640 79

IVAN CANKAR.
Vuleamoc
IVAN CANKAR:
VULE A MOC
NAKLADATEL J. F. BUČEK, KNIHKUPEC V PROSTEJOVE.
ZE SLOVINŠTINY PRELOŽIL
DR V. MERKA
64679
030018808
tiskem unie v praze
OBS AH:
Melitta....................... 5
Mira.........................15
Dana........................81

MELITTA.

Kozhovofili jsme se o udalosti, o ktere obširne psalv časopisy. Šestnactiletv hoch, kvintan, se utopil, kdvž se mu nepodarila školni uloha. Byl nejlepšim žakem ve tfide; nejpilnejšim, nejslušnejšim, vždy tichvm, mirnem a važnvm. K vuli temto ctnostem nemeli ho spolu-žaci radi; žadneho pfitele nemel mezi nimi. Milovrali a ehvalili ho jeJio učitele a prorokovali mu slavnou bu-doucnost, ponevadž vedeli, že ctižadost je dvchtiva vy-sokvch prestolu. A byl ctižadostiv tento lioch tak velice, že zbledi, když byl pochvalen jeho spolužak. Když citil, že pri vši namaze nemuže stati alespon o pid' pred vsemi druhvmi, ustoupil, aby nestal s druhy v jedne fadč, mezi prvnimi, ne prvni. Šel k lekafi a dal si vysvedčenim potvrditi, že je slab a nemočen, proto, aby nemusi) telocvičiti; byl totiž dobrv, ale ne nejlepši v telocviku. Jakmile postfehl, že baryton jeho spolužaka je zvučnejši, již nezpival.
V pilnosti pfedčil všechny druhy. Učil se namahave, proto se učil noci i dnem, na ceste, na prochazce, pri obede, v posteli, vstal nekdy o pulnoci. rozžehi svici a namifil ke kniliam. Škola byla jeho jedinou myšlen-kou, jine staiosti ho nerušily. Rodiee jeho byli zamožni a on byl jejieh jedinaček, jejich pvcha, štesti i život. Domlouvali mu: ,,Nemuč se tak a nežen se! Oddechni
8
si, odpočili sis bud' časem vesely a rozpustily. at si ob-čerstviš krev a zbystfiš hlavu! Vždyf jest jen treba, abys dobfe vypadal a byl zdrav!" K takovym slovum mlčel, jako by jich neslyšel.
Ta nešfastna uloha to byla, jak pravili učitele, docela obvčejna, nepfiliš nesnadna domači uloha, jež nebyla žadiivm mefitkerri pro pilnost a vedeni, po-nevadž takove iilohy žaci obyčejne opisuji druh od druha. Hoch, jenž se pro ni utopil.. nikdy neopi-soval a take opisovati nedovolil. Cely tvden byl za-myslen a zasmušily, jedi malo, nic nehovoril. V predvečer nešfastneho dne prišel k nemu spolužak, což se jindy malokdy stavalo. Prosil ho, aby mu puj čil jen na jedinou noc francouzske mluvnice, z niž mel vy-trhano nekolik listu. Dal mu kniliu, pohledl na neho neklidnvm zrakem a otazal se ho: ,,Napsals již počel ni ulohu?" — ,,Napsal!" odveLil spolužak. ,,Vždyt to byla naprosto lelika vec . . . sotva pul hodiny jsem ji pra-coval!" — Ten spolužak nebyl z nejslabšich, avšak take ne z nejlepšich žaku.
Celou noc probdel hoch u svetla. Matka ho trikrat volala, take k nemu prišla; on vsak ani neslvšel, ani nevidel. Pfištiho rana byl v tvari bledv a pfepadlv, oči mel krvave obroubene. Vvšel z domu jako oby-čejne o pul osme, take knihy vzal s sebou; ve škole lio nebylo. Stalo se to po prve, že bylo jeho misto v lavici prazdne. Učitel pohledl tam všecek udiven a prestrašen, poslal žaka otazati se, onemocnel-li Perjevec. Žak se vratil a byl celv pfepadly v tvafi. „Neonemocnel! Šel z domu o pul osme a knihy vzal s sebou!" — Žaci po-hledli na sebe, učitel ihned se vvdal na cestu sam... V dome sveho žaka nejdfive spatfil jeho matku, ktera nevidela, nepoznala nikoho; beliala po svetnici, tiskla obe dve ruce na čelo a volala ustavične: ,,Ježiši! Ježiši! Ježiši!" — Na stole hochove, na otevfene knize našli
! I
listek a na tom listku bylo napsano nekolik slov v ne-meckem a slovinskem jazyku:
,,Lernen lieisst nicht wissen; wollen heisst nieht konnen. — Kdo neni již prvni, je posledni. Ja jsem byl prvnim do konce; nikde nic jineho neni napsano. S bohem!"
Na stole našli take mnoho drobne popsaneho pa-piru, koncepty na tu zrovna obyčejnou, nepfiliš ne-snadnou početni ulohu. Učitele pfehledli koncepty a videli, že byla ve všech opakovana uplne stejna chyba — malinka chyba ve sčitani, ktera vsak naposledy pfes tu nepatrnost up lnš pokazila a pfemenila vysledek.
Již k večeru toho dne chytily deti jeho kabat a čepici na vode; telo hledali, avšak nenašli ho; teprve po čtrnacti dnech rozvodnena voda naplavila je do vrbovi.--—
Tolik psaly časopisy. —
,,Takovy hoch! Zpola dite!" vzkfikla dama. ,,Spletlo se mu, knihy ho zmatly!"
„Když to učinil, nebyl ani ditetem a take ani se mu nespletlo!" reki mlady profesor. ,,Zrovna naopak: podle melio mineni jednal rozumne a mužne. Pozoroval již dfive nebo alespon tušil, že jeho vule saha nad jeho moc. Jeho pfehnana pilnost, jeho žarliva ctiža-dost, jeho predčasna važnost — vse je svedectvim, že pochyboval o sve moči a že pfikrvval tu mučivou po-clivbnost jako hanebny hfich, ktery lidske oko nesmi spatfiti. Moc poslouchala vule, jako posloucha kun vozkova biče: zapeneny a zapocenv, že para z neho vy-stupuje, vleče težky naklad do kopce; posleze zastavi, hrabe pfednima nohama do blata a nemuže ku pfedu vozka kfiči a kine, bič tancuje po hlave a po bedrach — kun se vzpina a peni, vpfed nemuže. — Jinoch zpo-zoroval, že jest v te nedustojne uloze a že nemuže vpfed. Zajiste sam vedel, že je v počtech nepatrna
10
chyba, ktera nemuže nikterak byti svedectvim pro jeho vedeni. Vedel, že by ihned našel tu chybu, kdyby jen povrchhe pfehledl spolužakovu ulohu; a vedel take, že by to nebvlo opisovani. Ale co nejlepe vedel, bylo: že se jeho moc již nepokoii biči jeho vitle. Kdyby byl učinil malinkou chybu jen ve spechu a byl by mu ji ukazal teprve učitel, byl by snad važne zarmoucen a zahanben, avšak nebyl by zoufal, ponevadž vule jeho, ktera byla cele jeho bohatstvi, byla by zustala nedo-tčena. Tak byla zdolana a zničena v tom tydni, když zapasila s vysilenou moči. .. On, rozumny, jaky on byl, hledel do budoucnosti; videl, že by byl ten boj večny, že by se opakoval den za dnem a že by byl ustavicne zfetelnejši. Proto radeji prozradil, když byl po prve premožen. A spravne činil; nebylo treba tra-gedie, jako jich každodenne na sta vidime pfed svvma očima!"
Mezi nami byl starši lekaf, pohladil si krasnou bradu a fekl:
„Neni treba, aby byla vždy tragedie; mnoho je ko-medii, snad jeste vice! Nejpfijemnejši jsou ty, ktervch si mladici neuvedomuji, jak smutni mladici to jsou! Rekneme, že by tento hoch nebyl mel tolik sebepo-znani, kolik ho mel, a že by tedy nebyl jednal podle roz-kazu sebepoznani. Žil by mezi nami, jeho vule rostla by bujne, jeho moc vadla a plesnivela. Tak bvchom zreli človeka, podobneho dlouhe reči pro kratky pojem, ohromne nadobe pro nepatrnv obsah, panskemu ka-batu povešenemu na mrtvy kul. Vždyt je zfime a po-slouchame na ceste, ve společnosti, v divadle, na scho-dech, vyhybame se jim v politice, ve vede i v umeni. . . Tolik je jich, že jsme v pokorne menšine my, ktefi mame malo vule i malo moči, avšak obeho velmi ve stejne mire. Blaže tem, ktefi poznaji, že se kuii již nepfetiži, a maji ve vvsileni jeste tolik moči, že zou-
11
faji; jejich konec je velikv a tragicky, jako jest kažeta silna vule velika a tragicka ve sve smrti. Lehce jeopla-čeme již z te pfičiny, ponevadž musime snašeti sou-sedstvi jejich živvch druhu!" Reki jsem jeste ja:
,,Zda se mne, že take v techto komediich je hluboka Lragedie, jako je tragedie v každe pofadne komedii. V žadnem človeku neni tak malo sebepoznani, aby se mu alespoii na okamžik neotevfely dvefe v hlubinu dna, že by tam alespoii na okamžik nespatfil strašne podoby sebe sameho. Kdo naslouchal v noci na po-steli u tech lidi, ktefi jsou ve dne nedobrovolne kome-dianty? Kdo vi, co hrvže v jejich srdcich, hloda v jejich hlavach? Kdož vi, zdali neni trpči každa hodina jejich života, nežli byla posledni hodina toho hoeha? Kdyby všichni lide, co jich vidime a nazvvame šfast-nvmi, psali deniky bez lži, bazne a sebeklamu — zda se mne, že by shirali uzkosti, jakj-ch sotva tušime! Mno-hem starostliveji a uzkostliveji zakrvva človek nahost a hanbu sve duše, nežli nahost svelio tela. Nic liroz-nejšilio nemuže bvti nežli počit, že vule vidi cil a kvapi mu naproti, ale že ho slabe nohy nikdy nedosahnou. Každv okamžik takoveho života je nadeje a zoufani, život i umirani zaroveii! Zabolelo me, když jsem videl hrdeho komedianta v hrdem kabate a tušil jsem slza-vou plachost v jeho srdci. . . Pravim, že je zmekčila a oslabla naše doba: v nas všech, myslim, že je vule vyšši a smelejši, moc ustavične ochablejši a linejši. . ." Lekaf se jemne usmal.
,,Ne v nas všech! Jen v tech, již skloneni a unaveni umiraji s umirajici kulturou, tuši novou zaf, avšak nevidi ji a vedi, že nikdy ji nespatfi. . . Nemocnv ne-navidi svou nemoč; ale jeste mnohem vice nenavidi zdravi, ponevadž si ho preje a vi, že ho nedosahne. Slaboch se klani v svem srdci moči a zaroveii vrele ji
12
nenavidi, pongvadž je mu nedosažitelna. človek, vy-chovan v naukach a pfedsudcich generace, nenavidi novou generaci a boji se ji, ponevadž je mu v ideach i eilech nesrozumitelna; rad by chodil s ni, rad by ji poznal tvafi v tvaf, ale jeho počinani je tak smešne a politovani hodne jako lisili opileho starce, ktery by rad tančil s mladymi devčaty, ale potaci se na slabych noliou, lidem pro podivanou a pro smich. Jeho moc byla vyžila a opotfebovana, zustala jeste toliko vule, ktera jest vždy smešna a vysmechu hodna, když je truchlici vdovou ..."
„Ten hoch byl zpola ditel" rekla dama. ,,Jak mohla bvti jeho moc vyžila a opotrebavana?"
,,Ten hoch byl starec!" odpovedel lekaf. „Stafec od narozeni! V jeho krvi byla vule nove doby a vy-silenost umirajici. Vždvt piši časopisy, že byl ustavične slušnv, tichy, mirny a važny, kratce: mrzuty. Kvin-tani nejsou mrzuti. A že byl ctižadostiv. Jelio ctiža-dost byla hola zavist starce, ktenr s temnym okem upfene hledi z kouta na veselou mladež, proklina v srdci svou nemoč a sni o silne moči, jako hladove dite o chlebe s maslem . . . Ten nešfastny hocli, ale fekneme ten nešfastnv šestnactilety stafec, mel jen tolik zmužilosti a hrdosti, že se nechtel zesmešniti, že nechtel sniti o moči, ktera mu byla nedosažitelna. Poznal, kdo je, šel a utopil se." —
Rozhovor se pfesunul na jine pole, ja pak jsem mlčel a dal jsem neposlouchal; myslil jsem na Jakoba Jarebičara a na jeho žalostnv pfibeh.
Jakub Jarebičar churavel do svych čtrnacti let. Každou zimu mu svitili, na jafe teprve se spravil. Drobnvm slab<^m chlapcem byl, tvafe mel podlouhle,
predčasne vpadle, bledel žive a nepokojne. Ačkoliv v zime nechodil do školv a Lake ne na jafe v deštivych dnech, .byl nejlepšim žakem. Kamaradi jim pohrdali a bili jej, ponevadž učitele pri každe pfiležitosti i ne-pfiležitosti ukazovali na neho: ,,HlecTte, nemocny je chucTas, ani do školy nemusi, ale vas všechnv pfedčil, lenoši darebni!"
Když dokončil školu, zustal u otce socliafe proto, ponevadž všichni kmotvi poznali, že ma velikv ume-lecky dar. Již tfinactiletv zhnetl z jilu podobu svelio otce. Žadny tah nesvedčil o plache detske ruce, jeste mene o dčtske ukvapenosti. Kdo spatfil tu podobu, fekl: ,,Stvofil ji zkušenv delnik, važny človek, jenž propracoval každv tah a nezapomnel na žadny vlas, na žadnou vrasku, jizvu a bradavici!" Pribuzni, kmotfi i znalci pficliazeli se divit a slavit umelecke dilo tfi-naccileleho mistra. ,,Kdyby jen byl zdrav!" vzdycliala matka. Jakul) mlčel pri takove slave a chvale; zdalo se jim temef, že je mu protivna. Pracoval bez prestani; když ve spanku hovofil, mluvil o dile. ,,Čemu bych te jeste učil a co bvch ti radii?" fekl otec. ,,Ty me uč a ty mne rad!" — Bvlo podivne, že Jakub nikdv nel5yl vesel pri praci; nikdy se neusmal, což teprve aby piskal a prozpevoval. Nemluvna a važna byla jeho tvaf, pfivetiva slova mluvil nevlidne. Mezi soudruhv nechodil, s nikvm se nespfatelil, i doma byl napolo cizinec. Matka i otec ho obsluhovali, on vsak pfijimal tu lasku jako slepvma očima všecek chladnv a nemv.
Takovv byl ten Jakub pro t.y, ktefi ho videli a slavili.
Když se večer zamkl do sve svetnice, byl tam docela jinvm človekem, dennimu naprosto nic nepodo-ben. Ze vzrostleho, važneho muze stalo se dite, jež snilo daleko a vvsoko, dale a vyše nežli všechnv jine deti. Bdel dlouho do noei a četi, dokud ho nepalilv
I I
oči. Četi o životech slavnvch mužii, umelcuv, učeneuv a vojevudcu. Tvafe mu hofely, rty se mu ehvely — on sam byl tim umelcem, učencem a vojevudcem. Slava a čest jeho jmena se rozlehala široko po svete. Klaneli se mu kralove i cisafi jako Tizianovi; jezdil v bile fize na bileni koni jako Rafael, pred nim i za nim jezdili ozbrojeni služebnici v lesknoucich se šateeh, s obou stran mu vriskal hosanna vdečnv špalir. Jako Lionarda milovaly ho nejkrasnejši ženy, papeži ctili ho jako Michelangela. Zblizka i zdali putovali k nemu obdivovatele jako na svatou boži pout, aby ho videli tvafi v tvaf.
Když mu lehl spanek na unavena vička, bylo jeho sneni jeste mnohem krasnejši a svetlejši. Pred jeho gloriolou zbledla gloriola Tiziana i Rafaela, Lionarda i Michelangela. Ukazal se mu na nebi novv paprsek, mnohem teplejši slunce sameho. Lide dlouha tisici-leti hledali umeni a krasu, našli jen mlhavou jeji po-dobu, jeji nejasnv odlesk; jeji same, opravdove a žive krasy nikdy nenašli. On, Jakub Jarebičar, stoupil na boru, držel slunce ve smele pravici a zazafilo od ob-zoru k obzoru. Lidstvo padalo na kolena jako žaci Krislovi na hofe Tabor; splneno bvlo tisicilete dy-chteni. . . Tak usnul chvčje se a vzlvkaje samou ne-zmernou sladkosti.
Vstal zitra nevrly a mrzuty, unaven pfekrasnvm snenim. Gloriola zhasla za čern\ymi horami, sede mlhv plazily se po bafinach.
Pracoval do soumraku, ale nenavidel sve dilo z ce-lelio srdce, sve dilo i chvalu sveho dila. Bylo mu mno-hokrat, že by vzkliki uplne rozhnevan a chveje se:
,,Blazni! Což nevidite, že chvalite pfišeru?"
Když chvalili jeho mirnou ruku, jeho rozvahu a važnost, odvetil v svem srdci:
15
,,Slepci! Což nevidite, že se mi trese nejen ruka, že se mi trese cele telo bazni, hnevem i žalosti, kdvž pravice nezhnete a nevydlabe, co vidim v dalave, za temi černymi horami, když zhasla gloriola?"
Jednou, když ho otec videl smutneho, reki mu: ,,Doma jsi se vyučil do konce, nic už nedovedu tobe povedeti a ukazati. Radi te mame a težce nam bude, když pujdeš; ale byl by to hfich, kdybychom te svou sobeckou laskou zakopali do žalafe, kdvž jsou cesty tve tak daleke a vysoke. Naučil jsi se femeslu; jdi do sveta a viz, jak pracuji jinde, a co že jest velike umeni."
Jakuba hluboce v srdci bodlo slovo o femesle a o velikem umeni.
,,Což nebylo umeni, co jsem delal?" zvolal celv zardely.
..Umeni to bylo!" reki otec. ,,Ale bvlo to, jak bvch fekl, domači umeni, umeni pro nas a pro pfibuzenstvo. Ukaz svetu, co tecr maš a znaš, pak budeš jiny mezi jinvmi, jeden mezi tisici. Proto jdi a viz, co jsou a co delaj i jini, at vstoupiš napfed mezi ne a potom, když Buh da, nad ne. Synem nrym jsi a mam radost nad tebou, ale vim nicmene, že stojiš teprve pod žebfikem a že jsi jeste na prvni kolik nevstoupil. Naučil jsi se pravidelne psati; teo" teprve se miiže ukazati, co že opravdoveho a znameniteho napišeš. Reki jsem jednou, abys ty me učil a mne radii, lehce me učiš a mne radiš, jak že ma pracovati ruka; take, synu muj, umeni ne-žije v ruce, spiše v srdci, ve zkušenosti a v poznani. Dosud jsi hnetl, rezal, dlabal a tesal; pilnvm clelnikem jsi byl; ted jdi a zkus, zdali tva ruka je hodna, aby sloužila umeni!"
Po tech slovich a radach byl Jakub tak vzboufen a prestrašen, že vyskočil od stolu a bežel do sve svetnice a zamkl se. Lezel tvafi na pohovce a lezel dlouho,
16
bez myšlenky, jako mrtvy. Když vstal, byl unaven, v Ivan zestarh/ a zasmuših/. Šel k otci. ,,Zitra pujdu!" fekl.
„Zitra?" zalekl se otec. ,,Ne, tak jsem to ncmyslil! Zitra ne! Rozumny jsi, snadno jsi rozumel memu slo-vu! . . . Ne, zitra ne!"
„Zitra pujdu!" opakoval Jakub uplne mirne. „Pfec nšco bych vam rad fekl, otče! Mluvili j sme o umeni a krase, o femesle, o srdci, o zkušenosti a poznani. Ne-zazlivejte mne, otče: socbaf necht by po mem mineni mluvil o kameni a sekani!"
Otec pohledel na neho všecek smutny.
„Buh netresci tvou pychu, synumuj! Jdi do sveta! Zle nam učiniš, když pujdeš zitra; ale, mysliš-li, že jest toho tfeba, jdi! Svet ti ukaže, dosahla-li tva ruka cile smelosti!"
Když se dovedela matka a dovedeli se sestry, tety i kmotfi, že se Jakub vypravuje v cizi kraje, rozlehl se veliky plač po dome.
,,Co jsme ti učinili, že jdeš od nas?"
Jakub se mlčky loučil. Matka pfipravovala bohatou večefi, on vsak se ji nedotkl, take ani vina neokusil. Byl nevrly, že ho stfehli a mluvili k nemu jako k nemočnemu diteti.
,,Vždyt nepujdu mezi černochv a ne navždy! Nač je tfeba tech feči?"
„Nikdy jsi nas nemel rad!" vzkfikla matka cela uplakana.
„Mel bych nositi na dlani svou lasku, ukazovati ji bez okolku na ceste?" odvetil Jakub. Potichu pak se zamyslil: ,,Hle, proč vlastne neni lasky v mem srdci? Proč ji nikdy nebylo? Což nebylo tam mista pro ni?"
Hned po večefi zavfel se do svetnice, nespal ani do červanku.
,,Když byl v sochafovych slovecli jen holy nerozum, proč mne zustala v mysli? Tedy bylo hloupe, mali-cherne a nepotrebne vse, co jsem delal? Tedy stojim jeste pod kopcem, když jsem již unaven strmym na-vršim? — Remeslnikem jsem byl, snil vsak jsem o umeni. Myslil jsem, že jsem Lionardo, ale nebyl jsem jeste jeho služebnikem. Podoben byl jsem ministrantu, jenž se tajne obleki za farafe a pred oltafem mši četi. — Ale bylo tomu vskutku tak? Zda byl rozum a pravda v slovich sochafovych?"
Te noci nečetl o životech slavnvch mužii. Vzpomnel na slavne sny, videl je, jak se mu bližily cele bile a vesele; i bylo ho hanba.
„Misto abych pracoval, snil jsem o praci; misto abych hbite šel, zdaleka jsem hledel na svuj cil. Podoben jsem byl žebraku, jemuž se zda, že je bohat; je spokojen se svymi sny a netaže se po dukatech; což teprve, aby si je poctive vysloužil!"
Teprve pozde rano, když byl všecek unaven pustymi myšlenkami, nahle se opfelo jeho srdce.
„Lžeš, lžeš, lžeš, sochaii! Buh nekaže vysokych cilii tomu, kdo jich nemuže dosici! Chtel jsi, abych byl ne-patrny a plachy pred tebou a pred sebou, avšak do-sahl jsi, že jsem vetšim a smelejšim, nežli jsem byl v nejkrasnejšich snech! Požehnej Biih tvou sochafskou moudrost, požehnej ji tobe i mne!"
Tak byl Jakub pri svem loučeni plny pochybnosti a sebevedomi, plnv strachu a nadeje, plny moči a malo-mocnosti. Tenkrat bylo mu patnact let.
