stoleti prihazovany kameny na rozcestich, kde zahrabavali osoby, podezrelé z čarodejnictvi. Zda se, že tento obyčej, kdysi rozšireny u všech Slovanû, ustoupil vlivem cirkevniho ritu do pozadi a u vyspelej-šich narodû se zredukoval na pouhé gesto vhozeni hliny do otevreného hrobu. Toto gesto, stejne tak jako nahrobni kamen, mohlo však mit také fixačni vyznam - podobne jako ma hlina, kamen nebo slina v obyčejich prirodnich narodû funkci zadržovat zlo. U Slovanû plnil takovou ulohu mak, ktery sypali na hroby utopenych, sebevrahû, čarodejnic a vam-pyrû. Na Morave byla zaznamenana povera, že proti vampyrûm pomaha troji vhozeni hliny do hrobu (Fischer 1921: 342). Je tedy pravdepodobné, že vhazovani hliny, které je dodnes bežnou současti cirkevniho pohrebniho ritu, ma analogii v symbolickém chovani z davnejšich pohanskych dob.
K oklamani duše každého zemrelého se v lidové tradici vytvorila cela soustava oby-čejû, které ho mely zmast, aby nenašel cestu domû. Když však došlo k nahlému a nečeka-nému umrti v dome, vynesli mrtvolu rychle probouranou zdi, kterou pak ihned znovu postavili. Sebevrahy, ženy, zemrelé pred porodem nebo mrtvoly lidi udajne posedlych zlym duchem protahovali pod prahem domu. Tento obyčej, obecne rozšireny u všech Slovanû a praktikovany i u jinych zemrelych, byl motivovan virou, že prostor pod prahem je sidlem duši. Jeho reminiscenci mûže byt napr. dodnes ud^ované troji klepnuti o prah pri vynaše-ni nebožtika z domu, vysvetlované dnes ponejvice jako symbolické loučeni s domovem.
Dabel - našeptavač sebevrahû
Specifické postaveni mezi nečistymi zemrelymi meli sebevrazi. Vztah k nim byl po-znamenan silnym odporem, nebot' krest'anské učeni odsuzovalo umyslne privodenou smrt jako težky hrich. Z mravniho hlediska byla sebevražda mezi lidmi posuzovana jako projev beznadeje, slabosti a nedostatku dûvery. "To Buh vi, rekla jedna žena o obèsenci, co jen maji za srce! Ba, Bože, to je hrozny srce, keréj si tu smrt'schvalnè udèla. Každy prec tej smrti
17 Čast tohoto spisu uvadi ve své stati D' Elvert (1895: 149). Viru v bytosti, které po smrti opoušteji hroby a prichazeji mezi živč, zaznamenal i od lidi ze šlechtickych kruhû, kteri cestovali po Morave. Jde napr. o pribehy, v nichž se jedinci určity čas po smrti ocitli ve společnosti, beze slova sedli za stûl a všechny vydesili. Jejich navšteva pak zpûsobila smrt nekterého z pritomnych.
se hrozi, a von takovéj, tak dobrovolnè si smrt' udelâ. Dva a sedmdesât let človek staréj a vo se de uvâzat!" (Pavelka 1914:159). Obecne byli sebevrazi odsuzovani jako lidé "zmarilisvé povesti", jejichž čin vrhal spatné svetlo na celou rodinu. Také svetska sprava považovala sebevraždu, na kterou se vztahovalo trestni pravo, za zavrženihodny čin a vrchnost až do 16. stoleti mohla zabavit cely sebevrahûv majetek.
Podle lidového vykladu navedl sebevraha k jeho činu sam dabel, ktery mu "podal provaz a rezâk, a lomcoval jim, nedada mu modliti se, a tak dlouho ho lâkal, až zoufalec rozkazu zlého ducha uposlechl" (Winter 1892: 824). Podlehnuti dablu a spojeni s nim zne-možnilo sebevrahovi spaseni a jeho nečisty duch tak predstavoval pro pozûstalé obzvlašt-ni nebezpeči.
Vira ve skodlivé pûsobeni sebevrahû byla natolik silna, že preživala v naši obyčejové tradici až do konce 19. stoleti a promitala se do zpûsobu jejich pohrbivani. Nejčasteji byli zahrabavani na križovatkach nebo na hranicich katastrû, na polich, v zahradach, v lese, na miste obehnaném trnim. Často je zakopali tam, kde skonali, ale vždy bylo treba toto misto zabezpečit tak, aby jejich duše nemohla ven. Nejčasteji byla tato prace sverovana pohodnym (rasûm) nebo popravčim mistrûm a pokud nebylo nikoho, kdo by zaplatil tuto službu, zapravily se vynaložené naklady prodejem sebevrahova majetku.
Sebevrahy pochovavali za tmy, bez pritomnosti kneze a bez zvoneni, nebot' se verilo, že by zvony ztratily schopnost zahanet bourku a krupobiti nebo že by obec brzy vyhorela. Presto však tento zakaz mnohde obchazeli. Na Luhačovickém Zalesi pohrbivali sice sebevrahy po zapadu slunce, ale zaroven pri klekani, aby se alespon nejak zvonilo. Na Slovacku zase svazali pozûstali nekolik klaskû, omočili je ve svecené vode a hrob vykropili sami. Jinde ukladali sebevrahy pod okapem u kostnice, aby dešt'ova voda smyla jejich provineni. Tak jako odsouzené provinilce, pochovavali i sebevrahy bez rakve, v pytli či plachte a v šatech, v nichž byli nalezeni, a do jamy jim davali predmety, kterymi si vzali život. Nesli je na kûlech nebo na žebri (nikoli na marach) nebo vezli na trakari: nikdo nechtel takového mrtvého vézt na voze, nebot se verilo, že pri nem sedi čert nebo že dobytek zahyne či one-mocni. S mrtvolou nešli pres vesnici, ale humny. I kat nebo ras to pri svém remesle pova-žoval za hanbu a trest. Človeka a dobytče zapMené ve voze bylo treba chranit rûžencem, križem, svecenou vodou, modlitbami a zaroven magickymi prostredky: trojim šlehnutim prutem či bičem, trojnasobnym ohnanim se šatkem, trojimi üdery železem. V jedné povesti se napr. vypravi o tom, jak se vzpouzeli kone vézt obešeného draba ze zamku a vozka musel trikrat zastavit, obejit vûz a ohnat se kolem šatkem - to pry se čerti vešeli na vûz. Potom začali litat kolem vozu velci černi psi s ohnivou tlamou a očima. Vozka sice dojel, ale po navratu onemocnel a kone zdechli (Loniček 1929-1930: 124). Obzvlašte nebezpeč-ni byli podle lidovych predstav obešenci, jejichž duše nemohla opustit telo. Jejich čin byl provazen silnou vichrici či krupobitim, zpûsobovali neürodu nebo jinou živelnou kata-strofu. Když se strhl zvlašt' silny vitr, verilo se, že si čerti jdou pro duši obešence, raduji se a zpivaji (dodnes se bežne rika, že se všichni čerti ženi). Nekteré povery jsou poznamenany krest'anskymi vlivy: kdo se jde obesit a rekne pri odchodu S panem Bohem, ten se obesit nemûže. Podobne i povera, že kdo se o Velikonocich vyzpovida, a pak se obesi, neprijde do pekla. Obeše^ho nechavali viset, dokud neprišla uredni osoba, a aby nestrašil, bylo treba dat mu poliček.
Obecny je vyskyt povery o čarov^ moci predmetû, jichž se obešeny dotykal. Vyply-vala z presvedčeni, že také veci sebevraha jsou ve spojeni s dablem, ktery je povinen sloužit tomu, kdo je ma pri sobe. V zapisech z celého uzemi Čech, Moravy a Slezska nachazime
množsM dokladû o této povefe a jsou si velmi podobné. Štesti mela pfimšet vetev a zvláš-te provaz, na kterém obešenec visel. Kdo na takovém provaze vedl krávu na trh, draze ji prodal. Štesti pfimšelo, když hospodáf v dome promrskal holí nejdfíve obešence a potom dobytek, nebot' mu pak velmi ztučnel. Jak hluboce byly takové povery mezi lidem zakofe-neny, svedčí záznamy z tficátych let 20. století. Podle novinové zprávy se v Domažlidch v jižmch Cechách 4. fíjna 1924 obesil na pásku na strome vojín nováček. Sotvaže se o tom rozlétla v okolí zvest, pfišlo nekolik sousedû i vojmû požádat o kousek provázku z obeše-ného, ponevadž pry tento talisman podle prastaré povery pfináší štestL Jiná zpráva je z 10. bfezna roku 1928 z časopisu Venkov: "Pred nëkolika dny obësil se za Starymi Benatkami na švestce u silnice Karel Najman, tovarni dëlnik z Lysé nad Labem. Když rano prišel na misto obecnistražnik, našel obëšence už vychladlého ležet na zemi, aleprovaz z obëšeného bylpryč. Prvni, jenž nalezl neštastnika, urizl ho, provazek dal pro štëstí do kapsy a šel dale, nestaraje se o obëšence (Cesky lid 1925: 287).