III.
Jakub pfesidlil v dalne mesto, do cisafske Vidne; jeho život a jeho odtrženi se naprosto v ničem nezme-nilo. Velikomestsky hluk ho s počatku znepokojoval a
Cankar: Vule a moc. o
1       ■    • ■ rr
18
omamoval, než utekl do sve svetnice jako pred radami otcovymi a slzami matčinvmi. Nekolik noci potloukal se s druhy a se špatnymi ženami po krčmach a kavar-nach. Šel s nimi jako do školy, mirny a mrzutv. „Po-patfiti jest tfeba, jakv že je to život, o nemž piši a hovofi!" Zdalo se mu, že nočni svetacky život je ne-smirne nudny a nerozumnv. Prištino dne ho bolela hlava a bylo ho hanba. ,,Co je v tom toulani sladkeho a svudneho, že mrhaji zan krev i rozum? Pravi, že je jich mnohOj jež ztrati v nem telo i duši, vedome ztrati. Zda neni to proti pvirode, smešne a ohavne, jako by se jinoch zamiloval do bezzube stafeny?" Dal se do dila vši silou. Druhove mu vyčitali, že je protiva, šplhavec a zavistnik. Nevšiml si protivy, šplhavce, ale zabolelo ho vvčitani, že je zavistivec. „Komu jsem kdv co reki a učinil uražliveho? Krasne si vymyslili, snadno by si jeste vymyslili, že jsem kradl a zabijel!" Jednou v noci vzchopil se a vyskočil z postele uplne vzboufen.
„Vždyt nelhali! Vždvf si to krasne nevymyslili! Cele me sneni byla zavist. Čim svetlejši a belejši bylo, tim temnejši byla zavist! Nezavidel jsem jen druhum — co by druhum, již mne nejsou do kolen! Zavidel jsem všem, ktefi stali vvše mne, všem od Praxitela do Ro-dinal A kdybych nebvl vernv kfestan, zavidel bych Bohu, ponevadž stvofil svet! Take me dilo je pouha zavist, proto neni v nem veseli a paprsku! Vy Praxitele a Rodinove, což nikdy jste nepocitili, co citim ja, že vaše ruka je tak bezstarostna a svobodna?"
To byla trpka nočni myšlenka, ktera pri jitfnich červancich zhasla jako stili. Ponevadž zitra, pri prvnim bilem svitu, zaujalo dilo chvejiciho se chlapce.
Pocitil se vši hofkosti a se všim hnevem, že je dilo močnejši jeho, delnika, že mu porouči tvrde a bezpodmi-nečne, že ho tresta bez milosrdenstvi, jako otroka dozor-cuv bič. Nemiloval ho, proto take ono nemilovalo jeho.
L9
Když se pfed jeho dilem zastavil druh, uefekl zfejme chvaly, ne zfejme hany.
,.Znamenite je provedena cela figura, žadna linie neni chybna; avšak Hellmer by se asi nepodepsal pod ni, ani ne Kundtmann!"
„Neni treba!" neviidne odvetil Jakuh. ,,Jen mne povez, kde že jest ta chyba, skryta, ale hola, jež by mistrovo oko zarmoutila?"
„Chyby neni žadne! Ale . . . tve podoby se mne zdaji jako hotely, rozkošne a vkusne vystavene; vše je dobre, provedene v nejnepatrnejši nepatrnosti; hotel vždy zustane hotelem, diim nikoho a všech; človek j de chladny mimo!"
„Nerozumi2n tomu učenemu srovnani!" fekl zcela klidne, v srdci vsak ho palilo do krve.
Soudruh pokrčil rameny a šel.
Podivne zdalo se Jakubu, že se nikdo a nikdy ne-smal v jeho blizkosti. Smejice se a žvanice pfichazeli do dilny, tri kroky pfed nim byly tvafe jejich nalile všechny važne a studene.
„Jinde se smeji a tropi hlouposti!" pomvslil si Ja-kub. ,,Jeste na chodniku jsem je slyšel! Co jsem učinil, jak bledim a mluvim, že stoji vedle mne mlčky, tvrdi a zasmušili, jako z kamene? Tri kroky stoji ode mne, avšak zda se mi, jako když z dalne dalky upfene na me hledi slepvma očima! Na me i na me dilo! Žadna usta me nezdravi, žadneho srdce neslyšim, že by laskave a pfivetive mluvilo s mym! Ja a me dilo, oba dva jsme cizinci mezi nimi!"
S jeho druhy učitel hovofival, poznalo se mu po hlase a tvafi, že jsou mu draži jako deti a že vidi v nich budoucnost starostlivvm, otcovskym okem. Krasnv pan to byl s dlouhou, černou bradou, sotva znatelne zešedivelou a hnedvma, dobrackvma očima. Žaci ho milovali vice nežli sve milenkv a vice nežli
2(1
umeni samo. Když vstoupil mezi ne, zdalo se jim, že teprv jeho pohled ozafil každodenni, neobratnou rukou stvofena dila tou neviditelnou, nepopsatelnou zafi, ktere pravi umeni.
Sotva vstoupil učitel k Jakubu Jarebičarovi, byl zcela jiny v tvafi. Vesely paprsek jeho oči byl jak zastfeny, slova jeho byla chladna a prazdna. Avšak žadny mezi žaky neslyšel tolik chvaly z učitelovvch ust jako Jakub Jarebičar.
„Zrovna dobre! Kdyby dokonalost žila a byla kfte-na, nazyvali by ji Jakub Jarebičar! Človek by myslil, že je vam devadesat let!"
Jakub poslouchal takovou chvalu, avšak nebyl nic vesel.
,,Proč mi vyčita, že je mne devadesat let? Jaky smysl jest v tom vyčitani? Kde se na mne pozna a čte ta časna zešedivelost?"
Stoupil pred zrcadlo.
„Což neni mladost na me tvafi? Jini maji již vousy, ja jeste chmyfi nemam! Mezi vsemi jsem nejslabši, drobny a detskv, jest hanba me z takove mlečne mladosti! Ale mne vyčitaji zešedivelost — odkud to divne vvčitani?"
Jednou sedel v uoci v kavarne s druhy, ktefi byli všichni starši jeho. Pfisedb/ k nim vesele ženske. Jakub vvpil dve nebo tfi sklenice slabeho piva, ktere mu ihned vstouplo do hlavy. Sklonil se k žene a objal ji okolo pasu, ona pak ho odstrčila od sebe.
,,Stafec! . . . Vždyf ti je nejmene padesat let! Kolik pak maš doma deti?"
V tom okamžiku Jakub uplne vystfizlivel. Dru-hove se nahlas zasmali.
,,I ta te odstrčila, Jakube Jarebičare! Tvaf te pro-zrazuje, ani ličeni by ti nepomohlo!"
21
Jakub byl prestrašen a skličen a odešel bez lou-čeni, když ho nevidela vesela spoleenost.
„Po prve me videla, ihned pak me odstrčila — kde mam napsano? Zdali me prozrazuje hlas, zdali snad chovani? Žena, jež je každemu opilci za tri koruny na prodej, me se studem zavrhla . . . Jake znameni je na mem čele?"
Stale trpči byly jeho myšlenky, když se zpocen a vzboufen pfevracel na horke posteli. Jen zfidka kdy, když již spanek lehal na težka vička, z bolesti a iinavy vyvinuly se lepši sny, utecha, z milosrdenstvi nebes mučedniku poslana.
,,Vždy£ jsi jen ten, jakeho jsi to videl ve vysokych snach! Pfijde slavny den, kdy te všichni poznaji, tebe i svou kfivdu!"
Za šediveho jitra nebylo již sneni, utechy a duvery; sladky kalich byl vyprazdnen do posledni kapky a srdce poznalo, že bylo klamano.
Často a dlouhe hodiny prochazel se Jakub po mu-seich a vvstavach. Nemiloval ani umelcuv ani ume-leckych del. Když stal pfed obrazem a skryty, byla jeho lice bledo, rty zsinale, v jeho sivych očich bylo studene nepfatelstvi. Zdalo se mu, že umelci hledi z obrazu a tiše se mu smeji. . . Kulatv, temnookv italskv mladenec v sametovem kabatku a se sameto-vym baretem; vysoky Španel s hlubokyma očima, hustvmi, již jemne šedymi vousv a vyrysovanymi, hrdymi rty; širokolici, vesely, rozpustilv Nizozemec, jenž by byl podoben bohatemu kupci nebo namofniku, kdyby ho neprozrazoval polozakryty oheii v očich; štihly Francouz s otevfenym bilym limcem a s nemilo-srdnym usmevem na širokych rud\rch rtech . . . Ohle-dali se na neho, jak vstoupil a kam se podival.
„Bud pozdraven, naš pfedavny znamy! Jak se ti davi a jak se maš? Zrovna nic jsi so nezmenil v dlou-
22
hem tisicileti, ne v stafeckou tvaf, ne v stafeckou my-šlenku, ne v stafecke srdce! Tak jsi byl již v Egvpte, když jsi se kousal do rtu, když jsi bledi a chvel se hne-vem i zavisti, ponevadž jsi zamvšlel vystaveti mohut-nou pyramidu, avšak povstala skromna krtina. Pak jsi chodil za nami od doby k dobe, od naroda k narodu, jak konalo pout umeni po svych zahybech a kruzieh, rovnvch cestach i strmvch stranich. Tak budeš chodil, ubožaku, do konce dnu; tva povaha sama ti rekla osud. Potfebnv jsi nam jako stiny paprsku, jako telo duši, jako clown tragedul"
Jakub tiski pesti na spancich, aby zapudil čeme myšlenky, zlomyslne stiny. Ale myšlenky i stiny zu-staly, rozrustab/ se v srdci stale bujneji, že pomalu nebylo již pudy ani prostoru vesele sebediivefe. Pra-coval a učil se se vši svou neupokojitelnou, silnou vuli, aby se opil dilem a aby snila ruka, ponevadž srdce nemohlo sniti.
Tak pracoval, žil a trpel Jakub Jarebičar tolio času, kdvž se zamiloval.
IV.
Sedel večer v krčme s druhv a se studentv. Pozde v noci vstoupila do svetnice krasna žena, kterou všichni poznali. Melitta bylo jeji jmeno. Kdo že byla Melitta, odkud a čim, nikdo presne nevedel. Nekteri rekli, že je rozvedena s mužem, jini pravili, že je vdova, take vsak mluvili, že neni ani vdovou, ani rozvedenou ženou, spiše jen piitelkyni sv}'ch pfatel. Odkud že prišla, nikomu nebylo znamo; ani jazyk neprozrazoval, ani tvaf. Vypravely se velmi romanticke a zamotane udalosti, ktere obepinaly temef pul sveta; nevefili pak tem pfedivnvm udalostem ani ti, ktefi je sami vypravovali. Malokdo si všimal prazdnycli reči a nikdo se nesnažil, aby sahl tajnostem na dno. Melitta byla
2:i
krasna, že by človek omamen poklekl pfed ni, kdyby mu fekla, že neni polska židovka, za kterou ji rozhla-šovali, spiše kfestanska svata, sama svata Agata. To pocitil Jakub Jarebičar, kdy ji po prve spatfil. Študenti i umelci, kolik jich Jakub poznal, všichni byli zamilovani do Melitty. Nektefi byli jeste zpola deti, jini již zpola muzi; nektefi byli hovorni a veseli, jini suchoparni a tiši; nektefi vefili v svou slunnou budouc-nost, jini doufali v svuj každodenni chleb. Všechnv sdružovalo a vazalo dve mocnych vašni: zavist a laska.
Skrvvali zavist jeden druhemu s takovou pfehna-nou, pfecitlivelou a ohleduplnou starostlivosti, že ji ukazali konečne liplne slepym očim. Take o lasce ne-mluvili, ale pošpinili ji nečistymi slovy; vedeli druh o rlruhu: „Vždyt vim, dušičko, jake pisne zpivaš v svem srdci!"
Všechny jine, ktefi byli do ni zamilovani, nejdfive omamila tajnost jejiho žiti, nato teprve jeji krasa, prusvitna belost jejich lici a temne svetlo jejich oči. Jakuba neomamila ani tajnost jejiho života, ani jeji krasa. Nemiloval ji, jako ji milovali jini; take v jeho lasce, v hlubinach srdce hlodajici a chvejici se, byla zavist a bylo nepfatelstvi. Tenkrate si neuvedomil, sotva že ve sneni tušil, kam upfene hledela zavist, kam mirilo nepfatelstvi. Pozdeji, když dospel k poslednimu hroznemu poznani, uvedomil si take svou lasku.
Ten prvni večer sedel tesne vedle ni, že byl jako zaobalen dvšici teplotou jejiho tela. Pfihodilo se mu dokonce, že se dotekl jejiho ramene a ruky, když vztahl pravici po sklenici. Pil mnoho a rychle jako nikdy, ale necitil vina. Nahle se otočila k nemu, tak blizko, že žehly jeji oči jeho tvaf.
,,Pane Jarebičare, slvšela jsem již vaše jmeno; fekli, že jste mistr mistru. Ja jsem myslila, že jste starši. . . a že mate velmi svetle, kudrnate vlasy a modre oči. . ."
■21
,,Pravi, že mne jest padesat let i pfes!" s bolesti se usmal Jakub. ,,Malem jim uvelim, budu chodit se-hnut a budu kašlat!"
Když tak odvetil, mimodek a bez zleho umyslu ohledl se na sveho soudruha Nagodeta, jenž mel svetle kudrnate vlasy a modre oči. Nagode hyl svetak, ne-pfiiel starosti, opravdovosti a prace; zamilovan byl ustavične a v mnohych krajich, v krasne i hrde, mlade i stare ženy, jak se nahodou stalo; ale vždy serozhne-val, když mu nekdo vyčital vetroplašstvi a bezcharak-ternost. Jakub nenavidel Nagodeta od loho okamžiku, kdy ho poprve spatfil.
,,Opravdu mnoho zkušenosti je ve vašich očich, temef unavy!" rekla pani Melilta a pohližela na Jakuba tak zblizka a s takovym iismevem, že se temne zardel. „Take na rtech se vam pozna, že jste již dosyta libal, užival všeho do posledniho tajemstvi!"
,,Libal?" podivil se Jakub. ,,Pani Melitto, v svem živote jeste jsem nepolibil jine ženv, nežli svou matku ... ani svvch sester ne!"
Pani se hlasite zasmala, ale již v prvnim zvuku pferušila smich a jeji tvai" byla važna.
„Nemate takovvcli oči ani take takoveho hlasu, že by lhaly!" rekla. ,,Mne neštastnici se zda, že jeste nikdy nepolibila jsem rtu, ktere jeste nebyly poskvr-nene. Zde by byla pfiležitost, snad ji sam milosrdny Biih poslal. . . At neni pohoršeni, pane Jarebičare, pijme na bratrstvi!"
Vstala a zdvihla sklenici. Take Jakub vstal, ruka se mu tak tfasla, že se vino rozlevalo.
,,Po starem obyčeji!" rekla usmivajic se pani Me-litta. Ruka tesne ovila ruku, oba dva vypili douškem.
,,Okolo krku, po starem obyčeji!" rekla pani Me-litta. Objal ji okolo krku, zavfel oči, pocitil žhave
25
teplo jejich rtu na rtech svych, na celem svem chve-jicim se, rozpalenem tele.
„Ztracen jsi, utopen, bojim se!" vzkfikl Nagode zvonivym hlasem.
Jakub se vzpiimil. Opfel se pesti o stul, aby se ne-potacel a ohledl se zamženym pohledem po svčtnici. Všichni bledeli na neho, on jich vsak skoro nepoznal, jejich tvafe byly mu vzdalene a cizi.
„Zde opravdu nevim, jsi-li dite, jsi-li starec!" se smi-chem hovofila pani Melitta. „Dite se zardelo, starec vsak libal! Takym byl tvuj polibek, jako by jich na tvych rtech ziistalo od včerejšiho večera do dnešniho jitra jeste tisic a devetkrat tisicl"
„Uraželi me jini, ale ja jsem jich neposlouchal; ty mne nikdy neuražej, srdce by me bolelo!" odvetil Jakub; jeho oči, kalne a zamžene, již dfive, byly čiste vlahe.
„Dite jsi, ne starec!" milosrdnč se usmala Melitta. „Kdo jinv, zkušeny človek v tajnych vecech, byl by mi odvetil: všech devetkrat tisic polibku za jedinv tvuj, Melitto; zde jsou me rty čiste a žiznive, dej mi sve . . . Nebylo by to obzvlašte duchaplne, ale slova byla by krasna. Ty pak jsi prosil milosti, prosil skoro se slzami v očich! . . . Rej, jak jsem ti pfedfikavala, pak stane se dle meho diktatu i dle tvych slov!"
„Všech devet tisic polibku za jediny tvuj, Melitto . . ." šeptal a pomalu koktal Jakub, pak popo-sedl a zardel se. Obč dve dlane pritiski na čelo a když ji pohledl v bilou, usmivajici se tvaf, byly opravdu slzy v jeho očich. „Proč me uražiš, proč dychtiš, abych se ponižil pred tebou i sebou?"
„Dale!" poroučela Melitta. ,,Zde jsou me rty . . ."
Šeptaje a koktaje, bez moči, jako ve snčni opako-val Jakub:
,;Zde jsou me rty čiste a žiznive . . ."
20
,,Dej mi sve!" usmala se Melitta a naklonila sek nemu. ,,Dej mi sve!" šeptal Jakub.
Tedy ho ona sama objala obema teplvma, bilyma, do loktu holyma rukama okolo krku.
„Ztracen!" vzkfikl Nagode.
Jakub ho slyšel v svem omameni.
„Jsem-li ztracen. . . jsem ztracen do raje!" odvetil Jakub; hlas jeho byl chraptivy a chvejici se.
„Utopen, bojim se!" se smichem dodal Nagode.
Melitta opfela hlavu o pravici a bledela na Jakuba veselyma očima.
„Rekli, že jsi mistr mistru; rada bych videla tve dilo; snad bych te podle nebo lepe poznala nežli podle tvafe a slov."
„Ma pracovna je nečista a nuzna; dyše tam starost, každodenni život a nepekne myšlenky. Nechtel byc)i, aby tva noha pfekročila ten prah!"
Pani Melitta se zamyslila.
„Mnoho jsem již poznala umelcuv a jeste poznam, znamenitych i nepoznanych, mladych i doživajicich. Zamilovani byli do mne, nektefi opravdove, jini jen spiše proto, ponevadž se sluši, abv bvl človek zamilo-van do krasne ženy. Kreslili mne a malovali, podobu me lilavy lili do sadry a tesali v kamen, snadno bych učinila bohatou a krasnou vystavu. Tedy hlecF: když stoupnu pfed zrcadlo a prohližim se bez marnivosti, jen tak, jako bych prohližela malbu v ramci, zdaji se mne všechny ty podoby cizi a mrtve. Malovane a tesane jsou dokonale, žadny tah neni pominut, tedy . . . ja jich nemiluji, nesmeji se a nehovofim s nimi. Když se pfestehuji, nahazim je všechny naposledy na na-dvofi. . . PnjcT se podivat na ne, uvidiš sam!"
Jakubu se pfihodilo jako jednou, když po tfech čišich černe kavy preletel ho mraz; ledove kriipeje vstoupily mu na čelo a ruce se mu tfasly.
27
,,Kdy a kde jsem slyšel tato slova? Malovane a tesane jsou dokonale, žadny rys neni nepovšimnut. Ale cizi a mrtve jsou všechny ty podoby . . . Kdy a kde jsou ta slova, v kterveh očich a v ktere tvafi jsem je četi?"
,,Vina, vina mu dejte!" volal Nagode. „Mistru mistru v je zle!"
„Neni mne zle!" vzpamatoval se Jakub.
,,Urazila jsem te?" tazala se Melitta všeclma zde-šena.
„Ne. . . čim bvs mne urazila?" koktal Jakub. „Jen to mi povez: proč že jsou ty podoby mrtve a cizi? Kde se pozna . . . odkud dvše ten mraz, že jich nemiluješ?"
„Sama nevim, odkud. Rekla jsem, že byli všichni umelci zamilovani do mne, opravdove i zpola opravdove. A tak si myslim, že byla jejicli laska močnejši jejich umeni. Chteli svofiti tu podobu, již ctilo jejich srdce . . . tedy vule byla vetši nežli moc. Ruka vy-konala sve dilo, neposlouchala srdce, nestvofila toho, co ono poroučelo. Snad nebyli posvečeni umelci, mistfi mistruv, spiše jen femeslnici v sametovych ka-batcich, zamilovani do ženy a do umeni, proto, ponevadž jim obe bylo nesrozumitelne a nedosažitelne . . . Tak, to je ma moudrost, bojim se vsak, že je nespra-vedliva, že jen me oko je zlomyslne a nevdečne . . . Pfijo" sam ... a počit: ukaz sam, co je umeni a kdo je mistr mistruv!"
Mraz lezel tvrde na Jakubovych licich a v jeho srdci. Jeho ruce a nohy byly jeste težši, unaven byl jako po dlouhe pouti.
„Pfijdu!" fekl.
„Kdy pfijdeš? Hned zitra pfijdi, brzy po po-ledni! . . . Proč jsi tak bledy? Opravdu važne se bojim, že jsem tč urazila; tedy fekni, čim?"
28
„Neurazila jsi mne!" odvetil težkym jazvkem Jakub. „Zitra pfijdu, at vidim, kdo že jsou ti femeslnici v sametovych kabatcich a proč že jsou taci..."
Zmlkl, vyprazdnil nevedomky svou sklenici do dna a sklonil se k Melitte; na jeho rtech byl unaveny, skoro hnusny usmev starce.
,,Neco bych ti povedel, pani Melitto . . . Take mne již rekli, že jsem femeslnik v sametovem kabatci . . . jen s tim rozdilem, že jsou druži mladici, ja pak jsem devadesatiletv starec, ktery je toliko vice smešnv a hnusny v svem masopustnim rouše... A pomysli: v hlubinach sveho srdce jsem jim vefil, take v tomto okamžiku jim vefim . . . Ted viš, proč jsem bledv!"
,,Ale jsi opily, mistfe mistruv?" podivila se Melitta.
„Ztracen, utopen!" volal Nagode. „Zde se ukaže, Jarebičare, kdo že jsi! Zde se uzfiš v zrcadle, boj se a chvej!"
S nepfatelskym pohledem pfemeiil ho Jakub, krev mu udefila do lici.
„Rad jsem sam, že se ukaže!" fekl tak tiše, že ho slyšela sotva Melitta, jež mu sedela u tvafe.
,,Což kdyby se ukazalo, že je pravda, co ti vy-čitali... a čemu sam vefiš v svem nerozumnem srdci!" tazala se usmivajic.
„Kdyby se ukazalo ..." počal odpovidati hlubo-kym, smutnym hlasem, ale nedokončil; nahnul se k je-jimu rameni a ohledl se na ni s tak smutnvm, o milost prosicim pohledem, že zhasl vesely usmev na jejich rtech.
Jakub Jarebičar nespal te noci; s krvave obroube-nvma, široce otevfenvma očima upfene hledel do stropu a čekal jitra a odpoledne.
29
V.
Když pfišel Jakub ve čtvfi odpoledne, Melitta ho pfijala na prahu.
„Kde jsi chodil? Což jsem nefekla, abys pfišel brzy odpoledne? O pul pate neni brzy odpoledne!"
„Teprve čtyfi hodiny!" v rozpacich mluvil Jakub.
„Nejsi zamilovan . . . tak zamilovan, že jsi nespal eelou noc?"
Jakub se zardel, ohledl se na ni plachv a zahanben, ale ihned sklonil zrak.
,,Viz, tvaf te prozrazuje! Kdo je opravdu zamilovan, čeka pul hodiny na ceste, pak pri j de jeste nej-mene pul hodiny dfive a omlouva se, že ho hodina zmatla. Jinak si počinaji jen deti a starci . . . Prosim!"
Otevfela mu dvefe. Jakub vstoupil do pfedni svetnice tak neobratne, že zakopl o koberec.
Ve všech svetnicich bylo chladne, pfijemne šero, okna byla zastfena.
,,Nač jsem pfišel? Do zahuby jsem šel, do dobrava olne zahubv!" pfeletelo Jakuba.
Melitta byla oblečena v dlouhou pestrou domači fizu; bily krk leski se k ramenum; když vztahla ruku, sklouzl široky rukav pfes lokty.
„Pfijala jsem te po domacku, vždy£ jsme bratr a sestra!"
Sedel na pohovce, hlava jeho byla težka od pro-bdele noci, hledel jako skrze zakalene brejle, vše bylo mlhave a netrpelive pred nim, jen ji videl čiste jasne. Sedela v lenošce tak pfivetive, že videl čeme hedvabne punčochy a stfibrne sede stfevice, ruce sepiate odpo-čivaly na kolene.
Jakub pocitil, že je nudny a smešny a zazdalo se mu, že vidi utajeny soustrastny usmev na jejich rtech.
30
..Alespoii kdybych byl diive se napil!" poniyslil si. „Hovofil bych nesmysly, ale hovofil bych! Co bych ji fekl, kdyby se nesmala?"
Ihned bylo ho hanba za ty plache myšlenky, za sebe sameho i za sve mlčeni.
,,Pfišel jsem, Melitto, abych videl ty femeslnikv v sametovych kabatcich . . . abych se takfka v zrcadle spatfil. Ukaz je!"
Melitta se usmala.
„Proto, jedine proto jsi pfišel? Zvvkla jsem byla jinym poklonam, tak zvykla, že se zdaly konečne jako zasloužile, jeste pfeskromna daii. . . Pročež k praci, at nezameškaš!"
Vstala, on byl cely pfepadlv.
,,Ne, tak jsem to nemyslil! Nesmvslna a neobratna byla ma slova . . . nefekla toho, co je v srdci, ba ani to ne, co je na jazyku!"
Nevedomky jako uplakane dite sepial ruce pred ni a sklonil hlavu. Stiskla jeho ruce do svych a zasmala se mu do tvafe.
„A ustavične jsi dite! .... Pojdme, at ti ukazi sve museum! Tam se snad razveseliš, že se ti spanek od oči a pustota od srdce odlouči!"
Vstoupili do velike svetle svetnice, plne slunce, kviti a zelene. Jakubu se zablesklo pfed očima, že si je zastinil dlani.
,,Kde jsou kazajky?" tazal se.
„Pravdiva a rozumna otazka! Zdali jsi již pode-koval slunci, jež te pozdravilo v tvaf?"
Jakuba bylo hanba, z hanby vzrustal hnev, kterv mu již hofel rychle na licich a chvel se na rtech.
,,Nemiluji slunce, take ve mne ho neni, ani v mych dilech! Proto jsem se tazal, kde že jsou kazajky, abych videl stiny!"
Melitta sedla na pohovku,
31
,,Vždyt vim, že nemiluješ slunce, vedela jsem již v tom okamžiku, kdvž jsem li ponejprve pohledela do oči. . . A take vim, proč ho nemiluješ!"
,,Proč že ne? Povez! Rad bych vedel!" vzkliki Jakub a stoupl uplne blizko k ni.
„Proto, ponevadž te samo slunce nemiluje!" opa-kovala Melitta. ,,Zdali viš, co je slunce?"
Jakub mlčel.
,,Slunce je žena!" smala se Melitta a bledela mu zrovna do oči.
„A laska!" rekla tišeji.
Objala koleno rukama a rychle sklonila hlavu. ,,A umeni!"
Jakub sotva slyšel jeji slovo; stal pfed ni bledv a chvel se.
Vstala z pohovky a zastfela okna, že bylo ve svetnici prusvitne šero.
„Zde te slunce nebude rušit! . . . Prohledni si ty sametove kazajky, sve bratry, pfatele i zname, at se ti oko zveseli a srdce poteši!"
Mlčky se obratil a ohledl se s timže dlouhym zlym pohledem po sochach a obrazich.
„To nejsou moji bratfi, nejsou moji znami!" fekl chladnym hlasem a tvaf se mu vyjasnila. „Jsi-li ty slunce, nevideli te, nepoznali; je-li slunce laska, nikdv nemilovali; je-li slunce umeni, nebvli umelci... De-kuji, Melitto, že jsi mne s nimi seznamila; tak nebude ve mne již strachu a malomvslnosti, až ti ukazi, kdo že jsem!"
,,Divne!" fekla Melitta uplne zamyšlena. „Co je divne?"
„Pfijde hodina, kdy ti to povim!" Když se vratili do jine svetnice, bvl na stole pripraven čaj.
„Povez mne, jak si pfedstavuješ muj obraz?"
32
„Jak jsi!" odvetil.
„Jak jsem?" podivila se a opfela hluboko do lenošky, takže videl jeji oči jen jako dve temne lesknoucich se černych skulin.
„Jak jsem? Je-li pak to umeni?"
Jakub pohledl na ni zdešene.
„Je-li to umeni? Udeli-li mi Buh, abych te vytesal z bileho mramoru, jako jsi; vice milosti neprosim!"
»Skromne milosti prosiš!" usmivajic se zavzdychla Melitta. ,,Nezda se ti, že tyto sametove kazajky ma-lovaly a tesaly obraz me hlavy, meh o krku, mych ramen i prsu, jako je vše v pravde od Boha utvofeno?"
„Nezda se mne tak; ne zde, když te vidim pred sebou, a nebude se mi zdati ani tehdy, když te uvidim dychtiv ve vroucim sneni. Ani v zreadle te nevideli, což teprve tvafi v tvaf, ani očima te nevideli, což teprve srdcem!"
„Divne!" zamyslila se Melitta.
Pfeletelo ho neco nepfijemneho, jako strach pred trpkou tajnosti, když videl jeji bilou, jemnou tvaf, na ktere sotva poznal jeste odlesk lismevu.
„Co bylo divneho v mych slovich?"
,,Take to ti svefim, až ukažeš, kdo že jsi! Nebude tomu již dlouho, Jakube, milačku muj, že se to stane! Jeste vždy se stalo tak brzy, že bylo to mne dokonce pfedčasne. Lituji te skutečne opravdove a srdečne, ponevadž velike bude tve utrpeni; nektefi je pfemahali a svlekali ponenahlu oddane a s tichou litosti same-tovou kazajku; jini vsak pod tihou poznani zavravo-rali. Tech druhych jsem vice litovala, vždyf v rakvi po pravu meli svou ubohou kazajku!"
Jakub bystfe poslouchal všechna jeji slova, neroz-umel vsak žadnemu. Když videla otazku, zdešeni a strach v jeho očich, uchopila pravici jeho ruku, levici rychle ji hladila.
33
„Skutečne, opravdu te lituji!"
Jak byla pfed nim vysoka, krasna a tepla, krev mu plala hanbou a vašni v tvafi.
„Povez mne, proč mne lituješ? Nemiluji milosrden-stvi! Povez mne, nač všechna tato slova, kterym ne-rozumim? Je to komedie, pouha pomsta, razpustile pohrdani? Zpfima mluv! Vždyf nejsem plačtive dite, že bych se zhroutil pod tvrdvm slovem! Take jsem ne-pfišel prosit te na kolenou o milost a lasku, abycb umiral, když bych misto milosti ziskal vysmech! Ne-odkladej, povez!"
Nalila mu čaje.
,,Pij a pfikousni! Naše slova jsou již temna jako šero v teto svetnici! Chceš-li, abych donesla svetlo? Nepfeješ-li si, take ja ne! Neehf nam sviti veselejši slova a sladši myšlenky! Co je težkeho a trpkeho v bu-doucnosti, samo se zjevi jeste pfedčasne!"
Jakub stiski dlani borke čelo a opfel se o stul.
,,Co jsi učinila? Jako niiž je tve slovo v mem srdci!"
Pfisedla k nemu na pohovku a objala ho levici okolo krku.
„Nemysli, nic nemysli na to slovo! Neboj se, je-li opravdova a silna tva laska!"
,,Opravdova a silna je ma laska!" odpovedel šeptaje a zajikaje se.
Mlčeli dlouho, jeste decli se nespojil s dechem, lice se nenahnulo k lici, pravice nehledala pravice.
„Je-li opravdova a silna tva laska!"
Neslyšel jejich slov, jen v srdci je tušil a lekl se jich.
,,Opravdova a silna je ma laska!"
Ne slovem, sotvaže srdcem odpovedel. Jako pfi-krov, tiha kamenna, leželo mu neco na duši i na tele . . .
Pomalu, aby se ho -nedotkla, zdvihla svou holou ruku od jeho krku a vstala.
,,Pozde je již, myslim; take venku je již šero . . ."
C. ankn r: Vule a moc
3
34
Stoupla k oknu a odhrnula je. Jakubu se zazdalo, že je ve svetnici nahle vše cizi, prazdne a chladne. ,,Proč jsi odhrnula?"
Když ji pohledel ve tvaf, zmlkl všecek plachv. Stala u okna vysoka, mirna a bila jako kralovna, nedosaži-telna, již pouhou nehodnou zadosti poskvrnena. Jakubu bylo, jako by ji videl po prve a jako by vstoupil opilv a nečistv v blahoslavenv chram.
„Pfijd brzy!"
Pri loučeni rychle nahnula hlavu.
Poklonil se mlčky a hluboko, šel pfedni svetnici a po schodech neobratnvmi, vravorajicimi kroky a stoupil na cestu, že sam nevedel jak.
V noci zdvihal pesti k nebi a z ust kypelo jako v horečce:
„Nyni vim. . . ted jsem te videl a poznal. . . ted ukazi, kdo že jsem . . .!"
VI.
Teprve o tyden pozdeji šel Jakub k Melitte. Pfipravoval se na ten den jako iia slavnou mši. ,,A£ se neobjevim pfed ni nehoden, bosv, neumvtv a neučesany!" Zkoušel, abv ji presne videl pfivfe-nyma očima, jak bvla pfivetiva a chladna, aby vy-počital vše do krajnosti jeji slova a sve odpovedi. Zpola s važnou starostlivosti, zpola s tichou hanbou posuzoval pfed zrcadlem svou tvaf, svuj ličes, pohyb rukou i tela, pohled oči, usmev i važnost rtu. Koupil si novy, nekfiklavy, slušny, sivjr, skoro pfeskromnv oblek a takovy nakrčnik, jake nosi ufednici stfedni vrstvy. ,,Vždyt vim, co myslila, když hovofila o tech sametovych kazajkach. Spravedlive myslila, že človek nejradeji rouchem, chovanim a slovem ukazuje svetu, co neni a čim by rad byl. Gustav Klimt, romantik.
35
stroji se jako urednik sedme tfidy se zaslužnvm križem a jubilejni medaili. . . proto, ponevadž kanceliste a obchodni pomočnici oblekli sametovou kazajku!"
Cely ten tyden pracoval lisilne, ale pracoval jinak, nežli dfive. Nedotekl se jilu, ani kamene; tesne zastfel a zadelal okna a sedel s privfenvma očima v uplnem šeru.
,,Pfijtl'! Ukaz se!" poroučel a prosil v svem srdci. Noe se tiše razprostirala pfed tim, ze stinu vyvijelo se bile svetlo, ze svetla vstavala stale jasneji a zfetelneji bila tvaf.
„Zustan pfi mne! BucT blizko, uplne blizko, obejmi me rukama, at te vidim tvafi v tvaf, at ti vnikne po-hled me duše na dno oči, at poznam, jak krasa tve duše vytvofila krasu tveho tela!"
Stoupla pfed neho, naprosto blizko, že videl jeji tvaf tak zfetelne, jako toho prvniho večera, když se sklonilo teplo i sladko k jeho lici. Když vztahl ruku, svetlo zhaslo.
Lekl se a chvel, když ji videl vvsokou a chladnou, bilou kralovnu, nedotknutelnou a nedosazitelnou, jak stala u okna.
,,Milostiva mne bud', 6 kralovno! Pfed tebou klečim, usmej se, naklon hlavu ke mne, at vstanu po-žehnan!"
Tak vidal dve tvafi, dve podob, dve krasy. Obe dve tvafe byly v nem stale živejši, obe dve podoby stale jasnejši, krasv stale čistejši.
Rano toho dne, kdy se vvpravil k Melitte, po prve se odel v plast, aby ruka ztelesnila sneni. Ale ruka ochabla. Beztvarna hromada jilu stala pfed nim na dfevenem leseni.
Nikdy se Jakub nesmal, v tom okamžiku se za-smal nahlas.
,,Buh stvofil z blata človeka hfišneho; mne, človeku hfišniku, vsak je zapovezeno tvoriti z blata krasu,
36
ktera je Buli! Prijel, svete, a obdivuj se odvaze, jake nebylo od Adamova narozeni!"
Tak smichem, hnevem a sebeponižovanim mukami zastiral strach, jenž byl v jeho srdci. Mrtvy jil stal pfed nim a tupe a slepe bledel j emu do tvafe. Odnikud nepfichazelo svetlo, podoba a krasa, pusta a prazdna byla svetnice. Jakub svlekl šedivv plast a mrštil jim do kouta.
,,Jeste nepfišla ta hodina,'kdy by se z vule zrodila moc, ze sneni pravda! ..."
Již bylo pozde odpoledne, stmivalo se temef, když se vydal na cestu.
S odmefenou poklonou, slušnv a važnv vstoupil do svetnice a polibil Melitte ruku.
Melitta se zvonive usmala.
„Bud pozdraven!. . . Dobfe jsi se pfipravil, do-konale jsi se naučil! Jak dlouho jsi stal pfed zrcadlem?"
Jakub se zardel, všeehna vvpočitana a promyšlena slova mu uvazla již na jazyku.
„Proč jsi mne zvala, když me uštepačne pozdra-vuješ?"
„Nebyl to vvsmech, jen veseli bvlo v mem srdci, když jsem te spatfila! Den za dnem, liodinu za hodi-nou jsem vedela, co delaš, co mysliš a jak žiješ. Snil jsi v uzavfene svetnici, pfi zastfenych oknech celv dlouhy tyden . . . posleze jsi obleki šedivv plast, abys ztelesnil sve sneni. Vše bylo zfetelne slovo od slova napsano na tve tvafi, kdvž jsi vstoupil do svetnice; proto jsem se smala . . . Promiii! Pekne si sedni, zapal si cigaretu a vypravuj, jak se ti dafilo!"
,,Sama jsi fekla, že jsi me videla!"
Jeho tvaf byla zdešena, temna a pusta.
„Neni pekne a spravedlive, že te uraži jemne slovo! Což jsi nemohl odpovedeti: dekuji ti, že jsi na mne bledela den za dnem, hodinu za hodinou, že bvlv pfi
37
mne tve myšlenky? Dekuji ti, že jsi prišla ke mne v zavfenou svetnici a libezne jsi mne pozdravila, když jsem te čekal s pfivfenvma očima . . . Hled', ale styd se, že te musim učiti, jak mluvi slušnv človek se ženou, kterou miluje?"
Jakub vzkliki hlasem plnym bolesti a hofkosti: ,,Povez, proč mne mučiš? — Je to pouha rozpusti-lost? Pouha rozpustilost to neni! Je to zlomyslny iimysl, bezcitna myšlenka? Je-li to zlomyslny umysl, bezcitna myšlenka — povez primo, at vyprazdnim kalich douškem! — Prišel jsem k tobe jako kfestan k velike mši, s čistvm srdcem, požehnani dychtivy! Ty jsi zavrhla mou oddanou lasku jako Buli modlitbu hfišnikovu!"
Ve spancich mu vrela krev, slzy byly v jeho očich. Melitta se ohleclla naii s dlouhvm, zamvšlenvm, skoro žalostnvm pohledem.
,,Když jsi fekl, že tva laska je opravdova a močna, nevefil jsi svym slovum! Opravdova a silna laska nikdv neni malomvslna, neprosi, nevzdycha a neplače! V opravdove lasce je duvera vzdor černemu hofi, je cesta v poušti, je svetlo o pulnoci! — Kdybych te urazila jeste trpčeji, kdybych se smala tvym slzam — ty vvskej a zpivej, mysli na zitfejši den, na budouci leto, na vitezoslavu, ktera je tvym souzenvm a spra-vedlivvm udelem! Takova je opravdova a silna laska!"
Jakub hledel na podlahu.
„Co je tedy v mem srdci? Ne laska? Což je to blaz-novstvi, což je to strach, je to nepfatelstvi a zavist? C.okoliv to bud — me srdce je plne, že pfeteka; bud je plne lasky nebo blaznovstvi, strachu, nepfatelstvi i zavisti! Plne je me srdce a bojim se, že pfeteče pfedčasne!"
,,Jeste jsem ti nepohledla do srdce, ne jeste v po-sledni hlubinu . . . Sobota je dnes. Do phšti sobotv vytvof podobu me hlavy!"
38
„Do prišli soboty?" lekl se Jakub a vyskočil.
„Do prišli sobotv! ... Je mne lito že jsi neodpo-vedel: Jeste tuto liodinu vytvofim!. . . Tak byl by odpovedel človek, ktery by silne a opravdove miloval!"
„Jeste tuto hodinu ji vytvorim!" opakoval Jakub pomalu a tiše a obratil se ke dvefim težkvm krokem a se sklonenou Jilavou.
,,A ten človek byl by vyskočil ke dvefim bez slova a bez loučeni!" rekla Melitta. Sedela v lenošce a nepo-hnula se, když Jakub chytil za kliku.
Na prahu postal a ohledl se na ni.
,,Jeste tuto hodinu, Melitto!"
Hovofil jako ve snach, pfed očima se mu mihalo a nohy mu klesah/.
,,A ten človek nebyl by stal na prahu a nebyl by se na mne ohledl!"
„Ne, na tebe?"
.,Čtvrt hodiny jsi promeškal!"
Jako v horečce se vydal na cestu k domu. Když se zpola vzpfimil a ohledl, s udivem poznal, že zašel v uplne neznamou ulici. Za raneho šera to bylo, na vysoke stfechy jeste svitilo večerni slunce. Prišel do košate zahrady pfed hospodou; ve stinu sedely krasne videiiske damy ve svetlych letnich živutcich, sklep-nici nosili penive pivo od stolu ke stolu.
Jakub pocitil, že je mu vfele a vstoupil do za-hrady.
,,Promeškal jsem čtvrt hodiny, at promeškam jeste pet minut!"
Vyprazdnil chladnou čiši douškem. Pak mu lehlo neco na srdce i na mysl jako mir po težke pouti.
,,Nerozumne jsem mluvil, nerozumne jsem jednali nerozumne jsem slibil! Božstvo stvofilo svet v šest, dnech, ja pak jsem slibil, že stvofim v jedne hodine božstvo samo! Kvintanskv slib to bvl! Do ohne piijdu
39
pro tebe —v ktery ohefi a nač? S tebou do konce sveta — kde je ten konec a co bude tam zvlaštniho? Hvezdy bych strhoval — kde koupim tyčku k tomu? — A ja, ja stvofim božstvo, v jedine hodine je stvofim, protože svleknu ten opovrženv sametovy kabatec! .. ."
Když se vracel z hospody, byla noc. Hlava jeho byla težka a t upa od piva, ospalv byl. Po dlouhem a pustem bloudeni križem po ulicich prišel domu a lehl zpola oblečen.
Jeste dlouho neležel a vstal. Hlava ho rozbolela tak silne, jako kdyby ho udefilo težke kladivo do čela. Vyskočil s pohovky a vravoral k oknu. Venku byla bezhvezdna noc; dole na ulici chraplave zpivalo dve opilcuv. Rozžehl svetlo, obleki si plast a stoupl k jilu, ovitemu zamazanvmi mokrymi hadrami. Stal pfed nim jako liloupa, nevrla nestvura v masopustni cary odena.
,,Vstan z blata, božstvo!" napolo ve snach se usmal Jakub.
Odvil hadry a vyhrnul si rukavy.
„Glovek je tvurcem, jinak neni človekem! Duše, ty mysli, mvsli vsak cokoliv! Ruko, delej, delej vsak cokoliv! Budiž to božstvo, nebo budiž to pfišera!"
Celou noc pracoval Jakub slepe, ruka sobe byla panem i vudcem. Rozednivalo se, když sedel unaven a sklonil se tak hluboko, že opfel čelo o kolena.
Jeste dfive, než zasvitilo jitfni slunce na sochu a na nej, tise se otevfely dvefe. V jedinem pouze oka-mžiku stala na prahu, svetla a bila. Tak se neočeka-vane rozevrou mraky a ukazi se nebesa plachym očim.
On jich nevidel.
VII.
Bvl jasny den, když Jakub vstal. Cely unaveny a nemocny byl. Sloupl pfed podobu a hledel na ni ospa-lvma očima.
KI
,,Kdo jsi? A kdo te stvofil?"
Bez myšlenky, jako nevedomky, zdvilil pest a udefil, že se mokry jil s hlukem svalil na podlahu.
,,Vždyt ne tebe, vždyt ne tebe — sebe jsem stvofil, sebe a svou nemoč!"
Sotva ho pfeletela takova myšlenka, vvskočil k jilu, k beztvarne nestvufe. Pest zkazila tvaf, krk i prsa, takže se mu masopustni tulpas zubil do tvafe.
„Milosti boži! Co jsi stvofil, Jakube Jarebičare?"
V j edinem tom okamžiku, když vzkliki a zaplakal hruzou, v tom okamžiku bvl Jakub umelcem.
Prišel k ni nevyspaly, umazan a zaprašen, s rudvma a uplakanyma očima. „Nemohu!"
Sam nevedel, jak se to stalo: klečel pfed ni, vzpinal ruce a vzlvkal.
Sklonila se k nemu jako matka k diteli.