Také šaty z nešt'astmka pfiMšely štestL Dívka, která si zašila kousek jeho košile do svého odevu, mela na zábave mnoho tanečmM. Rekruta, jenž mel u sebe obešencfrv šátek, neodvedli na vojnu, zlodeje v jeho botách nikdo nedohonil apod. Kdo svlékl kabát z obe-še^ho a nikam se pfitom neohHžel nebo alespoñ ufízl jeho pravy rukáv a potfel jím kone od hlavy po ocas, tomu Mñ ztloustl. Nektefí kati proto svlékali obeše^ho, jeho šaty roz-kouskovávali, pečlive ukryli (duch nebožtíka je mel pfijít v noci hledat) a pak je prodávali. ZvMšte čarovnou moc mel mít prst z ruky obeše^ho, hlavne palec, ktery mu ihned ufezá-vali. Na Poličsku ve vychodních Cechách se však vyprávelo, že sebevrah se často zavesí na toho, kdo mu ufeže palec, a ten ho po smrti musí stále nosit na zádech. Vefilo se, že kdo má palec pfi sobe, bude mít štesti v kartách nebo se stane neviditelnym. Také se fíkalo, jak hluboko se palec (provaz, kost) z obešence ponofí do mléka, tam až bude sahat smetana. Po cely stfedovek se houževnate udržovala povera, že palcem, utrženym mrtvole, nebo ručičkou nekfteñátka si svítí zlodeji, aby nebyli pfi kradeži rušeni a prozrazeni.
Často nechávali obešence hlídat, aby je lidé neokradli ješte pfed pohfbením, a také proto je pohfbívali potají. Lidé vetšinou odsuzovali toho, kdo takto zneuctil telo sebe-vraha, a byli pfesvedčeni, že neujde trestu. Konečne čarování s vecmi, pocházejících od mrtvych, pfedevším od obešencû, bylo již ve stfedoveku považováno za težky zločin. Protokoly vyslechû zločini ve smolnych knihách obsahují množsM dokladû o života-schopnosti magickych praktik a pfedmetû, jejichž pûvodm souvislosti již mnohdy upadly v zapomenutí a nedávají smysl.
O tom, kdo odešel ze sveta nepfirozenym zpûsobem, se pfedpokládalo, že bude ze msty ničit úrodu, a to vedlo k velkym sporûm, kam jeho mrtvolu zakopat. Lidé vefili, že kdo nebyl pochován na hfbitove (hlavne sebevrazi), stával se po smrti morousem nebo morou a chodil dávit lidi. Na koho pohlédl, ten do roka zemfel a strom uschl (Bartoš 1906: 65). Pokud se podafilo sebevraždu utajit, snažili se sousedé pohfbít nešt'astmka tajne na území vedlej^í obce - mezi plany porost. Zpravidla však zakopávali jeho mrtvolu na roz-hraní obecních katastrû. Na Tovačovsku v Cechách se lidé staveli na stráž na hranicích dvou sousedících obcí, kde se nekdo obesil, aby jim pfíbuzní nepochovali sebevraha na jejich pûde. Stávaly se i pfípady, že byla-li straž hlídající obecní hranici slabá a houf nesou-cí nebožtika silnejšL nerozpakovali se ji zmlátit. Mnohá svedectví o takovych pohfbech pR^še^ kronikáfské zápisy.