„Ubožaku, upokoj se, neplač! Videla jsem te! Od sameho začatku vedela jsem, že jsi jako slabe dite, ktere sni, jak by mofe pfeskočilo, pak se svali do pfi-kopu. Vedela jsem a pravila to. Divne se mi zdalo, že byla všechna tva vznesena slova uplne presne" taž, jako jsem je sh/šela mnohdy a z mnohvch ust. S prave tvmiž slovv, s kterymi jini tebe zaprou, ty jsi zapfel sve bratry duchem i nemoči, jako jini, tak i ty jsi vzkfikl, že ukažeš, kdo že jsi; jako všichni jini, tak jsi slibil, že stvofiš mou podobu z bileho mramoru, pak se ti mokry jil vysmal do tvafe . . . Neplač, upokoj se! Nudne ti nikterak nebude na svete, ponevadž velika je tva společnost, rozprostira se od vvchodu k zapadu jako židovskv rod, v každe ulici potkaš bratra, v každe hospode pozdraviš druha. Brzv se poznate a brzy se budete miti radi a nebude vam zle. Lepe se vam po-vede, nežli tem osamelvm a mocnvm, ktefi proseka-
11
vaji nove cesty do houštiny a je jich tak malo, že by lehce každe stoleti jedenkrate zaznamenavalo na mape."
Zdvihl se pomalu, pravici prejel si čelo, levici ne-vedomky setfasl prach s kolen, že se Melitta jemne usmala.
,,Lepe se mne povede! . . . Ale to mne povez, tecT, když již vše je rozhodnuto a rozsouzeno: fekl jsem, že stvofim tvou podobu, jak jsi, ty vsak jsi se mne ptala, bylo-li by to umeni. . . Vzpomnel jsem si na tvou otazku dnes, když jsem rozbil pesti tu nočni pfišeru . . . Povez mne: kdybych byl vytvofil tvou podobu, jak jsi a jak ji vytvofiti nemohu . . . zdali byl bych učasten tve milosti a lasky?"
,,Tenkrat jsi byl učasten me milosti a laskv, když jsi vytvofil tu nočni pfišeru a když jsi unaven odpočival pfed ni. Nevidel jsi mne, ja vsak jsem bvla pri tobč!"
Upfel na ni tupe oči.
„Tenkrat . . .?"
,,Tenkrat, když bylo tve telo omameno, kdvž spal tvuj pusty rozum a duše sama bdela. . . duše, jež je spravedliva a vvtvofi pfišeru po sve podobe . . . Ukaz, kdo že jsi: vvtvof mou hlavu a v me hlave svou podobu, vytvof tak, že bude obe, ma hlava i tva podoba, tataž nerozdelitelna krasa ... V te pfišefe bylo obe, prišera byla krasna a ty jsi byl umelcem! V leže noci vzchopila se tva duše a sama si ji vvtvofila . . . Rano ti bylo hanba nad umenim, ktereho nemiluješ, ubil jsi je pesti! — Vezmi čaj, silnv jsem ti pfipravila, aby jsi se rozveselil! Nvni pohovofme o veselejšich vecech a pfe-nechejme vše jina učena tajemstvi ubožakum, ktefi sekaji houštinu!"
Jakub držel si šalek neobratnvm zpiisobem obema rukama a srkal hlasite; fidke svetle vlasy viselv mu v dlouhych kudrnach na zapocene čelo.
12
,,Vždyf jsem tulil . . . snad jsem uplne vedel tajne, jak vše bvlo!" hovofil pomalu, jako by hovofil o každo-denni, ne vesele a ne smutne veci. ,,Neni treba, aby se človek pfespfiliš mučil k vuli jedinemu pouze omylu . . . jsem jeste mlad, proto se mne častečne spletlo. Omvl byl opravdu dlouhv od narozeni do konce; ale četi jsem, že se časem najednou cele stoleti zmyli ve sve povaze a ve svvch schopnostech, že zpupna vule pfe-cenuje silu. Tak již v dobe Napoleonove pevne vefili, že poleti ve vzduchu, avšak jeste dodnes jsme k zemi pfipoutani . . . Jest treba poznati omyl a oddati se vuli boži!"
Pohledela mu do oči, ale ty oči byly tupe a mirne, nebylo v nich již stopv hofe, sotvaže byl v nich jeste život.
,,Mam jeste dnes mnoho prace!" fekl. „Ješte vždy, kdvž jsem se vydal na cestu, zafidil jsem sve veci tak, že jini lide nemeli nesnazi a potiži. Stale jsem miloval pofadek a čistotnost a srdečne mne bolelo, když nebyl rano ručnik presne na svem miste . . . velice bolelo, jako kdyby byl cely Louvre vyhofel! . . . Dovol, abych ti ruku polibil!"
,,Obejmi mne!"
,,Ne . . . vždyt viš, že nikdy jsem nebyl pro takove veci! Pravdive povez: nesmala by jsi se, kdybych te pritiski rukama, bled', tema neobratnyma rukama?"
„Smala bych se!"
„Upfimnost jest koruna všech ctnosti! ... S bohem, Melitto, nezazlivej, když jsem te pfiliš obtežoval svou smutnou plačtivosti!"
Když mu stiskla ruku, bvl mekky soucit v jejim pohledu, on pak ten soucit videl a zamitl jej.
„Neni treba, Melitto! Jedine tvuj soucit by me snad jeste pohnul, že bych vyronil slzu pfed hrobem, dfive než bvch vstoupil do neho. Reki jsem vsak, že
43
udelam každou važnejši vec nejradeji liplne v miru a pofadku a bez pocituv. S bohem!"
Šel zrovna domu. Tam uspofadal sve veci, pak psal matce i otci dlouhy dopis, v nemž krasnymi slovy dekoval za všechnu dolDrotu a pfizen, za peči a lasku; dale hovofil pfiliš dlouze a široce o pomeni mezi viili a moči, mezi rozumem a duši, takže otec trikrat pfe-četl dopis a tiski si pesti k čelu, dfive než rozumel, co že psal syn.
Když pochopil otec všechnu hruzu toho dopisu a že si Jakub pfehfišnou rukou sam život zastavil, vzkfikl hlasite, vravoral ve svetnici, pak vybehl z domu. Holo-hlavv, jak byl, utikal na nadraži a jeste tu hodinu odejel do Vidne. Biih bvl mu milostiv, dospel tam tesne k pohfbu.
Pochovali Jakuba po kfestansku, ponevadž jeho soudruzi rekli, že se mu spletlo, dfive nežli se šel utopit. Knez stal v pfedsini, nosiči rakve již se sklonili, aby zdvihli rakev. Tehdy rozestoupila se hromada lidi na prahu a s rozepiatyma rukama phbehl k rakvi holo-hlavv starec, uplakan, rozcuchan a zamazan.
„Jakube! Jakube! Otevfte, abych ho videli Otevfte, at vidim, zdali jste mne ho nepochovali živeho!"
Poklekl pfed rakev a uchopil pokrov s takovou silon, že hfebiky povolily a neočekavane ukazal se pfed nimi vsemi obličej mrtvolv. Když jej spatfili, daleko couvli hriizou a strachem.
Z rakve strmel kostnatv, žluty, tvrdy obličej deva-desatileteho starce. Rty byly tenke a sevfene, koleni oči a list byly jako v žluty mramor fezane huste brazdv a vrasky. Pfedsmrtna hodina prozradi človeka lidem, zapiše mu na čelo i lice, co skryval do posledniho dechu v hlubinach duše. Na licich Jakubovych napsana byla unavena, hofka zavist starce, ktery nikdy nežil a vi, že nikdy žiti nebude.
I I
Jedinv otec ho poznal. Zdvihl jeho hlavu obema rukama a smačel jeho tvaf slzami.
„Jakube! Jakube! V stan, Jakube, otevfi oči, pohled' na mne!"
Zvedavy človek zašel si k Melitte, aby se otazal, jak bylo s Jakubem. Byt byl prazdnv: nikdo nevedel, kam zmizela krasna cikanka, pfitelkyne svych pfatel. Toliko vedeli, že zmizel s ni veselv Nagode, modrookv, zlaiovlasv hoch.
MIRA.

I.
Bylo to v tom čase, kdy se leto sklani k podzimu a leskne se cela pfiroda v tisicervch živvch, v slunci roztavenvch barvach. Vroucne se objima život a smrt; již v tom časnem umirani opeva vitezoslavne obnovu a vice nežli na jafe, vice nežli ve žhavem lete je srdce plne miru a verne diivery.
Michael Jošt se opiral o okno a hledel na Bledske jezero, jež se stfibfilo v jitfnim slunci. Jeho žiznive srdce pilo krasu hlubokymi doušky; bvlo jako vykou-pane, očištene ode všech hfichu a starosti. Co bylo ne-pškneho, trpkeho a težkeho v minulosti, zapadlo za da-leke hory, sotvaže zustala vzpominka. Zdalo se mu, že po prve v živote okusil te slasti, kterou jini lide nazvvaji štestim. Mnohokrate četi o štesti a o šfast-nych lidech a mnohdy zatoužil, aby jedinv toliko, jedinv kratkv okamžik tak žil: v srdci jami slunce, vy-skajici od nebe k zemi, v duši bezstarostne myšlenky, spechajici ze svetleho nynejška do svetlejši budouc-nosti. Jak daleko vzpominal, nikdv nezažil takoveho okamžiku, take v časne mladosti ne; vzadu za veselvm smichem čekala vždy trpkost, v rozpustilem slove se skrvvala vždy hofkost. Jeho štesti bylo šklebici se masopustni škraboška na tvafi bolesti rozryte; jeho veseli nebylo nikdy bez skvrny a uhonv, bvlo vysilene
48
a lžive; co se mu zdalo, že je pouhv požilek, linusilo se mu ve vzpomince jako nizkv hfich.
Prišlo znenadani, jako prijele časem jaro: noc zimni a boufliva, jitro čiste a teple, dvšici Italii. Tak neoče-kavane, že se mu jeste lesklo pfed očima a že pil sve štesti, dfive nežli mu dobfe rozumel a je poznal. . .
Stmivalo se, když vstoupil Jošt na verandu vedle jezera. Tam spatfil večernimi červanky ozafeny profil tvafe, jenž semu zdal znamy, jako by jej bylvidel pfed davnym časem a v dalnem kraji, bud' v pravde, bucT ve sneni, bucT na obraze, jemuž se kdysi obdivoval v benatske vystave. Proč tak čiste a bile pleti čela, lice i krku nevidel dfive nikde a nikdy, nežli ve vzpomince; pod težkymi, temne kaštanovvmi vlasy bvla belost jeste čistejši a svetlejši; hnede oči tise a zamyš-lene hledely na jezero.
Stal na prahu verandy a nemohl se dovtipiti.
,,Kdo je? Je to živa žena, již jsem videl kdekoliv a kdykoliy, mimocliodem, na ceste, v kavarne, nebo na plese? Či je to ta podoba, pfed niž jsem stal tak dlouho v benatske vystave? Vidčl a poznal jsem ty vlhce kaštanove vlasv, v bujne pletence spletene; ty tiche hnede oči a tu čistou belost, na aiž jsem vzpomi-nal tisic let. Take ty rty jsem poznal, jež se smeji mirne a slunečne, jako se smeji deti ve snach . . . Kdo je?"
Obratila se pomalu a pohledela jemu pfimo v tvaf, jako by bvla slvšela v srdci jeho tichou mvšlenku; oko se nejdfive zdesilo, pak pfivetive, konečne smejic se pozdravilo se s okem.
,,Nepoznal jsem vas, Miro! Slunce vam svitilo do tvafe a na rty, takže bylo vše jen bile svetlo . . . Ne-vedel jsem, zda jsem vas videl včera nebo pfedevči-rem . . . nebo pfed patnaeti letv. A take nevedel jsem, nic se nesmejte, jste-li živa žena nebo jste-li obraz v ramci ..."
Podala mu ruku a usmala se.
„Jak jdou leta, tak jdou i tvafe do dalkv; sotva že je človek vidi skrze mlhu . . . Poznala jsem vas po tech tazajicich se očich, kdy jste hledel na mne."
Jošt se zamyslil.
,,Sam nevim, kolik je tomu let — zdali je to večnost, zdali je to jeden den. V me vzpominee byla vaše tvaf prave ta, ktera je ted' pfede mnou . . . umeleckv vvtvor, ktery zustane stejnv od hodiny k hodine a od stoleti k stoleti."
,,Sam jste reki, nevedomky!" smala se. ,,Patnact let je . . . na ceste, myslim, že jsme se pozdravili po-sledne; jeste ruky jsme si nestiskli!"
,,Patnact let!" zalekl se Jošt. ,,Což jsem ja jedinv žil, dožil a pfežil, vše jine pak zustalo, jako bylo na jafe? Je to pravda, co pravite, vam byla vesela hodina tech patnacti let, mne pak dlouhv a tvrdy život."
Po jejich licich rozprostiralv se stinv, oči vsak hle-dely čiste a mirne.
„Ja jsem vdovou, černa bluza mne prozrazuje!"
Jošt se zardel.
,,Ta černa bluza . . . myslil jsem, jest jen proto, že mate bledou tvaf ..."
Umiki hned; zdalo se mu, že je zahanbenv hoch, jenž v dospele společnosti promluvil nerozumne a ne-slušne slovo.
,,Jste zde již dlouho, ziistanete dlouho?" tazala se Mira.
,,Ne. . . sam nevim! Reki jsem, že se zitra vratim, ale bylo by škoda tech krasnvch dnu. Ted' je v Terste borko."
„Jak se vam tam dafi?"
,,Tak! . . . Hledte, nikdy neni Bledske jezero kras-nejši nežli večer. . . jako by se tiše potape.lv stfibrne škeble do hloubkv ... na Lisice jich je!"
C a n k a r: Vlile a moc. (
50
Obratila hlavu a večerni žare pohladila jeji lice.
Tenkrate ho preletelo v j edinem okamžiku:
,,Vždyt neni tomu patnact let, aj Miro! Patfil jsem na te od toho okamžiku, kdy mne byly stvofeny oči, kež bledim, když mne byla stvofena duše, kež tulim a dyehtim!"
Když zapadlo slunce a rozloučili se, fekl Jošl:
,,Sam Buh vas zavolal, že jsem vas videl! V pravou hodinu to bvlo ... v posledni, zda se mi!"
Jeste belejši a svetlejši byla v šeru jeji tvaf; stu-dena a mirna, z kamene vvtesana.
,,Na shledanou!"
Podali si ruce jemne a chladnč, sotvaže si pohledeli do oči.
,,Nač ta slova, odkud ta slova?" vyčital si JošL, když se byl zavfel do svetnice. ,,V pravou hodinu to bylo ... v posledni! Vždyf neni divu, že se sotva dotkla mych prstu a že l)yla jeji tvaf jako vvsmech, z kamene vytesany! . . . Tak hovofi kvintani — sotva spatfi ženske lice, rozplače se sam nad svvmi slzami a složi bez-ohledne žalostnou pisen o kalichu hofkosti. . . Lehce by byl večer všech večeru, vsak jsem hodil naii to slovo, jako bych byl do vina plivl. Dite žaluje na svou trpkost, proto aby bylo pohlazeno a aby ziskalo bonbonu; za-milovanv stafec hovofi o ztracene mladosti, o večerni zafi a o posledni hodine, aby se dožebral soucitu . . . Mily Bože, nač bylo tfeba tech slov!"
Když lehl a zhasl svičku, zasvitilo ve svetnici svetle hvezdnate nebe, jež nikde neni tak: mile a bile, jako nad Bledskvm jezerem; hvezdv se shližeji v zrcadle hloubky a smeji se sve krase.
V pulnočni tišine, ve svetle božim zhasly všechny trpke myšlenky; jeho rtv šeptaly již v polospanku:
,,Sam Buh te povolal, že jsem te videl! V pravou hodinu to bvlo ... v posledni hodinu!"
5 I
II.
Opiral se o okno a hledel na jezero, jež se slfibfilo v jitfnim slunci. Vše v jeho srdci zpivalo o krase, o mladosti a lasce.
Již tvden žil, jako by pro nej již nebylo času, ne kraje, ne lidi, ne každodennich starosti a mvšlenek. Nohy již necitilv tvrde zeme. Človeku se časem zda, že se vznaši svobodne nad tise šumejicim žitnvm poleni ke slunečni strane; sotva se časem noha dotkne vysokeho klasu. A zda se mu zrovna, že se vznaši volne, že je bez tiže a bfemene jako vitr, jenž jdesnim, a jako paprsek, jenž beztelesne chveje se ve vzduchu. Nevzpomina již, že byl kdy k zemi prikovan, nevi nic, co znači slova daleky, nedosažitelnv, nemohouci; jen mžikne, pfestoupil pak mofe, jen sahne, hvezda pak na jeho dlani. Pro neho neni minulosti, neni pfitom-nosti, neni budoucnosti; sam je večny, bez narozeni a smrti jako večne veškerenstvo.
Jošt nemyslil, že by život molil bvti kdy jinv, že pri j de den, kdy se neočekavane rozprostfe horka svetlost daleko na obe dve strany a ukaže se cela hruza minulosti. Když se vznaši človek volne nad žitnvm polem k slunečni strane, nemysli na nic.
Zprvu zdalo se Joštovi, že je nerazumna a drza jeho touha, že je pro neho, nehodneho, požehnani dosti, když hledi v jeji lice, posloucha jeji lilas, citi blizkost jejiho tela. V pravde miluje človek tu ženu, jež ho pfetvofi; jako v čistem zrcadle spatfi skvrnv sve duše, skrytou zlobu na dne srdce, zapomenute hfichy sveho života; pfed ni, smejiei se a blahou, stoji jako pfed zpovednikem a soudcem, jediny jeji pohled ho očisti. ,,Však když je smela a nerazumna každa touha, dosti je štesti, že zasvitilo do noči me duše čiste svetlo!"
52
Tak žil prvv tvden. Ale když za toho krasneho jitra prišla po stezce a ohledla se k oknu, preletela ho neznama sladkost — tušeni štesti, jake nesnil v bid-nosti, bludech a v hfišich minulosti. Jak šla pomalu k verande, vysoka a šLihla, videl ji tak blizko a zfe-telne pfed sebou, jako by ji stal tvafi v tvaf. Jeji oči srnah/ se na neho tak dobrotive a libezne a hovofily mu: ,,Ty pfežile dečko, ty detskv starce — co žaluješ hlu-chvm hvezdam a slepe zdi o nedosažitelnem štesti? Což neumiš čisti jine pismo nežli mrtva pismena na papife? Což neni dosti zfetelne psani na licich, na rtech, v jemnem pozdravu ruky? Zahod' do kouta papirove knihy a čti ty, jež chodi žive po ceste, abvs vedel, kdo jsi sam! Pf ijci ke mne a smej se nahlas sve malo-myslnosti!"
Jošt byl omamen; zdalo se mu, že slyši jeji hlas a že vidi jeji smejici se oči. Kvapil na verandu.
,,Opozdil jste se dnes!" pozdravila ho.
Když se podivali do oči, pocitil on, že opravdu byla v jeho mvšlenkach všechna tato hovofena slova, jež slvšel; a ona pocitila, že slyšel a rozumel jejimu slovu.
,,Neopozdil jsem se! Již pfi slunečnim vvchodu byl jsem ve Vintgaru; tam byla jeste skoro noc. Proto jsem se vratil a čekal u okna, abych videl, jak pfichazite na verandu!"
,,Lepe by hy\o, kdybyste byl prišel mne naproti!"
,,Cele jitro jsem hledel, jak pfichazite tam zpod mladych kaštanu. Ale odtud nevidim tak daleko, proto jsem dnes čekal u okna. Kdo se do vas zamiloval, za-miloval se jiste nejdfive do vaši chuze!"
,,Cenna je ta slušnost naučena jako slušne chovani. Neco lepših o byl byste mne uštedfil, na pfiklad: kdy-bvste se zamiloval nejdfive do mych oči, nebo alespon do meho hlasu. Krasnvcli oči neni na trhu!"
53
,,Take krasne chiize neni tam! Zda se mne, že bych dfive nežli po očich poznal človeka po chiizi. Kdo by vas potkal na ceste, ale nevidel by vam do tvafe, fekl by: Ta žena je krasna v tvafi i v srdci!" -
Po uzke ceste koleni jezera piichazela drobnvm a lehkvm krokem žena v bilem živutku a v černe sukni, se širokvm bilvm slamenvm kloboukem na temnvch vlasecli.
Jošt zbledi, sklonil hlavu, oči se mu zamlžily. Mira pohledla na neho zdešena, potom se ohledla.
,,Nic neni. . . jen zdalo se mne!" fekl Jošt zajika-vym hlasem a pohladil si dlani čelo. ,,Nekdy, když spatfim človeka, jenž ryclile pfichazi, jako by si namilil zrovna ke mne, je mne neočekavane tak stisnene u srdce, jako by mne pfinašel žalostnou zpravu!"
Mira bledela na ženu, ktera šla mimo verandu a ohledla se na okamžik na ni a na neho; tvaf bvla mlada a pfijemna, oči hledelv žive a vesele. ,,Je-li ji podobna?" tazala se Mira.
,,Častečne, obzvlašte v profilu. Ale Fanny je zra-lejši a take jeji oči nejsou tak nevinne a vesele. Jinak je vsak Fannv krasnejši a zda se mne, že je take veiši ..."
Nenadale umiki a pohledel na ni všecek prestrašen.
,,Ale jak jste vedela, Miro . . . proč jste se mne tak pfimo ptala?"
Usmala se mu polo vj^čitave, polo milosrdne.
,,Proč jste zbledi, když se zdaleka ukazal ten bilv živiitek? A take toho nebylo tfeba, tolio živutku! Pfed tvdnem jste sam fekl pfi loučeni, že mne sam Buli byl povolal a že se to stalo v posledni hodine. Priteli, jak se to pravi slovinskv?"
Jošt machl rukou.
,,S vami nemohu hovofiti o tech vecech!" „0 tech vecech hovofte!"
54
„Zda bych ted, kdy jsem okusil, co je čista laska a čiste štesti, poskvrnil to štesti a lasku vzpominkou na hnusnou minulost? Zda se mne, že by dokonce na vašicb bilych licich zustala skvrna mvch slov, jako stiny toho meh o života, jenž je daleko za mnou a kterv se již nikdy nevrati!"
,,Nikdy již! Nikdy!" opakoval a tfasl se jako v zim-nici.
,,Nepomyšlite nazpet do Terstu?"
,,Ne! Snad pojedu na den nebo dva, abych uspofa-dal sve veci, jež tam jsou; potom vsak . . . sam nevim, kam!"
Pohledela mu do oči.
,,Že nevite, kam?"
,,0, Miro, vedel bych kam! . . . Vždyt jsem volnv človek, ne otrok kraje, ne času. Kdybych žil lidskv, nenedostavalo by se mne nikdy sily. Sam byl bych opet umelcem, jinvm lidem prodaval bvch pak harampati, po jakem dychti a jakeho jsou hodni. Tak bych žil lepši život, ten, o nemž jsem vždy snil. Mvslil jsemjiž, že je cil nedosažitelny, že je nerozumne každe dou-fani... ale ted je mne cela ta krasa tak blizko, jako ta vaše bila ruka na stole ..."
Hledel na tu bilou ruku a opakoval tišeji:
„0, Miro, vedel bych kam!"
Mlčeli dlouho, slunce již teple a žhave svitilo na verandu, propletalo zlatvmi nitmi jeji temne vlasv.
Hledel do zeme hovofe dale.
,,Tak mne bvlo vždy a stale, jako bych sem prišel pfiliš pozde; žadne poznani me nedosahlo v pravem času a v pravem kraji. Jiste je, že spatfim pravv cil sveho života teprve okamžik pfed smrti. Mnoho žen jsem mel, mnohym jsem fikal, že je miluji, ale nemi-loval jsem žadne. Myslil jsem ustavične, že jsem velikv znalec v milostnvch vecech; ted vidim, že jsem nebvl
55
nic jineho, nežli umazane a smyslne dite, že jsem hledal a našel v žene jen to, co je v ni slabeho a nizkebo . . . Ale tolik vim: uprostfed te nečiste noci bylo ve mne močne, neunavne, neupokojitelne dychteni po čiste krase, že jsem miloval jedine tu ženu, ktera stala bila a svetla pfed očima me plache duše, když jsem se pro-bral a spatfil v sobe a koleni sebe samu podlost. . . Vždyt vim, že je vše to smešnv rozhovor, dojemne ospravedbiovani... že je vše podobne pobožnosti ter-ciafkv, jež je již velmi stara pro nevestku a za ha-nebne vyslouženy peniz postavila kapli. Ale povidal jsem vam to proto, ponevadž vam dekuji,  že . . ."
Pfemyšlel, posleze pak fekl rychle a razem, jako by ho bylo hanba za všechna dfivejši slova:
,,Ponevadž vam dekuji, že jste na svete!"
,,Na co myslite ted?" tazala se ho mirnvm hlasem.
,,Nevim, na co myslim. Tolik vim, že jsem tuto hodinu štasten a že by mne bylo pfijemne, kdyby presne ted čas pfestal, kdyby ihned a tise zavfely se dvefe do minulosti. . . abych nehledel s hanbou dozadu a se strachem dopfedu! To je ted ma jedina mvšlenka; jine nemam žadne a nemiluji žadne!"
Mira položila ruce do klina a bledela na jezero.
„Pfijemna myšlenka! To se fika tolik, jako že je štesti jedine v smrti."
„Mnohdy jsem tak myslil a jen je divne, že jsem nejednal podle sve myšlenky. Kdybych musil ted tam nazpčt do toho života, jemuž jsem utekl, tehdy bych učinil podle sve myšlenky."
,,Proč byste musil tam nazpet?"
„Bojim se, že se to stane, jako vždv: uprostfed cesty uchvati mne neviditelna ruka a vratim se se sklonenou hlavou, ponižen a zahanben sam v sobe, k hnusne ostude ..."
5fi
,,Netazala jsem se vas, jakv byl vaš život a jakv je. Utrpeni bylo velike; tvaf vaše je svedectvim, že nemluvil toliko jazyk tech žalostnvch slov. Když se vam zda, že tam daleko je, nevim kde, bidnost, trpkost a smrt, zde pak že je život — zustante zde!"
Jošt se zamyslil, potom fekl pomalu:
,,Pfisahal jsem, že zustanu . . . celou noc jsem pfi-sahal. Ale pomvslete: jednou jsem se vypravil v noci, abvcli utekl. Ona byla s mym pfitelem na plese a vedel jsem, že zastane tam do rana. Pfipravil jsem sve veci, ktere byly nejvic potrebne, a šel jsem na nadraži, abvcli odejel kamkoli, bud do Vidne, bud do Paflže a nebo do Anierikv. Prijel jsem vsak toliko do Šentpetra na Krasu: rannim vlakem jsem se vratil do Terstu a vstoupil jsem do pf edsine prave v tom okamžiku jako ona. Cela una-vena byla plešem a vilnosti, mne vsak se zdala kras-nejši, nežli kdy dfive... Od časne mladosti vim: neni ve mne toho, čemu fikaji moc. Tisic myšlenek je v me hlavč, tisic cilu pfed mvma očima — žadne myšlenky jsem neztčlesnil, žadneho cile nedosahl. Ležeti jen a ospalv na posteli sniti o dile a vitezstvi — to je miij život. I'když jej vidim tesne pfed sebou, kdv jej nena-vidim a jim pohrdam, tehdy nezamavnu, nevvskočim, spiše se soužim tou neduživou touhou: uclelam konec, vždyt je voda blizko. Tajne vsak vim, že bych toho jeste neučinil, že bych pfišel ku bfehu a vratil se . . . jako tenkrate v Šentpetru . . ."
Zatfasl hlavou, že se mu vlasy sesunuly do čela a odhodil je rukou:
,,Nač to mluveni? Vari, mury! Vše to bvlo, bylo . . . jako bvch o nebi mluvil, o očistci, na misto abvch užival a zpival!"
,.Zustante zde do fijna, take ja zustanu!"
„Take ja. A co v fijnu?"
,.ZaČatkem fijna odjedu do "Vidne!"
57
Usmala se.
,,0ož nemvslite na Lublan . . . nebo alespoii na Maribor?"
,,Miro, což jste jeste nepoznala, kym jste mi vy?"
„Pravite, že jste byl ve Vintgaru, když byl jeste celv v rannim cnladu. Take ja bych jej rada videla, pojdme zitra velmi časne!"
Sklonil se a polibil ji ruku. —
Zitra, když se sotva teprve od vychodu bšlelo, čekal viiz pfed verandou. Mezi dvefmi stal sluha a žival, ospala pokojska se ukazala u otevfeneho okna.
,,Vstal-li již pan Jošt?" tazal se hlas z vozu.
,,0 pulnoci šel. . . uspofaclal, platil a šel!"
„Kam?"
,,Nepovidal... na nadraži jel!" Pokojska zavfela okno.
,,Vezte do Vintgaru!" poroučela Mira kočimu. III. .
Jošt byl sam v kupe. Ponevadž byla chladna noc, lesne se zavinul do cestovniho kabatu, zavfel oči a zkoušel zdfimnouti, ale spanek se nedostavil, jen myš-lenky onemely a otupeh/. Jedine toliko slovo bylo v hlave a na rtech:
,,Vždyt je vše jedno! Vždy£ je vše jedno!"
Opakoval to slovo podle taktu kol a sam nevedel, nepfemvšlel, co že je vše jedno.
Bylo lesknouci se jitro, když se pod Nabfežim za-svitilo mofe. Jošt se ohledl oknem ospalvma očima. Jako zamčena byla jeho duše; nedosahl do ni ani jedinv paprsek stfibrneho, chvejiciho se svetla, jež se lilo z nebe a z mofe a spojovalo se do nekonečna.
Nechal kufr na nadraži a vvšel do mesta, jak bvl, v cestovnim plasti a s čepici na hlave. Časne jeste bvlo,
58
když zazvonil prede dvefmi sveho bvtu. Ospala, polo-oblečena pokojska mu otevfela a velice se ulekla. „Pan . . ."
,,Již Fanny vstala? Je sama?" tazal se Jošt ry-ohlvm, dychtivym hlasem a zavrel dvefe za sebou.
,,Sama! Ovšem pani je sama! Jak by jinak! . . . Ne-vstala jeste, vždyt je sotva sedm! A včera večer. . ."
Jošt neposlouclial; odstrčil dvefe do svetnice a ohledl se.
Na stole byly jeste zbvlkv bohate večefe: talife. sklenice, čiše.
,,Pet jich bylo!" spočital Jošt.
Pfikročil ke dvefim ložnice a zaklepal. Kdvž zaklepal po tfeti a silneji, otazal se ze svetnice zivajici h las:
„Kdo je?"
,,Ja jsem, Jošt! Otevfi, Fannv!"
„Proč pfichaziš tak časne? Ospala jsem; jdi do kavarny a pfijd pozdeji!"
,,Fanny! Mesic jsem zde nebyl a ty mne tak vitaš?"
,,Když jsi mesic nezmeškal, proč dnes zmeškaš?"
,,Otevfi, Fanny! Vše ti vyložim, jak to bylo . . . vše pravdive! Otevfi, abvcli te jen uvidel!"
,,Kudy jsi chodil?"
„Na Bledu jsem byl!"
„Jak se jmenovala, ta nevinna divka, ta neposkvi-nena madona?"
„Otevfi, Fannv . . . bud milosrdna!"
,,Jak se jmenovala ta nadoba duchovni? Dokud nepoviš, neotevru!"
,,Neuražej mne, bezcitna!" Dokud nepoviš, neotevru!"
.,Rozvaž, ja mam jeste cestovni plast oblečen}' a cestovni čepici na hlave! V osm hodin jede vlak k Lubla-ni .. ."
59
Veselv smich ozval se ze svetnice.
,,Jdi, vrat se, když se ti zda! Tvrdim, že nepujdeš!"
,,Otevfi, Fannv!"
„Dfive povez, jak se jmenovala! Vždvt jsem se jen tazala, jen bez mvšlenek; ale ponevadž nechceš povi-dati, rada bycb vedela!"
,,Mira se jmenovala!"
„Hled', jak jsi ji zapfel! Ja bvch nefekla jmena, ani lehdv ne, kdyby mne škrtili!"
Postel zašustila, klič se otočil v zamku.
,,Počkej, až se vratim do postele!"
Kdvž vstoupil Jošt do svetnice, ovanul mu tvaf opojnv vzduch, naplnenv vuni ruži a pomeranču.
Ftmy byla odena k ramenum; jeji tvaf byla od spani zardela a vrela; oči, jež hledely k oknu a slunci, byly polozavfene, vesele svetlo zarilo z temnych ras; rozpletene vlasy leželv v dlouhycb pramenech na za-hlavi, na bilvch ramenech a na odeve.
„Sedni ke mne, k hlave a vvpravuj, kudy jsi chodil a jak jsi hfešil!"
Stoupl k ni, ob j al ji obema rukama okolo tela a libal ji jako ve vfele horečce na rty, na lice, na oči, na rame.
,,Dosti již! Ted vypravuj!"
„Nic ti nemam co povidati. . . nic jineho, jen te miluji vice než kdy dfive, celou duši a celvm telem . . . Fannv!"
,,Jaka je ta Mira, již jsi nosil ruže a skladal ji pisne na počest? To mne povez!"
„Fanny, nevvslovuj toho jmena, nech tech slov! Nikoho jineho neznam nežli tebe! Radeji tvvm otro-kem, nežli panem všeho sveta!"
„Ta Mira ma čiste, bile lice a čisty, bilv krk, hnede, zamyšlene oči, temne kaštanove vlasy, drobne, bile
60
ruce,- jež jsi se svatou lietou libal. . . jestli pak mela černv živutek?"
„Cerny živutek ničla!" jako nevedomkv odvetil Jošt, pak se všecek ulekl.
„Kde jsi ji videla? Odkud ji znaš?"
Faunv se vesele zasmala.
,,Vždyt jeste jsi nedokončil jejiho obrazu! Proto jsem nevedčla, ma-li černv živutek nebo ne . . . Jeste dfive, nežli jsi obraz dokončil, šel jsi hledat model a našel jsi jej jako vždv . . . Loni mela temnejši \iasy, užši tvaf a lice nebvlv tak čiste bile . . . zamlklejši, ze slonove kosti. I jmeno mela všednčjši: Mici. . . jako devka nebo sklepnice. Mira je daleko lepši jmeno, pfi-mefene k idealu ..."
Smala se a hovofila, smaly se take jeji oči, jež se mu polozavfene, žive a razpustile divaly zrovna do tvafe.
,,Prestari!"
,,Tfeba je človeku, aby si časem . . . jak jsi fekl jed-nou, nežli jsi utekl? — aby si časem očistil duši! Proto totiž je tfeba, aby se posilnil na hficli, jenž mu již byl všedni a nudnv . . . Proč blediš na mne tak zle? Hled' pravde pfivetive do oči!"
Rty se mu tfasly.
,,Fanny, zanecli tech slov, take tech mvšlenek! Ty nemaš pravdu! Vše jsem ti dal, ale neco je ve mne, co neni a nikdv nebude tvym!"
Fannv se smala.
,,Což, plivni pfede mne, jak jsi již učinil! Což, plivni pfede mne, ted, když jsi jeste cely čistv a rci, jak jsi již fekl: Tve telo je me telo a me telo je tve; ma duše pak ti je tak cizi, jako hvezda te louži, v niž se odrazi. . . Tak fekni a jdi mezi hvezdy!"
Hledel na ni temnv a bledv.
\
61
,,Ty jsi svou povahou, jako je každa žena: podobna tem vitezum barbarskvm, jež jatemu nepfiteli vypi-chuji oči, pak ho v železne mfiži ukazuji vvskajici ho-lote. Kdvž jsem Ioni četi, že tak učinil marokanskv sultan, vzpomnel jsem si ihned na tebe . . . Mučiš me, ponevadž jsem se k tobe vratil ponižen a premožen . . . a ponevadž viš, že se vratim vždy, kdvž me jen v myš-lenkach zavolaš!"
,,V nektervch vecech jsi bystry a rozumnv!" po-ehvalila ho Fanny. „Take je krasne od tebe, že mne dopfavaš malo čisteho veseli. Což ty by jsi se rozplakal žalosti, kdyby prišla žena pfed tve dvefe a tak by klepala a prosila, jak jsi ty klepal a prosil? Nevyslo-vitelne sladce by ti bvlo u srdce, zrovna pomalu bys stiebal tu sladkost, schvalne bys čekal a otalel, nežli bys otevfel! . . . Ted jsem do kraje vvprazdnila ten sladkv kalich, posledni kapka zustala na mvch rtech . . . vezmi si ji!"
Usmala se na neho tiše a teple.
*
Když se vratila Mira z Vintgaru, leželo na jejim stole takove psani:
,,Jeste pul druhe hodinv je čas; za pul druhe hodinv jede vlak. Mvslil jsem již, že bych se zavfel do svetnice a vyhodil klic oknem. Ale kdybych to učinil, klepal bvch a volal jako strašpytel, ktery byl skočil do vody, pak kriči o pomoč. Take na to jsem již totiž myslil v noci, abych odvažal člun a plavil se na jezero, tam nalevo podel, vedle ostrova, kde je nejhloubeji — ale určite vim, že bvch se vratil, dokonce zrovna bych opatrne a obezfele vesloval. Jeste pul druhe hodiny je čas. To čekani a vyhybani se je nepotfebne, je to pusta lež; ponevadž vim již ted', že pojedu. Vždyt jsem již nevedomkv položil hodinkv na stul, abych nezmeškal.
b2
Vše je tak, jak jsem Vam pravil, Miro! Slvšela jste a rozumela, proto je zbytečne, abyeh vysvetloval tu svou hnusnost. Každe vysvetlovani bylo by podobne ospravedliiovani; s ospravedliiovanim zesmešnil bych sebe a trapil Vas. Ponevadž v nem by byla neosty-chava myšlenka, že jsem Vam učinil žalost a že jsem Vam byl vice, nežli piskem na stezce.
Tak se stalo, jak jsem na dne srdce od začatku tušil již tenkrat, když byla ve mne toliko čista laska a když jsem pfisahal sobe, Vam i vsemu svetu, že je skončeno, zapomenuto, pro vždy smazano vše to, co se do te dobv jmenovalo mym životem. Protože vedel jsem, jak jsem slab a linv: tak slab a linv, že radeji dfimu v mokrem pfikopu, nežli bych vesele stoupil na cestu a že ze same lenosti a nemoči radeji bledim do zeme nežli k nebi.
Kdyby ted nebvlo možne, že bycb stoupil na cestu, že bych pobledel k nebi, nebude to možne již nikdv. Miro, to vite sama, vždyt umite čisti žive knihv. Kdvž jsem Vas spatfil na verande, mne celebo preletelo, jako by preletelo hfišnika pfi slovich soudcovvch: Volnv jsi a čistv! Poskvrnena skofapka se odloučila od me duše; myslil jsem vysoko, jako nikdy dfive, citil srdeč-ne, jako nikdv dfive, hledel jsem bystfe, pfimo na slunce, na krasu a večnou mladost. Jestliže bylo možne, že jsem se \ratil na te pouti, možne, že jsem od toho svetla odvratil pohled — kde a kdy bych jeste hledal milosti a pomoči boži. Nejhorši je, že zustane v srdci vzpominka, ve vzpomince touha, litost a hanba. Neni na svete tolik hfichu, zloby a nizkosti, že bych mohl v tom jezefe utopiti jediny toliko okamžik čisteho štesti. Nekonečne milosrdny byl Buh, když prvnimu človeku zastinil vzpominku; protože vedel, že by vzpominka na raj rozhrvzla človeku již v prve zafi srdce i rozum . . .
63
Mvsiim, že Vas neuvidim již nikdy. Kdybych Vas potkal na ceste, skrvl bvch tvaf ke zdi, jako ten miij nekdejši spolužak, ktery je slaboduchy a stvdi se lidi. Vzpomenete-li si kdy na mne, myslete si, že jste poznala blazniveho človeka a nic se nesmejtel"
Mira pfečetla dopis a uchopila jej palcem a ukazo-vačkem obou rukou, aby jej pretrhla na dve. Pak se podivala oknem, rozmyslila se a schovala dopis do stolni pfihradkv. -
IV.
Jošt stal v pracovne a maloval jen proto, aby si uvolnil ruku, jež se mu tfasla od probdele noci. Hlava ho bolela, pracoval bez myšlenky, bez veseli, sotvaže videl. V takovych dnech maloval krajinkv, ktere pfi-našeji v slabych kopiich časopisy pro dospelou mla-dež: rozpadly mlyn, stfibrny potok, par borovic v bliz-kosti, snežniky vzadu; nebo kus jezera, u jezera bila stežka, na stezce dve milencu, vzadu romantickv hrad; nebo divka, sedici v zahrade, drži na kline roman a hledi zamyšlena do dalky, vše dohromady s podpišem: „V svem zatiši."
Fanny prišla k nemu.
,,Co to znači?"
„To znači 30 zlatych na piti!"
,,Ne, to znači zcela neco jineho . . . nevidiš?"
,,Jak bych nevidel a co? Ted se mi zda, že jsem hledel jinam, ne na to platno!"
,,Arci spravne hledel jsi jinam, daleko jsi hledel! Otevfi oči!"
Jošt svesil ruku, jež držela palet u. Znenadani uvidel na platne obraz Bledskeho jezera, jak je videl s ve-randv. Ale na platne nebylo dechu te pejici, chvejici se krasv, ktera se lila jednou v jeho oči a v jeho srdce jako svetlo z nebe. Puste, nudne byly barvv, bez
hI
svetla a bez života — obraz pro dospelou mladež a pro domači pany.
„Kdo u čerta to vvtvofil?" vzkliki Jošt a širokou čarou pfetrhl platno kfiklave rudou barvou.
Fannv ho uchopila za ruku.
,,Vždy£ to byl krasnv obraz, krasnejši jsi jeste ne-vy tvoril!"
„Pro tebe jeste ne, pro tve slepe oči!" nevrle se obratil Jošt. ,,Nebo chceš, abych ti udelal polozbofenv mlvn s potokem, boufi v horach nebo vanočni stromek ve snehu nebo divku s romanem? To vše bude jest ž krasnejši, zaplačes!"
Fanny sedla na nizkv otoman, platnem postfenv a zkfižila ruce pod kolenem.
,,Koho maš ted na mysli? Jak vvpada, jake oči a jake vlasy ma? A jak se jmenuje? Vyber si pekne jmeno, ne opet jako Francku, Annu nebo Mi"i. . . po-sledne již jsi se malo polepšil; Mira je panske jmeno, ačkoliv nevim, kterou svelici znači. . ."
Jošt hledel na ni temnvm okem.
,,Jen dale!"
„Licomernosl ma mnoho tvafi, nejlepši vsak ma tva! Snad jeste sam neviš, jaka khourajici licomernost je to tve hovofeni o duši, o čistote a jinvch cukrovvch vecech. Jako mladičkv hoch, jenž zkroušenv a unaven pfišel z domu všeho veseli, pak složi pisen o fialkach sve milovane divce na počest! O hfichu hovofiš jako sam svaty Alois, a slyšiš-li nevinnv šprvm, zacpeš si uši. A pfece cely tvuj život je jediny toliko dlouhv a tučnv šprym! Ten hoch. jenž me včera večer v tve pfitomnosti objimal a libal, ponevadž byl opilv, bvl devetkrate čistši v svem srdci tebe. Co je umazanosti v nem, je na jazyku; ty skrvvaš starostlive svou plnou stodolu, tvuj jazyk vsak je opran a slušnv. Ty nosiš slušnv kabat, pod nim vsak je rozškubana kosile a
ti.-,
pod kosili neumyte telo; on ma bilou kuži a čiste pradlo pod špinavvm kabatem . . . Jeste když jsi byl plnv zadosti, veki jsi, že jsem krasna a nerozumna. Ja pak jsem hledšla kličovou dirkou do tveho sidce. Ted' si zapis, že jsou všechny tluste ženy hloupel"
Sedi na židli pfed zamazanv obraz Bledskeho jezera a opfel ruce o kolena. Na jeho uzkvch, opadlvch licich bvla hluboka unava, jeho oči bvlv vpadle a kalne.
,,Nikdv jsem nefekl, že jsi hloupa v tech vecech, o nichž jsi mluvilal Kdyby život, kolik je ho všedniho, nizkeho a smrduteho, hledal sve zvlaštui svetice a pfi-mluvkyne, vydal by se k tobe. Nikdv jsem ti nevyčital, že neumiš uvafiti čaje; ale proto nicmene hudbe ne-iozumiš nicl Mluv o smichu, o plese, o polibcich, o ob-jetich, o postelnim i o ženskem pradle a rad poslechnu znalecky; o Tizianovi nemluv vsak nic!"
Fanny se tise smala.
„Vždyt nemyslim na liziana . . . kdo byl Tizian? O tobe jsme hovofili! Ale nezda se ti zrovna nic smešne, že človek, když liba — a liba s takovou rozkoši jako tyl — vzdycha a touži: O, jakv hfišnik jsem! — A že opilec, když se dobfe napil, plače a beduje: O hanba, o hfich! Nikdy už, nikdy! — A že človčk, jenž byl dobfe využil života a všech skiytych slasti, zdvihne oči k nebi a dychti po nevinnosti a svatosti? — Nevdečnv jsi: ten život, kterv je li tak mily a drahv, že jej objimaš obema rukama, spilaš jemu zlymi slovy, nazvvaš jej chybou, nizkosti, hfichem a čim všim jeste! Svuj pfi-vetivv dum proklinaš, avšak nicmene dychtiš po nem, vraciš se k nemu hbitvma nohama, kdybys ho nevidel mesic! A mne opuštene, jež jsem ti postlala tu mekkou postel, co jsi mne. již všechno reki! Nevestkou mne nazvvaš, pak plačeš sam, na misto abych plakala ja! Ale jeste nikdy jsi neuvažil, že vše, co mvsliš, delaš a ho-vofiš, je pouha sobeckost, že stojiš neustale pfed
Cankar: Vule a moc. 5
zrcadlem a oplakavaš v noci svou duši, ve dne pak sve telo?"