Na vychodní Morave existovalo území, nepatfící k žádné osade ani panství, nazy-vané Smolno, Smolná. Byla to čtverhranM louka v horách mezi Lipenskym, Veselskym
a Potštatskym panstvim. Dopravit tam sebevraha však bylo mnohem obtižnejši než ho zahrabat na poli sousedni osady, zvlašte pro vzdalenejši vesnice, nebot' cesta byla velmi špatna a s mrtvolou se mohlo jet pouze za tmy. Prevoz sebevrahû na toto misto byval spojen s mnohymi povestmi. Napr. ve Velkém Üjezde se vypravelo, že ani čtyfspreži nemohlo utahnout povoz s obešencem, nebot' se na loukote vešeli rozradostneni dablové a brzdili jizdu do kopce. Forman s pomocniky pak museli s vozu slézt a za hrozného kriku, zakli-nani a bičovani zadnich kol odhanet dably. Na Smolne byli z širokého okoli pochovavani nejen zoufalci, kteri zemreli nesmireni s Bohem, ale také všichni ti, kteri byli odsouzeni k smrti. Na Hostynsku se verilo, že na Smolnou museji kone jet tryskem a vozka se nesmi ohlédnout. Nad vozem poletovali havrani a chytli se za kola, až se kone potili. Morous (sebevrah) ležel naznak, mel vyvalené, skelné, ohnivé oči a co jimi zahlédl, do roka melo zemrit (strom uschl, list zvadl). Rukama se chytal stromû, kerû, trni, zeme, skal, až je mel všechny odrené. Do svitani musel byt vozka na miste. Tam kat setnul mrtvému hlavu ry-čem a vhodil ji do propasti. Vûz (musel byt novy) tam zûstal a s konmi se rychle ujiždelo. Za kone muselo byt zaplaceno predem, jinak by do roka zemreli. Dlouho se pak v okoli rikalo "vleče ho jako na Smolnou", když nekdo jel nešetrne s nemocnym nebo mrtvym. Až do konce 19. stoleti visival v hostinci u Modré hvezdy v Lipniku zvonek, jimž se jim zvoni-valo na cestu (Skopal 1925: 48-49), nikdo však již presne nevedel, kde Smolno leži. Rikalo se, že pres nej ani ptaček nepreleti, protože tam byli pochovani nejvetši hrišnici.
Symboly vyloučeni ze společenstvi
Obavy z „nečistych" zemrelych vedly tedy k tomu, že byli pohrbivani mimo posve-cenou pûdu hrbitova, ktera byla vyhrazena jen pro lidi radné a bohabojné. Tato vysada se nevztahovala jen na sebevrahy, na osoby, podezrelé z čarodejnictvi (vampyrismu), na vrahy a rûzné delikventy, ale také na neverici a prislušniky nekatolickych konfesi, na ne-pokrtené a mrtve narozené deti, na ženy, zemrelé pred porodem či behem porodu a v šes-tinedeli. Ti všichni se vymykali tradici uznavanym hodnotam mohli znesvetit posvatnou pûdu. Kostel s križem a večnym svetlem v jeho blizkosti byl v lidovém povedomi tradovan jako ochrana zemrelych pred zlymi silami a současne i ochrana živych pred mrtvymi.
Saské pravo, uplatnované na üzemi severni Moravy a Slezska, umožnovalo již ve stredoveku pohrbit sebevraha na hrbitove (pokud k tomu svolil knez), pouze však v pripa-dech, když se usmrtil za nemoci nebo v pomatenosti. Podle tohoto prava bylo ovšem treba jeho mrtvé telo nejprve nechat popravit katem a potom spalit. Zapis v Tovačovské knize ortelû Olomouckych vypovida, že posledni poprava obešence se konala roku 1680 v Ivani u Tovačova. Nevime presne, kdy se upustilo od popravovani sebevrahû, podle dokladû k tomu došlo nekdy na konci 17. stoleti a ješte v polovine 18. stoleti bylo zvykem stavet šibenice pro nahlé popravy tak opatrne, aby nikomu ani stin nevrhaly na pole.
Teprve za Josefa II. bylo vydano narizeni, aby se na hrbitovech pochovavaly všechny lidské mrtvoly včetne sebevrahû, byly však ukladany nekam do kouta pri zdi. Predsudky vûči temto mrtvym a strach z nich však ješte poté dlouho pretrvaval v lidovém povedomi. Verilo se, že pochovaji-li sebevraha na hrbitov, uhodi pri bource do kostelni veže nebo do nejbližšiho domu hrom, že privodi krupobiti na celou vesnici apod. Ješte v prvni polovine 19. stoleti mame zpravy o tom, že sebevrahy pochovavali mimo hrbitov. Napr. na Horic-kém panstvi byl asi v roce 1835 posledni obešenec jménem Rozsulek odvezen rasem do lesa a pochovan bez obradû a bez modlitby, v rakvi z bilych neohoblovanych prken. Aby nebyl takovy mrtvy v noci vpašovan pribuznymi na hrbitov a tam pochovan, nechavali v
obcich hlidat hrbitov - ponocnymi, sousedy apod. Stâvalo se rovnež, že sebevraha ze hrbi-tova odnesli a zakopali jinde. Napr. v Krelove na Olomoucku roku 1840 byl na hrbitove pochovân obeseny vojâk. Jeho druzi ho však v noci vykopali a zahrabali nekde za hranice-mi obce. Po vyzrazeni se nikdo k činu nepriznal a vojâk byl vrâcen zpet na hrbitov.
Obyčeje a predstavy o duši a nâvratech zemrelych podâvaji obraz viny a trestu v lidové tradici. Pohanstvi i lidové krest'anstvi je spojilo nadskutečnym systémem sféry zla, které se melo projevovat tim nejhoršim - bezdomovstvim, bloudenim a tekânim duši, jejich nežâdoucimi nâvraty, strašenim a zpûsobovânim škod živym. Peklo jako spirituâl-ni trest (ve smyslu odloučeni od božskč milosti), jako separovany prostor hrišnych duši vypodobnila až stredovekâ cirkev. Podle lidovych predstav si mrtvi odpykâvali svûj trest na zemi - strašili, upëli a trpeli, ponevadž prožity život je poznamenal krivdou. Provineni - at' již vûči cirkevnim nebo svetskym normâm - bylo po smrti potrestâno, kajicny duch zemrelého (až na zvMšte zavrženihodnč činy) však i pres svâ muka témer vždy došel od-pušteni. Ve zpûsobech pohrbivâni mnohych techto nečistych zemrelych byl vyjâdren také sociâlni râd, platny v té které dobe. Ješte dlouho se v nich napr. odražela mentalita raného stredoveku, poznamenaného rûznymi atavistickymi tabu. Tomu nasvedčuje skutečnost, že byli zvMštnim zpûsobem a mimo hrbitovy (vedle již jmenovanych jedincû) pohrbivâni nejen rûzni tulâci, cizinci a osoby telesne či duševne postiže^, ale i kati, rasové a ve stredoveku dokonce pastyri, tedy osoby, vyvržené na okraj společnosti pro zpûsob své prâce, ktery je spojoval s krvi a tajemnem. Vetšinou byli povestni svymi ^čitelskymi schopnost-mi a prisuzovala se jim i čarovnd moc. Panovalo presvedčeni, že duše techto lidi mohou po smrti konat zlo a nenalézaji pokoje. Zrejme tu pûsobily i prastaré imaginârni pocity nečistoty tabuizovanych osob, které prišly do styku s krvi, špinou, smrti.
Sledovany materiâl ukâzal, že pri pohrbivâni tzv. nečistych mrtvych nachâzime prv-ky, které se kdysi vyskytovaly u všech zemrelych. Odpovidâ to predkrest'anskému châpâni smrti jako neštesti, zla či nâsilného aktu, tudiž predstave o dušich, nespokojenych se svym osudem a vracejicich se na zem v podobe démonû. Rozdeleni mrtvych na nečisté a ty ostatni je vysledkem již vykrystalizovanych ndboženskych predstav, zvldšte krest'anstvi. Nadprirozené bytosti, do nichž se vtelovaly, byly součdsti lidové démonologie, zakotvené v projektu osudove pojatého konfliktniho vztahu živych a mrtvych. Pres rûznost svych projevû vystupuji tyto bytosti jako predstavitelé ciziho a povetšinou neprâtelského sveta, ze kterého jsou za určitych podminek a na určitou dobu schopny vstoupit do sveta lidi. Vira v jejich existenci, jež se dochovala misty až do počdtku 20. stoleti, souvisela s nekdejši ürovni poznâni venkovského človeka a s jeho nâzorovym svetem. Ilustrovaly a potvrzova-ly ji rûzné „skutečné" pribehy, predâvané üstni tradici. Podâni o bâjeslovnych bytostech, démonech, bludnych dušich a strašidlech tvori jednu z nejrozsdhlejšich skupin démono-logickych povesti a poverečnych povidek. Každodenni, obyčejny svet je v nich postaven proti podivnym, tajemnym ukazûm a silâm. Zâkladni predstavy a motivy démonologic-kych povidek maji prastaré koreny a pochâzeji z rûznych dob a pramenû. Obsahuji prvky predkrest'anské, zejména slovanské mytologie (démonologie), prvky krest'anské ideologie, nachâzime v nich i biblické motivy a maji mnoho společ^ho s antickou kulturou. Mnohé z techto predstav a bytosti, transponované do podoby rûznych supranormâlnich jevû a hororû, nachâzime i v dnešni dobe. Jsou živeny a podporovâny predevšim fantastickou literaturou a filmy, v nichž se využivd psychologicky aspekt strachu a prekvapeni.