Vstala a otevfela dvefe.
,,Maruškol Pfineste vino! — Jak človeka unavi a vysili takove rozšafne kazani!"
Pokojska postavila na stiil pfed otoman skleniti vina a dve čiše.
„Mnoho bylo pravdy ve tvych slovech!" fekl Jošt. Pfistoupil k stolu a nalil si; jeho tvaf byla pusta a mirna, skoro ospala. Když vyprazdnil čiši, sedi na otoman.
,,Co tedy mysliš, Fanny? Co mam činiti?"
,,Co činit?"
,,Jestli vše je opravdu takove, jak jsi hovofila, a podobne je to: nebo nebyl by ceh/ dalši život, jako bych den za dnem, noc za noci četi prazdnou knihu, již jsem již od začatku do konce pfečetl tisickrat? Nebo nebvlo by lepe, tu knihu zkratka a dobre zavfiti?"
„Zrovna nic neudelaš! Ani otrok, jenž pracuje den za dnem na temž dile, prazdnem, tvrdem a težkem, ani ten otrok nezavfe knihv, jak jsi fekl. Do biblickeho roku žije, poti se a strada, boji se vsak smrti, jako se ty bojiš . . . Zrovna nic neudelaš!"
„Otrok, jenž nikdy nevidel slunce a je nepozna, netouži po nem!"
„0, marnivosti!" zasmala se Fanny. „Otrok sni o dukatu a ten dukat je mu vic nežli tobe cele tve vzdychani, jež pochazi jen ze znečištene krve a z oslabe-nych nervu! . . . Hled, již jsi cely unaveny: tvaf ti ze-starala, oči ti otupely, ruce i nohy se ti tfesou — což teprve bude za rok! Kdyby ses jeste dnes vydal na cestu do sveta, čisty vzduch dychat, bilych tvafi hle-dat, o nevinnem štesti snit •— snad by byly oči tve opet žive a svetle, jak byly, tva lice plna, lehky a volnv tvuj krok. Ale nepojedeš. A když pojedeš, vratiš se ještč zkroušenejši a poniženejši, než jsi se vratil pfed
67
Ivdnem! . . . Budeš čisti tu prazdnou knihu, mu j drahy, budeš čisti, dokud ti sama nevvpadne z rukou; a jeste lehdy pokusiš se s bolesti ji čisti, jeste jedenkrate ten kraj prohledneš, jejž znaš již davno nazpamet!"
,,Take je to pravda!" fekl Jošt. Zdvihl pomalu ohnute telo, bledv a suchv, jako soucholinaf. ,,Jestliže tedy nejinak, čteme tu knihu! Jednejme podle Hamle-tovy moudrosti: jestliže pfijde zitra, nepfijde dnes, a jestliže pfijde dnes, nepfijde zitra; duležite je, aby bvl človek priprav eni"
Nalil si druhou čiši a vyprazdnil ji, pak zavravoral, jako znesvecen poklekl pfed ni, skryl tvaf do jejiho klina a koktal vzlvkaje:
„Fanny, Fanny! . . . Co jsi učinila ... se mnou!"
Sklonila se k nemu a jemne ho hladila dlani po vlaseeh, jako plačici dite.
,,Ne ja, ne ja!" pravila mirnym, teplym hlasem. „Co jsi jeste nepoznal, jak velika a silna je ma laska? Trpela jsem s usmevem tve ponižovani, tve nepfatelstvi, tvou verolomnost. Nečekala jsem na tebe dloube dny a tydny, když jsi šel, abys ji prohlasil po svete za nizkou a hfišnou? Což jsem te verne neposlouchala, kdvž jsi mne spilal nevestek, nazjval holvm telem bez duše a myšlenky? Což jsem se neoddala tvemu objeti, když jsi byl jeste cely horkv a chvejiei se eizimi mvš-lenkami a cizim prahnutim?Což nebyla jsem vždy tvvm pravym domem a tvym pravym životem? — Rci: o Miro, co jsi se mnou učinila? — pak se obrat a obejmi me, at jsi mirnv a pokojny!"
V jejim teplem hlasu bvl pfitajeny smich, take jeji rty se jemne smalv. On vlažnvma, zakrvavelyma očima ohledl se na ni a videl, že je krasna. Zdvihl ruce, objal ji okolo krku a pritiski jeji bile, studene čelo k svemu, jež bylo zapocene a rozpalene.
,,Fanny! Ty milosrdna, hodna!"
68
„Nač ta dojemna slova, nač to slzave vzclychani? Tisic lidi žije tvuj život, jsou pak veseli a zdravi. Ty jsi je časem karal, že jsou iilistfi, že žiji v louži, bez myšlenky, bez duše, bez dychteni... že takofka ne-vidi hvezd. Takovi bde se maji prijemneji a miluji močne j i, nežli mezi tisicervmi ten mrzutv protiva, jenž sni o hvezdach proto, ponevadž brodi se hloubeji v louži nežli všichni ostatni a jenž ve sve marnivosti jeste ponižuje poctive lidi, ponevadž se jim zda nepotrebno a nechutno sniti o hvezdach. . . Utfi si oči, dite, a umyj se! S takovou tvafi nepfijmeš večernich hostu!"
Jošt vstal. Ona se ohledla po stenach a nenadale vzkf ikla:
„HlečT, že mne jeste nenapadlo! Mne jsi vždy ma-loval nahou ... a s jakvm usmevem na rtech! Ty ostatni visi tam jako svetice, jako same svate Anežkv a Matky Boži! Maluj mne, jak jsi namaloval Miru!"
Jošt se usmi.1.
,,Povez sama, zda by to bvlo možne!" Ohledla se po stenach, zamvslila se, konečne se usmala.
„Nenf to možne! Ale rada bych vedela ..."
,,Proč pak neni možne? Namaluji te, jako jsem maloval Miru; pak midiš, proč nebylo možne!"
Pohledeli na sebe, pak se oba dva zasmali.
,,Telo neni duše!" feki on.
„Život neni vzdychani!" rekla ona.
Když se objali, polibili a rozloučili, šel Jošt po-malu od stenv ke stene, od obrazu k obrazu. Chvel se jako v horečce, hladil obraz, jejž sam byl vytvofil.
„S bohem, ty krasna, daleka, nedosažitelna! S bo-hem, ty sne neztelesnenv! Ty me posledni dvchteni, s bohem!"
69
Lehl na otoman a skryl tvaf do dlane. Bylo v jeho srdci zpola opravdove bolesti, zpola samolibe, sotva znatelne licomernosti. Jeste v slzach myslil na veselv večer a na veselou noc, na rozpustilv smich sve milenkv.
V.
Procitl teprve pozde odpoledne, již blizko k sou-mraku.
,,Co bylo? Jak se to pfihodilo?"
Cela diva noc vztvčila se pfed jeho ztrnulvma očima, studem i hanbou dusilo ho v srdci.
Opile tvafe, v očich i na rtech špinavy chtič; ne-stoudna slova, jež se volne pfelevala z ust do ust, jako dešt do deštč; nečiste polibkv, vilna objeti — človek se rozhalil v cele sve kleslosti pfed človekem a nikoho nebvlo hanba, ponevadž bvli všichni stejni.
Odhrnul okno, ale ihned spustil zaclonu, když spatfil lesknouci se večerni svetlo na mori. Tak by se človek sehnut a zahanben vratil od kostelnich dvefi, kdyby pocitil, že je nehoden a pošpinen.
„Což jsem nefekl, že jsem stejnv mezi stejnvmi, zvife mezi zvifaty? Odkud a nač ted ten stud? Bud, Fanny, jak fekla tva moudrost: jen unava je po pfe-bohatem vyžitem hfichu! Jen zivani po slabem spanku, jen mrzutost po nepfijemnvch snech! A když zmizi ta unava, pfestane to zivani a zmizi ta mrzutost, tehdv hude vše jak bylo, v noci jako včera v noci, vždy jako nekdv! . . . Jen to nevim, proč druži nezivaji a proč nejsou unaveni 1 Jinak jsou utvofeni prave jako ja, nic čistši a nic špinavejši nejsou, žiji ten život, jako ja jej žiji — jen nepfijemnvch snu nemaji, to je cely rozdil. Neco je ve mne, co hovoti a šepce bez pfestani; slyšel bych to šeptani, kdybych si prsty za-cpal uši. Blaže tem, jež hraji bez napovedy! Nic je ne-
70
rmouti, nic jim nesahne do slova, když hraji nechutnou frašku misto Iragedie, když se smeji, misto abv plakali, když maji zvifeci tvafe misto lidskvch! Obecenstvo si nic nevšima, naopak je mu iraška milejši tragedie. Ja sam stojim nevrlv, hnevivy mladik mezi veselvmi maskami — obecenstvo se smeje div neslzi, ponevadž je pfesvedčeno, že se bvl mladik zvlašt a nejznameni-leji namaškačil. Kdo vi, zda obecenstvo nevidi bystfeji nežli mladik sam? Jen se smej, Fannv!"
Když se podival do zrcadla, sludem se obratil. I ice bvla siva a nabehla, rtv otekle, oči bez lesku, v hlubokych dulcich skryte.
„Masko tragickeho hrdiny, jenž peje zamlkle pisen o deviti zemicli, o kralovske princezne belolici, o hvezdach, o nevinnvch očich odražejicich se!. . . Fanny, smej se, až se rozslziš!"
Do svetnice vkročila Fannv, odena v dlouhv pestrv domači plast. Jeji lice byla sveži, jeji oči byly svetle a žive; nepoznalo se, že bvla probdčla celou noc do rana. Kdvž ho spatfila, zasmala se hlasite.
»Milosti boži! Ted' jdi a ukaz se Mire, jakv jsi! Jeste lilii vezmi do ruky, pak poklekni pfed ni a zapej milou pisen o hvezdach nebeskych, nedosažitelnvch! Buli te uvidi a zasmeje se po prve ve svem večnem živote!"
Jošt mlčel.
,,Vsadim se, že již neviš, jakou slavnost jsme slavili včera v noci!"
,,Jakou slavnost?" tazal se Jošt ospalvm hlasem a podival se na ni.
..Dve tfetiny zasnoubeni je uzavfenvch nevedomkv bud' v opilosti nebo v nerozumne touze, jež se netaže na zitfejši den; proto je tolik neštaslnvch manželstvi na svete. My dva jsme se poznali, poznali jsme se již dobfe, jeste dfive, nežli jsme se po prve videli: a take
71
stvofeni jsme jeden pro druheho jako . . . takofka jako telo pro duši. Oddali jsme se jen k vflli svatbe!"
,,Vždy£ je vše jedno!" fekl Jošt line a mirne. „Kdy bude snatek? Jak jsi udelala a poruČila?"
,,Nedomluvili jsme se jeste. Když jsme prišli k te veci, tak zachrapal Max v mem kline, že jsme se roze-smali a zapomneli na snatek."
„Ktery Max?"
,,Vždyt jste pili bratrstvi! Ten Max, jenž již sedm let maluje tentyž obraz, platno vsak je jeste ustavične prazdne. Ja pak pevne vefim, že namaluje neco zna-meniteho ... On je jiny hoch, nežli jsi ty!"
„Co prozrazuje, že je vetši mne?"
„Již ta ctnost, že je veselv bez slabeho svedomi, že se nebije v prsa, když liba!"
„Že tedy hraje bez napovedy!"
„Jak?"
„Bez napovedy. Že totiž nebuči k hvezdam, kdvž stoji v louži!"
,,Mne pak se zda, že buči k hvezdam jen ten, jenž stoji v louži. Vždyt jsem ti již povidala, že je Max čistši tebe ... že jsou všichni čistši tebe! Zdali si vzpo-meneš, co ti široce vypravel, dfive nežli se skacel v me naruči a zachrapal?"
,,Co vypravel?"
,,Že nejsi umelcem a proč nejsi! Proto totiž ne . . . vše to mluvil tak krasnymi a moudrvmi slovy, že jsem je sotva chapala . . . proto nejsi umelcem, ponevadž nejsi čistv. A že proto nejsi čistv, ponevadž jsi slaboch! Slabošskv car, fekl, jenž se pfevraci ve vetru a myš-lence, že je ptak. On pracuje jeden obraz již sedm let, platno pak je prazdne, ty jsi udelal v tom Čase tri sta pestrych obrazu; avšak nicmene je on umelcem a ne ty! Ponevadž hlediš k hvezdam, fekl, že jich nikdy nedosahneš; že je dosahne jen ten, kterv na ne ne-
TI
mysli. Vše to ti vvpravel dlouze a široee, ty pak jsi kvval a fekl, že je tak a ne jinak."
,,Ale nač bych se s nim rval?"
„Ne, rval! Vždyt jsi ty sam vedel a všichni jsme vedčli, že mluvil pravdu, klerou již davno poznali. Nejlepe vsak ty jsi ji poznal sam. Tolikrat jsem ti fekla, že je to pouha licomernost — dokonce v tech vecech jsi byl licomernik! Pravil jsi, že maluješ pro filistry bezcenne harampati, jake miluji a jakeho jsou hodni; pestre harampati po clvaceii po tficefci zlatvch. Jeste hrdy jsi bvl, že maluješ takove harampati a vy-chloubal jsi se: Ja vim, co je prave umeni, co je prava krasa, tedy vam, blbcum, neukaži to bohatstvi, po-skvrmly by je vaše oči! Pro vas pracuje ma ruka, ma duše pracuje pro me! — Marnivost! Tva duše nepra-cuje, spiše kleči v koute a plače, ponevadž pracovati nemuže. Slabeji pracuješ, nežli bys mohl proto, ponevadž nemužeš, jak bvs chtel. Ty jsi jako slaboch, jenž nemiluje zapolem, ponevadž by ukazal svou slabost!"
,,Všecku tu moudrost slyšel jsem včera večer, ted si vzpominam. Nač to opakuješ?"
,,Myslila jsem, že jsi zapomnel, ponevadž jsi bvl opilv."
„Nic jsem nezapomnel, obzvlašte ne ta slova, jež jsem slvšel již davno, ne teprve včera večer . . . Sam ne-vim, j>roč lide hovofi mezi sebou, proč si vvčitaji vzajemne a uražeji se nepotfebne. Co je ve vvčitani spra-vedliv.eho a pravdiveho, počiti nejdfive a nejlepe pfesne hfišnik sam; trpka slova jsou uplne zbvtečna; když jsou pravdiva, opakuji jen ta slova, jež on sam v svem srdci tisickrat hovofil; a jsou-li nespravedliva, padaji do pisku . . . Pročež mluvme radeji o siiatku. Rad bvch, aby bvla ta komedie brzy u konce; vždyt viš, že jsem liny!"
73
„0 svatbe, mysliš, abvcb hovoiila! Svatba je vznesena zaležitost!"
,,Tedy o svatbe!" t -
,,A o cestovani!" V '
„0 cestovani ne! Ja nikam nepojedu!" „Pojedeš! Na Bled!"
Jošt se ohledl na ni s pohledem phivm nepfatelstvi. „Co mvsliš? Co zamvšliš? Rad bycb vedel!" „Se mnou pojedeš na Bled! Na podzim je tam krasneji, pravi, nežli na jafe! Vždyf. jsi videl sam!" ,,Co zamvšliš?"
,,Take Mira je tam jeste. Alespon jedenkrate bych rada videla, na jake hvezdy hlediš, proto abvcb se ti vysmala! Tvou tvaf bych rada videla a tve oči. . . smala bych se, že by me dusilo! . . . Pfes tri tydny! V sobotu kostel, do nedele svatba, v nedeli na Bled!"
Jošt lehl na divan a položil si ruce pod blavu.
,,Vždyt je vše jedno! Učin, jak cbceš!"
,,Dfive mne jeste vyplii ten slib ... za svatebni dar!"
„Ktery slib?"
,,Maluj me, jako jsi namaloval Miru!"
,,Take tu nectnost učinim!" fekl Jošt ospalvm hla-sem a hledel upfene ke stropu, kde byly namalovany velike rude riiže.
Tfi tydny samotafil v dilne, nemluvil ani s nevestou, ani s pfateli, sotvaže slvšel časem ze sousedni svetnice smich a zpev a kfik a zvuk čiši.
Když dokončil sve znamenite dilo, ukazal je neveste a pfatelum. Tehdv se rozlehl fvavv chechtot. zrovna na cestu.
,,Slava mistru, jenž dosahl nedosažitelnosti!" ,,Nevestka s nebeskou gloriolou!" ,,Svetice s vilnosti v očich!" ,,Alois v objeti cizoložnice!"
7 I
„Nanebevstoupeni hfichu!"
Jošt stal mezi nimi s nemluvnym, zlobnvm usme-vem.
„Ale vite, kdo mne byl modelem?" „Fanny!" vzkfikl Max.
,,Ne Fannv! . . .  Namaloval jsem po svedomi a sprav edinosti svou podobu!" Fannv se nahnula k nemu.
,,Chtela jsem, aby ji tak ponižil, protože byl by mvm na veky! ..."
V sobotu byli v kostele, do nedele bvla vesela svatba, v nedeli odjeli na Bled.
VI.
V poledne, když svitilo vysoko podzimni slunce, spatfili jezero pfed sebou.
,,Jaka krasa . . . milv Bože!" vzkfikla Fanny s lesk-noucima se očima.
Když se opirala o dfevenou oliradu nad jezerem, vzkfikla po druhe:
,,Jaka krasa!"
Jošt se nevrle obratil a šel pomalu k hotelu. ,,Kdyby se te krase opravdove obdivovala, nekri-čela by!"
,,Vždyf jsem vedela, jaka bude tva tvaf; proto jsem kfičela!"
Mlčkv šli k liotelu a již se neohledli na jezero.
,,Ale vidiš již jeji tvaf ... na zemi, kamkoliv hle-diš na nebi nebo v tom čistem vzduchu?"
„Vidim ji — v svem srdci!"
Po obede se prochazeli kolem jezera.
Jošt se ohledl na ni nepeknvm, zlomyslnym usmevem.
,,Nebylo rozumne, Fanny, že jsi mne vabila! Ne-vedela jsi, kam jsi me vabila!"
,,Roztimne bvlo a vedela jsem, kam jsem te vabila! — Kde jste se schazeli obvčejne, ty a Mira?" Ukazal rukou.
„Tam na verande, na te rude, jež se koupe v je-zefe!"
„V kolik hodin?"
,,Nekdy časne rano, nekdy pozde odpoledne, již za soumrakul"
,,Pojd'me tam a počkejme do soumraku!"
Pohledeli si z oči do oči; svštlo bvlo v očich a sami nevedeli, zda svitih/ nepf ateist vim nebo laskou.
Veranda byla prazdna; podzimni vitr stfasal s kastami zlate listi, oral v hladinu jezera svetle brazclv.
Jošt vvpil nalile čiši vina a jeste druhou; krev mu vstoupila do lici, lesk do oči.
,,Tedy čekejme do soumraku; take ja bych rad! Mluvme zpfima; co by se skryvalo, když se poznava, že tve srdce je na me, me na tve dlani! Prišla jsi se mnou v ten kraj a v tom čase, aby se vše posledne vvplnilo a dokončilo!"
,,Vždyf jsem vedela, že jsi pochopil! Mluvme zpfi-ma, jak jsi fekl, bez vybranych slov! Jsi-li miij, nebo nejsi miij ... to rozhodne se jeste dnešni večer!"
Usmala se mu do tvafe, jeji oči byly detske, nevinne vesele, jako nikdv.
,,Tak totiž je: jestli jsi miij, jsi celv miij! Mej toliko dve oči, dve oči pro mne ... ne jeste par jinvch, skry-tvch, jež hledi jinam! Dfive jsi byl mvm jen na piijčku, jen cestovni host. Rekla jsem: Hled na sve hvezdy, mysli na ne, take zaplač si jim na počest! Ted, hled, ted nemiluji již takovvch planvch komedii; ted jsi mu j! . . . Jak rychle se smraka; slunce sotva je jeste pid nad horou . . . Pfichazela v tomto čase?"
,,V tomto čase pfichazela!"
76
,,Slyš, jestli ji pozdraviš, jak nechci, abvs ji po-zdravil..."
,, Jestli ji pozdravim . . ."
Zasmal se, cele telo se mu tfaslo.
,,Když ji pozdraviš, zasmeji se tak pohrdave, jak jsi se ted zasmal!"
Citil, jak mu ponenahlu lehal chlad na lice.
Fanny si hrala s drobty na stole a neohledla se naii.
,,Rekla jsem, že jsi ted muj na vekv — muj nebo ne miij! Varuj se!"
.,Proč jsi mne vabila? Proč jsi poroučela?"
,,Aby se skončilo a vvplnilo!"
Ohledla se pod kaštanv a smejic se obratila se k nemu.
,,Tam pfichazi!"
Jošt zbledi; hledel kalnvm zrakem na svou mladou ženu, neohledl se pod kaštanv.
,,Pojdme!" prosil zamlklvm, pfidušenvm hlasem. ,,Nepujdeme!"
„Pojdme! Jedinv toliko okamžik je jeste . . . čas je jeste!"
,,Nepujdeme!" poroučela Fannv a lesknoucima se očima liledela na ni, jež pfichazela bliže vvsoka a ti-cha, jako nedotknutelna a nedosažitelna.
,,Pojdme!" šeptal Jošt; jeho ruce, jež leželv na stole, bvlv jako z vosku a tfaslv se mu.
„Ted stoupila na prah, cela čista a bila, kralovna z devate zemč, hvezda nebeška! Ted ji pozdrav!"
Lehkym, mirnvm krokem šla Mira pfes verandu; ani se neohledla na neho, ani na ni.
,,Nepoznala te!"
,,Poznala mne jeste drive, nežli mne videla!" Fannv se sklonila k nemu; jeji tvaf bvla cela mirna. „Rekla jsem, at se vvplni! Kdvž ji pozdraviš a jak ji pozdraviš, nejsi již muj!"
77
,,Už ne tvuj!" opakoval jako v blouzneni Jošt.
„A take ne jeji!"
,,Ani jeji!" sotva šeptal rty.
Mira se opfela o obradu; belost jejich lici, usmev jejich rtu, tichy pohled jejich oči — cela sama, jak bvla, se spajela se svetlem večerni zafe, s krasou nebe i jezera.
Jošt se opfel o stul obema rukama a vstal. Fanny bledela na nelio polozavfenvma tazavvma očima, na jejich pak rtech byl zlomyslny usmev.
,,Pujdem!"
„Jdi!"
Šel bledv vravoraje; vlasy mu padaly hluboko na čelo, vazanka se mu byla rozvazala a visela mu na vestu. Když pfišel k ni, pripravil se, aby poklekl, avšak klesl unavene a neobratne na židli.
Ona se ohledla naii teple, vesele a soucitne, jako matka na dite.
,,Kudy jsi bloudil? Co se ti stalo?"
„Miro! Miro!"
Klečel pfed jejima nohama a libal sukni na jejich kolenou.
Jemne se k nšmu sklonila a hladila ho po kučera-vvch vlasech.
„Vždyt jsem vedela, že se vratiš! Čekala jsem na te . . . pro včerejši večer jsem objednala vuz, vedela jsem že pfijdeš v noci!"