Revenantstvi tedy pred nâmi vystupuje jako jedna ze zâkladnich univerzâlnich struktur české lidové kultury, pripominajici se predevšim v ustnim podâni, ale též v dal-
šich oblastech lidove tradice. Jeho dosah si nejlepe uvedomime ve funkci tohoto fenomenu, spočivajici ve zpetne hrozeb a činu mrtvych za porušovani moralky, prava a dalšich norem společenstvi. Současne jsou však mrtvi obestreni tajemstvim života a smrti v cyk-lickych navratech umirani a znovuzrozeni, jak je zname i z jinych projevu lidove kultury.
Literatura
Bänäteanu, Tancred 1962: Hadzanie vetiev a kamenov na hroby, Slovensky narodopis 10,
Bratislava: 438-449. Bartoš, František 1906: Deset rozprav lidopisnych, Olomouc: R. Prombergr. Blažek, Antonin 1900: Strašidelne povesti o lidech zemrelych, Česky lid 9, Praha: 255261.
Blažek, Antonin 1912: Povesti a bytosti baječne. In: Chrudimsko a Nasavrcko 3. (Red. V. Ha-nus), Chrudim: nakladem Vyboru pro popis okresu Chrudimskeho a Nasavrckeho, 165-216.
Čelakovsky, František Ladislav 1949: Mudroslovi narodu slovanskeho ve prislovich, 3. vy-
dani, Praha: Vyšehrad. Domorazek, František 1895: Lidove zvyky, povery a baje pri umrti a pohrbu, Česky lid 4, Praha: 241-244.
Dostal, Josef 1882: Duše lidska v poverach, Blahozvest. Listy katolicke 32, Praha: 490492.
D' Elvert, Christian 1859: Die Vampyren in Mähren, Schriften der historisch statistischen Sektion der k.k. mähr.schles. Gesellschaft des Ackerbaues der Natur- und Landeskunde, Brünn: 410-421. Le Goff, Jacques 1991: Kultura stredoveke Evropy, Praha: Odeon. Dubec, Vaclav 1913: Navšteva mrtvych, Česky lid 22, Praha: 383-384. Fischer, Adam 1921: Zwyczaje pogrzgbowe ludu polskiego, Lwow: Zaklad narodowy im. Osolinskich.
Frazer, James Georg 1992: Zlata ratolest, Praha: Odeon. Freud, Sikmund 1991: Totem a tabu. Vtip a jeho vztah k nevedomi. Praha: Prah. Grohmann, Josepf Virgil 1864: Aberglauben und Gebräuche aus Böhmen und Mähren, Prag: J. G. Calve.
Homolka, František 1912: Hejkalove (pohunkove) na Taborsku, Česky lid 21, Praha: 56. Horsky, Emil 1921: Staročeska sbirka povidek z r. 1580, Česky lid 21, Praha: 463-468. Hošek, Ignac 1905: Nareči Českomoravske. Podrečipolnicke, čast 2. Praha. Charvat, Vladimir 1898: Z českeho jihu. Sbirka jihočeskeho podäni lidoveho. Praha: E. Gregr.
Jakeš, Josef 1925: Svetlonoši, Zahorska kronika 8, Dolni Üjezd u Lipnika nad Bečvou: 88-89.
Karas, D. F. 1926: Zahubenča, Zahorska kronika 8, Dolni Üjezd u Lipnika nad Bečvou: 3-6. Koštal, Josef 1889: Divi lide v nazorech, poverach a zvycich lidu českeho, in: Vyročni zpra-
va realneho a vyššiho gymnasia v Novem Bydžove, Novy Bydžov. Kubin, Josef Štefan 1926: Česke Kladsko, Praha: Narodopisna společnost čsl. Lecoutex, Claude 1997: Prizraky a strašidla stredoveku, Praha: Volvox Globator. Loniček, I. K. 1929: Pochovavani obešenych, Zahorska kronika 12, Kromeriž: 307.
Machal, Hynek 1891: Nakres slovanského bajeslovi, Praha: F.Šimaček.
Mencej, Mirjam 1996: Predstavy o živote po smrti u starych Slovanov, Slovensky narodopis 44 /3, Bratislava: 286-301.
Mencej, Mirjam 2001: Gospodar volkov v slovanski mitologiji, Ljubljana: Oddelek za etnologijo in kulturno antropologijo, Filozofska fakulteta (Zbirka Županičeva knjižnica; št.6).
Mencej, Mirjam 2004: "Coprnice so me nosile". Nočna srečevanja s čarovnicami, Studia mythologica Slavica VII, Ljubljana:107-142.
Menšik, Josef Stanislav 1856: Moravské narodnipohadky a povésti 2, Brno.
Mjartan, Jan 1953: Vampirske povery v Zempline, Slovensky narodopis 1, Bratislava: 107134.
Moszynski, Kazimierz 1967: Kultura ludowa Stowian. Tom II. Kultura duchowa, czçsc 1, Warszawa: Ksi^žka i Wiedza.
Navratilova, Alexandra 1992: Revenantenglaube und -schutz in tschechischen und slowakischen Überlieferung, in: Ethnographica et Folkloristica Carpatica, Tom 78/I, Debrecen: 227-243.
Navratilova, Alexandra 1996: "Nečisti zemreli" v posmrtnych a pohrebnich obradech čes-kého lidu, Česky lid 83, Praha: 21-31.
Navratilova, Alexandra 2004: Narozeni a smrt v ceské lidové kulture, Praha: Vyšehrad.
Niederle, Lubomir 1916: Život starych Slovanu.. Zaklady kulturnich starožitnosti slovan-skych II/1, Praha: nakladem Bursika § Kohouta.
Novotny, Karel 1904: Dalši povesti o fextech, Česky lid 13, Praha: 428-429.
Ošmera, Josef 1940: Povésti z kraje Mrštiku a Herbenova, Klobouky u Brna: Krajinské museum v Kloboukach u Brna.
Pavelka, Pavel 1914: Trest za zneucteni mrtvoly samovraha, Česky lid 23, Praha: 159.
Peck, Eduard 1895: Lid na Vyzovsku, Časopis Vlasteneckého spolku muzejniho v Olomouci 13, Olomouc: 5-113.
Petzold, Leander 1990: Kleines Lexikon der Dämonen und Elementargeister, München: C. H. Beck.
Pulec, Miloš J. 1958: Homiliar opatovicky jako pramen narodopisného badani, Česky lid 45, Praha: 97-103.
Rychnovsko a Kostelecko: 1923. (Ed. S. Svoboda), Rychnov nad Knežnou: nakladem Učitel-ské jednoty Komenského br.
Röhich, Lutz 1999: Dämon, in: Enzyklopädie des Märchens. Handwörterbuch zur historischen und vergleichenden Erzählforschung. Hrsg. Kurt Ranke, Berlin-New York: Walter de Gruyter, 223-238.
Schmitt, Jean Claude 1994: Les Revenants. Les vivants et les morts dans la societé médiévale, Paris.
Skopal, Jan 1925: Smolno, Zahorska kronika 8, Kromeriž: 47-50.
Smola, Josef 1886: Nekteré povery na Blatensku, Vesna 5: 151.
Šmitek, Zmago 2003: Sledovi potujočih duš. Vedomci, kresniki in sorodna bajna bitja, Radovljica: Didakta.
Špaček, Jan 1971: Slovanské pohrebište s projevy vampyrismu z Čelakovic. Časopis Narod-niho muzea v Praze 140, Praha: 190-215.
Tomiček, Antonin 1926: Vira v duchy na Litomyšlsku. Lidova filosofie, véda a povéra. (Do-kladem 54 povésti), Česka Trebova.
Tolstaja, Svetlana Michajlovna 2000: Slavjanskie mifologičeskije predstavlenija o . duše, in: Slavjanskij i balkanskij folklór. Narodna demonologija. (Red. L. N. Vinogradova, E. E. Levkijevskaja, S. M. Tolstaja), Moskva: Indrik, 53-95.
Václavek, Matouš 1894: Moravské Valašsko 1, Vsetín: vlastním nákladem.
Václavík, Antonín 1930: Luhacovské Zálesí, Luhačovice: Musejní společnost v Luhačovi-cích.
Vinogradova, Ljudmila Nikolajevna 2000: Narodnyje predstavlenija o proischoždenii ne-čistoj sily: demonologizacija umeršich, in: Slavjanskij i balkanskij folklor. Narodna demonologija. (Red. L. N. Vinogradova, E. E. Levkijevskaja, S. M.Tolstaja), Moskva: Jindrik, 25-51.