„Miro! Miro!"
Cele jeho telo se chvelo a vzlykalo.
,.Vedela jsem, že se vratiš všecek ubohv a smutny... a take jsem vedela, že pujdeš bez rozloučeni, všecek sehnutv a zahanbeny, jako jsi šel!"
„Nikdy už, nikdy! U tvvch kolenou umru!"
„Obrat se onam!"
Ohledl se jako nevedomky a vyskočil.
7,s
„Nikdy již!" smala se Mira a s milosrdnym pohle-dem hledela nafi, jak stal pfed ni sehnutv, ubožackv a nemocnv. „Nikdy již! jdi za ni, ale bucT jeji, anebo bud* muj!"
Pomalu si pohladil dlani čelo a hledel na jezero.
,,Posledne, Miro, videl jsem lod na jezefe; vitr byl tak silnv, že se pfevratila . . . plachta pila vodu jako vino . . . avšak ti dva lide umeli plavati!"
„Ty nepujdeš na lod, ponevadž neumiš plovati!"
Pohledel na ni kalnvma, zamlženvma a zakrvavelv-ma očima.
,,Poznaš mne, jako ona mne pozna!"
Sahl, aby polibil jeji drobnou, tenkou, bilou ruku, jeji ruka mirne a pomalu se vvvinula.
Vstal; neobratnv a sehnutv stal pfed ni a hledel do zeme.
,,S bohem!" fekla Mira; svetlo v jejich očich bylo stale svetlejši a rozpustilejši.
Jošt se nemotorne poklonil a šel . . .
Když prišel k vrahu, nejdfive velice jemne zaklepal a pritiski ucho ke dvefim.
„Fanny!"
V posteli zašumelo. ,, Fannv!" „Co bys rad?" „Otevfi!"
„Rekla jsem: rozhodne se, když pozdraviš a jak pozdraviš . . . rozhodne se, jsi-Ii muj, nebo nejsi-li muj!"
,,Tvuj jsem, pfed tebou klečim, pfed tvym pra-hem!"
Fanny se zasmala, smala se dlouho a zvonive. ,,Niči nejsi! Ne živv človek, ne živv andel — stiny mezi obema!"
,,Otevfi!" prosil a klečel Jošt.
79
„Nemohu! Živv človek je pri živem človeku! Max je u mne!"
„S bohem, Jošte!" zvolal Maxuv rozpuslilv hlas,. . .
Rvchlvm krokem, bez klobouku udychan, na prsou polorozhalen pfišel Jošt na druhou stranu jezera do liileho domu uprostfed zahrady a hluboce se slečne Julii poklonil.
„Slečno, Julie, vždyf vite, že jsme se poznali již davno a že jsme se meh radi. . . pravi se, že jsem ja vas mel rad. Pročež vy jste jediny človek na svete, jemuž povim tuto tajnost, ktera byla rozhodnuta v nod tento večer. Posledne jsem byl totiž na slunci . . . ponevadž jsem tam doma, totiž na slunci . . . avšak mne rekli: Proč chodiš tudy, po tech svatvch krajich, kdvž blediš tam na tu černou zemi! — No, fekl jsem, je-li vec takova, vydame se pak do te čeme zeme! Pfišel jsem do te černe zeme, a co pravite, slečno Julie, co se tam stalo? Rekli: Co pak chodiš tudy, po te černe zemi, když blediš v to svetlo slunce a nejsi v svem srdci naš mezi našimi? Jdi na to svetlo slunce! — Co teci, slečno Julie? Neobratne je viseti ve vzduchu, mezi sluncem a zemi, mezi svetlem a tmou, mezi vuli a moči! Obzvlašte neobratne pak je, jestli je človek sam . . . prominte, slečno Julie, nechtela bvste viseti se mnou?"
Julie se vesele zasmala kučeravemu mluvkovi a vratila se domu. —
Pozde v noci potkalv se v parku Mira a Fanny a se smichem se pozdravih/.

DANA.
Cankar: Vule a moc.
6

I.
Jako by je osvitilo poznani z nebe: všichni byli očišteni, plni viry a duverv. Oči se jim svitily, mladost se vratila do srdce.
Mladi už nebyli; život již jim zlomil telo i duši, zbytky se s bolesti vzpouzelv spanku i smrti. Nahoda je boži pest: v kulnu shrabe listy, jež rostlv na temže strome a jež vitr rozehnal a rozfoukal na vše strany . . . Pohledeli na sebe a v tom okamžiku pocitili celou slast i bolest davno ztracene, jako nepoctivv peniz promrhane mladosti. Oko se otevfelo, všechnv zaclony se roze-vfely, ze soumraku lži, sebeklamu, marnive nadutosti vvlouskla se svetla pravda a vše bylo jasne a pocho-pitelne jako okamžik pfed smrti. V pravdivem poznani vsak byla trpkost: muj Bože, kudy jsem chodil! A v pi"avdivem poznani byla duvera: jeste je možne, jeste neni pfiliš pozde! . . .
Patero spolužaku spojila po dlouhych letech nahoda. Druh druhu hledel do zestarle lice, druh druhu videl do duše, videl v duši zasete skvrny života.
František Kuštrin, urednik, fekl:
„Pravi, že pfizpiisobeni je hfich. Ja jsem se pfi-zpusobil. Jak by človek stranou z toho husteho a za-klinovaneho procesi, nazyvaneho společnosti, jež se tlači a strka po te široke cestž? Kdo chce stranou a na
84
svou cestu, pošlapou ho do krve a do blata, sotva se dobre obrati. . . Vyčitaji mne, že jsem se pfebarvil, že jsem zapfel sve pfesvedčeni. Kdo se jeste nepfe-barvil a kdo jeste nezapfel sveho pfesvedčeni? Alespoii jednim slovem, alespoii myšlenkou? Znam hrdinv, jež se biji do dutych prsou a kriči o bezcharakternosti jinych lidi. Pohledte jim tesne do lice, tem hrdinum! Ne svaty oheii poznane pravdy, oheii zavisti jim hofi ve vpadlych ocich, oheii s bolesti utajene touhv po tom jinem pfesvedčeni, jež vladne, kraji chleb a slele mekke podušky. Kolik je jich, ktefi by dobrovolne uživali slasli utrpeni pro pravdu, mučednikii, ktefi by chvejice se hledeli s vernou radosti na svou krev?... To dobrovolne utrpeni, to hrdinstvi — co je jineho, nežli zfejma touha po uživani vladv a skryta touha po mste? Nejakeho učitele pronasledovali, že se slitoval nad človekem; konečne bvli pronasledovani pfemoženi a viteznv pronasledovatel je pronasleduje se štirv. Kfiž se zdvihl do nebe a hranice vzplanuly pod nim. Hranice zhaslv, na oharcich bez odkladu postavili guillotinu . . . Mnoho jsem pfeslvšel trpkvch vvčitek a nevedel jsem, jak bvch odpovedel. „Prodal jsi se, za chleb a pokoj jsi se prodal!' tak pravi dnešni. Ale ja tfeba feknu: ,Opravdu za chleb a pokoj jsem se prodal — tedy vvsvellete mne, odkud vy jste pfijali chleb a pokoj, že chodite jeste mezi nami živvmi? Společnost je jedna toliko jidelna a nezaleži na tom, z ktere misv befete!" Rekli by, že jsem zapfel idealy, že mluvi ne-stoudna, pouha sobeckost z mych ust. Ja pak citim, když jsem sam se svym srdcem a se svou mysli, že je čiste me svedomi, o nic mene čiste, než bylo v mladvch dnech, jen mirnejši je. Život bez hfichu proti svemu bližnimu — to je vše; a pevne stanu pfed každvm soud-cem!"
Marko Barjanec pohledel mu smutne do oči:
85
„Dfive, nežli jsi dosahl toho moudreho poznani: zdali tč nikdv nepfeletela vule, jen ve snach fekneme, nebo v rozpustilosfi, aby jsi se obralil, opfel navalu, kdvž te take stisknou na kolena, hlavou na zem?"
,,Časem . . . Jako mne časem u more napadla roz-pustila myšlenka, abvch je pfeploval na onu stranu, již jsem nevidel. A plovati neumim . . ."
Pak reki Marko Barjanee, učitel:
,,Ja jsem myslil, že urnim plovati . . . Jak daleko si vzpominam do mladosti, byl jsem zvykly na tvrdou praci a na černv chleb. Co, myslil jsem si, hlodej tu kuru, jak jsi ji hlodal! Hluboka vira bylavrnem srdci, že život jen tehdy je pravdivv život a človeka hodnv, jestliže prospiva svemu bližnimu podle sve silv, sve-domi a rozumu. Že naposled neni jen prach a popel, stezi jen potrava vrbe a stava pomnenkam, spiše že žije stokrat život v srdcich, v mysli a dile vrstevniku, a že v budoucnosti, neznam jmenem a tvafi, roste a mladne od rodu k rodu v tisieich mladiku. Za tu cenu bylo by hodno žiti o iikrope a černem chlebe. A žil jsem . . . Vždyf vite, jak se konci ty osudy, jež jsou tak nudne, ponevadž se opakuji den ode dne a budou se opakovati do Matoušovvch času. Utrpeni samo je slasti človeku, jenž je pripraven na nč. Ale za utrpenim jde unava a hnus; a co je nejhorši: jde pochybnost. Mrzl jsem v horach, lačen jsem byl a žizniv, polki jsem hofkosti od každeho opilce, take bit jsem bvl a poplvan — co vše to? V hodine imavy a hnusu vydal jsem se k tem pfedakum, již nosili ten-krat korouhev sveho i meho pfesvedčeni. ,Pomahejte mne,' reki jsem, ,proč jsem unaven! Rcete slovo, jež me zdvihne a vzmuži!' Pfedaci pak rekli: ,Co se ty, sirotku churavv, nutiš do veci, jež ti nepatfi! Co se lopotiš, abys sam obratil skalu, což my pfedaci ne-miižeme? Sedel bvch v koute, kousal bvcli svuj čern)'
86
chleb a mlčel! Jdi s panem Bohem a skrvj se; mame iine starosti, než vvšetfovati tvou žalost!' Tak mluvili pfedaci, ja pak jsem šel a pomvslil jsem ve svem srdci: ,Jestli skutečne toho meho utrpeni bez prospe-chu je užito, zdali neni cely muj život prazdna ko-medie, jež se konci za smichu a tleska ni obecenstva sebevraždou mizuteho hrdiny? Komedie bez učelu a vvznamu; již dale ani slova ani myšlenky o tom sto-nasobnem živote, o tisicervch vetvich! Ja sam neobratim le skaly, a zdvihnu-li ji jen v krajni potrebe, rozdrti mne pod sebou, jako jich rozdrtila již strašne tisic e, jež zhynuly bez hlesu a bez vzpominky!' Tak jsem se rozmvslil. Ted' jim bilv chleb, prochazim se po zelenem udoličku a kdvž jsem unaven, ležim na mekke posteli. Take jsem se oženil a mam tre libeznych deti. Svet chodi po svych cestach, jak chodil; nevšima si me nekdejši žalosti ani me nynejši radosti; a take ja si ne-všimam jeho . . . Jen časem . . ."
,,Co je časem?" tazal se Tonik Štefin.
,,Časem se mne zazda, že byly krasne a vznesene ty dny utrpeni a snu ... a že nosim ten sviij novy pfijemny život jako kamen kolem krku . . ."
Na to fekl Tone Štefin, mladv profesor:
„Ja jsem jeste nepocitil, dosud jeste ne, že by mne bvl ten novy pfijemny život kamenem okolo krku . . . Pfed desiti nebo dvanacti lety byli jsme sami odboj-nici, novotafi a reformatofi. Čista byla naše mysl, velikv bvl naš rozum. Opravdu, velikv byl naš rozum: jako človek, jenž pfehleda obzor, chopili jsme celek a ne-starali jsme se o vztahy a pomery, o podrobnosti a maličkosti. Vedeli jsme, jako vime take dnes, že nestoji jen naše kultura, spiše cela naše společnost na shnilem tramovi. Nezdalo se nam tehdy hodne človeka rozum-neho a počestneho, abych vstoupil na ty shnile tramy, jako stoupaji druži, a pomahal zakrv-vati trhliny a
.S 7
ucpavati ski.linv v te stavbe, ktera je prokleta . . . Ja jsem byl mladvm profesorem a ničim jinvm, myslil pak jsem: na svem zakone vykonam svou svato« po-vinnost! Sotva jsem se pochlubil s tim svym umyslem, smali se mne pfatele i nepfatele, učenci i neučenci, žaci i učitele. A brzy jsem poznal, že je lehči probuditi krale Mateje, nežli vpraviti do slabikafe nejkrotši novotu. Rozviji se totiž ustavične toliko rozum, nerozum pak ziistane, jakym byl. Nejhorši valka je valka proti ne-rozumu: vymršti kopi, odskoči vsak od černeho kamene a vrati se do srdce. Sotva tušili, že bavim se vvsokvmi ideami, bledeli na mne bokem. Proč nej-lepši je, že se muči človek s nakrčnikv; s detmi již skoro ne . . . Tak brzy jsem se nevzdal; mlad jsem byl. Tehdv poslouchal jsem a pozoroval a sam jsem nevedel, jak ponenahlu vnikal hlemvždim krokem jed do meho srdce. Nestalo se to v jediiom dni, take ne v jednom lete. . . jeste ted nevim, nejak že jsou mne ty blahe časy jako polozapomenuta milenka. Ted tarokuji, piji, nudim svou ženu, nadavam svvm detem, když hluči. . . a skutečne vpravde nevim, kdv se začal a kdy se do-končil ten divnv obrat. Nic težkvm a nic hanebnvm se mne nezda ten život . . . Jen časem. . ."
,,Jen časem?" tazal se Josef Martinec.
,,Jen časem, když sedim již napolo ve spanku a kniha padne mne z rukv pod svetlo, vzpomenu si na ty krasne, krasne, krasne časv, kdy človek zardel se v tvafi, myslil-li na budoucnost, na uplne blizkou, ne-ostvchavou pravici dosažitelnou budoucnost! Tenkrat mne neni veselo u srdce ..."
Na to fekl Josef Martinec, mladv lekaf: „Vše by bylo dobre a pfirozene: krev se obnovuje stale pomaleji, zmirni a zlenivi. Mysl se unavila, chodi s tfesoucimj se kolenv, časem take sedne si v kraji
88
u cestv. Ale vzpominky by nemelo bvti. Vždvt jsme vynašli mnoho leku a kapek proti zle vzpomince, ale zklamali jsme se; a jeste trpči je: vedome a dobrovolne jsme se klamali. Zkušenost, poznani, moudrost — milv Bože, vrat nam čiste poznani mladosti! Tomu poznani, jehož jsme dosahli v mozolnych letech, iika se šalba. Nic nepomaha: mladost je živa a vrači se v nejupiimnej-šich hodinach, tvrdv a pfisny soudce. Tenkrat je veške-ren naš dobrovolny a neomalen\' vysmech jen zpev ditete ve hvozdu. Mladost pfijde a taže se: co jsi učinil s bohatstvim, jež jsem ti dala? Kolik jich je mezi nami, již nesvesi hlavy? Každy zapel svou pisen; mluvilo se všelijak, melodie vsak byla tataž. Stara melodie, jež se zpfitomni uštepačnvm,, chlubne zralym smichem a konci se kanim a bitim se v prsa . . . Pravdu kfestan-skeho učeni pozna človek, když je pfiliš pozde. Když jsem bvl jeste ditetem, nerozumel jsem tomu, co jsou ,nevykonane dobre skutky'. Po prve človek poskvrnil svou mladost, když po prve mlčel, když mu srdce po-roučelo, aby mluvil. Ze životni sobeckosti se zrodila zbabelost. ,Co je mne po tom? Proč bych se michal do veci, jež mne neprospivaji!' Tak jsme rekli i činili. Stara je ta moudrost, narod ji pfijal mezi sve zlate pravdy: ,Neškrabej se, kde te nesvrbi!' O, take pra-prostv narod je již tolik učenv, že uvažuje a cenitlouštku skopcii. .Neškrabej se, kde te nesvrbi!' A jestliže te pfece svrbi, fekni, že ne!. . . Podle toho učeni jsme žili a v noci, když si hledime tvafi v tvaf, je nas hanba. Pročež pijme a zpivejme, at zalijeme a pfekfičime ne-pfatelske svedomi!"
Nalili si do sklenic a tukali.
Štefan Bratina tukal s nimi, na 1o promluvil:
„Dovolte, bralfi, abvch vam jeste povedel svuj osud; divnv je, avšak pravdivv od začatku do konce!"
89
II.
„Když jsem bvl jeste mlad, velmi mlad, lezel jsem jednou naznak v trave a hledel jsem do nebe. Stmivalo se, zafe bvla jeste cela ruda a žhava, ja pak jsem již videl hvezdv. Ustavične bylo mym neštestim, že jsem videl veci, ktervch druži nevideli. Časem takove veci, že mne bylo hanba, prozraditi je; a jestliže jsem je prozradil, smali se.
Mezi hvezdami jsem spal ril ženskou tvaf. Tak krasna byla, že neni možne toho popsati. A jak jsem byl mlad, poznal jsem celym svym srdcem a celou svou mysli: nebude klidu a štesti pro mne, dokud te nedosahnu. Nedosahnu-li te jaksi a kdesi, bude muj život hfich a omyl. Proto tu hledam, i kdybych musil liolvma nohama k samvm hvezdam.
Sotva jsem tak pfisahl a slibil, ukazah/ se vysoke stinv pfede mnou. Nohy staly v udoli, temna hlava byla ve večerni zafi. Chopila mne za ruku a šel jsem s ni v udoli. Hluboko jsem šel, zrovna do temneho šera zahrad a haju. Tam bydlila cizoložnice, jež nebyla ani krasna ani mlada. Žive žhilouci ruce mela a plne bile ruce. Nikdv pfed tim jsem tam nebyl; když jsem šel mimo, svesil jsem hlavu. Zdalo se mne, že je ten dum zakletv.
Opfela se o okno.
,Kudy chodiš, že te neni na blizku?'
Šel jsem po skfipajicich dfevenvch scliodech, trna byla a hmatal jsem rukou po vlhke zdi. Nad schody se otevfelv dvefe a zasvitilo bile svetle svetlo. V tom svetlem bilem svetle stala ona a zdala se mne obdivu-hodne krasnou. Když jsme sedeli za stolem, nalila mne do sklenice černeho vina; jeste ted mam trpko v ustech, když si vzpomenu na tu černou bryndu; tenkrat jsem byl omamen, ponevadž tenkrat jeste nebvl jsem zvvklv
90
ani vinu ani lasce. Když jsem vypil, priklonila se ke mne a objala mne kolem krku tou plnou bilou ru-kou . . .
Dale nevim, jak jsem se vracel domu; mlad jsem byl, proto jsem se cely trasi hanbou a trpkosti. Doma jsem tiše otevfel dvefe a ohledl jsem se po svetnici. Na stole u okna hofela svice, za stolem sedela matka a d/imala. V bledem svetle byla jeji tvaf cela mrtvolna, avšak krasna byla — ta tvaf to byla, již jsem videl mezi hvezdami; jen oči, ty jasne hluboke oči byly mrtve a usmevu na rtech nebylo. Tenkrate mne preletela bolest, jake jsem nikdy dfive nepocitil, ale pozdčji jeste mnohokrate.
To se stalo toho večera, když jsem spatfil po prve svou touhu a svuj cil. Když se človek zrovna ke dnu sni-žil a zrovna po vrch zablatil, tehdv pravi, že poznal život a ukazuje svetu sviij zablaceny kabat. Svedomi je zle pfisne, učenci nevynašli znamenitejšiho nastroje; nic nepfehleda a nic nezapomene, je sameho zrcadla prav-divejši. Uboha nerozumna pamet se trudi, aby je oslepila, nebo alespofi uprosila. Pamet zna mnoho krasnvch a libe znejicich slov: uživani mladosti, poznani života, uvaženi pomeru — bohatv a pfebohatv je slovnik, kdvž je tfeba obelstiti svedomi. Ale svedomi je nemilosrdne a močne. Aj, ubožaku, jak jsi poznal život? Pohled do zrcadla, at sklopiš oči! Zapfel jsi krasu a pravduvsvem srdci, ponevadž jsi byl pfiliš slab a bazliv, abys po strme ceste dosahl te krasy a pravdv! Zustal jsi v udo li, ponevadž jsi si netroufal na horu, posmivaš se pak v sve tenkonohe zbabelosti mladym poutnikum! Pohled v zrcadlo! Se zastupem chodiš, do zastupu nutiš — ne proto, ponevadž ctiš ten zastup, spiše ponevadž maš strach ze sebe sameho! Rozvil jsi se s duchem času, proto jsi se rozvil, ponevadž by te byli jinak rozvili holi! A cela tva moudrost a zralost je jen hluboka,
91
trpka, večne hryžici zavist, že jsi zapfel z nemoči a bazlivosti krasu a pravdu v svem srdci! . . .
Vše to jsem vedel již dfive, slyšel jsem sve pravdive svedomi již ten večer, když jsem po prve spatfil svou touhu a svuj cil a když jsem po prve obe zapfel.
Stara vec je, že sentimentalne zamilovani mladici riejhufe žvani. V srdci sni o lilijich a fialkach, o bilvch licich a nevinnvch očich, na jazyku vsak hruba, bez-vyznamna slova. Jalove bajky rozpfedli o mem živote, ale upfimne feknu, že jsem byl ve svych nejskrytejšich mj-šlenkach čisty a beze zla. V tom slove neni sebe-klamu; mnoho jest jich, již se zadušili v blate, ale duše jejich šla neposkrnena k Bohu . . . Vstoupil jsem jednou do hostinske zahrady. Byl pfekrasny jarni den. Vetvovi se rozstouplo vetrem a stfibrne se lesknouci paprsky lily se na široke bile slamene klobouky, na bile živutky, na svetly pisek. Pod kaštanovim spatfil jsem tvaf, jakou jsem videl dfive jen jednou v živote, jen vysoko mezi hvezdami. Ten večer nic jineho jsem již nevidel. Nebeška jasnost byla v mem srdci; očišten jsem byl ve svvch myšlenkacb, požehnau ve sve nadeji, nikde nebvlo už plotiiv, abych jich nepfeskočil, nebylo strani tak strmych, abych s veselvm krokem nepfišel k vrchu. Pocitil jsem cele štesti smele mladosti, jarniho slunce a čiste lasky.
Bylo pak to vše v te hrozne dobe, kdy miij život byl horsi života desateho bratra, jenž se potuluje hla-dovy a žiznivv ode vsi ke vsi, nikde nevitan, od nikoho nemilovan, ode všech ponižovan. V tom okamžiku zmizela veškera bazen, utonula jako stiny ve svetle. Ma budoucnost byla pfikra stran kamenim zasuta a kefi ostružin obehnana — nenadale bvla pfede mnou hladka bila cesta, život se srovnal, krok byl lehky a odpočinuty, všechny cile byly uplne blizko, samy pfi-chazely naproti.