Vilde, Daniel 1904: Dalši zprávy o fextech, Cesky lid 13, Praha: 382.
Vozar, Vincenc 1949: Sobülky. Vlastivédná a národopisná studie slovácké dédiny na Kyjov-sku, Kyjov: Okresní osvetová rada v Kyjove a místní národní vybor v Sobülkách.
Weiss, Karel 1932: Cesky lid a Šumava v lidové písni 9, Praha: vlastním nákladem.
Winter, Zikmund 1892: Kulturni obraz ceskych mést. Život verejny v XV. a XV. století, Praha: nákladem Matice české.
Wollman, František, 1920, 1921, 1926: Vamyrické povesti v oblasti stredoevropské, Náro-dopisny véstník ceskoslovensky, Praha: č. 1, 1-16, č. 2, 1-57; 15, 1921, 1-38; 16, 1921, 80-96, 133-149; 18, 1926, 133-161.
Zíbrt, Čenek 1894: Seznam povér a zvyklostí pohanskych z VII. véku, Praha: nákladem Ceské akademie císare Františka Josefa pro vedy, slovesnost a umení.
Revenantism in the Czech Folk Culture as Reflection of an Alien World
Alexandra Navratilova
The faith that the departed persons come back, the revenantism, reaches to the pre-Christian times and is connected with imaginations relating to the soul, the other world and the cult of ancestors. The author traces the ways in which this faith has been projected into the ceremonies, customs and folklore displays, especially into the verbal folk art. She extracts especially from written sources of the 19th and 20th centuries, reaching as far back as the Middle Ages and covering the historical area of Bohemia, Moravia and Silesia.
The conviction that those departed persons reappeared who had deceased in an instant or violent way and came back as eerie creatures out of the other world was hanging over in the folk tradition in some places till the turn of the 19th and 20th centuries. The author distinguishes two basic categories of revenants and describes their main features. The first group is represented by return of the "honest" decedents who reappeared in order to look after the lives of close relatives or friends, possibly to suffer for their sins, nevertheless also in order to undo their own faults and injustices they committed during their lives or to fulfil unrealized wishes and promises. Also those decedents belonged to this group who on various grounds could not complete their missions - young unmarried people, pregnant women, puerperas, unchristened children, killed, murdered or in some other way unhappily deceased persons. They died frustrated, isolated, unappeased and angry, therefore they beseeched for retrieval.
The other category was formed by the return of "malevolent" persons - various offencers and villains who suffered for contravention of ethics and legal norms of coexistence. Their souls had not come to peace after death because the earth did not want to ingest their body. Some departed persons found themselves on the border between these two categories and form a specific category, e. g. selfmurderers, whose deeds were considered to be the devil's work.
The souls of all these so called impure departed persons were believed to be able to separate themselves from their bodies, to roam, disquiet and bother living people or to harm them. The forms and ways of their exhibition were very diverse and they changed in space and time. Most often they reincarnated into weird beings, such as fen-fires, tapers and flames, fire-men, fairies, elves, wood-ghosts, water-ghosts or other ones, fire-dogs and further animals. Otherwhiles they took the form of werewolves, moths, witches or vampires. They postured as representatives of an alien, mostly hostile world from which they were able to enter, under certain conditions, into the people's world. The practice of postmortem damaging the dead bodies, evidenced from archaeological findings and written records of the early Middle Ages, also relate to vampirism.
The customs and imaginations of the soul and return of departed persons represent an image of the conception of guilt and punishment in the folk tradition and reflect the ways in which the living people reconciled themselves with the sins of the dead. The fear of revenants resulted in many ways and means of preventing their returns, in which old magic practice was linked with Christian observances and symbols. Different were also the ways of burying them outside the sacred soil of the cemetery and without churchly ceremonies. The research showed that revenantism appears to be one of the universal phenomena of the Czech folk culture remembered in ceremonies, customs as well as folklore. It was based on the approach of the community to threat, evil and revenge, to responsibi-
lity and forgiveness, to good and salvation. In the Middle Ages, the idea of the malevolent influence of revenants on the earth was strengthened through the churchly-Christian model of the sinner and penitent. In the images of returns of the dead are mixed the elements of pagan, especially Slavonic mythology (demonology) and Christian ideology, and there are also found relics of antique and other cultural traditions in them.