92
Hudba brala v zahrade. Hrala nanejvvš valčiky a pochody, stfidave jeste sentimentalni melodii z polo-zapomenute opery; mne pak se zdalo, že posloucham sve sny a sve myšlenky, svou lasku a sve štesti, veškeru viry i slunce plnou pisen sve budoucnosti.
Když se smrakalo, vstala. Pozdravil jsem ji, podivala se na mne udivene, pak se usmala a šla dale.
Co myslite, co jsem učinil toho večera?
Šel jsem do mesta cely omamen, ve mne zvonive a vitezoslavne znela pisen o budoucnosti. Pfed mestem, lesne pfed napolo dostavenym nudnym domem spustih/ se stinv s nebe, nohv hluboko v prachu na ceste a v soumraku, temnou hlavu v uhasinajici večerni zafi. Chopila mne za ruku a jak me vodila, tak jsem chodil s ni. Chodil jsem po nejšpinavejšich, nejsmradlavejšich a zakoufenych krčmach, žvanil jsem s vyžilymi, ne-stoudnymi ženami, libal jsem je na lice, na rtv i na prša, take poskvrnene ruce jsem jim libal a konečne pfisahal jsem jim lasku. S prazdnou hlavou a se zalitvma očima jsem se rano vratil domu.
Když jsem vstoupil do svetnice, klesala mne kolena hruzou; spatfil jsem sam sebe a svou hanbu, jako bvch se bvl same smiti dotekl tvafi v tvaf. Za stolem sedela ma matka, jež bvla tenkrat již tri leta v hrobe. Černe byla oblečena, sedela cela sehnuta, jako by dfimala, tvafe mela skryte v dlani. Jeji tvaf byla bleda a krasna, jak jsem ji poznal a miloval, avšak byla mrtva, mrtva; jeji oči hledely hluboce a tiše, avšak byly mrtve, mrtve. A když jsem na ni upfene hledel ve strachu a hanbe, byla cela tvaf podobna te, již jsem videl jednou vysoko mezi hvezdami; a cela podobna bvla te, již jsem videl večer pod kaštanovim a jež se na mne libezne usmala; jen lismevu nebylo již kolem rtu. Chtel jsem vzkfik-nouti, hlas vsak neinohl ze slisneneho hrdla. Obraz zrni zel, jako zmizeji snv; utopil se ve vlastnim stine. Ja
93
pak jsem vedel, že nebylv to sny a že take me oči ne-lhaly.
Nekolik dni pozdeji videl jsem tu ženu, zdaleka jsem ji spatfil ve svetle fisni; schoval jsem se do pfed-sine, aby šla mimo . . .
V te dobe, v mladveh leteča, myslili jsme, že utrpeni k vuli pravde jest nejvetši zasluha pfed Bohem. Ja jsem je hledal, pfimo smyslne hledal to utrpeni. Již v časne mladosti snil jsem o hrdinskych dilecb, o krvi, prolite za blaho človečenstva . . . Neni jeste tomu davno, kdvž jsem šel pomalu pfedmestskou ulici. Pfišla mne naproti tlupa lidi, jež kfičela, jeden pfes druheho, a tlačila se, l.iskla a strkala. Stale vetši a hustejši bvla tlupa, kfik a povvk stale hlučnejši. Tvafe lidi, muž-skych i ženskych, byly zrudle a temne, nevyslovitelne surove a zpustle. Dlouho jsem nerozeznal, proč a odkud ten divv shon na vefejne ceste a za bileho dne. Konečne jsem spatfil uprostfed ilupv mladeho hocha, temef jeste dite. Bosy, ruce nahe a bez klobouku, drobne jeho tilko bylo selmute k pasu, pod paždi tiski pečen chleba. Tvafe jsem pfesne nerozeznal, ponevadž byla cela polita krvi. Težke pesti padaly jako kladivo na hlavu, na siji, na stisknuta uzka pleče. Dite vravoralo, avšak nepadlo; nefeklo ani slova, ani neplakalo, nebo jsem je neslyšel v kfiku a kletbach a v dušovani. ,Zlodeji. . . zlodeji . . . zlodeji! Zlodejske pleme! Čertovo dite! Zahv začalo! Na. . . na . . . na! . . .' Težka kladiva tloukla ne-ustale. Již jsem chtel skočiti mezi nč a zavolati: ,Lide boži, co delate! Smilujte se nad ditetem, bylo hlado-ve! . ..' Avšak neskočil jsem mezi ne a take nevolal jsem. Kdybych to učinil, byli by se obratih proti mne, poplvan, poštouchan a zbit bych byl, snad by byli pustili dite a zapomneli na ne, nebo by mne byli hnali s nim, mne, ochrance zlodejuv a zlodejstva. Stal jsem na kraji cesty, zbesile procesi šlo pak dale, zmizelo,
91
ztichlo v prachu a kletbach ... K vuli jedinemu žalostnemu slovu, nebo snad k vuli jedine toliko rane jsem mlčel, když bych byl mel kfičeti. A ja jsem hledal, smyslne bledal utrpeni za pravdu! Kdybych žil v židovske dobe, byl bych žakem Kristovym, již z toho du-vodu, ponevadž hlasal utrpeni za kfivdu a ponevadž dobrovolne pfijal svuj križ. Ale dobre vim, že bych ho byl zapfel, mlčky byl bych stal u jeho kfižove pouti a nebyl bych ho pozdravil, proto, aby mne slova ne-prozradila. Každv Petr zapfel sveho Krista, každv se kal a zapiral dale bez pfestani i s hojnym kanim . . .
Abvch se ztratil, sam sebe zahlušil, sam na sebe za-pomnel, odhodlal jsem se pohfižiti se ve zfejme puso-beni pro sveho bližniho, tedy pro ten život, ponevadž vladne slovo misto myšlenky, ponevadž pfed hlo-mozem a kfikem chvejic se beži pravda a svedomi. Ale brzy jsem poznal, že take pro lež, kfivdu a uvedomelou sobeckost jest tfeba moči a nejen nepoctive vule. Slaby je lhaf, jenž se zardiva pri vlastnich lžich. Zardivani lio necti a neni mu ku prospechu. Lhaf budiž tvrdv, neuprosny, muz z ocele; lide ho obdivujice poznavaji jako Ihafe a venci ho. Strašpytlni pololhafi jsou jeho pokornvmi otroky, povolanymi, aby mu sloužili a abv hlasali jeho slavu. Neda se viseti mezi nebem a zemi; neda se hledeti na svetle hvezdy a choditi bezpečne soumrakem v udoli. Af si zoufa, at se skryje, kdo nemuže do konce zapfiti sve mladosti a vzpominkv na ni, kdo nemuže zapomneti, že videl jednou vysoko mezi hvezdami svou touhu a svuj cil. . .
Komu se jeste nestalo, že v jasne hodine spatfil propast tesne pfed sebou a že si s chvenim uvedomil: jednou sletim do ni, bud vedomky, nebo nevedomkv; a proto je lepe, že skočim do ni vedomky v te jasne hodine? Snad se slouči nebe i zeme v poslednim okamžiku, v padu samem? Snad je v smrti uspokojeno
93
a doplneno všechno naše touženi? Když jsem spatfil tu bilou tvaf mezi hvezdami — zda jsem nezatoužil po onom živote, po živote bez tiže telesne? . . . Tak jsem myslil o sve palici trpkosti, v poznani sve bazli-vosti a nemoči. I vydal jsem se na cestu, abych črnil podle svvch myšlenek. Muj život nebyl hoden kapkv vodv ne mne a ne jinym . . .
Tesne u sveho ramene slvšel jsem jeji hlas a take jsem jej ihned poznal. Neslyšel jsem ho ve sneni ani v blouzneni, me telesne uchojej slyšelo, čistv, zfetelnv bvl.
,Kudy chodiš?'
Jmenuje se Dana. Tfi leta již jsem ji nevidel. Mizela mne ve vzpomince stale dale, jeji tvaf byla stale čistejši a svetlejši, stale vyšši, mezi hvezdami se lesknouJ. Vzpominal jsem na ni s tou trpkosti a s tou laskou, jako na mladi a na domovinu;
Blažena hodina povvšeni a očišteni!
Vždyt jeste neni pfiliš pozde! Dokud ji vidim nad sebou, a jestliže je tisic let chuze k ni, jeste neni pfiliš pozde!
Dokud je jeste touženi v mem srdci, neni pozde pfiliš! Stfesu se svych stfevicu pracb nižin, se sveho kabatu blato blativvch dnu, vezmu pak cestovni hiil a vratim se k sve mladosti, jakkoliv je dlouha cesta a jakkoliv je strma pouf!
A opravdu vydal jsem se do domoviny jeste toho dne a již v noci shlednu svou mladost. Jako do kostela pujdu, po rozhfešeni a požehnanv. Sila je ted ve mne, jake nikdy nebylo. Tfikrat již se mne pfibližily stinv, z mlhy k nebi spejici, tfikrate se sklonily ke mne a vabily me; tfikrate jsem utekl. Se mnou byla Dana, ma mladost!" —
Tak hovofil Štefan Bratina. Pfatele bledeli na nebo upfenvma očima. Sehnut byl, suchy a bledv, v jeho
g;
očich byla bolest, na vpadlvcb licich vzpominka utrpeni. Oblečen byl v odstavajici tenky kabat, fidke vlasy mu visely na čelo; mluvil kvapne a zajikave, nikomu ne-pohleclel pfimo do tvafe.
Lekaf točil sklenici v ruce a hledel na stiil polo-zavfenyma očima.
,,Nikam nepujdeš ... a jestliže piijdeš, nepfijdeš!"
„Pujdu!" vzkfikl Štefan Bratina a vstal.
,,Smraka se již venku . . . zustafi a pij!"
,,Nebojim se soumraku, už se ho nebojim!"
Šel bez loučeni.
„Buh sam vi," vzdvchl lekaf, „ale opravdu žijeme v dobe soben, bazlivcu a plačtivych blaznu? . . ."
III.
,,Jest jeste Časne!" pomvslil si Štefan a prochazel se po u licich, jež mu byly všechnv polocizi.Tfi dnv byl v otčine, jež mu b\la dlouha leta tak vzdalena jako mladost. A mladost i v last videl jako skrze kalne sklo.
Potkal znameho, jenž mu byl jednou pfitelem a druhem.
„Aj, čerta, Štefane Bratino, jsi to opravdu ty?"
„Proč bych nebyl?" divil se Štefan a byl uražen.
,,Proč by ne? Podival jsem se na tebe, myslil jsem pak, že jsi deset let spal... že chodi po ulicich vzpominka davnvch Času. Promiii!"
Štefan prominul, avšak zla myšlenka mu napadla.
,,Což je pravda, že jsem stal celv čas na temže miste a že jsem se uzavfel sam do sebe, kdvž šli druži dale, do jine doby a do jineho života?"
,,Nechodil jsi, nežil jsi, nevvvijel jsi se!" fekl druh.
,,Ach, to . . . vyvijel!" usmal se Štefan a mavl ru-kou. Podival se druhu do tvafe a videl, že jsou lice plna a zdrava, že hledi oči mirne a spokojene.
97
,,Nesahl jsi po hvezdach, jeste nesahal jsi mezi ne!"
„Co že nejsem?" vzkfikl druh a hledel upfene zdč-šeny za Štefanem, jenž dlouhy a suchy zahnul do druhe ulice. m
Štefan pak byl veselv a hrdv ve svem srdci.
„Ukaži vam, že je možno človčku dosici cilu sve mladosti, fiditi se tou neomvlnou pravdou, jež ma zapsane sve zakony v srdci samem. Ukazi vam, že nic neni daleko hvezd, jež jste zapfeli z lenosti a bazli-vosti!"
Potkal jineho druha a sotvaže ho poznal. Nčkdv veselv hoch, jenž hovofil hlasite a chodil hbite, choval se mrzute a kračel dfevedymi, odmefenvmi kroky. Stranou se ohledl na Štefana a jemne se usmal. Na pozdrav se dotekl klobouku prstem, již se i napolo obratil, aby začal hovofiti, pak se rozmvslil a šel dale. Štefan pak slyšel a rozumel nepiomluvenym sloviim.
„Jak je? No, alespoii vime, jak je. . . již mnoho a ledacol Život jsi nikdv nepovažoval za pravdu . . . my jej považujeme za pravdu!"
,,Ubožak!" pomvslil si Štefan. ,,Ubožak, jeste neni licomernikem! Stvdi se za mladost, za smele nadeje a vysoke cile .. . sam nevi, co ztratil a co zapfel! Dokud byl jeho krok vetroplašsky a pružnv, jeho srdce znm-žile a vesele, nepovažoval život za pravdu; ted jej po-važuje za pravdu, jeho tvaf je pusla, jeho krok je dfe-veny a tvrdy, jeho srdce je prazdne. Aj žalostna pravda! Povvšil se v poznani a ponižil se mezi živvmi!"
Potkal v temne ulici tfetiho druha. Opuchla a zalita bvla jeho tvaf, oblečen bvl všelijak.
,,Kudy chodiš, jak je?" tazal se ho Štefan.
,,Jak by bvlo? ČloveTc je proto na svžte, že žere, vše jine at mne škiabe za uehem!"
A šel dale.
Cankar' Vule a moc.
7
98
„To fekl pravdu!" pomyslil si Štefan. ,,PoneVadž vedel, že je slaby a bazlivv, vzdal se bez dlouheho pfe-mvšleni, uvedomele zpustl. Neplakal, nemudroval, ne-vymlouval. Necupkal plaše a opatrne pfes blato, spiše stoupl tvrdč, že stfikalo na vše stranv. To je muž, to je suk... to je dobytek!"
Čim vice se bližil svatemu kraji, kam se vydal na pout, tim hiife a tesneji mu bylo koleni srdce.
„Zda jsou hodny me oči te uvideti, bvezdo ma! Zda jsou hodny me ruce vztahnouti se k tobe? Zda jsem již pfiliš neposkvrni! pochybnosti tu mou ubobou, utrpenim unavenou duši, aby se zdvibla k tobe?"
Večerni nebe spustilo stiny na sede, nepfijemne pfed-mestske domy. Hluboko Štefan klonil hlavu, klonil suche telo.
„Ode mne, nepfiteli muj! Jeste je svetlo ve mne, jeste touha je v mem srdci, jeste neutonulo v poehvb-nosti!"
Spechal dale vravorajicimi kroky a pfišel do niz-keho temneho domu zrovna na konci puste ulice. V prižemi byla krčma; jedinv človek, suchv, vousaty a mrzuty sedel za stolem a pil kofalku. Take Štefan si poručil kofalku. Zdalo se mu, že jedinv bost se ohleda na nebo postranne a zlostne, jako by mu napolo skrv-val, napolo naznačoval nepeknou novinku. Podival se na nebo dobfe a poznal ho.
„Což nejste Damian. . . ten Damian ..."
„Jenž kopal hrob pro tvou matku . . . ten Damian!"
Štefan se ohledl stranou a mlčel, citil, jak mu po-nenahlu sahal mraz do lice, do tela, do srdce.
„Dlouho jsem te nevidel, ale poznal jsem te hned po te souchotinaf ske tvaii a po tecb nemirnych očicb . . . Hrob jsme vykopali!"
„Ktery hrob?" lekl se Štefan.
99
„Hrob tve matkv. Loni jsme jej vvkopali: Nikdo si lio nevšimal, jen ja jsem si vzpomnel, či že je . . . Ty jsi hrozne plakal pri pohfbe!"
Nevrlv host se usmal, Štefan pak svesil hlavu.
..Znam ty, ktefi mnoho plačou a mnoho mluvi . . . plvtei jsou v srdci a slabi v kolenou!"
Hrobaf vyprazdnil malou čiši, pesti si utfel vousv, pak fekl:
,,Myslim, že jsi ji poznal. . . take zamilovan jsi byl do ni, myslim ..." „Do koho zamilovan?"
,,Do te male tam nabofe!" ukazal hrobaf prsteni ke stropu. ,,7itra mam praci k vuli ni!"
Štefan upfene hledel na neho s tupe se tazajicima očima.
,,Jakou . . . praci?"
Hrobaf se po druhe usmal a mrki pfes stul. ,,Svou pracil"
Štefan vstal tak pomalu a unavene, jako by se mu svalilo težke bfime na pleče.
,,Jeste pfed tfemi dnv . . . jeste pfed tfemi dny bvla u mne . . ."
Hrobaf se zamys!il.
„Pravi, že neni vzpominek! . . . Pfed tfemi dnv te volala jmenem, pak nepromluvila již slova . . ."
Težkyma nohama stoupal Štefan po scliodecli. Nad schody slyšel šeptajici lilasv a pfitajene krokv. Otevfelv se dvefe dokofan pfed tlim, zasvilila se ne-inirne svetla, do tvafe ho udefil mrtvolnv vzduch.
„Dano! Dano! Otevfi oči, pozdrav me, poželinej mne!"
Jeji tvaf bvla' čistši a belejši nežli odev a poduška. Mlada bvla, všechna dčtska, ale na cele a,na rtech zustala pravdiva a žalostna posledni mvšlenka. Hluboce otevfene byly oči, na bilych licich ležela dlouha černa
100
vička. Rozpletene vlasy se vinulv po podušce, drobne ruce byly sepiate na odeve, prsty objimah/ mčdenv križ.
Štefan se zhroutil na kolena, sklonil se k zemi a skryl tvaf do dlanč.
„Dano, požebnej mne!"
Na mrtvvch rtech mlčela pravdiva a žalostna po-sledni myšlenka . . .
Když stoupil na ulici, byla noc, na nebi nebylo jedine bvezdy.
,,Pfij(f, stine z nebe, nabni se ke mne, nepfiteli, pfiteli muj! Ochotne pujdu s tebou, jak mne povedeš, kamkoli rozkažeš! Hled*, ma hvezda zbasla . . . sotva vim, že mne kdv svitila. Byl jsem pfiliš slab, nehoden jsem bvl. . . smutne se na mne ohledla, nehodneho. a zhasla . . . Pfijd ke mne, sklon se ke mne! . . ."
Vzlvkaje a chveje se spechal z mesta do pole.
IV.
Pozde do noci sedeli druhove za stolem. Moudrvmi a zkušenymi slovv branili se vzpomince na ndadost, ale vzpominka byla stale čistši a stale trpči.
,,Jemu, tomu ubožaku, udelen byl jeste nejlepši osud!" vzdvchl učitel.
„Zustalo mu sneni, nam život i to sneni vzal. Zustalo mu utrpeni, my jsme pro ne pfiliš lini. Zustalo mu pokani, nas by bvlo hanba se kat. Zustala mu touha, my jsme ji svlekli a zavrhli jako staromodni kabat. Rozmlouva s duchv i strašidly, hvezdami i stiny; my, pusti a prazdni, hovofiine pusta a prazdna slova s pustvmi a prazdnvmi lidmi, lžeme si pak, že žijeme opravdovv život a koname svou pravou praci. V jeho blaznovstvi je vroucnost, v nas pak je chlad a klid . . ."
101
,,.Jelio udel je jako muj i tviij i jako každeho z nas!" fekl lekaf. „My jsme oblekli svou vzpominku a svou lit ost, svou bazlivost a svou slabost ve slušnv mešfan-skv kabat, on pak se obleki v pestre masopustni carv. Nas zahrabou se slzami, se zpevem a snad dokonce s loučivymi hovorv, jebo zakopou v noci na samem kraji. V svvch srdcich a v svvch bfišich jsme si pak bratfi, rozclil jen je ve forme a obleku. My jsme zapfeli svou mladost a zapirame ji každvm dechem, utešujeme se pravdivym slovem o pravdivem živote, take on zapfel svou mladost, ale misto abv se tešil, proleva slzy a bije se v prsa ... Znam tu ženu, jeho mladost a jeho hvezdu. Mlade,krasneasouchotinafske devčeto bylo.. .Takemne volali k ni. Slih.il ji jednou večnou vernost a tak dale . . . jak jsme všichni slibovali, pak šel a zapomnel na ni. V jeho srdci ja ta borka a palici mvšlenka, ktera se časem ohlasi v srdcich nas všech; vše hy bvlo jinak. kdyby . . . Kdyby! My udusime tu myšlenku pod svvm slušnym kabatem, jemu pak je poslednim a jedinvm bohatstvim, proto ji ukazuje zfejme vsemu svetu. Kdyby ... to je refren každeho dechu, každe hodinv. každeho dne, to je posledni hofka mvšlenka života . . ."
„('ož ziistane ta žalost na vekv?" vzkfikl profesor. ,,('.ož nikdv nebude dozpivana ta žalostna pisen o ztra-cene mladosti, o nasilne udušene touze, o zatajene pravde; ta pisen o zpraclinivele oddanosti z bazlivosti zrozene, o moudrosti, jež je plastem lit osti a hanbv. o vysokyrch slovech, jež zakrvvaji nizke mvšlenkv? Což neni a nebude celych lidi, nerozštepenvch v line. bazlive a syte telo a v hanebnou, zapfenou, hladovou duši? Hrozna by byla ta myšlenka!" . . .
* * *
Štefan spechal pfes pole. Tam pod vysokym nebem byla noc svetlejši. V jižnim jarnim vetfe se hnala oblaka
102
pfes oblohu; časem na okamžik zasvitila hvčzda a v okamžiku zhasla. Napravo i nalevo podel široke cesty se rozprosliralv v noc rozorane nivv, strmel do nebe vysoky černv topol, objevila se skupina mladvch dubu nebo tenkvch bfiz, zdaleka ospale zasvitilo okno osameleho domu.
Brzy citil v nohach a v celem tele težkou iinavu. Lelil podel cesty do travv, aby odpočival.
,,Neni naspech . . . nebylo by dobre, abycb stoupil pred ni težce sopte a neodpočinut. . . abvcb chropti-cim blasem odpovidal za svou mladost. . ."
Temnejši bvla oblaka, stale rvcblejši jejich beli, prorvvala se a pfedbihala, spoj ovala se a rozchazela . . . Hledel upfene na ne. a videl obrovske čeme jezdce, jež se hnali od jihu k severu, nikdv nepostali, o ničem nepfemvšleli, nic nekolisali ... od jihu k severu, pfimo k cili! Hfivy obrovskych konii vlaji od nebe k zemi, kopvta se dotvkaji hor a pahorku, zamlkle ozyvaji se horv . . . Sviti se od obzoru k obzoru plamenne biče jezdcu . . . vojsko žene se dale, nespočetne, nekonečne, plne moči, statečnosti a sebevedomi. . .
Celv zdčšenv, jako k zemi pfitisknutv a premožen Idedel upfene Štefan na to silne vojsko, cele kvpici uespoutanou moc:. Šumelo a dunelo nad nim od ne-konačnosli v nekonečnosl . . . nad nim slabvm, bazli-vym, mezi krtinami tapajicim.
V horach s lifmotem ozvvala se vitezoslavna piseii o budoucnosti. On pak vstal a nastoupil na tu pouf., jež jest jeho pouli a všech mu podobnvch, do noci a zapo-mneni.
■

A00000426326A